David Kosař: Kauza Benešová
Vzhledem k osobě současného hosta si JP asi nemůže dovolit nereagovat na zásadní rozsudek (rozsudek je ke stažení, byť ne v kompletní podobě, zde) z jeho pera, který hýbe současnou mediální a politickou scénou (někteří blogeři se ho dotkli již zde či zde). Tato kauza mě eminentně zajímá, protože na kritiku soudců jsem už leccos psal. Zprvu jsem se ale jakémukoliv komentáři bránil, protože mi přijde krajně nevhodné komentovat rozsudek, jehož plné znění nemám v ruce (k této bizarní skutečnosti snad nějaký další post někoho jiného). Nakonec jsem se do toho ale po mírném popíchnutí některých stálých přispěvatelů na JP pustil, byť můj komentář se omezí výhradně na specifický výsek kauzy – a to na střet svobody projevu a práva na čest a důstojnost žalobců + jednu malou odbočku na závěr.
Skutkový stav je všem známý (§§ 1-3, 19 a násl.). Připomeňme si tedy jen hlavní argumenty obou stran – žalobci klasifikovali výroky žalované (MB) jako skutková tvrzení, jejichž pravdivost musí MB prokázat (§§ 4-5), zatímco MB je považovala za hodnotové soudy, jejichž pravdivost prokazovat nelze (§§ 6-14). Jak uvidíme dále, soud toto primitivní dělení „buď anebo“ nezbaštil a šel správně svou vlastní cestou.
Část E (§§ ?-42) se věnuje rozboru judikatury – tato část rozsudku však nebyla zveřejněna a tak se můžeme z videonahrávky vyhlášení rozsudku jen dohadovat, které judikáty považoval KS za stěžejní (zmíněny byly I. ÚS 453/03, I. ÚS 367/03 a IV. ÚS 23/05 a Perna proti Itálii; v odůvodnění mohou být citovány ale i další). Jádro argumentace soudu se nachází v částech F (§§ 43-56) a G (§§ 57-90). Část F obsahuje třináctibodový test; část G pak posouzení, do jaké míry byl pravdivý skutkový základ výroků MB.
Vrhněme se na část F. V každé kauze na svobodu projevu jde o to, kdo, co, o kom, kde, kdy a jak říká. Třináctibodový test je extenzivním rozpracováním těchto 6 klíčových otázek. Pojďme na ně. KS používá následující kritéria, jež nepochybně (viz návětí části F na str. 23) vycházejí z Poradního stanoviska Benátské Komise ze dne 17. 3. 2004, CDL-AD(2004)011), citovaného v nálezu I. ÚS 453/03:
Jak závažné je obvinění?
Do jaké míry je předmětný problém záležitostí veřejného zájmu?
Jak pracoval šiřitel se zdroji?
Jaké úsilí vyvinul šiřitel k ověření pravdivosti jím použitých informací?
Jaký je statut informace?
Jak je komentovaná záležitost naléhavá?
Jaký je postoj napadené strany + byla požádána o komentář?
Obsahovalo sdělení podstatu události očima šiřitele?
Jaký byl tón sdělení?
Jaké byly okolnosti zveřejnění včetně načasování?
Jaké je postavení stran?
Jaký byl motiv jednání stran?
Co bylo řečeno (tj. jakých výrazů bylo použito)?
V § 56 rozsudku KS shrnuje, že „výroky žalované lze prohlásit za vyhovující v deseti kritérií z celkových třinácti; nevyhovující je její práce se zdroji a vynaložené úsilí k ověření a zejména pak tón a expresivnost výroků“.
