Trocha právní historie nikoho nezabije aneb NSS ke zrušení Náboženské matice
V záplavě rozhodnutí, které naše vrcholné soudy chrlí, bohužel zapadají rozhodnutí zajímavá. Jedním z nich je nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 A 35/2002-73 ze dne 2. listopadu 2006, kterým se NSS vyjádřil ke zrušení Náboženské matice ministerstvem kultury. NSS se musel ve svém rozhodnutí vyrovnat s nálezem Ústavního soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. II. ÚS 189/02, což je mimochodem nádherná ukázka zcela nesrozumitelného soudního rozhodnutí. Jádro nálezu Ústavního soudu bylo ovšem jasné, a umožnilo tak NSS rozhodnout též o žalobě České biskupské konference et al. NSS dovodil, že ministerstvo kultury nemělo pravomoc ke zrušení Náboženské matice, a dovodil proto nulitu rozhodnutí ministerstva.
Na rozhodnutí NSS je zajímavé několik věcí. Za prvé je to velmi dobré odůvodnění, které muselo dohánět zcela děravé odůvodnění Ústavního soudu. Za druhé je to pak to, že se NSS musel vypořádat s akty rakouských panovníků z 18. století, což znamenalo pořádné zabrousení do právní historie.
Obdobná rozhodnutí podle mne prokazují, že výuka právní historie na právnických fakultách není špatná jako taková, ale nevhodná je spíše forma této výuky, jak k ní v současnosti dochází (která je z hlediska oboru právní historie sebelikvidační). Právní historie je prostě potřebná, protože právník musí vědět, co to je ABGB nebo ústavní listina z roku 1920 nebo třeba co to byl hospodářský zákoník (a to nejenom proto, že se může s těmito předpisy stále setkat i při praktické aplikaci práva).
PS: Hovořím-li o právnickém vzdělávání, rozhodnutí NSS je na webu bohužel tak (směšně) zanonymizované, že je prakticky nečitelné, a tedy (bohužel) pro účely právnické výuky nepoužitelné.
PS2: Když již hovořím o právní historii, nemůžu si odpustit příklad toho, co studenti o historii obecně vědí. Před nedávnem jsem viděl na I. státnici studenta s otázkou jazykové zákonodárství rakouské monarchie v 19. století. Student evidentně nevěděl nic, takže se rozhodl pomoci bludy a la nejprimitivnější národovecký stalinismus 50. let, tedy že čeština byla zakázaná až do roku 1918. Takže jsem se ho zeptal (byť daný obor nezkouším), zda by mohl v Praze v roce 1900 studovat práva v češtině. Student se zamyslel, a v duchu svých bludů odpověděl, že samozřejmě ne, protože čeština byla zakázaná (a my jsme prostě 300 let trpěli, jak zní populární folklór ...). Vím, že tato znalost není dnes již prakticky při aplikaci práva využitelná, ale přesto si myslím, že je to taková odpověď, která odůvodní vyhazov od zkoušky. I když - je skutečně smyslem právnické fakulty, aby takové věci musela studenty učit?
13 komentářů:
Výuka právních dějin na PF UK:
Císařská dvorská kancelář se l.p. 1234 rozdělila na Kancelář dvorskou císařskou a Císařskou kancelář dvorskou, přičemž Kancelář dvorská císařská zanikla l.p. 2134 a Císařská kancelář dvorská se l.p. 3421 přejmenovala na Kancelář císařskou dvorskou a následně, l.p. 4321, spojila v Dvorskou kancelář císařskou s Dvorskou císařskou kanceláří, vzniklou l.p. 3214.
Poté u ABGB zbývá čas jen na to, že "1502 paragrafů" a že "samotným rozumem seznatelná práva".
A co v Brně?
Ekonomická poznámka: Nejde o absolutní užitečnost (vždy je lépe něco vědět, byť z právních dějin, než nevědět), ale o alokaci (je lepší věnovat jednotku času právním dějinám, nebo občanskému právu?).
Liberální poznámka: Třeba se jednou fakulta dopracuje k tomu, že nechá na studentech učit se, co se budou chtít (á la USA). Občan, obchod, správa, trest asi vždy budou povinnou součástí kurikula (otázka je, v jakém rozsahu). Na druhou stranu, "jednotný profil absolventa"...
