Washington...
Úvod k tomuhle příspěvku najdete v postu výše. Pak se sem vraťte a pak se zase můžete vrátit nahoru. Ale dá se to udělat i v jiném pořadí, nechám to na Vás, jediné, co jsem tím chtěl říci, je, že oba posty spolu nerozlučně souvisí.
Jsou to už neuvěřitelné tři měsíce, co jsem tady zmínil, že „v některém z příštích postů“ napíšu něco o Washingtonu a myslel jsem tím, že tak učiním ještě během doby, kdy jsem v tom městě pobýval. Pak jsem chtěl svůj neprozřetelný slib splnit do konce prázdnin, a když se to nepodařilo, říkal jsem si, že by bylo hezké napsat to do konce astronomického léta. Ani to se nepodařilo. Ale vzhledem k tomu, že toto teď právě čtete v mém postu k prvnímu roku Jiného práva (nakonec tedy v souvislosti s mým postem k prvnímu roku...), znamená to, že jsem se opravdu kousnul a na Nový rok tak budu plnit zase jiné sliby...
Nyní již následuje to, co si má chatrná paměť ještě z hlavního města Spojených států uchovala.
Na úvod musí říci, že charakteristickým rysem Washingtonu je obrovská hustota významných míst na velice malém prostoru. Za pár hodin tak můžete projít nepřeberné množství památníků, muzeí, důležitých budov, úřadů apod. Nejen, že není v mých silách je zde uvádět všechny, ale nebudu zde ani jmenovat, natož popisovat ani všechny ty, které jsem navštívil, protože jednak jsem o některých z nich tady už psal (Nejvyšší soud, National Archives) a jednak by tento post byl tak dlouhý, že by se ho nikomu nechtělo číst (= pro svou lenost si omluvu vždy najdu). Tak tedy jen letem světem:
Sídlo Kongresu - Kapitol určitě stojí za vidění, a to nejen zvenku, ale i zevnitř. Veřejné prohlídky jsou zdarma, musíte si ovšem vystát frontu, která je o víkendu děsně dlouhá, v pracovní dny pouze dlouhá. „Pokladna“ (nebo v tomto případě spíše výdejna lístků) se otevírá v 9h ráno. Přišel jsem tam v pátek asi v 8,20, kolem 9,30 už jsem se promenádoval vevnitř. Prohlídka není moc dlouhá, po 11. září jsou prostory, kam se může, omezenější než dříve. Nejsem odborník na architekturu, ale ta stavba působí i zevnitř úžasně. Jinak obrazy z historie, sochy prezidentů, prostě klasika. Zajímavostí je dírka prezidenta Adamse. Kdybych Vám ale řekl, co to je, prozradil bych nejoblíbenější „překvapení“, které průvodci na té ani ne půlhodinové exkurzi poskytují. A to jim, uznejte, nemůžu udělat. Nic dalšího si nepamatuji, vše ostatní naprosto přebíjejí vzpomínky na kobku Nejvyššího soudu, která je v přízemí Kapitolu, ale ten příběh jste už ode mne slyšeli v postu, na který odkazuji i výše.
Od Kapitolu si to můžete nasměrovat rovnou k Washington Monumentu. Mezi nimi je (i) dlouhá travnatá plocha, kde se dá dělat mnoho věcí, my tam třeba spolu s dalšími studenty z letního georgetownského kursu hráli fotbal. I když to už tady Michal vlastně prozradil, třebaže na fotce našeho mužstva, již jsem mu neprozřetelně poslal, zaměnil Kapitol s Bílým domem.