S drtivou většinou odpovědí na výše uvedených 13 otázek souhlasím; problém mám akorát s otázkou č. 11 (§ 53). Za prvé, tato otázka by měla v testu figurovat hned na začátku. Za druhé by měla být rozdělena na dvě podotázky: kdo je kritizován? a kdo kritizuje? První podotázka je klíčová pro jakoukoliv defamační kauzu a rozsudek KS jí podle mého názoru mohl věnovat větší pozornost. Závěr v této podotázce je správný, ale KS měl více diferencovat mezi jednotlivými osobami – u místopředsedy NS a nejvyšší státní zástupkyně není o jejich statusu veřejně známé osoby pochyb, u Pavla Němce by bylo ale vhodné zdůraznit, že je sice nyní soukromou osobou, ale nese si svou politickou minulost s sebou a hlavně – kritiku svojí osoby si zapříčinil sám svým nestandardním jednáním (v hantýrce ESLP se stal „public figure by conduct“; srov. kauzu „Bonnie a Clyde“, § 44). To stejné platí o ostatních státních zástupcích, a zejména o Arifu Salichovi, který vstoupil do veřejné arény svými ostrými výroky (§ 30), a tudíž musí tolerovat stejně tvrdou odezvu [jedná se o tzv. „odvetnou funkci svobody projevu“; srov. kauzu Art Critic, 54 BVerfGE 129 (1980); kauzu Credit Shark, 60 BVerfGE 234 (1982); či KOMMERS, D.: The constitutional jurisprudence of the Federal Republic of Germany, 2nd ed., Duke University Press, Durham/London, 1997, str. 369-372; maličko se tohoto problému dotýká druhý odstavec § 83 rozsudku]. Neškodilo by rovněž zmínit rozsudky ESLP, které se týkají kritiky státních zástupců (např. kauzu Nikula proti Finsku a zejména nedávnou kauzu Ormanni proti Itálii, jež má skutkovým stavem ke kauze Benešová velmi blízko), neboť jejich postavení (minimálně těch řadových) je odlišné od soudců (a zejména těch vysoce postavených; srov. Amihalachioaie proti Moldávii). Pokud jde o druhou podotázku, tu zodpověděl KS dokonce zcela nesprávně. Mně osobně se asymetrie mluvčích nezamlouvá, ale pokud už na toto kritérium přistoupíme, tak by odpověď měla být přesně opačná než jakou našel KS (KS zde patrně vychází z argumentace v I. ÚS 453/03: „Představitelé státní moci jsou proto povinni zveřejňovat jen skutkově důkladně prověřené informace, které se navíc vztahují toliko k věcem, které spadají do jim kompetenčně vymezené oblasti. Nemá-li ústavní činitel svá tvrzení faktů důkladně prověřena co do pravdivosti, není oprávněn je zveřejnit.“, která je podle mě chybná; a tak jako tak nález I. ÚS 453/03 se týká výroků předsedy vlády, a nikoliv člena opozice). Skutečnost, že žalovaná je politička a členka opozice, ji opravňuje k větší míře kritiky, a nikoliv naopak (viz kauza Castells proti Španělsku, § 42). Kauza Castells se sice týkala kritiky vlády ze strany poslance, ale podle mě se aplikuje i na kauzu Benešová, neb princip je stejný a podstata sporu (kritika jednání prospívajícího vládě) v podstatě také. Kritérium postavení stran by tudíž mělo vyznít čistě ve prospěch MB a nikoliv neutrálně, jak uvádí KS [pokud něco v otázce č. 11 svědčí v neprospěch MB, tak je to její status advokáta (srov. Kyprianou proti Kypru, § 173); KS ale na jiném místě (§ 50) dospěl k závěru, že MB hovořila spíše jako stínová ministryně a nikoliv jako právní odborník]. Na výrok rozsudku to samozřejmě nemá žádný vliv, neboť výše uvedená argumentace jen posiluje postavení MB.
