Promlčení zločinů komunismu po česku: „Přesně to, co jsem udělal, to bych udělal i dneska."

Bratranci Barešovi se přesně před 32 lety - v květnu 1978 - zmocnili autobusu s plnou třídou gymnazistů. S těmito rukojmími se rozhodli dostat přes hranice na Západ. Do cesty se jim však postavila hlídka pohraničníků, vyjednávání se ujal František Šádek, autor výroku z nadpisu. „Narušitelům“ přislíbil, že když propustí studenty, nechá je volně projet. Poté, co se už prázdný autobus rozjel, propukla střelba, jejímž výsledkem byl zabitý řidič a Milan Bareš. Podle následného soudu vystřelili Barešové první, přestože vše nasvědčovalo o opaku. Robert Bareš byl popraven, Václav Bareš, jediný přeživší, dodnes splácí zničený autobus. Jak dopadlo trestní stíhání proti veliteli pohraniční stráže Šádkovi?

Jeho průběh i vyústění jsou symptomatické pro většinu souzení komunistických zločinů u nás. O co pomalejší bylo zahájení, o to rychlejší byl konec případu. Původně stíhání započalo v roce 2004, avšak po mnoha peripetiích, zkoumané otázce promlčení až před Nejvyšším soudem a několikerém vrácení věci, bylo stíhání zahajováno v roce 2008 nanovo. O několik měsíců později soud stíhání přerušuje z důvodu těžké choroby obviněného. Mohla se celá věc vyvíjet jinak?

Otázce stíhání zločinů komunismu se na půdě Jiného práva věnoval už Zdeněk Kühn, který upozornil, že česká judikatura se na rozdíl od německé držela „při zemi“ a pouze sledovala, zda byly či nebyly porušeny dříve platné předpisy. Ty za splnění jistých podmínek střelbu proti prchajícím umožňovaly, ba přímo nařizovaly. Pavel Molek šel dál a aplikoval na otázku střelby na hranicích mezinárodní trestní právo. Tímto směrem se, alespoň pokud je mi známo, české soudy nikdy nevydaly. Pomohly by si touto cestou?

Základním problémem aplikace zločinů proti lidskosti na komunistické reálie je fakt, že jejich definice původně v Statutu Norimberského tribunálu vyžadovala navázání na páchání zločinů proti míru nebo válečných zločinů. Díky vývoji mezinárodního práva se této vazby zločiny proti lidskosti definitivně zbavily v letech 1994-1995 v souvislosti s přijetím Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu a rozhodnutím Tadić Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, jež připouštěly páchání zločinů proti lidskosti i v míru. Na první pohled je proto celé období komunismu chráněno tím, že u nás nedošlo k ozbrojenému konfliktu. Přesto mají podle mého názoru české soudy možnost se tohoto omezení zbavit a aplikovat tak nepromlčitelné zločiny proti lidskosti neomezeně i na předlistopadové reálie.

Mohou tvrdit, že přijetím Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, přijaté v roce 1968, započal proces emancipace od vazby na ozbrojený konflikt. Úmluva totiž o zločinech proti lidskosti uvádí„ať byly spáchány v době války nebo míru“. Takováto interpretace se v literatuře objevuje často a podle některých odborníků už v polovině 70. let zločiny proti lidskosti tuto vazbu postrádaly. Neobsahoval ji už Zákon č. 10 Kontrolní rady pro Německo, na jehož základě docházelo k souzení válečných zločinců po Norimberském tribunálu, neobsahoval ji návrh Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva z roku 1954, zamítavě se tvářili členové Komise pro mezinárodní právo při novém projednávání kodexu v roce 1983. Ostatně před měsícem byl v Argentině odsouzen generál Reynaldo Bignone za zločiny proti lidskosti páchané v době míru v letech 1976-1978. Aktuálně se před Kambodžským tribunálem projednává otázka viny Kaing Guek Eava, představitele Rudých Khmérů, jenž se měl dopustit zločinů proti lidskosti jako ředitel věznice v době míru v letech 1975-1979.

Existuje ještě jedna cesta, po níž by se české soudy mohly vydat - číst zločiny proti lidskosti páchané za komunismu optikou jejich dnešní definice. Tento názor naznačuje metodický materiál Nejvyššího státního zastupitelství s odkazem na výjimky ze zákazu trestání bez zákona v Evropské úmluvě (čl. 7 odst. 2) a Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (čl. 15 odst. 2). Metodický materiál je zde ale poměrně nejasný a bez další bližší argumentace se zdá být tato cesta méně jistá než ta předchozí.

Skutečně by ale v stíhání pomohlo, kdyby byla definice zločinů proti lidskosti českými soudy vyjasněna? Především by to řešilo otázku promlčení, jež byla v mnoha případech kamenem úrazu. Před nesnadný úkol byly soudy postaveny přijetím § 5 zákona o protiprávnosti komunistického režimu č. 198/1993, podle něhož nebylo možné do běhu promlčecí lhůty trestných činů započítat dobu od února 1948 do prosince 1989, pokud z politických důvodů nedošlo k odsouzení nebo zproštění obžaloby. Téměř 12 let si s touto otázkou nevěděly soudy rady – střídavě se litery zákona držely, střídavě ji odmítaly s odkazem na nemožnost aplikace pozdějšího zákona v neprospěch pachatele. Tímto způsobem např. unikl trestu Bohumil Vlačiha, jenž v roce 1951 střelil Jaroslava Lukeše při pokusu o útěk z lágru nejdříve do zad a poté, přestože už Lukeš nebyl schopný dál utíkat, ho zasáhl ze vzdálenosti 40 cm do obličeje. Nejvyšší soud považoval toto jednání v roce 2002 za promlčené (4 Tz 44/2002). Teprve v roce 2005 sjednotil velký senát NS svůj přístup a postupoval podle § 5.

Tou dobou si už ale soudy lámaly zuby na nové kategorii trestných činů dle § 67a písm. d) tr. zák., u nichž byla prodloužena nepromlčitenost navždy. Nyní už není potřeba si vypomáhat zločiny proti lidskosti. Tím se dostáváme zpět k případu Františka Šádka, horlivého střežitele hranice. V srpnu 2006 zrušil NS (5 Tdo 915/2006) usnesení nižších soudů, jež považovaly jeho jednání za promlčené. Opřel se nově právě o § 67a písm. d), čímž dodal naději, že některé zločiny nebudou ani podle vnitrostátního práva nikdy promlčené. V roce 2006 se tak dosáhlo toho, čeho se mohlo dosáhnout aplikací mezinárodního trestního práva už podstatně dříve (v případě zločinů páchaných od 70. let). Než došlo k ustálení judikatury, množství případů, jak ilustrují stránky Úřadu vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu, však bylo promlčeno.

Tyto aplikační obtíže ale vyplývají z toho, že se Česká republika zvoleným způsobem vypořádání s minulostí odlišila od Maďarska a dalších zemí, jež daly přednost spíše národní jednotě a právní kontinuitě. Nelze proto dnes zpětně vyčítat ani justici, ani zákonodárcům, že nebyli před společností napřed a problémy nepředpokládali. Navíc aktuální případ Kononov proti Lotyšsku (36376/04) ukazuje, že všechny otázky, dokonce souzení zločinů druhé světové války, nejsou doposud uzavřené a je stále příležitost poučit se z chyb.
(Veškeré vyjádřené názory jsou mé soukromé.)