Petr Bělovský: Dobrodružství mladého redaktora aneb Jak se rodilo Jiné právo offline

Jiné právo je fenomén, o tom není pochyb. Bylo proto načase, aby se nehmotný svět bravurních literárně-právních kreací zredukovaný v kyberprostoru do pouhých virtuálních jedniček a nul představil veřejnosti ve svém papírově zhmotněném, ztělesněném, snad přímo korporálním kabátě, jenž oproti své předloze má svojí vůni a lesk.

Jakožto redaktor jednoho nejmenovaného nakladatelství jsem byl osloven s nabídkou na realizaci zadání vydat to nejlepší z Jiného práva knižně. Jakožto odpovědný redaktor (nejen funkcí) jsem se úkolu ujal s vervou, abych ovšem zakrátko zjistil, že přede mnou leží rukopis díla jehož redakční a typografické pokoření, tj. přetvoření do knižní podoby, představuje nikoli jen prostý úkol, nýbrž přímo výzvu. Text se doslova hemží nestandardními obraty („citatio benevolentiae“, str. 145), zvláštními slovy („Vosanajazyku“, str. 102), podivnými výrazy („Náhodňáci“, str. 40) a obraty, to vše v kombinaci s přímou řečí, nerovnoměrným strukturováním částí a kapitol, cizími jazyky včetně latiny, starošvédštiny a mandarinské čínštiny (viz níže). Rád bych se proto s věrnými čtenáři a přispěvateli Jiného práva podělil alespoň o některé své zážitky z redakčního dobrodružství zvaného Jiné právo offline.


Jiné právo ve své internetové podobě je nepochybně virtuálním forem, které skýtá neomezený prostor pro literární tvořivost. Autoři postů se ukazují být hravými lidmi s bezbřehou slovní zásobou a nekonečnou fantazií při zacházení s mateřským (ovšem také cizím) jazykem. Slova obrací, odvozují, přesmýkají, rýmují, věty parafrázují a výrazy vymýšlejí, kombinují či si vypůjčují. U mnohých z autorů jsem nabyl dojmu, že se doslova minuli povoláním neb by se bezpochyby oslnivě zaskvěli na literárním výsluní coby básníci nehynoucí slávy, završené na veleslavném Veleslavíně. Snad to bude tím, že také ius est ars (boni et aequi) a proto z řad právníků se rekrutují také umělci. Avšak navzdory tomuto talentu se zúčastnění rozhodli jít skromnou cestou pokorného služebníka práva, stojícího v ústraní národního velebení.

Kam tím mířím. Při redakční práci bylo zapotřebí se v prvé řadě vypořádat se skutečností, že na papír, ba dokonce do knihy, měl být přenesen text, jenž je svojí formou i obsahem velmi specifický. Literární styl autorů blogových postů je unikátní. Je hravý, tvůrčí, hýřivý, nebojácný a především absolutně nerespektuje pravidla jazyka českého, nebo lépe, respektuje je pouze v míře potřebné pro zachování srozumitelnosti textu čtenářům. Takový bloger se na půdě internetu cítí být dokonale svobodný. Netřeba užívat diakritiky (Hus se v hrobě obrací), netřeba užívat spisovné řeči (Jungmann se v hrobě obrací) a naopak je třeba užívat smajlíků, trojteček a bůhvíjakých ještě znaků, z nichž by Komenský zešílel. Zkrátka a dobře, na internetu a blozích zvláště se vytvořil jakýsi zvláštní jazyk, nářečí či argot, nebo jak to nazvat, jenž je vlastní právě a jen internetové komunitě a jenž ostražití akademici z ústavu pro jazyk český akceptují a se skřípěním zubů tolerují jen v těch mezích, pokud nepřekročí hráz virtuálního světa a nezačne čeřit stojaté vody jazyka knižního. Pokud se tak stane, což se právě stalo, budou hlásit „máme zde škodnou, pánové“, neb přemíra inovace v literárním projevu ve smyslu hanobení národního jazyka neobvyklými výrazy je dovoleno jen vyvoleným a navíc po jejich smrti. Takové cti se dostalo například Karlu Hynku Máchovi (na svou dobu novým básnickým projevem), Jaroslavu Haškovi (přisprostlými povídkami) nebo Bohumilu Hrabalovi (viz např. Vita nuova, psaná v jedné větě bez jediné tečky). Je tedy jasné, že autoři Jiného práva offline, aby byli ve svém často neobvyklém vyjadřování pardonování, budou muset zemřít.

