Nový blog, nová kniha, nový časopis a jedna krátká úvaha (na staré téma)
Začnu odzadu - tedy „krátkou úvahou na staré téma“: přemýšleli jste někdy o tom, zda se má eurokonformní výklad vnitrostátního práva použít pouze v případě, kdy je mezi vnitrostátním a evropským právem rozpor, nebo se jedná o obecné výkladové vodítko, kterým musí každý právník v členském státě EU začít, pokud se chce dobrat správného smyslu aplikovatelné právní normy? Pro fajnšmekry dodám, že „evropským“ právem zde rozumím právo komunitární i unijní, neboť se tato zásada uplatňuje v obou právních řádech.
Pokud Vás ta první věta odradila (a to podstatou svého sdělení, nikoliv tím, že se mi ji nepovedlo obratněji naformulovat), pak nemusíte číst dál. Patříte ke skupině čtenářů Jiného práva, kteří by se zde s úvahami se světa práva Evropské unie raději nesetkávali. Přiznám se, nevím, jak je ta skupina veliká (a vlastně uvítám, pokud se k tomu ve svých komentářích vyjádříte). Přesto jsem se ale rozhodl učinit experiment: založit si alternativní blog, kde se budu věnovat právě těmto otázkám. Je jakýmsi prodloužením mé Moskytiéry, proto nese název Mosquito Net - Blog Extension.
Blog vznikl jako součást ještě jiného experimentu: jako učební pomůcka pro mé studenty tady v Oxfordu. Pokud Vás tedy zajímá, jaké otázky s nimi diskutuji, můžete se přijít (virtuálně) podívat. A třeba se i zapojit do diskuse.
Ale teď pomalu zpátky k té úvodní úvaze: dostal jsem se k ní na konferenci „Europeanization of Public Law“, kterou uspořádalo společně několik kateder univerzit z Utrechtu (kde se konference také konala), Rotterdamu a Groningenu. Konference měla za účel především představit a diskutovat novou knihu, po níž byla pojmenována i konference. Jejími autory je čtveřice holandských profesorů: Jan H. Jans, Roel de Lange, Sacha Prechal and Rob Widdershoven (pro ty, kteří to ještě nevědí: Sacha Prechal by se mohla psát také jako Saša Prchalová, neboť je původem Češka, k Čechům se stále hlásí a podle - nejen mé - zkušenosti se jim snaží všemožně pomáhat). Pokud by Vás podrobnosti o konferenci zajímaly, můžete si o ní přečíst právě na mém alternativním blogu.
Profesor Hans D. Jarras z Univerzity v Münsteru ve svém příspěvku hodnotil jednu z kapitol zmíněné knihy, věnovanou eurokonformnímu výkladu. Tedy, sem také směřovala jedna z Jarrasových výhrad: autoři použili termín „konzistentní výklad“, který podle něj není správný, poněvadž nevystihuje jednosměrný charakter této zásady: vnitrostátní právo musí být vykládáno v souladu s právem evropským, nikoliv naopak. Musím přiznat, že s tím souhlasím, i když záleží dost na tom, jak si odpovíte na otázku, kterou jsem položil v úvodu tohoto příspěvku: kdy se tato zásada uplatní?
Jarras trval na tom, že pouze v případě, kdy vnitrostátní právní norma odporuje normě evropské. Na to nesouhlasně reagoval jeden dánský kolega (jehož jméno jsem bohužel nezachytil), když řekl, že to přece nedává smysl: většina vnitrostátních právních norem se tak či onak opírá o normy evropské (přinejmenším v některých oblastech). Nemělo by tedy smysl začínat vykládat vnitrostátní právní normu izolovaně od jejího evropského základu, poté odděleně vyložit normu evropskou a nakonec provést srovnání, zda je mezi nimi rozpor. Z metodologického hlediska se jedná o dvě vzájemně provázané operace, které nelze zařadit do jasné časové posloupnosti. Stejně tak nelze tvrdit, že by konzistentní výklad přicházel do hry až v případě konfliktu.V určité míře je přítomen už od počátku.
Pravda, kontroval Jarras, musíme však odlišovat metodologické otázky od otázky povinnosti, kterou eurokonformním výkladem Soudní dvůr ukládá vnitrostátním orgánům aplikace práva. Povinnost použít eurokonformní výklad je podle něj skutečně relevantní pouze v případě rozporu.
