Řečtí Kypřané ze severu nemohou domů; může za to Česká republika?

... nebo snad Belgie, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemí, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko či Švédsko? O tom bude rozhodovat Evropský soud pro lidská práva ve věci stížnosti pánů Artemiho a Gregoryho.

O co v ní konkrétně jde? Pan Artemi (nar. 1911) žil ve vesnici Tymbou v severní části kyperského ostrova až do srpna 1974, kdy uprchl před tureckými vojsky. Pan Gregory (nar. 1965) je vnukem prvního stěžovatele a oba tvrdí, že je jim od té doby bráněno se do vesnice vrátit.

Narozdíl od jiných řeckých Kypřanů však svoji stížnost nesměřují proti Turecku a nenamítají porušení svého práva na pokojné užívání majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod či práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy (viz např. rozsudek ze dne 18. prosince 1996 ve věci stížnosti č. 15318/89 Loizidou proti Turecku a rozsudek ze dne 27. ledna 2009 ve věci stížnosti č. 18407/91 Kyriakou proti Turecku – ano, vidíte dobře, stěžovatel se rozsudku „dočkal“ po téměř 18 letech od podání stížnosti a bohužel již více než 14 let po své smrti), ale proti všem výše jmenovaným státům, a to zejména s poukazem na své právo na svobodu pohybu (článek 2 Protokolu č. 4) a zákaz vyhoštění občanů (článek 3 Protokolu č. 4).

Článek 2
Svoboda pohybu
1. Každý, kdo se právoplatně zdržuje na území některého státu, má na tomto území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu.
2. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.
3. Žádná omezení nemohou být uvalena na výkon těchto práv kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, udržení veřejného pořádku, předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
4. Práva uvedená v odstavci 1 mohou v určitých oblastech podléhat omezením stanoveným podle zákona a odůvodněným veřejným zájmem v demokratické společnosti.

Článek 3
Zákaz vyhoštění státních občanů
1. Nikdo nebude, ať individuálně nebo hromadně, vyhoštěn z území státu, jehož je státním občanem.
2. Nikdo nebude zbaven práva vstoupit na území státu, jehož je státním občanem.

Teď asi většině čtenářů vrtá hlavou, jak stěžovatelé dospěli k přesvědčení, že státy jako Česká republika, Malta či Estonsko by měly být odpovědné za porušení těchto jejich práv. Argumentace je v kostce následující:

1/ Stěžovatelé se především odvolávají na Protokol č. 10 ke Smlouvě o přistoupení Kypru a dalších devíti zemí k Evropské unii, ve kterém se mimo jiné praví: „Uplatňování acquis se pozastavuje na těch územích Kyperské republiky, nad nimiž vláda Kyperské republiky nevykonává skutečnou kontrolu.“ (článek 1 odst. 1).

S odvoláním na rozsudek ze dne 18. února 1999 ve věci stížnosti č. 24833/94 Matthews proti Spojenému království, § 33, mají zato, že jednotlivé strany Smlouvy o přistoupení jsou odpovědné za porušení práv a svobod zaručených Úmluvou, které z této smlouvy mohou vyplývat.

Stěžovatelé tak nežalují státy, které členy Evropské unie v dané době nebyly (Rumunsko a Bulharsko), ani ty členské státy Evropské unie, které zatím neratifikovaly Protokol č. 4 k Úmluvě (Řecko, Španělsko, Velká Británie); tento Protokol mimochodem neratifikovalo ani Turecko.

2/ Dále stěžovatelé tvrdí, že pozastavení uplatňování acquis communautaire je sice de iure pouze dočasné, de facto však trvalé. V této souvislosti upozorňují na to, že žalované státy nevyvíjejí v rámci jednání o možném přistoupení Turecka do EU na Ankaru dostatečný tlak, aby respektovala práva řeckých Kypřanů postižených událostmi z roku 1974.

V této souvislosti kromě jiného poukazují na to, že EU naopak tlačí na Turecko, aby umožnilo návrat Kurdům, podobně jako trvá na návratu uprchlíků při jednáních s Bosnou a Hercegovinou, Chorvatskem a Srbskem. Stěžovatelé se proto navíc dovolávají i porušení zákazu diskriminace (článek 14 Úmluvy, resp. Protokol č. 12 k Úmluvě).

3/ Tvrzení, že žalované státy mají povinnost prosazovat práva a svobody osob, které nejsou jejich občany, a to na území, nad nímž tyto státy nemají skutečnou kontrolu, stěžovatelé dovozují zejména z rozsudku ze dne 8. července 2004 ve věci stížnosti č. 48787/99 Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku.

Šlo o případ čtyř moldavských státních příslušníků zadržovaných orgány Podněsterské moldavské republiky, která vyhlásila jednostranně nezávislost na Moldavsku, ale která není mezinárodně uznávána jako samostatný stát. I přesto, že nebylo pochyb o tom, že sporné území nebylo pod skutečnou kontrolou Moldavska, dospěl ESLP k závěru, že žalovaný stát měl přesto z článku 1 Úmluvy („Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy.“) vyplývající pozitivní povinnost přijmout diplomatická, ekonomická, právní či jiná opatření, které bylo v jeho moci přijmout a která jsou v souladu s mezinárodním právem, aby stěžovatelům zajistil jejich práva zaručená Úmluvou (§ 331 rozsudku).

