21 května 2010

Promlčení zločinů komunismu po česku: „Přesně to, co jsem udělal, to bych udělal i dneska."

Bratranci Barešovi se přesně před 32 lety - v květnu 1978 - zmocnili autobusu s plnou třídou gymnazistů. S těmito rukojmími se rozhodli dostat přes hranice na Západ. Do cesty se jim však postavila hlídka pohraničníků, vyjednávání se ujal František Šádek, autor výroku z nadpisu. „Narušitelům“ přislíbil, že když propustí studenty, nechá je volně projet. Poté, co se už prázdný autobus rozjel, propukla střelba, jejímž výsledkem byl zabitý řidič a Milan Bareš. Podle následného soudu vystřelili Barešové první, přestože vše nasvědčovalo o opaku. Robert Bareš byl popraven, Václav Bareš, jediný přeživší, dodnes splácí zničený autobus. Jak dopadlo trestní stíhání proti veliteli pohraniční stráže Šádkovi?

Jeho průběh i vyústění jsou symptomatické pro většinu souzení komunistických zločinů u nás. O co pomalejší bylo zahájení, o to rychlejší byl konec případu. Původně stíhání započalo v roce 2004, avšak po mnoha peripetiích, zkoumané otázce promlčení až před Nejvyšším soudem a několikerém vrácení věci, bylo stíhání zahajováno v roce 2008 nanovo. O několik měsíců později soud stíhání přerušuje z důvodu těžké choroby obviněného. Mohla se celá věc vyvíjet jinak?

Otázce stíhání zločinů komunismu se na půdě Jiného práva věnoval už Zdeněk Kühn, který upozornil, že česká judikatura se na rozdíl od německé držela „při zemi“ a pouze sledovala, zda byly či nebyly porušeny dříve platné předpisy. Ty za splnění jistých podmínek střelbu proti prchajícím umožňovaly, ba přímo nařizovaly. Pavel Molek šel dál a aplikoval na otázku střelby na hranicích mezinárodní trestní právo. Tímto směrem se, alespoň pokud je mi známo, české soudy nikdy nevydaly. Pomohly by si touto cestou?

Základním problémem aplikace zločinů proti lidskosti na komunistické reálie je fakt, že jejich definice původně v Statutu Norimberského tribunálu vyžadovala navázání na páchání zločinů proti míru nebo válečných zločinů. Díky vývoji mezinárodního práva se této vazby zločiny proti lidskosti definitivně zbavily v letech 1994-1995 v souvislosti s přijetím Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu a rozhodnutím Tadić Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, jež připouštěly páchání zločinů proti lidskosti i v míru. Na první pohled je proto celé období komunismu chráněno tím, že u nás nedošlo k ozbrojenému konfliktu. Přesto mají podle mého názoru české soudy možnost se tohoto omezení zbavit a aplikovat tak nepromlčitelné zločiny proti lidskosti neomezeně i na předlistopadové reálie.

Mohou tvrdit, že přijetím Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, přijaté v roce 1968, započal proces emancipace od vazby na ozbrojený konflikt. Úmluva totiž o zločinech proti lidskosti uvádí„ať byly spáchány v době války nebo míru“. Takováto interpretace se v literatuře objevuje často a podle některých odborníků už v polovině 70. let zločiny proti lidskosti tuto vazbu postrádaly. Neobsahoval ji už Zákon č. 10 Kontrolní rady pro Německo, na jehož základě docházelo k souzení válečných zločinců po Norimberském tribunálu, neobsahoval ji návrh Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva z roku 1954, zamítavě se tvářili členové Komise pro mezinárodní právo při novém projednávání kodexu v roce 1983. Ostatně před měsícem byl v Argentině odsouzen generál Reynaldo Bignone za zločiny proti lidskosti páchané v době míru v letech 1976-1978. Aktuálně se před Kambodžským tribunálem projednává otázka viny Kaing Guek Eava, představitele Rudých Khmérů, jenž se měl dopustit zločinů proti lidskosti jako ředitel věznice v době míru v letech 1975-1979.

