čtvrtek 12. června 2008

Persekuce vzdálená i blízká…

Mediální zprávy naznačující, že by odpírání vstupu humanitární pomoci do Barmy po náporu květinového cyklónu Nargis mohlo být ze strany barmské junty zločinem proti lidskosti (viz např. vyjádření Pierra Fouillanta z francouzského Výboru pro mezinárodní pomoc na idnes: „Nikdy jsem neviděl takové zdržování. Je to zločin proti lidskosti. Jako by vzali pistoli a stříleli své vlastní lidi.“), mě před pár týdny vedly k úmyslu se nad touto zajímavou právní kvalifikací nenovinářsky zamyslet. Pak ale na našem blogu zavládla tísnivá atmosféra nechtěné křížové výpravy proti plagiátorství, takže se mi v danou chvíli vůbec nechtělo zvyšovat apokalyptičnost Jiného práva úvahami o obětech, potenciálních obětech a zbytečných obětech cyklónu a i spojení „collateral damage“ nabylo v rámci potírání plagiátů jiných souvislostí než těch, na něž jsme zvyklí z mezinárodního humanitárního práva. Když jsem se pak chtěl k tématu konečně dostat, junta (okoralý cynik by řekl „jak na potvoru“) humanitární pomoc do země vpustila a téma se naštěstí pro Barmánce vyprázdnilo. Ne tak pro mne. Došlo mi totiž, že není třeba chytat ve věci zločinů proti lidskosti barmské holuby na střeše, když se nám přímo po české dlani volně procházejí vrabci, možná menší, ale naši….. Říká se jim „střelci na hranicích“.

Pod tímto spojením se obvykle skrývají ti příslušníci Sboru národní bezpečnosti (k tomuto období viz např. legendární dílo Kalčík, R.: Král Šumavy a povídky z hranice, Naše vojsko, Praha 1961) a poté Pohraniční stráže, kteří na hranici byli, hlídali a stříleli. Naši slovenští sousedé, kteří s námi sdíleli v dobách komunistického režimu dobré i zlé, včetně Železné opony, už ovšem přišli na to, že rozumnější, než zaměřovat se stále na tyto „malé ryby“ (z velké části vojáky základní prezenční služby….tedy vlastně lidi až o deset let mladší než jsem teď sám….uf), je zaměřit se na ryby velké (tiše doufám, že množstvím zoologických metafor aspoň trochu odlehčím celkovou neveselost tohoto postu). Slovenský Ústav pamäti národa tak 28. 5. 2008 podal Generálnímu prokurátorovi Slovenské republiky „Oznámenie o skutočnostiach, ktoré nasvedčujú spáchaniu zločinov proti ľudskosti“. V něm se nezaměřil na samotné střelce, k nimž vede zdánlivě jednoduchá cesta přes všeobecně uznávaný trestný čin vraždy, který ale většinou právně narazí na překážku promlčení, morálně pak na pocit, že ti (tehdy) dvacetiletí kluci zmasírovaní politickým výcvikem a vojenským drilem služby v Československé lidové armádě (její „poločas rozpadu“ v případě konvenční války s NATO se mimochodem ve strategických plánech Varšavského paktu ze sedmdesátých let odhadoval na dva až tři týdny, ale to se jim asi neříkalo…) asi nejsou právě ti, kdo by měli být stíháni. Proto se naši slovenští bratři zaměřili na jejich nadřízené, a to jak po úrovni armádní, tak po úrovni civilního velení a ke každé ze 42 osob (na každý rok bývalého režim připadá průměrně jeden mrtvý) zabitých na krátkém úseku (!) hranice mezi Slovenskem a Rakouskem vypočetli hierarchicky zodpovědnost od členů zasahující hlídky až po úroveň věcně příslušných ministrů, prezidentů republiky a představitelů strany a armády.