Pedagogická poznámka: Hodně nových studentů se na výuku práva skutečně těší. V Německu tohoto nadšení využijí; hned v prvním semestru přijde občan a trest. V ČR toto nadšení ubijeme dvouletým úvodem do dějin a ústavního práva.
Antinacionální poznámka: Připadalo mi legrační zároveň oslavovat "odtržení" ČSR od Rakouska-Uherska a zároveň odsuzovat pokus německých regionů o odtržení od čerstvě vzniknuvší ČSR.
Také by mě celkem zajímalo, zda výuka (českých) dějin více bludů rozptýlí, nebo vytvoří.
Problém právních dějin na fakultě je to, že to nejsou právní dějiny, ale dějiny státoprávní. V tomto smyslu není důležitý ABGB, ale právě ty dvorské kanceláře. Bohužel.
Ad dělení a slučování všech možných kanceláří: vystihl jste to pěkně, jen jsem se pousmál, když jsem si to přečetl; když to před rokem bylo aktuální, snažil jsem se nalézt všechny možné způsoby, jak si to zapamatovat, ale nešlo to:)
Jinak osobně bych dějiny vůbec nezatracoval. Např. moji kolegové by výuku dějin nejraději zrušili a hned se vrhli na platné právo, čemuž tedy jaksi nerozumím, ale tahle nálada je po PF UK velmi rozšířená.
A možná ani ta výuka není tak špatná; když jsem loni od Ježíška dostal Bermanovu knihu "Law and Revolution", až jsem se divil, že tam jsou věci, které by student PF UK po absolvování dějin měl bezproblému zvládnout, alespoň co se obsahu týče (dějiny jsou koneckonců jen jedny); akorát asi způsob, jímž je to psáno, je jiný, důraz je kladen nikoli na fakta, ale na vývojové tendence (u Bermana třeba překrývání jurisdikcí, monopol vs. konkurence při tvorbě práva apod.), čehož bych se asi u nás nedočkal.
Dvě poznámky:
Za prvé, představa, že historické znalosti, které pak může někdo uplatnit při rozhodování o věcech typu rušení náboženské matice, se dají nabýt vysokoškolským (právnickým) studiem, je mírně nereálná. Podívám-li se na ten rozsudek, hlavně část IV, a věci, které soudce zpravodaj k věci načetl a zodkazoval, pak je jasné, že podobnou znalost musím načíst ad hoc k jednotlivému případu, takže předchozí znalost „právních dějin“ mě tak jako tak v konkrétní (detailní) kauze nebude stačit. Pak se klíčovou otázkou stává, stejně jako u jiných oborů platného práva, nikoliv encyklopedická znalost, ale schopnost si informace získat, zpracovat a aplikovat. Tudíž klíčem nejsou znalosti, ale schopnosti a zde jsme opět u centrálního tématu toho, co současné právnické vzdělávání (ne)dává.
Za druhé, zdá se mi trochu levné ztrhat nebohého studenta, který byl zjevně dutý, za to, že nevyhovuje povšechnému vědomí pedagoga o tom, „co by měl student o historii obecně vědět“. Jestliže tedy přistoupíme na současná pravidla hry a to, že se zkouší encyklopedické znalosti postupu dělení dvorských kanceláří (velice hezký příklad), pak se lze férově ptát pouze na to dělení těch kanceláří a další věci, které jsou v předepsané literatuře a nic dalšího. To ale často není ten případ. Lze totiž jen těžko odlišit, které „obecné“ znalosti jsou v předepsané literatuře obsaženy a které ne. To je systém, který značně zvýhodňuje (stejně jako u jiných zkoušek) studenty s humanitním středoškolským vzděláním, kteří mají obecné humanitní povědomí a značně podráží lidi, kteří přišli z techniky, průmyslovky či třeba sportovního gymnázia. Kritériem u zkoušky nemůže být to, co studenti „o historii obecně vědí“, ale pouze verbatim reprodukce těch informací, které jsou v předepsané literatuře k tématu „jazykové zákonodárství rakouské monarchie v 19. století“. A jestliže tam není nic o jazykových možnostech studia na pražských právech koncem 19. století, tak i naprosto tupý student, který o tom nemá potuchy, ale zná vše ostatní v knize obsažené, musí být hodnocen výborně. To jsou současná pravidla hry. Krajně subjektivní měřítko „co by měl student o historii obecně vědět“ je i v dnešním pochybném systému zkoušení encyklopedických historických znalostí, řečeno mým oblíbeným tupým hrdinou SportBillym, nefér a nesportovní.