Dále považuji otázky č. 6 a 12 za nadbytečné. Co mi však chybí, je důležitý aspekt celé kauzy – kritika MB se týká profesního života žalobců (tj. jejich jednání v rámci výkonu veřejné moci – až na jednu výjimku, Pavla Němce) a nikoliv jejich soukromého života (maličko se tohoto problému dotýkají až poslední čtyři odstavce § 84 rozsudku). Možná to KS přišlo jako samozřejmost, ale toto kritérium je důležité v judikatuře ÚS (srov. nález IV. ÚS 23/05, a zejména § 51, s nálezem IV. ÚS 154/97) i ESLP (srov. věc Kobenter proti Rakousku, § 30 na jedné straně, s věcí Leempoel & S.A. Ed. Cine Revue proti Belgii, § 77 na straně druhé). České soudy (pokud vím) k této nuanci ještě nedospěly, ale zde se liší míra přípustné kritiky politiků a představitelů justice – zásahy do soukromého života, které jsou akceptovatelné (samozřejmě ne všechny) u politiků, obvykle nebudou akceptovatelné u soudců a státních zástupců, neboť ti „se na rozdíl od politiků vědomě nevystavují pozornému dohledu nad každým svým slovem a činem“ (srov. disent soudce Gölcüklüho ve věci Barfod proti Dánsku, § 3). Pokud české soudy hodlají hodit představitele justice do jednoho pytle s politiky a poskytovat jim stejnou (přesněji řečeno stejně malou) ochranu, tak v tomto ohledu předběhly ESLP, který byl až donedávna vůči soudcům hodně ochranářský (srov. první kauzy Barfod proti Dánsku, či Prager a Oberschlick proti Rakousku, a zejména § 34) a tuto judikaturu opouští jen pomalu [v kauze Kobenter proti Rakousku, § 29(iv) už ale považuje kritiku rozhodovací činnosti soudů za „political speech“]. Naopak v neprospěch MB by v souladu s judikaturou ESLP měla hovořit skutečnost, že MB žalobce explicitně vyjmenovala (Skalka proti Polsku, § 41; Barfod proti Dánsku, § 35). V třináctistupňovém testu mi rovněž naprosto chybí kritérium místa – tj. kde byly výroky vyřčeny – celostátní média a zejména televize představují často přitěžující okolnost (srov. Lešnik proti Slovensku, § 61, a Marônek proti Slovensku, § 56), zatímco nápisy na viaduktech, články v lokálních plátcích s minimálním nákladem (Karhuvaara a Iltalehti proti Finsku, § 47) či výroky na uzavřeném jednání (Boldea proti Rumunsku, § 58) či v nezveřejněné korespondenci pak okolnost polehčující (Zakharov proti Rusku, § 23).
Jak bylo zmíněno již výše, část G zjišťuje do jaké míry byl skutkový základ výroků MB pravdivý. Ke konkrétním zjištěním se nebudu vyjadřovat, ale co mě potěšilo, je skutečnost, že KS nepřistoupil na to, že existují jen 2 typy výroků – skutkové tvrzení a hodnotový soud. A co polopravdy? A co zjevně urážlivé hodnotové soudy? A co hodnotové soudy částečně založené na skutkovém základě? Tyto nuance nemůže kategorické dělení na skutkové tvrzení a hodnotový soud postihnout (pěkně o tom píše např. Victor Comella v této knize). V tomto ohledu je postup KS bezesporu správný (a pro žalobce zřejmě velmi nečekaný). Klíčové závěry jsou uvedeny v §§ 82-84: tvrzení MB o „manipulování kauzami“ i „ovládnutí justice“ mají prokázaný skutkový základ A ZÁROVEŇ tato tvrzení nejsou vzhledem k prokázanému skutkovému základu zcela přehnaná. Obě kritéria tedy musí být splněna kumulativně – pokud by se tvrzení MB neopírala o prokázaný skutkový základ nebo pokud by tvrzení MB byla ve zjevné disproporci k prokázanému skutkovému základu, nebyla by s největší pravděpodobností chráněna svobodou projevu, alespoň ne v ČR (v USA obecně ano). Co mi ale trošku chybí, je explicitnější návaznost části G rozsudku na část F. Jakou roli hrál poměr kritérií 10:3 ve prospěch MB v třináctistupňovém testu v části F na míru pravdivosti výroků, které MB musela prokázat v části G? Z rozsudku to ne a ne vyčíst. KS v § 56 in fine pouze konstatuje, že „klíčovou otázku pro rozhodnutí sporu bylo proto posouzení, do jaké míry je pravdivý skutkový základ všech žalovaných výroků“. To si ale může leckdo vykládat tak, že celý test v části F byl k ničemu a spor byl rozhodnut na základě jediného kritéria v části G. Tak tomu ale nepochybně není, neboť v části F je detailně popsán střet dvou základních práv stojících v kolizi (byť KS z pochopitelných důvodů nepoužívá slovník ÚS; ke kolizi základních práv v judikatuře ÚS srov. např. nálezy I. ÚS 353/04 a IV. ÚS 383/05), bez něhož se projednávaná kauza neobejde. To je ale jen malá vada na kráse.