Možná se argumentace stěžovatelů může leckomu zdát, eufemicky řečeno, poněkud odvážná. Vzhledem k tomu, že ESLP již žalované vlády vyzval k předložení stanoviska k této stížnosti – což se poštěstí zhruba tak každé dvacáté stížnosti doputovavší do Štrasburku –, je zřejmé, že její akcie významným způsobem stouply.

Štrasburské ctihodnosti konkrétně od vlád žalovaných zemí požadují odpovědi na následující otázky:

1/ Jaká opatření žalované státy přijaly v průběhu procesu podpisu a ratifikace Smlouvy o přistoupení a jejích protokolů, aby dostály svým pozitivním povinnostem vyplývajícím z článku 1 Úmluvy (viz rozsudek Matthews, § 33, a rozsudek Ilaşcu a ostatní, § 331) a zajistily účinnou ochranu práv stěžovatelů na respektování jejich domovů v severní části Kypru a jejich práva na svobodu pohybu a pobytu zaručených články 2 a 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě?
Dostály žalované státy své společné odpovědnosti v tomto ohledu pozastavením aplikace acquis communautaire v severní části Kypru?

2/ Jaká opatření žalované státy přijaly, aby zajistily, že pozastavení uplatňování acquis communautaire v severní části Kypru zůstane pouze přechodným opatřením do doby, než bude dosaženo úplného urovnání problému Kypru?

3/ Měli stěžovatelé k dispozici účinný prostředek nápravy výše uvedených námitek porušení Úmluvy, jak to vyžaduje článek 13 Úmluvy?

Pro zájemce o podrobnější informace: shrnutí případu je k dispozici zde a text stížnosti ve dvou částech zde a zde (vše v angličtině).

Schyluje se zde k rozsudku století, nebo bublina očekávání splaskne podobně jako v případě Banković (stížnost pozůstalých po obětech bombardování bělehradské budovy Srbského rozhlasu a televize dne 23. dubna 1999 letadly NATO byly prohlášeny za nepřijatelné, neboť podle ESLP se oběti nenacházely pod jurisdikcí žalovaných států ve smyslu článku 1 Úmluvy; rozhodnutí ze dne 12. prosince 2001 o přijatelnosti stížnosti č. 52207/99 Banković a ostatní proti Belgii, České republice, Dánsku, Francii, Německu, Řecku, Maďarsku, Islandu, Itálii, Lucembursku, Nizozemí, Norsku, Polsku, Portugalsku, Španělsku, Turecku a Spojenému království)?

Celý příspěvek

Generální advokát Maduro k polské žalobě na Radu: soudní ochrana a "Společenství práva"

Jak už jsem zde zmiňoval, se stanovisky generálního advokáta Miguela Poiarese Madura většinou souhlasím a ještě si příjemně počtu ve výtečných právních analýzách. K Madurovu stanovisku ve věci C-273/04 Polsko v. Rada mám však několik výhrad, ačkoliv je jako mnoho jiných, pocházejících z pera tohoto generálního advokáta, velmi inovativní. Možná až příliš.

Bohužel je jeho český překlad tím bezkonkurenčně nejhorším, se kterým jsem se zatím u Soudního dvora setkal. Přece jen, překládat výraz „velký senát“ (grande chambre) jako „slavnostní kolegium“, to je hodně silná káva. Úroveň českého překladu mě nakonec přiměla číst stanovisko ve francouzštině, a totéž doporučuji i případným dalším čtenářům (v angličtině zatím není dostupné).

Případ se týká žaloby Polska proti rozhodnutí Rady, které bylo přijato ještě před 1. květnem 2004, tj. v době, kdy ještě Polsko nebylo členem EU. Stalo se tak na základě zmocnění zakotveného ve Smlouvě o přistoupení. Rozhodnutí upravuje pravidla přímých plateb v zemědělské politice, tedy problematiku která je citlivá nejen pro Polsko, ale v celounijním měřítku. V důsledku napadeného rozhodnutí se Polsku snížily očekávané platby, které mělo prostřednictvím Společné zemědělské politiky obdržet. Polsko namítá, že napadené rozhodnutí překračuje rozsah zmocnění, které Radě Smlouva o přistoupení poskytovala.

Pokud nejste fanoušky zemědělské politiky, nevadí: stanovisko je mnohem zajímavější s ohledem na procesní stránku žaloby: napadené rozhodnutí totiž bylo publikováno v Úředním věstníku 30. března 2004, přičemž Polsko podalo žalobu teprve 28. června, tj. poté, kdy uběhla obecná dvouměsíční lhůta pro napadání právních aktů Společenství (ta, s ohledem na ne právě přehledná pravidla pro počítání lhůt, vypršela 24. června, tedy jen o několik dnů dříve). Pro přípustnost žaloby však podle Polska hovořilo několik argumentů, které mají význam i pro téma, jímž jsme se zde na stránkách Jiného práva už zabývali: (ne)publikace právních předpisů ES v jazycích nových členských států.

