Jak správně citovat judikaturu ESLP II.: Na co si dát při citaci judikatury ESLP pozor
V první části jsme si ukázali, že při citování judikatury ESLP je důležité, abychom odkazovali na správné rozhodnutí a na správný odstavec, ve kterém je obsažen právní názor, o který se chcete opřít. Kromě těchto dvou zásad je rovněž důležité si ověřit, zda rozhodnutí sedmičlenného senátu ESLP, na které hodláte odkázat, nebylo postoupeno velkému senátu ESLP. Dále je důležité zachovávat obezřetnost při používání neoficiálních českých překladů. Možná se Vám už stalo, že se Vám český překlad nějakého rozhodnutí ESLP zdál podezřelý. V takovém případě je potřeba skutečný obsah rozhodnutí ověřit.
Na co si dát pozor při citaci judikatury ESLP: základní rady
Z výše uvedeného plynou čtyři základní kontrolní otázky, které by měly minimalizovat počet nesprávných citací: (1) Vím přesně, které rozhodnutí ESLP cituji?; (2) Vím přesně, v jakém odstavci je právní názor, který cituji, obsažen?; (3) Nebylo rozhodnutí ESLP, které cituji, náhodou postoupeno velkému senátu ESLP?; (4) Pokud pracuji s neoficiálním překladem rozhodnutí ESLP, jsem si jistý, že tento překlad odpovídá originálu?
Pokud si nejste jisti odpovědí na první nebo druhou otázku, nahlédnete do oficiálního znění citovaného rozhodnutí v jednom z úředních jazyků a ověřte si, zda jsou Vaše citace správné. Tuto radu není vhodné brát na lehkou váhu, neboť rozhodnutí sedmičlenného senátu a velkého senátu (v téže věci) se zaměňují velmi lehce. Pokud si nejste jisti odpovědí na třetí otázku, nezbývá Vám nic jiného než si ji ověřit v HUDOCu. Pokud si nejste jisti odpovědí na čtvrtou otázku, je nutné konzultovat oficiální znění citovaného rozhodnutí v anglickém či francouzském jazyce (či případně v obou) nebo se pokusit vyhledat jiný český překlad.
Na co si dát pozor při citaci judikatury ESLP: rady pro „fajnšmekry“
V této části zmíníme čtyři další otázky, které již vyžadují sofistikovanou práci s judikaturou ESLP. První tři otázky se v podstatě týkají téže věci, a to posunu v judikatuře ESLP. Judikatura ESLP se totiž vyvíjí a starší rozhodnutí se mohou stát obsoletními či mohou být dokonce výslovně překonána judikatorním odklonem. Poslední otázka se týká vnitřní rozpornosti judikatury ESLP. Ani ESLP se totiž nevyhnul „rozjetí“ své judikatury, na což musel následně reagovat jejím sjednocením.
První otázka tedy zní: Nedošlo v judikatuře ESLP k judikatornímu odklonu? Explicitní judikatorní odklon je naštěstí v judikatuře ESLP poměrně vzácný a může ho učinit pouze velký senát ESLP. Judikatorním odklonům je navíc věnována značná pozornost v akademických kruzích, takže průměrnému pozorovateli judikatury ESLP většinou neunikne.
Příklad judikatorního odklonu se týká otázky adopce dětí homosexuály. V roce 2003 ESLP ve věci Fretté proti Francii (rozsudek ze dne 26. 2. 2002, stížnost č. 36515/97) poměrem hlasů čtyři ku třem rozhodl, že Evropská úmluva o lidských právech takové právo nezaručuje. O necelých šest let později, ve věci E. B. proti Francii (rozsudek velkého senátu ze dne 22. 1. 2008, stížnost č. 43546/02), však velký senát ESLP dospěl k opačnému závěru (poměrem hlasů deset ku sedmi) a uchýlil se k judikatornímu odklonu.
Off-topic: Zde můžeme mimochodem sledovat jednu z užitečných funkcí disentů. Disenty nás totiž informují o možném budoucím vývoji judikatury, a tím snižují negativní důsledek jakéhokoliv judikatorního odklonu - jeho inherentní retroaktivitu.
Druhá otázka zní: Nedošlo v judikatuře ESLP k posunu? Posun v judikatuře ESLP je mnohem častější než judikatorní odklon. Jediným způsobem, jak tento posun zaznamenat, je pravidelně sledovat monitoring judikatury ESLP v odborných periodicích.
Jako typické příklady posunu v judikatuře můžeme jmenovat rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Selmouni proti Francii ze dne 28. 7. 1999, stížnost č. 25803/94, kde došlo v čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech k posunu hranice mezi mučením a nelidským zacházením (srov. bod 101 tohoto rozsudku). Dalším příkladem je rozsudek ve věci Karsai proti Maďarsku ze dne 1. 12. 2009, stížnost 5380/07, kde ESLP zavedl nový pojem „skutkové tvrzení s hodnotovým nádechem“ (value-laden statement of fact) a naboural tak u práva na svobodu projevu (čl. 10 Evropské úmluvy o lidských právech) dosud zastávanou dichotomii skutkové tvrzení/hodnotový soud (srov. bod 33 tohoto rozsudku).
Třetí otázka zní: Nedošlo v judikatuře ESLP k posunu v otázce rozsahu článků ESLP? Tato otázka úzce souvisí s předchozí otázkou, nicméně je specifická v tom, že se zaměřuje na to, zda ESLP nerozšířil aplikovatelnost daného článku Evropské úmluvy o lidských právech na oblast práva, na kterou se tato úmluva dosud nevztahovala.
Typickým příkladem je rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Vilho Eskelinen proti Finsku ze dne 19. 4. 2007, stížnost č. 63235/00, ve kterém velký senát výrazně rozšířil aplikovatelnost „civilní větve“ čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech na spory veřejných zaměstnanců. Tímto rozsudkem došlo k výraznému posunu od rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Pellegrin proti Francii ze dne 8. 12. 1999, stížnost 28541/95, v němž ESLP zachoval ohledně aplikovatelnosti čl. 6 v jeho “civilní větvi” na spory veřejných zaměstnanců značnou zdrženlivost.
Čtvrtá otázka zní: Nedošlo v judikatuře ESLP k sjednocení vnitřně rozporné judikatury? Rozkolísanost judikatury je údělem každého soudu, který musí rozhodovat tisíce věcí ročně. Tento nešvar se tudíž nevyhnul ani ESLP. Podobně jako u judikatorních odklonů dochází k explicitnímu přiznání rozkolísanosti judikatury a následnému sjednocení jen sporadicky. Pro jistotu dodávám, že sjednotit rozkolísanou judikaturu může opět jen velký senát ESLP.
Typickým příkladem sjednocení rozkolísané judikatury je rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Zolotukhin proti Rusku ze dne 10. 2. 2009, stížnost č. 14939/03. V tomto rozsudku velký senát sjednotil svou vnitřně rozpornou judikaturu k výkladu prvku „idem“ v zásadě ne bis idem, jež je zakotvena v čl. 4 protokolu č. 7 (právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát). Pokud Vás tato problematika zajímá, zaměřte se zejména na body 58-97 tohoto rozsudku.
Z těchto čtyř rad pro „fajnšmekry“ vyplývají následující dva závěry. Za prvé, pro kvalitní práci s judikaturou ESLP je nutné sledovat pečlivě (alespoň) rozhodovací činnost velkého senátu ESLP. Za druhé, vzhledem k možným posunům v judikatuře ESLP je vhodné průběžně sledovat aktuální rozhodovací činnost ESLP v odborných periodicích (alespoň pravidelný monitoring). Samozřejmě ne každý má čas číst tento monitoring podrobně, ale prolétnout ho a zjistit, zda-li není něco nového v oblasti práva, která mě zajímá (kterou se živím), by měl zvládnout každý. U soudců je to podle mě i jejich povinnost.
Na co si dát pozor při citaci judikatury ESLP: základní rady
Z výše uvedeného plynou čtyři základní kontrolní otázky, které by měly minimalizovat počet nesprávných citací: (1) Vím přesně, které rozhodnutí ESLP cituji?; (2) Vím přesně, v jakém odstavci je právní názor, který cituji, obsažen?; (3) Nebylo rozhodnutí ESLP, které cituji, náhodou postoupeno velkému senátu ESLP?; (4) Pokud pracuji s neoficiálním překladem rozhodnutí ESLP, jsem si jistý, že tento překlad odpovídá originálu?
Pokud si nejste jisti odpovědí na první nebo druhou otázku, nahlédnete do oficiálního znění citovaného rozhodnutí v jednom z úředních jazyků a ověřte si, zda jsou Vaše citace správné. Tuto radu není vhodné brát na lehkou váhu, neboť rozhodnutí sedmičlenného senátu a velkého senátu (v téže věci) se zaměňují velmi lehce. Pokud si nejste jisti odpovědí na třetí otázku, nezbývá Vám nic jiného než si ji ověřit v HUDOCu. Pokud si nejste jisti odpovědí na čtvrtou otázku, je nutné konzultovat oficiální znění citovaného rozhodnutí v anglickém či francouzském jazyce (či případně v obou) nebo se pokusit vyhledat jiný český překlad.
Na co si dát pozor při citaci judikatury ESLP: rady pro „fajnšmekry“
V této části zmíníme čtyři další otázky, které již vyžadují sofistikovanou práci s judikaturou ESLP. První tři otázky se v podstatě týkají téže věci, a to posunu v judikatuře ESLP. Judikatura ESLP se totiž vyvíjí a starší rozhodnutí se mohou stát obsoletními či mohou být dokonce výslovně překonána judikatorním odklonem. Poslední otázka se týká vnitřní rozpornosti judikatury ESLP. Ani ESLP se totiž nevyhnul „rozjetí“ své judikatury, na což musel následně reagovat jejím sjednocením.
První otázka tedy zní: Nedošlo v judikatuře ESLP k judikatornímu odklonu? Explicitní judikatorní odklon je naštěstí v judikatuře ESLP poměrně vzácný a může ho učinit pouze velký senát ESLP. Judikatorním odklonům je navíc věnována značná pozornost v akademických kruzích, takže průměrnému pozorovateli judikatury ESLP většinou neunikne.
Příklad judikatorního odklonu se týká otázky adopce dětí homosexuály. V roce 2003 ESLP ve věci Fretté proti Francii (rozsudek ze dne 26. 2. 2002, stížnost č. 36515/97) poměrem hlasů čtyři ku třem rozhodl, že Evropská úmluva o lidských právech takové právo nezaručuje. O necelých šest let později, ve věci E. B. proti Francii (rozsudek velkého senátu ze dne 22. 1. 2008, stížnost č. 43546/02), však velký senát ESLP dospěl k opačnému závěru (poměrem hlasů deset ku sedmi) a uchýlil se k judikatornímu odklonu.
Off-topic: Zde můžeme mimochodem sledovat jednu z užitečných funkcí disentů. Disenty nás totiž informují o možném budoucím vývoji judikatury, a tím snižují negativní důsledek jakéhokoliv judikatorního odklonu - jeho inherentní retroaktivitu.
Druhá otázka zní: Nedošlo v judikatuře ESLP k posunu? Posun v judikatuře ESLP je mnohem častější než judikatorní odklon. Jediným způsobem, jak tento posun zaznamenat, je pravidelně sledovat monitoring judikatury ESLP v odborných periodicích.
Jako typické příklady posunu v judikatuře můžeme jmenovat rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Selmouni proti Francii ze dne 28. 7. 1999, stížnost č. 25803/94, kde došlo v čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech k posunu hranice mezi mučením a nelidským zacházením (srov. bod 101 tohoto rozsudku). Dalším příkladem je rozsudek ve věci Karsai proti Maďarsku ze dne 1. 12. 2009, stížnost 5380/07, kde ESLP zavedl nový pojem „skutkové tvrzení s hodnotovým nádechem“ (value-laden statement of fact) a naboural tak u práva na svobodu projevu (čl. 10 Evropské úmluvy o lidských právech) dosud zastávanou dichotomii skutkové tvrzení/hodnotový soud (srov. bod 33 tohoto rozsudku).
Třetí otázka zní: Nedošlo v judikatuře ESLP k posunu v otázce rozsahu článků ESLP? Tato otázka úzce souvisí s předchozí otázkou, nicméně je specifická v tom, že se zaměřuje na to, zda ESLP nerozšířil aplikovatelnost daného článku Evropské úmluvy o lidských právech na oblast práva, na kterou se tato úmluva dosud nevztahovala.
Typickým příkladem je rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Vilho Eskelinen proti Finsku ze dne 19. 4. 2007, stížnost č. 63235/00, ve kterém velký senát výrazně rozšířil aplikovatelnost „civilní větve“ čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech na spory veřejných zaměstnanců. Tímto rozsudkem došlo k výraznému posunu od rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Pellegrin proti Francii ze dne 8. 12. 1999, stížnost 28541/95, v němž ESLP zachoval ohledně aplikovatelnosti čl. 6 v jeho “civilní větvi” na spory veřejných zaměstnanců značnou zdrženlivost.
