Recyklace, plagiátorství a černé ovce Masarykovy univerzity
Ve včerejších LN upozorňuje Tomáš Němeček na další případ plagiátorství na právnických fakultách, tentokrát té brněnské. Zdá se, že vedoucí katedry občanského práva profesor Fiala vědomě toleroval případy zjevného plagiátorství u některých kvalifikačních prací. Už to podle mého názoru stačí k tomu, aby byl dotčený pedagog přísně potrestán. S čím však nesouhlasím, je označení profesora Fialy za plagiátora proto, že v časopise Právník publikoval dvakrát tentýž článek. Níže se dokonce pokouším vysvětlit, proč je recyklace článků za určitých podmínek zcela legitimní.
Tomáš Němeček ve svém článku píše:
Na podivnou praxi [profesora Fialy] narazila studentka plzeňských práv, která chtěla citovat Fialův starší článek -a zjistila, že existuje ve dvou prakticky totožných verzích.
Jednou vyšel v Právníku č. 11/1990 jako Příspěvek k vymezení systému občanského práva a podepsáni jsou Josef Fiala a Jan Hurdík. A podruhé v Právníku č. 12/2003 jako Několik úvah o systému občanského práva - autorem už je zde pouze Fiala.
Jan Hurdík na žádost o vysvětlení odpovídá písemně jedinou, nic neříkají větou: „Dlouhodobě a bez jakýchkoli problémů spolupracujeme na společných tématech.“ Fiala píše, že se o věci nebude vůbec bavit: „Vězte, že svoje názory na podobné záležitosti nesděluji e-mailem. A novinářům ani v jiné formě.“ Nejde o maličkost: i kdyby se oba vědci dohodli, že příště bude článek pod svým jménem uvádět jen jeden, Fiala si recyklací staršího textu vylepšil počet publikací, za něž jsou akademici hodnoceni.
Děkanka slibuje, že se jich na věc přeptá: „Podle výsledku sdělení se zamyslím nad případným předložením věci etické komisi.“
Současný rektor Masarykovy univerzity Petr Fiala se k případům svého jmenovce vyjádřit nemohl, byl celý týden v zahraničí.
Jeho předchůdce Jiří Zlatuška, nynější děkan Fakulty informatiky MU, je po seznámení s dokumenty pobouřen především třetím případem: „Tolerancí takového chování učitelů - a dokonce vedoucích kateder! - by se dal studentům devastující příklad: projít může s trochou štěstí vše a drzost se vyplácí.“
Podle mě lze jen těžko označit dvojí publikaci téhož článku za plagiátorství, notabene když se zřejmě na druhé publikaci Josef Fiala se svým spoluautorem dohodl. Znakem plagiátorství podle mě je přisvojení si výsledku duševní práce jiného – to však u vlastní práce jde jen těžko.
Nic špatného však nespatřuji – za určitých podmínek – ani na té „recyklaci“. Rozhlédneme-li se v zahraničí, nejde o nic mimořádného. Např. Joseph Weiler nejprve publikoval článek „The Autonomy of the Community Legal Order --Through the Looking Glass“ společně s Ulrichem Halternem jako Jean Monnet Working Paper, potom v časopise „Harvard Journal of International Law“ a nakonec ve své knize The Constitution of Europe - zde dokonce bez výslovného uvedení spoluautora (na kterého odkazuje jen v předmluvě).
Že se něco dělá v zahraničí (nebo že to tak dělá třeba Joseph Weiler) samozřejmě není dostatečný argument pro to, aby to bylo automaticky správné. Jenže právě na Weilerově příkladu se dá ukázat, proč k opakovaným publikacím dochází a proč na nich za určitých podmínek není nic špatného.
Za prvé, jde o odlišné publikum, které tentýž článek může číst. Já osobně jsem například daný článek četl teprve ve Weilerově knize, o on-line Jean Monnet Working Papers jsem neměl ani tuchy, natož abych měl přístup k časopisům publikovaným v zahraničí (v roce 2003 byla databáze Hein Online v Česku naprosto neznámým pojmem).
Za druhé, stává se, že se editoři knih sami obrací na autory s žádostí o možnost znovu publikovat příspěvek, který se objevil už jinde. V případě Weilera jde samozřejmě, kromě jiného, i o pozvednutí prestiže celého sborníku. Podobně to ale funguje i s jinými velkými jmény. Opakovaná publikace tak je vlastně oceněním autorovy práce akademickou komunitou, nikoliv podvodem podvodem autora na jeho kolezích. Obdobně Vás někde chtějí na konferenci a Vy se zúčastníte jen pod podmínkou, že nebudete muset psát nový příspěvek (protože si svoji výzkumnou agendu chcete určovat sami; nechcete, aby to za Vás dělali organizátoři konferencí). Spokojení jsou organizátoři (mají mezi přednášejícími jméno, na které mohou lákat další zajímavé osobnosti), a i samotný oslovený akademik, poněvadž prostřednictvím konferencí se stává známější a má šanci svými myšlenkami něco ovlivňovat - nehledě na to, že konference jsou kořením někdy dost úmorné práce nad články.
Konečně, argument „čárkami“ mi rovněž připadá lichý. Jde o to, co počítáme. Jde nám o to, jak „produktivní“ daný akademik je – ve smyslu kolik slov dokáže dát na papír? A je tedy „podvodem“, pokud si ta stejná slova započítá dvakrát? Anebo chceme měřit jeho vliv,čemuž odpovídá i sledování citovanosti (jakkoliv nespolehlivé to kritérium je)?
Pokud je správně to druhé (k čemuž se kloním), tak i opakovaná publikace vypovídá o tom, že je daný akademik schopen přesvědčit editory časopisů a knih, aby jeho myšlenky šířili i jinam. V tomhle ohledu mi pouze připadá nepochopitelné (samozřejmě očima někoho, kdo působí spíše v Evropě), že tentýž článek otiskl tentýž časopis. To ale spíš něco říká o časopisu Právník, který v čísle, ve kterém Fialův článek vyšel podruhé, vypadá spíše jako věstník plzeňské fakulty (popř. na ni napojeného Ústavu státu a práva AV ČR) než jako otevřený a selektivní časopis, jenž dbá na kvalitu publikovaných článků. V tomhle ohledu bych si moc přál, aby se pověst jednoho z nejstarších právnických časopisů na světe povedlo opět pozvednout.
Republikace/recyklace samozřejmě není bez problémů – a za příklad může sloužit zase výše zmiňovaný Weiler. Ten stejnou myšlenku dokáže skutečně zrecyklovat v různých článcích, takže vlastně nevíte, co máte k tomu, abyste znali jeho argumenty, číst. Navíc je samozřejmě publikuje pod různými názvy, jen s drobnými úpravami (příkladem budiž jeho myšlenka ústavní tolerance). V tomhle ohledu je nekorektní alespoň neuvést, že jste už tutéž myšlenku rozvedli v jiném článku. Což tedy nečiní ani profesor Fiala v podruhé publikovaném článku a lze ho za to oprávněně kritizovat – ne však pranýřovat jako plagiátora.