Samozřejmě jsem nemyslel, že se lze "naučit" na fakultě právní regulace náboženství Josefem II. Takže je to trochu dezinterpretace mé úvahy. Nicméně samozřejmě se shodneme s Michalem na tom, že skutečný přístup má být založen na řešení problémů, tedy na tom, že se naučím vyhledávat a řešit problémy, na něž samozřejmě žádná tvrdá data v hlavě nemám. Nicméně bych asi měl k vyřešení daného problému přinejmenším tušit, že někdo jako Josef II. existoval, že to byl císař, a že dělal nějaké reformy.
Další výtky Michala neberu vůbec - samozřejmě že je státnice v jistém smyslu loterie, a prostě já encyklopedicky nezkouším (byť někdo jiný může). Z hlediska principu formální rovnosti je to problém pro encyklopedicky připravené studenty, nicméně já preferuji jiné typy rovnosti.
S následující úvahou Michala taktéž vůbec nesouhlasím, protože to podle mne neodpovídá univerzitnímu přístupu, a při Michalově návrhu bych mohl být nahrazen automatem:
"Kritériem u zkoušky nemůže být to, co studenti „o historii obecně vědí“, ale pouze verbatim reprodukce (sic) těch informací, které jsou v předepsané literatuře k tématu „jazykové zákonodárství rakouské monarchie v 19. století“
Ad Zdeněk: Já bych se přimlouval za více shovívavosti se studenty: koneckonců to, co ten student při té zkoušce předvedl a co ty stavíš na pranýř, je do značné míry výsledek "práce" kterou odvedli pedagogové - ať už na PF, nebo ještě dříve na střední škole. Ten "nejprimitivnější národovecký stalinismus" ještě nemusí přece nic vypovídat o inteligenci studenta (který když je dutý, tak ho můžou napadnout věci, které by mu jinak nepřišly na mysl). Daleko víc spíš vypovídá o tom, jak nedostatečně se v našem systému vzděláváme. (Mimochodem, ačkoliv jsem poměrně nedávno četl kompletní paměti profesora Weyra, musel jsem chvíli přemýšlet, zda se na pražských právech učilo "za Rakouska" česky. Umím si představit, že bych ve stresu možná také plácl nějakou hloupost.)
Jisteze muze byt nahrazen automatem, ale o tom ten system taky je. Me se jen zda mirne nefer cely rok pripravovat studenty na zkousku, u ktere maji prokazat, ze "se naucili" a nikoliv, ze umi myslet, a pak v ramci zkousky zmenit pravidla hry s tim, ze se nebude hodnotit, zda se umi naucit, ale zda umi myslet, na coz je ale zase nikdo nepripravil a nasledne davat na odiv jejich hloupost.
1) Historické povědomí:
Zkoušet studenta z historického povědomí = hodnotit, jaké má koníčky. Nevím, proč někoho vyhodit ze zkoušky, protože ho opravdu nezajímá, kdy koho upálili a odkdy se na české části univerzity vyučovalo česky (a namísto toho třeba dobře rozumí moderní literatuře).
Hodnotit studenty podle projevené právnické inteligence (kterou se lze zčásti naučit, ovšem v dlouhém období) má smysl, protože ta vcelku dobře předvídá kvalitu výkonu povolání. (Známky pak získají vypovídací hodnotu pro advokátní kanceláře nebo, zprostředkovaně, klienty.)
Co a do jaké míry předvídá "historické povědomí"?
(V krátkém období rovněž nenaučitelné.)
2) Spravedlivost zkoušení na PF:
Vést spory, podle jakých kritérií má zkoušející na PF řadit studenty do škály je z hlediska spravedlnosti relativně vedlejší, když některý zkoušející vyhodí 12/12 a některá komise 4/6, zatímco komise hned vedle to dá všem.