Nic netušící redaktor byl tedy postaven před otázku, do jaké míry se vypořádat s nešvary a jedinečnostmi onoho internetového blogerského jazyka a do jaké míry konzervativně setrvávat na pravidlech a obyčejích knižního literárního projevu. Odpověď na ní totiž souvisí s mírou odpovědnosti, jakou je nakladatelství ochotno brát na svá bedra ve světle knižního trhu, v očích ostatních nakladatelů a vůbec kritiků a škarohlídů literárního světa.

Jak to dopadlo je již zřejmé. Rozhodl jsem se respektovat a zachovat onu hravost a nespoutanost psaného projevu, který zachovává atmosféru prostředí v němž původně vznikl. Nevidím to jako ohrožení jazyka českého, nýbrž jako jeho obohacení, čímž nepochybně argumentovali mnozí inovátoři již přede mnou. Krásnou ukázkou je pro tento případ příspěvek Radoslava Procházky C.S.I. Bratislava (str. 283 a násl.), kterou jsme se v knize rozhodli ponechat ve své autentické podobě, tedy s malými písmeny na začátku vět a s minimálním členěním textu do odstavců.

Na druhou stranu bylo zapotřebí se utkat s dalšími redaktorskými problémy, zejména souvisejícími s jazykovou stránkou textu. Kromě všudypřítomné latiny (Tres laudationes blogi, str. 113), angličtiny (Gay? Fine by me, tamtéž), slovenštiny, ale také dalších jazyků (italštiny, němčiny ad.) a zejména internetovštiny („co-blogging“, str. 184, „blowging“, str. 68) přinesla redakce textu řadu překvapení. Lahůdkou bylo například shánět starogermánské znaky pro správný tisk věty „Přednašeč práva (starošvédsky „langmaþer“, norsky „langmann“, islandsky „lög(sögu)maðr“)“ v příspěvku Elektronický přednašeč a hranice poznání práva (str. 130). Ona totiž není tiskárna jako tiskárna. Zatímco standardní stolní tiskárna za 1500 Kč bez problémů vytiskne požadované znaky na základě zadání textu ve všeobecně rozšířeném programu MS Word, pro profesionální sálovou tiskárnu za 5 milionů korun je to nestandardní úkol, který je třeba pořešit ad hoc.

Jsem proto neskonale vděčen autorovi za zdrženlivost ve větě „Ach jo, on je fakt fa-schi-hej“ (str. 151) kteréžto podivné slovo je v poznámce dále vysvětleno jako výraz z mandarínské čínštiny, když netrval na přepisu do čínských znaků a snížil tak dobrovolně míru autentičnosti vyjádření citovaných myšlenek.

Nejinak než rébus (jenž, jako i předchozí, pochází z pera spoluzakladatele Jiného práva), je třeba označit problém s formátováním textu. Je ustáleným typografickým pravidlem, že cizí slova v textu, včetně latinských výrazů, se vyznačují tučným písmem (řezem) a že názvy komerčních produktů ve slovesné formě (např. xeroxovat, googlovat apod.) se vyznačují v základním řezu, tj. bez formátování s malým písmenem na začátku. Jak si ovšem má redaktor poradit s Descartovou parafrází „Googlato, ergo sum?“ (str. 42)

Samozřejmě se nezmiňuji o standardních redaktorských oříšcích, s literární tvořivostí éry technického pokroku. Otázkou proto bylo jak správně označit blogera / bloggera, zda Law and Economics Blog je LEBlog nebo LEBLOG nebo vůbec, zda Jiné právo může být offline nebo off-line. Ve světě práva pak bylo zapotřebí se například rozhodnout zda Lisabonská smlouva je Reformní nebo reformní, což de facto ukáže (ve všech směrech) teprve budoucnost.

Navzdory popsaným nástrahám lze uzavřít, že práce na Jiném právu offline byla příjemnou redaktorskou školou, po jejímž absolvování jsem připraven na vše. Dovoluji si vyjádřit přesvědčení, že ve spolupráci s obětavými a důslednými editory se podařilo vyrobit také pěknou knížku, což ovšem ponechám na úsudku každého čtenáře. Přeji proto všem příznivcům Jiného práva, ať ve virtuální či knižní podobě, mnoho příjemných literárních zážitků doprovozených záblesky inspirace a svěží mysl v další blogerské činnosti. QBFFFS

Petr Bělovský