Wergeld II: Kolik stojí lidský život?
Jak už jsem se zmínil v debatě pod postem Maricy Pirošíkové, Nejvyšší soud mne rozhodnutím 30 Cdo 1088/2005 přinutil „uklidit“ si všechny zatím vydané rozsudky, abych doložil závěr, že v případech prokázaného neoprávněného zásahu na ochranu osobnosti jsem vždycky přiznal alespoň nějaké zadostiučinění v penězích a nikdy ho nezamítl s tím, že by stačil prostředek podle § 13 odst. 1) o.z.
Doplnil jsem tento přehled i o následné rozsudky, a tak vznikla sonda o stavu wergeldu l.p.2008, vycházející sice jen z dat Středočeského kraje, ale předpokládám, že jinde to bude vypadat dost podobně. Výše přiznaných zadostiučinění je takováto:
sp. zn. KS Praha - sp. zn. VS/NS - přiznáno konečným rozs. Kč
32 C 19/2001 - 1 Co 125/2003 - 2x150.000 rodiče, 200.000 manžel
33 C 17/2001 - nebylo odvolání - 50.000 manžel, 2x40.000 dětem
34 C 13/2001 - 1 Co 52/2004 - 75.000x2 manželka a dítě
36 C 28/2002 - 30 Cdo 1286/2005 - 200.000 matka, 100.000 sestra
36 C 10/2003 - 30 Cdo 1088/2005 - 75.000a 66.000 matky, 3x25000 a 2x16000 děti
36 C 61/2004 - 1 Co 323/2005 - 2x200.000 rodiče,100.000 sestra
36 C 82/2004 - 1 Co 348/2005 - 50.000 otec,100.000 matka, 100.000 postižená
36 C 129/2004 - odvolání zastaveno - 200.000 manželka
36 C 149/2004 - odvolání zastaveno - 600.000 matka
36 C 18/2005 - nebylo odvolání - 400.000 manželka, 2x75.000 děti
36 C 38/2005 - nebylo odvolání - 200.000 manželka, 100.000 dcera
36 C 80/2005 - 1Co 164/2006 - 240.000 manželka, 2x100.000+150.000 děti
36 C 107/2005 - nebylo odvolání - 150.000 matka, 75.000 sestra
36 C 117/2005 - nebylo odvolání - 250.000 manžel
36 C 123/2005 - nebylo odvolání - 2x100.000 zletilé děti
36 C 7/2006 - nebylo odvolání - 150.000 manželka
36 C 23/2006 - nebylo odvolání - 250.000 manželka
Zbývá poznamenat, že v souboru nejsou zařazeny zamítavé rozsudky, a že drtivě převažují dopravní nehody. Všechny případy se týkají zabití, nikoli případů, kdy postižený zásah přežil; jedinou výjimkou je případ 36 C 82/2004, kde šlo o dítě poškozené při porodu do té míry, že postižení celé rodiny bude trvalé a veliké po celý jeho zbytek života.
Na výši zadostiučinění se podílí zejména „okolnosti případu“ ve smyslu § 13 odst. 3) o.z., což je nesmírně široká kategorie. Nejtypičtější jsou:
- velikost újmy na straně žalobců. Ta naprosto nemusí být stejná; v extrémním případě se vyskytl případ zabitého manžela, který s rodinou již nežil a byl před rozvodem; rodinný život by tedy byl narušen zásadně i bez nehody. Opačný extrém je sp.zn. 36 C 149/2004, kde byli zabiti zároveň manžel i syn, takže rodina žalobkyně prakticky přestala existovat.
- na zvážení je i blízkost žalobce k tomu, kdo zemřel; v tom prapůvodním Ostravském případě šlo o zletilé děti, které s matkou již nežily (a dostaly, připomínám, po 50.000,-Kč).
- podstatné jsou i subjektivní okolnosti vzniku zásahu na straně žalované; úmysl pochopitelně míru zadostiučinění zvyšuje, ale lze vyhodnotit i jemné rozdíly mezi nedbalostí hrubou, hraničící s nepřímým úmyslem (nehoda, vzniklá bezohledným předjížděním) ve srovnání s nedbalostmi, které leží na samé hranici vis maior.