Nepublikace napadaného rozhodnutí v polštině
Polská vláda argumentovala, že napadené rozhodnutí nebylo v Úředním věstníku publikováno v polštině. Článek 8 rozhodnutí přitom stanovil, že se má publikovat v jazycích nových členských států. Podle svého tvrzení polská vláda obdržela příslušný výtisk Úředního věstníku mnohem později, až 27. července 2005. Maduro tomu však neuvěřil:

Z informací poskytnutých generálním ředitelem Úřadu pro úřední tisky v odpovědi na otázku Soudního dvora(16) však vyplývá, že Úřední věstník ze dne 30. března 2004 byl skutečně dostupný ve všech jazycích nových členských států již tohoto dne. Žalobkyně sice napadla pravdivost těchto informací, tato odpověď však nemůže být zpochybňována bez závažných důkazů, jaké ovšem nebyly Soudnímu dvoru předloženy. Fakt, že toto číslo úředního věstníku bylo možné prohlížet v polštině na internetu, na stránkách EurLEX, teprve 15. prosince 2004, není rozhodující, poněvadž jedinou závaznou formou zveřejnění legislativních textů je tištěná verze. Dále je nesporné, že zveřejnění se považuje za uskutečněné, a tudíž Úřední věstník se považuje za dostupný dnem, kdy vyhotovení Úředního věstníku obsahujícího akt je skutečně dostupné ve všech jazycích Společenství na Úřadu pro úřední tisky v Lucemburku. (bod 19)

Nevím; docela by mě zajímalo, proč se polský překlad rozhodnutí objevil na Eur-lexu teprve v prosinci 2004, když jej podle tvrzení generálního ředitele Úřadu pro úřední tisky měl tento úřad k dispozici již v březnu? Pokud se pamatujete, na Eur-lexu se objevovaly dokonce i nefinalizované verze překladů dokumentů, ještě před tím, než vůbec vyšly v tištěném Úředním věstníku, jen aby byly dostupné alespoň nějakou formou. Že by tam tedy úřad nezveřejnil dokument, který podle jeho tvrzení přeložený a dokonce publikovaný byl, se mi zdá velmi nevěrohodné. Proč Maduro jen tak beze všeho důvěřuje generálnímu řediteli úřadu, když nepřímé indicie svědčí spíše o tom, že pravdu má Polsko? Bude podobně postupovat i v případě, kdy bude namítána nepublikace předpisu, který měl být zveřejněn ve Zvláštním vydání Úředního věstníku, které na sobě nemá žádnou identifikaci okamžiku svého vydání? Bude pak prohlášení generálního ředitele Úřadu pro úřední tisky nadáno presumpcí správnosti?

Pro tento argument Polska jsem měl sympatií nejvíce a docela mě mrzí, jak s ním Maduro naložil. S dalšími argumenty svědčícími pro přípustnost polské žaloby jsem byl spokojen mnohem méně.

Polsko jako neprivilegovaný žalobce
Polsko uplatňovalo, že lhůta pro podání žaloby měla začít běžet až od 1. května 2004, tedy až okamžikem, kdy se Polsko stalo členským státem EU. Nejzajímavější z nich byl ten, že až do tohoto dne nemohlo Polsko vystupovat před Soudním dvorem jako žalobce. Maduro to odmítá, když poukazuje na to, že Polsko mohlo žalovat coby neprivilegovaný žalobce, a to hned od vydání napadeného rozhodnutí, tj. po 30. březnu 2004. (na jiném místě stanoviska se však Maduro k tomuto argumentu vrací a tvrdí, že by Polsko jako neprivilegovaný žalobce neobstálo – viz body 39 až 44). Podle striktních kritérií přípustnosti by tedy jeho žaloba měla být odmítnuta jako opožděná (body 26 a 27). S tím se však generální advokát nespokojuje a pouští se do značně odvážných úvah o žalobní legitimaci v rámci článku 230 ES, které ústí v jeho závěr o přípustnosti žaloby.

Právo na soudní ochranu a „Společenství práva“
Maduro začíná své úvahy poměrně obsáhlým rozborem vývoje práva na soudní ochranu ve Společenství. Zajímavé jsou přitom jeho otevřené poukazy na aktivní (napsal bych „aktivistickou“, kdyby to slovo mělo nějaký reálný obsah) roli Soudního dvora: „když na tom závisí existence soudní ochrany, Soudní dvůr jde bez rozpaků nad rámec znění článku 230 a zaplňuje mezery v textu“ (bod 34). Souhlasím: někdy Soudní dvůr skutečně projevuje příliš málo rozpaků…

Jak jsem již uvedl výše, Maduro se zabýval možností Polska žalovat coby neprivilegovaný žalobce dvakrát. Nejprve tuto možnost připouští, aby ukázal, že při striktním uplatňování pravidel žalobní legitimace Polsko promeškalo svoji lhůtu žalovat. Pak se ale k témuž vrací a tvrdí opak. V tomto směru je jeho argumentace, alespoň podle mého názoru, poměrně málo přesvědčivá. Poukazuje totiž na paralelu s žalobním postavením zámořských zemí a území, regionů a samosprávných celků. Jejich osobní dotčení totiž nemůže „vyplývat z nepříznivých socioekonomických dopadů napadeného aktu na podniky usazené na jeho území“. Stejně by podle Madura byla odmítnuta možnost osobního dotčení Polska (bod 43).

