Zpověď občasného tvůrce právních vět - I. Výběr judikátu
V diskusi ke svému předchozímu postu, věnovanému kontrole norem Ústavním soudem, jsem přislíbil napsat úvahu o používání právních vět. Protože se samozřejmě jedná o obecnější problém práce s judikaturou a nemohu mít ambici konkurovat takovým pracem, jako je např. kniha Z. Kühna, M. Bobka a R. Polčáka „Judikatura a právní argumentace“, pojednávajícím o tomto tématu komplexně, pojmu svoji úvahu jako pokornou a veskrze osobní zpověď občasného tvůrce právních vět. Přestože jsem se k této otázce původně zamýšlel vyjádřit v jediném postu, při jeho systematice mi toto téma natolik „nakynulo“, že výsledkem je miniseriál na pokračování, zaručující čtenářům Jiného práva pravidelnou dávku emocí. První díl je věnován výběru judikátu k tvorbě právní věty, následovat bude typologie tvůrců právních vět a závěr se zabývá nakládání s nimi.
Začnu tím, že svoje postavení jakožto občasného tvůrce právních vět bych přirovnal k postavení lodivoda, zmítaného silnými proudy a nepřízní počasí, vyhýbajícího se nebezpečným útesům a lákaného navíc neustále všudypřítomnými Sirénami. Jak je ale známo, následování kterékoliv Sirény vede k nutnému ztroskotání.
První dilema každého potencionálního tvůrce právní věty představuje samotná úvaha, zda vůbec právní větu vytvořit. Na rozdíl od soudců Ústavního soudu, jejichž nálezy jsou ve Sbírce publikovány všechny, se totiž v papírové podobě publikuje toliko zlomek rozhodnutí obecných soudů, a je pak v zásadě především na soudci zpravodaji, který judikát shledá natolik zajímavým a zásadním, že z něj udělá právní větu. Přitom je samozřejmě limitován tím, zda podobný problém již byl judikován: pokud nikoliv, napsat právní větu prostě musí.
V praxi však samozřejmě existují přinejmenším dvě odlišné situace, do kterých se autor judikátu, zavázaný ke stvoření právní věty, dostává.
První z nich bych pracovně pojmenoval jako „právní řemeslo“. To konkrétně znamená situace, kdy soudcovské rozhodování není ničím jiným než přiložením šablony zákona na konkrétní skutkové a právní okolnosti rozhodované věci. Nejedná se proto o žádné významné intelektuální dílo, byť nepopírám, že právě tyto případy bývají nejpracnější, neboť se jedná o typické „skutkovky“, kdy před zmíněným přiložením šablony je nezbytné podrobně prověřit všechny uplatněné námitky. Nemluvě ani o tom, že začasté je nutno přikládat zákonných šablon více, neboť se jedná ve své podstatě sice o problém jasný, nicméně prostupující hned několika právními předpisy. Jak ostatně určitě potvrdí většina soudců, nejvíce nepříjemné je vždy rozhodování o podáních, která nejsou přehledná a systematicky uspořádaná, a z nichž je jen obtížně patrno, oč (asi) navrhovatel vlastně usiluje a kde je náročné vytřídit balast nadhozených informací a dezinformací, než (a pokud) je možno se dostat k jádru věci. V takových případech je tvorba právní věty tak, aby byla alespoň trošku smysluplná, spíše za trest.
Druhý případ vyžaduje „právního umělce“. Zde totiž jde skutečně o aplikaci práva ve složitých případech, kdy konkrétní situace nabízí řadu rozličných výkladových alternativ a je na umu autora judikátu, aby relevantní způsoby výkladu nejen zvážil, nýbrž i vzájemně poměřil, vyložil a dospěl ke konkrétnímu závěru. V těchto případech je tvorba právní věty skutečným intelektuálním požitkem, nikoliv nutným zlem jako v předchozím případě. Zcela ideální jsou v tomto směru takové případy, které jsou založeny na posouzení výhradně jediné, byť komplikované, právní otázky. Rozhodující soudce tak totiž může veškerou svoji intelektuální potenci soustředit do jediného epicentra a není rozptylován (a někdy i znechucován) prodíráním se balastem okrajových výhrad.
