úterý 23. října 2007

Má mít náhrada škody v soukromém právu sankční funkci?

V jednom ze svých dřívějších komentářů jsem slíbil, že se krátce zamyslím nad funkcemi náhrady škody. Nechci nijak zpochybňovat skutečnost, že de lege lata české soukromé právo sankční funkci náhrady škody nezná. Nejenom to. Takováto sankční funkce je dnes v rozporu se základními principy (nejen) českého práva (pravomoc trestat má jen stát, naopak v soukromém právu se odškodňuje vzniklá škoda a ušlý zisk, tedy základní funkcí náhrady škody je funkce reparační), a je vysoce pravděpodobné, že by rozsudek například amerického soudu, který by přiznával žalobci „punitive damages“, byl na našem území nevykonatelný z důvodů rozporu s veřejným pořádkem. V tomto postu se chci zamyslet de lege ferenda nad tím, zda je perspektivně žádoucí toto tabu českého právo prolomit, což ilustruji na stávajícím návrhu českého občanského zákoníku.

I. Krátce o punitive damages v angloamerickém právu
Sankční náhrada škody (punitive damages v právu USA a exemplary damages v právu Velké Británie) je taková náhrada škody, jejímž cílem není kompenzovat žalobce, ale spíše 1) potrestat žalovaného za delikt (tort), kterého se dopustil ve vztahu k žalobci, a kterým žalobci způsobil škodu, 2) odstrašit žalovaného nebo jakoukoliv třetí osobu od opakování tohoto deliktu v budoucnu. Sankční náhrada škody, která trestá, se přiznává navíc k náhradě škody, která má funkci kompenzační, tedy hradí škodu, která žalobci reálně vznikla (tedy skutečnou škodu a event. ušlý zisk).
Jakkoliv ekonomická racionalita sankční náhrady škody může být pochybná, není tento institut striktně odmítán ani ekonomickou analýzou práva. Richard Posner ve stávající edici Economic Analysis of Law (mám edici z roku 2003, byť se zdá tento rok vyšla edice nová) za tímto specifickým druhem náhrady škody stojí potud, pokud sankční náhrada buď 1) plní funkci ulehčit přílišnému tlaku na trestní systém (ať již přímo tím, že některé protiprávní činy se nestíhají, nebo nepřímo tím, že institucionalizovanou soukromou sankcí klesá tlak na soukromé potrestání svémocí), nebo 2) aplikuje se v případě úmyslných protiprávních činů (čímž se dále snižuje apetit takovýchto delikventů úmyslně poškozovat jiného), anebo 3) je z nějakých důvodů obtížné zjistit skutečnou škodu (typicky tam, kde vznikla sice velmi závažná, nicméně „pouze“ nemateriální náhrada škody) – typicky řekněme současný mediálně propíraný případ vyměněných novorozenců. Je zajímavé, že návrh českého občanského kodexu tomuto rozumnému pojetí sankční náhrady škody vychází vstříc, jak ukáži níže.

K Posnerově klasifikaci bych ještě doplnil, že samotná existence punitive damages v USA přispívá k tomu, že je ze strany žalovaných společností vyšší ochota uzavřít mimosoudní dohodu, čímž klesá tlak též na civilní justiční systém (ostatně americký civilní systém je s to reagovat na mimořádně velký příval civilních žalob právě tím, že jakkoliv jsou žaloby ve velkém množství podávány, valná část z nich je ukončena mimosoudní dohodou, a tedy omezené zdroje justice nebyly na takto uzavřenou kauzu nijak spotřebovány).
Příklad, o kterém jsem slyšel od jednoho amerického kolegy, a o kterém často hovořím: Nedávno na letišti v Detroitu jedna letecká společnost nechala pasažéry asi pět hodin čekat nastoupené v letadle, aniž letadlo vzlétlo, a aniž měli pasažéři možnost vystoupit. V letadle čekali bez vody a jídla, protože to jim personál nenabídl. Protože byl mezi pasažéry jeden právník, hned poté, co se z letadla dostali, vznesli žalobu na leteckou společnost, kde nárokovali emocionální a fyzickou újmu a také punitive damages. Letecká společnost se raději s pasažéry dohodla na finančním vyrovnání, než aby podstupovala riziko mimořádně vysokých punitive damages (o nich, jak uvádím níže, rozhoduje porota: téměř všichni Američané někdy létají, alespoň po Státech, a své letecké společnosti by jistě s chutí punitive damages „natřeli“).