Existuje ještě jedna cesta, po níž by se české soudy mohly vydat - číst zločiny proti lidskosti páchané za komunismu optikou jejich dnešní definice. Tento názor naznačuje metodický materiál Nejvyššího státního zastupitelství s odkazem na výjimky ze zákazu trestání bez zákona v Evropské úmluvě (čl. 7 odst. 2) a Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (čl. 15 odst. 2). Metodický materiál je zde ale poměrně nejasný a bez další bližší argumentace se zdá být tato cesta méně jistá než ta předchozí.

Skutečně by ale v stíhání pomohlo, kdyby byla definice zločinů proti lidskosti českými soudy vyjasněna? Především by to řešilo otázku promlčení, jež byla v mnoha případech kamenem úrazu. Před nesnadný úkol byly soudy postaveny přijetím § 5 zákona o protiprávnosti komunistického režimu č. 198/1993, podle něhož nebylo možné do běhu promlčecí lhůty trestných činů započítat dobu od února 1948 do prosince 1989, pokud z politických důvodů nedošlo k odsouzení nebo zproštění obžaloby. Téměř 12 let si s touto otázkou nevěděly soudy rady – střídavě se litery zákona držely, střídavě ji odmítaly s odkazem na nemožnost aplikace pozdějšího zákona v neprospěch pachatele. Tímto způsobem např. unikl trestu Bohumil Vlačiha, jenž v roce 1951 střelil Jaroslava Lukeše při pokusu o útěk z lágru nejdříve do zad a poté, přestože už Lukeš nebyl schopný dál utíkat, ho zasáhl ze vzdálenosti 40 cm do obličeje. Nejvyšší soud považoval toto jednání v roce 2002 za promlčené (4 Tz 44/2002). Teprve v roce 2005 sjednotil velký senát NS svůj přístup a postupoval podle § 5.

Tou dobou si už ale soudy lámaly zuby na nové kategorii trestných činů dle § 67a písm. d) tr. zák., u nichž byla prodloužena nepromlčitenost navždy. Nyní už není potřeba si vypomáhat zločiny proti lidskosti. Tím se dostáváme zpět k případu Františka Šádka, horlivého střežitele hranice. V srpnu 2006 zrušil NS (5 Tdo 915/2006) usnesení nižších soudů, jež považovaly jeho jednání za promlčené. Opřel se nově právě o § 67a písm. d), čímž dodal naději, že některé zločiny nebudou ani podle vnitrostátního práva nikdy promlčené. V roce 2006 se tak dosáhlo toho, čeho se mohlo dosáhnout aplikací mezinárodního trestního práva už podstatně dříve (v případě zločinů páchaných od 70. let). Než došlo k ustálení judikatury, množství případů, jak ilustrují stránky Úřadu vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu, však bylo promlčeno.

Tyto aplikační obtíže ale vyplývají z toho, že se Česká republika zvoleným způsobem vypořádání s minulostí odlišila od Maďarska a dalších zemí, jež daly přednost spíše národní jednotě a právní kontinuitě. Nelze proto dnes zpětně vyčítat ani justici, ani zákonodárcům, že nebyli před společností napřed a problémy nepředpokládali. Navíc aktuální případ Kononov proti Lotyšsku (36376/04) ukazuje, že všechny otázky, dokonce souzení zločinů druhé světové války, nejsou doposud uzavřené a je stále příležitost poučit se z chyb.
(Veškeré vyjádřené názory jsou mé soukromé.)

8 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Jedná se podle mého názoru o velice zajímavý post, o zajímavou problematiku, již do takových detailů rozhodně neznám. O to interesantnější ovšem je.

Zajímala by mě případně i fakta o vypořádání se s minulostí v jiných státech s podobnou historií - a to jak ve sféře právní, tak i politicko sociální. Zajímavá by možná byla oblast Latinské Ameriky, kde se nejrůznější autoritářské režimy střídaly s těmi demokratickými a polodemokratickými celkem často.