47 komentářů:
K případům oněch diplomek se vyjadřovat nebudu, neb o nich nic nevím. Pokud jde o recyklaci, připadá mi být převelice srandovní, že se někdo dnes tváří, jaký je to šok, že prof. Fiala zrecykloval jeden svůj článek. Recyklace článků je v tzv. české právní vědě jev natolik rozšířený, že se skoro jedná o základní pracovní metodu. Jen na PrF MU mne napadají řady pedagogů, kteří de facto jen recyklují stále dokola, a to jak v článcích, tak na přednáškách a seminářích. (Nemohu nevzpomenout třeba nikdy nekončící seriál pojednání o tom, že kupní smlouvou se prodávající zavazuje k tomu a kupující zase k onomu.)
Takže pokud někdo přišel s tím, že prof. Fiala zrecykloval jeden článek (což se klidně mohlo stát třeba proto, že mu téma přišlo momentálně aktuální), tak to na mne působí spíš pozitivně - jenom jeden? OK, to je docela dobrý.
V osobní rovině mohu říct, že o věci mnoho nevím, nicméně prof. Fiala je určitě jeden z nejlepších učitelů, co mne kdy učili (na všech stupních a typech škol).
Domnívám se, že prof. Zlatuška by tedy měl leda mlčet. Pokud je něco devastující příklad pro celou akademickou obec, je to jím nastavený nezákonný systém poplatků za studium, v němž MU oškubala desítky studentů v nápadném rozporu se zákonem. Dodnes se za to on (a ostatně ani současný rektor) ani neomluvili. Takže podle mě je na místě, aby se prof. Zlatuška někde ukryl a byl tam zticha.
Dovolil bych si oponovat. Pokud někdo si přisvojí cizí práci anebo ve speciálním případě větší podíl na díle než skutečně měl, tak je plagiátor. A to platí bez pardonu.
Jan Tvrzený
Zásadně nesouhlasím. Zásadním předpokladem publikace vědeckých prací je jejich novost (objevnost). Přesvědčivost, použitelnost a argumentační schopnost pak implikují citovanost.
Kdyby např. fyzik dvakrát publikoval to samé, patřil by mezi kolegy ke směšným raritám.
Setkal jsem se i s tím, že autor (obor ekonomie) sám označil původní název již publikovaného článku, pokud např. část aktualizoval a republikoval pod jiným názvem ale jde o naprosté vyjimky, kdy je všem jasné, o co jde. Totiž, že musí rychle splnit nějaké publikační kriterium své Univerzity.
Michal Janda
Názor Jana Hurdíka, že lze prominout, když je část práce plagiát, pokud by zbytek práce obstál i bez této části, je problematický. Jinými slovy totiž říká: Pokud je část práce plagiát, fingujme, že tam není.
I při recyklaci (kolegyně z bývalé práci používala půvabné slovo "fruktifikace") by si člověk měl zachovat soudnost. Něco jiného je fruktifikovat staré prezentace, přednášky či vyjádření, když se mě někdo po x-té ptá na totéž (občas "fruktifikuji" staré přípisy, kde jsem řešil totožnou právní otázku, při odpovědi v nové věci - proč to vymýšlet znovu).
V případě publikování je však myslím i o prestiži autora, aby přinášel něco nového, ne jen recykloval, a o prestiži časopisu, aby přinášel nové věci, ne jen znovu vyvářel tentýž sáček čaje.
Za legitimní považuji recyklaci článku pro jiné publikum (četl jsem např. článek sexuologa Weisse v ČS Psychologii, a pak jsem náhodou padnul na laickým, stručným a srozumitelným způsobem psaný článek o tomtéž v Maximu či Esquiru či kde to bylo, akorát se tam nepsalo o feminitě a maskulinitě, ale o ženskosti a mužství). Byv výslovně požádán, jsem též nechal dát do Aspi plnou verzi článku, který mi zredigovaný a trochu osekaný vyšel ve Správním právu, ovšem poté, co jsem na problém oba subjekty upozornil, ujistil se, že není problém s autorskými právy a dospěl k závěru, že je v zájmu věci, aby byl text přístupný širšímu publiku, ne jen čtenářům SP).
Pokud ovšem - nikým nežádán, jen v zájmu zvyšování publikovanosti či přivýdělku, recykluji tentýž článek pod různými názvy, není to seriózní, je to trapné a autor se tím zbytečně shazuje.
jsou oba zmíněné články k nalezení na interentu? Já je najít nemůžu...
Osobně vidím problém v tom, že si všichni v ČR hrajeme na "právní vědu". Každá publikace se posuzuje z vědeckého hlediska, místo aby se na ni hledělo z hlediska ojektivní pravdivosti, užitečnosti, srozumitelnosti. Smyslem života právníka by mělo být mazat lidské právní vztahy tam kde skřípou a umožňovat tak chod společnosti. Ne vytvářet vědeckou činost. Příručka "snadno a rychle" či skripta pro studenty jsou přínosnější než vědecká publikace. Právo se vytváří i samo, či ností soudů, mezinárodních teoretiků atd. Přiznejme si, že zatímco mi přejímáme od světa, žádný náš teoretik svět neovlivnil. A proč by vůbec měly univerzity vytvářet vědeckou činost? Když máme přece Ústav státu a práva AV, který je za to dobře placený? Prostě právo není fyzika. Tady není třeba dělat stále nové a nové objevy - mnohem přínosnější je se věnovat šíření a objasňování toho co je. Jiné obory nemají zas takový problém se smířit s tím, že mají vychovávat praktiky, ale právo v ČR je vědeckou teorií posedlé. Univerztity nevychovávají právníky, ale právní vědce. Kteří se právníky stávají až v praxi. Tenhle stát nepotřebuje, aby šloly vyprodukovaly každý rok pře tisíc právních vědců.
Jan Horáček
Ad Horáček : plně s vámi souhlasím. Dokonce bych to rozšířil o tvrzení, že právo vědou není, nicméně zde jde o to, že když už si na vědu hrajeme, tak bysme neměli opisovat sami sebe, natož kolegy.
O neužitečnosti "vědeckých" prací právních teoretiků se zde nemá cenu přít. Praktici to vědí dávno a teoretiky nepřesvědčíme :-)
Jan Hrbal
to Jan Horáček:
Nebyly by v tom případě právnické fakulty jen "učňáky"?
Dle mého názoru je právo jakousi podpěrou společnosti, něco co společnost motivuje k nějaké činnosti (může to být klidně i žít mírumilovný život, či ekonomický rozvoj či cokoliv...), vědecké práce z tohoto oboru by pak měly ukazovat směr kudy se vydávat a jak tuto společnost dále obohatit. Při tříbení myšlenek a ukazování směrů by se pak mělo vycházet jednak z komparatistiky a jednak z reálného života resp. z další věd (ekonomie, sociologie...).
Není udržitelné to, že právo a právní publikace žijí v jakémsi vakuu, kde se neustále analyzují judikáty, kde se dělá tisící právní názor na nějakou problematiku, nebo kde se jen píší komentáře k zákonům, směrnicím a různým pramenům práva.
Štěpán Stehlíček
Podle mě neprodukují ani ty právní vědce. Pokusy o vědeckou činnost jsou u drtivé většiny absolventů stejně patetické jako pokusdy o činnost praktickou.
