Právní věty-čas na změnu?!

Teď to vypadá, že jsme se spikli proti názorům Zdeňka Kühna, ale už dlouho mi leží v hlavě, zda je jím kritizovaný institut „právních vět“, opravdu tak nelegitimní a neopodstatněný, a protože intuitivně k němu chovám spíš sympatie (v jejích kořenech přitom leží kladný poměr ke všemu, co je pedagogicky a uživatelsky příjemné), zkusím je alespoň skromně obhájit.
Hlavní dva argumenty proti právním větám se mi zdají být (i) argument komparativní a (ii) „problém chybějící legitimity“. Komparativní je založen na prostém pozorování toho, které soudní soustavy (resp. které státy v jakých obdobích své minulosti či současnosti) „právní věty“ jako přívažek k oficiálně publikovaným soudním rozhodnutím používaly či používají a které nikoli. Přitom v prvé skupině najdeme systémy často autoritářské až totalitní, naopak ve skupině druhé systémy vnímané jako hvězdy na konci tunelu, jímž sami směřujeme k ideálu právnímu státu. Argument nedostatečné legitimity spočívá v tvrzení, že zatímco publikace samotného soudního rozhodnutí je dostatečně odůvodněna tím, že rozhodnutí je výsledkem té činnosti, k níž jsou soudy ústavou a zákonny povolány (dokonce jako jediné), tedy k autoritativnímu výkladu práva; k vytváření právních vět povolány nejsou nikým a ničím. S prvním z těchto argumentů se ztotožňuji, nicméně postavit na něm odmítnutí právních vět znamená, odvozovat ze světa, jaký je, závěry o tom, jaký má být, což už dvě stě let není v módě. S druhým nesouhlasím a zdůvodnění tohoto nesouhlasu bude třešničkou na závěr.
Jaké tedy nacházím argumenty ve prospěch právních vět? V zásadě dva: (i) uživatelské příjemnosti a (ii) zobecněnosti. První není argumentem právním (a v tomhle směru má podobnou váhu jako argument komparativní) a spočívá pouze v tvrzení, že je pro čtenáře nejrůznějších sbírek příjemné, pokud se může v mžiku zorientovat v přínosu předloženého judikátu, dříve než ztratí čas důkladným průzkumem celého rozhodnutí. A na konci se může k právní větě opět vrátit, aby se – zmaten z přehršle právních myšlenek v rozhodnutí obsažených – opět dobral toho, co chtěl vlastně „básník říci“.
Zásadní argument právní věty je však argument zobecněnosti. Pokud má čtenář k dispozici pouze rozhodnutí samo, může je využít dvojím způsobem (respektive některým způsobem v intervalu mezi těmito póly): buď jako informaci o konkrétním skutkovém případu (a poučení tedy pro něj bude spočívat ve zjištění, že pokud se vyskytne případ zcela identický s případem tímto, bude opět rozhodnut způsobem zde uvedeným), nebo se sám pokusí o zobecnění závěru zde obsaženého, tedy si vytvoří právní větu sám pro sebe na základě čisté indukce podložené jediným případem, což je postup krajně nebezpečný.
Právní věta poskytnutá soudem nedělá nic jiného, než že jejím prostřednictvím toto zobecnění vytváří sám autor tohoto rozhodnutí (tedy patrně ten, kdo nejlépe zná cestu vedoucí k právnímu závěru tam obsaženému). To je ovšem pouze první krok. Toto zobecnění, které je stále prostou indukcí, tedy vytvořením obecnějšího pravidla z konkrétního případu, totiž následně projde deduktivní kontrolou uskutečněnou plénem, které právní větu schvaluje. Úkolem pléna totiž, podle mého názoru, zejména je, aby si jeho členové představili (či vzpomněli na) různé situace, na něž může takto zobecněná právní věta dopadat, a odpověděli si na otázku, zda i v těchto představitelných situacích vede aplikace pravidla obsaženého v právní větě ke spravedlivému (pro ty, kteří význam tohoto slova nezavrhují jako neuchopitelný „dikcí zákona“) řešení. Pokud ne, je patrně potřeba právní větu pozměnit (což je vzhledem k vázanosti na konkrétní rozhodnutí problematické), nebo zmenšit její obecnost (tak aby dopadala na menší okruh případů) nebo ji prostě nepřijmout (což vede v praxi k tomu, že mnohé akceptovatelné rozhodnutí není publikováno, neboť je staženo do zapomění příliš obecnou, a proto následně neakceptovatelnou, právní větou).
Tím je zároveň odpovězeno na otázku legitimity právní věty. Ta – na rozdíl od rozhodnutí samotného – spočívá pouze v tom, že ji indukcí vypreparoval z rozhodnutí jeho autor a následně prošla deduktivní kontrolou skupiny lidí, u nichž lze z titulu funkce očekávat, že budou mít dostatek erudice i zkušeností k tomu, aby vymysleli bohatou škálu situací, jimiž lze potenciálně navrženou právní větu falsifikovat. Poselství právní věty tedy zní: „Autor rozhodnutí si myslí, že jádrem tohoto konkrétního rozhodnutí je pravidlo, jež lze zobecnit do takovéto podoby. Členové nejvyššího soudního orgánu v této oblasti soudnictví nenašli situaci (nebo jich nenašli dostatečně zásadní množství v poměru k významu právní věty), na niž tato právní věta dopadá, v níž však způsobuje nespravedlivé či jinak protizákonné řešení.“
Tak je určeno také hlavní dilema autora právní věty spočívající v hledání rovnovážného bodu na škále mezi naprostou kazuistikou, která implikuje zbytečnost právní věty, neboť dopadá na mizivý počet případů, díky čemuž jí nehrozí falsifikace, ale ani přínosnost (vzor: „Pokud dovozce zvěře doveze 15 amazoňanů a na celnici předloží sice doklad X, zapomene však předložit doklad Y, pak mu dovoz nebude povolen.“); a naprostou obecností, která buď vytvoří právní větu tautologickou (vzor: „K tomu, aby bylo rozhodnutí správního orgánu zákonné, musí být v souladu s právním řádem ČR“) nebo právní větu nepřijatelnou, neboť – v některých z mnoha případů, na něž dopadá – vedoucí k nespravedlnosti.
Kdybych měl na závěr použít ještě svůj nejoblíbenější ne-argument, uchýlil bych se k podobenství a řekl bych, že je to dilema podobné dilematu vypravěče pohádek nebo mravoučných historek. I pohádky mají mít nějaké poselství (o pozitivních následcích statečnosti či dobroty). Pokud ho nemají, nebo je jen reprodukcí příběhu samotného („Až potkáš kouzelného dědečka u cesty a budeš mít zrovna raneček a v něm buchty, nezapomeň se s dědečkem rozdělit.“), zůstávají pouze příběhem k pobavení. Pokud je příliš obecné (a to je možná ono společné poselství všech pohádek vzniklých mimo Skandinávii, že dobro nakonec zvítězí), ztratí s pohádkou kontakt a stane se nepravděpodobnou floskulí.
Pohádka zkrátka má mít obecné poselství, a to i přesto, že k jeho připojení na závěr nemá vypravěč – aspoň v očích průměrného dítětě toužícího výhradně po napínavém příběhu – žádnou legitimitu. A dokonce i přesto, že ti pohádkáři-mentoři, kteří takové poučení dávají na závěr, nepatří obvykle k těm největším virtuozům svého oboru. Dobrou noc.