Do populární „tužky“ je vstup taky zdarma, ale protože se tam za den vejde mnohem méně návštěvníků než do Kapitolu, musíte si zpravidla opravdu přivstat, aby se na Vás dostala jedna z denních vstupenek. Mně se ráno vstávat nechtělo, takže jsem si vstupenku rezervoval přes internet, což ovšem nejde udělat ze dne na den, neboť alespoň v době, kdy jsem tam byl já, byly rezervace vyprodány na 14 dní dopředu. Slovo vyprodány nedávám do uvozovek záměrně, protože za rezervaci se platí nějaký drobný poplatek, který i s „shipping“ a „handling“ fees dělá něco kolem 4 dolarů, pokud si to dobře pamatuji. Komické je, že za „shipping“ a „handling“ platíte i v případě, kdy si rezervované vstupenky vyzvedáváte přímo na místě. Whatever...
Ale stojí to za to. Výtah Vás vyveze téměř až na vrchol, kde najdete výjevy z historie stavby i člověka, jehož jméno nese. Samozřejmě, hlavním důvodem výletu nahoru není toto minimuzeum, ale výhledy do osmi stran Washingtonu. Tedy aspoň myslím, že těch oken (vyhlídka je to vnitřní, takže to není takový zážitek jako na Empire State Building) bylo osm. Když tak o tom přemýšlím, možná jich bylo jen šest... Na cestě výtahem zpátky je prohlídka kamenů, které do stavby darovaly různé státy, sdružení, soukromé osoby atp. Pak výtah popojede ještě o něco níže a průvodce Vám řekne, abyste šli rovnou za světlem hned, jak se dveře otevřou - lidi nadšeně a zvědavě vyrazí a... zjistí, že jsou venku.
Samozřejmě na cestě od Kapitolu k Washington Monumentu se můžete zastavit v jednom z mnoha muzeí (všechna též zdarma), která lemují obě strany Mallu. Za všechny doporučuji Muzeum Amerických Indiánů (opravdu místo, které Vás přinutí přemýšlet o mnoha věcech) či Národní Galerii (i prohlídka jen těch opravdu nej, nej, nejznámějších obrazů zabere moře času, natožpak pokud jste znalec/znalkyně a chcete si to prohlídnout pořádně).
I když jsou ve Washingtonu stavby, které se mi líbí mnohem víc než Lincoln Memorial, až příště americkou metropoli navštívím, opět toto místo nevynechám, stejně jako jsem ho nevynechal před 5ti lety, když jsem byl v D.C. poprvé. Před ním totiž Forrest Gump pronášel svůj slavný projev, v němž mohl říct „jen jedno o válce ve Vietnamu“, aby se pak přímo ve vodní nádržce pod pódiem setkal s Jenny. A protože se netajím tím, že jsem velkým fanouškem toho filmu, rád si sednu na schody Lincoln Memorialu, koukám přes hladinu nádrže na Washington Monument a v duchu si promítám tu slavnou scénu: „Řeks to moc pěkně, řeks všechno...“ Škoda, že to nikdo neslyšel...
Můj nejoblíbenější washingtonský památník je však každopádně Jefferson Memorial. Líbí se mi nejen zvenku, ale i zevnitř, kde jsou na stěnách kolem Jeffersonovy sochy citace z Deklarace Nezávislosti a z jeho dalších děl. Nádherný je v noci, kdy se rozzáří do tmy jako lucerna.
Samozřejmě, málokterý návštěvník americké metropole si nechá ujít Arlingtonský hřbitov a zejména hrob prezidenta Kennedyho. Snad nenaruším jeho důstojnost, když Vám sdělím, že od náhrobku je krásný pohled na Washington rozesetý kolem řeky Potomac.
Všechny předchozí pamětihodnosti se dají opravdu v pohodě obejít pěšky, ale i ve Washingtonu jsou místa, která jsou tak daleko, že je tam lepší dojet metrem. Jako třeba když jsem jel do místa zvaného PENTAGON CITY - pokud Vám to zní povědomě, pak ano, je to hned vedle NĚJ, opravdu je velice rozsáhlý, jsou kolem NĚJ betonové zátarasy a přísný bezpečnostní režim. Místo, kde do NĚJ nabouralo letadlo, nebo aspoň jeho trosky, je znát, jsou tam cihly (nebo přesněji mně neznámý stavební materiál) jiné barvy než zbytek budovy. Blíž jsem se o Pentagon ale nezajímal, já tam nejel kvůli němu, ale abych si koupil TV kartu do počítače v blízkém obchoďáku...
