Estonský ústavní soud a právo ES: zavíráme krám?

Estonci budou zajímavý národ: 1, 3 milionu lidí, jazyk nesrozumitelný pro zbytek Evropy (s výjimkou Finska) a nejnověji také hlavní "IT národ" Evropy. V otázkách srovnání v právu pak vždy ten stát, který v postkomunistické Evropě představuje antitezi a boří jakékoliv zobecnění pro celou střední a východní postkomunistickou Evropu.

Jen tak namátkou: když v devadesátých letech celá postkomunistická Evropa vzala za svého Kelsena a Radbrucha a začala stavět koncentrované a specializované ústavní soudnictví, Estonci nenásledovali. Poté, co se nebylo právo Společenství včas a řádné přeloženo do jazyků nových členských států a soudy některých členských států (Polsko) začaly rušit správní akty orgánů členských států přijaté na základě legislativy Společenství nepublikované v národním jazyce, Estonci bez problémů dovodili, že na území Estonska je legislativa ES závazná i tehdy, když nebyla publikována v estonštině. Na další estonskou jinakost jsem byl upozorněn včera – estonský ústavní soud (přesněji tedy senát nejvyššího soudu zabývající se přezkumem ústavnosti) bude asi jediným soudem, který uznal bezpodmínečnou přednost prává ES nad estonskou ústavou.

Otázka zní, jak se vlastně může zachovat ústavní soud členského státu poté, co daný stát přistoupí k Evropské unii. Nebudu zde lézt do zelí povolanějším, tedy Honzovi Komárkovi a ústavním pluralistům. Pokud to ale hodně zjednoduším, ústavní soud členského státu může udělat v podstatě 4 věci:

1) Přednost práva ES před ústavou obecně vysloveně odmítne a bude trvat na tom, že vnitrostátní ústava nemůže ustoupit právu ES (to asi nikdo zatím neudělal).

2) Vůbec se evropským právem zabývat nebude. Zde může ústavní soud tvrdit (nakolik se jedná o udržitelné tvrzení je jiná věc, ale tvrdit to může), že ústavnost je něco jiného než soulad či nesoulad či cokoliv jiného s právem ES.

3) Ústavní soud řekne, že přistoupením státu k EU se na území daného státu aplikuje právo ES za podmínek a způsobem předvídaných dogmatikou tohoto právního řádu. Nicméně, zároveň uplatní obecnou výhradu v tom smyslu, že přenos pravomocí členského státu na evropskou úroveň
- vychází z ústavy daného státu (typicky tedy nějakého toho „Euročlánku“).
- jedná se o přenos podmíněný (a to jednak tím, že orgány Společenství zůstanou v rámci svých pravomocí (nejdou ultra vires), či tím, že ústavodárce daného státu neprojeví někdy později vůli opačnou (tedy že by třeba nepřišel s tím, že tento konkrétní akt odmítá anebo že vystupuje úplně z Unie).
- implicite pak také daný ústavní soud tvrdí, že jemu zůstává konečné slovo (tedy hezky česky „Kompetenz-Kompetenz“) při rozhodování o oprávněnosti přenosu a korektnosti výkonu pravomocí Společenství v daném případě. Jak to říká bývalý soudce německého Spolkového ústavního soudu, P. Kirchhof, ústavní soud zůstává „strážcem mostu“, po kterém přechází právo ES do vnitrostátního právního řádu. Pokud je nějaký právní akt Společenství příliš tlustý či těžký, tedy nevejde se na most zmoncňovacího ústavního článku, pak nebude do vnitrostátního právního řádu vpuštěn.

4) Ústavní soud uzná obecnou a bezpodmínečnou přednost práva Společenství nad vnitrostátního ústavou.

Můj názor byl, že vnitrostátní ústavní soud může v podstatě říct pouze variace třetího scénáře (tedy obdoby judikatury Spolkového ústavního soudu „Solange“), případně se pokusit dovodit něco na téma scénáře druhého, tedy že ho právo ES vůbec nezajímá. Pokud ale akceptuje zabývat se právem ES, těžko může říct cokoliv jiného, než že „dobrá, právo ES se bude na našem území aplikovat, ale ÚS si ponechává výhradu posledního slova“.

Z tohoto poklidného ústavního dřímání mě však probudilo právě zmiňované Estonsko a rozhodnutí tamního ústavního senátu nejvyššího soudu (Riigikohus). Rozhodnutí, které mám na mysli, je stanovisko ústavního senátu nejvyššího soudu č. 3-4-1-3-06, v anglickém překladu přístupné zde (Constitutional Judgement 3-4-1-3-06 OPINION of the Constitutional review Chamber of the Supreme Court ON THE INTERPRETATION OF THE CONSTITUTION). Nejvyšší soud se v tomto stanovisko asi nejblíže přiblížil k variantě 4, tedy uznání přednosti práva Společenství v podstatě bez výhrad. Klíčový je odstavec 16 rozhodnutí:

16. In the substantive sense this amounted to a material amendment of the entirety of the Constitution to the extent that it is not compatible with the European Union law. To find out, which part of the Constitution is applicable, it has to be interpreted in conjunction with the European Union law, which became binding for Estonia through the Accession Treaty. At that, only that part of the Constitution is applicable, which is in conformity with the European Union law or which regulates the relationships that are not regulated by the European Union law. The effect of those provisions of the Constitution that are not compatible with the European Union law and thus inapplicable, is suspended. This means that within the spheres, which are within the exclusive competence of the European Union or where there is a shared competence with the European Union, the European Union law shall apply in the case of a conflict between Estonian legislation, including the Constitution, with the European Union law.

Jistě, můžeme se stále výkladově snažit „zachránit“ nejvyšší soud a tvrdit, že uznání přednosti vlastně podmíněné je – tím, že se právo ES pohybuje v oblasti svých výlučných či sdílených pravomocí. Není řečeno, kdo má posuzovat, ve které oblasti se ta či které kompetence nalézá (Riigikohus nebo ESD?). Nicméně i tak se jedná o dost unikátní názor: ústavní soud redukuje vlastní ústavu na „doplňkový“ dokument, který se aplikuje v podstatě pouze v oblastech, které nejsou regulovány právem ES. Ve všech ostatních případech má právo ES bezpodmínečnou přednost, a to i před estonskou ústavou, která je pak zřejmě, jak říká rozhodnutí, automaticky „suspended“.

Tak trochu mi vrtá hlavou, co tedy bude napříště ústavní senát nejvyššího soudu Estonska vlastně dělat: pokud má právo ES vždy přednost před ústavou, není na čase zavřít krám? Anebo bude Riigikohus místem pro posuzování „zbytkové ústavnosti“, tedy těch (nemnoha) případů, kdy se v daném sporu náhodou neobjeví právo ES?