Právně pak nepoužili jednoduchou cestu přes vraždu či spoluúčast na ní (byť tato cesta vzhledem k přístupu Městského soudu v Praze a nyní i Nejvyššího soudu ke kauze prokurátorky Brožové-Polednové asi také není promlčením nedostupně uzavřena), nýbrž cestu přes zločiny proti lidskosti. Jejich nepromlčitelnost pak podle Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti uznala i ČSSR, a to nejprve svým podpisem 21. 5. 1969 a poté vyhlášením ve Sbírce zákonů dne 5. 3. 1974 pod č. 53/1974 Sb. Podle článku I této úmluvy platí:
„Promlčení se nebude vztahovat na následující zločiny, bez ohledu na dobu jejich spáchání:
a) válečné zločiny, jak jsou definovány ve Statutu Norimberského mezinárodního vojenského soudního dvora z 8. srpna 1945 a potvrzeny rezolucemi Valného shromáždění Organizace spojených národů 3(I) z 13. února 1946 a 95(I) z 11. prosince 1946, zvláště "vážná porušení" vyjmenovaná v Ženevských úmluvách z 12. srpna 1949 o ochraně obětí války;
b) zločiny proti lidskosti, ať byly spáchány v době války nebo míru, jak jsou definovány ve Statutu Norimberského mezinárodního vojenského soudního dvora z 8. srpna 1945 a potvrzeny rezolucemi Valného shromáždění Organizace spojených národů 3(I) z 13. února 1946 a 95(I) z 11. prosince 1946, vyhnání obyvatelstva z půdy, kterou má v držbě, způsobené ozbrojeným útokem nebo okupací, nelidské činy, které jsou důsledkem politiky apartheidu, a zločin genocidia, jak je definován v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948, a to i případě, že tyto činy nejsou porušením vnitřního práva země, v níž byly spáchány.“
Nejpozději vyhlášením této úmluvy tak patrně nemůže být o nepromlčitelnosti zločinů proti lidskosti ve vztahu k československým „představitelům státní moci a soukromým osobám, které se jako přímí pachatelé nebo účastníci podílejí na spáchání kteréhokoliv z těchto zločinů nebo přímo podněcují jiné jejich spáchání, nebo se k jejich spáchání spolčují, a to bez ohledu na stupeň dovršení, a představitelům státní moci, kteří jejich páchání tolerují“ (čl. II Úmluvy) sporu. Otázkou ovšem zůstává, zda lze vůbec střelbu na hranicích chápat jako zločin proti lidskosti.

Úmluva sama odkazuje na Statut Norimberského mezinárodního vojenského soudního dvora. Ten ve svém článku 6 písm. c) pamatoval i na „zločiny proti lidskosti: to jest vražda, vyhlazování, zotročování, deportace nebo jiné nelidské činy spáchané proti jakémukoliv civilnímu obyvatelstvu před válkou nebo za války, nebo pronásledování z příčin politických, rasových či náboženských při provádění kteréhokoliv zločinu spadajícího pod pravomoc Soudního dvora nebo ve spojení s takovým zločinem, bez ohledu na to, zda bylo porušeno místní právo země, kde zločiny byly spáchány.“

Z těchto zločinů proti lidskosti by se na samotné střelce mohla patrně vztahovat vražda (ovšem jako zločin proti lidskosti ve smyslu mezinárodního trestního práva, nikoli v prostém smyslu práva vnitrostátního), ovšem co jejich nadřízení a jejich nadřízení až k portrétům visícím nad školními katedrami? Oni se přeci nedopustili vraždy, neboť sami nikoho úmyslně neusmrtili, mohu-li si pracovně vypůjčit tuto – byť toliko vnitrostátní – definici vraždy, oni neběhali po šumavských lesech se samopalem, nepouštěli psy, nezahrabávali na každý kilometr hranice sedmdesát nášlapných min, nemačkali spínač pouštějící do ohrazení těch 2000-4000 V (k faktickým popisům postupů, které byly na Železné oponě používány, doporučuji například knižní a televizní seriál Luďka Navary nebo i výše zmiňované stručné a přehledné podání Ústavu pamäti národa). Jenom vysílali vojáky na příslušná místa, psali metodiky, vydávali rozkazy (takové, jako byl rozkaz velitele Pohraniční a vnitřní stráže genmjr. Ludvíka Hlavačky z 8. 8. 1953, č. j. PS/10-OS-53, jehož přílohou č. 3 byla Směrnice pro zřizování minových pásů u Pohraniční stráže, jejich udržování a odminování) a právní předpisy (jako bylo nařízení ministra národní bezpečnosti č. 70/1951 Sb., o právu příslušníka Pohraniční stráže použít zbraně). Takové jednání patrně není vraždou, stejně tak ani vyhlazováním, zotročováním či deportací. Mohlo by ale být pronásledováním, tedy „persekucí“ jako zločinem proti lidskosti?

