Jak nás vidí veřejnost – závěr
Citovali jsme ze třech autorů. Jedna prostá Češka (babička Kavalírová), dva angličtí intelektuálové (M. R. James a Virginia Woolfová), jedna profesionální spisovatelka (Woolfová), zbylí dva bez literárních ambic. Žádný právník. Češka, Angličan, Angličanka. Právníci jako zcela okrajový předmět jejich zájmu. Časové rozpětí – první půle 19. stol. až první půle 20. stol. Výběr zcela náhodný – co mi tak přišlo na mysl a pod ruku. Byl jsem rád, že pod ruku mi přišli dva Angličané. Český obdiv k anglickým právním tradicím mi někdy přijde trochu povrchní a nekritický. Angličanům, jak je vidět, taky. A rovněž Tocquěillovi, který byl na blogu citován – to je ovšem právník a Francouz k tomu. Kolega Brezina správně postřehl, že s překlady jsem si moc nevyhrál. Nicméně „close“ (z latinského clausum) je především „enclosed place“ (The Concise Oxford Dictionary 1960) a dokonce i u Američanů „enclosed area“ (Webster 1974). Nu a jelikož „Martin´s Close“ byla o samotě na blatech, tak se mi tam slepá ani jiná ulička podle smyslu moc nehodila. Snad tedy spíš ohrádka, nebo dokonce zahrádka, jak chcete. Byl v ní jenom ten hrob.
Ale pojďme k tomu, co se tak různorodému publiku, jaké jsme si vybrali, na právnících vlastně nelíbí.
Jsou to především obtíže v komunikaci s nimi. Babička Kavalírová tomu jadrně říká brebencování (brebentění); my bychom dnes asi mluvili o ukecanosti, též ve smyslu každého ukecat a všechno okecat. M. R. James ironicky předvádí nepochopitelné rozdíly úřední spisovné mluvy a lidového jazyka, k jejichž překonání je třeba tlumočníka, třeba faráře, který je lidem blíž, než právník, aby se nakonec snad přece jen zjistilo, co je to ropucha, žvanec, nebo husa. A Woolfová, ta rozumí slovům právníků, ale vůbec nechápe smysl vět, které jsou z nich tvořeny, ba ani k jaké realitě se vlastně vztahují. Vyvolává to u ní roztoulané myšlenky. My právníci, upřímně řečeno, tohle vše považujeme za svou významnou přednost a nikomu nehodláme komunikaci s námi ulehčit. Tím kdekoho rozčilujeme a jsme nakonec za hlupáky.
Další potíž je v tom, že se právníci domnívají být na vyšší úrovni, než zbytek světa, což musí neustále zdůrazňovat, a to i mezi sebou. Já jsem doktor Moc z Kutný Hory (babička Kavalírová). Bůh má klíče od pekla, my od věznice; co je to za chlapa; tuhle povídku si nechte na Vánoce, pane prokurátore (M. R. James). Soudce mluvil civilním, leč protivným hlasem; vypadal nekonečně smutný a moudrý (Woolfová). To vše vypadá jako arogance moci a publikum to špatně snáší.
Publiku vadí také právnický sklon k formalismu a k formalitám. Táhne se to od oslovování (Mylorde), přes oblečení (paruky a všechno možné) a zatuchlou výzdobu soudních síní (Lev a Jednorožec, erby, prezidenti, krucifixy, svíce), až po nepochopitelné procesní předpisy (svědectví bylo sice naprosto nesmyslné, ale procesně korektní, takže relevantní, a porota – soudce – si z něho může vybrat, co chce). To vše v očích publika odporuje zdravému selskému rozumu nejen babičky Kavalírové, ale i vzdělaných intelektuálů.