Po vypíchnutí potenciálních nedostatků rozsudku musím ale rovněž připomenout v české justici nevídané pozitivní prvky vedení kauzy Benešová. Za všechny jmenujme připuštění veřejnosti, flexibilitu (jednání do pozdních večerních hodin), rychlost vynesení rozsudku, jeho čtivost a srozumitelnost pro laiky, jeho okamžité vyhotovení a předání stranám sporu a konečně neschovávání se před novináři na záchodě. Za to vše, klobouk dolů. Co mě však nejvíce potěšilo, je členění rozsudku na části (označené písmeny) a dokonce na jednotlivě očíslované odstavce, což v něm umožňuje perfektní orientaci. Tento krok výrazně ulehčil zpracování tohoto komentáře, který by jinak byl minimálně dvakrát delší. Jsem však přesvědčen, že členění na odstavce ulehčilo psaní rozsudku i jeho tvůrci (k této věci by se snad i mohl v komentáři pod tímto postem vyjádřit) a ulehčí práci odvolacímu soudu a případně i NS a ÚS. V ČR zatím důsledně čísluje odstavce jen plénum ÚS (členění pomocí římských číslic, někdy dokonce s nadpisy, je poněkud častější). U ostatních soudů se jedná spíše o popelky (rád se nechám poučit). Nejsem zastánce carských rozhodnutí, kterými by se číslování odstavců soudcům prostě nařídilo, ale trend je nastaven jasně (v zahraničí číslují odstavce soudy většiny vyspělých zemí – o ESD, ESLP a jiných mezinárodních soudech ani nemluvě) a je podle mě jen otázkou času, kdy se tento trend projeví i v českých končinách. Snad to bude velmi brzy. Klady tohoto řešení jsou totiž výrazné: zkrácení rozsudku, přehlednost, racionalizace argumentace soudu i stran atd.
Skutkový stav je všem známý (§§ 1-3, 19 a násl.). Připomeňme si tedy jen hlavní argumenty obou stran – žalobci klasifikovali výroky žalované (MB) jako skutková tvrzení, jejichž pravdivost musí MB prokázat (§§ 4-5), zatímco MB je považovala za hodnotové soudy, jejichž pravdivost prokazovat nelze (§§ 6-14). Jak uvidíme dále, soud toto primitivní dělení „buď anebo“ nezbaštil a šel správně svou vlastní cestou.
Část E (§§ ?-42) se věnuje rozboru judikatury – tato část rozsudku však nebyla zveřejněna a tak se můžeme z videonahrávky vyhlášení rozsudku jen dohadovat, které judikáty považoval KS za stěžejní (zmíněny byly I. ÚS 453/03, I. ÚS 367/03 a IV. ÚS 23/05 a Perna proti Itálii; v odůvodnění mohou být citovány ale i další). Jádro argumentace soudu se nachází v částech F (§§ 43-56) a G (§§ 57-90). Část F obsahuje třináctibodový test; část G pak posouzení, do jaké míry byl pravdivý skutkový základ výroků MB.
Vrhněme se na část F. V každé kauze na svobodu projevu jde o to, kdo, co, o kom, kde, kdy a jak říká. Třináctibodový test je extenzivním rozpracováním těchto 6 klíčových otázek. Pojďme na ně. KS používá následující kritéria, jež nepochybně (viz návětí části F na str. 23) vycházejí z Poradního stanoviska Benátské Komise ze dne 17. 3. 2004, CDL-AD(2004)011), citovaného v nálezu I. ÚS 453/03:
Jak závažné je obvinění?
