Poznámka pod čarou v soudním rozhodnutí?
Nedávno mě upoutal název jednoho článku v jedné „poctě“. Šlo o článek „La Cour casse mais ne rit pas“ v Liber Amicorum Paul Martens (Brusel, Larcier, 2007), tedy v překladu „Soud (z)ruší, ale nesměje se“.(*) Jeho autor (F. Ringelheim) obhajoval klasickou (minimalistickou) vizi fungování moci soudní: tedy že soud nemá být ani filosofickým salónem, ani legislativním kroužkem. A už vůbec ne akademickým pracovištěm, kde se píší traktáty.
Volání po „návratu ke kořenům“ jsou stejně osvěžující, jako bývají marné. Co by měl přesně soud dělat, aby se trefil do té „klasické role“ sice netuším, na druhou stranu je pravda, že vývoj je v podstatě míšením: rolí, stylů, vizí. Ne vždy to je vhodné. Osobně se domnívám, že mnoho neštěstí českého právnického světa spočívá v posunu rolí, tedy v tom, že jednotlivé profese nedělají to, co by dělat měly, a namísto toho melouchaří v oblastech, které jim nepatří. V důsledku toho nikdo nedělá nic pořádně a všichni se montují do všeho. Čeští soudci, především tedy soudci vrcholných soudů, ale i soudů jiných, si hrají na akademiky. Akademici na fakultách dělají politiku anebo advokacii a politici zase namísto politiky si ze služby veřejnosti dělají osobní business.
Volání po „návratu ke kořenům“ jsou stejně osvěžující, jako bývají marné. Co by měl přesně soud dělat, aby se trefil do té „klasické role“ sice netuším, na druhou stranu je pravda, že vývoj je v podstatě míšením: rolí, stylů, vizí. Ne vždy to je vhodné. Osobně se domnívám, že mnoho neštěstí českého právnického světa spočívá v posunu rolí, tedy v tom, že jednotlivé profese nedělají to, co by dělat měly, a namísto toho melouchaří v oblastech, které jim nepatří. V důsledku toho nikdo nedělá nic pořádně a všichni se montují do všeho. Čeští soudci, především tedy soudci vrcholných soudů, ale i soudů jiných, si hrají na akademiky. Akademici na fakultách dělají politiku anebo advokacii a politici zase namísto politiky si ze služby veřejnosti dělají osobní business.
Ale zpět k soudcům a jejich akademickým choutkám, přesněji tedy k jedné otázce stylu a úpravy soudních rozhodnutí. Stále častěji v soudních rozhodnutích českých vrcholných soudů pozoruji vplížení poznámky pod čarou. Třeba v poslední době na Jiném právu často diskutovaný Melčák jich má hnedle 18 a z tohoto pohledu má spíš formát akademického pojednání než soudního rozhodnutí. Zarazím se a ptám se: co dělá poznámka pod čarou v rozhodnutí soudu?
O poznámce pod čarou, tedy té tajemné krásce propůjčující nesmrtelnost, již na Jiném právu řeč byla. Zajímavé povídání o zrodu poznámky pod čarou obsahuje kniha Anthony Graftona nazvaná příznačně „The Footnote: a Curious History“ (Harvard University Press, 1999). Jistě, téma je to na monografii poněkud ulítlé, ale ejmerický akademický chlebíček je tvrdý a nějak zaujmout musíte. Kniha je ale překvapivě i zajímavá. Grafton dovozuje, že původ dnešní poznámky pod čarou, tedy přinejmenším ve vědách historických, jde zpět do 17. století, kdy pomalu rodící se osvícenecká historiografie chtěla postavit své zkoumání na něčem pevnějším než posbírané orální tradici a začíná pracovat s primárními prameny, na které skrz poznámky pod čarou odkazuje. K dokonalosti pak citační aparát historických prací dovedla německá historiografie 19. století (Leopold von Ranke and Co). Grafton naproti tomu vyvrací, že by poznámka pod čarou měla vzniknout v rámci středověkých glosátorských tradic či ještě dříve v rámci anotací církevních textů v raném středověku. Glosy, které byly tradičně vpisovaná na okraje knih, nikoliv do paty listu, měly navíc na rozdíl od poznámky pod čarou jiný účel. Zatímco poznámka pod čarou v historickém výzkumu zprostředkovává odkaz na pramen primární či sekundární, glosy zachycovaly názory a postřehy glosátora k (typicky cizímu) textu. Někdy bývaly i dost impertinentní až oplzlé (co také od nebožáků sedících celé dny ve skriptoriích čekat, že?).
Moderní poznámka pod čarou do jisté míry slučuje oba výše uvedené proudy, tedy jak historiografickou poznámku pod čarou (odkaz na pramen), tak funkci poznámky jako glosy. Tedy přesněji řečeno: je asi nesporné, že poznámka pod čarou má plnit funkci odkazu na pramen. Již o něco spornější je její současné užití ve funkci glosy. Někteří autoři přitom píší v poznámkách pod čarou úplné paralelní romány. Ty už dnes, tedy přinejmenším v dílech s tématem právním, nebývají tak oplzlé, za to ale odvádějí pozornost čtenáře a tříští myšlenkový tok textu. Byť tedy poznámka pod čarou ve funkci glosy by se měla používat minimálně, přiznejme si, že patrně každý z nás někdy podlehl a nějaký „mini-románek“ si do ní tu či onde vyšil.
