pondělí 8. ledna 2007

Legislativní optimismus-čas pro změnu?

Na Zdeňkův článek je opravdu radost reagovat, ani mně se však nezdařilo vtěsnat tuto reakci do rozměru komenáře, a to i přesto, že se skládá pouze ze dvou poznámek: jedné beznadějně fatalistické, druhé mírně optimistické.
Fatalismu se nemohu zbavit, když hledám sám v sobě odpověď na Michalovu řečnickou otázku, "co s tím", a to i přesto, že jeho taktika drobných krůčků je mi sympatická, jakkoli ve všech jeho jednotlivých tezích řešení nacházím nějaký problém, kromě teze druhé, která má snad (alespoň mimo Poslaneckou sněmovnu;) již nyní naději na konsenzuální přijetí. Při pročítání Zdeňkova výčtu symptomů legislativní a zejména novelizační smršti mi však zejména tane na mysli zvláštní deja vu z dějin vědy (asi bych měl toho Poppera konečně odložit;). Pokud totiž mluvíme o situaci, kdy dosud akceptované řešení pociťované potřeby normativně řešit všechny představitelné problémy, selhává jednak z důvodu, že nyní existující množství legislativní úpravy je již přílišné na to, aby bylo vstřebatelné, a zároveň nedostatečné k tomu, aby skutečně řešilo vše, co jsme řešit chtěli; připomíná mi to situace, kdy vědci v minulosti zachraňovali existenci tehdy uznávaných modelů řešení zásadních vědeckých problémů stejným způsobem: pokud se objevila odchylka, kterou dosud akceprovaný model neřešil, přijali vedlejší hypotézu řešící odchylku, jenže ejhle, ona se hned vedle objevila další. Výsledkem pak byly v šestnáctém století například absurdní modely planetární soustavy, které spoustou nepravidelností řešily rozpor astronomických pozorování s geocentrickým modelem vesmíru, nebo na začátku dvacátého století nefunkční řešení pozorovacích možností fyziky na úrovni atomu. K čemu směřuji tímhle exkurzem hodným nadšeného diletanta přírodních věd? K závěru, že i "náš" problém skončí stejně jako problémy astronomů před Koperníkem a teoretických fyziků před Heisenbergem a Schrödingerem, tedy zásadním paradigmatickým posunem (T. S. Kuhn: Struktura vědeckých revolucí, Oikúmené, Praha 1997): namísto kosmetických úprav modelu stávajícího v zájmu jeho prodloužené únosnosti, úplnou změnou pohledu na způsob, jak regulovat chování v postindustriální společnosti (když už tohle označení padlo), způsob, v jehož centru pozornosti třeba nebude "slunce" jménem právní předpis, ale něco odlišného. Tím bych ovšem tuto rádobyfuturologickou věštbu ukončil zejména proto, že nemám nejmenší představu, o jakou změnu by se mohlo jednat (inu, nejsem ani Koperník ani Heisenberg, a to ani v oblasti, jež je mi bližší než astronomie a kvantová fyzika), a tímto drzým (rozuměj, v dané chvíli neverifikovatelným) postem jenom předběžně zmenšuji svou vlastní míru budoucího překvapení. Aby však nepůsobil tak úplně metaprávně (nebo alespoň "jinoprávně"), ukončím ho poukazem na jednu z vlaštovek, které naznačují, že mezi tezemi střednědobého přežití systému nastíněnými Michalem chybí jedna z nejpřirozenějších, byť i Zdeněk se jí okrajově dotkl. Touto přirozenou cestou je těsnější přimknutí k soudcovskému dotváření práva, tedy k tomu, aby zákonodárce sebekriticky ponechal část možných problémů k řešení soudům, až nastanou. Tato zmínka mě napadla při pohledu na jeden zánovní judikát Nejvyššího správního systému, jenž naznačuje, že vrcholné soudy jsou se svým kvaziprecedenčním působením stále smířenější. Vlaštovkou, o níž je nyní řeč, je rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2006, čj. 1 Aps 2/2006-68 (www.nssoud.cz), kde se NSS k závaznosti své judikatury vyjádřil s nečekanou komplexností: " Úlohou tohoto soudu není samotné rozhodování o kasačních stížnostech; toto rozhodování je koncipováno jako procesní nástroj ke sjednocení rozhodovací činnosti krajských soudů. To, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v konkrétní věci přesahuje rozměr této věci, vyplývá i z jednoznačné formulace § 12. s. ř. s.: „Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených tímto zákonem …“ Zajišťování jednoty judikatury je úkolem nejen pro samotný Nejvyšší správní soud, ale též pro krajské soudy, byť se každý z nich na dosahování tohoto cíle podílí jiným způsobem: zatímco Nejvyšší správní soud případné rozpory v rozhodovací činnosti krajských soudů svou judikaturou odstraňuje, krajské soudy jsou povinny tuto judikaturu znát a řídit se jí; v žádném případě nemohou zaujímáním protichůdných názorů zakládat nové rozpory v judikatuře, a zvyšovat tím právní nejistotu. Ze samotného § 12 s. ř. s. tedy lze dovodit, že je v něm implicitně vyjádřena povinnost krajského soudu řídit se právním názorem Nejvyššího správního soudu též v obdobných věcech. I kdyby takového zákonného ustanovení nebylo, přesto by právě učiněný závěr platil; podává se totiž ze systémové povahy soudní soustavy, která má hierarchickou strukturu a vyznačuje se také rozdílnými úkoly, které mají její jednotlivé prvky (tedy soudy) plnit. ... Na věc lze pohlédnout i prostřednictvím principu právní jistoty. Každý potenciální účastník řízení bere při zvažování svých šancí na úspěch v soudním řízení v potaz i dosavadní (především publikovanou) judikaturu; má právo přitom očekávat, že soudy budou v různých případech rozhodovat různě a v obdobných případech obdobně. Tím spíše oprávněně očekává, že krajský soud, který rozhoduje v obdobné věci, v níž již vyslovil svůj názor Nejvyšší správní soud – či dokonce jeho rozšířený senát (jehož názor nemohou nerespektovat ani ostatní senáty tohoto soudu) – tuto věc posoudí ve shodě s právním názorem Nejvyššího správního soudu. Pokud krajský soud postupuje v rozporu s jeho právním názorem, porušuje tím princip právní jistoty (pro úplnost se výslovně dodává, že tyto úvahy nevylučují možnost vývoje právních názorů uvnitř samotného Nejvyššího správního soudu, a nezabývají se ani vazbami na judikaturu Ústavního soudu). Krajský soud tedy je vázán právním názorem nejen tehdy, vyslovil-li jej Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozhodnutí v konkrétní věci, ale je povinen se jím řídit i při rozhodování v obdobných věcech."