Do jaké míry je předmětný problém záležitostí veřejného zájmu?
Jak pracoval šiřitel se zdroji?
Jaké úsilí vyvinul šiřitel k ověření pravdivosti jím použitých informací?
Jaký je statut informace?
Jak je komentovaná záležitost naléhavá?
Jaký je postoj napadené strany + byla požádána o komentář?
Obsahovalo sdělení podstatu události očima šiřitele?
Jaký byl tón sdělení?
Jaké byly okolnosti zveřejnění včetně načasování?
Jaké je postavení stran?
Jaký byl motiv jednání stran?
Co bylo řečeno (tj. jakých výrazů bylo použito)?
V § 56 rozsudku KS shrnuje, že „výroky žalované lze prohlásit za vyhovující v deseti kritérií z celkových třinácti; nevyhovující je její práce se zdroji a vynaložené úsilí k ověření a zejména pak tón a expresivnost výroků“.
S drtivou většinou odpovědí na výše uvedených 13 otázek souhlasím; problém mám akorát s otázkou č. 11 (§ 53). Za prvé, tato otázka by měla v testu figurovat hned na začátku. Za druhé by měla být rozdělena na dvě podotázky: kdo je kritizován? a kdo kritizuje? První podotázka je klíčová pro jakoukoliv defamační kauzu a rozsudek KS jí podle mého názoru mohl věnovat větší pozornost. Závěr v této podotázce je správný, ale KS měl více diferencovat mezi jednotlivými osobami – u místopředsedy NS a nejvyšší státní zástupkyně není o jejich statusu veřejně známé osoby pochyb, u Pavla Němce by bylo ale vhodné zdůraznit, že je sice nyní soukromou osobou, ale nese si svou politickou minulost s sebou a hlavně – kritiku svojí osoby si zapříčinil sám svým nestandardním jednáním (v hantýrce ESLP se stal „public figure by conduct“; srov. kauzu „Bonnie a Clyde“, § 44). To stejné platí o ostatních státních zástupcích, a zejména o Arifu Salichovi, který vstoupil do veřejné arény svými ostrými výroky (§ 30), a tudíž musí tolerovat stejně tvrdou odezvu [jedná se o tzv. „odvetnou funkci svobody projevu“; srov. kauzu Art Critic, 54 BVerfGE 129 (1980); kauzu Credit Shark, 60 BVerfGE 234 (1982); či KOMMERS, D.: The constitutional jurisprudence of the Federal Republic of Germany, 2nd ed., Duke University Press, Durham/London, 1997, str. 369-372; maličko se tohoto problému dotýká druhý odstavec § 83 rozsudku]. Neškodilo by rovněž zmínit rozsudky ESLP, které se týkají kritiky státních zástupců (např. kauzu Nikula proti Finsku a zejména nedávnou kauzu Ormanni proti Itálii, jež má skutkovým stavem ke kauze Benešová velmi blízko), neboť jejich postavení (minimálně těch řadových) je odlišné od soudců (a zejména těch vysoce postavených; srov. Amihalachioaie proti Moldávii). Pokud jde o druhou podotázku, tu zodpověděl KS dokonce zcela nesprávně. Mně osobně se asymetrie mluvčích nezamlouvá, ale pokud už na toto kritérium přistoupíme, tak by odpověď měla být přesně opačná než jakou našel KS (KS zde patrně vychází z argumentace v I. ÚS 453/03: „Představitelé státní moci jsou proto povinni zveřejňovat jen skutkově důkladně prověřené informace, které se navíc vztahují toliko k věcem, které spadají do jim kompetenčně vymezené oblasti. Nemá-li ústavní činitel svá tvrzení faktů důkladně prověřena co do pravdivosti, není oprávněn je zveřejnit.“, která je podle mě chybná; a tak jako tak nález I. ÚS 453/03 se týká výroků předsedy vlády, a nikoliv člena opozice). Skutečnost, že žalovaná je politička a členka opozice, ji opravňuje k větší míře kritiky, a nikoliv naopak (viz kauza Castells proti Španělsku, § 42). Kauza Castells se sice týkala kritiky vlády ze strany poslance, ale podle mě se aplikuje i na kauzu Benešová, neb princip je stejný a podstata sporu (kritika jednání prospívajícího vládě) v podstatě také. Kritérium postavení stran by tudíž mělo vyznít čistě ve prospěch MB a nikoliv neutrálně, jak uvádí KS [pokud něco v otázce č. 11 svědčí v neprospěch MB, tak je to její status advokáta (srov. Kyprianou proti Kypru, § 173); KS ale na jiném místě (§ 50) dospěl k závěru, že MB hovořila spíše jako stínová ministryně a nikoliv jako právní odborník]. Na výrok rozsudku to samozřejmě nemá žádný vliv, neboť výše uvedená argumentace jen posiluje postavení MB.