Myslím, že pravdu má Jarras, a zdá se to potvrzovat i tato (podle mého názoru poněkud nešikovná) formulace použitá Soudním dvorem v případu C-212/04 Adeneler: „je namístě zdůraznit, že [povinnost uplatňovat zásadu konformního výkladu] vyplývající z čl. 10 druhého pododstavce ES a čl. 249 třetího pododstavce ES, jakož i ze samotné dotyčné směrnice, byla uložena zejména pro případ neexistence přímého účinku ustanovení směrnice, ať již příslušné ustanovení není dostatečně jasné, přesné a bezpodmínečné, aby mohlo mít takový účinek, nebo se jedná výlučně o spor mezi jednotlivci“ (bod 113). Tady jde Soudní dvůr ještě o krok dál a jakoby chápal povinnost konformního výkladu jako subsidiární nápravný prostředek, který lze použít pouze v případě, kdy nelze normu evropského práva aplikovat přímo (a rozpor se předpokládá). S tím nesouhlasím a domnívám se, že postup by měl být právě opačný: až teprve když nelze rozpor odstranit výkladem, může nastoupit prostředek, který zasahuje do soudružnosti vnitrostátního práva mnohem více. Ale tuto diskusi ponechme teď stranou.
Dalším potvrzením Jarrasova závěru pak je podle mého názoru judikatura reprezentovaná například rozsudkem Van Schijndel a Van Veen, (C-430/93 a C-431/93): „zásada vnitrostátního práva, podle které v občanském soudním řízení soud musí nebo může zjišťovat z úřední povinnosti další právní skutečnosti, je omezena povinností, která mu ukládá držet se předmětu řízení a založit své rozhodnutí na faktech, která mu byla předložena. Toto omezení je odůvodněno zásadou, podle které iniciativa v řízení přísluší účastníkům řízení a soud může jednat bez návrhu pouze ve výjimečných případech, kdy veřejný zájem vyžaduje jeho zásah. Tato zásada odráží pojetí společné pro většinu členských států, pokud jde o vztahy mezi státem a jednotlivcem, chrání práva obhajoby a zajišťuje řádný průběh řízení, a to zejména zabráněním průtahů v důsledku posuzování nových důvodů“ (body 20 a 21). Pokud by zde byla širší povinnost provést eurokonformní výklad bez ohledu na existenci rozporu vnitrostátního práva s právem evropským, musely by vnitrostátní soudy opustit svoji pasivní roli, kterou jim v některých případech přisuzují vnitrostátní procesní předpisy a kterou výše uvedeným rozsudkem Van Schijndel a Van Veen Soudní dvůr respektuje.
Na závěr však jedno upozornění: to neznamená, že by povinnost provést eurokonformní výklad nemohlo uložit samo vnitrostátní právo. Představitelné jsou (přinejmenším) dva scénáře:
(1) buď jako požadavek na soudružnost vnitrostátního právního řádu (pokud musí být vykládány v souladu s evropským právem ty normy vnitrostátního práva, které by s ním byly případně v rozporu, proč by se tento výklad neměl uplatnit i na obdobné vnitrostátní normy, jež svým předmětem nezasahují do evropského práva a tato povinnost se na ně z pohledu evropského práva nevztahuje? - tak lze například vysvětlit přelévání některých doktrín evropského práva do práva vnitrostátního, které ho původně neznalo - jako např. princip proporcionality v anglickém veřejném právu).
(2) Druhou možností je pak uložení povinnosti vykládat celý vnitrostátní právní řád z úřední povinnosti eurokonfomně na základě ustanovení ústavy, jež ukládá státu respektovat svoje mezinárodně právní závazky. Takto to učinil polský Ústavní tribunál v jednom ze svých méně známých rozhodnutí (P 10/04 ze dne 26.1. 2005, část III, bod 7 (dostupné zde: doc) a v zásadě by podobně mohl postupovat i český Ústavní soud na základě článku 1 odst. 2 Ústavy.
Tak, a to je vše. Nebo vlastně ne: ještě jsem slíbil nový časopis.