Podle mě je odkaz na výchovu právncíh vědců jen lacinou výmluvou, když je škole vytýkáno, že její absolventi jsou v praxi mimo.
ad "Není udržitelné to, že právo a právní publikace žijí v jakémsi vakuu, kde se neustále analyzují judikáty, kde se dělá tisící právní názor na nějakou problematiku, nebo kde se jen píší komentáře k zákonům, směrnicím a různým pramenům práva."
Praxe dokazuje naprostý omyl ve vašem úsudku. Tento stav je nejen lehce udržitelný, ale dokonce zákonitý. A s přechodem na ptákoviny typu diskurz budeme za chvíli diskutovat jestli nějaká obecní vyhláška není nadústavním zákonem, a proto se někomu podle ní ve smyslu proporcioanality přizná nějaké obskurní právo, např. právo stavět plot okolo sousedova pozemku vertikálně.
Tomáš Plašil
Právo, natož naše fakulty neřeší "mírumilovný život" !! Naopak je velice vyvinuté co do vojenského práva a práva zajatců.
Jana Sezimová
ŠS: A můžete prosím uvést konkrétní příklad toho, o co by bylo horší, kdyby byly právnické fakulty "jen učňáky", z nichž by lezli absolventi zdatní v platném právu, jazycích, argumentaci, právní stylistice, procesu a výpočetní technice, leč by neuměli dějiny, filosofii a římana?
Netoužím po obecné deklamaci, že širší záběr jest pro právo důležitý. Zajímá mě, co konkrétního by se zhoršilo.
Za sebe můžu říct, že bych chtěl zaměstnávat výhradně absolventy takového učňáku a chtěl bych, aby absolventi takového učňáku rozhodovali mé věci.
Děkuji za odkaz, díky němuž jsem zaregistroval článek T. Němečka (české noviny už bohužel příliš nestíhám sledovat).
Co mě fascinuje je přístup brněnské fakulty k prvním dvěma v článku zmiňovaných případů, tedy plagiátů ve studentských pracích, konkrétně tedy sdělení, že „děkanka brněnské právnické fakulty Naděžda Rozehnalová čeká na policejní závěr“. A to jako proč? To jako fakulta, která to má vyučovat, netuší, co je to plagiát a potřebuje na to závěr orgánů činných v trestním řízení?
Připomíná mi to oblíbený postup různých profesních samospráv (nejen akademické, ale také takové justice) které na jednu stranu požadují „větší míru samosprávy“, hlavně tedy v okamžicích, kdy jde o peníze, korýtka, funkce a prebendy, ale v okamžiku, kdy jde o odpovědnost a dělání pořádku, tak musíme vždy vyčkat názoru „příslušných orgánů“, ale proboha ne nás. To je taková česká samospráva „à la carte“, vulgo „jak se to hodí do krámu“. V další fázi pak nelze než doporučit akademické pozornosti další oblíbený fígl, již justičně odzkoušený v některých kárných řízeních: poté, co rozhodne policie, tak je třeba jakékoliv kárné řízení ihned zastavit, protože přece nemůžeme toho nebožáka stíhat dvakráte za stejnou věc, že?
Nu, uklidňuje mě nicméně, že akademická svoboda je zaručena.
Dneska je tady legrace :-)))
Říman, dějiny a filosofie v českém šprt-šprt-memorize&forget "pedagogickém" podání(ještě, že máme Komenskýho plnou ...) jsou tragické omyly ! Způsobují totiž u absolventů dojem, že to opravdu znají.
Michal Záhorka
Média přinesla v průběhu tohoto týdne zjištění, že plagiátorství zasáhlo i Právnickou fakultu Masarykovy univerzity. Případy mají být celkem tři a všechny údajně spojuje jméno vedoucího katedry občanského práva Josefa Fialy. Coby členové této katedry chceme uvést věci na pravou míru a zároveň vyjádřit plnou podporu prof. Fialovi, jenž byl dle našeho přesvědčení nařčen zcela neprávem.
V prvém případě studentka do své práce převzala jedenáct stran cizího textu, který řádně necitovala. Pramen, odkud čerpala, však v práci nezamlčela, ale třikrát na něj v práci odkázala. Komise pro obhajobu diplomových prací vzala tuto skutečnost v úvahu, jakož i fakt, že ze souvislostí textu práce nevyplývá, že by autorka takto převzaté pasáže – jež mají nadto převážně faktografickou povahu a neobsahují originální myšlenky – vydávala za své dílo. Na základě toho komise – nikoliv tedy sám prof. Fiala – dospěla většinově k závěru, že autorka převzala část cizího textu, který označila (nedůsledně) citacemi; nezatajila tedy své zdroje, a nemůže proto jít o plagiát. S tímto většinovým závěrem komise se nesmířil její člen prof. Telec, na základě jehož tvrzení, uplatněného až s časovým odstupem, že se jedná o nemajetkový podvod na Masarykově univerzitě, se věcí začala zabývat Policie.
Druhá výtka stran práce rigorózní je ještě účelovější. Masarykova univerzita disponuje systémem určeným k odhalování plagiátů, nazvaným „Jako vejce vejci“, jejž také učitelé posuzující kvalifikační práce využívají. Podstatné ovšem je, že tento systém je schopen porovnat kontrolovanou práci pouze s těmi díly, které jsou vloženy v informačním systému Masarykovy univerzity, tedy v podstatě s jinými kvalifikačními písemnostmi. Systém v žádném případě neporovnává, zda rigorózní práce nebyla opsána z časopisu Právní rádce nebo z jiného odborného periodika. Záleží proto pouze na tom, kdo práci kontroluje, zda zná článek, z nějž pisatel nesprávně čerpal. S ohledem na množství právnické literatury, která v současnosti vychází, však nelze předpokládat, že by existoval někdo, kdo by byl schopen odhalit každé takovéto pochybení.
Konečně pokud jde o údajné plagiátorství „samotného Josefa Fialy“, je nutno zdůraznit, že ani mediální obvinění nepoukazuje na neoprávněné využití textu třetí osoby, nýbrž na to, že si Fiala měl „vylepšit“ počet vlastních publikací tím, že opětovně vydal článek, který řadu let předtím publikoval ve spoluautorství s prof. Hurdíkem. Kdo zná hojnou a vědecky hodnotnou Fialovu publikační činnost, nemůže pochybovat o tom, že vylepšování počtu publikací je to poslední, co má zapotřebí. Zmíněný článek vydal po třinácti letech se souhlasem spoluautora; důvodem byla skutečnost, že se v článku řešená otázka stala opětovně vysoce aktuální v souvislosti s diskusemi o podobě nového občanského zákoníku. Článek byl publikován v časopise Právník, v němž vyšel i předchozí text, a prošel recenzním řízením; pokud by na jeho uveřejnění shledala redakční rada cokoliv pochybného, nikdy by nevyšel. Nejde tedy o zvyšování počtu publikací, ale o připomenutí již vyslovených myšlenek v době, kdy se staly opět aktuálními.
Z uvedeného je zřejmé, že žádná skutečná plagiátorská aféra se nekoná. Jde pouze o vhodně načasovanou mediální kampaň, jež pouze jakoby náhodou vypukla v době, kdy má proběhnout výběrové řízení na místo vedoucího katedry občanského práva. Jejím účelem je snaha očernit prof. Fialu (v poslední době nikoliv ojedinělá), a najít tak konečně plagiátora i na jiné fakultě než plzeňské. Tím je rovněž nepřímo dána odpověď na základní otázku – Qui bono?
