"Regulační poplatky" ve zdravotnictví II.

Meritum věci je v otázce, zda […] „zpoplatnění téměř veškeré zdravotní péče“ je či není ústavně konformní. Takto stručně a jasně vymezila v bodu 87 nálezu základní otázku svého nálezu většina Ústavního soudu.

Odůvodnění negativního verdiktu ze strany prosté (nekvalifikované, tedy nikoliv alespoň devítičlenné – k tomu srov. níže) většiny ÚS však může být označeno za vše, jen ne za stručné a jasné. Podle většiny ÚS je (snad) význam čl. 31 ten, že právo občanů na základě veřejného pojištění na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon, nevylučuje takovou úpravu, která zpoplatní v podstatě veškerou zdravotní péči, pokud takováto úprava nemá „rdousící efekt“. Nechci říci, že v rámci odůvodnění většinového nálezu nejsou silné argumenty (a že v rámci disentujících soudců nenajdeme argumenty slabé). Bohužel ovšem mezery a problémy převažují v rámci odůvodnění osmi soudců, kteří utvořili většinu pléna.

Můj osobní (nikoliv tedy právní) názor je, že vyústění nálezu osmi soudců je rozumné, a že reformu tohoto typu by měla vskutku kontrolovat parlamentní většina. Po přečtení tohoto nálezu včetně disentů si ale čím dále tím méně myslím, že tento názor je možno odůvodnit podle české ústavy.

Podívejme se na nález v detailech.


I. Sebeomezení neboli zdrženlivost ÚS (judicial self-restraint)
Základním leitmotivem názoru většiny, který se prolíná celým jejím stanoviskem, je důraz na sebeomezení (slovy ÚS „zdrženlivost“) ve vztahu k reformnímu zákonodárství (např. v bodu 90). Možno poznamenat, že ÚS zdůrazňoval judicial self-restraint již v mnoha svých předchozích nálezech (srov. např. Cukerné kvóty I., Pl. ÚS 39/01, část VIII). Na druhou stranu, dosavadní ústavní judikatura ČR nezná žádnou „political question doctrine“, ani nezná žádný speciální přezkum reformních zákonů (srov. k tomu část III. disentu E. Wagnerové). To vytváří teprve osm soudců v této kauze.

II. Test rozumnosti
ÚS vytvořil pro posuzování ústavnosti zákonodárství, které se dostává do rozporu s ústavně zakotvenými sociálními právy, nový test, který nazývá test rozumnosti (racionality). Nutno zdůraznit, že tento test není výmysl tohoto nálezu, když byl aplikován již dříve (poprvé pravděpodobně již v ÚS cit. nálezu Pl. ÚS 61/04, ústavnost omezení práva na stávku). V novém nálezu tento test explicite porovnává s americkým rational-basis test. Rational-basis test je v USA aplikován na nejrůznější spektrum ústavněprávních problémů, v prvé řadě na otázky tzv. nekvalifikované diskriminace, nejsem si ale jistý vhodností jakéhokoliv srovnání právě pro tuto kauzu. ÚS již ve zcela jiném kontextu tento test aplikoval, když jej nazval extrémní disproporcionalitou, zatímco zásadu proporcionality ztotožnil s americkým testem tzv. suspect classification (viz nález Pl. ÚS 6/05, č. 431/2005 Sb., restituční nároky dle zákona o půdě). V jiných kauzách naopak ÚS postupuje čistě podle "německé" metodologie, a výsledkem je tedy bohužel spíše argumentační a metodologický zmatek.

Souhlasím s ÚS v tom, že užití něčeho, jako je test rozumnosti, je na tento případ vhodné (tento závěr je navíc kompatibilní s právním závěrem ÚS uvedeným v nálezu Pl. ÚS 2/08, kauza tří neplacených dnů nemocenské), konkrétní způsob aplikace tohoto testu je však v rozporu s dosavadní judikaturou. V cit. nálezu Pl. ÚS 61/04 ÚS uvedl, že testem ústavnosti v tomto smyslu projde taková zákonná úprava, u níž lze zjistit sledování nějakého legitimního cíle a která tak činí způsobem, jež si lze představit jako rozumný prostředek k jeho dosažení, byť nutně nemusí jít o prostředek nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší. V právě analyzovaném případě si však ÚS vymezil novátorský test rozumnosti (bod 103).