Z civilních kauz, které se dostanou až do stádia projednávání před soudem, je sankční náhrada přiznána v asi dvou procentech případů. V reálném životě je sankční náhrada přiznávána ve velké řadě případů počínaje třeba právem proti nekalé soutěži, antidiskriminačních žalob, M & A (mergers and acquisition), odpovědnost za škodu způsobenou vadným výrobkem, různé případy odpovědnosti poskytovatelů služeb (včetně medicínských) atd. Problémem je též to, že výši sankční náhrady škody určuje porota, aniž by k tomu obvykle existoval jakýkoliv právem stanovený postup nebo metodologie určení (právní úprava se však liší stát od státu, některé státy mají maximální výši punitive damages, některé nějaký zákonný postup upravený mají, několikrát se k této věci proti excesivním případům punitive damages vyslovil též Nejvyšší soud USA). Standardem je zdvojnásobení či ztrojnásobení skutečné škody, v některých případech však porota neváhá škodu třebas i ztisícenásobit: škoda se totiž neurčuje jen jako násobek skutečné škody, ale lze vzít v potaz též to, že se v důsledku opakovaného protiprávního jednání žalovaný významně obohatil. Žalobce tak dostává v podobě punitive damages, které se odvozují též od škod způsobených třetím osobám, jakýsi bonus za to, že on sám žalobu inicioval, čímž přispívá též ke zlepšování fungování trhu. Podejme si příklad kauzy BMW v. Gore.
Účelem sankční náhrady škody je často odstrašit ekonomické aktéry od toho, aby se vysoce neetického, nemravného či podvodného jednání v budoucnu dopouštěli. Punitive damages jsou tady velmi efektivní, a i ony podle mne slouží k tomu, že neetické a podvodné jednání obchodníků v USA je výjimečné. Například v kauze BMW of North America, Inc. v. Gore, 517 U.S. 559 (1996) podal žalobce žalobu na firmu BMW, a to poté, co si v roce 1990 koupil nový sedan BMW v hodnotě bezmála 41 tisíc USD (což byly tehdy velké peníze, a šlo tedy o luxusní vůz). Krátce poté ovšem žalobce zjistil, že jeho nové vozidlo bylo již jednou přestříkáno, a podal tedy na firmu BMW žalobu pro podvod, a dále se dožadoval náhrady škody a též sankční škody. V průběhu řízení firma BMW připustila, že jako nová prodávala i taková auta, která byla poškozena v průběhu přepravy, pokud náprava takovéto škody nepřesáhla 3 % ceny vozu. Škoda, kterou uplatnil žalobce, byla 4,000 USD, což byla snížená hodnota přelakovaného vozu oproti ceně, za kterou vůz žalobce koupil. Kvůli takovéto směšné částce by se ovšem pochopitelně žádná žaloba nevyplatila (a žádný právník by žalobce nezastupoval). Žalobce nicméně požadoval za úmyslné podvodné jednání firmy BMW též náhradu punitive damages v částce 4 milióny, kterou určil tak, že firma BMW obdobně prodala za posledních sedm let cca tisíc aut v celých Spojených státech, přičemž pokud průměrná částka, o kterou se BMW obohatila na rozdílu mezi deklarovaným stavem auta a jeho skutečným stavem, byla 4,000 USD, celkově se BMW obohatila až o 4 milióny USD. Porota tuto částku přiznala žalobci v plné výši, Nejvyšší soud státu Alabama jí pak snížil na polovinu. Nejvyšší soud pak i takovouto punitive damages shledal zjevně excesivní, když si povšiml, že o nepřípustnosti praxe BMW do té doby neexistovalo žádné rozhodnutí, takto vysoká sankční náhrada škody byla zjevně nepřiměřená, a pro BMW nutně překvapivá (zejména když její politika byla plně v souladu se zákony alespoň některých států Unie).
Pro fajnšmekry federalismu je nutno zmínit též závěr rozhodnutí NS USA, tedy jak se tento soud vůbec dostal k této kauze: aplikoval totiž klauzuli o interstate commerce (zákaz vytváření překážek volného obchodu mezi členskými státy Unie), a dovodil, že takto vysoké punitive damages již vytvořily překážku pro mezistátní obchod, která dostala též ústavní rovinu. Paralela s judikaturou ESD v oblasti pohybu zboží v rámci Unie se samozřejmě nabízí.
II. Sankční náhrada škody v návrhu občanského zákoníku
V návrhu občanského zákoníku, který najdete na leblogu, vidím přinejmenším dva náznaky sankční náhrady škody. Podle navrhovaného ust. § 2644:
(1) Kromě náhrady, k níž je škůdce jinak povinen, vznikne poškozením právo na její přiměřené zvýšení, byla-li újma způsobena úmyslně, zvláště s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci nebo autority škůdce, diskriminací poškozeného z důvodu pohlaví, zdravotního stavu, etnického původu, víry nebo obdobných závažných důvodů.
(2) Při stanovení výše plnění se rovněž přihlédne k obavám poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví vyvolaným hrozbou nebo jinou příčinou.
Podle ustanovení § 2657 (Náhrada při poškození věci) pak při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit, pokud však poškodil škůdce věc úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, uloží se mu náhrada s přihlédnutím k zvláštním poměrům poškozeného; poškodil-li škůdce věc ze svévole nebo škodolibosti, nahradí poškozenému cenu zvláštní obliby.
Podle mne jsou obě ustanovení krokem velmi správným směrem. V našich podmínkách bych se neobával nadměrných a neúměrných sankčních škod.

Typickým příkladem aplikace § 2657 bude situace, kdy žalobci někdo odcizí prstýnek, jehož hodnota sice byla malá, řekněme 1,000 Kč (a proto se nestal trestný čin), ovšem učiní tak proto, že ví, že k prstýnku měl žalobce silný emocionální vztah (žalovaný tak tedy učiní slovy návrhu kodexu ze škodolibosti). Prstýnek se již nenajde. Podle dnešního zákona by mohl žalobce žalovat jen to, oč byl objektivně připraven, tedy o hodnotu prstýnku 1.000,- Kč. Podle nového kodexu by však mohl žalovat cenu zvláštní obliby, což je v obdobných případech navýsost žádoucí.
Posun k určitému přiměřenému a rozumnému pojetí sankční náhrady škody, jak na něj míří § 2644, souvisí též s celkovou dekriminalizací našeho práva. Podle judikatury Ústavního soudu je trestní právo nutno chápat jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné (srov. naposledy nález I. ÚS 69/06 ze dne 12. října 2006). „Trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání přitom v zásadě nemá prostor tam, kde by nahrazovala individuální aktivitu jednotlivců na ochranu jejich práv a právních zájmů v oblasti běžných soukromoprávních vztahů. V opačném případě by totiž docházelo k znerovnoprávnění osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k porušení čl. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy“ (cit. nález I. ÚS 69/06). Pokud dochází k vytlačování trestního práva z oblastí, které jsou svou podstatou soukromoprávní, bude ale nutné akceptovat též to, že veřejná metoda regulace bude do jisté omezené míry transformována v metodu soukromoprávní. Není totiž možné ponechat vztahy, ze kterých je vytlačována veřejná metoda regulace, v režimu stávající náhrady škody, jejíž základní funkcí je funkce kompenzační.

Uvidíme, nakolik citovaná ustanovení návrhu občanského kodexu projdou kritikou, že jdou proti základním principům současné české náhrady škody.

33 komentářů:

Tomáš Sobek řekl(a)...

Institut sankční náhrady škody mi v principu nevadí. Nicméně, může velmi snadno sklouznout k exemplárnímu trestání. Někoho pořádně osolíme, aby si všichni ostatní něco podobného napříště rozmysleli. Takový přístup je nepřípustný v trestním právu, tím spíše by měl být nepřípustný v soukromém právu.

Anonymní řekl(a)...

Zajímavé, zrovna včera jsme podobné téma probírali s našim anglickým lektorem. Rád bych k tomu dodal:
1)je správné, aby např. neetické jednání s sebou neslo i riziko navýšení škody oproti "běžné škodě" (rozbiju někomu auto nehodou/ze msty)
2)je třeba dát pozor, abychom nesklouzli do amerického systému vzájemného žalování, jako odstartoval po úspěchu Ralfa Nadira, advokáta spotřebitelů. Myslím, že naši soudci projeví dostatek umírněnosti.
3)naopak se bojím, že se justici do těchto kroků nebude chtít, protože vyčnívají z mantinelů formální aplikace práva. Vždyť už dnes by snad mohlo být takové rozhodnutí možné. Stačilo by shledat, že např. právo na uchování památky na blízkého člověka (prstýnek malé ceny po mamince) je jedno z osobnostních práv a tvrdit porušení §11 OZ. I Nejvyšší soud ČR shledal, že výčet jednotlivých osobnostních práv je toliko demonstrativní (SR 3/2003). Judikatura se pohnula a uznává třeba, že respektování soukromého života podle něj musí zahrnovat i právo na vytváření sociálních vztahů s ostatními lidmi (Niemietz vs. Německo 1993, A251-B, §29 (čl. 8 Úmluvy), což se promítlo do rozhodnutí našich obecných soudů, třeba Krajský soud v Ostravě dovodil, že protiprávním porušením práva na život jedné osoby může dojít k porušení práva na soukromí jiné osoby, neboť toto právo na soukromí zahrnuje práva vytvářet a udržovat vztahy s jinými osobami a rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost. (PR 5/1998)
Co vlastně už dnes brání chápat např. právo na soukromí ne jako právo "doma za dveřmi", ale i na to, rozvíjet citové vazby (ledy prolomeny - viz výše) mít velmi oblíbenou věc (psa?), vybrat si, jak a kde budu odpočívat (v letištní hale na lavičce?) atd? IMHO nic, ale jsem rád, že to nový zákon vyjádří tak nějak výslovně a že to pojme jako jeden ze škodních nároků...