Dále považuji otázky č. 6 a 12 za nadbytečné. Co mi však chybí, je důležitý aspekt celé kauzy – kritika MB se týká profesního života žalobců (tj. jejich jednání v rámci výkonu veřejné moci – až na jednu výjimku, Pavla Němce) a nikoliv jejich soukromého života (maličko se tohoto problému dotýkají až poslední čtyři odstavce § 84 rozsudku). Možná to KS přišlo jako samozřejmost, ale toto kritérium je důležité v judikatuře ÚS (srov. nález IV. ÚS 23/05, a zejména § 51, s nálezem IV. ÚS 154/97) i ESLP (srov. věc Kobenter proti Rakousku, § 30 na jedné straně, s věcí Leempoel & S.A. Ed. Cine Revue proti Belgii, § 77 na straně druhé). České soudy (pokud vím) k této nuanci ještě nedospěly, ale zde se liší míra přípustné kritiky politiků a představitelů justice – zásahy do soukromého života, které jsou akceptovatelné (samozřejmě ne všechny) u politiků, obvykle nebudou akceptovatelné u soudců a státních zástupců, neboť ti „se na rozdíl od politiků vědomě nevystavují pozornému dohledu nad každým svým slovem a činem“ (srov. disent soudce Gölcüklüho ve věci Barfod proti Dánsku, § 3). Pokud české soudy hodlají hodit představitele justice do jednoho pytle s politiky a poskytovat jim stejnou (přesněji řečeno stejně malou) ochranu, tak v tomto ohledu předběhly ESLP, který byl až donedávna vůči soudcům hodně ochranářský (srov. první kauzy Barfod proti Dánsku, či Prager a Oberschlick proti Rakousku, a zejména § 34) a tuto judikaturu opouští jen pomalu [v kauze Kobenter proti Rakousku, § 29(iv) už ale považuje kritiku rozhodovací činnosti soudů za „political speech“]. Naopak v neprospěch MB by v souladu s judikaturou ESLP měla hovořit skutečnost, že MB žalobce explicitně vyjmenovala (Skalka proti Polsku, § 41; Barfod proti Dánsku, § 35). V třináctistupňovém testu mi rovněž naprosto chybí kritérium místa – tj. kde byly výroky vyřčeny – celostátní média a zejména televize představují často přitěžující okolnost (srov. Lešnik proti Slovensku, § 61, a Marônek proti Slovensku, § 56), zatímco nápisy na viaduktech, články v lokálních plátcích s minimálním nákladem (Karhuvaara a Iltalehti proti Finsku, § 47) či výroky na uzavřeném jednání (Boldea proti Rumunsku, § 58) či v nezveřejněné korespondenci pak okolnost polehčující (Zakharov proti Rusku, § 23).