Test rozumnosti chápu obdobně jako P. Holländer (viz jeho disent) jako slabší variaci na test proporcionality (nález Pl. ÚS 61/04 k tomu uvedl, že test rozumnosti předpokládá takovou úpravu, která nemusí být v přísném vztahu proporcionality k cíli, který je regulací sledován). Podotýkám, že sám jsem ve svém postu k nálezu v kauze tří dnů nemocenské psal, že test proporcionality, pro který jsem plédoval, by se však měl odlišit od testu v případech klasických základních práv. ÚS správně srovnává test rozumnosti v případě sociálního práva s testem proporcionality u základních práv, a dovozuje, že oba jsou odlišné, neboť u testu racionality „daleko více […] hrají roli aspekty sociálně ekonomické.“ (bod 102).

Není mi ale vůbec jasný vztah testu racionality a principu sebeomezení (zdrženlivosti) ÚS, když podle ÚS „[t]est racionality, zejména v situaci, kdy ÚS dovodil, že by k zamítnutí nálezu mohlo dojít již z důvodu zachování zdrženlivosti, má zde navíc spíše orientační a podpůrnou povahu“ [!] (bod 102). Byl tedy test racionality zbytečný, a ve skutečnosti stačilo pouze s odkazem na sebeomezení ÚS (slovy ÚS „zdrženlivosti“) ve vztahu k reformním zákonům návrh jednoduše zamítnout nebo dokonce odmítnout?

II.1 Pseudohistorické argumenty
Největší slabinou aplikace testu je způsob, jakým test racionality ÚS aplikuje. V obsáhlých bodech 96-97 najdeme zcela ahistorický popis geneze lidských práv a úpravy zdravotní péče. Odkazy na Chamurabiho jsou karikaturou (souhlasím s Tomášem Sobkem, že jde v podstatě o - podle mne nechtěnou - sebeparodii ÚS). Odkazy na stalinské a československé reálsocialistické ústavy chce snad ÚS a priori naznačit svůj vzor, k jakému se hlásí při uplatňování přímé aplikovatelnosti ústavy jako celku? Nebo (což je pravděpodobnější) hledá argumenty pro faktickou devalvaci normativního významu sociálních práv, která nemá v jeho dosavadní judikatuře obdobu?

Pokud již chce někdo nutně vztahovat vznik sociálních práv k Stalinovi, doporučuji ke studiu zajímavou knihu Soviet Legal Innovations and the Law of the Western World od Johna Quigleyho, kde autor popisuje vznik moderního sociálního státu na Západě jako reakci Západu na sovětská sociální „práva“.

II.2 Stojí ÚS nad ústavodárcem?
Nejvíce mne asi zamrazilo při čtení bodu 98 nálezu, kde se osm soudců ÚS povýšilo nad ústavodárce. Zde totiž ÚS odpovídal na argument navrhovatelů, podle kterých ústavodárce při tvorbě Listiny zvažoval, zda má do čl. 31 Listiny zavést výslovně bezplatnost či nikoliv. Tím, že ústavodárce zvolil variantu bezplatnou, nelze dle navrhovatelů interpretovat ustanovení čl. 31 proti jeho smyslu právě v duchu varianty, která byla ústavodárcem odmítnuta. Jak na to reaguje ÚS? Ústavní soud k tomu podotýká, že zejména v oblasti sociálních práv by mohl za určitých podmínek nastat i rozpor mezi vůli ústavodárce a dobovou politickou realitou. „Jestliže v některých zemích Ústava neodpovídá politické realitě, není to proto, že ta či ona instituce nebo ta či ona forma nejsou života schopné, ale proto, že duch takové Ústavy je (dočasně) cizí politickým podmínkám dané země“. (B. Mirkine – Guetzevitch, Les Constitutions de ľ Europe nouvelle, II. édition, Paris 1930, p. 53). Toť celá reakce (!). Podle mne jde o naprosto nepřijatelnou reakci na legitimní argument navrhovatelů historií tvorby ústavy, resp. Listiny.

