pondělí 11. prosince 2006

K nepublikaci práva EU v češtině (úvod)

K 1. květnu 2004 přistoupila Česká republika a 9 dalších států k Evropské unii. Okamžikem přistoupení se mělo veškeré komunitární právo stát aplikovatelným za stejných podmínek jako ve starých členských státech. „Stejné podmínky“ jako ve starých členských státech byly modifikovány Aktem o přistoupení. Ten vyžadoval publikaci všech „aktů obecného dosahu“ ve Zvláštním vydání Úředního věstníku. Veškeré právo obsažené v „aktech obecného dosahu“ tak mělo být před vstupem či nejpozději v okamžiku vstupu publikováno v jazyce nových členských států.

Nestalo se tak.

Publikace českého zvláštního vydání, stejně jako zvláštní vydání v ostatních nových komunitárních jazycích, trpělo od přistoupení zásadním zpožděním. Zjistit přesné informace o tom, kdy byl který předpis řádně publikován, je obtížné a pro běžný subjekt nemožné. Zvláštní vydání Úředního věstníku v českém jazyce, které obsahuje právní předpisy platné k 1. 5. 2004, neobsahuje údaj o datu publikace toho či onoho svazku. Údaje, které obsahuje hlavička svazků, zahrnují pouze systematické začlenění daného předpisu ve svazku a kapitole,[1] celexové číslo daného dokumentu a datum původní publikace, tedy datum, kdy byl daný předpis poprvé publikován v některém z jazyků Společenství.

Je vhodné zdůraznit, že všechny takto publikované předpisy ve Zvláštním vydání byly publikovány ve své původní podobě, nikoliv tedy v konsolidované verzi. To v praxi znamená, že akty, které byly v průběhu posledních dekád často novelizovány, byly plně publikovány v podobě, v jaké měly být účinné, až kompletní publikací všech svých novel.[2]

Za této situace lze jen hádat, kdy došlo ke skutečné publikaci kterého komunitárního předpisu. S ohledem na českou verzi Zvláštního vydání lze s jakousi jistotou konstatovat následující: k okamžiku přistoupení nebylo v české verzi Zvláštního vydání Úředního věstníku přístupné nic. Část svazků (přibližně polovina) Zvláštního vydání byla vytištěna a rozeslána v průběhu roku 2004. Další část (přibližně jedna třetina) pak v průběhu roku 2005. Nicméně ani ke konci roku 2005 nebyly ještě publikovány všechny svazky Zvláštního vydání.[3] Stejné či velice podobné problémy vznikají v případě ostatních nových členských států EU.[4]

Tisková zpráva Úřadu pro úřední tisky z 22. 3. 2006 tvrdí, že k tomuto datu bylo dokončeno vydávání veškerého platného sekundárního práva Společenství v jazycích nových členských států.[5] Tato skutečnost znamená, že měsíce i roky po přistoupení neexistovaly oficiální verze právních předpisů Společenství. Tisková zpráva Úřadu pro úřední tisky obsahuje také (zřejmě) definitivní informaci o tom, kolik svazků Zvláštního vydání bude nakonec publikováno: jedná se o 219 svazků.

Za těchto okolností se Úřad pro úřední tisky snažil chybějící překlady suplovat omezeným přístupem elektronickým. Otázka, nakolik je podobné řešení vhodné a možné, je předmětem detailního rozboru níže. Bylo však jen otázkou času, kdy se problémy spojené s absencí překladů a řádné publikace komunitární legislativy dostanou před soudy, ať již tedy soudy vnitrostátní v jejich nově nabyté kapacitě soudů komunitárních, anebo před soudy komunitární v užším smyslu slova v Lucemburku.

Přístup k této otázce se v nových členských státech liší: na jedné straně bychom nalezli státy, u kterých je možné říci, že v rámci své snahy o otevřenost a respekt ke komunitárnímu právu ponechávají poněkud v pozadí ochranu práv jednotlivců. Sem by asi náleželo rozhodnutí správního senátu estonského Nejvyššího soudu (Riigikohus) ze dne 10. května 2006, sp.zn. 3-3-1-66-05, ve kterém tento soud konstatoval, že okamžikem přistoupení je všechno komunitární právo v Estonsku plně aplikovatelné a každý, především tedy profesionální celní poradce, je povinen tuto úpravu znát a respektovat. Skutečnost, jestli předmětné nařízení upravující dovoz a vývoz zemědělského zboží bylo nebo nebylo v daném okamžiku publikováno v estonštině, je irelevantní.[6]