Martin Bílý řekl(a)...

Ten anonym jsem já, omlouvám se, nejsem ještě zdatným komentátorem...

Jan Vild řekl(a)...

Nemyslím, že punitive damages mají primárně sankční funkci, i když i tu lze patrně v určitých případech přiznat, jak to hezky Zdeněk Kühn rozebírá. To však dle mého názoru není ústřední argument pro zavedení punitive damages. Tím je prevence vzniku škod.

Následující může být zcela reálná úvaha ze strany škůdce (a myslím, že se v oblasti peněžních vztahů děje velmi často): pokud způsobím škodu S, budu z toho mít benefit B, pričemž riziko, že budu nucen poskytnout kompenzaci K je pravděpodobnost p. Pro škůdce tak z hlediska příjmů a vydání na jedné straně stojí benefit B a na druhé straně potenciální kompenzace K. Očekáváná hodnota kompenzace K je p*K (je to jednoduchá aplikace základního nástroje finanční analýzy -- nejisté vydání vynásobím jeho pravděpodobností). Výsledek je, že pokud B>(p*K), škůdci se vyplatí škodu způsobit; pokud B<(p*K), škůdci se nevyplatí škodu způsobit.

V reálném životě p nikdy nedosáhne hodnoty 100%. Naopak, v řadě případů může být p velmi malé -- jednoduše je pravděpodobnost nutnosti uhradit kompenzaci K příliš malá. Pokud tedy právo přijme princip, že se hradí vždy pouze škoda S, tj. K=S, efektivně tak vytváří nedostatečný incentiv k předcházení škodám. Ve většině případů totiž bude platit, že B=S, a proto bude platit, že B>(p*S). Dokonce lze říci, že takové pravidlo motivuje k působení škod, protože se to v řadě případů vyplatí. Co tedy s tím?

Aby byl škůdce odrazen od způsobení škody, musí alespoň nastat situace, kdy B=(p*K). Předpkládejme, že B=S, tj. benefit škůdce ze způsobení škody se rovná způsobené škodě. Jaké má být potom K? K=(S/p) Vzhledem k tomu, že p<1, bude K>S. Takže, aby náhrada škody plnila efektivně prevenční funkci, musí být placená kompenzace K vyšší než způsobená škoda S. Ten rozdíl mezi K a S není výrazem nějaké sankce, nýbrž je výrazem prevenčně-motivační funkce náhrady škody a je funkcí toho, jak pravděpodobné se v době způsobení škody jevilo škůdci, že bude muset škodu uhradit.

Praktický příklad pro ty, kteří mají problémy se vzorci: škůdce způsobí škodu 100 a jeho benefit je 100. Pravděpodobnost, že bude muset škůdce uhradit škodu, se jeví 70%. Pokud se bude hradit škoda 100, potom škůdce má na jedné straně benefit 100 a na druhé straně očekávané vydání 70. Je tedy racionální škodu způsobit. Pokud by ale uhrazovací povinnost byla 143 (tj. 100/0,7), potom očekávané vydání je 100,1 a není racionální škodu způsobit. Rozdíl 42,9 jsou ony "punitive damages" i když sankční povahu nemají.

Přijde mi, že návrh nového občanského zákoníku výše uvedené reflektuje nedostatečně. Ve výčtu okolností pro zvýšení náhrady škody by se mělo objevit i výše uvedené kritérium, tj. "jak pravědpodobné se v době způsobení škody jevilo škůdci, že bude must škodu nahradit". V praxi bude samozřejmě náročné odhadovat velikost p, ovšem nemyslím, že by to bylo náročnější než jiné úvahy běžně vykonávané soudy (např. hodnocení nebezpečnosti trestného činu pro společnost). V USA se běžně používají tzv. treble damages, tj. 3x více, což odpovídá p ve výši 33%. To je celkem reálné číslo (a při zákazu contingency fees u nás bude p možná ještě menší).

Podotýkám, že některé věci jsem zanedbal jako např. časovou hodnotu peněz (která efektivně snižuje p*K) a náklady na opatření k předejití škod (které efektivně snižují B). Ovšem i tak zůstává myslím výše uvedená argumentace platná (ostatně je běžná v ekonomické analýze práva, jíž je ukázkou (byť nutně limitovanou)). Právo samozřejmě nelze redukovat na vzorce, ale výše uvedené argumenty dávají dle mého názoru silný podnět k zamyšlení.

Jan Vild

jan převrátil řekl(a)...

Nejsem ani zdaleka expert, takže směle k sebezesměšnění:

Rozlišoval bych dvojí možný cíl punitive damages - veřejný (důslednější stíhání protiprávnosti, odlehčení trestnímu soudnictví, demotivace škůdců) a soukromý (výhodnější náhrada škody způsobené za zvláštních okolností, případně náhrada újmy nemajetkové povahy)

První cíl, který v našem systému doposud pokud vím neexistuje, přibližně odpovídá situacím "byla-li újma způsobena (...) zvláště s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci nebo autority škůdce", a nejspíš i "obavy poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví vyvolané hrozbou nebo jinou příčinou". Primárně jde o zdvojení postihu jednání, která jsou doposud řešena v trestněprávní oblasti (podvod, vydírání, lichva). Jestli je to vhodné, nevím, a těžko se rozhoduje - záměry zákonodárce s "trestněprávní větví", a zejména pak praxe, jakou hodlá sledovat exekutiva, nejsou úplně explicitní (i když návrh předložený ministerstvem příslušné podstaty vesměs ponechává na první pohled beze změn). Navíc by to (v ideálním světě) chtělo nějakou analýzu efektivity jednotlivých postupů a benefitů zdvojení postihu(pokud bychom věcem ponechali ryze nebo převážně soukromoprávní průchod, kdo se bude brát za slabší? advokáti v rámci snahy najít si lukrativní niku? je to dostačující? na druhou stranu, je trestněprávní postup skutečně efektivní? jak ochotně orgány dané činy stíhají/budou stíhat? s jakou mírou "úspěšnosti"?).