Jedním z bodů konference bylo i představení nového časopisu, Review of European Administrative Law, jehož nulté číslo můžete najít zde. Účelem knihy a konference, spolu s časopisem, je totiž nastartovat podobnější výzkum toho, co se ve veřejném právu děje na úrovni členských států. A ta výzva je adresována i Vám. Pokud jste se dočetli až sem, určitě pro to máte předpoklady:-)
Pokud Vás ta první věta odradila (a to podstatou svého sdělení, nikoliv tím, že se mi ji nepovedlo obratněji naformulovat), pak nemusíte číst dál. Patříte ke skupině čtenářů Jiného práva, kteří by se zde s úvahami se světa práva Evropské unie raději nesetkávali. Přiznám se, nevím, jak je ta skupina veliká (a vlastně uvítám, pokud se k tomu ve svých komentářích vyjádříte). Přesto jsem se ale rozhodl učinit experiment: založit si alternativní blog, kde se budu věnovat právě těmto otázkám. Je jakýmsi prodloužením mé Moskytiéry, proto nese název Mosquito Net - Blog Extension.
Blog vznikl jako součást ještě jiného experimentu: jako učební pomůcka pro mé studenty tady v Oxfordu. Pokud Vás tedy zajímá, jaké otázky s nimi diskutuji, můžete se přijít (virtuálně) podívat. A třeba se i zapojit do diskuse.
Ale teď pomalu zpátky k té úvodní úvaze: dostal jsem se k ní na konferenci „Europeanization of Public Law“, kterou uspořádalo společně několik kateder univerzit z Utrechtu (kde se konference také konala), Rotterdamu a Groningenu. Konference měla za účel především představit a diskutovat novou knihu, po níž byla pojmenována i konference. Jejími autory je čtveřice holandských profesorů: Jan H. Jans, Roel de Lange, Sacha Prechal and Rob Widdershoven (pro ty, kteří to ještě nevědí: Sacha Prechal by se mohla psát také jako Saša Prchalová, neboť je původem Češka, k Čechům se stále hlásí a podle - nejen mé - zkušenosti se jim snaží všemožně pomáhat). Pokud by Vás podrobnosti o konferenci zajímaly, můžete si o ní přečíst právě na mém alternativním blogu.
Profesor Hans D. Jarras z Univerzity v Münsteru ve svém příspěvku hodnotil jednu z kapitol zmíněné knihy, věnovanou eurokonformnímu výkladu. Tedy, sem také směřovala jedna z Jarrasových výhrad: autoři použili termín „konzistentní výklad“, který podle něj není správný, poněvadž nevystihuje jednosměrný charakter této zásady: vnitrostátní právo musí být vykládáno v souladu s právem evropským, nikoliv naopak. Musím přiznat, že s tím souhlasím, i když záleží dost na tom, jak si odpovíte na otázku, kterou jsem položil v úvodu tohoto příspěvku: kdy se tato zásada uplatní?
Jarras trval na tom, že pouze v případě, kdy vnitrostátní právní norma odporuje normě evropské. Na to nesouhlasně reagoval jeden dánský kolega (jehož jméno jsem bohužel nezachytil), když řekl, že to přece nedává smysl: většina vnitrostátních právních norem se tak či onak opírá o normy evropské (přinejmenším v některých oblastech). Nemělo by tedy smysl začínat vykládat vnitrostátní právní normu izolovaně od jejího evropského základu, poté odděleně vyložit normu evropskou a nakonec provést srovnání, zda je mezi nimi rozpor. Z metodologického hlediska se jedná o dvě vzájemně provázané operace, které nelze zařadit do jasné časové posloupnosti. Stejně tak nelze tvrdit, že by konzistentní výklad přicházel do hry až v případě konfliktu.V určité míře je přítomen už od počátku.
Pravda, kontroval Jarras, musíme však odlišovat metodologické otázky od otázky povinnosti, kterou eurokonformním výkladem Soudní dvůr ukládá vnitrostátním orgánům aplikace práva. Povinnost použít eurokonformní výklad je podle něj skutečně relevantní pouze v případě rozporu.
