neděle 9. září 2007

James a české korunovační klenoty

Malý James nebyl k utišení. Vřískal a vřískal. Jeho mladá maminka se ho snažila utišit a použila k tomu prostředek ne zcela úměrný jeho věku. Podívej, Jamesi, to je Deklarace Nezávislosti a mávala s Jamesem nad prosklenou vitrínou. Tome, Paule, poďte sem, podívejte se, to je nejdůležitější dokument naší země. Koukněte se, jak je starý. Dvě děti předškolního věku si zvědavě stoupaly na špičky, aby TO viděly. Co na tom, že si maminka nevšimla, že originál byl až o 5 metrů dál pod neprůstřelným sklem, ve speciálních podmínkách. Ona byla přesvědčena, že před ní právě leží dokument, kvůli kterému se svými dětmi přijela do Washingtonu. James řval dál. Možná poznal kopii a chtěl vidět originál.

Příhoda z National Archives mi vytanula na mysli, když jsem začal psát post o Washingtonu a Georgetownu, který jsem zde v červenci slíbil. Uvědomil jsem si, že ten zážitek z místa, kde jsou uloženy základní dokumenty USA, odráží něco, co si zaslouží samostatný post. A tak jsem se o tom rozhodl napsat ještě předtím, než za mou washingtonskou epizodou definitivně zabouchnu virtuální dveře.

Na to, aby viděli originál Ústavy a Deklarace nezávislosti, jsou Američané ochotni stát více než hodinovou frontu vedoucí až před samotnou budovu Národního Archivu, stojící na washingtonské Pennsylvania Avenue. A třebaže červencová vedra byla opravdu nesnesitelná, stáli tam staří, mladí, různých ras, pohlaví i vyznání a disciplinovaně čekali, až se i oni propotí k dokumentům, od nichž se odvíjí historie a právní systém jejich státu.

Nezapírám, že velký zájem Američanů o jejich instituce a (právní) historii mě překvapil už při návštěvě Nejvyššího soudu a podobně jako Eva Kováčechová, když komentovala můj post věnovaný Nejvyššímu z nejvyšších, jsem přemýšlel nad tím, jestli by někdy bylo něco takového možné u nás.

Přiznám se, že představa davu Čechů z celé země stojících frontu v Joštově č. 8 na prohlídku nejvýznamnější soudní instituce naší republiky mi přijde úsměvná. Stejně tak expozice Ústavy první republiky (o té současné ani nemluvě) by asi zrovna netrhala rekordy v návštěvnosti. A to přesto, že si Ústavní soud zaslouží respekt, stejně jako náleží uznání prof. Hoetzelovi a spol. za práci odvedenou před téměř devadesáti lety. Jenže u nás tohle téměř nikoho nezajímá. A je to natolik zřejmé, že by asi ani nikoho nenapadlo tyto „atrakce“ nabízet.

Důvodů, proč každoročně statisíce Američanů přijíždí do Washingtonu, aby viděly nejen honosné „memorialy“ a monumenty, ale i Nejvyšší soud či originál Ústavy, může být několik. Všichni víme, jak se Amerika vypořádala s původním obyvatelstvem a že skutečná „americká“ historie tak začíná až vznikem státu přistěhovalců z celého světa. Jak se pak léty zvětšovala rasová, náboženská i kulturní diverzita Spojených států, byly to právě dokumenty a instituce, na kterých tento stát stojí, které byly tím hlavním společným jmenovatelem pro jeho občany (samozřejmě pro některé lidi se jím staly až tehdy, kdy s nimi jako s lidmi začalo být – i prostřednictvím těchto dokumentů oživlých ve výkladu, který jim vdechly tyto instituce- nakládáno). Určitě zde nemá cenu nějak podrobně rozebírat všeobecně známou pozornost, která se v Americe věnuje jejich historii a symbolům státu. Americká „hrdost“ na svou zemi je pak až zprofanovaným a často karikovaným pojmem. O co kratší americká historie je, o to větší důraz se na její postavy, milníky a instituce klade.

Čechy, Moravany a Slezany spojuje historie mnohem delší. Společná historie, na jejímž počátku nebyla ani ústava ani Soud. My máme hrady a zámky, kostely a chrámy a další památky z doby, kdy na území USA ještě pobývali pouze Indiáni. Pražský hrad navštíví každoročně mnoho Čechů a když jednou za čas zpřístupní korunovační klenoty, fronta bývá nekonečná. Nevím, kolik nemluvňat tahají Češi na prohlídku Svatováclavské koruny, ale možná, že právě před ní mají někteří z nás stejné pocity jako ta mladá Američanka s brečícím Jamesem před Deklarací nezávislosti.

Netuším, jestli třeba za 200 let bude Ústavní soud pro Čechy něco více než jen jeden z orgánů státu, který má stejně jako ty ostatní zajišťovat jeho rutinní provoz, nikoliv být předmětem jakékoliv formy adorace. A nevím ani, která varianta by byla lepší. Obě mají něco do sebe.