Druhé odůvodnění punitive damages zahrnuje myslím v návrhu "diskriminací poškozeného z důvodu pohlaví, zdravotního stavu, etnického původu, víry nebo obdobných závažných důvodů" a "poškození ze škodolibosti". Tady o potřebě pochybuji - i já si myslím, že téhož výsledku, jaký navrhuje zákoník, by se mělo dát dosáhnout v stávajícím systému postupem skrze §11 OZ - jde-li o diskriminaci, zásah do osobnostních práv je myslím evidentní; v případě škodlibého poškození prstýnku zmiňovaného Zdeňkem Kühnem škůdci evidentně nejde o odstranění prstýnku jakožto ekonomické hodnoty, ale o způsobení nemajetkové, psychické újmy majiteli, a tudíž o zásah do jeho osobnosti - formulačně je to maličko krkolomné (obecně mám raději koncept "morální" újmy, jaký se praktikuje třeba před soudy ES), ale obsahově to podle mě odpovídá... Navíc nevím, jak to vypadá v poslední verzi návrhu (kterou nemohu najít) ale v některé z předcházejících bylo zvláštní ustanovení o náhradě újmy způsobené zásahem do přirozených práv, a navíc ustanovení o náhrad nemajetkové újmy (podle nějž se výslovně měly kompenzovat duševní útrapy)- pak by to přihlédnutí bylo (dokonce) triplicitní.

Zbývá mi poškození "úmyslně nebo z hrubé nedbalosti" a "náhrada s přihlédnutím k zvláštním poměrům poškozeného", a "svévole" a "cena obliby", jimž mám problém porozumět (nemluvě o tom, že celá úprava mi přijde šíáleně detailní a často se opakující - viz ta nemajetkovýá újma a jí příbuzné kategorie). Co se tady myslí "zvláštními poměry" - je to něco mezi obecnou hodnotou a cenou obliby? Jak se svévole liší od úmyslu (kvalifikovaná pohnutka? ale co je pak škodolibost?)? Celá pasáž je z návrhu z roku 1937, a důvodová zpráva k současnému návrhu není dvakrát sdílná. Pokud jde o meritum, "zvláštní poměry" myslím neotvírají až takový prostor; zato mám koncepční problém s cenou obliby - jelikož je ryze subjektivní, jak se bude prokazovat? Nesklouzne to buď k tomu, že soudy prostě odklepnou, co žalobce uvede, nebo (ještě spíše) de facto vyrobí "tarif" založený na obecné hodnotě věci? Nebylo by pak lepší takový tarif (double? triple?) rovnou uzákonit, tím spíše, když verze návrhu, kterou mám k dispozici, má "pevné" minimální částky pro případ usmrcení (podotýkám, že ty jsou pro mě mimořádně diskutabilní)?

Poslední OT douška k návrhu obč.z. - nejsem si vůbec jist, zda autoři návrhu měli otázku punitive damages při přípravě vůbec na mysli (a spíše se kloním k tomu, že nikoliv). Je to škoda - diskuse o jednom z "větších" témat práva odpovědnosti tak neprobíhá na základě věcného záměru, důvodové zprávy apod., a nebýt Jiného práva a dalších obdobných míst, málokdo by asi vůbec štěkl...

Poslední douška k punitive damages - jsme si jsiti, že jsou skutečně efektivní ve smyslu LaE analýzy? Možná snižují zátěž soudů, ale nevede jejich nepříliš jasně vymezené pole působnosti k vzniku dodatečných nákladů na právní jistotu převyšujících onen benefit? Jinými slovy, nestojí nakonec společnost všichni ti právníci a pojištění víc, než kolik by jí stál systém s oemezenějšími kožnostmi náhrady škody?

Jan Petrov řekl(a)...

Díky za skvělý post. Možná, že v USA došly punitive damages do extrémů. Možná, že poroty měly nerady velké korporace, ze kterých "krev neteče". (Jak poznamenal Jan Převrátil, extenzivní a nepředvídatelné punitive damages nesou náklady.)

STATE FARM MUT. AUTOMOBILE INS. CO.V. CAMPBELL (01-1289) 538 U.S. 408 (2003): "With regard to the second Gore guidepost, the Court has been reluctant to identify concrete constitutional limits on the ratio between harm, or potential harm, to the plaintiff and the punitive damages award; but, in practice, few awards exceeding a single-digit ratio between punitive and compensatory damages will satisfy due process." (Zvýraznil J.P.)

De facto punitive damages obsahuje i § 40 odst. 4 AutZ: "Právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem." (Zvýraznil J.P.)

jan převrátil řekl(a)...

On second thought (a tudíž příliš pozdě) si uvědomuji, že druhá motivace "punitive damages", kterou nabízím, ve skutečnosti vůbec nepředstavuje "punitive damages" v "klasickém" smyslu (tedy "jdoucí za újmu způsobenou žalobci"), ale jenom náhradu některých méně tradičních způsobů újmy. V tomhle směru tedy musím odvolat svá slova a připustit, že jsem se skutečně zesměšnil(ano, nejsem chytřejší než páťák).

Pokud jde o "pravé" punitive damages, jsem nerozhodný - analýza Jana Vilda dává smysl, v paktické rovině mám možná trochu obavy o schopnosti soudů při určování p - na druhou stranu, časem by se snad nějaká praxe mohla ustálit.

Zároveň se ve mě ale dme instinktivní pocit nespravedlnosti nad tím, že se přiznává náhrada přesahující škodu, a tudíž se žalobce nechává "vydělat na systému". Je to iracionální a možná bych se mohl upokojit, pokud bych to traktoval jako "odměnu za snahu" - problém je ale v tom, že odměna se neodvíjí od snahy, ale jenom od rozsahu škodního jednání škůdce/pravděpodobnost odhalení. Jak jinak se z toho dostat? Odměna za latentní ochranu veřejného zájmu? Měla by se taková odměna poskytovat, když žalobce jedná primárně s osobním zájmem?

Tohle je pro mne asi největší problém punitive damages - ačkoliv globálně mohou být jako deterrent funkční (i když by to chtělo přesné vymezení podmínek - jinak to vede k mnou zmiňovaným dodatečným nákladům na odstranění nejistoty), a jsou-li správně určeny (což je trochu loterie, ale co není), jsou spravedlivé i vůči škůdci, jsou nicméně v každém případě "příliš laskavé" vůči žalobci. A od téhle individuální nespravedlnosti - byť v tomto případě dokonce ve prospěch poškozeného - se nějak nedokážu oprostit (možná je to dáno zaměřením práva na konkrétní případy - právo podle mě podstatně lépe vystihuje Paretova optimalita - v divoké úpravě "v žádném z dotčených stavů nedochází k posunu od spravedlnosti k nespravedlnosti" - než Kaldor-Hicksova - "v globálu převládají posuny ke spravedlnosti nad posuny k nespravedlnosti").

Matěj Šuster řekl(a)...

Pěkný a zajímavý post.