Autoři pracují na katedře občanského práva Právnické fakulty MU (v abecedním pořadí)
Radovan Dávid, Jiří Handlar, Jan Hurdík, Radim Chalupa, Pavel Koukal, Petr Lavický, Kateřina Ronovská, Markéta Selucká, Jaruška Stavinohová, Gabriela Uhlířová
"V prvém případě studentka do své práce převzala jedenáct stran cizího textu, který řádně necitovala."
Problém není v necitování jako takovém, ale v tom, že převzala celých jedenáct stran. Citovat může odstavec, ale ne jedenáct stran. V tomto smyslu máte pravdu, že řádně necitovala. Ale myslím, že jste chtěli napsat, že necitovala řádně.
Koncept autorských práv měl smysl v protestantských zemích, příp. u hebrejců. Pro nás kulturnější bych doporučil se vrátit do doby Římana a nechť každý parafrazuje druhého bez nějaké poznámky pod čarou.
Přiznejme si to, že skvostných myšlenek a intelektuálních perel je na světě málo (např. první odstavec) a žádné vlastnictví k nim ve skutečnosti neexistuje. Každý berme mentálně od druhých, co chceme. Nás blbých je hodně a cizími myšlenkami se obohacujeme, proto by měla většina odhlasovat zrušení autorského práva.
Co na to říká ekonomická analýza práva ?
Michal Pokorný
"[Z]e souvislostí textu práce nevyplývá, že by autorka takto převzaté pasáže – jež mají nadto převážně faktografickou povahu a neobsahují originální myšlenky – vydávala za své dílo."
Žil jsem v představě, že text neoznačený jako cizí je ze souvislostí považován za autorův. A hle, ono je to naopak.
Někdy však může být příjemné zjistit, že jste objektem "plagiátorství" - a to když zjistíte, že se vaše myšlenka někde uchytila a přebírají ji ostatní. S příjemným pocitem polechtané ješitnosti jsem při čtení článečku prof. Šámala v Aspi "Trestněprávní postih nebezpečného pronásledování, tzv. stalkingu" (ASPI ID: LIT34565CZ) zjistil, že některé formulace jsou převzaté z důvodové zprávy k pozměňováku pro Ústavně-právní výbor PSP ČR, jímž se vkládalo do TZ Nebezpečné pronásledování - pozměňovák připravilo MSp a přetáhlo do odůvodnění celé odstavce a pasáže z dřívějšího návrhu Výboru pro prevenci Domácího násilí, na němž jsem pracoval. Nedávno jsem zase zjistil, že v jednom judikátu NSS k ublížení na cti je myšlenka formulovaná tak, že ten, kdo ji dal do odůvodnění, musel číst jeden můj starší článeček (ješitnost mi nedovoluje připustit, že v daném bodě někdo myslel úplně stejně, byť i to je důvodem k radosti). To pak potěší a byl i splněn účel primárního textu - šířit nějaký názor, pohled.
Otázka je, od kdy je už nutno citovat - zda jen při doslovné citaci nebo už když se jen ztotožníte s nějakou myšlenkou a vezmete ji za svou, a zda za všech okolností nebo jen když se jedná o odborný text (článek, diplomka, komentář).
Pro informaci přikládám úplnou odppověď, která je v citovaném článku zmiňována. Na e-mailovvý dotaz, který na mne byl vznesen ke třem bodům,
"1) Rigorozní práce JUDr. Niny Rydlové, obhájená letos 15. 2. (http://is.muni.cz/th/81650/pravf_r/)...
2) Diplomová práce Terezy Rybárové http://is.muni.cz/th/163021/pravf_m/...
3) A potom, to už je vlastně jen taková legrace, připutoval ke mně článek profesora Fialy "Několik úvah o systému občanského práva" z Právníka č. 12/2003, který se doslova shoduje s článkem "Příspěvek k vymezení systému občanského práva" z Právníka č. 11/1990, podepsaného profesorem Fialou a Janem Hurdíkem. ...",
zněla má odpověď následovně:
[S]oudím že každý z těchto případů je v rozporu s elementárními předpoklady integrity akademického prostředí a jako takový netolerovatelný.
Otázka právního řešení odnětí titulů (postupem přes správní řád nebo využitím obecné zásady, že právní akt učiněný v rozporu s dobrými mravy je neplatný, což by se mělo vztahovat i na udělení titulu), nebo dostatečný tlak odpovědných činovníků na to, aby došlo k právně nevynutitelnému vzdání se neoprávněně získaného titulu je jen jednou částí problému. Totéž platí i o postupu přes trestní oznámení, kde verdikt o neprokázané vině nebo odložení případu může znamenat "čistotu" ve smyslu právním, která se ovšem nemusí vztahovat ke spravedlnosti jako takové, nýbrž jen k tomu, že provinilcův advokát se ukázal schopnější než vyšetřovatel nebo žalobce, kterého proti němu postavil stát. Akademické orgány a univerzitní činovníci by se však s takovými poklesky měli vypořádat bez ohledu na to, co mohou souběžně činit represivní orgány státu, a za fakt, že bylo podáno trestní oznámení, by se neměli schovávat. Alibi pro jejich vlastní nečinnost to nevytváří, nejvýše přináší indicie, že na svých místech nemají co dělat.
(Být členem akademické obce je privilegium, o jehož hodnotu se akademická obec sama musí přičinit - a ti, kteří tohoto privilegia nejsou hodni, by se měli jít živit jinam a jiným způsobem.)
(pokr.)
Pokračování plného textu odpovědi:
Třetí případ, který označujete jako legraci, je bohužel osobou prof. Fialy provázán s oběma případy předchozími. Příklad, který je tolerancí takového chování učitelů a dokonce vedoucích kateder dáván na studentům, je zcela devastující - tolerováno může být s trochou štěstí vše a drzost se vyplácí lépe, než ohledy na to, že neslušné praktiky akademické prostředí tolerovat nesmí. Případ sám ovšem nepoškozuje univerzitu jen zevnitř, ale i tím, jak zatahuje univerzitu do obecného "ruka ruku myje", kterým se skandály vyrovnáváme výhledem na to, že budou zahlazeny nebo překryty skandálem dalším, který se bude týkat někohom jiného: Prof. Fiala byl jeden z deseti členů účelové pracovní skupiny jmenované akreditační komisí pro prošetření postupu, předsedkyni AK prof. Dvořákovou jsem před několika měsíci na souvislost s případem Rybárová a skutečnost, že takový člen skupiny může jejich konání znevěrohodnit, ústně upozorňoval, ale odbyla mne tehdy tím, že se obsazení skupiny nebude věnovat. V tomto novém případě šlo nejen o vynechání jiného autora z recyklované publikace (bez polehčujících okolností, kterými by snad mohly být výrazné aktualizace reflektující změnu právních předpisů v mezidobí), ale navíc o provedenou v časopise s výrazným vlivem aktérů kauzy, kde se měl prof. Fiala podílet na prověření postupu. Širší souvislosti se tak stávají nejen věcí věcí střetu zájmů jednotlivců (v případě AK a plzeňské kauzy nikoli ojedinělého), ale samozřejmě i špínou na tváři Masarykovy univerzity jako součásti systému - což říkám se značným smutkem už proto, že jsem uvnitř univerzity své písemné upozornění na to posílal 12.11., tedy bez pár dní již před půl rokem. [Píšete, že jako akademik z jiné fakulty "nemám s věcí vůbec nic společného" - s tou dělitelností odpovědnosti ve věci evidentních etických pochybení bych se ne úplně ztotožnil :-) ]
Pozitivnějším úhlem pohledu by mohlo být upozornění na to, jak prospěšná a nutná je průhlednost akademického prostředí, i na to, jak je bezpodmínečné zveřejňování kvalifikačních prací nutnou podmínkou, aby se věci lepšily. Bohužel jsou náklady na technologie, které transparentnosti přispívají (včetně třeba zpětné digitalizace a zpřístupnění papírových kvalifikačních prací ze stávajících archivů) obvykle adeptem na úsporná finanční opatření dříve, než třeba škrty v cestovném na akademickou turistiku. Z vnějšku moc naděje na pomoc není. Požehnání ministerstva nebo zákonodárců získají nejvýš populistická nic neřešící opatření typu matriky učitelů (a nikoho nezajímá, že do nadúvazků v masivním měřítku mají české akademiky čerstvě snahu svými novými podmínkami tlačit Grantová agentura i Technologická agentura, byť je takové uspořádání pracovních poměrů z rozporu se základními principy zákoníku práce), zatímco zákaz poskytnutí veřejných financí školám, které tuto výchozí podmínku zodpovídání se veřejnosti neplní, by naději na přijetí neměl. Vnitřní opovědnost za to, jak akademické prostředí vypadá, z akademiků samých nikdo nesejme.
Když čtu vyjádření členů KOP v Brně, tak nevycházím z údivů. Místo fakt vedlejší věci:
1/ co to je asi za recenzenty, když nevědí, že ten stejný autor to napsal a publikoval dříve ?
2/ co má co dělat v odpovědi argument, že to nemá někdo za potřebí, když to evidentně dělá ?
3/ kde je vyjádření samotného mistra ? Doby kolektivní obhajoby jsou už dávno za námi.
4/ paranoidní schémata jako od politiků. My víme, komu to slouží, jen nemáme důkazy a raději nenapíše, kdo je za tím :-)
Michal Jedlička
Netroufám si odhadnout, zda postup akademické komise či jejich jednotlivých akterů byl správný a de lege artis, nicméně se nemohu zbavit dojmu, že v daném případě se mnoho respektovaných odborníků nechalo vtáhnout do jakési nechutné politické hry, na níž si -odpusťe mi tento výraz - mnoho dalších "honí své triko". Nicméně je to jen můj pocit a z pocitů se kvalifikované závěry nedělají.
Proto dovolte několik obecných úvah.
Po mnoha měsících mediálně i právně řešených nejrůznějších afér jsem dospěl k přesvědčení, že diplomové práce, zvláště na právnických fakultách, jsou zřejmě zbytečné a že plodí jen neshody a sváry. Jednak diplomová práce ze své povahy není vědeckou prací (není jí ostatně ani práce rigorózní) a nemůže mít ambici přinášet něco nového či dokonce objevného či převratného. A tak při onom velkém množství studentů dochází nezadržitelně k tomu, že diplomové práce jsou více či méně zdařilými kompiláty, jejichž obsah je méně či více zdařilým "plagiátem". Že kolegyně převzala do textu své diplomky 11 stránek práce někoho jiného, bylo z její strany jen poněkud neobratným a málo diplomatickým činem. V jiných pracech - a zejména v odborných článcích - se též zhusta přebírají cizí celé texty, jen je to činěno po částech, čili více ukrytě.
Právo je vědou a na univerzity patří. Konec konců je jednou z nejdéle vyučovaných disciplín na univerzitách.Nicméně souhlasím s tím, že se jedná též o studium na výsost praktické, jehož absolventi v drtivé většině případů působí jako advokáti, soudci, činitelé nevládních organizací apod. Proč tedy i po těchto lidech vyžadovat, aby nutně psali různá opakovaná a z velké části převzatá díla? Co se tím má dokázat?
Nejsem schopen učinit obecný historický průzkum, ale z vyprávění si vybavuji, že jediný právník v naší rodině - můj pradědeček (soudce) - při absolutoriu (asi v roce 1933) žádnou práci nepsal, a to dokonce ani při rigorózní (tedy přísné) zkoušce. Proč to tehdy nebylo třeba a dne je?
V této aféře mě zaráží jedna konkrétní věc, a totiž že vyplula na povrch až nyní, i když její iniciátor byl členem příslušné akademické komise a měl od počátku dostatek informaci, aby je mohl poskytnout policii či jiným akademikům či komisím, což měl učinit, měl-li za to, že došlo k "přečinu".
Na podporu pana profesora Fialy nemohu uvést nic menšího než svou vlastní zkušenost. Byl to jeden - ne-li dokonce jediný - vyučující, jenž jako vedoucí semináře občanského práva opravdu četl a individuálně kritizoval námi napsané seminární práce; byla to jediná seminární práce, kterou jsem na PrF MU psal a u níž jsem měl zároveň pocit, že aspoň k něčemu byla. A byl to jeden z mála přednášejících (nikoliv však jediný), jenž v navýsost praktické disciplíně kladl důraz na praktické věci.
Jsem dalek toho, abych posuzoval daný případ, jen jsem chtěl realizovat touto cestou svou potřebu sdělení, že mi na něm něco "smrdí".
S pozdravem
Jan Kolba
A co případ, že publikuji několik článků na určité téma, načež zjistím, že si to zasluhuje ucelenou publikaci. Napíšu publikaci - a samozřejmě obsahuje i kapitoly, jimž jsem se věnoval samostatně. Tak je aktualizuji, ale jinak převezmu - proč taky ne, napsal jsem je přece já. Přijde mi to v pořádku.
Proti tomuto nesmyslu se musím ozvat: "A tak při onom velkém množství studentů dochází nezadržitelně k tomu, že diplomové práce jsou více či méně zdařilými kompiláty, jejichž obsah je méně či více zdařilým "plagiátem"."
Ano, diplomky ani ríga nejsou obvykle vědeckými pracemi, protože nepřinášejí nic nového. Nicméně, ani kompletní heuristika není nic triviálního. Měl jsem to štěstí, že mne na FF UK naučili, jak se to dělá. Většina právníků se živí psaním textů a diplomka má osvědčit, že to umí.
Plagiát je chybějící citace; kompilát nikdy plagiátem z podstaty věci není.
Ad Jiří Zlatuška
Měli bychom oddělit rovinu upřesňování etických standardů a rovinu morálního odsouzení. Morální odsouzení patří pouze tam, kde se jedná o zcela jasný případ porušení etických pravidel. U sporných (hraničních) případů bychom měli bez emocí hledat konsenzus, který bude pro futuro v nějakém směru fixovat pravidlo.
Upřesňování standardů je v principu nekonečný proces. My (česká právní akademie) jsme ale teprve na jeho začátku, a proto se nám většina případů jeví jako sporná. V této fázi bychom se měli více věnovat diskutování standardů než pranýři. Jinak dopadneme tak, že kolem pranýře vždy bude hlouček lidí, kteří budou pranýřovat, a hlouček lidí, kteří budou pranýřovaného litovat, omlouvat nebo dokonce oslavovat.
Diplomové práce
Pokud bych něco vytýkal PrF MU ohledně diplomových prací, tak něco úplně jiného - totiž běžnou praxi, že v komisi není ani oponent, a často ani vedoucí. O hodnocení práce pak rozhoduje komise která tu práci vůbec nečetla. V nejlepším případě si prolistovala jen obsah a přečetla posudky (běžně ani to ne). Jakýpak má poté smysl, že student máprávo dostat posudky 3 a 5 dní předem? Jaký má smysl že oponent a vedoucí práci přečtou a formulují na co se má student zaměřit, ten se na to připraví - a vůbec na to nepříjde řeč? "Obhajoba" pak není obhajobou práce, ale spíše zkouškou z předmětu závislou pouze na náladě komise.
Nepřekvapilo by mě, kdyby i v daném případě slečny Rybárové to probýhalo podobně - což by mohlo hladce vysvětlit proč pan Telec neměl při obhajobě námitek.
Jan Horáček
Ad Guy Petrs.
Ano, kompilát není plagiátem, proto jsem to dal do uvozovek a myslel jsem tím jakýsi opis více děl s patřičnými odkazy a citacemi. Jde také o to, že často se jedná jen o jinými slovy vyslovené myšlenky převzaté odjinud. To je pak co?
Není pravda, že většina právníků se živí psaním textů tak, jak to chápete vy. Proti tomuto se musím ohradit zase já. Rozhodně tedy nepíší texty podobné diplomkám či rigům. Texty psané právníky - praktiky - v jejich běžné činnosti jsou dosti odlišné a sledují úplně jiný cíl, cíl nikoliv akademický. Těch, co pokračují v akademické dráze, případně publikují články a jiné odborné texty je jen hrstka. Souhlasím s tím, že psaní textu by se mělo na právnických fakultách učit, ovšem zamýšlím se nad tím, zda to mají být texty podobné diplomkám či zda to mají být spíše koncipování konkrétních praktických úkonů (což se alespoň za mého studia mnoho nedělo). Nezpochybňuji vůbec účel a smysl diplomek pro ty, kdož se chtějí zabývat akademickou, výzkumnou či jinou obdobnou činností, ovšem pro studenty s ryze praktickými záměry se mi to nějak nezdá. Nemyslím tím, že by i tito studenti neměli umět napsat smysluplný text, ale nevím, zda to musí být text takto rozsáhlý a toliko akademický.
Budu rád, když mě přesvědčíte o opaku.
Jan Kolba
Pokud nejsou citovány originální myšlenky, je to plagiát. Citovat se nemusí pouze fakta (i když i tam je to užitečné) a obecně sdílené názory.
Ano, jsou právníci, kteří se specialisují na triviální podání typu vymáhání pohledávek dopravních podniků apod. Ale to pak nejsou skuteční právníci. Každý skutečný právník je tvůrčí, i kdyby to mělo být jen shromáždění existující literatury. Opravdu to není jednoduchá práce a spousta právníků heuristiku vyloženě podceňuje: Podívejte se na odborné články a kolik je tam citací. A plagiáty to nejsou, jen objevování Ameriky. Na Západě se učí jak přečíst obrovské množství literatury a vybrat to podstatné. Na svém semináři jsem se setkával s tím, že studenti vybrat to podstatné neumějí, což je ale pro právníka naprosto zásadní vada, protože pak neumějí z množství faktů zkonstruovat skutkovou podstatu.
Ve svém hlavním povolání nejsem akademik – jsem legislativec – přesto se mi základy odborné práce, k níž heuristika patří – velice hodí.
Při psaní textů je třeba odlišovat formu a obsah. Formu (třeba jak napsat žalobu) se naučíte během 2 seminářů. Obsah se učíte celý život.
Nemyslím tím, že by i tito studenti neměli umět napsat smysluplný text, ale nevím, zda to musí být text takto rozsáhlý a toliko akademický.
Odborným textem jsem myslel např. analysu, což se od diplomky neliší. Pokud jsou diplomky jen theoretické, je to chyba. Nic nebrání tomu, aby diplomky byly mnohem praktičtější.
Samozřejmě že kompilát je plagiát. Je to jako kdyby Sekora a kol. napsal 10 svazkého Ferdu Mravence a za 6 let to vydal sám jako TurboFerdu na 6 stránkách.
Ludvík Toman
Je-li kompilát plagiátem, tak je třeba zrušit autorské právo k k původnímu souboru nepůvodních informací.
A pokud bude zakázáno publikovat plagiáty a plagiátem je jen originální myšlenka, pak asi nastane velké ticho, páč ověření originality v posledu uvrhne autora do nejistoty, zda není plagiátorem.
Tvrdím, že oba výše citovné názory jsou nesmysl. Kompilát není plagiát, jeho přínos bývá v řazení (vedle sebe se ocitají dříve nekonfrontované pohledy) a zestručňování informací.
Bohuslav Brouk
Ad Guy Peters:
V zásadě se tedy shodujeme, jen bych sbírku literatury nepovažoval za tolik tvůrčí schopnost, zvláště pak když je to seznam literatury již jednou utvořený. Myslím si též, že práce z literaturou a na její bázi vypracované konkrétní podání není touž činností jako psaní diplomové práce - v tom jediném se asi neshodneme.
Při psaní podání podle mého názoru, musí mít právník zažité, jaká tvrzení a jaké důkazy jsou pro danou věc podstatné, ovšem nedomnívám se, že by se mělo jednat především o právní analýzu konkrétního použitelného práva. Naopak, právní posouzení by v ideálním případě mělo být ponecháno soudu. Že se tak často neděje a podání i velmi respektovaných právníků jsou spíše akademickými úvahami nežli do konkréta směřovanými argumenty, je věc jiná. Nicméně nechci ze sebe dělat chytrého a připouštím, že se mohu mýlit. Takže svou reakci o zbytečnosti diplomek beru podmíněně zpět s tím, že trvám na tom, aby i výuka praktického psaní byla na právnických fakultách zvýrazněna.
Jen jedna věc: netroufnul bych si říci, že napsání kvalitního podání či kvalitního rozhodnutí lze naučit během dvou seminářů. Možná jsem méně chápavý, ale i po několika letech u soudu a psaní konceptů rozhodnutí si nejsem příliš jistý, zda se jedná o práce objektivně zhodnititelné jako kvalitní. Naopak jsem si jistý, že je na nich stále mnoho co zdokonalovat.
Jan Kolba
Omlouvám se, ještě k tomu obsahu a formě podání: nemyslím si, že forma podání či rozhodnutí není nic těžkého. Podívejte se na diskuse na zdejším blogu o tom, jak by mělo vypadat soudní rozhodnutí, a kolik takových rozhodnutí skutečně vyjde. Samozřejmě, já jsem mluvil zejména o obsahu a ten se opravdu učí celý život.
Stále se mi ale nezamlouvá současný stav, kdy se po všech studentech posledního ročníku vyžaduje, aby psali teoretické traktáty na tisíckrát opakovaná témata a pak se s radostí s odpuštěním rýpeme v tom, kolik textu převzali, jak je citovali (zda podle normy ISO čili nic), kolik z toho jsou jejich původní mylšenky atd. Co takhle dát studentu konkrétní případ, ať vypracuje podání či rozhodnutí? Nebo ať vypracuje analýzu ke konkrétnímu problému. K tomu také bude muset užívat monografie, komentáře, judikáty a odborné články, navíc pod časovým stresem, což je právě to, co jej v praxi potká. Pokud je mi však známo, nic z toho diplomové práce nezahrnují.
Jan Kolba
Rozlišujeme kompilát, který uvede zdroj kompilace a kompilát, který toto neuvádí, jako je tento případ. To první je kompilát a současně plagiát, druhé je opakování předchozího, něco jako znovydání (v menším rozsahu).
Ludvík Toman
Nu, musím přiznat, že si kladu otázku, zda také nejsem (auto)plagiátor - na JP jsem zveřejnil nástřel určitého textu, a to nejen proto, že jsem chtěl reagovat na jedno otevřené téma, ale i proto, abych zjistil "communis opinio doctorum" a své názory konfrontoval s názory ostatních. V širší verzi, s odkazy na názory jiných (a s poznámkovým aparátem a vším, co se na JP nevešlo), jsem to pak publikoval. Jakkoliv jsem se vše snažil pečlivě zdrojovat, příště asi abych i výslovně odkázal na svůj původní text (což jsem se zdráhal, odkazuji jen na připojenou diskuzi, abych nevypadal jako samožer). Snad je ale můj postup lege artis - poptat se jen kolegů v kanceláři je trochu málo, takže využívám/zneužívám možnosti konfrontovat své názory v diskuzi na JP. Všichni, jejichž myšlenky jsem použil, jsem však v rámci možností citoval (identifikoval), tak se snad nebudou zlobit.
K diskuzi nad smyslem diplomek si však myslím, že schopnost napsat více či méně odborný text, byť půjde o kompilát, by měla patřit k vybavení studenta. Některé judikáty (např. NSS) mi ostatně připadají jako odborná pojednání či eseje, a schopnost dohledat zdroje, zpracovat je, vybrat to podstatné a pak to srozumitelně "předat dál" je řekl bych důležitá i pro praktiky.
5. Podle paní děkanky prof. Naděždy Rozehnalové (a podle vedoucího katedry) jsem věc oznámil děkance pozdě.
Pracovněprávní oznamovací (návrhovou) povinnost však má vedoucí katedry.
Tak to paní děkanka závazně přikázala všem vedoucím kateder svou směrnicí. Není v mých možnostech ani mi pracovně nepřísluší kontrolovat, zda si nadřízený plní své povinnosti. Za konkrétního stavu, kdy vedoucí katedry měl nebo musel mít 6 – 7 signálů, a to i signálů na sobě nezávislých, že se podle všeho jedná o plagiát, měl splnit svou pracovní povinnost a věc oznámit děkance k uvážení dalšího postupu. O plagiátu se na katedře vědělo ještě před obhajobou. Když se nic nedělo a vedoucí katedry svou povinnost nesplnil, oznámil jsem to nakonec paní děkance sám dopisem ze dne 28. 5. 2009 i s návrhy na opatření. Očekával jsem, že paní děkanka jako orgán veřejné moci bude dále postupovat standardní cestou součinnosti s přestupkovým orgánem. A to tak, aby ani na MU neulpíval náznak neodbornosti, a dále že paní děkanka bude věc řešit po pracovní stránce.
6. Poté, co paní proděkanka odb. as. Jana Jurníková zveřejnila v Archivu závěrečných prací MU stanovisko předsedky komise pro státní závěrečné zkoušky, prof. Jana Hurdíka, (vložené jako „stanovisko komise“, která již ale nezasedala), požádal jsem, aby bylo za těchto okolností zveřejněno též mé odlišné stanovisko jako člena komise pro státní závěrečné zkoušky. Asi za 2 měsíce po jeho předání, v roce 2010, se tak stalo.
7. Pokud jde o mediální případ Lidových novin ze dne 11. 5. 2010: Redaktor, Mgr. Tomáš Němeček, poměrně známý právník a redaktor sobotní přílohy Orientace, se dne 5. 5. 2010 dotazoval několika akademických pracovníků PF MU včetně paní děkanky na uvedenou diplomovou práci. (Sám jsem byl od 30. 4. do 9. 5. 2010 v zahraničí.). Článek vyšel až v pravidelné úterní akademické příloze. V sobotu 8. 5. 2010 byl totiž státní svátek, kdy noviny nevycházejí. Další odpovídající příloha proto byla až v úterý. Čili, naše fakulta měla celkem 6 dnů, z toho 4 pracovní, aby mohla věc řešit. Tím by fakulta vzala vítr z plachet médiím.
Podrobnosti jsou na fakultě známy rok, od května 2009. Významné detaily obsahuje kontrolní spis kontrolního odboru RMU.
S kolegiálním pozdravem
15. 5. 2010 Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.
Členům Akademického senátu Právnické fakulty Masarykovy univerzity
prostřednictvím předsedkyně odb. as. JUDr. Ivany Pařízkové, Ph.D.
Vážená paní předsedkyně,
vážené kolegyně a kolegové,
na Vašem zasedání dne 13. 5. 2010 jsem nebyl. V tu dobu jsem byl v pracovně nebo v knihovně, ale o zasedání jsem nevěděl. Pozván jsem nebyl. Nemohl jsem proto zodpovědět Vaše možné dotazy. Proto Vám zasílám tuto informaci:
Je mi líto, že medializace několika případů může lidsky poškodit kolegu prof. Josefa Fialu v očích veřejnosti. Média mají vlastní zájmy.
Nicméně, nemohu dopustit, aby na mě ulpíval náznak podezření, že jsem údajně spustil nějakou kampaň. Žádný článek do Lidových novin ani jinam jsem si nezadal. Redakce jsem si nekoupil. Není to můj styl ani to nemám zapotřebí. Je-li nějaký problém, má být řešen interní cestou podle vnitřních kontrolních mechanismů.
Pokud jde o diplomovou práci Mgr. Terezy Rybárové, věc je od roku 2009 řešena po vnitřní kontrolní linii Masarykovy univerzity a její medializace proto může být spíše kontraproduktivní. Odkazuji zejména na své interní sdělení odboru kontroly Rektorátu Masarykovy univerzity ze dne 4. 3. 2010, které obsahuje vše potřebné z roku 2009 a zejména obsahuje pět kontrolních otázek, které jsou zásadní.
Z obsahu vyjímán (a aktualizuji):
1. Definici plagiátu stanoví Disciplinární řád Právnické fakulty MU, který je závazný. Spadá sem též nedbalost, vědomá i nevědomá, tedy také „šlendrián“. Tak se usnesl Akademický senát PF MU a schválil Akademický senát MU. Viz „vydávání cizí práce za vlastní, zvláště pak použitím části cizí práce ve vlastní práci bez náležitého odkazování nebo doslovným použitím části cizí práce bez zjevného vyznačení citace“ [čl. 2 odst. 2 písm. b) vnitřního předpisu].
2. Vnitřní pravidla pro postup v případě plagiátů na PF MU stanoví směrnice děkana č. 7/2008 o studiu v bakalářském a magisterském studijním programu ze dne 1. 9. 2008, která je pracovně závazná. Obojí je komukoli veřejně přístupné na www.law.muni.cz.
3. V zájmu profesního postavení absolventa, jakož i v zájmu na dobrém jménu MU měla být vadná diplomová práce standardně vrácena k přepracování. Tak, aby následně mohla být práce obhájena již jako práce řádná (skutečně úspěšná). Ve veřejném Archivu závěrečných prací MU by tak byla trvale vystavena až řádná práce s (předpokládám) kladným novým posudkem oponenta. I kdyby student obhajobu opakoval třeba dvakrát, zveřejňuje se (v jeho kvalifikačním zájmu) až konečný výsledek.
Již proto jsem se v průběhu obhajoby běžně pracovně snažil, aby diplomová práce byla vrácena k přepracování. Celoživotně totiž může být ohrožena profesní kariéra studentky (absolventky) tím, že každý zaměstnavatel (a kdokoli jiný, třeba klient nebo protistrana) se může kdykoli seznámit s trvale drtivým posudkem odb. as. Markéty Selucké, která napsala, že „prvních 11 stran práce (str. 7 - 17) považuji za plagiátorství“, jakož i s oponentkou vloženým elektronickým odkazem na odborný časopis Právní rádce. Pověst absolventa (i MU) tak může být kdykoli zpochybněna, a to i třeba zcela nečekaně za pár let.
Může to mít určitý význam např. ve výběrovém řízení na soudce nebo státního zástupce? „Plzeňský případ“ dosvědčil zájem o diplomové práce.
Může něco takového kdykoli kdokoli doživotně vytáhnout třeba na státního zástupce nebo politika a zpochybňovat tak jeho pověst?
4. Text protokolu o státní zkoušce formuloval předsedka komise pro státní zkoušky prof. Jan Hurdík. Zavedenou praxí je, že členové komise na závěr jen hlasují a formálně podepisují. Sám jsem hlasoval proti. Tím jsem dal najevo svůj nesouhlas a zároveň podporu oponentskému posudku odb. as. Markéty Selucké, která zrovna nebyla přítomna obhajobě. Hlasoval bych takto i dnes. Vždyť i sama paní děkanka pro Lidové noviny ze dne 11. 5. 2010 v přímé citaci doslovně uvedla: „Kdybych seděla v komisi za takové situace, osobně bych se přiklonila k oponentce a hlasovala pro vrácení práce s tím, že je to plagiát.“
Ivo Telec
Pre mňa je hlavne problém, že prof. Fiala "zabudol" uviesť kolegu ako spoluautora.
A ešte ad Michal Pokorný - Rimania si boli neetickej povahy plagiátorstva vcelku dobre vedomí (viď napr. Martialove epigramy). Ako úvod odporúčam tiež príjemnú knižku Kathariny Schickertovej.
Je škoda, že dva výborní právníci se kvůli dlouholetým osobním sporům takto hádají. A ještě horší je, že to někdo tahá do novin a na celou školu to pak vrhá špatné světlo. Pokud na tento veskrze čistě akademický spor neupozornil novináře prof. Telec, pak je tedy otázka kdo? Že by někdo z Plzně? Nebo někdo z pochybných soukromých brněnských právních škol akreditovaných na slovensku?.......
Jan Horáček
Ad JH
Brněnská fakulta je dobrá škola, to snad nikdo nezpochybňuje. Ale je užitečné věcně diskutovat o standardech, už kvůli tomu, aby byly jednotné. Z diskuze s některými brněnskými kolegy vím, že následující názory nepovažují za standard:
1) Diplomovou práci lze obhájit, i když část této práce je plagiát, pokud by zbytek práce sám o sobě obstál.
2) Diplomovou práci lze obhájit, i když část této práce je plagiát, pokud byl převzatý text, který neobsahuje originální myšlenky.
3) Diplomovou práci lze obhájit, i když v základním textu obsahuje jedenácti-stránkovou citaci.
Takže jestli tomu dobře rozumím, katedra občanského práva v Brně uznává jiné (zřejmě slabší)standardy než zbytek fakulty. To je užitečné zjištění, ke kterému lze ale dospět i bez takového mediálního humbuku.
http://www.lidovky.cz/unava-z-plagiatoru-0ap-/ln_noviny.asp?c=A100724_000090_ln_noviny_sko&klic=238089&mes=100724_0
http://brno.idnes.cz/prilis-mnoho-skol-a-mala-kontrola-davaji-sanci-podvodum-pit-/brno-zpravy.asp?c=A100512_1383423_brno-zpravy_dmk
Problém je v samotné pracovní morálce akademiků a VŠ profesorů a ne v zákoně. Pokud si mezi sebe budou přijímat kopírovače, pak celý jejich obor půjde do kytek. To se děje už od 50.let.
A odnímat tituly ?
Titul neznamená dnes už prakticky nic anechápu, že jejich podvodné získání někomu vadí. LLM,JUDr., MBA se takié nezískávají za žádné zázraky ale za peníze. Ve dvou případech zcela legálně, v jednom pak pokoutně.
Standa Gross s titulem je přeci parodie sama na sebe.
Michal Cvrček
http://www.lidovky.cz/zmenil-se-po-plzni-obchod-s-diplomy-du3-/ln_noviny.asp?c=A100918_000073_ln_noviny_sko&klic=238968&mes=100918_0
Zde je zcela odlišný závěr, k němuž dospěla Masarykova univerzita v podobné věci během pár měsíců:
http://lemur.mu/index.php/univerzita/kratke-zpravy/408-usneseni-komise-k-pipadu-doc-svobody
Část problému vidím i v tom, že se dnes fakulty zaměřují výrazně na kvantitu. Když je v ročníku 600 studentů, je obtížné uhlídat kvalitu všech prací a pro studenty napsat zcela novou originální práci(což je v žádném případě neomlouvá).Stálo by za to se zamyslet, jestli je vůbec psaní dipomové práce třeba. Stejně jako v řadě zemí nejsou maturitní zkoušky a k ukončení střední školy stačí jen projít úspěšně všemi ročníky. Co se vlastně při státnicích a psaní diplomové práce ověřuje? Zkoušky u státnic jsou v menším rozsahu znalostí, než již jednou student prokázal. A psaní diplomové práce má smysl spíše z pohledu zpracování materie pro ostatní právníky, než z pohledu ověření znalostí studenta. Navíc projeví li nějaké vlastní názory/návrhy de lege ferenda, může mu to celý život komlikovat profesní uplatnění, protože někteří zaměstnavatelé se dívají do diplomových prací a uchazeče o zaměstnání s odlišným názorem nepřijmou.
Pokud nejsme schopni ani se slavným softwarem "jako vejce vejci" zabránit plagiátům - nebylo by důstojnější celou DP zrušit a nechat ji pouze u doktorských titulů?
Netvrdím, že na tom trvám, ale navrhuji to jako jednu z možných variant.
Okomentovat