Statut Norimberského tribunálu již persekuci dále nedefinuje, nicméně tento tribunál měl své úspěšné nástupce (nejprve tribunály pro bývalou Jugoslávii, Rwandu a Sierru Leone, nyní Mezinárodní trestní tribunál zřízený Římským statutem) a jejich judikatura i statuty tento pojem definují přesněji a přitom způsobem (mezi tribunály) patrně vzájemně přenositelným. Tak článek 7 odst. 2 písm. g) Římského statutu Mezinárodního trestního tribunálu ji vymezuje takto: „Pro účely odstavce 1…g) ‚persekucí‘ se rozumí úmyslné a závažné zbavení základních práv v rozporu s mezinárodním právem z důvodu identity skupiny nebo kolektivu.“ Odstavec 1, na nějž je takto odkazováno, pak v písmeni h) vřazuje „persekuci“ mezi zločiny proti lidskosti, pokud se jedná o persekuci „jakékoli identifikovatelné skupiny nebo kolektivu z důvodů politických, rasových, národnostních, etnických, kulturních či náboženských nebo z důvodu pohlaví, jak je definováno v odstavci 3, či z jiných důvodů, jež jsou podle mezinárodního práva všeobecně považovány za nepřípustné, v souvislosti s činy uvedenými v tomto odstavci nebo s jakýmkoli zločinem spadajícím do jurisdikce Soudu.“

Co se judikatorní činnosti těchto tribunálů týče, obecné vymezení persekuce nacházíme například v rozsudku odvolacího senátu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Kupreškić a ostatní ze dne 23. 10. 2001, IT-95-16, kde v případě osob (úspěšně) obžalovaných ze systematického vyvražďování bosenských muslimských civilistů a organizovaného vyhánění osob z vesnice Ahmici odlišil „obyčejné pronásledování“ od „persekuce“ jako zločinu proti lidskosti tímto určením její nezbytné intenzity: „…aby se persekuce stala zločinem proti lidskosti, nestačí pouze vymezit základní jednání, jež jsou persekucí, a ostatní jednání ponechat ve stavu nejistoty. Musejí být jasně vymezeny limity pro jednotlivé činy, aby se staly persekucí. Jakkoliv je škála lidských práv dynamická a postupně se rozšiřuje, nelze tvrdit, že by každé porušení lidských práv bylo zločinem proti lidskosti. Tomu odpovídá, že jednání označitelná jako persekuce musejí mít alespoň totožnou intenzitu jako jiné činy vyjmenované v článku 5. Tohoto kritéria již ostatně bylo použito například v případu Flick. Musí být nicméně zdůrazněno, že pokud se analýza založená na tomto kritériu vztahuje toliko k úrovni závažnosti aktu, neposkytuje žádné vodítko ohledně toho, jaké typy činností mohou persekuci zakládat. Kritérium ejusdem generis může být použito toliko jako doplňková pomůcka, aby určilo, zda konkrétní jednání, která obecně jsou zakázána článkem 5 písm. h), dosáhla závažnosti požadované tímto ustanovením. Jediný závěr, který z toho plyne, je, že pouze hrubé a nehorázné porušení základních lidských práv může způsobit zločin proti lidskosti … ve snaze rozpoznat ta práva, jejichž porušení může založit persekuci, mohou být použity přesnější nástroje pro vymezení lidské důstojnosti, jež mohou být nalezeny v mezinárodních nástrojích ochrany lidských práv, jako jsou Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, oba pakty OSN o lidských právech z roku 1966, či jiné mezinárodní nástroje ochrany lidských práv a humanitárního práva. Na základě různých ustanovení těchto textů se ukazuje možným rozpoznat skupinu základních práv náležejících každé lidské bytosti, jejichž hrubé porušení může v závislosti na souvisejících okolnostech založit zločin proti lidskosti. Persekuce je představována hrubým útokem na tato práva a snaží se vyloučit osobu ze společnosti na diskriminačním základě. Tento soudní tribunál proto definuje persekuci jako hrubé a nehorázné odepření základních práv zakotvených v mezinárodním obyčejovém nebo smluvním právu na diskriminačním základě, které dosahuje stejné závažnosti jako ostatní činy zakázané článkem 5… persekuční jednání nemůže být zkoumáno izolovaně, nýbrž v kontextu, s přihlédnutím k případnému kumulativnímu efektu. Jakkoli jednotlivé činy nemusejí být nutně nelidské, jejich celkové následky musejí útočit na lidskost takovým způsobem, že mohou být označeny za ‚nelidské‘. Takové vymezení také uspokojuje princip legality, neboť nelidské jednání je Statutem zjevně zakázáno…tribunál také nevylučuje, že může persekuci založit jediný skutek. V takovém případě zde musí být jasný důkaz diskriminačního úmyslu….Souhrnně řečeno, obvinění z persekuce musí obsahovat tyto prvky: (a) prvky požadované pro všechny zločiny proti lidskosti podle Statutu; (b) hrubé nebo nehorázné porušení základních práv dosahující téže závažnosti jako jiné činy zakázané článkem 5; (c) diskriminační úmysl.“ (překlad z anglického znění a zdůraznění PM, úplné anglické znění zde)

Tyto tři prvky byly poté zopakovány i v rozsudku odvolacího senátu ICTY Blaskic (The Prosecutor v. Tihomir Blaskic, IT-95-14-A, ze dne 29. 7. 2004, přístupný zde), kde odvolací senát vymezil při posuzování jednání obžalovaného (zde se jednalo o způsobení újmy na duševním a tělesném zdraví, včetně znásilnění, ničení majetku, útoků zaměřených na civilisty a násilného vyhánění civilistů) persekuci takto: „Odvolací senát konstatuje, že jakkoliv slovo persekuce obvykle popisuje sérii jednání, může dostačovat i jediné jednání, pokud takové jednání či nekonání má fakticky diskriminační povahu a bylo provedeno svobodně s úmyslem diskriminovat z jednoho z vyjmenovaných důvodů. Kromě toho musejí být činy, jež mají být persekucí jako zločinem proti lidskosti – ať už jsou posuzovány samostatně či v souvislosti s ostatními činy – mít stejnou závažnost jako (ostatní) zločiny vyjmenované v článku 5 Statutu.“

Jsou tyto tři prvky splněny v případě naší domácí střelby na hranicích? Domnívám se – a dostávám se přitom na tenký led mezinárodního trestního práva – že ve vztahu k samotným příslušníkům pohraniční stráže mnohdy nikoli, protože u nich patrně chyběl „svobodný diskriminační úmysl“ (což ovšem není na závadu jejich stíhání pro vraždu jako trestný čin ve smyslu vnitrostátního práva). U jejich velitelů a nadřízených, kteří jsou ve vztahu ke slovenským mrtvým (aniž by se jednalo jen o Slováky, naopak, v seznamu najdeme i osoby prchající z jiných zemí tábora míru a socialismu) tak působivě vyjmenováni v podání Ústavu pamäti národa, však podle mne splněny jsou. Vyjdeme-li totiž z prvků persekuce, jež se v judikatuře drží od rozsudku ve věci Kupreškić a ostatní, nacházíme u těchto velitelů všechny tři:

„(a) prvky požadované pro všechny zločiny proti lidskosti podle Statutu;“ tedy spáchání daných činů (vydání rozkazů atp.) v rámci rozsáhlého nebo systematického útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu při vědomí existence takového útoku ve smyslu uvozujícího textu článku 7 odst. 1 Římského statutu. I pokud bychom opustili hyperbolické tvrzení, že každý totalitní režim je ze své povahy fakticky rozsáhlým nebo systematickým útokem zaměřeným proti vlastním obyvatelstvu (mimochodem, podle některých politologických vymezení totalitních režimů – na rozdíl od režimů autoritativních – je skutečně nezbytnou podmínkou pro jejich fungování množství obyvatelstva dostatečné pro masovou realizaci teroru a Kambodža je uváděna jako hraniční příklad totalitního režimu, který měl takřka nedostatek obyvatel pro své dlouhodobější „uplatnění“), lze patrně tvrdit, že spuštění Železné opony (v její hmatatelné podobě s ostnatým drátem, elektrickým napětím, minami a psy) bylo jedním z určujících momentů přetvoření celé země na jeden velký ostře střežený tábor, v jehož rámci jsou systematicky popírána lidská práva, ostatně sami političtí vězni často vypovídají, že za zdmi skutečných československých vězení pociťovali v lecčems více svobody než „na svobodě“.
(b) "hrubé nebo nehorázné porušení základních práv dosahující téže závažnosti jako jiné zločiny proti lidskosti". V tomto ohledu není obtížné prokázat, že vytvoření mechanismů, které pro případ pokusu o přechod státní hranice vedly nejen k zadržení, ale i k zabití, a to nikoli náhodně, ale cíleně (neboť jak jinak označit oněch 70 min na kilometr hranice a dráty o napětí 2000 – 4000 V, tedy opatření, která byla na konci padesátých let zrušena primárně proto, že způsobovala až příliš mnoho smrtelných úrazů samotným pohraničníkům? Jak jinak označit nejen střelbu ze strany pohraničníků – kde aspoň byla možná ona výzva ve vztahu k "narušiteli"- ale hlavně útoky speciálně vycvičených SUPů – což je normalizační zkratka pro „samostatně útočící psy“ používané ještě na základě Rozkazu náčelníka hlavní správy pohraniční stráže a ochrany státních hranic č. 12/1985….?)
(c) "diskriminační úmysl". I tady je zjevné, že nástroje určené k likvidaci osob přecházejících státní hranici byly zaměřeny primárně na osoby nepřátelské režimu, přičemž se nejednalo o jakousi „polopropustnou membránu“, která by měla zamezit vstupu „agentů imperialismu“ ze západních zemí, jak byla v dané době opatření na hranicích propagandisticky zdůvodňována, nýbrž o membránu nepropustnou, která měla zadržet zejména kohokoliv, kdo by chtěl realizovat svou svobodu opustit svou zemi (zakotvenou „nezávazně“ – což by bylo téma na seriál postů – v článku 13 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv a závazně – i pro ČSSR - v článku 12 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech), tedy typicky z důvodů politického přesvědčení, či z důvodů náboženských, v případě osob pronásledovaných v ČSR a poté v ČSSR pro své náboženské přesvědčení. Rakouští a němečtí houbaři zabloudivší do zóny, kde na ně signalizační systém navedl střílející mládence nebo kousající SUPy, totiž nepředstavovali primární cíl, ale pouze tu „collateral damage“…