Skutečně? Jak to Maduro ví, když o několik odstavců výše ve svém stanovisku říká, že se s podobnou žalobou (tj. žalobou přistoupivšího státu, vztahující se na dobu před jeho přistoupením) Soudní dvůr ještě nesetkal. Proč tedy najednou staví tak striktní paralely? Nemělo zkrátka Polsko žalovat rovnou jako neprivilegovaný žalobce a teprve pokud by bylo odmítnuto, hledat právní konstrukce měnící výslovné znění Smlouvy?

Maduro však říká:

výjimka by měla […] nesporně platit pro akty, které byly stejně jako akt napadený v projednávané věci přijaty mezi datem podpisu Smlouvy o přistoupení a jejím vstupem v platnost a jsou na této Smlouvě o přistoupení založeny. Dle mého názoru by měla platit v širším rozsahu, a to pro všechny akty Společenství přijaté v rozmezí těchto dvou dat, to znamená nejen pro ty, které byly přijaty na základě Aktu o přistoupení, ale také pro ty, které byly přijaty na základě Smluv, alespoň v tom rozsahu, v němž se takové akty dotýkají rovnováhy práv a povinností stanovené Smlouvou o přistoupení ve prospěch budoucích členských států (bod 53).

Pro tento závěr pak ještě snáší další argumenty, na které zde není místo. V podstatě by ale byly použitelné i pro závěr, ke kterému bych se klonil já: na přistupující státy by se vztahovala jiná pravidla žalobní legitimace, než jaká se vztahují na zámořská území nebo samosprávné celky, kterými argumentoval Maduro. Přistupující stát by tak nemusel čekat na to, až se stane členským státem, aby mohl žalovat před Soudním dvorem. Ve vztahu k Polsku a jeho žalobě by to, přiznávám, nebyla dobrá zpráva. Více by to však odpovídalo limitům znění článku 230 ES (že by se ve mně budil právní formalista?) a navíc by to zamezilo nejistotě v období před datem přístupu: „budou nás žalovat nebo ne“? No, uvidíme co na to Soudní dvůr….

Celý příspěvek

CILFIT v české praxi aneb YNOS rozumně vyložený

Na svých cestách českou judikaturou jsem před několika dny narazil na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. srpna 2006, sp.zn. 29 Odo 242/2006, který podle všeho dělala Dr. Štenglová. Možná se mýlím, ale zdá se to být první výslovná a podle mne přesvědčivá aplikace doktríny CILFIT v judikatuře NS ČR pro právní vztahy, které nastaly ještě před 1. 5. 2004.

O YNOSu psal před nedávnem Michal Bobek, a jsem rád, že tuto kauzu, která podle mne správně vyložila intertemporalitu evropského práva v nových členských zemích (byť nechala řadu otázek velmi otevřených), pochopil NS ČR správně. Podle NS totiž [v] rozsudku ze dne 10. ledna 2006, ve věci C-302/04 Ynos dospěl Evropský soudní dvůr k závěru, že předcházejí-li skutkové okolnosti sporu přistoupení státu k Evropské unii, nemá Evropský soudní dvůr pravomoc k výkladu směrnice Evropského společenství. Protože v projednávané věci je uvedená podmínka splněna, Nejvyšší soud uzavřel, že mu ve věci nevznikla povinnost položit předběžnou otázku. Protože však posuzovaná právní úprava byla do českého právního řádu začleněna k naplnění účelu sledovaného směrnicí, Nejvyšší soud při výkladu posuzovaných ustanovení zákona o cenných papírech ze směrnice vycházel a aplikoval též interpretační pravidla, která Evropský soudní dvůr dovodil ve shora uvedeném rozhodnutí (soud má na mysli CILFIT).

Kauza se týká žalobce J. K., proti žalovanému G. f. o. s c. p., z čehož každý průměrně informovaný právník dovodí, že je to dovolání "Garančního fondu obchodníků s cennými papíry" (zase ta hloupá anonymizace). Meritum sporu je povinnost Fondu zaplatit náhradu plynoucí z neschopnosti obchodníka s cennými papíry splnit své závazky z důvodů přímo souvisejících s jeho finanční situací. Argumentace NS ČR se mi líbí, poměrně zdařile se tu pracuje s několika jazykovými verzemi směrnice, která byla do zákona o cenných papírech transponována. Jsem rád, že české soudy začínají chápat význam právního argumentu působícího nikoliv závazně, ale jen podpůrně. Celý příspěvek

Vítejte ... asijské hordy!

Kdo si na Silvestra či Nový rok pustil televizi, viděl tváře povinně šťastných Rumunů a Bulharů. Taky se „vraceli“ do Evropy. Nadšení „běžných občanů“ z (ne)možnosti svobody pohybu po Unii, potvrzení západního směřování obou zemí atakdále bylo v krátkých šotech proloženo státnickými větami představitelů EU o dalším historickém okamžiku. Každému bylo v ten okamžik jasné, že Bulharsko a Rumunsko prostě do té Evropy patří.

