Má mít náhrada škody v soukromém právu sankční funkci?

V jednom ze svých dřívějších komentářů jsem slíbil, že se krátce zamyslím nad funkcemi náhrady škody. Nechci nijak zpochybňovat skutečnost, že de lege lata české soukromé právo sankční funkci náhrady škody nezná. Nejenom to. Takováto sankční funkce je dnes v rozporu se základními principy (nejen) českého práva (pravomoc trestat má jen stát, naopak v soukromém právu se odškodňuje vzniklá škoda a ušlý zisk, tedy základní funkcí náhrady škody je funkce reparační), a je vysoce pravděpodobné, že by rozsudek například amerického soudu, který by přiznával žalobci „punitive damages“, byl na našem území nevykonatelný z důvodů rozporu s veřejným pořádkem. V tomto postu se chci zamyslet de lege ferenda nad tím, zda je perspektivně žádoucí toto tabu českého právo prolomit, což ilustruji na stávajícím návrhu českého občanského zákoníku.

I. Krátce o punitive damages v angloamerickém právu
Sankční náhrada škody (punitive damages v právu USA a exemplary damages v právu Velké Británie) je taková náhrada škody, jejímž cílem není kompenzovat žalobce, ale spíše 1) potrestat žalovaného za delikt (tort), kterého se dopustil ve vztahu k žalobci, a kterým žalobci způsobil škodu, 2) odstrašit žalovaného nebo jakoukoliv třetí osobu od opakování tohoto deliktu v budoucnu. Sankční náhrada škody, která trestá, se přiznává navíc k náhradě škody, která má funkci kompenzační, tedy hradí škodu, která žalobci reálně vznikla (tedy skutečnou škodu a event. ušlý zisk).
Jakkoliv ekonomická racionalita sankční náhrady škody může být pochybná, není tento institut striktně odmítán ani ekonomickou analýzou práva. Richard Posner ve stávající edici Economic Analysis of Law (mám edici z roku 2003, byť se zdá tento rok vyšla edice nová) za tímto specifickým druhem náhrady škody stojí potud, pokud sankční náhrada buď 1) plní funkci ulehčit přílišnému tlaku na trestní systém (ať již přímo tím, že některé protiprávní činy se nestíhají, nebo nepřímo tím, že institucionalizovanou soukromou sankcí klesá tlak na soukromé potrestání svémocí), nebo 2) aplikuje se v případě úmyslných protiprávních činů (čímž se dále snižuje apetit takovýchto delikventů úmyslně poškozovat jiného), anebo 3) je z nějakých důvodů obtížné zjistit skutečnou škodu (typicky tam, kde vznikla sice velmi závažná, nicméně „pouze“ nemateriální náhrada škody) – typicky řekněme současný mediálně propíraný případ vyměněných novorozenců. Je zajímavé, že návrh českého občanského kodexu tomuto rozumnému pojetí sankční náhrady škody vychází vstříc, jak ukáži níže.

K Posnerově klasifikaci bych ještě doplnil, že samotná existence punitive damages v USA přispívá k tomu, že je ze strany žalovaných společností vyšší ochota uzavřít mimosoudní dohodu, čímž klesá tlak též na civilní justiční systém (ostatně americký civilní systém je s to reagovat na mimořádně velký příval civilních žalob právě tím, že jakkoliv jsou žaloby ve velkém množství podávány, valná část z nich je ukončena mimosoudní dohodou, a tedy omezené zdroje justice nebyly na takto uzavřenou kauzu nijak spotřebovány).
Příklad, o kterém jsem slyšel od jednoho amerického kolegy, a o kterém často hovořím: Nedávno na letišti v Detroitu jedna letecká společnost nechala pasažéry asi pět hodin čekat nastoupené v letadle, aniž letadlo vzlétlo, a aniž měli pasažéři možnost vystoupit. V letadle čekali bez vody a jídla, protože to jim personál nenabídl. Protože byl mezi pasažéry jeden právník, hned poté, co se z letadla dostali, vznesli žalobu na leteckou společnost, kde nárokovali emocionální a fyzickou újmu a také punitive damages. Letecká společnost se raději s pasažéry dohodla na finančním vyrovnání, než aby podstupovala riziko mimořádně vysokých punitive damages (o nich, jak uvádím níže, rozhoduje porota: téměř všichni Američané někdy létají, alespoň po Státech, a své letecké společnosti by jistě s chutí punitive damages „natřeli“).