Čtvrtá otázka zní: Nedošlo v judikatuře ESLP k sjednocení vnitřně rozporné judikatury? Rozkolísanost judikatury je údělem každého soudu, který musí rozhodovat tisíce věcí ročně. Tento nešvar se tudíž nevyhnul ani ESLP. Podobně jako u judikatorních odklonů dochází k explicitnímu přiznání rozkolísanosti judikatury a následnému sjednocení jen sporadicky. Pro jistotu dodávám, že sjednotit rozkolísanou judikaturu může opět jen velký senát ESLP.
Typickým příkladem sjednocení rozkolísané judikatury je rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Zolotukhin proti Rusku ze dne 10. 2. 2009, stížnost č. 14939/03. V tomto rozsudku velký senát sjednotil svou vnitřně rozpornou judikaturu k výkladu prvku „idem“ v zásadě ne bis idem, jež je zakotvena v čl. 4 protokolu č. 7 (právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát). Pokud Vás tato problematika zajímá, zaměřte se zejména na body 58-97 tohoto rozsudku.
Z těchto čtyř rad pro „fajnšmekry“ vyplývají následující dva závěry. Za prvé, pro kvalitní práci s judikaturou ESLP je nutné sledovat pečlivě (alespoň) rozhodovací činnost velkého senátu ESLP. Za druhé, vzhledem k možným posunům v judikatuře ESLP je vhodné průběžně sledovat aktuální rozhodovací činnost ESLP v odborných periodicích (alespoň pravidelný monitoring). Samozřejmě ne každý má čas číst tento monitoring podrobně, ale prolétnout ho a zjistit, zda-li není něco nového v oblasti práva, která mě zajímá (kterou se živím), by měl zvládnout každý. U soudců je to podle mě i jejich povinnost.
6 komentářů:
Takže při správném odcitování rozsudku ESLP je třeba si dát pozor, zda nedošlo k judikatorní změně? Mít takový pracovní background musí být vskutku poklad. :) To už není otázka citování, ale práce s judikaturou.
K disentům: jedna z jejich špatných vlastností je, že umožní "alianci" poražených soudců, kteří vynášejí silná slova na úkor argumentace, a "chtivých" komentátorů na straně publika. Rozhodnutí většiny je tak nejen dezinterpretováno, ale je i oslabena jeho legitimita. Jedná se samozřejmě o intelektuálně nepoctivý způsob přístupu k rozhodovací činnosti soudu, příkladem budiž v postu citované rozsudky.
Ano, citování judikatury a práce s judikaturou spolu úzce souvisí.
D. Košař: asi stejně jako znalost pravopisu a napsání žaloby.
Ano, právník má znát svůj případ, do čehož patří i aktuální stav judikatury, ale se správným citováním to už souvisí dost volně. Že např. rozsudek B je jen aplikací ochrany řádného margin of appreciation podle rozsudku A, a ne odklonem od A je věc, která nesouvisí se správným citováním, ale je právní otázkou.
D. Schmidt a disenty: Při vší úctě, to je asi stejně důvtipný argument jako tvrdit, že neexistence disentů umožní "alianci" vítězných soudců, kteří vynášejí silná rozhodnutí na úkor argumentace, a "chtivých" aplikujících na straně publika. Myšlenka, že disenty mohou napomáhat "dezinterpretaci" rozhodnutí většiny a že jsou "samozřejmě" projevem intelektuálně nepoctivého přístupu k rozhodovací činnosti soudu, je vskutku pozoruhodná. Disenty jsou prostě odraz reality (různých stanovisek soudců) - a snad je většinou lépe znát realitu více než méně.
P. Caban
D. Schmidt a disenty: Abych doplnil P.Cabana, tak bych přidal ještě argument, že disenty nemusí snižovat legitimitu rozhodování. Ba právě naopak. Legitimitu soudu může posílit, když je vidět, že v něm probíhá zanícená debata a rozsudky nejsou nějakým jednomyslným zjevením pravdy. Ukazuje to sílu soudu, který si toto může dovolit, + pomůže lépe odůvodňovat, nuancovat stanovisko, když není nutné vycházet všem soudcům vstříc a hledat nejnižšího společného jmenovatele.
Disenty: psal jsem o jedné z jejich špatných vlastností. Nic proti jejich existenci (mým oblíbeným soudcem je Antonin Scalia), s tím, co píšete, souhlasím.
Okomentovat