Věřím, že jakkoliv příspěvek na blogu i přes svou omezenou (a už tak dost překročenou)rozsáhlost nemůže mít ambice na zevrubné rozebrání tak komplikované otázky, snad aspoň odstartuje debatu o zločinech proti lidskosti začínající o něco výše než u pouhého dojmového vymezení, že to budou nějaké zločiny, které asi budou dost nelidské…….. Zvědavě pak očekávám, zda nakonec Slováci i my společně skutečně přikročíme ke stíhání těchto zločinů, neboť jakkoli nás už nyní odděluje měkká a příjemná schengenská hranice, minulost a s ní i zločince z dob, kdy je i nás úplně jiná hranice oddělovala od civilizovaného světa, máme stále společné.

P. S.: Abych tuto ponurou úvahu trochu odlehčil aspoň na závěr, doporučuji navštívit slovensko-rakouskou hranici dnes. Turisticky jí vévodí soutok Moravy s Dunajem a starobylý hrad Devín a jediné, co tam hranici vlastně připomíná, je budka pohraniční stráže na Dunaji postavená na staré zakotvené lodi, na níž – alespoň loni v létě, tedy před Schengenem – hlídkoval jeden příslušník pohraniční stráže, který jakékoli stíhání přeběhlíků (tedy většinou běženců z mimounijních zemí) přenechával spíše svým rakouským kolegům, jednak proto, že nikdo neprchal z Rakouska na Slovensko, tak proč by jej to mělo dráždit, jednak proto, že „každý je ostražitý do výšky svojho platu.“ Kromě toho neměl člun… Tímto jej pozdravuji a ex post děkuji za vřelé uvítání našeho plavidla Strýček Džek na území Slovenské republiky loni v srpnu.

8 komentářů:

Tomáš Pecina řekl(a)...

Víte, já si myslím, že "okno přležitosti" pro stíhání komunistických zločinů se definitivně zavřelo někdy kolem roku 1995. Není-li pozdější stíhání ospravedlnitelné ethicky, není účelné hledat jeho právní modality.

Možná i to bude důvodem, proč na tento post dosud nikdo nereagoval.

Pavel Molek řekl(a)...

Popravdě spíš si myslím, že to je důsledkem porušení jedenáctého blogového přikázání, podle nějž příspěvek na blogu nemá přesáhnout pět odstavců, než odrazem všeobecného konsenzu o opožděnosti stíhání zločinů komunismu...Nicméně kdo ví, na Slovensku se teď - jak vyplývá z pátečních zpráv - rozvinula o podání jejich Ústavu pamäti národa docela ostrá diskuse, tak třeba dorazí se suchým východním větrem přes Bílé Karpaty i k nám a můj příspěvek, jako když najdete...;)

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl

Odpovím tedy za sebe, proč neodpovím; jednak mne ochromuje totální souhlas s autorem, jednak naprostá neznalost problematiky; nejsem trestní specialista.
Takže bych se vzmohl jen na nejapné "má pravdu předsedo!", takže radši budu mlčet.

michal ryška řekl(a)...