12 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Nechci vypadat jako vyslovený šťoura (což už budu tím, že to tímto uvádím ;-), ale tvrdit:

1) bude koperníkovský obrat
2) nevím jaký

mě argumentačně daleko neposouvá.

Nejsem si jist, že judikatura je skutečné řešení. Ten argument je trochu komplexnější: zkráceně není problém v tom, KDO reguluje, ale JAK reguluje. Pokud totiž akceptujeme výchozí tezi mého postu, tedy že chybí společenský a morální konsensus a ten způsobuje zbytnění (legislativní) právní regulace, potom „přimknutí“ se k judikatuře při neexistenci daného konsensu není ničím jiným než přesunutím problému z rámce jedné moci k moci druhé. Nebudeme pak mít nadprodukci legislativy, ale nutnou (a více zdlouhavou) nadprodukci judikatury. Namísto stovek vyhlášek budou (či lépe řečeno jsou) tisíce kazuistických a detailních judikátů, které znovu a znovu deklarují procesní finesy a detaily za nového skutkového stavu. V obou případech, tedy jak u legislativy, tak u judikatury, se musí jednat o kvalitativní změnu, přesun od jednoho k druhému nic neřeší.

Pavel Molek řekl(a)...

Neboj Michale, nevypadáš jako šťoura, naopak jsem čekal, že se o sobě dozvím, že ten můj post patří do nějakého ještě jinačejšího práva. Tím zároveň souhlasím s tím, že jeho první polovina nás opravdu daleko neposouvá, spíš jsem jí chtěl zdůvodnit vlastní rezignaci na hledání trvale udržitelného řešení, protože předpokládám, že ta změna bude tak zásadně jiná, že je zcela mimo hranice mé představivosti.

