Proč máme tento Ústavní soud?
Minulý týden jsme vedli v semináři „Ústavní soudnictví a ústavní soudy v současném světě“ debatu s W. Sadurskim, J. Zillerem a A. Stone-Sweetem na téma historické podmíněnosti volby1) mít ústavní soudnictví;
2) jaký typ zvolit, tedy především zda mít
(i) koncentrované či difuzní (zda může pro neústavnost rušit běžné právo pouze jeden specializovaný orgán či je to pravomoc všech soudů);
(ii) abstraktní či konkrétní či obé (abstraktní – posuzuji soulad podústavních předpisů bez vztahu k určité kauze; konkrétní – mohu posuzovat soulad pouze na základě a ve vztahu k určité kauze).
Debata to byla zajímavá a rozvíjela se mnoha směry. Můj zásadní nesouhlas se týkal Sadurského teze, kterou nedávno rozvinul ve své práci Sadurski, W. Rights Before Courts. A Study of Constitutional Courts in Postcommunist States of Central and Eastern Europe. Springer Verlag : Dordrecht, 2005. Jedná se o teze z kapitoly 2 „Constitutional Courts in Search of Legitimacy“. Zde se snaží vystopovat, proč byl v postkomunistické Evropě zvolen koncentrovaný model a nikoliv, po vzoru Spojených států, model difuzní. Jeho vysvětlení je následující: nejprve odmítne tvrzení, že by vysvětlením mohlo být:
1) že by se tyto státy domnívaly, že tento model jim zaručí snazší přijetí do EU;
2) že by koncentrované ústavní soudnictví bylo zvoleno z důvodu nedůvěry vůči obecné justici, v počátcích ještě plné komunistických soudců.
Pak následujíc důvody, které dle jeho názoru relevantní byly:
3) koncentrované ústavní soudnictví je lépe slučitelné s parlamentní demokracií;
4) formální absence doktríny stare decisis v kontinentálních právních řádech, tudíž je vhodnější ústavní přezkum koncentrovat, aby nedocházelo k chaosu;
5) tradice „centralizace“ státu, státních orgánů a veřejného rozhodování, která je zřetelná v Evropě v porovnáním se Spojenými státy, kde je běžné spoléhat se více na soukromou, decentralizovanou iniciativu (to však, jak Sadurski dodává, je spíše vysvětlením pro (ne)existenci abstraktního přezkumu ústavnosti);
6) různý důraz na různé hodnoty (právní jistota, míra paternalismu apod.) v jednotlivých systémech.
Argumenty 3 – 6 jsou zajímavé. S čím jsem měl ale problém bylo plošné odmítnutí argumentu 2 – tedy že koncentrované ústavní soudnictví je nástrojem přerodu, pomocným prvkem a protipólem, který má hájit a prosazovat prvky a hodnoty, jak je nyní ten módní výraz „nové ústavnosti“, proti hodnotově jaksi jinak orientované porevoluční obecné justici a státní správě. J. Ziller obhajoval tuto koncepci ústavního soudnictví v post-diktaturních a post-autoritářských státech jižní a západní Evropy: Německo, Itálie, Španělsko, Portugalsko. Kupříkladu v případě Německa či Španělska je zřetelné, že mocné ústavní soudy byly budovány jako nástroje ochrany nové ústavnosti.
Vysvětlení bylo asi v tom, že jsme oba vycházeli z jiného pozadí: prof. Sadurski z polského prostředí, já z česko(slovenského). Mezi oběma je rozdíl v porevolučním vývoji nejvyššího (nejvyšších) soudů; Poláci dle Sadurského svůj nejvyšší soud po revoluci „vyčistili“. Porevoluční obsazování polského Ústavního tribunálu se tak výrazně nelišilo od obsazování obou dvou nejvyšších soudů (obecného a Nejvyššího správního soudu): jednalo se o stejný tip lidí, kteří často pouze migrují mezi NS a UT nebo NSS a UT. Tito soudci bez ohledu na to, zda sedí zrovna v rámci NS, NSS nebo UT prosazují stejný soubor hodnot. Problém je ale v tom, že tento druh historické zkušenosti nelze dle mého názoru zobecnit na všechny státy střední a východní Evropy, rozhodně tedy ne na ČR.
Vysvětlení zřízení ústavních soudů jako nástroje ústavní proměny je na druhou stranu asi lepší nezveličovat. Pokud by tomu tak bylo, jednalo by se v podstatě o dočasné instituce, které je v rámci cca dvou generací, tedy v okamžiku, kdy si obecná justice internalizuje hodnotový základ nové ústavy, vhodné zavřít. Anebo nikdy neotvírat? Zajímavý byl v tomto ohledu postřeh jednoho estonského kolegy: my ústavní soud nemáme, protože ho nepotřebujeme. My jsme jen zreformovali nejvyšší soud...