Z hlediska právní jistoty bych se přimlouval za to, aby byl poměr "punitive damages" nějak fixován k výši "compensatory damages" -- domnívám se, že i arbitrární číslo je zde lepší než žádné číslo.

Z hlediska spravedlnosti mi prostě nepřipadá v pořádku, když např. oběť v důsledku vysokých punitive damages, které X - krát převyšují vzniklou škodu, "vydělá" více než kolik by činil např. její celkový příjem za 20 let. Tak např. ten případ BMW of North America, Inc. v. Gore -- auto stálo 40 tisíc dolarů, vyčíslitelná újma
činila 4.000,- Kč a poškozený měl obdržet 4 milony, resp. 2 miliony USD.

Mimochodem, podle hebrejské bible měl škůdce kompenzovat poškozenému škodu, kterou způsobil, navýšenou o 1/5.

Jan Petrov řekl(a)...

Jasně, je-li jen 10% pravděpodobnost, že se věc dostane k soudu a ten rozhodne v neprospěch škůdce, odstraní motivaci (potenciálního) škůdce spáchat delikt pravidlo o desetinásobné náhradě škody. (Ve skutečnosti o něco menší, protože averze k riziku.)

Riziko odhadu a systematického nadhodnocování p (a po pravdě řečeno i zneužívání moci -- viz koment Tomáše Sobka) je také náklad, a tak se mi nějaký ten strop zdá být vcelku rozumný.

Připadá mi, že musí být v rozporu instituty punitive damages (převyšují-li řádově skutečnou škodu) a class-action. Bude-li žalovat každý stý poškozený zákazník, kterému porota proto přizná stonásobné punitive damages, co se stane, když publicita tohoto sporu povede k tomu, že ostatní poškození zákazníci podají class-action? (Nemohl tohle být problém v případu BMW, který citoval Zdeněk Kühn?)

Ad Jan Převrátil: "Bonbónek" pro žalobce není možná takový problém, protože:
a) stimuluje poškozeného k podání žaloby, i když je výhled na úspěch nevelký (což je asi trochu dvousečné);
b) se bavíme spíš o deterenčním efektu: na jednoho poškozeného, který skutečně vysoudí x násobné punitive damages, připadnou desítky potenciálních škůdců, kteří si to raději rozmyslí.

jan rpřevrátil řekl(a)...

matěj šuster: z hlediska individuální spravedlnosti a právní jistoty bych také byl za cap; problém je v tom, že se tím zase omezuje deterenční funkce - bude-li zisk ze škodního jednání vyšší, než (pokud se nemýlím)cap koeficient*způsobená škoda/p, vyplatí se to...

jan petrov: díky za zmínění class action - nebylo by jejich usnadnění v kontinentálních podmínkách lepším způsobem, jak přiblížit přisouzené odškodnění k reálně způsobené škodě, než punitive damages (mimochodem to vypadá jako docela hezký příklad substituability hmotného a procesního práva k dosažení téhož cíle)?

bonbónek sub b) - to je přesně Kaldor-Hicks, se kterým mám instinktivní (morální?) problém - je lepší jednoho neoprávněně odměnit, nebo dvacet neodsoudit k náhradě v plné výši? Nepopírám ovšem, že můj postoj je poněkud extrémní, a ten systém by mohl bý společensky efektivní , pročež je moje výtka velmi váhavá...

jan převrátil řekl(a)...

Poslední (abych také dnes někdy dělal skutečnou práci), už velmi "nesevřená" douška: teoreticky je představitelný systém "dělených punitive damages", kde by (i) žalobce dostával (skutečnou škodu)*(koeficient odměny - 1,5? 2? 3?), a (ii) punitive damages nad tuto výši (případně + náklady řízení) vypočtené podle mechanismu zmíněného Janem Vildem by se odváděly státu. Já bych se morálně nažral a deterence by zůstala celá - jenomže by zase vznikl problém v případě více po sobě následujících žalobců...

Co s tím? Povinnou class action? Nebo budu muset definitivně přijmout malou nespravedlnost vedoucí k větší spravedlnosti?

Jan Petrov řekl(a)...

Vámi zmiňované dělené punitive damages jsou tuším zavedené v některých státech USA.

Neoprávněně odměnit: Jsou-li tu okolnosti odůvodňující extrémní punitive damages, budou zásluhy úspěšného žalobce také zřejmě extrémní.

Cap omezuje deterenční funkce: něco za něco; jako všechno.

Martin Bílý řekl(a)...

To by šlo vyřešit tím, že poplatek státu by se zaplatil poprvé a naposledy v prvním prohraném sporu. Jenže - odváděly státu v civilním procesu? To už IMHO příliš zavání správou. Navíc by to některé subjekty dost zvýhodnilo, například samotný stát, jeho organizační složky nebo společnosti, kde je finančně zainteresován, protože on v případě prohry tyto prostředky zaplatí de facto sám sobě. Musely by jít spíše na nějakou nestátní nevýdělečnou instituci, např. charitu. To nevypadá jednoduše, rozhodně ne jednodušeji, než kdyby zůstaly úspěšnému žalobci...

Matěj Šuster řekl(a)...

Jan Vild:

Ve většině případů totiž bude platit, že B=S, a proto bude platit, že B>(p*S).
------

Toto tvrzení mi připadá dosti pochybné, mohl byste jej prosím nějak blíže odůvodnit? S přimhouřenými očima bych jej akceptoval u deliktů typu krádeže, ale co třeba nedbalostní delikty -- např. nedbalostní ublížení na zdraví při autonehodě?

Díky.

Jan Vild řekl(a)...

Ad dotaz Matěje Šustera: Pro zjednodušení jsem předpokládal úmyslné jednání, u kterého lze tu škůdcovu racionalistickou úvahu dobře demonstrovat. U nedbalosti by bylo třeba důkladnější analýzy a zejména v případě nevědomé nedbalosti by asi nebylo pro punitive damages vůbec místo. Omlouvám se za takováto nikoli explicitní zjednodušení. Jsou tam i jiná, protože jinak by to bylo na dlouhý paper a nikoli na komentář na blogu. Chtěl jsem jednoduše vypíchnout princip, nikoli podat vyčerpávající analýzu.

Jak jsem již uváděl, tyhle úvahy o prevenci nejsou nové. Viz např. celkem srozumitelně napsaný článek: Robert Cooter. "Punitive Damages for Deterrence: When and How Much?" Alabama Law Review (1989)

Ad vztah ke skupinovým žalobám: nemyslím, že se punitive damages a class action navzájem vylučují. Jde o ovlivnění chování škůdce v době škodného jednání, nikoli o to, zda žaloba půjde cestou skupinové či individuální žaloby. U individuální žaloby půjde o punitive damages aplikované na škodu v individuálním případě. U skupinové žaloby půjde o punitive damages aplikované na agregátní výši škody. Pokud škůdce předpokládá, že pravděpodobnost placení náhrady škody je 20 %, a proto škodí, ale pak se ukáže, že skutečné placení náhrady škody je 90 %, domnívám se, že by to mělo jít k jeho tíži.