- majetkové poměry žalovaného. Sporný moment, který se mi zpočátku nelíbil, ale praxe mne k němu velmi rychle donutila. Věc 33 C 17/2001 se vyznačovala tím, že žalovaná strana sama utrpěla při nehodě vážné zranění (zlomená páteř), přišla o svoje podnikání a ocitla se na hranici finanční krize. Nepřihlédnout k tomu by bylo absurdní; navíc zadostiučinění přiznané v normální výši by stejně nešlo vymáhat. Naopak si lze představit zejména právnickou osobu, kde by zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč bylo považováno spíš za vítězství.
- částečné dobrovolné plnění. Názor Vrchního soudu je jasný – částka poskytnutá dobrovolně se prostě odečte ze zadostiučinění. Osobně zastávám názor, že dobrovolné plnění by mělo být započteno dokonce ještě výrazněji, než jeho nominální hodnota; je třeba totiž žalované k dobrovolnému plnění a mimosoudnímu řešení nějak motivovat. Peníze poskytnuté ihned a bez soudu mají zajisté větší cenu i ekonomicky.
- spoluúčast postižené strany. U nehod běžná situace.
Kromě toho jsou ještě okolnosti mimořádné, nestandardní, ojedinělé; celý institut je velejemný nástroj, který umožňuje zohlednit opravdu cokoli, co se jeví být významné.
Všeobecně většina nezaujatých pozorovatelů konstatuje, že skutečně přiznaná zadostiučinění jsou pozoruhodně nízká. Doporučuji srovnat Zdeňkem Kuhnem zmíněný případ BMW versus Gore, kde dostal žalobce dva miliony dolarů za to, že jeho nový BMW měl opravenou barvu. K tomu je třeba dodat:
- žalobci žalují velmi nevyrovnaným způsobem; někdy jsou částky tak malé, že celkem žádnou diskreci neumožňují; jindy jsou naopak ohromné (řádově miliony). To zkresluje celkové výsledky.
- odvolací instance všeobecně drží hladinu zadostiučinění ještě podstatně níž, než soudy prvého stupně; myslím, že nejsem výjimka (ze seznamu je to jasně patrné). Mám dojem, že absolutní rekord drží Jihočeský krajský soud s přiznaným pravomocným milionem, který ovšem opět neprošel odvoláním.
Předpokládám, že ať tak, či onak, bude se tato „hladina“ postupně zvyšovat. Je třeba znovu připomenout, že donedávna neměl život cenu vůbec žádnou (neb je neocenitelný…)
14 komentářů:
Pro mne trefa do černého, nad otázkou výše NNÚ přiznávaných soudy přemýšlím velmi často.
Z této diskuze se však z důvodů opatrnosti vylučuji, neboť po prázdninách soudím mediálně extrémně sledovanou kauzu, kde právě i výše požadovaných náhrad poutá mediální pozornost. Bylo by tedy krajně nevhodné, jakkoli se zde blíže rozepisovat, nicméně se těším na příspěvky ostatních.
Co mi zde mezi kritérii schází, a odhaduji, že záměrně (viz 36 C 4/2007), jsou majetkové poměry žalobce nebo žalobců.
Na jedné straně hraničí až s cynismem tvrdit, že např. náhrada za ztrátu dítěte by měla záviset i na poměrech jeho rodičů, ale na straně druhé, bez emocí, nejde-li o satisfakci (ta je v těchto případech nemožná), ale o kompensaci, ta by proměnná být mohla, protože majetková representace zásahu je objektivně rozdílná.
Pro rodinu na hranici hmotné nouze jsou nepředstavitelné peníze cokoli v řádu stovek tisíc, pro rodinu s majetkem v řádu desítek nebo stovek milionů korun jsou to samé peníze směšné.
Tak tedy nevím…
Jakože v důsledku zabít dítě z chudé rodiny je lacinější a výhodnější, než zabít dítě z bohaté rodiny? To je pravý vergeld... Mi to s cynismem nehraničí, podle mě je ta úvaha daleko za únosnou hranicí cynismu (byť chápu, jak jste k ní bez zlého úmyslu dospěl, ale je IMHO neudržitelná).