Zmínka o judikatuře neměla být návrhem takového trvalého řešení (to bych popíral sám sebe), ale jen řešením střednědobým, a na tom bych rád setrval (tedy "žil a zemřel";). Přesunem úkolu řešení kazuistických problémů od legislativy k soudům totiž přeci jen něco řeším: úloha legislativy (a jejího studia) a judikatury (a jejího studia) je přeci poněkud odlišná. Každý, kdo řeší nějakou právně aplikační úlohu by totiž měl být schopen znát a poznat co nejsnadněji všechna právní pravidla (a relevantní principy) obsažená v právních předpisech a na jejich základě úlohu vyřešit. Není už ale nutné, aby při každé aplikační úloze znal i všechnu judikaturu, jež na jeho situaci dopadá (v tom je přeci uživatelská příjemnost systému, který není striktně precedenční). K judikatuře se uchýlí až tehdy, pokud mu z výkladu relevantních právních norem skrytých v předpisech vyplyne nějaký výkladový problém, jinak řečeno, bude se jí zabývat až ad hoc (jistě, s výjimkou zásadní judikatury např. v oblasti právních principů) ve vztahu k tomu konkrétnímu problému. Do potíží se tak dostane jedině tehdy, pokud nebude za problematickou považovat výkladovou úlohu, která problematická je a byla už judikaturou vyřešena jinak, než ji vyřeší on. Ale k tomu, aby se téhle potíži vyhnul, stačí umět rozpoznávat jednoduché a složité (v nichž se judikatura uplatní spíše) případy aplikace práva, což by měl být snažší úkol, než znát všechny právní předpisy dopadající na řešenou situaci v takovém systému, kde vše je normováno legislativním optimistou.

Anonymní řekl(a)...

S touhle myšlenkou si pohrávám už dlouho: ČR je příliš malá země, aby se v ní dalo dělat rozumné právo. Počet právních otázek ve velké i malé zemi je přibližně stejný. Ale je rozdíl, jestli na stejný počet právních otázek máte určitý zlomek lidí -- právníků z 10 mil. lidí a obdobný zlomek z 80 mil. lídí (nehledě na to, že větší země vygeneruje více sporů; problém: každá soustava má jen jeden nejvyšší soud, ten se ovšem může skládat z různého počtu soudců).

Myslím, že je něco pravdy na tom, co říkala Pelikánová: po revoluci přijmout ABGB (v komentářích ke kterému je naakumulováno hodně práce); osobně bych byl pro BGB (německá právní věda je díky zmíněné osmdesátimilionovosti dále).

Je s podivem, že zákony a judikatura jsou volně přístupné -- a další a další země, místo, aby to převzaly, znovu vymýšlí své vlastní trakaře a výrazy národního ducha.

Judikatura sama o sobě nestačí; musíte mít skupinu lidí, kteří ji zpracují do komentářů.

Možná by pomohlo, kdyby byla veřejně přístupná judikatura odvolacích soudů (civilní právo).



Teď trochu zastydlá část postu:

Judikát NSS o precedenčním působení jeho judikátů: No, nevím. Má-li rozhodnutí NSS precedenční účinky, pak je asi zbytečný § 110 III SŘS o vázanosti KS, jemuž byla věc vrácena k dalšímu řízení, právním názorem NSS. Zákonodárce to myslel asi jinak. Tvrzení NSS mi připadá jako v jádru rozumné, ale příliš absolutní.

Připadá mi jako rozdíl: Případ 1: KS nesouhlasí s judikátem NSS, poznamená, že se odchyluje a velmi dobře zdůvodní proč, zvláště pokud NSS v dané věci vydal jen jeden, dva judikáty a jeho pozice ještě nevykrystalizovala. Případ 2: KS rozhoduje, jak se mu zlíbí bez znalosti judikatury NSS.

Anonymní řekl(a)...

Marně medituji, o jakou zásadní kopernikovskou změnu by se mohlo jednat. Volné, decentralizované jurisdikce (něco ve stylu F.O.C.J. - functional overlapping competitive jurisdictions), které jsou závislé pouze na volbě regulovaného subjektu? Nebo o stanovování obsahu právní povinnosti ex post, něco ve stylu soudce Dredda? Nebo počítačový výpočet obsahu právního vztahu, kdy počítač nahrazuje kněze či jiné orákulum, na které se subjekt regulace bez obav spolehne?

Jsem nucen přiznat, že asi nemám fantazii (proto jsem ostatně právníkem ;-). Navíc všechny výše uvedené věci už tady v podstatě byly ...