Ještě poznámka k washingtonskému metru - je určitě velice přehledné, nicméně trochu nezvyklé je, že některé linky nesdílejí jednu, ale třeba 5 společných stanic. Je tam podobný systém jako v Londýně nebo NY (mimochodem, o mém zážitku z newyorského metra si můžete přečíst zde) - strčíte lístek do turniketu, ten jím projede a turniket se otevře. Ale upozorňuji - nikdy nevyhazujte lístek poté, co jste si ho procvakli - na konci je totiž další turniket, který Vás pouští ven a pokud nemáte lístek, pak Vám nezbyde než si koupit další nebo se snažit protlačit ven s jiným cestujícím. Věřte mi...
Pokud máte z dosavadního čtení pocit, že jsem na něco podstatného zapomněl, tak žádný strach – byl jsem tam, leč narazil jsem do něj doslova a do písmene omylem. Šel jsem si koupit americkou kartu do mobilu. Na netu jsem si našel nejbližší prodejnu T-Mobile, protože je to jeden z pouhých dvou poskytovatelů GSM karet v USA, ostatní fungují bez karet, a já samozřejmě chtěl použít svůj evropský mobil a navíc jsem chtěl předplacenou kartu, abych se nemusel starat o měsíční účty a i předplacené karty jsou doménou evropských operátorů, takže než se začnou zástupci T-Mobilu radovat z neplacené reklamy, zdůrazňuji, že to byla víceméně nevyhnutelná volba (Milane Filípku, pokud nás stále čtete, neberte to prosím osobně;) ). Do hledání rohu 15té a K Street jsem se tak zabral, že jsem se nesoustředil na nic jiného, než na návěsní ceduli T-Mobilu. No a nějak jsem ale zabloudil a najednou mezi stromy parku La Fayette vykoukl takovej barák, kterej, jsem si říkal, mi byl nějakej povědomej. Udělal jsem pár kroků parkem, a to už jsem věděl, na čem jsem.
Na prohlídku Bílého domu se ovšem dostanete jedině tak, že si podáte žádost prostřednictvím člena Kongresu (jiný způsob jsem nezjistil, ale třeba někdo znáte alternativní (a přitom stále legální) cestu, jak se tam dostat). Takže až se budete do Washingtonu chystat, nezapomeňte se na Vašeho známého amerického poslance či senátora obrátit. Mě to nějak nenapadlo, a tak jsem tam mohl akorát tak pozorovat veverky běhající na trávě za plotem a turisty pobíhající na chodníku před plotem. Veverky byly zajímavější... Každopádně pro mne z toho plyne, že se budu muset propříště nějaké kongres(wo)mance nebo kongresmanovi vlísat do přízně. Nicméně vzhledem k tomu, že ze mě hlas nekouká, tak si příliš velké šance na úspěch nedávám.
Abych nezapomněl, poté, co z Bílého domu vylétl vrtulník G.W. (jestli v něm ON seděl netuším, střelil jsem po něm pouze foťákem), jsem tu prodejnu nakonec našel (takže pro zaměstnance a fanoušky T-Mobilu dobrá zpráva).
Co jiného patří na konec washingtonské exkurze, než zvířátka:-) Washingtonská zoo je samozřejmě proslavená především svými pandami. Zahrada je to rozhlehlá a působivá, ale můj laický dojem byl, že se s ní ty naše, ať už pražská či Dvůr Králové, mohou směle měřit (možná i další české, v těch jsem ale nebyl, tak nemohu soudit). Nikoliv ovšem v počtu prodejních stánků, automatů a dalších míst, kde dostanete pití do kelímku s pandou, jídlo do papíru s pandou a skoro jsem čekal, že i na toaletách... ale to už se nechávám zbytečně unést, nejvyšší čas s Washingtonem skončit.