Podle mě má ta kompenzace spíše účinky sankční, takže by se mohla naopak zvýšit díky bohatství škůdce (např. velké společnosti).
Klasikou v tomhle oboru je Calabresiho Cost of Accidents. V USA jsem ji sice jen proletěl, ale teď si ji beru na prázdniny a chci si ji znovu pečlivě přečíst. Calabresi zdůrazňuje, že účinky takovýchto rozhodnutí mají též preventivní povahu - tedy regulují chování lidí pro futuro (vedle kompenzace oběti pro praeterito). Tato preventivní povaha je z ekonomického pohledu mnohem zajímavější než povaha kompenzační (jakkoliv právník nesmí samozřejmě podceňovat ani kompenzaci).
Obecně si myslím, že český systém zdůrazňující kriminalizaci není rozumný. Výsledkem je, že např. řidič dostane podmínku, oběť autonehody nedostane téměř nic, a současně výpis z rejstříku trestů uzavře řidiči řadu povolání (jak známo, "čistý" rejstřík je dnes de facto nutný i pro pokladní na kase v supermarketu). Takto si tedy navíc právní systém vyrábí nezaměstnané.
Jinak souhlas s M. Bílým, myslím, že distinkce kompenzace s ohledem na sociální status oběti je nepřijatelná. Co ale s ohledem na bohatství škůdce?
Proč IMHO ne? Vzhledem k tomu, že ono zabití není cílem škůdce, ale až následkem (ne vražda, ale např. porušování bezpečnostních předpisů, co vede k zabití), pak by se mohlo jednat o sankci (jako punitive damages v USA), aby se mu to šeredně nevyplatilo.
Je to jako pomluva v bulváru - pokud za ni dostanu 100.000,- Kč, ale na zvýšeném nákladu se vydělal milión, tak tím soud de facto ospravedlnil tento výdělek. Naopak snakce by měla být vyšší, aby to citelně zasáhlo do majetkové sféry škůdce a donutilo ho to chovat se správně. Jako případy s nebezpečnými automobily v 60. letech v USA...
1) V seznamu okolností schází leccos, a ještě dvakrát podtrhnu, že je demonstrativní až bezbřehý - vždy se najde v reálu něco, na co byste nepomysleli, a je to v konkrétním případě důležité.
2) Otázka bohatství žalobce byla polžena u mne na stůl jednou, a to ve věci Komárek versus Beran, v méně drastické podobě (co se týče cti), kdy si žalobce cenil svoji čest na 100 milionů. Důvody jsou zajímavé, a otázka nebyla nakonec vyřešena, protože jsem celou žalobu zamítl.
Zda stojí čest bohatého více, než "běžného" člověka, to je otázka (zvláš´t ve sporu s jiným bohatým člověkem); ale i kdybych o tom byl ochoten uvažovat, souhlasím s tím, že je podobný postup nepřijatelkný u "oceňování" člena rodiny.
3) Otázka bohatství žalovaného v postu řešena je, jako jedna z prvních odrážek. I kdybyste přísahali, že ji uvažovat nebudete a není zajímavá, vetře se vám zadními vrátky v podobě vykonatelnosti rozhodnutí.
4) napínavá otázka po sankční povaze celého vynálezu je naopak podstatná (srovnání s tím americkým vynálezem je nasnadě), párkrát jsem ji dokonce v rozsudku nadhodil, ale se zlou jsem se potázal (odvolací soud zatím drží tézi, že jde o relutární satisfakci, nic jiného).
Pak je ovšem otázka, proč se uvažuje jako podstatná okolnost úmysl žalovaného.
6) Myšlenku Zdeňka Kuhna nahradit tímto patentem postupně trestní stíhání nehod v běžných případech (neběžné jsou ty, které hraničí s nepřímým úmyslem, třeba předjíždění "naslepo") bych podporoval. Ovšem to si schovávám na třetí a poslední pokračování.