Ke kopernikovským obratům v právu; nevím, nakolik je Popper a revoluční obraty v přírodních (exaktních) vědách použitelný pro právo. Narozdíl od nich, normativita dobře snáší vlastní porušování aniž by to nějak nahlodalo její kvalitu coby práva. Kdyby to jablko jedno dolů nespadlo, přírodní zákon gravitace padá (tedy nepadá) s ním. Jedu-li v obci 70 km/h, ta padesátka nadále platí. Já proto nejsem schopen falsifikovat právní poznatek podobně, jako přírodně-vědný. Přijímání další, odlišných právních režimů také nenabourává režim výchozí (ostatně na tomto základě funguje do značné míry celá právní regulace - definicí, redefinicí a rozšiřováním právních kvalifikací).

Co takhle se vrátit k tradičním "čističům" právního řádu? Revoluce, válka, přírodní katastrofy, epidemie?

Pavel Molek řekl(a)...

Inu, nemyslím si, že by právo takové obraty neznalo: vznik závaznosti precedentů ve středověké Anglii i třeba kontinentální vlnu kodifikačního optimismu v osvícenství a období po něm bych považoval za možné příklady. Jen je třeba se posunout o úroveň výše, než je příklad s padesátkou v obci: problém, který řešíme, není, jakou stanovit rychlost v obci; ale jakým způsobem upravit fungování společnosti tak, aby její členové respektovali například pravidla umožňující fungování silničního provozu. A to, co nás zklamalo, není to číslo kilometrů za hodinu, kolik se v obci smí jet, ale to, že jsme zahrnuli do právních předpisů nejen toto pravidlo, ale takové množství různých pravidel řešících různé marginálie, jež ve svém souhrnu (ani ve vztahu k jednotlivým oblastem fungování právního života) není vstřebatelné. A samozřejmě přirození čističi jsou i pro mě jedním z možných, ba pravděpodobných, řešení, lze je určitě očekávat (proto nemám důchodové připojištění;); kdyby ale náhodou čističi nepřišli, očekával bych zkrátka změnu přístupu k regulaci právních vztahů podobně těžko představitelnou, jako systematickou závaznost precedentů pro "soudce" působícího v době sedmi anglosaských království či heliocentrismus pro astronoma před rokem 1500 (nebo třeba Prsten Nibelungů či Leningradskou pro skladatele v době mozartovského klasicismu;).

Anonymní řekl(a)...

Jak víš, tak na Prstenu či na Leningradské se vždy shodnem ;-)

Jen tak na okraj: tvorba závazného precedentu po normanském vpádu ani osvícenské kodifikace nejsou náhlé koperníkovské obraty - obě trvala staletí či minimálně desetiletí a jednalo se o vyústění stupňovitého vývoje.

Obávám se, že pocit významnu důchodového spoření je v přímé úměře k věku. Neboj, přijde to ;-)

Anonymní řekl(a)...

Mám trochu pocit, jako bych vám skákal do řeči, přesto to zkusím, i když některé poznámky budou trochu banální (ale diskuse spočívá i v tom explicitně zformulovat myšlenky v podvědomí).

Existují zákony, které potřebu judikatury samy vyvolávají, a zákony, které jsou v tomto ohledu neutrální nebo prospěšné.

Soukromé právo: soužití lidí vyvolá potřebu řešit určité právní otázky, bez ohledu na to, kolik ustanovení má OZ. Za staletí se k OZ v západních zemí naakumulovalo opravdu hodně judikatury. Není to problém a není potřeba "začínat od znovu". Vím, že s tím Německem už opruzuju, ale k BGB tam existují opravdu tisíce stran jej rozvíjejícího práva a nemám pocit, že to vadí.

Veřejné právo: Pokud by neexistovaly daně, neexistovalo by daňové právo... (Tím nehlásám ultraliberalismus.)

Přitom "společenský a morální konsensus" má, myslím více co do činění se soukromým než veřejným právem.

Nemyslím si, že vadí, pokud jsou zákony detailní, pokud je ta detailnost napsaná dobře. Vždyť je jedno, jestli se řešení některé soukromoprávní otázky nalézá v judikátu, anebo v důvodové zprávě.

Jinými slovy mi připadá jako rozdíl, jestli tvorba práva probíhá do hloubky nebo do šířky (přičemž tvorba práva do šířky si vyžádá i tvorbu do hloubky.)

Složitost (do hloubky) nemusí vadit, pokud má určitou strukturu: Všichni víme, co je nekalá soutěž a nevadí nám, že existují ji konkretizující, ovšem nevyčerpávající skutkové podstaty. Vlastně nám stačí zapamatovat si jedno ustanovení ("nekalá soutěž je jednání..."), to je většina informace. O tom zbytku nám stačí vědět, že v zákoně je, a vlastně jsme za něj i vděční, protože zvyšuje právní jistotu.