Vím, že jsem tehdy sliboval, že napíšu trochu více i o Georgetown University Law Center, ale zpětně si uvědomuji, že by to spíše příslušelo někomu, kdo tam absolvoval řádné studium, protože letní kurs přece jen tolik neprozradí. Nicméně pokusím se i tak aspoň stručně nastínit dojmy, které ve mně měsíc tam strávený zanechal. Škola je poměrně blízko Mallu a má roztomilý kampus tvořený 4 budovami, kde jsou přednáškové sály, knihovna, tělocvična, jídelna, administrativa a ubytovací kapacity (v knihovně se prý točily nějaké pasáže Případu Pelikán). Georgetownští profesoři, kteří nás v létě učili, na mě udělali veskrze výborný dojem, naprosto srovnatelný s tím, co zatím zažívám na NYU. Administrativní personál je tam milý a ochotný a vůbec celé prostředí je takové rodinné. Studentů v LL.M. programu tam bývá něco kolem 120, což je i na americké poměry poměrně hodně, nicméně v porovnání s více než třísethlavým LL.M. davem na mém současném působišti je to jako když... Georgetown je excelentní škola v oblasti mezinárodního práva, kde je v absolutní špicce ze všech amerických škol, takže pokud Vás zajímá mezinárodní právo, může to být výborná volba. Pro LL.M. studenty tam vedle obecných studií a mezinárodních studií mají i speciální program na korporátní právo, daně nebo mezinárodní obchod. Já tu školu mohu jen doporučit, byť znovu opakuji, že tak soudím pouze na základě měsíčního pobytu.
A můj tradiční disclaimer na závěr – veškeré info o Washingtonu a Georgetownu jsou jen mé dojmy, které v důsledku pouhých čtyř týdnů, které jsem tam strávil a tříměsíčního odstupu, s kterým jsem na to vzpomínal, nemusí být ve všem stoprocentně přesné. Případné opravy, doplnění apod. jsou tedy jen vítány.
Jsou to už neuvěřitelné tři měsíce, co jsem tady zmínil, že „v některém z příštích postů“ napíšu něco o Washingtonu a myslel jsem tím, že tak učiním ještě během doby, kdy jsem v tom městě pobýval. Pak jsem chtěl svůj neprozřetelný slib splnit do konce prázdnin, a když se to nepodařilo, říkal jsem si, že by bylo hezké napsat to do konce astronomického léta. Ani to se nepodařilo. Ale vzhledem k tomu, že toto teď právě čtete v mém postu k prvnímu roku Jiného práva (nakonec tedy v souvislosti s mým postem k prvnímu roku...), znamená to, že jsem se opravdu kousnul a na Nový rok tak budu plnit zase jiné sliby...
Nyní již následuje to, co si má chatrná paměť ještě z hlavního města Spojených států uchovala.
Na úvod musí říci, že charakteristickým rysem Washingtonu je obrovská hustota významných míst na velice malém prostoru. Za pár hodin tak můžete projít nepřeberné množství památníků, muzeí, důležitých budov, úřadů apod. Nejen, že není v mých silách je zde uvádět všechny, ale nebudu zde ani jmenovat, natož popisovat ani všechny ty, které jsem navštívil, protože jednak jsem o některých z nich tady už psal (Nejvyšší soud, National Archives) a jednak by tento post byl tak dlouhý, že by se ho nikomu nechtělo číst (= pro svou lenost si omluvu vždy najdu). Tak tedy jen letem světem:
Sídlo Kongresu - Kapitol určitě stojí za vidění, a to nejen zvenku, ale i zevnitř. Veřejné prohlídky jsou zdarma, musíte si ovšem vystát frontu, která je o víkendu děsně dlouhá, v pracovní dny pouze dlouhá. „Pokladna“ (nebo v tomto případě spíše výdejna lístků) se otevírá v 9h ráno. Přišel jsem tam v pátek asi v 8,20, kolem 9,30 už jsem se promenádoval vevnitř. Prohlídka není moc dlouhá, po 11. září jsou prostory, kam se může, omezenější než dříve. Nejsem odborník na architekturu, ale ta stavba působí i zevnitř úžasně. Jinak obrazy z historie, sochy prezidentů, prostě klasika. Zajímavostí je dírka prezidenta Adamse. Kdybych Vám ale řekl, co to je, prozradil bych nejoblíbenější „překvapení“, které průvodci na té ani ne půlhodinové exkurzi poskytují. A to jim, uznejte, nemůžu udělat. Nic dalšího si nepamatuji, vše ostatní naprosto přebíjejí vzpomínky na kobku Nejvyššího soudu, která je v přízemí Kapitolu, ale ten příběh jste už ode mne slyšeli v postu, na který odkazuji i výše.