Jako advocatus diaboli samozřejmě připomenu, že wergeld závisel na statusu oběti, a to velmi podstatně, a přesto staré Germány za cyniky nepokládáme, a zároveň poukážu na to, že v situaci volné kontraktace mezi škůdcem a pozůstalými se ve výsledné částce tento faktor promítne.
S ostatními kritérii souhlasím, i s úvahami o sankční a prevenční roli náhrady, ale je skutečně morálně neakceptovatelné zahrnout do úvah o výši náhrady postavení žalobců? Nesnaží se zde být právo morálnější než společnost?
TP: to jsem myslel svou poznámkou, že to je pravý vergeld...
VC: ale jako textualista musím (bohužel) konstatovat, že z dikce §13 OZ vyplývá orientace zákonodárce na újmu, tedy na sféru poškozeného, vůbec ne na sféru žalobce či sankčnost povahy institutu. K tomu ta hloupá kriminalizace, co škůdci škodí a poškozenému neprospívá...
Ad MB:
Když už jsme se pustili do masivního vyvražďování dětí při autonehodách, vezměme ještě tyto dva poslední případy:
Při autonehodě zemřou dvě děti, každé z jinak situované rodiny. Soudce Cepl přizná oběma rodinám stejnou náhradu, neboť se domnívá, že poměry žalobce nemohou hrát při stanovení její výše roli.
Při druhé autonehodě zemřou také dvě děti, ze stejně situované rodiny, ale liší se viník nehody: jeden je pensista na životním minimu, druhý je podnikatel s miliardovým majetkem. Soudce Cepl vezme v úvahu rozdílné postavení žalovaných a přizná jedné rodině několikanásobně víc než druhé.
Ptám se, a naznačil to už Z. Kühn, je to tak v pořádku, když výsledkem je, že je výhodnější nechat si přejet dítě škůdcem v mercedesu než ve škodovce?
Ad VC:
Náhrada za zásah do cti/dobré pověsti právnické osoby je něco dost jiného, tam se nahrazuje spíš průvodní újma, kterou difamace způsobila.
Mohu hovořit z vlastní zkušenosti, protože jsem byl sám v r. 2002 nařčen z vytunelování občanského sdružení, a vůbec jsem neuvažoval o náhradě v penězích, pouze o zadostiučinění ve formě toho, aby se prokázala moje nevina (což se podařilo, dokonce vyšlo najevo, že jsem pokladnu občanského sdružení několika desítkami tisíc z vlastních peněz dotoval).
To je samozřejmě dobrá otázka.
Jestliže bychom vzali za daný i snakční a preventivní charakter plnění, pak je důležité, jak dopadne do sféry škůdce. A to, že někdo dostane víc, je prostě vedlejší produkt. (Asi jako provdat se za muže, který je hodný a navíc ještě bohatý)
Jestliže bychom vyšli z kompenzačního principu, pak je zásadní, aby dostali za stejnou věc stejně, bez ohledu např. na nevykonatelnost u chudáka a směšnost u boháče.
BTW mě napadlo, že pokud by i tuto škodu (újmu) pokrylo povinné ručení, tak zrovna v případě autonehody to bude úplně jedno. Čím víc budou soudy přiznávat, tím bude dražší povinné ručení jako celek a škůdci to bude jedno. Pak bude spravedlivé soudit podle poměrů poškozeného nebo podle nějakých obecných měřítek. Ale to by platilo pro omezený okruh případů...
I zde stojí (Eli)ObčZ za studium. Podle § 2689, při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení.
Tomu teprve říkám wergeld!
Škoda, že nejsou konrkétně uvedeny částky přiznané v prvním stupni, tam kde došlo na odvolání, aby bylo možno srovnat nahlížení obou instancí.
Konkrétní částky jsem tam nenacpal pro nedostatek místa, ale i tak je zřejmě zjevné, že ty, co prošly vyššími instancemi, jsou v průměru nižší.
Jinak lze říci, že 100% změn ohledně výše zadostiučinění bylo snížení v různé míře; ještě nikdy se mi nestalo, že by došlo ke zvýšení.
Občas je to beze změn, zejména v případech, kdy je nízká už žalovaná částka.
Okomentovat