Snad jen pro úplnost dodávám, že v praxi se pochopitelně oba nastíněné modelové případy překrývají, protože řada případů v sobě spojuje jak nutnost právního řemesla, tak současně vyžaduje i duši umělce.
Máme tedy za sebou první krok: je napsáno a vydáno rozhodnutí, k němuž zatím neexistuje prejudikatura, a jeho autor se pouští do formulování právní věty. V této fázi je mimořádně důležité, o jaký typ soudce se jedná. Ale o tom zase příště.
Začnu tím, že svoje postavení jakožto občasného tvůrce právních vět bych přirovnal k postavení lodivoda, zmítaného silnými proudy a nepřízní počasí, vyhýbajícího se nebezpečným útesům a lákaného navíc neustále všudypřítomnými Sirénami. Jak je ale známo, následování kterékoliv Sirény vede k nutnému ztroskotání.
První dilema každého potencionálního tvůrce právní věty představuje samotná úvaha, zda vůbec právní větu vytvořit. Na rozdíl od soudců Ústavního soudu, jejichž nálezy jsou ve Sbírce publikovány všechny, se totiž v papírové podobě publikuje toliko zlomek rozhodnutí obecných soudů, a je pak v zásadě především na soudci zpravodaji, který judikát shledá natolik zajímavým a zásadním, že z něj udělá právní větu. Přitom je samozřejmě limitován tím, zda podobný problém již byl judikován: pokud nikoliv, napsat právní větu prostě musí.
V praxi však samozřejmě existují přinejmenším dvě odlišné situace, do kterých se autor judikátu, zavázaný ke stvoření právní věty, dostává.
První z nich bych pracovně pojmenoval jako „právní řemeslo“. To konkrétně znamená situace, kdy soudcovské rozhodování není ničím jiným než přiložením šablony zákona na konkrétní skutkové a právní okolnosti rozhodované věci. Nejedná se proto o žádné významné intelektuální dílo, byť nepopírám, že právě tyto případy bývají nejpracnější, neboť se jedná o typické „skutkovky“, kdy před zmíněným přiložením šablony je nezbytné podrobně prověřit všechny uplatněné námitky. Nemluvě ani o tom, že začasté je nutno přikládat zákonných šablon více, neboť se jedná ve své podstatě sice o problém jasný, nicméně prostupující hned několika právními předpisy. Jak ostatně určitě potvrdí většina soudců, nejvíce nepříjemné je vždy rozhodování o podáních, která nejsou přehledná a systematicky uspořádaná, a z nichž je jen obtížně patrno, oč (asi) navrhovatel vlastně usiluje a kde je náročné vytřídit balast nadhozených informací a dezinformací, než (a pokud) je možno se dostat k jádru věci. V takových případech je tvorba právní věty tak, aby byla alespoň trošku smysluplná, spíše za trest.
Druhý případ vyžaduje „právního umělce“. Zde totiž jde skutečně o aplikaci práva ve složitých případech, kdy konkrétní situace nabízí řadu rozličných výkladových alternativ a je na umu autora judikátu, aby relevantní způsoby výkladu nejen zvážil, nýbrž i vzájemně poměřil, vyložil a dospěl ke konkrétnímu závěru. V těchto případech je tvorba právní věty skutečným intelektuálním požitkem, nikoliv nutným zlem jako v předchozím případě. Zcela ideální jsou v tomto směru takové případy, které jsou založeny na posouzení výhradně jediné, byť komplikované, právní otázky. Rozhodující soudce tak totiž může veškerou svoji intelektuální potenci soustředit do jediného epicentra a není rozptylován (a někdy i znechucován) prodíráním se balastem okrajových výhrad.
Snad jen pro úplnost dodávám, že v praxi se pochopitelně oba nastíněné modelové případy překrývají, protože řada případů v sobě spojuje jak nutnost právního řemesla, tak současně vyžaduje i duši umělce.
Máme tedy za sebou první krok: je napsáno a vydáno rozhodnutí, k němuž zatím neexistuje prejudikatura, a jeho autor se pouští do formulování právní věty. V této fázi je mimořádně důležité, o jaký typ soudce se jedná. Ale o tom zase příště.