Trošku jiný obraz vytváří výrazná předvstupní legislativní aktivita komunitárních institucí. Rada a Komise zřejmě v posledním záchvěvu pudu sebezáchovy překotně přijímaly přechodná ustanovení (především na základě čl. 37 Aktu o přistoupení Bulharska a Rumunska), která oběma novým členským státům mimo jiné (jedná se pouze o výběr!) sdělila, že:

- Jejich justice je natolik zkorumpovaná, že není schopna běžného fungování v rámci vnitřního trhu (v evropském newspeaku „není schopna uplatňovat opatření přijatá k zavedení vnitřního trhu a prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti“) – srov. Rozhodnutí Komise ze dne 13. prosince 2006, kterým se zřizuje mechanismus pro spolupráci a ověřování pokroku Bulharska při dosahování specifických referenčních cílů v oblasti reformy soudnictví a boje proti korupci a organizovanému zločinu, Úř. Věst. L 354 ze dne 14. prosince 2006, s. 58 - 60 a Rozhodnutí Komise ze dne 13. prosince 2006 , kterým se zřizuje mechanismus pro spolupráci a ověřování pokroku Rumunska při dosahování specifických referenčních cílů v oblasti reformy soudnictví a boje proti korupci, Úř. věst. L 354 ze dne 14. prosince 2006, s. 56 – 57;

- Bulharská bezpečnost civilního letectví je na takové úrovni, že letadla registrovaná a kontrolovaná v Bulharsku by pro jistotu neměla létat do ostatních členských států, aby neohrozila tamní bezpečnost letového provozu - Nařízení Komise (ES) č. 1962/2006 ze dne 21. prosince 2006, kterým se uplatňuje článek 37 aktu o přistoupení Bulharska k Evropské unii, Úř. věst. L 408 ze dne 30. prosince 2006, s. 8 – 11;

- V bulharském a rumunském systému správy zemědělských dotací, který je klíčový pro fungování Jednotné zemědělské politiky, není možné vysledovat, kam zemědělské dotace putují (což musí být vážně divočina, neboť i v jinak diplomatickém legislativním žargonu Společenství je natvrdo řečeno, že „Vážné nedostatky v bulharském nebo rumunském systému IAKS by vedly ke stavu, ve kterém by nebylo dostatečně nebo vůbec možné kontrolovat platby zemědělské podpory, které mají být tímto systémem kontrolovány“) - Nařízení Komise (ES) č. 1423/2006 ze dne 26. září 2006 , kterým se stanoví mechanismus pro vhodná opatření v oblasti výdajů na zemědělství, pokud jde o Bulharsko a Rumunsko, Úř. věst. L 269 ze dne 28. září 2006, s. 10 – 12.

Nevím. Rozjásané tváře televizní na straně jedné a legislativní realita na straně druhé vytvářejí mírně protichůdné obrazy, které jsem se pokusil zachytit v titulku tohoto příspěvku. Povinná radost ze splnění civilizační mise bílé ženy je kalena rarachem pochybnosti; nikdo si nenamlouvá, že u nás by to bylo až tak skvělé, nicméně řečeno citátem nejmenovaného mladého fanouška počítačových her: „tohle je fakt jinej level“.

Celý příspěvek

Trafa, trafiky a trafičky

Když už mám ten blogovací záchvat, tohle zrovna přišlo od nejmenovaných vládních zdrojů:

Evropský parlament schválil jmenování bulharského a rumunského eurokomisaře. Dosavadní bulharská ministryně pro evropské záležitosti Meglena KUNEVA bude komisařkou pro ochranu spotřebitelů; nynější rumunsky státní tajemník pro evropské záležitosti Leonard ORBAN bude komisařem pro mnohojazyčnost. Pro KUNEVU hlasovalo 583 europoslanců, proti 21 a 28 se hlasování zdrželo. Pro ORBANA hlasovalo 595 poslanců, proti 16 a 21 se hlasování zdrželo.

Předsedové poslaneckých klubů 28. listopadu kladně zhodnotili slyšení, jimž se oba kandidáti podrobili ve výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů resp. pro kulturu a vzdělávání. Šéfové eurofrakcí nicméně požádali o vyjasnění ORBANOVA rezortu, za který dosud mj. zodpovídá slovenský komisař Ján FIGEĽ.

Co k tomu dodat? Snad jen to, že všechny níže popsané jazykové problémy s legislativou budou záhy vyřešeny, neboť nyní na to mám komisariát. Buon lavoro, signore....

Celý příspěvek

K nepublikaci práva EU v češtině (úvod)

K 1. květnu 2004 přistoupila Česká republika a 9 dalších států k Evropské unii. Okamžikem přistoupení se mělo veškeré komunitární právo stát aplikovatelným za stejných podmínek jako ve starých členských státech. „Stejné podmínky“ jako ve starých členských státech byly modifikovány Aktem o přistoupení. Ten vyžadoval publikaci všech „aktů obecného dosahu“ ve Zvláštním vydání Úředního věstníku. Veškeré právo obsažené v „aktech obecného dosahu“ tak mělo být před vstupem či nejpozději v okamžiku vstupu publikováno v jazyce nových členských států.

Nestalo se tak.