Ad nebezpečí zneužitelnosti: nemyslím, že by v ČR někdy významně hrozilo. V USA k excesům vede spojení punitive damages + class actions + contingency fees + jury trial, pričemž ústřední problém vidím právě v použití poroty. Ostatní jsou velmi užitečné instituty zajišťující efektivní vymáhání práv. Promiňte mi to používání anglických právních termínů bez vysvětlování, ale jsou to celkem notoricky známé věci, které lze bez problému najít na webu.

Honza Vild

Petr Zima řekl(a)...

Několik nesouvislých poznámek:

Není nutné aby se přebíraly punitive damages a ani to nejde, protože nemáme ani poroty ani dostatečně motivující contingency fee. Výchovnou i trestní motivaci by však mohly zajistit i jen některé dílčí prvky. Například zavedení efektivních hromadných žalob by jistě bylo přínosem. Dalším problémem jsou ovšem soudní poplatky ve spojení s vázaností soudu návrhem.

Myslím, že BMW v. Gore není posledním slovem Nejvyššího soudu USA. Ještě se tím zabývali loni v Philips Morris v. Williams kde byl punitive/compensatory damages byly v poměru 97:1. One digit limit by byl přínosný i u nás, kdy zejména pojišťovny i jiní velikáni průmyslu zneužívají své pozice. Pokud jsou žalovány takové velké firmy mají pohodlnou pozici spočívající v relativně malém riziku (viz vzorce J. Vilda), v jejich informační výhodě a často i dostatku času (daným i donedávna nízkou sazbou zákonných úroků z prodlení). Další výhodou těchto firem je, že u nás i v civilu platí pro dokazování „nade vší pochybnost“ namísto anglosaského „balance of probabilities“. V každém případě je nutné o tomto problému hovořit a legislativně stávající stav změnit.

Hynek Baňouch řekl(a)...

Jsem rád za směr uvažování, který Zdeněk Kühn předvedl v tomto postu.

Opatrný přístup našich soudů k vysokým odškodněním je znám (kromě tradice je v této tendenci dle mě přítomna i snaha "nemít tady ameriku"; přidejme ještě "hoaxoidní" odškodnění za psa v mikrovlnce, a neštěstí je hotovo).

Přitom ekonomická realita ukazuje, že vázání výše odškodnění jen na prvky vážící se k poškozenému není produktivní.

Pro mě je typickým případem úmyslný tiskový delikt: noviny v úmyslu (minimálně v nepřímém) otisknou nepravdu. Soud vše odškodní zjednodušeně řečeno, podle poměrů poškozeného.

S tím vydavalé kalkulují a vesele dál pokračují v tištění poloprav o komkoli(a indiskrecí o osobách, které nejsou ani osobami veřejného zájmu,a ani nijak svůj život médiím nenastrkují).

Soud tedy přiřkne pěkně při zdi 100.000,- Kč, a všichni jsou spokojeni. Zejména vydavatel, protože ví, že i při započítání nákladů řízení vydělal 2 mio Kč. Kam mířím?

Pokud nebude v podobném případě "soukromoprávní pokuta" navázána na zvýšení nákladu, ke kterému došlo v důsledku zveřejnění polo-pravdy či nepravdy (či jiné nekorektní info - doplňte si sami), tak jeden z účelů práva - prevence proti rušení míru nebude nikdy naplněn. Soudy naopak k takovému cynickému jednání napomáhají.

(Dlouho jsem teď hledal,a bohužel nenašel jeden rozhovor, který před drahným časem byl na lidovkach.cz, kde se jeden redaktor bulváru bezelstně mluvil o tom, že přesně takto kalkuluje. "Nekorektnost" se mu vyplatí, a když "to přesvihne", tak prostupně sérií článků dodriftuje k pravdě, nebo omluvě - setře diferenci mezi tím co skutečně zjistil, a tím, co skutečně napsal. Rád bych ten text někdy našel, je opravdu instruktivní, zejména pro soudce)

Soud se pak nemá čeho chytit, zvlášť když třeba po měsící vyjde i omluva.

Takže vydavatel se omluví,a jede se dál. :-(

Přeji všem pěkný den a poškozeným co jim patří (a navrch i to co získají svou iniciativou)

Jan Petrov řekl(a)...

Hynku, tak s tím na ÚS něco udělejte ;)

§ 13 odst. 3 OZ: "Výši náhrady ... určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo."

Plus čl. 10 odst. 2 Listiny a (tuším) čl. 9 Úmluvy a je to uvařené.

BGH rozhodl o výši odškodnění i s ohledem na deterenci porušování osobnostních práv v kauze princezny monacké.

Novináři bulvárních médií vzbuzují lítost: studovat žurnalistiku, snít o Pulitzerově ceně a o tématech, která hýbají celou společností -- a pak psát o poprsí Ester Ládové...

Hynek Baňouch řekl(a)...

Jj, pošlu to vejš. Snad se to ujme. Ale i kdyby se to neujalo teď, je jasné, že se to prosadí tak či tak, silou skutečnosti.

Věc ale souvisí i s tím, že právo u nás jakoby operuje v bezčasí a tváří se (pokrytecky), že když po dvou letech poškozený vysoudí omluvu a pět peněz, tak že byla byla újma odčiněna (totéž když zprostí obžaloby, nebo když vazbu započítá do trestu, který "jakoby náhodou" se kryje s délkou vazby atd.). Média naproti tomu vědí, že pro ně existuje jen teď a tady. (Není nic staršího, než dnešní noviny.) Kdopak by se staral o včerejší lež.

((Dalším pomíjením časové dimenze je jakýsi esencialismus - při posuzování úkonů se soud tváří, jakoby i učastníci měli v realitě možnost posuzovat jeden úkon po dobu několika měsíců, tak jako soud; nároky kladené na perfekci úkonů, které jsou často uskutečňovány v řádech sekund nemají nic společného s praktickým životem; ale to už jsem v jiném, dosud nenapsaném postu o časové dimenzi práva, která se nevyčepává jen formulí justice delayed ...))

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Také si myslím, že stěžejní funkcí sankční škody není ani tak potrestání, jako spíše odstrašení pro futuro. V tom postu to píšu, byť to nezdůrazňuji. Rozdíl mezi systémy, které punitive damages mají, a systémy, které nikoliv, lze vyjádřit Damaškovou terminologií reakčního (tedy omezeného) a aktivistického státu. Čím méně do společenských vztahů v USA zasahuje státní moc, tím více pak je právo vynucováno privátním způsobem, když punitive damages připadající žalobci hrají jednak roli bonusu za to, že žalobce svou žalobou, ve které uspěl, odrazuje žalovaného a subjekty jemu obdobné od společensky neefektivního chování, a jednak plní touto formou i regulatorní funkci.