Z politologického hlediska jsem zatím četl jen obecné pojednání - Kunc, Dvořáková, O přechodech k demokracii a konkrétně něco o demokratizaci ve Španělsku po roce 1975. Je zajímavé, že jako nejúspěšnější "přechod" k demokracii z tohoto pohledu byla hodnocena právě "transición política" ve Španělsku po smrti F. Franka. Ovšem - z toho co vím - nějaké právní, natož tak politcké vypořádání v této zemi neproběhlo. Nejsem si jistý, zda se zde konaly vůbec nějaké soudní procesy za zločiny spáchané za občanské války a později, do smrti Franka, a jak se s rozebíranou problematikou tamější soudy vypořádaly. Vím jen, že v poslední době se ve Španělsku tyto otázky znovu otevírají. Zejména se jedná o rozhodnutí soudce Baltasara Garzóna z roku 2008 - ve španělštině viz:
http://www.elpais.com/elpaismedia/ultimahora/media/200811/18/espana/20081118elpepunac_1_Pes_PDF.doc


Článek v angličtině viz:

http://www.nytimes.com/2008/11/19/world/europe/19spain.html

Otázka vypořádání se s minulostí je poslední, ovšem zřejmě tou nejsložitější a nejdéle trvající fází přechodů k demokratickým režimům.

Díky ještě jednou za post.

Jan Kolba

Anonymní řekl(a)...

Ohledně občanské války (1936-1939) ve Španělsku lze říci jen to, že v době transicion na konci 70.let šlo o 40 let staré činy (na obou stranách) a vzhledem k okolnostem (válka) a vzhledem ke stejnému podílu poražené strany (republikáni na konci válčili sami proti sobě a to hodně krvavě) na jejích krutostech se to nikdy před soud nedostalo.

Asi nejhorší věci se staly po skončení války, nicméně většina poprav republikánů byla realizována na základě soudního rozhodnutí a proto ani po pádu Franka kvůli kontinuitě práva se to neřešilo jako nějaký trestný čin a maximálně byly rozsudky ve směru zrušení původních výroků o vině nebo ve směru odškodnění dětem, těch co byly popraveny bez soudu. Musíte si také uvědomit, že španělské právo bylo a je daleko více spojeno s přirozenoprávním stylem v trestním řízení a není narozdíl od ČR ani trochu formalistické, takže kdyby tehdy chtěli tyto činy trestat, nebyl by tam náš pozitivistický problém (retroaktivních) chybějících skutkových podstat. Prostě převažoval názor o národním usmíření.

Rozdíl od ČR v době 1948-1989 byl v tom, že za Franca existovala poměrně silná soukromá (výdělečná i nezisková) sféra a stát se ani do věcí náboženských, pracovních nepletl, takže takové ty administrativní "svinsta" o nemožnosti najít práci, nejít na školu apod. se nekonala . Navíc transicion zaštiťoval král, a to tím, že se předtím Franco dobrovolně vzdal moci v jeho prospěch, takže diskontinuita nepřicházela v úvahu, jinak by frankovci s přechodem nesouhlasili.

Michal Ráž

Anonymní řekl(a)...

Nejsem si jistý, že uváděný příklad vystihuje běžný "zločin minulosti". Zde to vypadá na překročení pravomoci a jde o běžný kriminální čin, příp. justiční "zahlazení" ve smyslu dnešního zahlazování dopravních přestupků.

Drtivá většina zločinů minulosti totiž žádnými zločiny nebyly a to ani podle dnešní právní úpravy. Proč nebyly potrestány ? Prostě proto, že se obžalobě vůbec nepodařilo dokázat, že o nějaký trestný čin šlo. Ano, někomu to může vadit, ale buďme rádi, že polistopadová justice nepřistoupila ve smyslu Čalfova S Sokolova (většinového) pozitivního výkladu práva na praktiky Cibulků apod. a nezopakovala 50.roky v bledě modrém.

Michal Voborník

Guy Peters řekl(a)...