Druhý pól pomyslného spektra by představovalo usnesení polského krajského správního soudu v Bydgozsczy (Wojewódzki Sąd Administracyjny) ze dne 20. července 2005, sp. zn. I SA/Bd 275/05,[7] který v situaci vyměření cla na základě komunitárních nařízení do té doby nepublikovaných v polské verzi Úředního věstníku příslušné rozhodnutí Celního úřadu v Toruni bez dalšího zrušil s tím, že správní úřad nerespektoval princip právní jistoty. Usnesení Krajského soudu v Ostravě z 10. března 2006, č.j. 22 CA 69/2005-43, volí střední kurz; ač tedy krajský soud ve svém rozhodnutí vyjadřuje pochybnosti ohledně aplikovatelnosti legislativy nepublikované v českém jazyce, rozhodl se danou otázku předložit k posouzení Soudnímu dvoru v Lucemburku v rámci řízení o předběžné otázce.[8]
Celý text - Soudní rozhledy, roč. 2006, č. 12 (prosinec)
______________________________________

[1] Celé acquis communautaire bylo pro účely posledního přistoupení rozčleněno do 20ti kapitol (např. „Celní unie a volný pohyb zboží“, „právo podniků“, „hospodářská soutěž“ až po slibné „Evropa občanů“). Každá z těchto kapitol je pak rozčleněna na 1 až cca 50 svazků, které korespondují s fyzickým otištěním jednotlivých předpisů v jednotlivých svazcích Zvláštního vydání Úředního věstníku.
[2] Dobrým příkladem jsou zde fiskální a daňové předpisy či úprava z oblasti zemědělství – kupříkladu Šestá směrnice Rady ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, původně publikována v Official Journal L 145/1 z 13.6.1977 prošla v mezidobí desítkami přímých i nepřímých novel.
[3] Tyto informace pocházejí z dopisu pana T.L. Cranfielda, generálního ředitele Úřadu pro úřední tisky Evropské unie ze dne 28. listopadu 2005, č.j. DIRGEN(05) D/15074, ref: TLC/ma – d15074 j.baxa, poskytnuté v odpověď na formální dotaz ohledně stavu publikací českého Zvláštního vydání Úředního věstníku ze strany předsedy Nejvyššího správního soudu.
[4] Z informací poskytnutých lotyšským ministerstvem spravedlnosti v červnu 2005 vyplývá, že k 27. červnu 2005 bylo v Lotyšku přístupných v tištěné podobě 162 svazků Zvláštního vydání ÚV, v elektronické podobě pak 190 svazků v lotyštině. Ze studie vypracované polským Výborem pro evropskou integraci v červenci 2005 vyplývá, že k v té době bylo v polské verzi Zvláštního vydání ÚV přístupných 143 svazků v tištěné podobě a 151 v podobě elektronické. Velice podobná situace existovala i v dalších „nových“ členských státech s výjimkou Malty a (jižní části) Kypru.
[5] http://publications.europa.eu, sekce „Tiskové zprávy“ [1. 7. 2006].
[6] Anotace rozhodnutí je v angličtině a francouzštině přístupná v internetové databázi JuriFast, kterou spravuje Asociace státních rad a nejvyšších správních soudů EU - http://www.juradmin.eu/fr/jurisprudence/jurifast/jurifast_fr.php [26.06.2006].
[7] Nepublikováno. Anotace rozhodnutí Wróbel, A. Glosa do wyroku Wojewódzkiego Sądu Administracyjnego w Bydgoszczy z 20.07.2005 r. (SA/Bd 275/05), wyrok niepublikowany. Europejski Przeglad Sadowy styczen 2006, str. 48 – 53.
[8] Vedené u Soudního dvora jako věc c-161/06 Skoma-Lux, s.r.o., zatím neprojednáno. Oznámení o předložení předběžné otázky a její text jsou přetištěny dále v tomto čísle.

1 komentář:

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Zajímavý je prvek historický a komparativní. Z historického hlediska je publikace všech předpisů jako conditio sine qua non jejich aplikace výdobytkem revolucí roku 1848 ve střední Evropě.

Z komparativního hlediska je zajímavé, že publikace předpisů má mnohem menší význam v zemích common law. Protože tyto otázky v normálním casebooku vůbec nenajdete, diskutoval jsem s významným americkým konstitucionalistou, co se stane, když Kongres přijme zákon, a ten zákon je pak vyhlášen v jiné podobě v jejich reportérech (které vůbec nejsou oficiální). Zjistil jsem, že ani tento člověk (a současně odborník na evropské právo) mi nebyl s to poskytnout odpověď (pro Američany to není praktická otázka, a proto to není otázka žádná). Angloamerické právo tedy dává na tyto otázky jinou odpověď než právní režimy středoevropské.

Myslím si, že podmínka publikace předpisu je z historického (nepublikovalo se během absolutismu v Rakousku a pak během komunistického režimu) i dalšího hlediska pro náš systém natolik významná, že na ní nemůžeme rezignovat. To říkám i přesto, že vím, že normální adresáti norem ve skutečnosti oficiální sbírky vůbec nečtou. Řešení napětí mezi iracionalitou publikovaní spousty oficiálních papírových sbírek je jednoduché a přitom revoluční: nahradit tyto sbírky oficiální verzí internetovou.