Od Kapitolu si to můžete nasměrovat rovnou k Washington Monumentu. Mezi nimi je (i) dlouhá travnatá plocha, kde se dá dělat mnoho věcí, my tam třeba spolu s dalšími studenty z letního georgetownského kursu hráli fotbal. I když to už tady Michal vlastně prozradil, třebaže na fotce našeho mužstva, již jsem mu neprozřetelně poslal, zaměnil Kapitol s Bílým domem.
Do populární „tužky“ je vstup taky zdarma, ale protože se tam za den vejde mnohem méně návštěvníků než do Kapitolu, musíte si zpravidla opravdu přivstat, aby se na Vás dostala jedna z denních vstupenek. Mně se ráno vstávat nechtělo, takže jsem si vstupenku rezervoval přes internet, což ovšem nejde udělat ze dne na den, neboť alespoň v době, kdy jsem tam byl já, byly rezervace vyprodány na 14 dní dopředu. Slovo vyprodány nedávám do uvozovek záměrně, protože za rezervaci se platí nějaký drobný poplatek, který i s „shipping“ a „handling“ fees dělá něco kolem 4 dolarů, pokud si to dobře pamatuji. Komické je, že za „shipping“ a „handling“ platíte i v případě, kdy si rezervované vstupenky vyzvedáváte přímo na místě. Whatever...
Ale stojí to za to. Výtah Vás vyveze téměř až na vrchol, kde najdete výjevy z historie stavby i člověka, jehož jméno nese. Samozřejmě, hlavním důvodem výletu nahoru není toto minimuzeum, ale výhledy do osmi stran Washingtonu. Tedy aspoň myslím, že těch oken (vyhlídka je to vnitřní, takže to není takový zážitek jako na Empire State Building) bylo osm. Když tak o tom přemýšlím, možná jich bylo jen šest... Na cestě výtahem zpátky je prohlídka kamenů, které do stavby darovaly různé státy, sdružení, soukromé osoby atp. Pak výtah popojede ještě o něco níže a průvodce Vám řekne, abyste šli rovnou za světlem hned, jak se dveře otevřou - lidi nadšeně a zvědavě vyrazí a... zjistí, že jsou venku.
Samozřejmě na cestě od Kapitolu k Washington Monumentu se můžete zastavit v jednom z mnoha muzeí (všechna též zdarma), která lemují obě strany Mallu. Za všechny doporučuji Muzeum Amerických Indiánů (opravdu místo, které Vás přinutí přemýšlet o mnoha věcech) či Národní Galerii (i prohlídka jen těch opravdu nej, nej, nejznámějších obrazů zabere moře času, natožpak pokud jste znalec/znalkyně a chcete si to prohlídnout pořádně).