Z civilních kauz, které se dostanou až do stádia projednávání před soudem, je sankční náhrada přiznána v asi dvou procentech případů. V reálném životě je sankční náhrada přiznávána ve velké řadě případů počínaje třeba právem proti nekalé soutěži, antidiskriminačních žalob, M & A (mergers and acquisition), odpovědnost za škodu způsobenou vadným výrobkem, různé případy odpovědnosti poskytovatelů služeb (včetně medicínských) atd. Problémem je též to, že výši sankční náhrady škody určuje porota, aniž by k tomu obvykle existoval jakýkoliv právem stanovený postup nebo metodologie určení (právní úprava se však liší stát od státu, některé státy mají maximální výši punitive damages, některé nějaký zákonný postup upravený mají, několikrát se k této věci proti excesivním případům punitive damages vyslovil též Nejvyšší soud USA). Standardem je zdvojnásobení či ztrojnásobení skutečné škody, v některých případech však porota neváhá škodu třebas i ztisícenásobit: škoda se totiž neurčuje jen jako násobek skutečné škody, ale lze vzít v potaz též to, že se v důsledku opakovaného protiprávního jednání žalovaný významně obohatil. Žalobce tak dostává v podobě punitive damages, které se odvozují též od škod způsobených třetím osobám, jakýsi bonus za to, že on sám žalobu inicioval, čímž přispívá též ke zlepšování fungování trhu. Podejme si příklad kauzy BMW v. Gore.
Účelem sankční náhrady škody je často odstrašit ekonomické aktéry od toho, aby se vysoce neetického, nemravného či podvodného jednání v budoucnu dopouštěli. Punitive damages jsou tady velmi efektivní, a i ony podle mne slouží k tomu, že neetické a podvodné jednání obchodníků v USA je výjimečné. Například v kauze BMW of North America, Inc. v. Gore, 517 U.S. 559 (1996) podal žalobce žalobu na firmu BMW, a to poté, co si v roce 1990 koupil nový sedan BMW v hodnotě bezmála 41 tisíc USD (což byly tehdy velké peníze, a šlo tedy o luxusní vůz). Krátce poté ovšem žalobce zjistil, že jeho nové vozidlo bylo již jednou přestříkáno, a podal tedy na firmu BMW žalobu pro podvod, a dále se dožadoval náhrady škody a též sankční škody. V průběhu řízení firma BMW připustila, že jako nová prodávala i taková auta, která byla poškozena v průběhu přepravy, pokud náprava takovéto škody nepřesáhla 3 % ceny vozu. Škoda, kterou uplatnil žalobce, byla 4,000 USD, což byla snížená hodnota přelakovaného vozu oproti ceně, za kterou vůz žalobce koupil. Kvůli takovéto směšné částce by se ovšem pochopitelně žádná žaloba nevyplatila (a žádný právník by žalobce nezastupoval). Žalobce nicméně požadoval za úmyslné podvodné jednání firmy BMW též náhradu punitive damages v částce 4 milióny, kterou určil tak, že firma BMW obdobně prodala za posledních sedm let cca tisíc aut v celých Spojených státech, přičemž pokud průměrná částka, o kterou se BMW obohatila na rozdílu mezi deklarovaným stavem auta a jeho skutečným stavem, byla 4,000 USD, celkově se BMW obohatila až o 4 milióny USD. Porota tuto částku přiznala žalobci v plné výši, Nejvyšší soud státu Alabama jí pak snížil na polovinu. Nejvyšší soud pak i takovouto punitive damages shledal zjevně excesivní, když si povšiml, že o nepřípustnosti praxe BMW do té doby neexistovalo žádné rozhodnutí, takto vysoká sankční náhrada škody byla zjevně nepřiměřená, a pro BMW nutně překvapivá (zejména když její politika byla plně v souladu se zákony alespoň některých států Unie).