Středoevropské ústavní soudy mají daleko k americkému originalismu. Nicméně např. polský Ústavní tribunál argumentuje záměrem ústavodárce velmi často (naposledy např. v kauze protiústavnosti eurozatykače P 1/05 ze dne 27. 4. 2005, kdy se zřetelem na historii zákazu extradice v ústavě Tribunál dovodil, že s ohledem na to, že variantní návrhy na výjimky ze striktního zákazu extradice byly v průběhu tvorby ústavy v letech 1996-1997 odmítnuty, nelze kreativně a eurokonformně vykládat ani polskou ústavu). Český ÚS v nedávné kauze eurozatykače dovodil: Záměr ústavodárce, vycházející z historických zkušeností, které jsou za situace, kdy se historická paměť zkracuje, budoucím generacím nesdělitelné, protože jsou vázány na dobové prožitky, není sám o sobě rozhodujícím argumentem (nález Pl. ÚS 66/04, č. 434/2006 Sb., bod 67). ÚS tedy vzal v potaz záměr ústavodárce, že - co se týče zákazu nucení občana opustit svou vlast - ústavodárce neměl v úmyslu pod tento zákaz zahrnout též extradici, a tento argument záměrem historického ústavodárce, společně s argumenty jazykovými, systematickými, teleologickými a komparativními, byl rozhodný pro finální verdikt o ústavnosti evropského zatýkacího rozkazu. Srov. obdobně též názory Spolkového ústavního soudu SRN: „Původní historie určitého ustanovení Základního zákona nemá rozhodující význam pro ústavní interpretaci.“ (z toho plyne, že nemá význam „rozhodující“, ale argumentační význam podobně jako v ČR má). Viz BVerfGE 6, 389 (1957) nebo BVerfGE 41, 291 (1976). Naproti tomu český ÚS právě v této kauze záměr ústavodárce zcela ignoruje, když (pro mne v nesrozumitelné) pasáži jaksi naznačuje, že díky formulaci čl. 31 nastal jakýsi „rozpor mezi vůli ústavodárce a dobovou politickou realitou“ (mimochodem, jak ÚS k tomuto závěru dospěl, se již nedozvíme). Obávám se, že v této partii se osm soudců v podstatě povyšuje nad ústavodárce, což považuji s ohledem na vázanost soudců ústavou za znepokojivé (na to upozorňuje i prof. Musil, který tuto pasáž označuje jako „poněkud nejasně formulovanou“ - bod 13 Musilova disentu).

II.3 Esenciální obsah čl. 31
Test ÚS ve vztahu k sociálním právům je vymezen v bodě 103 a aplikován v bodech 106-108. Asi nejspornější je to, jak ÚS definuje esenciální obsah (jádro) čl. 31 věty druhé. Tím má být ústavní zakotvení obligatorního systému veřejného zdravotního pojištění, který vybírá a kumuluje prostředky od jednotlivých subjektů (plátců), aby je mohl na základě principu solidarity přerozdělit a umožnit jejich čerpání potřebným, nemocným, chronikům. Ústavní garanci, na základě které se bezplatná zdravotní péče poskytuje, požívá pouze a jenom suma takto shromážděných prostředků (bod 106). Přes takto kuriózně vymezené jádro čl. 31 věty druhé by tedy prošlo jistě mnohem radikálnější opatření, než jen regulační poplatky. Pavel Rychetský toto vymezení ve svém disentu vtipně glosuje: Tak se dozvídáme, že ústavní pořádek již negarantuje právo každého na bezplatnou zdravotní péče (slovy Listiny), ale naopak ústavní garance je poskytována výlučně (pouze a jenom) veřejnoprávnímu systému zdravotního pojištění jako patrně novému subjektu ústavně zaručených práv a svobod. […] Doktrinu o nezrušitelnosti garantovaného sociálního práva pak lehce překonávají, neboť toto nezrušitelné právo přiznávají pouze subjektu nazvanému „systém pojištění“ a nikoliv těm, kteří mají podle první věty čl. 31 Listiny právo na ochranu zdraví a podle věty druhé právo na bezplatnou zdravotní péči. Jde samozřejmě o nadsázku, k níž Rychetského vybídla argumentační nešikovnost osmi soudců ÚS; jádro čl. 31 věty druhé je však vskutku vymezeno podivně a v podstatě přestává být právem, ale toliko institucionální garancí zdravotního pojištění (srov. část II. disentu E. Wagnerové – souhlasím s tím, že čl. 31 nemusí být základním právem stricto sensu, ale institucionální garancí, na čemž není nutně nic špatného – takováto institucionální garance je ale také judikovatelná, a navíc je nutno tuto institucionální garanci vykládat konzistentně s dosavadní judikaturou – to však ÚS v této kauze neučinil. Navíc níže analyzovaný nález Pl. ÚS 14/02 čl. 31 větu druhou za základní právo výslovně označil).