Publikace českého zvláštního vydání, stejně jako zvláštní vydání v ostatních nových komunitárních jazycích, trpělo od přistoupení zásadním zpožděním. Zjistit přesné informace o tom, kdy byl který předpis řádně publikován, je obtížné a pro běžný subjekt nemožné. Zvláštní vydání Úředního věstníku v českém jazyce, které obsahuje právní předpisy platné k 1. 5. 2004, neobsahuje údaj o datu publikace toho či onoho svazku. Údaje, které obsahuje hlavička svazků, zahrnují pouze systematické začlenění daného předpisu ve svazku a kapitole,[1] celexové číslo daného dokumentu a datum původní publikace, tedy datum, kdy byl daný předpis poprvé publikován v některém z jazyků Společenství.

Je vhodné zdůraznit, že všechny takto publikované předpisy ve Zvláštním vydání byly publikovány ve své původní podobě, nikoliv tedy v konsolidované verzi. To v praxi znamená, že akty, které byly v průběhu posledních dekád často novelizovány, byly plně publikovány v podobě, v jaké měly být účinné, až kompletní publikací všech svých novel.[2]

Za této situace lze jen hádat, kdy došlo ke skutečné publikaci kterého komunitárního předpisu. S ohledem na českou verzi Zvláštního vydání lze s jakousi jistotou konstatovat následující: k okamžiku přistoupení nebylo v české verzi Zvláštního vydání Úředního věstníku přístupné nic. Část svazků (přibližně polovina) Zvláštního vydání byla vytištěna a rozeslána v průběhu roku 2004. Další část (přibližně jedna třetina) pak v průběhu roku 2005. Nicméně ani ke konci roku 2005 nebyly ještě publikovány všechny svazky Zvláštního vydání.[3] Stejné či velice podobné problémy vznikají v případě ostatních nových členských států EU.[4]

Tisková zpráva Úřadu pro úřední tisky z 22. 3. 2006 tvrdí, že k tomuto datu bylo dokončeno vydávání veškerého platného sekundárního práva Společenství v jazycích nových členských států.[5] Tato skutečnost znamená, že měsíce i roky po přistoupení neexistovaly oficiální verze právních předpisů Společenství. Tisková zpráva Úřadu pro úřední tisky obsahuje také (zřejmě) definitivní informaci o tom, kolik svazků Zvláštního vydání bude nakonec publikováno: jedná se o 219 svazků.

Za těchto okolností se Úřad pro úřední tisky snažil chybějící překlady suplovat omezeným přístupem elektronickým. Otázka, nakolik je podobné řešení vhodné a možné, je předmětem detailního rozboru níže. Bylo však jen otázkou času, kdy se problémy spojené s absencí překladů a řádné publikace komunitární legislativy dostanou před soudy, ať již tedy soudy vnitrostátní v jejich nově nabyté kapacitě soudů komunitárních, anebo před soudy komunitární v užším smyslu slova v Lucemburku.

Přístup k této otázce se v nových členských státech liší: na jedné straně bychom nalezli státy, u kterých je možné říci, že v rámci své snahy o otevřenost a respekt ke komunitárnímu právu ponechávají poněkud v pozadí ochranu práv jednotlivců. Sem by asi náleželo rozhodnutí správního senátu estonského Nejvyššího soudu (Riigikohus) ze dne 10. května 2006, sp.zn. 3-3-1-66-05, ve kterém tento soud konstatoval, že okamžikem přistoupení je všechno komunitární právo v Estonsku plně aplikovatelné a každý, především tedy profesionální celní poradce, je povinen tuto úpravu znát a respektovat. Skutečnost, jestli předmětné nařízení upravující dovoz a vývoz zemědělského zboží bylo nebo nebylo v daném okamžiku publikováno v estonštině, je irelevantní.[6]

Druhý pól pomyslného spektra by představovalo usnesení polského krajského správního soudu v Bydgozsczy (Wojewódzki Sąd Administracyjny) ze dne 20. července 2005, sp. zn. I SA/Bd 275/05,[7] který v situaci vyměření cla na základě komunitárních nařízení do té doby nepublikovaných v polské verzi Úředního věstníku příslušné rozhodnutí Celního úřadu v Toruni bez dalšího zrušil s tím, že správní úřad nerespektoval princip právní jistoty. Usnesení Krajského soudu v Ostravě z 10. března 2006, č.j. 22 CA 69/2005-43, volí střední kurz; ač tedy krajský soud ve svém rozhodnutí vyjadřuje pochybnosti ohledně aplikovatelnosti legislativy nepublikované v českém jazyce, rozhodl se danou otázku předložit k posouzení Soudnímu dvoru v Lucemburku v rámci řízení o předběžné otázce.[8]

Celý text - Soudní rozhledy, roč. 2006, č. 12 (prosinec)