V duchu Nerudovy myšlenky "kam s ním" jsem zvažoval, kam tento příspěvek umístit, zda do debaty této či do debaty ke skryté kameře u stále ještě mladoboleslavského soudce Nagye.

Příspěvek totiž více či méně souvisí s oběma tématy. Vzhledem k závěru prvního příspěvku Tomáše Peciny jej škodolibě umísťuji sem :o)

Právě jsem opětovně shlédl dokumentární film celosvětově uznávaného režiséra Steva Lichtaga "Zajatci bílého boha" natočený na základě výzkumů mého bratra Tomáše v oblasti tzv. zlatého trojúhelníku. Film měl nedávno světovou premiéru na mezinárodním filmovém festivalu na Slovensku, kde získal zvláštní ocenění, a poté tuzemskou premiéru v Brně pod záštitou Ondřeje Lišky.

Řeší se v něm problematika persekucí páchaných na horských kmenech v Thajsku a Laosu. Příslušníkům těchto etnik nejenže nenáleží svoboda pohybu a právo vlastnit půdu, ale nemají dokonce ani státní občanství. Při vší úctě ke zločinům komunismu: v takové intenzitě toto nedokázali ani "oni".

Co je však neméně tragické, je to, k jakým zvěrstvům podle dokumentu dochází pod záštitou mezinárodní humanitární pomoci, a to zejména ze strany některých křesťanských misionářů. Pod záminkou šíření křesťanské víry ("bílého boha")dochází k hetero- i homosexuálnímu zneužívání k převýchově odváděných dětí.

Je do očí a uší bijící, jak bohulibě působí počestné oficiální záběry vědomě snímaných křesťanských misionářů v porovnání se záznamy pořízenými bez jejich vědomí skrytým diktafonem, kde se na téma skutečného pozadí misionářské činnosti někteří vyjadřují. Dle jednoho z nich až 80% křesťanských misionářů přijíždí kvůli sexu s dětmi, ale "na kameru tohle neřeknu, nechali by mě za 20 euro zabít".

A tím jsem se oklikou dostal k již zmíněné kauze soudce Nagye. Pokud jsem se v diskuzi k této kauze zastával oprávněnosti skryté kamery, pak nyní na tom trvám dvojnásob. Zkrátka a dobře: je-li na odhalení pravdy ve věcech zásadního významu veřejný zájem, musí pravda vyjít najevo i při jistém omezení kolidujících osobnostních práv.

Petr Urban řekl(a)...

Ano, vlastní post byl velice dlouhý; zkrácení by mu prospělo.

Co se týká nepotrestání kommunistických zločinů, příliš mu nerozumím, stejně jako nerozumím kommunistickým repressím samotným. Chápal bych, kdyby régime pronásledoval své odpůrce, ale valná většina obětí kommunistického régimu proti němu aktivně nevystupovala.

Stejně tak mi není jasné, proč bylo ÚDV konstruováno jako pouhý úřad vyšetřování, místo toho, aby to byla prokuratura. Pavel Bret, pokud vím, přitom byl před tím náměstek generálního prokurátora České republiky.

Helena Hýblová řekl(a)...

Vzhledem k tomu, že jsme s autorem příspěvku na toto téma příspěvku diskutovali, byť se příliš neshodli a možná i právě proto, bych navrhovala jeho zkrácení na "podstatu samu". Z mého pohledu jde o poměrně zajímavou otázku, a to - jak stanovit hranici mezi pronásledováním a pronásledováním jako zločinem podle mezinárodního práva, a to zejména za situace absence ozbrojeného konfliktu. Citovaná judikatura ICTY se týkala případů, které souvisely s ozbrojeným konfliktem, resp. širokými a systematickými praktikami či útokem na na obyvatelstvo. Jednalo se tedy o odlišný kontext. Právě onen kontext je však zásadní. K tomu, aby se jednalo o zločin proti lidskosti v období "míru" je dle mého názoru nutná i jistá intenzita těchto praktik. Ne každý nelidský zločin je zločinem proti lidskosti. :-)

Eva Hamplová řekl(a)...

Zdá se, že téma nadnesené postem bude aktuální i na české straně hranice :)
http://zpravy.idnes.cz/ludek-navara-chce-dostat-k-soudu-strujce-zelezne-opony-odpovi-ctenarum-13l-/brno.asp?c=A080626_999889_brno_dmk


Eva Hamplová

Petr Jäger řekl(a)...

Nezapomeňme si vzájemně poblahopřát k dnešnímu Dni Pohraniční stráže (11. 7.)!