Současné publikum si tyto otázky koncentruje do dilematu, zda výkon právnického povolání je služba nebo moc. S oblíbeným argumentačním aparátem o daňovém poplatníkovi, který všechny zmíněné pošetilosti musí ze svého zaplatit, dospívá k závěru, že justice má být služba veřejnosti, podobně jako třeba dráha, a všechny jiné přístupy že jsou právě ono právnické brebencování, směřující k tomu, aby se právníci měli dobře. Inu a právníci toho v tomto směru opravdu moc nevymysleli; nanejvýš tolik, že výkon moci – ty symbolické klíče od šatlavy – je pro veřejnost tou nejlepší službou.
No a tak se asi se svým bídným umístěním na žebříčku popularity budeme muset smířit, i když některé excesy by se snad daly odbourat. Bylo by to určitě snazší, než „vychovat“ publikum k obrazu svému.
Karel Čermák
Ale pojďme k tomu, co se tak různorodému publiku, jaké jsme si vybrali, na právnících vlastně nelíbí.
Jsou to především obtíže v komunikaci s nimi. Babička Kavalírová tomu jadrně říká brebencování (brebentění); my bychom dnes asi mluvili o ukecanosti, též ve smyslu každého ukecat a všechno okecat. M. R. James ironicky předvádí nepochopitelné rozdíly úřední spisovné mluvy a lidového jazyka, k jejichž překonání je třeba tlumočníka, třeba faráře, který je lidem blíž, než právník, aby se nakonec snad přece jen zjistilo, co je to ropucha, žvanec, nebo husa. A Woolfová, ta rozumí slovům právníků, ale vůbec nechápe smysl vět, které jsou z nich tvořeny, ba ani k jaké realitě se vlastně vztahují. Vyvolává to u ní roztoulané myšlenky. My právníci, upřímně řečeno, tohle vše považujeme za svou významnou přednost a nikomu nehodláme komunikaci s námi ulehčit. Tím kdekoho rozčilujeme a jsme nakonec za hlupáky.
Další potíž je v tom, že se právníci domnívají být na vyšší úrovni, než zbytek světa, což musí neustále zdůrazňovat, a to i mezi sebou. Já jsem doktor Moc z Kutný Hory (babička Kavalírová). Bůh má klíče od pekla, my od věznice; co je to za chlapa; tuhle povídku si nechte na Vánoce, pane prokurátore (M. R. James). Soudce mluvil civilním, leč protivným hlasem; vypadal nekonečně smutný a moudrý (Woolfová). To vše vypadá jako arogance moci a publikum to špatně snáší.
Publiku vadí také právnický sklon k formalismu a k formalitám. Táhne se to od oslovování (Mylorde), přes oblečení (paruky a všechno možné) a zatuchlou výzdobu soudních síní (Lev a Jednorožec, erby, prezidenti, krucifixy, svíce), až po nepochopitelné procesní předpisy (svědectví bylo sice naprosto nesmyslné, ale procesně korektní, takže relevantní, a porota – soudce – si z něho může vybrat, co chce). To vše v očích publika odporuje zdravému selskému rozumu nejen babičky Kavalírové, ale i vzdělaných intelektuálů.
Současné publikum si tyto otázky koncentruje do dilematu, zda výkon právnického povolání je služba nebo moc. S oblíbeným argumentačním aparátem o daňovém poplatníkovi, který všechny zmíněné pošetilosti musí ze svého zaplatit, dospívá k závěru, že justice má být služba veřejnosti, podobně jako třeba dráha, a všechny jiné přístupy že jsou právě ono právnické brebencování, směřující k tomu, aby se právníci měli dobře. Inu a právníci toho v tomto směru opravdu moc nevymysleli; nanejvýš tolik, že výkon moci – ty symbolické klíče od šatlavy – je pro veřejnost tou nejlepší službou.
No a tak se asi se svým bídným umístěním na žebříčku popularity budeme muset smířit, i když některé excesy by se snad daly odbourat. Bylo by to určitě snazší, než „vychovat“ publikum k obrazu svému.
Karel Čermák