V bodě 118 pak ÚS zdůrazňuje, že neshledal „rdousící efekt“ na nějaké skupiny obyvatel (tento bod je nutno číst v souvislosti s těmi body, které obecně připouští ústavní stížnost podloženou konkrétními fakty – viz dále část III. této glosy). „Rdousící efekt“ není vynálezem tohoto nálezu, ale má svůj počátek již v nálezu Pl. ÚS 7/03 – ústavnost podmínek a sazeb zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání [tam ÚS uvedl, že „je-li předmětem posouzení ústavnost akcesorické nerovnosti vzhledem k vyloučení majetkové diskriminace, případně toliko posouzení skutečnosti, nepředstavuje-li daň, poplatek, příp. peněžitá sankce případné dotčení v právu vlastnickém, je takový přezkum omezen na případy, v nichž hranice veřejnoprávního povinného peněžitého plnění jednotlivcem státu vůči majetkovému substrátu jednotlivce nabývá škrtícího (rdousícího) působení“]. K tomu velmi výstižně upozorňuje J. Nykodým na vnitřní kontradikci názoru většiny, když jednak většina zdůrazňuje sebeomezení, a to mj. s ohledem na nemožnost zjištění fakticity, na druhou stranu bez problémů fakticitu shledává (neexistenci „rdousícího efektu“).

II.3 Holländerův test proporcionality
Obecně soudím, že test racionality, tedy slabý test proporcionality, v podobě, jak jej formuluje prostá většina, je absolutně nepřijatelný, protože v podstatě umožňuje zákonodárci téměř vše a vyprazdňuje jakýkoliv smysluplný význam čl. 31 věty druhé. Mnohem přesvědčivěji v tomto kontextu zní test P. Holländera, který jej na závěr formuluje ve svém disentu:

• Čl. 31 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny vytváří tudíž pro zákonodárce prostor pro přijetí zákonné úpravy částečného hrazení zdravotní péče mimo systém veřejného zdravotního pojištění, avšak po splnění následujících kautel:
  ve svém souhrnu tyto platby nesmí představovat bariéru přístupu k lidsky důstojné zdravotní péči,
• zakotvení těchto plateb nesmí být překvapivé, musí tedy obsahovat jednak mechanizmy a jednak dostatečný časový prostor se na ně připravit (a to státem zřízeným, příp. alespoň kontrolovaným systémem pojištění a dostatečnou legisvakancí).

III. Nový pohled na abstraktní přezkum ústavnosti?
Většina osmi soudců v analyzovaném nálezu přichází s novou tezí, ve které zdůrazňuje nedostatky abstraktní kontroly ústavnosti. Ústavní soud totiž např. říká, že pokud by postupoval ve vztahu k jakékoliv reformě, tedy i reformě zdravotnictví, příliš aktivisticky, vytvořil by zajisté posléze judikaturu, která by a priori zavírala dveře jakýmkoliv reformním snahám. Ústavní soud vychází i z faktu, že účinky reformy lze hodnotit až poté, kdy již vytvořené mechanismy mohly začít fungovat, a dodává, že z pohledu posouzení ústavnosti napadených ustanovení mu přísluší pouze rozhodnout o základních principech nikoliv již o konkrétní fakticitě (bod 91). Podobně to říká většina v bodě 112 (zde ÚS navíc zdůrazňuje, že ochrana ústavnosti není funkcí toliko ÚS, ale též zákonodárce, který musí vzít v potaz efekt reforem v praxi, a na základě něho pak provést též ústavněprávní posouzení reformy ve vztahy k zachování čl. 31 Listiny). To ÚS opakuje též v bodě 132 - Ústavní soud neshledal právní úpravu regulačních poplatků protiústavní, bude však na zákonodárci, aby dopady této úpravy sledoval, vyhodnocoval a platnou právní úpravu případně korigoval tak, aby dostupnost zdravotní péče byla všem stále zajištěna, neboť nepřímé zamezení přístupu k bezplatné zdravotní péči hrazené z veřejného pojištění by ve svých důsledcích mohlo znamenat i porušení čl. 31 Listiny.