______________________________________

[1] Celé acquis communautaire bylo pro účely posledního přistoupení rozčleněno do 20ti kapitol (např. „Celní unie a volný pohyb zboží“, „právo podniků“, „hospodářská soutěž“ až po slibné „Evropa občanů“). Každá z těchto kapitol je pak rozčleněna na 1 až cca 50 svazků, které korespondují s fyzickým otištěním jednotlivých předpisů v jednotlivých svazcích Zvláštního vydání Úředního věstníku.
[2] Dobrým příkladem jsou zde fiskální a daňové předpisy či úprava z oblasti zemědělství – kupříkladu Šestá směrnice Rady ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, původně publikována v Official Journal L 145/1 z 13.6.1977 prošla v mezidobí desítkami přímých i nepřímých novel.
[3] Tyto informace pocházejí z dopisu pana T.L. Cranfielda, generálního ředitele Úřadu pro úřední tisky Evropské unie ze dne 28. listopadu 2005, č.j. DIRGEN(05) D/15074, ref: TLC/ma – d15074 j.baxa, poskytnuté v odpověď na formální dotaz ohledně stavu publikací českého Zvláštního vydání Úředního věstníku ze strany předsedy Nejvyššího správního soudu.
[4] Z informací poskytnutých lotyšským ministerstvem spravedlnosti v červnu 2005 vyplývá, že k 27. červnu 2005 bylo v Lotyšku přístupných v tištěné podobě 162 svazků Zvláštního vydání ÚV, v elektronické podobě pak 190 svazků v lotyštině. Ze studie vypracované polským Výborem pro evropskou integraci v červenci 2005 vyplývá, že k v té době bylo v polské verzi Zvláštního vydání ÚV přístupných 143 svazků v tištěné podobě a 151 v podobě elektronické. Velice podobná situace existovala i v dalších „nových“ členských státech s výjimkou Malty a (jižní části) Kypru.
[5] http://publications.europa.eu, sekce „Tiskové zprávy“ [1. 7. 2006].
[6] Anotace rozhodnutí je v angličtině a francouzštině přístupná v internetové databázi JuriFast, kterou spravuje Asociace státních rad a nejvyšších správních soudů EU - http://www.juradmin.eu/fr/jurisprudence/jurifast/jurifast_fr.php [26.06.2006].
[7] Nepublikováno. Anotace rozhodnutí Wróbel, A. Glosa do wyroku Wojewódzkiego Sądu Administracyjnego w Bydgoszczy z 20.07.2005 r. (SA/Bd 275/05), wyrok niepublikowany. Europejski Przeglad Sadowy styczen 2006, str. 48 – 53.
[8] Vedené u Soudního dvora jako věc c-161/06 Skoma-Lux, s.r.o., zatím neprojednáno. Oznámení o předložení předběžné otázky a její text jsou přetištěny dále v tomto čísle.

Celý příspěvek

Úřední jazyky EU, znalost práva a postmoderní situace

Nedávno jsem na EU Law blogu narazil na zajímavý post týkající se Maltéštiny jakožto úředního jazyku EU. Na tomtéž blogu byla též zmínka o Irštině, která se od roku 2007 k úředním jazykům EU také připojí. Asi není potřeba se zmiňovat o chronických problémech, které jsou spojeny s předklady z Maltéštiny do některého z jiných méně rozšířených jazyků EU a vice versa, kdy pak k překladům zřejmě dochází na dvakrát (zpravidla nejprve do angličtiny a pak z angličtiny do dalšího jazyka), a o tom, že znalost Maltéštiny (zejména právnické) by mohla být opravdu lukrativní. (nevíte náhodou někdo o kursu Maltéštiny "rychle a levně" ;o)))

Nicméně v souvislosti s daným problémem můžeme dospět k otázce z právního hlediska zřejmě závažnější, která souvisí s problematikou překladů předpisů, judikátů atd. v oblasti evropského práva do jazyků nových členských států, a s otázkou, do jaké míry je možnost seznámit se s textem právní normy předpokladem pro její právní závaznost vůči regulovanému subjektu. Nemám rozhodně ambici tuto otázku tady řešit; spíše chci nadhodit některé úvahy k zamyšlení a diskusi.

Na úvod lze odkázat na předběžnou otázku dle čl. 234 SES položenou Krajským soudem v Ostravě, která se uvedenou problematikou do značné míry zabývá a jsem opravdu zvědav, jak to u ESD dopadne. O kontextu položení dané otázky by asi mohl být více říci Michal, takže asi bude fajn sledovat komentáře. Já ji uvádím, jelikož dobře ilustruje, v čem je základní dilema.

Lze vůči českým (maltéským, lotyšským ...) subjektům aplikovat právní normy, které nebyly přeloženy do jejich rodného (resp. spíše úředního) jazyka? Má-li právo plnit svou základní normativní funkci (tj. vést a ovlivňovat chování subjektů podřízených právu), nutně to předpokládá, že regulované subjekty budou mít možnost se s právem seznámit, aby mu své jednání mohly přizpůsobit. Asi se jedná o jednu ze základních zásad, s níž ve větší či menší míře souvisí množství právních samozřejmostí jako ignorantia legis non excusat, nullum crimen sine lege, iura novit curia ...

Zapomínat však nelze ani na požadavek účinné a uniformní vymahatelnosti komunitárního práva napříč všemi členskými státy.

Samozřejmě se asi v tomto směru nelze bavit o zcela reálné možnosti se s právem seznámit, ale mělo by jít o určitou možnost ve větší či menší míře alespoň hypotetickou. Kde je však rozhodná hranice? Kdy už je možnost tak hypotetická, že ji je nutno považovat spíše za nemožnost?