Poznámkový aparát ale tradičně zůstává vyhrazen odbornému pojednání z kruhů akademických; v rozhodnutí soudu jej nenajdeme, a to ani ve srovnávacím pohledu. Rozhodnutí francouzské právní kultury poznámku samozřejmě obsahovat nebude, protože kromě odkazů na platnou právní úpravu v úvodní části „visa“ (tedy „vu que“) nesmí obsahovat vůbec nic dalšího. Nicméně ani anglické či německé soudní rozhodnutí, které s doktrinální literaturou pracuje (a to nejenom, jak se často říká, se zaručeně mrtvými autory v případě rozhodnutí anglických, což ostatně není již dávno pravda), nebude obsahovat poznámky pod čarou (tedy alespoň si nepamatuji, že bych takové rozhodnutí kdy viděl – rád se nechám opravit, pokud se mýlím). Na druhou stranu ale poznámky pod čarou ve svých rozhodnutích používá Nejvyšší soud USA, tedy většina jeho soudců (někteří ale ne, záleží na stylu psaní jednotlivého soudce).
Absence poznámky pod čarou v (evropských) soudním rozhodnutí asi nebude jenom otázka formátu; jedná se spíš o hlubší politický základ, který vychází z vize moci soudní jako znalce a autoritativního vykladače práva. Ten ze své podstaty nemá zapotřebí, aby se odkazoval na nějakou externí autoritu jinou, než je zákon či předchozí judikatura, kterou případně ocituje v textu samotného rozhodnutí (v závorce, pomlčkami, či integrálně přímo v textu). Soud proto nezná poznámku pod čarou, která je nástrojem akademika, jenž se musí dovolávat pramenné autority pro svá tvrzení. Obě identity (soud a akademik) pracují s jiným okruhem „závazných pramenů“, které musí citovat, aby postupovaly korektně: pro soudce to je jenom právní předpis a konstantní judikatura soudu nadřazeného, pro akademika je tento okruh podstatně širší. To má ještě další důsledek: řádný odkaz je pro akademika povinností, jinak je to plagiátor (dobře, alespoň ve slušné společnosti). Pokud ale soud bohapustě „vykrade“ něčí právní názor kupříkladu z odborného článku a neodkáže na něj, pak, pokud je jeho závěr věcně odůvodněn a akceptovatelný (byť tedy bez jediného odkazu), pak absence odkazu na pramen rozhodně není důvodem zrušení rozhodnutí na odvolačce nebo v rámci kasace.
V případě České republiky je vkrádání se poznámky pod čarou do soudních rozhodnutí jedním z vícero faktorů proměny stylu soudcovské argumentace po roce 1989. Srovnáme-li totiž styl současný se stylem kupříkladu v 70tých či 80tých letech či ještě se stylem starším (otevřeme-li si Vážného Bohouše), pak je patrná radikální proměna, především tedy v míře „debatnosti“ („diskurzivnost“ mi nikdy nešla přes jazyk), ale i škály pramenů práva v širším smyslu. Debatností myslím, že již nebývá vždy pouze oznámen výsledek, ale jsou přibírány i argumenty opačné, vyvraceny, objevují se úvahy právně politické apod. Zásadní proměna je ale v okruhu „autorit“ tedy škály citovaných pramenů – ke klasickým zákonným předpisům, přibyla v nesrovnatelně větší míře citace dřívější judikatury, a to nejen české, ale i ESLP a ESD, ale především prací doktrinálních, krásné literatury, a dalších autorit, včetně srovnání v právu (nejmenovaný kolega mi nedávno do poznámek k jednomu mému článku na toto konto dokonce napsal, že argumentaci českého Ústavního soudu lze někdy nejlépe vysvětlit tak, že „v Česku máme takový zvyk – že hlavním argumentem je, co řekl BVerfG a až pak, výjimečně, přijde na řadu i text české Ústavy“). Myslím ale, že masivní roli na „zlidštění“ podoby rozhodování obecných soudů má právě judikatura Ústavního soudu, ale i pokukování do Evropy.
Výše načrtnutý posun stylu soudní argumentace k větší debatě osobně vítám. Zvyšuje transparentnost a legitimitu soudního rozhodování tím, že vykládá všechny karty na stůl, tedy pochopitelně všechny ty, které je možné vyložit. Ptám se jenom, v jakém formátu se tak má stát. Osobně nemohu říct, že bych měl jasný názor na to, jestli je možné do textu soudního rozhodnutí dávat poznámky pod čarou. Na jednu stranu jsou zde výše uvedené argumenty toho, že soud funguje jinak, než akademik, a proto nemá zapotřebí psát poznámkové aparáty. Na druhou stranu pokud akceptujeme, že soud může (má?) odkazovat na kupříkladu doktrinální práce, ze kterých vycházel, aby ten diskůrz byl dostatečně racionální a transparentní (ať už si pod tím představujeme cokoliv), pak trvat na tom, že se toto může dít pouze formou odkazů v rámci textu samotného a nikoliv prostřednictvím poznámek pod čarou, je trochu bezduché lpění na formátu. Nebo není?