S těmito argumenty v teoretické rovině velmi sympatizuji. Bohužel, jak jasně ukazují disenty s odkazy na ústní výslech premiéra a ministra zdravotnictví, zákonodárce se nejeví příliš ochotným takovéto analýzy dělat, když reforma byla připravena bez jakékoliv empirické analýzy (k tomu srov. kriticky disenty E. Wagnerové a P. Holländera, který v tom odkazuje na výslech ministra zdravotnictví). Mimochodem, jedinou empirickou úvahu v celém nálezu vidím v disentu P. Holländera a jeho úvaze o příjmech starobního důchodce, který ale ještě není osobou v hmotné nouzi (jen osoba v hmotné nouzi poplatky neplatí).

Mimořádně silný argument ve prospěch toho, jak fakticita je s to ovlivnit normativitu, lze nalézt v bodě 113, kde varuje před „nebezpečnou pastí“, do které by se ÚS dostal „nejen proto, že při obstarávání podkladů pro takovéto analýzy [o faktických dopadech reformy] musil by se spoléhat na moc výkonnou (popř. zákonodárnou), ale především proto, že by tím (při realizaci uvedených analýz vzápětí po přijetí nové zákonné úpravy čehokoliv) zřetelně vstupoval na politické kolbiště a stával se na místo plnění role ochránce ústavnosti pouhým kontrolorem či analyzátorem dopadů právních úprav. Je tedy primární povinností zákonodárce přizpůsobovat (byť přechodný) reformní právní stav faktickým zjištěním, která budou v procesu aplikace zákonných ustanovení učiněna. To tím spíše, pokud by snad byly specifické nepřípustné účinky reformy veřejných financí zjištěny u určitých společnými znaky vymezitelných skupin obyvatel, nikoliv jen náhodných jednotlivců" – znamenala by zvýrazněná část možnost shledání nepřímé diskriminace u takovéto skupiny? Osobně bych to – srov. k tomu též disent E. Wagnerové - nevylučoval, současně ovšem souhlasím s tím, že takovéto poznatky vskutku nemůže ÚS hledat sám doslova „od stolu“. V bodě 114 pak ÚS z těchto předpokladů vyvozuje správný závěr nevylučující ústavní stížnost, která bude na rozdíl od abstraktní kontroly ústavnosti iniciované parlamentáři podložena reálnými fakty fungování reformního zákona. Srov. dále obdobně bod 120 a bod 121 (zdůrazňující – podle mne opět správně – dynamickou povahu přezkumu sociálních zákonů).

Sám jsem v důsledku své americké zkušenosti k abstraktní kontrole ústavnosti skeptický, a proto na mne tento argument působí velmi sympaticky. Myslím si, že jakýkoliv soudní zásah je v prvé řadě legitimizován přítomností kauzy týkající se individuálních skutečných lidí v reálné životní situaci (pro zajímavé argumenty proti abstraktní kontrole ve středoevropských souvislostech srov. např. Sadurski, W. Rights before Courts: a Study of Constitutional Courts in Postcommunist States of Central and Eastern Europe, Springer, Dordrecht 2005; v českém kontextu srov. v poněkud jiné souvislosti mimořádně zajímavý disent E. Wagnerové v případu Pl. ÚS 31/03 - návrh veřejného ochránce práv na zrušení části přílohy č. 3 nařízení vlády č. 246/1998 Sb., kterým se stanoví seznamy utajovaných skutečností, Sb. n. u. sv. 32, str. 143). Na druhý pohled si všímám toho, že abstraktní kontrola ústavnosti je (nejen) v ČR ústavně zakotvená a přístup ÚS se jeví jako dramatické vybočení z ustálené linie judikatury. Osm soudců je zoufale málo na to, aby byla ústavně zakotvená abstraktní kontrola ústavnosti takto zásadně modifikována (a v podstatě pro široké spektrum zákonů zpochybněna).