Jak bylo zmíněno již výše, část G zjišťuje do jaké míry byl skutkový základ výroků MB pravdivý. Ke konkrétním zjištěním se nebudu vyjadřovat, ale co mě potěšilo, je skutečnost, že KS nepřistoupil na to, že existují jen 2 typy výroků – skutkové tvrzení a hodnotový soud. A co polopravdy? A co zjevně urážlivé hodnotové soudy? A co hodnotové soudy částečně založené na skutkovém základě? Tyto nuance nemůže kategorické dělení na skutkové tvrzení a hodnotový soud postihnout (pěkně o tom píše např. Victor Comella v této knize). V tomto ohledu je postup KS bezesporu správný (a pro žalobce zřejmě velmi nečekaný). Klíčové závěry jsou uvedeny v §§ 82-84: tvrzení MB o „manipulování kauzami“ i „ovládnutí justice“ mají prokázaný skutkový základ A ZÁROVEŇ tato tvrzení nejsou vzhledem k prokázanému skutkovému základu zcela přehnaná. Obě kritéria tedy musí být splněna kumulativně – pokud by se tvrzení MB neopírala o prokázaný skutkový základ nebo pokud by tvrzení MB byla ve zjevné disproporci k prokázanému skutkovému základu, nebyla by s největší pravděpodobností chráněna svobodou projevu, alespoň ne v ČR (v USA obecně ano). Co mi ale trošku chybí, je explicitnější návaznost části G rozsudku na část F. Jakou roli hrál poměr kritérií 10:3 ve prospěch MB v třináctistupňovém testu v části F na míru pravdivosti výroků, které MB musela prokázat v části G? Z rozsudku to ne a ne vyčíst. KS v § 56 in fine pouze konstatuje, že „klíčovou otázku pro rozhodnutí sporu bylo proto posouzení, do jaké míry je pravdivý skutkový základ všech žalovaných výroků“. To si ale může leckdo vykládat tak, že celý test v části F byl k ničemu a spor byl rozhodnut na základě jediného kritéria v části G. Tak tomu ale nepochybně není, neboť v části F je detailně popsán střet dvou základních práv stojících v kolizi (byť KS z pochopitelných důvodů nepoužívá slovník ÚS; ke kolizi základních práv v judikatuře ÚS srov. např. nálezy I. ÚS 353/04 a IV. ÚS 383/05), bez něhož se projednávaná kauza neobejde. To je ale jen malá vada na kráse.
Po vypíchnutí potenciálních nedostatků rozsudku musím ale rovněž připomenout v české justici nevídané pozitivní prvky vedení kauzy Benešová. Za všechny jmenujme připuštění veřejnosti, flexibilitu (jednání do pozdních večerních hodin), rychlost vynesení rozsudku, jeho čtivost a srozumitelnost pro laiky, jeho okamžité vyhotovení a předání stranám sporu a konečně neschovávání se před novináři na záchodě. Za to vše, klobouk dolů. Co mě však nejvíce potěšilo, je členění rozsudku na části (označené písmeny) a dokonce na jednotlivě očíslované odstavce, což v něm umožňuje perfektní orientaci. Tento krok výrazně ulehčil zpracování tohoto komentáře, který by jinak byl minimálně dvakrát delší. Jsem však přesvědčen, že členění na odstavce ulehčilo psaní rozsudku i jeho tvůrci (k této věci by se snad i mohl v komentáři pod tímto postem vyjádřit) a ulehčí práci odvolacímu soudu a případně i NS a ÚS. V ČR zatím důsledně čísluje odstavce jen plénum ÚS (členění pomocí římských číslic, někdy dokonce s nadpisy, je poněkud častější). U ostatních soudů se jedná spíše o popelky (rád se nechám poučit). Nejsem zastánce carských rozhodnutí, kterými by se číslování odstavců soudcům prostě nařídilo, ale trend je nastaven jasně (v zahraničí číslují odstavce soudy většiny vyspělých zemí – o ESD, ESLP a jiných mezinárodních soudech ani nemluvě) a je podle mě jen otázkou času, kdy se tento trend projeví i v českých končinách. Snad to bude velmi brzy. Klady tohoto řešení jsou totiž výrazné: zkrácení rozsudku, přehlednost, racionalizace argumentace soudu i stran atd.