Koperníkovský obrat: Nepochybuju, že když dojde k nějakému politickému otřesu, právo se pročistí, spíše ovšem tak mimochodem.

Mírové řešení: Uvidíme, co vymyslí naši přátelé od IT. Možná lze právo (judikáty, zákony) strukturovat a prohledávat nějak efektivněji.
Technický vývoj je nepredikovatelný a nelineární (Popper: kdybychom věděli, co budeme vědět v budoucnu, věděli bychom to už teď).

Jak bude vypadat WestLaw v r. 2050?

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Pár poznámek. Ačkoliv se stalo módou citovat v právu T.S. Kuhna (sám to taky dělám), zajímavé je, že Kuhn v jeho zásadní práci říká, že na společenské vědy není jeho teorie aplikovatelná (Kuhna jsem nečetl, čerpám z Iana Shapira, Útěk před realitou v humanitních vědách, Praha 2006). Takže tím pádem Kuhn dává za pravdu Michalovi. Nicméně ke kvalitativní změně dochází, přičemž je nepochybné, že tato akce vyvolá v určité době reakci.

K Jendovi - zda lze právo jen tak jednodušše přebírat, je velkou otázkou (viz klasický spor Kahn-Freund versus Watson). Sám jsem spíše skeptický, ostatně převzetí BGB by nic podstatného nezměnilo, protože tím nepřevezmeme i kulturní kontext, literaturu, atp.

Vývoj k soudcovskému právu míří, různě to justifikuje i hnutí Law and Econ a Posner. I to vyvolá v určité době nějakou reakci, např. současné diskuse o soudcovském aktivismu jsou prvními příznaky reakce (byť monolog, pardon "diskuse", kterou provozuje CEP v "Soudcokracii" je ta nejhloupější karikatura meditování o těchto věcech).

Anonymní řekl(a)...

Říkal jsem si, že převzetí cizího kodexu (které -- zcela souhlasím -- samo o sobě vůbec nic neřeší; viz např. § 134 BGB a § 39 OZ) by mohlo tuzemské právníky motivovat podívat se do zahraniční literatury/doktríny, ale asi je to naivní představa. (Porevoluční nadšení?)

Také mi připadá, že nevolíme mezi ideálním světem a ničím. Otázka zní, zda by české právo dopadlo lépe, kdybychom byli přejali ABGB (to je asi rozumnější volba než BGB), anebo když teď přijmeme Eliášův návrh. Pro Eliášův návrh hovoří úvodní ustanovení, šitá ČR na míru.

Nepochybuji, že jsem vymyslel dva pěkné trakaře a že by nebylo od věci přečíst, co navhujete. Také je otázka převzetí ABGB celkem opožděná.


...zřejmě nejen "v soudcokracii"

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Určitě by to mělo výhodu, že by tady byla tendence německými věcmi argumentovat mnohem víc. Ale vidím k tomu výrazné překážky : se Slováky máme v podstatě stejný obchodní zákoník, ale nakolik se opravdu díváme, jak ho vykládají a interpretují, a nakolik bychom argumentovali slovenskými věcmi? Vím samozřejmě, že jejich judikatura ani literatura nebude o nic lepší než naše, skoro bych řekl že je horší, ale kam mířím: ať převezmete jakýkoliv kodex, kontinentální pojetí práva k němu přistupuje jako k totálně "našemu" předpisu, a i přesvědčivá síla (a jiná by být nemohla) cizí judikatury a literatury je bagatelizována.

PS: Je zajímavé (snad je to jen můj dojem, ale je to podloženo listováním prvorepublikového Právníka), jak již za I. republiky slábl v české literatuře význam srovnávání, jak Rakušané interpretují ABGB.

Anonymní řekl(a)...

Tím nevyvracím napsané, jen pro zajímavost:

V německém komentáři k německému směnečnému zákonu jsem objevil zmínku, že je třeba zákon, vzhledem k jeho mezinárodnímu charakteru, vykládat i srovnávacím způsobem.

Viděl jsem judikát NS k našemu směnečnému a šekovému zákonu, ve kterém strana argumentovala německou judikaturou a NS to neodpálkoval a dokonce ten argument vyvracel (tuším, že opět za použití německé doktríny/judikatury).

Výjimka, ne pravidlo.