Pro fajnšmekry federalismu je nutno zmínit též závěr rozhodnutí NS USA, tedy jak se tento soud vůbec dostal k této kauze: aplikoval totiž klauzuli o interstate commerce (zákaz vytváření překážek volného obchodu mezi členskými státy Unie), a dovodil, že takto vysoké punitive damages již vytvořily překážku pro mezistátní obchod, která dostala též ústavní rovinu. Paralela s judikaturou ESD v oblasti pohybu zboží v rámci Unie se samozřejmě nabízí.
II. Sankční náhrada škody v návrhu občanského zákoníku
V návrhu občanského zákoníku, který najdete na leblogu, vidím přinejmenším dva náznaky sankční náhrady škody. Podle navrhovaného ust. § 2644:
(1) Kromě náhrady, k níž je škůdce jinak povinen, vznikne poškozením právo na její přiměřené zvýšení, byla-li újma způsobena úmyslně, zvláště s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci nebo autority škůdce, diskriminací poškozeného z důvodu pohlaví, zdravotního stavu, etnického původu, víry nebo obdobných závažných důvodů.
(2) Při stanovení výše plnění se rovněž přihlédne k obavám poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví vyvolaným hrozbou nebo jinou příčinou.
Podle ustanovení § 2657 (Náhrada při poškození věci) pak při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit, pokud však poškodil škůdce věc úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, uloží se mu náhrada s přihlédnutím k zvláštním poměrům poškozeného; poškodil-li škůdce věc ze svévole nebo škodolibosti, nahradí poškozenému cenu zvláštní obliby.
Podle mne jsou obě ustanovení krokem velmi správným směrem. V našich podmínkách bych se neobával nadměrných a neúměrných sankčních škod.
Typickým příkladem aplikace § 2657 bude situace, kdy žalobci někdo odcizí prstýnek, jehož hodnota sice byla malá, řekněme 1,000 Kč (a proto se nestal trestný čin), ovšem učiní tak proto, že ví, že k prstýnku měl žalobce silný emocionální vztah (žalovaný tak tedy učiní slovy návrhu kodexu ze škodolibosti). Prstýnek se již nenajde. Podle dnešního zákona by mohl žalobce žalovat jen to, oč byl objektivně připraven, tedy o hodnotu prstýnku 1.000,- Kč. Podle nového kodexu by však mohl žalovat cenu zvláštní obliby, což je v obdobných případech navýsost žádoucí.
Posun k určitému přiměřenému a rozumnému pojetí sankční náhrady škody, jak na něj míří § 2644, souvisí též s celkovou dekriminalizací našeho práva. Podle judikatury Ústavního soudu je trestní právo nutno chápat jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné (srov. naposledy nález I. ÚS 69/06 ze dne 12. října 2006). „Trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání přitom v zásadě nemá prostor tam, kde by nahrazovala individuální aktivitu jednotlivců na ochranu jejich práv a právních zájmů v oblasti běžných soukromoprávních vztahů. V opačném případě by totiž docházelo k znerovnoprávnění osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k porušení čl. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy“ (cit. nález I. ÚS 69/06). Pokud dochází k vytlačování trestního práva z oblastí, které jsou svou podstatou soukromoprávní, bude ale nutné akceptovat též to, že veřejná metoda regulace bude do jisté omezené míry transformována v metodu soukromoprávní. Není totiž možné ponechat vztahy, ze kterých je vytlačována veřejná metoda regulace, v režimu stávající náhrady škody, jejíž základní funkcí je funkce kompenzační.
Uvidíme, nakolik citovaná ustanovení návrhu občanského kodexu projdou kritikou, že jdou proti základním principům současné české náhrady škody.