Ale třeba je to celé jinak. Třeba se Češi chodí dívat na korunovační klenoty jen pro jejich uměleckou a peněžní hodnotu a neberou je jako symbol státnosti a výraz společných dějin. A Američani jezdí do Washingtonu proto, že jsou odmalička masírováni, že by správný Američan měl něco takového udělat. A když už se podívali na Washington Monument či Lincoln Memorial, tak už je prohlídka Nejvyššího soudu taky nezabije. A navíc v zemi s více než čtvrtmiliardou obyvatel se ty statisíce, co se zajdou podívat každoročně na Ústavu vlastně ztratí. Možná by se stejné promile Čechů šlo podívat na Ústavní soud, kdyby to někdo nabízel. Zadarmo a s přednáškou, jako je tomu ve Washingtonu.

Tenhle post se neopírá o žádnou sociologickou analýzu, ani o žádné historické výzkumy. Jsou to jen myšlenky a dojmy hozené na papír, nebo přesněji řečeno na monitor. Takže je možné, že skutečné důvody i pozadí postoje Američanů a Čechů k jejich historii, institucím a základním právním dokumentům jsou úplně jiné. Možná je zná někdo z Vás.

Ode mě už jen dvě poznámky na závěr:

1) O tu frontu potících se Američanů na Pennsylvania Avenue se „starali“ dva pouliční prodavači, nabízející nebožákům trochu studené vody za nekřesťanské dva dolary. Na cestě k vzácným dokumentům tak kvetl obchod stejně výnosný jako na zápase Yankees.

2) Třeba se za 200 let budou Češi jezdit dívat do Bruselu do neprůstřelné vitríny na Smlouvu o založení ES a do Lucemburku na ESD...

8 komentářů:

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Měřítkem popularity každého právního dokumentu je v konečné instanci nikoliv jeho právnická kvalita, ale úspěch a trvalost režimu, který je na něm založen. Kdyby se Poláci na konci 18. století ubránili sousedním velmocem (což nebylo možné, ovšem nikolliv pro nekvalitu jejich zbrusu nové ústavy), asi by jejich stejně stará ústava vzbuzovala podobné pocity. Naopak Ústava ČSR z roku 1920 založila přes všechny její kvality režim, který vydržel jen necelých dvacet let. V tomto smyslu bude vždy "loserem", jakkoliv si můžeme říkat, jak to Weyr a Hoetzel dobře napsali (a neúspěch režimu jistě nebyl problém ústavy).

Jan M. Passer řekl(a)...

Mou hlubokou úctu Američané získali, když jsem zjistil, že stejně dlouhou frontu jako na ústavní dokumenty jsou ochotni stát před Muzeem holocaustu.

Petr Urban řekl(a)...

Podobnou úctu vždy vzbuzují zakladatelské symboly a je lhostejné, zda jsou z kovu nebo z papíru.

Jan Petrov řekl(a)...

Dekuju za post, i kdyz si myslim, ze papiry a budovy nejsou podstatne. To dulezite je uvnitr.

Muzeum holocaustu je expozice, na kterou bych se rad sel podivat. Jen mi pripada jako by zidovsky holocaust prekryl ty ostatni, kterymi bylo zmareno mozna jeste vice zivotu. Takovy Stalin & Ukrajina. Kurdove, Armeni. (Blizsi udaje neznam, coz je asi vetsi nedostatek ve vzdelani nez nevedet, kdy co vybojoval Premysl Otakar II.)

Petr Urban řekl(a)...

Obětí arménského holocaustu (1915–1917) bylo asi 300 000 až 1 500 000.

Obětí Holodomoru (1932-1933) bylo asi 1 500 000 až 4 800 000.

Obětí Operace al-Anfal (1986–1989) bylo asi 50 000 až 200 000.

Martin Bílý řekl(a)...

Kdyby vystavili třeba Zlatou bulu sicilskou nebo Industriae tuae, byť i v přepisu či replice, jistě by přišli (I Codex gigas měl úspěch). Naše tradice státnosti sahá velmi daleko a nemá nic společného s jakoukoliv ústavou. A dovolil bych si trochu humoru - z hlediska celé naší historie je ústava institutem zatím moderním, neprověřeným a netradičním...

Vlkýš řekl(a)...

Myslím, že srovnání americké Ústavy a našich korunovačních klenotů je asi nejvýstižnější. V ČR je - narozdíl od USA - Ústava chápána jen jako jeden ze zákonů, který je určitě napsán tou děsivou právničtinou a stejně je k ničemu. (Možná si někdo pod vlivem nedávných událostí přečetl čl. 31 LZPaS...) Korunovační klenoty jsou pro nás ale, jako Ústava pro Američany, důkazem, že jsme země s tradicí, historií etc. etc.

Anonymní řekl(a)...

1) Neříkejte mi, že v té vitríně byla atrapa... taková nazelenalá skleněná skříň naležato a pouštěli tam po skupinkách.

2) Zřejmě přicházím s křížkem po funuse, ale na výstavu v Národním Museu jsem šel, abych se podíval právě na ústavní listinu. Nevím o tom, že by existovalo něco jako "ten originál" jako v případě ústavy USA, alespoň to tak nevypadalo a bylo to vytištěné.

Korunovační klenoty si lidé asi oblíbili kvůli pohádkám a noci na karlštejně. -JM