-----
(*) Poznámka mimo mísu: původně jsem koketoval i s hodně volnějším tvořivým překladem "(z)kasíruje", abych vyjádřil charakter kasačního řízení, ale pak jsem tyto třešně a višně raději opustil, neboť v českém kontextu různých soudních mafií by to nemuselo být vnímáno jako pouhý nevinný jazykový ftípek. (**)
(**) Jak tato, tak předchozí poznámka jsou jaksi zbytečné, ale když už je ten text o poznámkách pod čarou, tak jsem si prostě nemohl dovolit sem nějaké nedat.(***)
(***) Přirozeně však zatím nedosahuji poznámkové dokonalosti, jakou předvedl Rado Procházka ve svém příspěvku do Jiného práva offline (tak, konečně jsem sem přihodil také nějakou skutečnost poznámku - viz Procházka, R., Právna veda(234) a internet (235), in: Bobek, M., Komárek, J. (eds.), Jiné právo offline. Praha: Auditorium, 2008, str. 119 - 120). (****)
(****) Už raději stačí ...
41 komentářů:
Hezké a obávám se, že to vyvolá diskusi :-)
Poznámky pod čarou píšu proto, že mi to opticky zmenší velikost normostrany (poznámka a ještě k tomu čára s odsazením). U soudních odůvodnění a rozhodnutí mě zpravidla vadí samotný text. A nejhorí je zmenšování písma pro citace. Dodnes si pamatuji jednu pětistránkovou úvahu prostějovského soudce o tom, zda místně nepříslušný soud má výrok o své nepříslušnosti doručovat povinnému v případě návrhu na nařízení exekuce. Po sálodlouhé kritice NS, ji stejně doručil.
Adam Sedlák
Hlasuji pro poznámky pod čarou. Přece jen závorky s citací literatury zaberou někdy i celý řádek, přetrhnou myšlenku a zkazí výstavbu jinak krátké a úderné věty, obsahující pointu. Poznámku pod čarou můžeme naopak beztrestně prodloužit více odkazy, např.
"Doktrína i judikatura se již před několika lety shodla*, že fyzikální zákony mohou být rušeny Ústavním soudem, pakliže jsou v rozporu s čl.9(2) Ústavy."
________________________________
*kniha 1
kniha 2
článek 3
judikát 1 a shodně i judikát 2 a 3
V samotném textu by to přetrhlo niť a bylo by to navíc neelegantní a nestetické...
Myslím, že z Tvého článku není úplně jasné, co myslíš poznámkou pod čarou. Tj. zda např. text, který se v rozhodnutích německého Spolkového ústavního soudu objevuje v závorkách - např. právě odkazy na doktrinální práce, považuješ za poznámku pod čarou či nikoliv. Jinými slovy: jde Ti o obsah (tedy o to, že se v autoritativním textu soudního rozsudku objevují odkazy anebo dokonce diskuse s neautoritativními prameny, jakoo jsou třeba doktrinální práce), anebo jen o formu (že tedy např. německá rozhodnutí nepoužívají skutečnou pozn. POD ČAROU, tedy mimo tok textu?)
Nabídl bych i pragmatické vysvětlení: asi mě nikdo nemůže obviňovat z toho, že bych poznámky pod čarou neměl rád (mí známí vědí..:-) Když ale připravuji podklady pro koncept rozhodnutí Ústavního soudu, poznámky pod čarou nepoužívám - z prostého důvodu - v NALUSu by se s nimi špatně pracovalo. Není v tom žádná psychologie, ale čistě technika.
Jinak na okraj tématu: já mám naopak ejmerický styl akademického psání rád: poznámkový aparát často nahradí dost pracnou rešerši (i když s googlem a databázemi je to už vše jednodušší...)
Myslím si, že tady je asi rozhodující tradice, tedy to, že se poznámky pod čarou v soudních rozhodnutích tradičně nedělají. To, co naznačuje Jan Komárek, tedy technické problémy, je další významný argument. Filozoficky je ale asi významné i to, co píše Michal. Srov. v tomto případě akademičtější styl generálního advokáta s poznámkami pod čarou a styl rozhodnutí ESD (bez poznámek).
Jinak o výměně rolí mezi akademikem a soudcem v kont. právu píše i Dawson (Oracles of Law) už na konci 60. let (konkrétně mluví o Německu), není to tedy jen fenomén Česka.
Z hlediska praktického je ale citování v závorkách nedobré, protože snižuje orientaci v rozsudku.
Honzo,
Pracovně nabízím tyto definice:
Poznámka pod čarou: odkaz v zápatí stránky, oddělený čarou či jiným formátem, odkazy jsou obsaženy průběžně v textu v podobě čísel, písmen či znaků v různých formátech, odkazy jsou ale vždy průběžně v zápatí každé stránky.
Poznámky v textu: odkazy průběžně v textu, typicky v závorce, ale také v různých zkratkách (např. Adams 2007a, str. 34 apod.). Německý BVerfG tak má poznámky v textu.
Poznámky na konci textu: odkazy průběžně v textu čísli či písmeny, ale všechny poznámky až na konci za textem.
Kauza Melčák v PDF formátu (vyhotovení pro strany) obsahuje pozn. pod čarou, v NALUSU ale najdeš poznámky na konci textu.
Nojo, já se právě právě ptal, jestli Ti jde v prvé řadě o to, KDE ty poznámky najdeš, anebo CO ty poznámky obsahují.
Jinak k těm Francouzům: jak to chápu já, nikdo tam samotné texty rozhodnutí nečte (tedy možná s výjimkou účastníků řízení, kterým jsou soudní doktríny ukradené, a jde jim jen o to, zda vyhráli). Proto vlastně nepotřebují ty poznánky pod čarou - jsou tam obsaženy jaksi implicitně, poněvadž když někdo chce pochopit, co vlastně Cour de cassation chtěl říct, nalistuje si stanovisko generálního advokáta a anotaci rozhodnutí (jakkoliv v mnoha ohledech Lasser kecá [reklamní okénko], v tomhle podle mě musí mít pravdu - a sami Francouzi to potvrzují).