IV. Nekonzistentnost s předchozí judikaturou?
ÚS se v prvé řadě snažil založit svůj právní názor na nálezu Pl. ÚS 25/94 (bezplatnost vzdělávání vs. úplatnost souvisejících činností, jako je nákup aktovky, tužek, sešitů atd.). To je ale jen velmi obtížně srovnatelné, protože ratio nálezu Pl. ÚS 25/94 lze vztáhnout maximálně jen na stravu a „hotelové“ služby v nemocnicích, nikoliv ale na samotné regulační poplatky. S tímto nálezem je tedy nález ve věci regulačních poplatků jen obtížně kompatibilní. Podle čl. 33 odst. 2 Listiny čteného v souvislosti s nálezem Pl. ÚS 25/94 však jistě nelze uložit např. poplatek za každý den nebo týden návštěvy základní školy, a to ani tehdy, pokud by takový poplatek neměl „rdousící efekt“.

Ve věci Pl. ÚS 14/02 (kauza ústavnosti části zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění) ÚS mj. uvedl, že „napadené ustanovení neřeší ani otázku, zda pojištěnec má anebo nemá připlácet na náklady zdravotní péče anebo v jakém rozsahu a v jakých souvislostech připlácet má. To je samo o sobě jiným, a to dalším okruhem problematiky veřejné zdravotní péče.“ Osm soudců většiny ani sedm soudců disentu tohoto nálezu se tedy nevyjádřilo k výkladu čl. 31 Listiny, ale jen k tomu, zda je protiústavní, pokud zákon zakazuje vybírat lékařům úhradu nejen za zdravotní péči samotnou, ale i za tzv. související úkony. Disentujících sedm soudců uvedlo (pro naší věc ne přímo použitelný výklad čl. 31 Listiny), že z čl. 31 Listiny, ve spojení s čl. 41 a čl. 4 odst. 4 Listiny, tudíž pro pojištěnce plyne základní právo na transparentně zákonodárcem určený komponent ekvivalence ve veřejném zdravotním pojištění, a to v takové míře, jež ještě zachovává povahu právního institutu pojištění a nemění jej v daň. ÚS se tedy nedostal k posouzení otázky srovnatelné s otázkou nynější, ale posuzoval otázku v opačném gardu, tedy zda je protiústavní zákaz vybírání úhrady i za „související“ nezdravotní péči. Čtenáře může snadno splést, že ÚS v nálezu Pl. ÚS 14/02 obsažně hovoří o právu na zdravotní péči bez přímé úhrady, ale jde o interpretaci zákona ve světle zmíněné sporné otázky (úplatných související péče), nikoliv o interpretaci Listiny (k té neřekl ÚS přímo nic).

Přiznám se, že jsem co do rozporu s nálezem Pl. ÚS 14/02 rozpačitý. Nejsem si totiž jistý (a sám jsem v nálezu Pl. ÚS 14/02 nic takového nenašel), že by osm soudců ÚS bylo v rozporu právě s tímto nálezem, protože žádné ratio decidendi tohoto nálezu pro kauzu regulačních poplatků není relevantní. Zejména tam pak ani ve věci Pl. ÚS 14/02 (a tím méně ve věci Pl. ÚS 35/95, který říká jen to, že definovat vymezení obsahu a rozsahu podmínek a způsob poskytování práva občana na bezplatnou zdravotní péči ve smyslu čl. 31 lze jen zákonem) nevidím jednoznačně formulovaný nosný důvod, podle něhož „bezplatností lékařské péče“ se rozumí zdravotní péče bez přímé úhrady (jak říká ve svém disentu J. Nykodým).

V. Závěr
S ohledem na vše výše uvedené soudím, že nález prosté většiny ÚS je špatný, a ve smyslu toho, o čem hovoří disentující E. Wagnerová s odkazem na Barakovy práce, též nepřípustně aktivistický (srov. k problému aktivismu v tomto kontextu též Kühn Z.: Aktivismus ústavních soudů ve střední a východní Evropě. In: Transformace ústavních systémů zemí střední a východní Evropy, Praha, Univerzita Karlova 2000, str. 721-736). Osm soudců v analyzovaném nálezu vytváří nové koncepce sice známých, ale zde jinak pojatých testů, a některé zcela novátorské testy. Nemáme-li vyprazdňovat normativní význam Listiny, je nutno právní názor osmi soudců odsoudit jako nepřípustný aktivismus.