I když jsou ve Washingtonu stavby, které se mi líbí mnohem víc než Lincoln Memorial, až příště americkou metropoli navštívím, opět toto místo nevynechám, stejně jako jsem ho nevynechal před 5ti lety, když jsem byl v D.C. poprvé. Před ním totiž Forrest Gump pronášel svůj slavný projev, v němž mohl říct „jen jedno o válce ve Vietnamu“, aby se pak přímo ve vodní nádržce pod pódiem setkal s Jenny. A protože se netajím tím, že jsem velkým fanouškem toho filmu, rád si sednu na schody Lincoln Memorialu, koukám přes hladinu nádrže na Washington Monument a v duchu si promítám tu slavnou scénu: „Řeks to moc pěkně, řeks všechno...“ Škoda, že to nikdo neslyšel...
Můj nejoblíbenější washingtonský památník je však každopádně Jefferson Memorial. Líbí se mi nejen zvenku, ale i zevnitř, kde jsou na stěnách kolem Jeffersonovy sochy citace z Deklarace Nezávislosti a z jeho dalších děl. Nádherný je v noci, kdy se rozzáří do tmy jako lucerna.
Samozřejmě, málokterý návštěvník americké metropole si nechá ujít Arlingtonský hřbitov a zejména hrob prezidenta Kennedyho. Snad nenaruším jeho důstojnost, když Vám sdělím, že od náhrobku je krásný pohled na Washington rozesetý kolem řeky Potomac.
Všechny předchozí pamětihodnosti se dají opravdu v pohodě obejít pěšky, ale i ve Washingtonu jsou místa, která jsou tak daleko, že je tam lepší dojet metrem. Jako třeba když jsem jel do místa zvaného PENTAGON CITY - pokud Vám to zní povědomě, pak ano, je to hned vedle NĚJ, opravdu je velice rozsáhlý, jsou kolem NĚJ betonové zátarasy a přísný bezpečnostní režim. Místo, kde do NĚJ nabouralo letadlo, nebo aspoň jeho trosky, je znát, jsou tam cihly (nebo přesněji mně neznámý stavební materiál) jiné barvy než zbytek budovy. Blíž jsem se o Pentagon ale nezajímal, já tam nejel kvůli němu, ale abych si koupil TV kartu do počítače v blízkém obchoďáku...
Ještě poznámka k washingtonskému metru - je určitě velice přehledné, nicméně trochu nezvyklé je, že některé linky nesdílejí jednu, ale třeba 5 společných stanic. Je tam podobný systém jako v Londýně nebo NY (mimochodem, o mém zážitku z newyorského metra si můžete přečíst zde) - strčíte lístek do turniketu, ten jím projede a turniket se otevře. Ale upozorňuji - nikdy nevyhazujte lístek poté, co jste si ho procvakli - na konci je totiž další turniket, který Vás pouští ven a pokud nemáte lístek, pak Vám nezbyde než si koupit další nebo se snažit protlačit ven s jiným cestujícím. Věřte mi...
Pokud máte z dosavadního čtení pocit, že jsem na něco podstatného zapomněl, tak žádný strach – byl jsem tam, leč narazil jsem do něj doslova a do písmene omylem. Šel jsem si koupit americkou kartu do mobilu. Na netu jsem si našel nejbližší prodejnu T-Mobile, protože je to jeden z pouhých dvou poskytovatelů GSM karet v USA, ostatní fungují bez karet, a já samozřejmě chtěl použít svůj evropský mobil a navíc jsem chtěl předplacenou kartu, abych se nemusel starat o měsíční účty a i předplacené karty jsou doménou evropských operátorů, takže než se začnou zástupci T-Mobilu radovat z neplacené reklamy, zdůrazňuji, že to byla víceméně nevyhnutelná volba (Milane Filípku, pokud nás stále čtete, neberte to prosím osobně;) ). Do hledání rohu 15té a K Street jsem se tak zabral, že jsem se nesoustředil na nic jiného, než na návěsní ceduli T-Mobilu. No a nějak jsem ale zabloudil a najednou mezi stromy parku La Fayette vykoukl takovej barák, kterej, jsem si říkal, mi byl nějakej povědomej. Udělal jsem pár kroků parkem, a to už jsem věděl, na čem jsem.