Tak to zrovna není pravda, že by rozhodnutí nikdo nečetl. Určitě ano. To, co říká Lasser je, že klíčovou roli ve francouzské právní kultuře hrají "les arretistes", tedy lidé, kteří k rozhodnutí sepisují anotace a zasazují strohé rozhodnutí do kontextu. No a to neříká jenom on, to říkají všichni, co o ni píší ...
Jde mi pouze a jenom o to, KDE mají ty poznámky být, ne o jejich obsah. Ptám se, jestli právně-politicky má nějaký význam či vzniká nějaký posun v tom, když si soud začne psát, v podstatě formátu akademického článku, poznámky pod čarou, anebo je to úplně buřt, jestli to budou poznámky pod čarou nebo v text ... ?
Juj, já to myslel tak, že ta rozhodnutí nejsou čtena samotná, ale že je třeba k jejich pochopení nalistovat i ty další zdroje. Čímž vlastně není třeba poznámek přímo v textu rozhodnutí, neboť do těch jiných zdrojů jde každý jaksi automaticky.
Ale k Tvé otázce - já v tom rozdíl nevidím, je to pro mě fakt otázka technického rázu (i když musím říct, že úplně nejraději mám poznámky na konci textu - neruší, ale obsahují potřebné informace. A sám se snažím číst dokumenty co nejvíce přímo z obrazovky počítače, kde si můžu klinkout na živý odkaz (jako to mají třeba stanoviska generálních advokátů na ESD).
Já ten rozdíl vidím spíše v té obsahové stránce (tedy nikoliv KDE ale CO) - sám na sobě vidím, že když se snažím psát autoritativní text a nikoliv akademické povídání, snažím se odkazy šetřit. A "vykecávací" poznámky pod čarou v soudních rozhoidnutích podle mě nejsou vhodné - buď si je soud něčím jist a napíše to přímo do rozhodnutí, anebo váhá, a má mlčet.
A úplně nakonec - kdysi jsem se snažil pochopit tonhle rozsudek NS USA (WILLIAMS V. TAYLOR), kde se jednotliví soudci připojovali k různým částem a různé části psali různí soudci. V tom kontextu byl nesouhlas Scalii s jednou poznámkou p. čarou už jen třešničkou...
(STEVENS, J., announced the judgment of the Court and delivered the opinion of the Court with respect to Parts I, III, and IV, in which O'CONNOR, KENNEDY, SOUTER, GINSBURG, and BREYER, JJ., joined, and an opinion with respect to Parts II and V, in which SOUTER, GINSBURG, and BREYER, JJ., joined. O'CONNOR, J., delivered the opinion of the Court with respect to Part II (except as to the footnote) , in which REHNQUIST, C. J., and KENNEDY and THOMAS, JJ., joined, and in which SCALIA, J., joined, except as to the footnote , and an opinion concurring in part and concurring in the judgment, in which KENNEDY, J., joined, post, p. 399. REHNQUIST, C. J., filed an opinion concurring in part and dissenting in part, in which SCALIA and THOMAS, JJ., joined, post, p. 416.)
(Pro Scaliu byl nesouhlas s pozn. p. čarou zásadní - odkazovala totiž na dokumenty z projednávání zákona, který měl NS aplikovat).
Tak dát si disent na poznámku pod čarou, to už je frajeřina ;-)
Frajeřina je napsat odůvodnění jako poznámku na okraj pod hlavičkou "Marginálie".
Technické potíže poznámku pod čarou téměř vylučují.
Honzu asi netrumfnu, ale v jednom rozhodnutí NS USA soudci (stojící na straně vetšiny) souhlasili s výrokem a odůvodněním, nicméně neztotožnili se skutkovým stavem...
Jedná se o (nechvalně) známé pokračování tzv. "baseball cases" - FLOOD v. KUHN, 407 U.S. 258 (1972).
BLACKMUN, J., delivered the opinion of the Court, in which STEWART and REHNQUIST, JJ., joined, and in all but part I of which BURGER, C. J., and WHITE, J., joined. BURGER, C. J., filed a concurring opinion, post, p. 285. DOUGLAS, J., post, p. 286, and MARSHALL, J., post, p. 288, filed dissenting opinions, in which BRENNAN, J., joined. POWELL, J., took no part in the consideration or decision of the case.
Jinak se kloním spíše k Honzoví - podstatné je CO a ne KDE.
Vcelku mě překvapuje, že i někdo jiný preferuje "endnotes" (dokonce ze stejných důvodů).
U mě to ale neplatí obecně. U "referenčních knih" preferuju spíš "footnotes". Krom toho, nejsou endnotes jako endnotes - nemám rád knihy, kde jsou endnotes za každou kapitolou (strašně špatně se v tom orientuje, protože musíte vědět, kde která kapitola končí). Ze stejného důvodu preferuju footnotes u tištěných časopisů (u PDFek mi to nevadí).
ja osobne preferuju psani odkazu do textu (zkracene v zavorce, treba (Hart 1994: 251)), a to aktivne i pasivne :)
jde hlavne o to, ze takovato zkratka nenarusuje tok textu a pritom poskytuje plnohodnotne referencni informace. (samozrejme to predpoklada bibliografii na konci prislusneho dila, coz se treba u clanku ne vzdycky hodi...) U "footnotes" nebo "endnotes" mam radsi, kdyz to jsou plus-minus glosy (jak je tady Michal popisuje), aby to preruseni cteni za neco stalo. Uplne nejvic me mohou rozhodit referencni "endnotes" (uplne nejlepe na konci kapitoly, jak pise David), to je skoro na kulku - clovek se utrhne od cteni, listuje tam a zpatky knizkou, aby nasel prislusnou poznamku (v nadeji, ze tam bude neco zajimave a prinosne)... a nakonec tam najde "tupy" odkaz...
u soudnich rozhodnuti na to nemam zadny "filosoficky" nazor, nicmene z technickych a praktickych duvodu bych jakekoli poznamky asi pouzival spis stridmo, pokud vubec - u Ustavniho soudu (navic v rizeni o kontrole norem) mi ovsem prijdou urcite prihodnejsi nez u prvoinstancniho rozsudku...
Nejhorší jsou díla, kde člověk listuje každé dvě minuty na závěr kapitoly nebo na konec knihy, protože je tam "významová" poznámka. Za to bych střílel !
Michal Libich
Docela se divím, že J. Komárek nebo D. Kosař upřednostňují endnotes, mě to neustálé přeskakování na poslední strany šíleně ruší. Platí to i pro PDF, kolečko je v neustálé permanenci a dostat se na původní stránku je umění. Samozřejmě extrémem jsou zmíněné některé americké skvosty, kdy jsou endnotes pro každou kapitolu zvlášť a ještě chybí bibliografie, takové kousky jsem už kolikrát ani nedočetl.
P. Březina: Odkazy do textu se rozmáhají jako rychlostudenti práv, ale pro právní vědy podle mého nejsou vhodné. Tvůj Hart jde ocitovat skvěle, ale co nějaký rozsudek nebo právní předpis. Vždycky se usmívám, když čtu články psané v nějakém politologickém časopise s tímhle stylem citování, jak se snaží autoři zkrátit směrnici XY nebo rozsudek ESD ZX...
Pro právní (akademické) texty by měly být povinností poznámky pod čarou, když čtenář nemá zájem, čte pouze hlavní část stránky, když má, jenom pohne očima o kousek dolů. Pohodlnější systém (i pro autora) nikdo nevymyslel.
U soudních rozhodnutí už tak pevný názor nemám, ale u těch rozsudků, u nichž se očekává širší publikum (vyšší soudy), bych odkazy uváděl. Klidně i formou poznámek pod čarou, byť tady může být překážkou zmíněná technická otázka. Na druhou stranu, nebyl by problém, aby byly rozsudky v databázích soudů dostupné též v PDF.
S čím nesouhlasím určitě, je Michalova poznámka v článku, že soudce může "vykrást" názor někoho jiného bez odkazu. Důvod pro zrušení to samozřejmě není, ale minimálně neetické to je IMHO určitě...
Ad Robert, mírně provokativní: Soud autoritativně stanoví, co v konkrétní kauze seznal právem. Buď je právní názor x právem, nebo není. Jestli to napsat Josef Pepa ve stati pro Právníka před 5 lety je skutečně, ale skutečně jedno.
Ad Michal Bobek
Nejde o to, že něco je nebo není právo, ale o to, že nějaký argument ve prospěch toho, co je právo, může být netriviální a zároveň originální myšlenka.
ad Robert:
ono je to samozrejme trochu otazkou citu... Odkazovat primo v textu na "bibliograficky rozumne zaznamenatelne" prameny (tedy v zasade knihy a clanky, pripadne nektere typy rozsudku nebo rozsudky s pouzitim definovane zkratky, ale take treba vnitrostatni predpisy (§12a/2/a 123/1999) - to by slo, ne? jenom domyslet co se Sb.m.s.) je urcite ok, delsi odkazy holt patri pod caru...
s footnotes vs. endnotes je to vlastne podobny. Zakladni vyhoda endnotes vuci footnotes je, ze jejich delka v zasade neni omezena... Tudiz pokud z nejakeho duvodu mam v textu alespon jednu-dve olbrimi poznamky (a nelze je prevest na prilohy treba), je rozumnejsi pouzit na cely test poznamky za textem...
Jedno mimochodem k teto veci: OSCOLA reference v textu nezna (na rozdil od te CSN normy treba) a vyber endnotes/footnotes nechava v zasade na pisateli.
Jedno mimochodem k tematu clanku: zatim tady nebyla zminena "nejslavnejsi poznamka pod carou US ustavniho prava", tedy "Footnote Four" rozsudku United States v. Carolene Products Co. (wikipedia).
Michal Bobek: A co tohle:
"Soud autoritativně stanoví, co v konkrétní kauze seznal právem. Buď je právní názor x právem, nebo není. Jestli to napsat Josef Pepa ve stati pro Právníka před 5 lety je skutečně, ale skutečně jedno."
Ano, ale ne z hlediska autorského práva - Josef Pepa to prokazatelně napsal a jestli tu úvahu soud zkopíruje, prostě ji v souladu s §34 aut.z. má ocitovat. Ne proto, aby se zjistilo, co je právo (objektivní), ale protože na to má Josef Pepa právo (subjektivní).
Zdenek Tesner:
Osobně se domnívám, že mnoho neštěstí českého právnického světa spočívá v posunu rolí, tedy v tom, že jednotlivé profese nedělají to, co by dělat měly, a namísto toho melouchaří v oblastech, které jim nepatří. V důsledku toho nikdo nedělá nic pořádně a všichni se montují do všeho.
Toto bych prosil tesat do kamene...velmi trefná myšlenka nejen pro oblast práva.
Pokud jde o citace v soudních rozsudcích, pak se domnívám, že zejména v případech, kdy soud převezme dva a více odstavců z díla jiného autora, by citaci uvést měl z důvodů slušnosti.
ad Martin Bily:
ja prave premyslim, jak toto (a jine) dementni ustanoveni autorskeho prava (na "moderni" autorske pravo uz mam nejakou dobu spadeno) ostentativne porusovat aniz bych se dopustil prestupku na vedecke slusnosti...
Nicmene i pokud se pokusim od te predpojatosti odmyslet, porad si myslim, ze pohruzka autorskym pravem je v teto veci tim asi nejmene ucinnym argumentem...
Chápu, že to Michal Bobek říká provokativně, tedy aby rozproudil debatu. Citovat články, které soudce k něčemu inspirovaly, je podle mne na místě jednak z hlediska slušnosti vůči autorovi (pomineme-li autorskoprávní problémy), ale zejména s ohledem na větší transparentnost a možnost podrobit soudní rozhodnutí skutečné kritice. Pokud soud zacituje určitého autora, bude mít možnost autor anotace rozhodnutí nebo kdokoliv jiný, který rozhodnutí kriticky rozebírá, třebas i soudce vyššího soudu, podrobit rozhodnutí pohledům z více perspektiv. Třebas zjistím, že soud se inspiroval názorem menšinovým (na tom samozřejmě není nic špatného, neboť i takový názor dostává novou kvalitu tím, že se z něj stane součást soudního rozhodnutí), nebo díky citaci a přečtení odkazovaného článku lépe pochopím soudní rozhodnutí, nebo třebas zjistím, že soud doktrinální názor dezinterpretuje, atd. V každém případě jde o zdroj, který soud MŮŽE použít, a pokud ho už použije, je pro pochopení argumentace vhodné, abych se o tomto použití dozvěděl.
Z komparativního hlediska literaturu nejvíce citují Němci, ale jejich způsob citace je maximálně úsporný, čímž se také liší od způsobu našeho. Např. v !Lisabonu cituje SÚS takto: Isensee, in: Isensee/Kirchhof, HStR VII, 1992, § 166 Rn. 61 ff. (bod 217) nebo: Pernice, in: Dreier, GG, Bd. II, 2. Aufl. 2006, Art. 23 Rn. 48 (bod 266). Takovýto způsob citace, kterému Němci dobře rozumí, ruší text méně než citace v rozhodnutí českém.
Zdeněk vlastně říká paradoxní věc.
Citovat argument mimo jiné znamená odkázat k jeho historii, protože také jeho autor navázal na někoho nebo na někoho reagoval, atd. Takže nakonec nejde o problém originality, ale naopak jde o to, abychom byli součástí myšlenového vývoje (Dworkin: chain novel).
Ano, ale nejde jen o historii, ale také o lepší pochopení obsahu samotného argumentu.
Budu asi disident, ale autorské právo v diciplínách typu právo považuji za úplný nesmysl. Chápu, že Disney musí vytahat z lidí peníze, ale autorské právo jako takové by se mělo zrušit a v právu stejně jako filosofii co nejrychleji.
Pro samou citaci v právu se obyčejná US učebnice stává nečitelnou a už ani nejde o to, jak je myšlenka pravdivá, ale kdo ji vymyslel, kdo přetvořil, kdo parafrazoval a kdo zneužil.
Mirek Hoza
No jo, jenže to je právě to: soudce nemá co psát řetězové novely s ohledem na právní doktrínu, ty si má doktrína psát sama. Ten má psát řetězy s ohledem na judikaturu, to je hřiště, které mu náleží. Tady jsem se myslím vrátili k mé původní myšlence - totiž že citace v tomto stylu a tímto způsobem je vlastně soudcovské hraní si na právní akademii, tedy zařazování se do řetězu, za který soudci nepřísluší tahat ...
Jenže soudce píše své rozhodnutí i pro čtenáře (adresáta i veřejnost).
1) adresátovi citací říká mj. "podívej, co jsem si nastudoval, neodflákl jsem to."
2) čtenářům říká (a má jim to říkat v rámci, řekněme, výchovy k zákonnosti) "podívejte, které doktrinální linie se držím, tímto směrem hodlám rozhodovat i do budoucna."
Nesouhlasím, Michale. Ty dva procesy nemohou a nejsou dva izolované procesy probíhající nezávisle vedle sebe, jeden v intelektuálním akademickém světě, druhý v praktickém soudcovském světě. Naopak, vzájemně se ovlivňují a není důvod, aby se to neobjevilo vyjádřeno v soudním rozhodnutí.
Samozřejmě, že soudcovská činnost je kvalitativně odlišná, nemůže ani rozhodovat, která akademická doktrína je "správná". Dobrý soudce se ale nechává doktrínou ovlivňovat. Co tady hlásáš, je nějaká francouzská extrémní verze, která navenek předstírá opak. Ale i ve Francii to ovlivnění objevíš ve stanovisku GA. A to je to, co se tu už snažil říci Honza Komárek. Obdobně ESD. Německá oblast nemá GA, a proto doktrínu běžně cituje.
