Jak nás vidí veřejnost – závěr
Citovali jsme ze třech autorů. Jedna prostá Češka (babička Kavalírová), dva angličtí intelektuálové (M. R. James a Virginia Woolfová), jedna profesionální spisovatelka (Woolfová), zbylí dva bez literárních ambic. Žádný právník. Češka, Angličan, Angličanka. Právníci jako zcela okrajový předmět jejich zájmu. Časové rozpětí – první půle 19. stol. až první půle 20. stol. Výběr zcela náhodný – co mi tak přišlo na mysl a pod ruku. Byl jsem rád, že pod ruku mi přišli dva Angličané. Český obdiv k anglickým právním tradicím mi někdy přijde trochu povrchní a nekritický. Angličanům, jak je vidět, taky. A rovněž Tocquěillovi, který byl na blogu citován – to je ovšem právník a Francouz k tomu. Kolega Brezina správně postřehl, že s překlady jsem si moc nevyhrál. Nicméně „close“ (z latinského clausum) je především „enclosed place“ (The Concise Oxford Dictionary 1960) a dokonce i u Američanů „enclosed area“ (Webster 1974). Nu a jelikož „Martin´s Close“ byla o samotě na blatech, tak se mi tam slepá ani jiná ulička podle smyslu moc nehodila. Snad tedy spíš ohrádka, nebo dokonce zahrádka, jak chcete. Byl v ní jenom ten hrob.
Ale pojďme k tomu, co se tak různorodému publiku, jaké jsme si vybrali, na právnících vlastně nelíbí.
Jsou to především obtíže v komunikaci s nimi. Babička Kavalírová tomu jadrně říká brebencování (brebentění); my bychom dnes asi mluvili o ukecanosti, též ve smyslu každého ukecat a všechno okecat. M. R. James ironicky předvádí nepochopitelné rozdíly úřední spisovné mluvy a lidového jazyka, k jejichž překonání je třeba tlumočníka, třeba faráře, který je lidem blíž, než právník, aby se nakonec snad přece jen zjistilo, co je to ropucha, žvanec, nebo husa. A Woolfová, ta rozumí slovům právníků, ale vůbec nechápe smysl vět, které jsou z nich tvořeny, ba ani k jaké realitě se vlastně vztahují. Vyvolává to u ní roztoulané myšlenky. My právníci, upřímně řečeno, tohle vše považujeme za svou významnou přednost a nikomu nehodláme komunikaci s námi ulehčit. Tím kdekoho rozčilujeme a jsme nakonec za hlupáky.
Další potíž je v tom, že se právníci domnívají být na vyšší úrovni, než zbytek světa, což musí neustále zdůrazňovat, a to i mezi sebou. Já jsem doktor Moc z Kutný Hory (babička Kavalírová). Bůh má klíče od pekla, my od věznice; co je to za chlapa; tuhle povídku si nechte na Vánoce, pane prokurátore (M. R. James). Soudce mluvil civilním, leč protivným hlasem; vypadal nekonečně smutný a moudrý (Woolfová). To vše vypadá jako arogance moci a publikum to špatně snáší.
Publiku vadí také právnický sklon k formalismu a k formalitám. Táhne se to od oslovování (Mylorde), přes oblečení (paruky a všechno možné) a zatuchlou výzdobu soudních síní (Lev a Jednorožec, erby, prezidenti, krucifixy, svíce), až po nepochopitelné procesní předpisy (svědectví bylo sice naprosto nesmyslné, ale procesně korektní, takže relevantní, a porota – soudce – si z něho může vybrat, co chce). To vše v očích publika odporuje zdravému selskému rozumu nejen babičky Kavalírové, ale i vzdělaných intelektuálů.
Současné publikum si tyto otázky koncentruje do dilematu, zda výkon právnického povolání je služba nebo moc. S oblíbeným argumentačním aparátem o daňovém poplatníkovi, který všechny zmíněné pošetilosti musí ze svého zaplatit, dospívá k závěru, že justice má být služba veřejnosti, podobně jako třeba dráha, a všechny jiné přístupy že jsou právě ono právnické brebencování, směřující k tomu, aby se právníci měli dobře. Inu a právníci toho v tomto směru opravdu moc nevymysleli; nanejvýš tolik, že výkon moci – ty symbolické klíče od šatlavy – je pro veřejnost tou nejlepší službou.
No a tak se asi se svým bídným umístěním na žebříčku popularity budeme muset smířit, i když některé excesy by se snad daly odbourat. Bylo by to určitě snazší, než „vychovat“ publikum k obrazu svému.
Karel Čermák
Ale pojďme k tomu, co se tak různorodému publiku, jaké jsme si vybrali, na právnících vlastně nelíbí.