Myslím, že pravdu má Jarras, a zdá se to potvrzovat i tato (podle mého názoru poněkud nešikovná) formulace použitá Soudním dvorem v případu C-212/04 Adeneler: „je namístě zdůraznit, že [povinnost uplatňovat zásadu konformního výkladu] vyplývající z čl. 10 druhého pododstavce ES a čl. 249 třetího pododstavce ES, jakož i ze samotné dotyčné směrnice, byla uložena zejména pro případ neexistence přímého účinku ustanovení směrnice, ať již příslušné ustanovení není dostatečně jasné, přesné a bezpodmínečné, aby mohlo mít takový účinek, nebo se jedná výlučně o spor mezi jednotlivci“ (bod 113). Tady jde Soudní dvůr ještě o krok dál a jakoby chápal povinnost konformního výkladu jako subsidiární nápravný prostředek, který lze použít pouze v případě, kdy nelze normu evropského práva aplikovat přímo (a rozpor se předpokládá). S tím nesouhlasím a domnívám se, že postup by měl být právě opačný: až teprve když nelze rozpor odstranit výkladem, může nastoupit prostředek, který zasahuje do soudružnosti vnitrostátního práva mnohem více. Ale tuto diskusi ponechme teď stranou.
Dalším potvrzením Jarrasova závěru pak je podle mého názoru judikatura reprezentovaná například rozsudkem Van Schijndel a Van Veen, (C-430/93 a C-431/93): „zásada vnitrostátního práva, podle které v občanském soudním řízení soud musí nebo může zjišťovat z úřední povinnosti další právní skutečnosti, je omezena povinností, která mu ukládá držet se předmětu řízení a založit své rozhodnutí na faktech, která mu byla předložena. Toto omezení je odůvodněno zásadou, podle které iniciativa v řízení přísluší účastníkům řízení a soud může jednat bez návrhu pouze ve výjimečných případech, kdy veřejný zájem vyžaduje jeho zásah. Tato zásada odráží pojetí společné pro většinu členských států, pokud jde o vztahy mezi státem a jednotlivcem, chrání práva obhajoby a zajišťuje řádný průběh řízení, a to zejména zabráněním průtahů v důsledku posuzování nových důvodů“ (body 20 a 21). Pokud by zde byla širší povinnost provést eurokonformní výklad bez ohledu na existenci rozporu vnitrostátního práva s právem evropským, musely by vnitrostátní soudy opustit svoji pasivní roli, kterou jim v některých případech přisuzují vnitrostátní procesní předpisy a kterou výše uvedeným rozsudkem Van Schijndel a Van Veen Soudní dvůr respektuje.
Na závěr však jedno upozornění: to neznamená, že by povinnost provést eurokonformní výklad nemohlo uložit samo vnitrostátní právo. Představitelné jsou (přinejmenším) dva scénáře:
(1) buď jako požadavek na soudružnost vnitrostátního právního řádu (pokud musí být vykládány v souladu s evropským právem ty normy vnitrostátního práva, které by s ním byly případně v rozporu, proč by se tento výklad neměl uplatnit i na obdobné vnitrostátní normy, jež svým předmětem nezasahují do evropského práva a tato povinnost se na ně z pohledu evropského práva nevztahuje? - tak lze například vysvětlit přelévání některých doktrín evropského práva do práva vnitrostátního, které ho původně neznalo - jako např. princip proporcionality v anglickém veřejném právu).
(2) Druhou možností je pak uložení povinnosti vykládat celý vnitrostátní právní řád z úřední povinnosti eurokonfomně na základě ustanovení ústavy, jež ukládá státu respektovat svoje mezinárodně právní závazky. Takto to učinil polský Ústavní tribunál v jednom ze svých méně známých rozhodnutí (P 10/04 ze dne 26.1. 2005, část III, bod 7 (dostupné zde: doc) a v zásadě by podobně mohl postupovat i český Ústavní soud na základě článku 1 odst. 2 Ústavy.
Tak, a to je vše. Nebo vlastně ne: ještě jsem slíbil nový časopis.
Jedním z bodů konference bylo i představení nového časopisu, Review of European Administrative Law, jehož nulté číslo můžete najít zde. Účelem knihy a konference, spolu s časopisem, je totiž nastartovat podobnější výzkum toho, co se ve veřejném právu děje na úrovni členských států. A ta výzva je adresována i Vám. Pokud jste se dočetli až sem, určitě pro to máte předpoklady:-)