Z hlediska "chain novel" stojí za povšimnutí, když se v Dallasu musel na přání diváků vrátit v předchozích sezónách zemřelý Bobby. :) Mezidobí bylo kvůli integritě vyprávění vysvětleno jako zlý sen. Myslím, že i v právu lze takto elegantně vyřešit "návraty ke kořenům", které zmínil Michal Bobek.
Jakkoli akademické a soudcovské řetězce nejsou nezávislé, přece jenom je tam určitý rozdíl.
Soudce odůvodňuje, proč jeho rozhodnutí je správné, ale už nemusí odůvodňovat, že toto rozhodnutí je to jediné správné.
Akademik uvažuje alternativní řešení, ale už nemusí mezi nimi nějaké vybrat jako to správné.
Možná právě o tohle šlo Michalovi, když napsal: "Soud autoritativně stanoví, co v konkrétní kauze seznal právem."
Kloním se spíše k Michalovi a Tomášovi. (Přehnané) akademické ambice soudnímu rozhodnutí spíše škodí.
Důsledná citace myšlenkových zdrojů soudu by navíc někdy vedla k velmi kontroverzním situacím. Jistě si každý dovede představit pozdvižení, které by např. německý Spolkový ústavní soud (nebo ESLP nebo ÚS nebo NSS) vyvolal tím, že by u konceptu "obranyschopné demokracie" citoval Carla Schmitta. Přitom podle řady německých konstitucionalistů je právě Carl Schmitt jedním z nejvlivnějších intelektuálních zdrojů (byť oficiálně nepřiznaným) Spolkového ústavního soudu [jinak tohle nemám z vlastní hlavy, ale od Tomáš Blažka]. Přinejmenším ale platí, že jakákoliv akademická stať o konceptu "obranyschopné demokracie" bez odkazu na Schmitta je jaksi podezřelá.
Myslím, že soudy jsou "better off", pokud citují jen to, co chtějí, a kdy to považují za vhodné. Podle mě by tak měly činit spíše střídmě.
Nechci vypadat jako "posnerista", ale jeho "Little Book of Plagiarism" je fakt vtipná a krátká knížka. Jedna z kapitol se týká právě "soudcovského plagiátorství".
ad David:
hele, nechci ti brat iluze, ale zkus si do nalusu zadat vyhledavani slova "schmitt". Mozna to neni u konceptu "obranyschopné demokracie" ( v tuhle hodinu do takove hloubky proste nejdu :), ale presto jsem tam jeho jmeno nasel 5x (z toho 4x slo o citaci, pokud se nepletu). Abych to rekl kulantne, precenujes znalosti ceske akademie... Kelsena tady znaj vsichni, ale prakticky nikdo jej necetl, Schmitta tady nezna skoro nikdo (kupodivu je myslim nejvic znam u mladych libertarianu, neco mu myslim v prekladu vydali) a ani toho tady vlastne nikdo necetl, a uz vubec tady k beznemu provozu nepatri informace, ze to byl (plus-minus) nacek...
Jinak ten Posner je fakt dobrej, ale do knihovny ho bohuzel dodam az v prosinci,kdyz se vratim z Baskicka. Posnerovcum nicmene sdeluju, ze krome male knizky tam pribydou i minimalne dve velke :D
Zdenek Tesner:
Soudce odůvodňuje, proč jeho rozhodnutí je správné, ale už nemusí odůvodňovat, že toto rozhodnutí je to jediné správné. Tady bych si dovolil opatrně nesouhlasit, pokud jde o případ, kdy jsou možné dva různé výklady, oba dva jsou podle nějakých kritérií správné, tak je na výsost žádoucí, aby odůodnění vysvětlilo, proč není správný (je méně správný) i opoziční výklad. V opačném případě podle mého názoru odůvodnění nemůže splnit svou funkci.
Ad Peter Brezina:
Pane kolego, na MU v Brně není Schmitt neznámý. Minimálně Schmitta zná každý student 1. ročníku politologie v Brně. Myslím, že i ti, kdo se v rámci historie zabývají Německem od počátku 20.století do začátku 2.světové války toto jméno znají.
Pokud se týká, povědomí právníků o existenci Schmitta, máte pravdu, asi ho nezná skoro nikdo. Nemůžete to mít nikomu za zlé. Jsou zde i závažnější nedostatky ve vzdělání. Myslíte si, že drtivá většina studentů práv zná učení Aristotela o spravedlnosti? Jak pak bychom mohli očekávat znalost Schmitta?
Dokonce i já, který se nevěnuji ústavnímu právu ani teorii práva ani dějinám politického myšlení, mám doma jeho knihu "Pojem politična", která patří ke klasice politického myšlení 20.století.
Pokud se týká jeho citovanosti ÚS, začnu mít strach, až bude hodně citován:)
Když nějaký právní řád nemá AG nebo CdG, tak pak cituje v rozhodnutí samotném akademickou literaturu, je tedy hodně velká (a nesprávná) zkratka, ale dobře.
Zkusme to jinak.
1) Má soudce povinnost ocitovat každou přejatou myšlenku, stejně jako akademik?
Pokud ano, pak je asi naši justice tou neúděsnější sbírkou plagiátorů, jakou znám.
Pokud ne, což tvrdím já, pak tedy jaká jsou pravidla pro citaci odborných prací v soudních rozhodnutích?
- Když soud převezme vše?