K tomu bych chtěl dodat, že ultras jsou na obou stranách. Na straně frankistů to byl Antonio Tejero, který se v roce 1981 pokusil o putsch, na druhé straně jsou to odpůrci Valle de los Caídos, kteří prosadili zákon o historické paměti.

Lubomir Majercik řekl(a)...

ad) Michal Voborník
Ano, tato připomínka míří do černého. U zločinů proti lidskosti musí být splněná podmínka vážnosti nebo systematičnosti, jež by je odlišovala od běžné kriminální činnosti. A ta si, myslím, je u střelby na hranicích splněna. U nás zemřelo podle různých statistik při pokusech o překročení hranic v důsledku střelby pohraničníků 180 - 280 osob. Za tímto účelem existovala cílená politika a příslušná právní úprava.

Pokud byl takový postup postižen, tak opravdu jako překročení pravomoci veřejného činitele. Bylo ale potřeba překonat všechny obtíže, na které poukazujete, oběti i podezřelí už často mezi námi nejsou, důkazy je obtížné opatřit. Z toho důvodu nemám úplně rád prvoplánovou kritiku, že se u nás žádné zločiny minulosti nevyšetřily, ono to nebylo často objektivně možné. Jestli už ale jednou byly důkazy nasbírané, tak by měla být právní stránka posouzena důsledně včetně možnosti aplikace mezinárodního práva.

Anonymní řekl(a)...

Tak pozor. Spisového materiálu je zpravidla dost ale prostě to není překročení pravomocí, když střílet podle zákona musel !! Není to trestný čin !
Nemohl ani sledovat, kolik jich byl anebo bude zastřeleno. Proto vámi zmiňovaná "systamtičnost" spadá maximálně tak na zákon jako takový (trestejte tedy zákonodárce, jenže víte stejně jako já, že na to skutkovou podstatu nenajdete) a nespadá to na zastřelení u hranic.

Pojen běžná kriminalita trestní zákon nezná, proto ani znak neběžnosti nemůže být někomu na škodu.

Michal Voborník

Lubomir Majercik řekl(a)...

Ano, tento postup, který zmiňujete (střílet oprávňoval zákon), obvykle volily české soudy. Vyjadřoval se k tomu už doc. Kühn a to jak na tomto blogu, tak v Komunistickém právu v Československu. Výjimkou byl např. případ Roudnický odsouzený za ublížení na zdraví (blíže příspěvek doc. Kühna, na nějž odkazuji ve svém textu). Německé soudy naopak opíraly své rozsudky o mezinárodní lidskoprávní závazky a vnitrostátní legislativa jim nebyla na překážku.
Osobně bych preferoval tento způsob, zejména pokud by se kladl důraz na stíhání nadřízených. To bylo přece dědictví Norimberského soudu (na němž měl podíl i gen. Ečer, náš znamenitý internacionalista). Při porušování zločinů podle mezinárodního práva se nelze odvolávat ani na rozkazy, postavení hlavy státu nebo vnitrostátní legislativu.
2. Norimberská zásada konkrétně zní: "The fact that internal law does not impose a penalty for an act which constitutes a crime under international law does not relieve the person who committed the act from responsibility under international law."

Tyto zásady byly po skončení Norimberského procesu přijaté nejdřív Valným shromážděním OSN a později formulované Komisí pro mezinárodní právo. Považují se za obyčejové právo.

Anonymní řekl(a)...

Trefil jste. Smazal jsem nakonec jeden odstavec o Norimberským soudě a jeho hodnocení. Takže jenom jednu větu : nepleťme si pravdu a odplatu vítězů s právem,natož se spravedlností.

Jinak řečeno, pokud se stát k něčemu zaváže (nacist. Německo se ale i tak k ničemu nezavázalo), tak to nezavazuje občana přímo, natož v oblastri trestního práva na teritoriu státu občana. Moderní vyjimky nechávám stranou. Nullum crimen, nulla poena sine praevia lege poenali

Michal Voborník