Podněcování a trest. Téměř další hra Václava Havla
V rámci edice Sešity Knihovny Václava Havla vyšel sešit, který je doslovným přepisem hlavního líčení proti Václavu Havlovi z února 1989. Jde o poslední proces, který proti Havlovi proběhl. Přepis je koncipován formou specifické a poněkud absurdní divadelní hry.
Jakkoliv si čtenář povšimne, že soudkyně Helena Hlavatá opakovaně zakazovala pořizování poznámek v soudní síni, již si nepovšimla, že Havlův bratr Ivan a jeho žena Dagmar pořizují nahrávku celého procesu na malý magnetofon. Vznikl tak unikátní záznam o průběhu celého procesu, z něhož vidíme nejen to, že soudkyně nebyla s to vynést nezávislý rozsudek a použít vlastní úsudek, ale též křeče zahnívajícího režimu reálného socialismu.
Havel byl souzen jednak za to, že údajně podněcoval spoluobčany na účasti na zakázaném shromáždění (vzpomínka na Jana Palacha v lednu 1989), jednak že se „nepovoleného“ shromáždění sám zúčastnil, a neuposlechl prý výzvy veřejné bezpečnosti k opuštění prostoru. Zajímavé je, že tajná policie nebyla s to na začátku roku 1989 „vyrobit“ ani jediného svědka, který byl Havlem „podnícen“ k účasti na „nepovoleném“ shromáždění. Hlavního líčení se zúčastnil jen jediný „podnícený“, tehdy dvacetiletý David Kabzan, jeho výpověď však z něj tajná policie vymlátila v přípravném řízení, a svědek sám pak v průběhu hlavního líčení vše popřel. Navíc procesní chybou policie nebylo vůbec možno výpověď z přípravného řízení použít (s. 17-19).
Proces proti Havlovi zaujme též některými dalšími znaky: naprostá pasivita prokurátora, který se zmohl jen na vznesení obžaloby a závěrečnou řeč, během procesu ale zůstal pasivní. Soudkyně, která přes všechny rozpory a pochybnosti následuje vše hlavní z toho, co jí prokurátor ve své obžalobě nastínil. Rozsudek, který není vůbec s to se vypořádat s nejsilnějšími body obhajoby, a tak namísto toho sklouzává do klišé. Vynikající Havlova závěrečná řeč (kterou jako jedinou z tohoto procesu jsem četl již dříve). A celková atmosféra řízení, ve které nevidím již téměř nic z nenávisti, která byla tak typická pro procesy v 50. letech (sám ji mám nejvíce ztotožněnou s řečí Urválka), a občas byla viditelná ještě v letech 70. Místo nenávisti a angažovanosti je proces na sklonku komunismu prost jakýchkoliv emocí, je to „úředničina“. Všichni dělají svou práci, vědí, že to tak „být musí“, ale nijak zvlášť si to již neužívají.
Jakkoliv si čtenář povšimne, že soudkyně Helena Hlavatá opakovaně zakazovala pořizování poznámek v soudní síni, již si nepovšimla, že Havlův bratr Ivan a jeho žena Dagmar pořizují nahrávku celého procesu na malý magnetofon. Vznikl tak unikátní záznam o průběhu celého procesu, z něhož vidíme nejen to, že soudkyně nebyla s to vynést nezávislý rozsudek a použít vlastní úsudek, ale též křeče zahnívajícího režimu reálného socialismu.
Havel byl souzen jednak za to, že údajně podněcoval spoluobčany na účasti na zakázaném shromáždění (vzpomínka na Jana Palacha v lednu 1989), jednak že se „nepovoleného“ shromáždění sám zúčastnil, a neuposlechl prý výzvy veřejné bezpečnosti k opuštění prostoru. Zajímavé je, že tajná policie nebyla s to na začátku roku 1989 „vyrobit“ ani jediného svědka, který byl Havlem „podnícen“ k účasti na „nepovoleném“ shromáždění. Hlavního líčení se zúčastnil jen jediný „podnícený“, tehdy dvacetiletý David Kabzan, jeho výpověď však z něj tajná policie vymlátila v přípravném řízení, a svědek sám pak v průběhu hlavního líčení vše popřel. Navíc procesní chybou policie nebylo vůbec možno výpověď z přípravného řízení použít (s. 17-19).
Proces proti Havlovi zaujme též některými dalšími znaky: naprostá pasivita prokurátora, který se zmohl jen na vznesení obžaloby a závěrečnou řeč, během procesu ale zůstal pasivní. Soudkyně, která přes všechny rozpory a pochybnosti následuje vše hlavní z toho, co jí prokurátor ve své obžalobě nastínil. Rozsudek, který není vůbec s to se vypořádat s nejsilnějšími body obhajoby, a tak namísto toho sklouzává do klišé. Vynikající Havlova závěrečná řeč (kterou jako jedinou z tohoto procesu jsem četl již dříve). A celková atmosféra řízení, ve které nevidím již téměř nic z nenávisti, která byla tak typická pro procesy v 50. letech (sám ji mám nejvíce ztotožněnou s řečí Urválka), a občas byla viditelná ještě v letech 70. Místo nenávisti a angažovanosti je proces na sklonku komunismu prost jakýchkoliv emocí, je to „úředničina“. Všichni dělají svou práci, vědí, že to tak „být musí“, ale nijak zvlášť si to již neužívají.
Při čtení tenkého sešitu bychom si ale měli všimnout ještě něčeho. Neuvěřitelné lehkosti, s jakou tehdejší režim zacházel s právem shromažďovacím (viz s. 71 a s. 72). Zákaz shromáždění zdůvodnil jen tím, že shromažďovatelé vzpomínky na Jana Palacha „nezaručují a zaručit v daném místě nemohou“, že neohrozí „veřejný pokoj a pořádek“. Navíc shromáždění byla dle vyhlášky města Prahy kompletně zakázána v centrální oblasti Pražské památkové rezervace.