Jak nás vidí veřejnost III.

Poslední autorkou, u níž budeme zjišťovat její pohled na právníky, je Virginia Woolfová. Patří do světové literatury, není třeba ji blíže představovat. Pracuje metodou líčení duševních stavů svých hrdinů v různých vnějších situacích.

V románu Roky (The Years) vystupuje britská smetánka, příslušníci rodiny plukovníka Pargitera ve třech generacích. Jeden z jeho synů (Morris) se stal advokátem, ač to otec považoval pro vyšší kruhy za nevhodné. Morrisova manželka Célie s jeho o hodně starší sestrou Eleanor se jdou podívat na jedno jeho soudní jednání. Woolfová líčí dojmy a nálady Eleanory takto:

„Prošly létacími dveřmi do soudní síně, kde se věc projednávala…, vypadala tmavá a přeplněná. Muži v parukách a talárech vstávali a sedali a vcházeli a vycházeli, jako hejno ptáků poletující sem a tam po poli. Všichni vypadali neznámí; Morrise neviděla… Tamhle je, zašeptala Célie.

Jeden z advokátů v přední řadě otočil hlavu. Byl to Morris, ale jak divně vypadal ve žluté paruce! Přelétl je pohledem bez náznaku, že by je poznával. Ani ona se na něho neusmála; slavnostní, nezdravě nažloutlá atmosféra zakazovala něco osobního; na všem bylo cosi obřadného; z místa kde seděla, viděla profil jeho obličeje; paruka mu zplošťovala tvář a dodávala jí hranatý, orámovaný vzhled, jako obrazu… rozhlédla se kolem. Všichni vypadali jako obrazy; všichni advokáti vypadali výrazně, jako vyřezaní, jako ty portréty z osmnáctého století visící na stěně. Stále ještě vstávali a sedali, smáli se, hovořili… Náhle se rozletěly dveře. Zřízenec požádal o ticho pro jeho lordstvo. Ticho nastalo; všichni povstali; a soudce vstoupil. Uklonil se a zaujal své místo pod Lvem a Jednorožcem. Eleanor pocítila záchvěv uctivé bázně. Vždyť to byl starý Curry. Ale jak změněný! Když ho posledně viděla, seděl v čele jídelní tabule… a pak ji provedl salónem, aby se podívala na jeho starožitný nábytek. Ale teď je tu, hrozivý, pompézní ve svém taláru.

Jeden advokát povstal. Pokoušela se sledovat, co ten muž s velkým nosem říkal; bylo ale obtížné si z toho něco vybrat. Přesto poslouchala. Pak vstal jiný advokát, drobný mužík s kuřecím hrudníčkem a se zlatým cvikrem. Četl nějakou listinu; pak i on začal argumentovat. Částem toho, co říkal, rozuměla; ale jak se to vztahovalo k případu, nevěděla. Kdy asi bude mluvit Morris, říkala si? Zřejmě ještě ne. Jak říkával její otec, ti chlápci od práva vědí, jak věci natahovat… Upřela oči na Morrise… vzpomínala na jeho vášeň pro advokacii, když byl malý… ona nakonec tátu umluvila… ale hle, vzrušeně pozorovala, že Morris sám povstal… Vypadal velmi vysoký a černobílý, když začal. Jednu ruku měl na klopě tógy… jak dobře znala toto jeho gesto… ale druhé gesto, jak šermoval paží, nepoznávala. To patřilo k jeho životu na veřejnosti, k životu u soudů. A jeho hlas byl nezvyklý… Célie hleděla naprosto upřeně před sebe na manžela. I Eleanor se snažila soustředit na jeho vývody. Mluvil neobyčejně zřetelně; krásně odděloval jednotlivá slova. Najednou ho soudce přerušil: Rozumím správně, pane Pargitere, že tvrdíte…? řekl civilním, a přesto protivným hlasem; a Eleanor vzrušilo, jak Morris okamžitě přestal; jak uctivě sklonil hlavu, když soudce promluvil. Bude znát odpověď? pomyslela si, jako by byl dítě, a nervózně se zavrtěla na sedadle, aby neselhal. Ale on měl odpověď v malíčku. Beze spěchu a zmatku otevřel nějakou knihu; nalistoval místo; přečetl úryvek, načež starý Curry přikývl a udělal poznámku ve velkém otevřeném spisu před sebou. Ohromně se jí ulevilo... Cítila, že se může uvolnit.

Rozhlédla se kolem. Byla to divná směs slavnostnosti a dovolenosti. Advokáti pořád vcházeli a vycházeli. Postávali a opírali se o stěnu zasedací síně. V bledém světle shora měly jejich obličeje barvu pergamenu; všechny jejich rysy byly jako vyřezané. Rozsvítili plynová světla. Zírala na samotného soudce. Teď se opíral ve svém velkém vyřezávaném křesle pod Lvem a Jednorožcem a poslouchal. Vypadal nekonečně smutný a moudrý, jako by slova na něho dorážela už celá staletí. Teď otevřel těžká víčka, svraštil čelo, malá ruka se křehce vynořila z obrovské manžety a napsala pár slov do toho velkého spisu. Pak s polozavřenými víčky opět upadl do svého věčného bdění nad nesvárem nešťastných lidských bytostí. Její myšlenky se toulaly. Opřela se v tvrdém dřevěném sedadle a nechala se zaplavit vlnou zapomnění…

Znervózněla. Vzduch byl zatuchlý; světlo mdlé; a soudce, teď, když se první lesk setřel, vypadal podrážděně; už nebyl nedotčen lidskou slabostí a ona si s úsměvem vzpomněla, jak strašně naivní byl tenkrát, když jí ve svém ohyzdném sídle ukazoval starožitný nábytek. Tohle jsem našel ve Whitby, řekl tenkrát. A byl to šunt. Chtělo se jí smát; chtělo se jí hýbat. Vstala a zašeptala: tak já jdu.“

Tak to je konec citátu.

Jakýže tedy proud duševních stavů vyvolávalo u Woolfové právo a právníci?
Nezdravá, zatuchlá, obřadná, pompézní atmosféra; vyřezané a zarámované pergamenové tváře portrétů z osmnáctého století, na nichž, i když je snad jinak důvěrně známe, najednou nic nepoznáváme.
Teatrální gesta, dokonale spisovně vyslovované věty, ale jejich smysl, ba vůbec vztah k věci, uniká do neznáma.
Podivná směs strachu z tohoto neznáma, úcty k obřadu a pohrdání jeho celebranty; vždyť jsou to v civilním světě vlastně hlupáci.
Vlna zapomnění a pryč na čerstvý vzduch Strandu.

Jsou to všechno jenom duševní stavy bláznivé Virginie Woolfové nebo na tom něco je? Byly by duševní stavy Eleanory – Virginie o moc jiné, kdyby popisovala zasedání zednářské lóže?