Jsou to především obtíže v komunikaci s nimi. Babička Kavalírová tomu jadrně říká brebencování (brebentění); my bychom dnes asi mluvili o ukecanosti, též ve smyslu každého ukecat a všechno okecat. M. R. James ironicky předvádí nepochopitelné rozdíly úřední spisovné mluvy a lidového jazyka, k jejichž překonání je třeba tlumočníka, třeba faráře, který je lidem blíž, než právník, aby se nakonec snad přece jen zjistilo, co je to ropucha, žvanec, nebo husa. A Woolfová, ta rozumí slovům právníků, ale vůbec nechápe smysl vět, které jsou z nich tvořeny, ba ani k jaké realitě se vlastně vztahují. Vyvolává to u ní roztoulané myšlenky. My právníci, upřímně řečeno, tohle vše považujeme za svou významnou přednost a nikomu nehodláme komunikaci s námi ulehčit. Tím kdekoho rozčilujeme a jsme nakonec za hlupáky.
Další potíž je v tom, že se právníci domnívají být na vyšší úrovni, než zbytek světa, což musí neustále zdůrazňovat, a to i mezi sebou. Já jsem doktor Moc z Kutný Hory (babička Kavalírová). Bůh má klíče od pekla, my od věznice; co je to za chlapa; tuhle povídku si nechte na Vánoce, pane prokurátore (M. R. James). Soudce mluvil civilním, leč protivným hlasem; vypadal nekonečně smutný a moudrý (Woolfová). To vše vypadá jako arogance moci a publikum to špatně snáší.
Publiku vadí také právnický sklon k formalismu a k formalitám. Táhne se to od oslovování (Mylorde), přes oblečení (paruky a všechno možné) a zatuchlou výzdobu soudních síní (Lev a Jednorožec, erby, prezidenti, krucifixy, svíce), až po nepochopitelné procesní předpisy (svědectví bylo sice naprosto nesmyslné, ale procesně korektní, takže relevantní, a porota – soudce – si z něho může vybrat, co chce). To vše v očích publika odporuje zdravému selskému rozumu nejen babičky Kavalírové, ale i vzdělaných intelektuálů.
Současné publikum si tyto otázky koncentruje do dilematu, zda výkon právnického povolání je služba nebo moc. S oblíbeným argumentačním aparátem o daňovém poplatníkovi, který všechny zmíněné pošetilosti musí ze svého zaplatit, dospívá k závěru, že justice má být služba veřejnosti, podobně jako třeba dráha, a všechny jiné přístupy že jsou právě ono právnické brebencování, směřující k tomu, aby se právníci měli dobře. Inu a právníci toho v tomto směru opravdu moc nevymysleli; nanejvýš tolik, že výkon moci – ty symbolické klíče od šatlavy – je pro veřejnost tou nejlepší službou.
No a tak se asi se svým bídným umístěním na žebříčku popularity budeme muset smířit, i když některé excesy by se snad daly odbourat. Bylo by to určitě snazší, než „vychovat“ publikum k obrazu svému.
Karel Čermák
3 komentáře:
Samozřejmě i v tomto ohledu platí, že každá doba má takové právníky, jaké si zaslouží. Nelze než souhlasit s tím, že přesto se budou muset zřejmě právníci vždy smířit s tím, že jejich obliba není valná. Je otázkou, zda tato pozice není nutným výsledkem samotného předmětu jejich činnosti, kterým je vždy nějakým způsobem PRÁVO. Na rozdíl od právníků, je (především počínaje racionalistickým osvícenstvím) PRÁVO vnímáno veřejností jako nepopiratelná hodnota. Každý má nějaké PRÁVO, zdá se, že a priori. Nedomůže-li se tohoto práva, mohou za to právě ti právníci. Domůže-li se, pak proto, že měl právo, tedy vlastně právníkům navzdory. Jing a jang - krásná práva, na nichž jak mšice rajtují obtloustlí právníci. J.Swift popisuje v Guliverových cestách ideální stav, kdy je právo zbaveno zkázy právníků a "výklad zákona" je trestným činem.
Díky pane Čermáku za pěkné posty ve stylu nic nového pod sluncem :-)
http://1.im.cz/n/photo//10/90/68etweh-top2sirka.jpg
Aneb jiný kraj, jiný mrav, a jinde je právo mnohem větší výzva...přišlo mi, že je škoda držet se jen v naší euroamerické oblasti a že trocha "ciziny" nám může dát nahlédnout naše problémy v jiném světle, tak jsem neodolal a vložil jsem to sem, takhle vidí právníky pákistánská veřejnost...
Okomentovat