(ČR Ženevské úmluvy o směnečném a šekovém právu neratifikovala.)

Poslední odstavec vašeho posledního postu je pro nápad převzít cizí předpis celkem zdrcující.

Jan Prevratil řekl(a)...

Pár dílčích poznámek:

re smršť: vidím dva základní roviny problému. První je to, že se právo rozlézá "doširoka", tedy že musí "obsáhnout nové obzory". To je nevyhnutelná daň rozvoji společnosti, který je poslední dobou překotný - jenom za posledních dvacet let přibyl internet a doménová jména, biotechnologie, velká část telekomunikačního práva... V Čechách je situace o to pikantnější, že musíme dohánět čtyřicet let, po které jsme víceméně stáli na místě, takže nám do "batůžku" přibývá životní prostředí, soutěž a veřejné podpory, ale třeba i daně, zdravotnictví, sociální systém... Zvrátit tenhle proces by mohla snad jedině demontáž společnosti a návrat do poklidných "předpostmoderních" dob (napadá mě analogie s rozpadem říše římské, ale to je trochu makabrózní myšlenka).

Druhý problém je systematické předělávání už regulovaných oblastí proto, že se nám napoprvé něco nepodařilo, že jsme na to či ono zapomněli, nebo že by vlastně Franta zrovna potřeboval, aby to bylo trochu jinak... To je ovšem nešvar, který je třeba tepat a mýtit, jak se dá...

Pokud jde o kroky do budoucna, nepůjde myslím o žádné zásadní zlomy (samozřejmě s výjimkou toho rozpadu civilizace, který už se zase vkrádá), protože právo je poměrně statický systém - jednak kvůli jeho z definice vícemeně "nefalzifikovatelné" povaze zmiňované Michalem, jednak kvůli tomu, že aplikace je zahleděná "zpět", k již existující normě.

V první oblasti bude myslím pokračovat rozrůzňování právního režimu podle typu subjektu a jakási tendence k "negociovanému právu" v oblastech s omezeným počtem přímo zainteresovaných (ať už ve fázi legislativní, nebo v exekutivní regulaci). Tedy více regulace, ale jenom pro ty, u kterých má smysl, a po předchozí konzultaci s nimi, tedy se snahou obnovit částečně onen historický konsensus. Další otázkou je, jak odhadnout správnou míru a formu regulace - aneb jestli potřebujeme všechny ty špačky, ovečky et cetera, ale to ponechám jiným, neb nemám odpověď.

Druhý problém je myslím prostší, protože se týká spíše lidí, než obecné povahy věcí. Potřeba by byla lepší organizace legislativní práce - přesnější "masterplan" prací (spíše než "předěláme kapitálový trh" nebo "uděláme OZ" bych uvítal "letos věcná práva, příští rok obecné závazky, přespříští smlouvy..."), příprava významnějších norem většími týmy, neboť víc hlav víc ví a tudíž vychytá víc much (ideálně "expertní skupiny" k jednotlivým oblastem vedené jedním člověkem, který to bude dávat dohromady - viz třeba způsob práce na PECL), "regulérní" konzultace se zainteresovanou veřejností i se zahraničím, nějaká forma přiškrcení poslanecké volné tvorby...

Jestli tyhle dílčí kroky budou stačit, samozřejmě nevím, ponechám to odvážnějším futurologům.

Když už jsem nakousl ten OZ - recepce by dnes už myslím (možná narozdíl od roku 1990) nic nepřinesla - znovu bychom začínali od nuly a navíc vyhodili posledních sedmnáct let, byť nepříliš tučných. Podobně to pokud vím vnímá i prof. Pelikánová - od recepce a následně kodifikace se dostala k tomu, že by třeba nebyl špatný nápad zkusit po částech vylepšovat stávající úpravu, pokud možno se zachováním terminologie a tudíž navazující aplikační praxe. Mimochodem tohle je oblast, kde je citelně znát slabost naší judikatury - schopný a v patříčné míře přidrzlý soud udělá ze špatného předpisu slušné právo, slabým soudům nepomůže sebepřesnější kodex.

Poslední poznámka k přijímání cizí aplikační praxe - uznávám, že Lucembursko je extrémní případ, ale před soudy se tu argumentuje francouzským právem, které je v mnohém podobné, a někdy se (zpravidla s obavami) sledují i francouzské judikaturní tendence.
Co ovšem taky mají dělat, když tu donedávna nebyla ani právnická fakulta...