Na prohlídku Bílého domu se ovšem dostanete jedině tak, že si podáte žádost prostřednictvím člena Kongresu (jiný způsob jsem nezjistil, ale třeba někdo znáte alternativní (a přitom stále legální) cestu, jak se tam dostat). Takže až se budete do Washingtonu chystat, nezapomeňte se na Vašeho známého amerického poslance či senátora obrátit. Mě to nějak nenapadlo, a tak jsem tam mohl akorát tak pozorovat veverky běhající na trávě za plotem a turisty pobíhající na chodníku před plotem. Veverky byly zajímavější... Každopádně pro mne z toho plyne, že se budu muset propříště nějaké kongres(wo)mance nebo kongresmanovi vlísat do přízně. Nicméně vzhledem k tomu, že ze mě hlas nekouká, tak si příliš velké šance na úspěch nedávám.
Abych nezapomněl, poté, co z Bílého domu vylétl vrtulník G.W. (jestli v něm ON seděl netuším, střelil jsem po něm pouze foťákem), jsem tu prodejnu nakonec našel (takže pro zaměstnance a fanoušky T-Mobilu dobrá zpráva).
Co jiného patří na konec washingtonské exkurze, než zvířátka:-) Washingtonská zoo je samozřejmě proslavená především svými pandami. Zahrada je to rozhlehlá a působivá, ale můj laický dojem byl, že se s ní ty naše, ať už pražská či Dvůr Králové, mohou směle měřit (možná i další české, v těch jsem ale nebyl, tak nemohu soudit). Nikoliv ovšem v počtu prodejních stánků, automatů a dalších míst, kde dostanete pití do kelímku s pandou, jídlo do papíru s pandou a skoro jsem čekal, že i na toaletách... ale to už se nechávám zbytečně unést, nejvyšší čas s Washingtonem skončit.
Vím, že jsem tehdy sliboval, že napíšu trochu více i o Georgetown University Law Center, ale zpětně si uvědomuji, že by to spíše příslušelo někomu, kdo tam absolvoval řádné studium, protože letní kurs přece jen tolik neprozradí. Nicméně pokusím se i tak aspoň stručně nastínit dojmy, které ve mně měsíc tam strávený zanechal. Škola je poměrně blízko Mallu a má roztomilý kampus tvořený 4 budovami, kde jsou přednáškové sály, knihovna, tělocvična, jídelna, administrativa a ubytovací kapacity (v knihovně se prý točily nějaké pasáže Případu Pelikán). Georgetownští profesoři, kteří nás v létě učili, na mě udělali veskrze výborný dojem, naprosto srovnatelný s tím, co zatím zažívám na NYU. Administrativní personál je tam milý a ochotný a vůbec celé prostředí je takové rodinné. Studentů v LL.M. programu tam bývá něco kolem 120, což je i na americké poměry poměrně hodně, nicméně v porovnání s více než třísethlavým LL.M. davem na mém současném působišti je to jako když... Georgetown je excelentní škola v oblasti mezinárodního práva, kde je v absolutní špicce ze všech amerických škol, takže pokud Vás zajímá mezinárodní právo, může to být výborná volba. Pro LL.M. studenty tam vedle obecných studií a mezinárodních studií mají i speciální program na korporátní právo, daně nebo mezinárodní obchod. Já tu školu mohu jen doporučit, byť znovu opakuji, že tak soudím pouze na základě měsíčního pobytu.
A můj tradiční disclaimer na závěr – veškeré info o Washingtonu a Georgetownu jsou jen mé dojmy, které v důsledku pouhých čtyř týdnů, které jsem tam strávil a tříměsíčního odstupu, s kterým jsem na to vzpomínal, nemusí být ve všem stoprocentně přesné. Případné opravy, doplnění apod. jsou tedy jen vítány.
A teď si můžete kliknout zase sem:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat