Jak správně citovat judikaturu ESLP III.: Typické české (soudcovské) nešvary při citaci judikatury ESLP
Některé české nešvary při citaci judikatury ESLP jsme již zmínili dříve. Jde zejména o neuvádění všech podstatných údajů při citaci rozhodnutí ESLP (což ztěžuje či dokonce znemožňuje dohledatelnost citovaného rozhodnutí) a neodkazování na konkrétní odstavec citovaného rozhodnutí ESLP v případě přebírání konkrétního právního názoru tam obsaženého (což ztěžuje či dokonce znemožňuje verifikovatelnost citovaného právního názoru).
Českých nešvarů je bohužel daleko více. Mezi další typické české nešvary při citaci judikatury ESLP patří zejména (1) přehnaná anonymizace; (2) mechanické užívání blokových citací; a (3) používání výhradně souhlasných citací.
Přehnaná anonymizace publikovaných soudních rozhodnutí se samozřejmě netýká jen judikatury ESLP. Právě u rozhodnutí ESLP je však obzvláště bolestivá. Řada rozhodnutí ESLP je totiž známá právě pod jménem stěžovatele. Pokud v judikátu českého soudu dochází k bezmyšlenkovité anonymizaci, tak je tento intuitivní aspekt práce s judikaturou ESLP potlačen. Pokud se navíc anonymizace jména stěžovatele spojí s nepřesnou citací (např. absentuje číslo stížnosti), rozhodnutí ESLP se stává obtížně dohledatelným.
Dalším nešvarem je mechanické užívání blokových citací. Princip „blokové citace“ spočívá v tom, že správní či soudní orgán aplikuje na novou právní otázku judikaturu ESLP a v následujících typově podobných rozhodnutích pak již jen mechanicky přetahuje několik odstavců týkající se judikatury ESLP z prvního typově podobného rozhodnutí. Tato praxe sama o sobě není problematická, neboť šetří čas a práci. Na druhé straně ale musí být užívána obezřetně. „Blokové citace“ totiž skrývají dvě úskalí: (1) „citační blok“ se může vzhledem k vývoji judikatury ESLP stát obsoletním; a (2) nadužívání „blokové citace“ vedoucí k její aplikaci i na případy, na které již daná „blokové citace“ není přiléhavá.
Typickým příkladem obsoletního a nepřiléhavého používání „blokové citace“ je rozhodovací činnost ministerstva vnitra ve věcech mezinárodní ochrany (dříve označované jako azylové věci). Ministerstvo vnitra totiž i v roce 2007 v rozhodnutích o mezinárodní ochraně (v souvislosti s definicí „mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu“) stále odkazovalo pouze na více než dekádu staré rozsudky ESLP ve věci Vilvarajah a další proti Spojenému království (rozsudek ze dne 26. 9. 1991, stížnosti č. 13163/87, 13164/87, 13165/87, 13447/87 a 13448/87) a Costello-Roberts proti Spojenému království (rozsudek ze dne 25. 3. 1993, stížnost č. 13134/87). Pokud jde o rozsudek ve věci Vilvarajah a další, v mezidobí od roku 1991 a 2007 došlo k výraznému posunu v judikatuře ESLP ohledně výkladu čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech. Pokud jde o rozsudek ve věci Costello-Roberts, ten je navíc pro posouzení přípustnosti vyhoštění cizince do země původu zcela irelevantní, neboť se týká stížnosti sedmiletého kluka vystaveného tělesnému trestu v britské internátní škole.
P.S.: Na oba nešvary poukazuje opakovaně i Nejvyšší správní soud [viz rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 5 Azs 66/2008, bod IV. b) (ii); či rozsudek NSS ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 5 Azs 40/2009, bod IV. c)(iii)].
Posledním zmíněným nešvarem je používání výhradně souhlasných citací. Až na vzácné výjimky totiž české soudy využívají štrasburské judikatury pro potvrzení svých vývodů a „taktně přehlíží“ protichůdné linie judikatury ESLP. Vzhledem k vnitřní rozpornosti judikatury ESLP v některých otázkách je tato praxe „výlučně souhlasných citací“ krajně podezřelá, neboť může značit pouze dvě věci. Buď jsou protichůdné judikáty úmyslně zamlčeny nebo je citující soud vůbec nezná.
Českých nešvarů je bohužel daleko více. Mezi další typické české nešvary při citaci judikatury ESLP patří zejména (1) přehnaná anonymizace; (2) mechanické užívání blokových citací; a (3) používání výhradně souhlasných citací.
Přehnaná anonymizace publikovaných soudních rozhodnutí se samozřejmě netýká jen judikatury ESLP. Právě u rozhodnutí ESLP je však obzvláště bolestivá. Řada rozhodnutí ESLP je totiž známá právě pod jménem stěžovatele. Pokud v judikátu českého soudu dochází k bezmyšlenkovité anonymizaci, tak je tento intuitivní aspekt práce s judikaturou ESLP potlačen. Pokud se navíc anonymizace jména stěžovatele spojí s nepřesnou citací (např. absentuje číslo stížnosti), rozhodnutí ESLP se stává obtížně dohledatelným.
Dalším nešvarem je mechanické užívání blokových citací. Princip „blokové citace“ spočívá v tom, že správní či soudní orgán aplikuje na novou právní otázku judikaturu ESLP a v následujících typově podobných rozhodnutích pak již jen mechanicky přetahuje několik odstavců týkající se judikatury ESLP z prvního typově podobného rozhodnutí. Tato praxe sama o sobě není problematická, neboť šetří čas a práci. Na druhé straně ale musí být užívána obezřetně. „Blokové citace“ totiž skrývají dvě úskalí: (1) „citační blok“ se může vzhledem k vývoji judikatury ESLP stát obsoletním; a (2) nadužívání „blokové citace“ vedoucí k její aplikaci i na případy, na které již daná „blokové citace“ není přiléhavá.
Typickým příkladem obsoletního a nepřiléhavého používání „blokové citace“ je rozhodovací činnost ministerstva vnitra ve věcech mezinárodní ochrany (dříve označované jako azylové věci). Ministerstvo vnitra totiž i v roce 2007 v rozhodnutích o mezinárodní ochraně (v souvislosti s definicí „mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu“) stále odkazovalo pouze na více než dekádu staré rozsudky ESLP ve věci Vilvarajah a další proti Spojenému království (rozsudek ze dne 26. 9. 1991, stížnosti č. 13163/87, 13164/87, 13165/87, 13447/87 a 13448/87) a Costello-Roberts proti Spojenému království (rozsudek ze dne 25. 3. 1993, stížnost č. 13134/87). Pokud jde o rozsudek ve věci Vilvarajah a další, v mezidobí od roku 1991 a 2007 došlo k výraznému posunu v judikatuře ESLP ohledně výkladu čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech. Pokud jde o rozsudek ve věci Costello-Roberts, ten je navíc pro posouzení přípustnosti vyhoštění cizince do země původu zcela irelevantní, neboť se týká stížnosti sedmiletého kluka vystaveného tělesnému trestu v britské internátní škole.
P.S.: Na oba nešvary poukazuje opakovaně i Nejvyšší správní soud [viz rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 5 Azs 66/2008, bod IV. b) (ii); či rozsudek NSS ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 5 Azs 40/2009, bod IV. c)(iii)].
Posledním zmíněným nešvarem je používání výhradně souhlasných citací. Až na vzácné výjimky totiž české soudy využívají štrasburské judikatury pro potvrzení svých vývodů a „taktně přehlíží“ protichůdné linie judikatury ESLP. Vzhledem k vnitřní rozpornosti judikatury ESLP v některých otázkách je tato praxe „výlučně souhlasných citací“ krajně podezřelá, neboť může značit pouze dvě věci. Buď jsou protichůdné judikáty úmyslně zamlčeny nebo je citující soud vůbec nezná.