S ohledem na přirozené rozdíly mezi lidmi nelze totiž předpokládat, že znalost práva je většinově rozšířena (od čeho by tu ostatně jinak byli právníci), a to ani v případě, že konkrétní právní norma je např. v češtině a dotčený subjekt má reálnou možnost si ji přečíst. Lze považovat za dost pravděpodobné, že té právní hatmatilce stejně nemusí dotčený subjekt rozumět (viz např. nějaké normy v oblasti telekomunikací, energetiky, hospodářské soutěže ...). Stranou teď ponechávám význam otázky, zda může v této souvislosti hrát roli, jestli je daná právní norma přístupná v hard-copy anebo jen elektronicky, což může být také zajímavá otázka.

Bereme-li v úvahu uvedenou realitu, hraje nějakou roli, že aplikovaná právní norma není v českém jazyce? Jen se prostě posouvá stupeň, ve kterém se reálná možnost posouvá více do oblasti možnosti hypotetické. Když si regulovaný subjekt najímá právníka, aby mu vysvětlil české právo v češtině, proč by mělo hrát roli, že si najme právníka, který umí anglicky, francouzsky nebo německy ..., a vysvětlí mu i právo evropské, které (prozatím) do češtiny publikováno nebylo?

I u norem v češtině je zjevné, že některé subjekty jim stejně nebudou rozumět např. s ohledem na různé vybavení, kterého se jim dostalo v přírodní loterii ... Někteří ty normy prostě nepochopí, i kdyby si je přečetli. Jiní ano. Obdobně jsou-li normy dostupné v angličtině, ti, kteří příslušný jazyk dobře ovládájí si je budou moci přečíst, jiní ne. Když v tomto směru mohou být rozdíly v inteligenci, vzdělání atp. irelevantní, stejně irelevantní by měly být i rozdíly v jazykové vybavenosti. Odpověď na otázku právní závaznosti zřejmě nemůže být posuzována na individuální bázi, ale na nějaké obecnějším základě (dle státní příslušnosti, pobytu ...). Jinými slovy asi by nemělo hrát roli, že některý občan ČR anglicky umí a jiný ne, evropské právo nepublikované v češtine by pro oba mělo být (ne)závazné ve stejném rozsahu.

Je však hypotetická jazyková možnost seznámit se (přečíst si) právní normy nezbytnou podmínkou závaznosti? Rozhodně ne obecně. Když pojedu do Číny budou pro mne právně závazné tamní zákony, byť čísky neumím. Stejně tak cizinci v ČR se musí podřídit normám českého práva, byť česky neumí. Individuální znalost (možnost seznámit se) práva se v tomto ohledu začíná jevit jaksi trochu zbytečná. Ostatně vezměmě si za příklad možnost seznámit se s českým právem, ze strany česky mluvícího slepce, negramotného člověka atp.

Jinak řečeno, asi je potřeba vzít v úvahu i jurisdikční otázku. Pak se rozhodná otázka změní: Je možné, aby na území České republiky byly aplikovány právní normy, které nebyly publikovány v češtině jakožto našem úředním jazyce?

Otázka se pak přesouvá spíše do roviny toho, jaké právo mají vůči subjektům na našem území aplikovat naše státní orgány. Zvýrazňuje se tedy ne normativní funkce práva (poskytovat návod k jednání), ale funkce práva jakožto coercion licensor, abych trochu parafrázoval spolu s Greenem Dworkina. Příslušné orgány pak prostě budou vůči dotčeným subjektům aplikovat jejich právo bez ohledu na to, jakou individuální možnost seznámit se s příslušnými právními předpisy, mají. Nicméně výkon státní moci kontrolovat v určitém ohledu mohou, byť (z pozice dotčených subjektů) jaksi utajeně ... Soudci by byli jakousi šlechtou, která by pro podřízené subjekty identifikovala, co je třeba, přičemž by se řídili příkazem je třeba, protože je třeba (Petříček, Majestát zákona, viz níže)

Nezačínáme se pak nacházet tak trochu v Kafkovo světě? ...

... neboli řečeno s Petříčkem v jeho Majestátu zákona: "Má-li být zákon majestátní, musí být utajen." (str. 274)

PS: A ještě jedna praktická poznámka. Podílel jsem se na jednom soudním řízení (v Čechách na krajské úrovni), kde se většina právní argumentace odehrávala v rovině evropského práva (interpretace základních komunitárních ekonomických svobod). Obě strany se oháněly množství evropské judikatury, žádná nebyla v publikována v češtině ...

Soudu se dokládaly úředně ověřené překlady příslušných judikátů a soud nakonec konstatoval něco v tom smyslu, že přece ode mne nikdo nemůže čekat, že bych znal(a) evropské právo a tu judikaturu, co mi tady dáváte ... no a následně se to rozhodlo ryze dle českého práva (v zásadě jako kdyby evropského práva nebylo) ...

PPS: A teď (po sepsání tohoto postu) jsem si ještě všiml, že Michal Bobek publikoval na otázku absence publikace evropských právních norem článek "K absenci řádného vyhlášení komunitární legislativy v jazycích nových členských států [On the Absence of Due Publication of EC Legislation in the Languages of the New Member States] Soudní rozhledy 12/2006, s. 449 - 472", který jsem tedy zatím neměl možnost přečíst. Určitě ale bude stát za přečtení :o)) Celý příspěvek