- Když převezme kus?
- Když se mu to líbí?
- Když to vůbec nečetl, ale rád by odkázal na spřízněného autora (či soudce sám na sebe, když psal něco v akademickém článku, což považuji za „zajímavé“ …)?
Z tohohle plyne celá řada zajímavých mimoděčných úvah, které jsou právě důsledkem toho, že se tu prolínají dva odlišné typy legitimity: legitimita akademického argumentu, která je čistě o kvalitě, a legitimita soudního argumentu, která je o institucionální autoritě a v konečné fázi vlastně o státní moci a donucení.
2) Pokud tedy soudce citovat má, tak v jakém formátu (poznámka pod čarou, poznámka na konci textu, poznámky v textu)?
Tohle byla vlastně moje původní otázka, kdy mi nešlo o povídání na téma, zda soudci mají citovat, ale o tom, v jakém formátu.
Michale, já jsem neřekl, že "když nějaký právní řád nemá AG nebo CdG, tak pak cituje v rozhodnutí samotném akademickou literaturu". Mluvil jsem o německé právní oblasti, tedy SRN, Rakousku a Švýcarsku, kde se literatura běžně cituje, a kde je to podle mne dáno též tím, že tady neexistuje dělba rolí mezi GA a soudce. Samozřejmě třebas v Itálii to je tuším jinak, byť tam GA nemají.
Citace vlastních článků je téma pro zvláštní post. Osobně to nepovažuji za příliš etické. Třebas kauza Melčák je v podstatě převyprávěním Hollanderova článku z Právníka, ale ten článek není citován ani jednou. Ten nález ale pochopíme lépe, pokud si přečteme nález a předtím ten článek.
Soudce samozřejmě nemá povinnost ocitovat každou přejatou myšlenku, v našem kulturním prostředí ale prostě citovat literaturu může, pokud se jí nechá ovlivnit (patří k "may source" ve smyslu Peczenikově, narozdíl od "should sources", což je judikatura, a "must sources", což je zákon). Takováto citace je podle mne vhodná. Citovat to může, pokud to přispěje k přehlednosti, srozumitelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí.
Já osobně v případě komplikovaných věcí cituji třebas i komentář k zákonu, od kterého se odchyluji, a současně se snažím vysvětlit, proč to rozhoduji jinak, než uvádí autor v komentáři. Vycházím tak z toho, že adresáti právní normy často hledají informace o právu v komentářové literatuře, a v tomto smyslu jsem cítil jako potřebné vysvětlit, proč komentářový názor nepovažuji za přesvědčivý.
Lze samozřejmě rozhodnutí psát pseudodeduktivním a autoritářským způsobem, subpremisy argumentace zamlčet a předstírat plynulý logický nepřerušený deduktivní tok od textu zákona až k výsledku interpretace. Toto ale nepovažuji v našem kontextu za přesvědčivé.
Tvoje otázka tak podle mne spíše míří k tomu, co vše lze v rozhodnutí citovat, a jak to citovat.
Tvoje první úvahy jsou správné - pokud akademická literatura mlčí, a téměř nikdo judikaturu nekomentuje, nutí to soudce zaskakovat i tam, kde by jinak zaskakovat nemusel. Navíc jsou různé soudcovské naturely, a asi se oba shodneme na tom, že by bylo špatné, pokud by pluralita soudcovských naturelů v právu nebyla.
Ad Michal:
Někteří jedinci tu kumulaci rolí dovedli téměř k dokonalosti.
Nejdřív akademik X napíše do své monografie/komentáře/článku, že nějaký problém má být vyřešen způsobem Y, pak tentýž jedinec jako soudce/asistent v rozhodnutí/nálezu konstatuje, že něco má být Y, a v dalším vydání monografie/komentáře (resp. v novém článku) napíše, jak geniálně předvídal rozhodnutí soudu již dávno před jeho vynesením.
Tomu říkám majstrštyk.
Michal Bobek:
Zkusím zase trochu přízemního realismu.
"1) Má soudce povinnost ocitovat každou přejatou myšlenku, stejně jako akademik?"
Je třeba si uvědomit, že rozsdků je ročně několik set tisíc, a drtivá většina z nich vzniká metodou copy and paste z rozsudků předchozích. Myšlenky v nich jsou dokonalé plagiáty, a při tom jsou tak triviální a obecné, až je stydno.
Takže odpověď je jednoznačně NE; smyslem rozsudku je rozhodnout a odůvodnit spor, a strany zajímá, jak je to podle práva, kdo vyhrál a proč, a nikoli, jak chytrý a sečtělý je pan soudce a že myšlenka vznikla na konci 16. století ve Španělsku.
Ve světle této generální brutalizace má smysl přemýšlet o dalším; o rozsudcích nových, průlomových a netriviálních. Teprve tam má citace nějaký smysl. Důvody jsou ty, které byly naznačeny v postu; ale ani pak to není povinnost.
Autorské právo v předpisech neexistuje (tedy alespoň naše...), a o rozsudcích to platí zřejmě analogicky.
K citaci by tedy měl vést soudce zdravý rozum a jistá slušnost. Dopustil jsem se něčeho podobného asi dvakrát v životě, pokud si vzpomínám.
Předepisovat formát je vzhledem k vzácnosti asi zbytečné; osobně bych to dal do textu (závorky, např.)
Soudci mají citovat, když je to vhodné a rozumné. A to je velmi málokdy.
Okomentovat