Myslím, že tu bylo zmíněno i několik dalších problémů s tím spojených - např. výše soudních poplatků, které se stanoví podle žalované částky (to považuji za zjevně špatnou úpravu), větší nároky civilního procesu na pravdu (jako přímo odstrašující případ důrazu na materiální pravdu považuji několik let starý nález ÚS v kauze Opočno) než v common law atd.

Jinak souhlasím, že důvodovka k tomuto v ObčZák prakticky neexistuje, takže si můžeme jen domýšlet, co tím autor myslel.

V Německu v případech podobných našemu § 11 a 13 ObčZák dovodili, že tam přece jen ta satisfakce nějakou odstrašující funkci musí mít - ten rozhovor v LN s tím redaktorem bulváru si pamatuju, a to je klasická ukázka toho, proč německý BGH dovodil, že např. v kauze Karoliny monacké musí mít satisfakce též možnost odstrašit bulvár od budoucího opakování obdobných článků.

Jinak punitive damages v situaci nedbalosti asi aplikovatelné být nemají. Rozumně je lze aplikovat jen na případy úmyslné škody (nebo přinejmenším nějaké situace hrubé nedbalosti).

Hynek Baňouch řekl(a)...

mé upřesnění Janu Petrovovi : s tím posíláním "vejš" jsem to samozřejmě myslel s velkou nadsázkou. Nejde totiž o téma, o kterém by soudci nepřemýšeli a potřebovali je pasírovat skrze incentivy od asistentů; chtěl jsem spíše zdůraznit, že se taková koncepce prosadí tak či tak; odkaz na stávající znění ObčZ mě spíše navnadil, že se možná iniciativy chopí obecné soudy, nebo ten Nejvyšší z nich, nejde totiž primárně o téma ústavního práva

ad LAE ...
těšil jsem se na více příspěvků od kolegů zabývajícíh se LAE, ale asi jim to téma přijde triviální

Jan Petrov řekl(a)...

Ad Hynek Baňouch

Ve skutečnosti je tu daleko lepší ustanovení, které sedí na Blesk, jak hrnec na ... Ale to si nechám na článek ;) Bo nápad je na nic; řádky textu a položka v CV je to, co se počítá.

Aktivita obecných soudů: Postav třeba zeď.

Samozřejmě jsem Vaši poznámku pochopil jako nadsázku. Možná téma do diskuze nad presem a sachrem, nic víc. Nepochybuju, že E.W. netřeba nic pasírovat. Ale přece jen: nedostal jste malý (nezasloužený) kartáč?

No nevím, co více k tomu L&E řekne. Promiňte mi ten sarkasmus, ale mám za to, že L&E aktivity mohou spočívat i v tom, říkat, co leckoho napadne, vznešenějším slovníkem. Na to, dělat pořádnou economics, tu většina z nás (mě nevyjímaje) nemá.

Hynek Baňouch řekl(a)...

Jane P. :-) Vaše obavy jsou zbytečné :-) Já jsem si jen pořád nezvykl, že JP je široce čteno a pak s různými úmysly vykládáno. A to pak občas při četbě některých podání přechází zrak. Takže pobyt v asistentských funkcích mě naučil polopatismu (třeba i dodatečnému).

Ad LAE: ...nevím úplně přesně kam míříte, ale je jasné, že specialisté k věci umí říci nejvíc. A proto bych prostě rád znal názor, na (třeba i pro ně) triviální problém.

Z mnoha a mnoha praktických situací jsem si odnesl poznání, že tvorba zákonů a judikatura často nerespektují úplně základní ekonomické poznatky.

(Možná naivně si myslím, že)kdyby byly konfrontovány úhlem pohledu zvaným "ekokonomický styl myšlení", byly by korigovány,a bylo by to ku prospěchu věci.

A na to, podívat se na věc zorným úhlem ekonomického stylu myšlení snad člověk nemusí být praktikující ekonom.

Jan Petrov řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Jan Vild řekl(a)...

Chvili jsem vahal, zda hozenou rukavici zvednout. Se stavajicim stavem L&E v CR lze s Janem Petrovem asi souhlasit, ale myslim, ze skepse ohledne potencialu tohoto pristupu neni zdaleka na miste a dokonce je skodliva, protoze to jen odrazuje od hlubsiho poznani.

Pokud by nejaky mimozemstan pozoroval cloveka od jeho narozeni, tak by taky mohl po ctyrech mesicich zivota toho clovicka odsoudit a prohlasit, ze tohle kricici zviratko je pouze nafouknuta bublina. Ale on se ten clovicek jednou muze stat Einsteinem. Nejde o to, jake to mimino je ted, ale co z nej jednou bude. A stejne jako ten mimozemstan dela chybu v odsuzovani toho, co jeste poradne nepoznal, tak dela dle meho nazoru chybu i Jan Petrov.

U nas je L&E proste zatim v plenkach, a tak neni divu, ze se ta metodologie jevi amatersky a banalne. Jako cerstvy Fulbrightista se Jan Petrov v USA brzo presvedci, ze jakmile ten drobecek trosku povyroste, stane se z ukricenosti genialita. L&E proste na lepsich americkych skolach vladne ve vsech oborech a vyhnout se mu nejde.

Prave zkusenost z USA, ale i ze zapadni Evropy, ukazuje potencial L&E. A to presto, ze i tam je vyzkum na zacatku. Budme radi, ze alespon nekdo tenhle novy smer v CR propaguje a viri tak zdejsi stojate vody. Ano, muze to vypadat zacatecnicky, ale aspon se o tom mluvi. Kdyz jsem dostal jeste v minulem stoleti Fulbrightovo stipendium ja, tak tady o L&E nevedel vubec nikdo -- Jan Petrov je na tom ted mnohonasobne lepe. Z pohledu "starce" tedy mohu jen konstatovat: "Dikybohu alespon za to, ze se to uz narodilo."

Jan Vild řekl(a)...

Vidim, ze zatimco jsem psal svuj predchozi komentar, Jan Petrov prispevek, na ktery jsem reagoval stahnul. :) Duvody neznam, ale pokud za tim stoji sebereflexe, ma mou poklonu, nebot to je vlastnost velmi vzacna.

Petr Zima řekl(a)...