Ještě mě napadlo, že vyhazovat při zkoušce z právních dějin pro neznalost středoškolské historie je stejné jako vyhazovat při zkoušce z ekonomie (teorie národního hospodářství) pro neschopnost definovat pojmy funkce, derivace a integrál.
Já bych ho teda taky vyhodil, ale ne kvůli tomu, že zrovna tohle nevěděl (v tom musím v zásadě souhlasit s tím, co napsal J. Petrov), ale proto, že nepřiznal, že to neví a vymyslel si odpověď, kterou nebyl schopen obhájit. Já myslím, že každý, kdo jde do rizika, že místo otevřeného přiznání své neznalosti to prostě zkusí vyfabulovat, musí počítat s tím, že mu to přinese buď sladkou odměnu za odvahu a štěstí, když to vyjde, nebo dostane lidově řečeno přes držku, když to nevyjde...so einfach ist es:-))
Dovolil bych si za nás právní paleontology podotknout, že historické povědomí není u právníka koníček (u mne tedy ano, ale snad mě to úplně nediskvalifikuje). Jakkoli ani já nesouhlasím se způsobem, jakým jsou dějiny nyní vyučovány, nemůžu se přiklonit ani k postoji "až to budu potřebovat, tak to najdu". To je sice pravda - mluvíme-li o podrobnostech, jako byly ty u Matice - nicméně pravda je to i například u celé zvláštní části správního práva (nebo někdo z nás zvládá z hlavy aplikovat zákon o odpadech nebo o EIA?). Ve všech částech našeho studia jde přeci právě o poskytnutí hrubé znalostní kostry, po které může člověk v budoucnu stoupat při řešení konkrétního problému; a na příkladech konkrétních problémů nacvičení určité schopnosti uvažování v rybníku dané právní oblasti. A co se týče toho, z čeho je legitimní zkoušet, rozhodně se přikláním k tomu, že předmětem zkoušky (alespoň při univerzitním studiu)je obor nikoli skriptum, ledaže by zkoušející učinil jakousi veřejnou stipulaci, že bude zkoušet jen obsah skript. Pokud to však neudělá a zkouší znalosti daného oboru, je stejně legitimní, když se zeptá na informaci, která je zásadní ve vztahu k danému oboru, byť není ve skrptech, a nelegitimní, zeptá-li se na prkotinu, která je nicméně zmíněna ve skriptech. Řečeno jinak, pokud by při zkoušce z ústavního práva student nevěděl, v jakém historickém období na českém území začala platit první ústava, nechápal bych jako legitimní omluvu, že to nevěděl, protože nějaká právě používaná učebnice ústavního práva prostě období Rakousko-Uherska nezmiňuje, nemajíc historickou kapitolu. Zkoušení podle skript je navíc univerzity nehodnou cestou do pekel i v otázce závaznosti sporných názorů tam obsažených, zvláště za situace, kdy mnohé názory jsou dosud předkládány jako "fakta".
P. S.: Řešení, které nabízí Petr Bříza, je podle mě výborné a zvětšuje můj smutek nad tím, že se někteří z nás nikdy neviděli osobně;)
V této debatě se musím přiklonit na stranu michala a jana komárka.
ad petr: Tento přístup by v důsledku u českého studenta vedl k tomu, že když si nebude něčím 100% jistý, tak se bude bát promluvit. Bude tak vykonávat jakousi "autocenzuru". To systému v současné podobě rozhodně nepomůže.
ad zdeněk: Špatná odpoveď studenta na otázku, "zda by mohl v Praze v roce 1900 studovat práva v češtině" by podle mě sama o sobě k vyhazovu u zkoušky vést neměla a ani nesmí. Pochopení bych měl spíš pro odpovídající snížení výsledné známky.
Přiznávám, že se to ale težko hodnotí bez kontextu. Pokud ten student vykládal bludy celou dobu už předtím, tak to mohla být opravdu "ta poslední kapka".
Ta smenka mi pripomnela mne sameho, pamatuji se, jak jsem se v 1. rocniku ucil na statnici "pravo smenecne a sekove", aniz jsem vubec rozumel tomu, co ta smenka vlastne je a jakou ma funkci. Nicmene ke statnici to nebylo treba, tam bylo nutno hlavne vyjmenovat ty smenecne rady, tusim z 18. stoleti.
Okomentovat