Druhý komentář:
V našich podmínkách nejde ani tak o to, aby velké firmy byly jako škůdci trestány, jde spíše o to, aby za nepatřičné chování nebyly tyto firmy odměňovány různými procesními apod. výhodami. Příklady takového odměňování jsou k nalezení u sporů podle § 220k obchodního zákoníku (spory o přezkoumání přiměřeného vypořádání, protiplnění, dorovnání apod.). Z první vlny sporů podle tohoto ustanovení vyplývá, že znalci jmenovaní soudem v rámci soudního přezkumného řízení v drtivé většině případů stanoví výši přiměřeného vypořádání v mnohem vyšší částce, než jakou původně určil hlavní akcionář a jím vybraný znalec (jsou známé i případy zvýšení až o 400%). Hlavní akcionář není efektivně nucen právními předpisy stanovit vypořádání, protiplnění atd. ve správné výši všem poškozeným menšinovým akcionářům. I když nakonec po letech souzení zaplatí jednomu nebo dvěma menšinovým akcionářům, kteří se odváží jej zažalovat, přesto je to pro něj velmi výhodný obchod a on tak dostává od zákonodárce nemalý bonus vyplývající z toho, že existují bariéry v podobě soudního poplatku, nemožnosti soudu jít nad návrh žalobce, důkazního břemene a dalších rizik spojených s řízením (náklady advokátů) a v neposlední řadě z důvodu neexistence skupinové žaloby. V jednom konkrétním případě, který je právě projednáván u soudu, činí zisk hlavního akcionáře podle nového „soudního“ posudku 44 milionů Kč (rozdíl mezi tím, kolik menšinovým akcionářům uhradil a tím, kolik uhradit měl); v případě neúspěchu ve sporu zaplatí jen asi 1,2 milionu Kč. Pokud by ovšem existovaly efektivní odrazující prostředky, které by hlavního akcionáře nutily nabídnout již od počátku správnou cenu, byl by tento rozdíl mnohem nižší nebo i nulový. Při tom v blízkém zahraničí tyto odrazující prostředky v právních řádech zakotveny jsou.

Jan Petrov řekl(a)...

Ad Hynek Baňouch:

Chtěl jsem říct jen tolik, že málokterý právník v ČR je na L&E nějak specializovaný. A že L&E, trochu nezaslouženě (chcete-li: neefektivně, ha, ha), působí jako odznak (akademické / argumentační) moci.

"My si tady jen tak plkáme o punitive damages, ale až příjde nějaký specialista -- hned nám řekne, zač je toho loket." Ta věta mě nijak neuráží, jen si myslím, že kouzelník možná nepříjde.

Ale je to i pozitivní zpráva: L&E na té úrovni, na které se tu praktikuje, může dělat každý. Stačí přijít s (dobrým) nápadem.

Řešit věci "od stolu" je přínosné, neboť skoro zadarmo -- avšak takový přístup má i svá omezení. Příklad: cap na maximální punitive damages přináší nevýhodu (neumožňuje plnou deterenci, je-li pravděpodobnost detekce velmi nízká) i výhodu (snížení právní nejistoty). Jestli zavedení capu je spíše +, anebo - je na měsíce sběru dat a jejich náležitého vyhodnocení.

Jan Petrov řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Jan Petrov řekl(a)...

Ad Jan Vild:

"jakmile ten drobecek trosku povyroste, stane se z ukricenosti genialita" -- to je hezky řečeno.

K L&E mám trochu rezevovaný přístup, protože se mi zdá sloužit jako vehikl k prosazení některých preferencí a zájmů. Ve zkratce: raději si přečtu, že zdanění v takovém odvětví přineslo makové náklady, než že daně mají být nulové, protože to je turboefektivní.

II. Sebereflexe je fajn. Tomáš Sobek hezky psal, že smysluplné diskuzi prospívá optimální přístupnost diskutujících: ani se při prvním zadupání nevzdat svého stanoviska, ani na něm nelpět za každou cenu.

Ale je důležité vědět (a u Vás nemám pochyb), že obě strany hrají stejný sport.

Pokud jeden právník, kterého zde nechci jmenovat, a jeho novinový poskok vážně prosazují teorii, že ÚS nemůže rušit rozhodnutí (ne zákony) s účinností ex tunc -- pak už jde ne o to, společně se přiblížit pravdě, ale o to, vymyslet jakýkoli argument ve prospěch své strany, který by (právnická) veřejnost "zblajzla".

A stejné to může být, ale nemusí, s L&E.

Zatím nejlepší diskuzi o L&E jsem vedl s absolventem matfyzu (ano, mrzí mě, že jsem tuhle škodu nestudoval). Technická povaha; originalita; nekoukání se napravo, nalevo.

Hynek Baňouch řekl(a)...

ad JP:
Rozumím Vám (vykám, neb na i-netu není potykání tak zajímavý proces jako v obvyklém prostředí :-))

Já jsem skutečně mluvil obecně.

A z jednoho tónu vašeho textu jsem měl pocit: LAE je těžké a jen povolaní z nejpovolanějších o něm mohou mluvit.. OK. Amatérismus vědě neprospívá, souhlasím,ale člověku by to nemělo brát elán něco zkusit (i s chybami). LAE považuji za velmi výtěžné explikační schéma mnoha právních problémů. Níc víc ale taky nic méň.
Prostě mi to "zorným úhlem vzácnosti" ;-) zapadá.
Ale myslím si, že si v tom rozumíme; psali jsme každý o něčem jiném.
PS: výborný popis zrodu kreativity, která je nutná jak v umění tak vědě podle mě podává film Andrej Rublev (chvíle, kdy se chlapec přizná, že vlastně žádný zaručený recept na lití zvonoviny nezná...)
Takže: varování před amatérismem a programovou hodnotovou vychýleností rozumím.

Jan Petrov řekl(a)...

Ad Jan Vild:

"Prave zkusenost z USA, ale i ze zapadni Evropy, ukazuje potencial L&E. A to presto, ze i tam je vyzkum na zacatku. Budme radi, ze alespon nekdo tenhle novy smer v CR propaguje a viri tak zdejsi stojate vody. Ano, muze to vypadat zacatecnicky, ale aspon se o tom mluvi."

Souhlasím s Vámi. Skepticismem jde "zamáznout" cokoli. Americké nadšení má něco do sebe. Tak uvidíme, co za 10, 20 let :)

Po 90. letech snad riziko vědeckého (law-)ekonomismu už nehrozí. Snad jsem viděl problém, kde není.

Anonymní řekl(a)...

Jak ale zase na počátku diskuse bylo již řečeno, vše povede spíše k mimosoudnímu vyrovnání, neboť důsledek pro žalovaného, který si je vědom svéhio protiprávního jednání, je až příiš tvrdý, pokud by věcd nechal dojít k soudu. Ale objevuje se zde další problém v příapadě mimosoudního řešení a totiž, že žalobce bude vydírat žalovaného s argumentací, že je vysoce pravděpodobné, že v soudním řízení bude požadovat na základě sankčí náhrady škody daleko větší částku. Ale zase tento vztah mi přijde vyrovnaný skutečností, že žalobce nemusí uspět. Tak se mi jeví tato koncepce poměrně vyrovnaná. Čili byl bych i pro tuto variantu náhrady škody, minimálně je to dobré pro případ náhrady škody za tzv.ztížení společenského uplatnění.