Prokurátorka Lída a bachař Josef: útrapy spravedlnosti na cestě do naší komunistické minulosti
Pozdní spravedlnost není žádná spravedlnost, nebo-li slovy Sira Williama Gladstonea: "Justice delayed is justice denied." Někdy je navíc rychlejší než žena s páskou přes oči táhnoucí se s vahami ta s kosou, a tak se žádná spravedlnost nekoná. Aspoň tedy pozemská. Zbývá jedině snad ta boží, je-li nějaká.
V poslední době byly na internetu uveřejněny krátce po sobě dva rozhovory, které mě přivedly k zamyšlení nad tím, jak si stojí spravedlnost v honbě za zločiny naší neslavné komunistické minulosti. Dotazovanými byly osoby, na které si česká justice chce za jejich historické angažmá posvítit. Prokurátorka Milady Horákové Ludmila Brožová-Polednová a bachař-poslanec Josef Vondruška.
Hrozně inteligentní Lída
Ludmilu Brožovou-Polednovou zpovídaly Lidové noviny. Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu ji v květnu navrhl obžalovat z účastenství na vraždě Milady Horákové. "Dělnická prokurátorka Lída" byla účastnicí vykonstruovaného procesu na straně obžaloby. Bývalé žalobkyni je dnes 86 let a zůstala stalinistickým ideálům věrná. Z rozhovoru se mezi jiným dozvíme, že se dobře učila a měla "hrozně vysoké IQ." Tím hůř, chtělo by se říci.
Paní prokurátorka se také hrdě pochlubila, že na konto jejího výběru mezi žalobce v procesu s Horákovou jí jeden její vysokoškolský profesor dokonce řekl, "to máte štěstí, to se naučíte tolik věcí od takových renomovaných právníků." Vzpomínám si, jak jsme se s Honzou Komárkem probírali při mé návštěvě Oxfordu v tamější knihovně starými Právníky z 50. let. Jestli byl pan profesor autorem nějaké z těch hrůz, při jejichž čtení nám vstávaly vlasy na hlavě, pak se jeho nadšení z Urválků a dalších hvězd Státního soudu opravdu nelze divit...
Každopádně Lída byla určitě žákyně pilná, za názory svých vzorů se i po letech bije. Že by byla snad Horáková nevinná? Zapomeňte! Vždyť nedávno přece říkal nějaký univerzitní profesor (to jsou pro Lídu zjevně autority, ať už byly na správné straně barikády či nikoliv) v televizi, že jí odevzdával nějaké fotografie. Měl to být nějaký materiál, který si v roce 1949 nechali udělat proti Zápotockému. A Horáková přece doznávala trestnou činnost. Musela si být vědoma toho, že dělá něco, co nemá.
Ještě, že paní prokurátorka věděla, co se dělat má. Velezrada, trest smrti a hotovo. Ostatně byla studená válka a životy padaly na obou stranách.
Jedinou "kaňkou" na Lídině příkladném fanatismu je přiznání, že "[s]nad jen, že to byly moc přísné tresty." Nejvyšší soud je prý mohl zmírnit, uvedla v rozhovoru stařena. Škoda jen, že si to nemyslela před 57 lety, kdy na veřejných shromážděních horlila proto, aby NS ty tresty v žádném případě nezmírňoval a při samotné popravě Horákové se prý hystericky smála, jak jsem se dozvěděl z reakce, kterou na předmětný rozhovor napsal Vladimír Just.
Hrozně inteligentní Ludmila dodělala práva v roce 1952, pak odešla na prokuraturu do Rokycan. Od stíhání protistátní činnosti přešla k mládeži (asi uměla působit výchovně), pak dělala civil. Jako na slovo vzatou odbornici na procesy 50. let jí svěřili v roce 1969 rehabilitace, psala "asi pět nebo šest návrhů na obnovu řízení." Horáková mezi nimi nebyla...
V první chvíli jsem si říkal, jestli má cenu, aby český stát investoval do procesu s bábou, která své názory stejně nezmění, a pro niž je jakýkoliv trest zbytečný, bez ohledu na to, že by si ho stejně vzhledem ke svému věku nemohla odpykat (a věřím tomu, že snad nikdo rozumnej by ji ani do vězení lifrovat nechtěl). Navíc, jak napsal ve svém sloupku Bob Fliedr, u soudu "by nejspíš vystupovala jako mučednice. Mlela by kolem dokola nesmysly, které se jí vpálily do duše. A po vynesení verdiktu by svým bludům věřila ještě oddaněji než předtím. Tak to u soudruhů obvykle chodí."
Souhlasím s Jiřinou Šiklovou, že vyznání viny a uvědomění si hříchu za nás nemůže udělat nějaké kolektivní prohlášení. Musí to být osobní pocit. Není-li toho člověk schopen, je nepotrestatelný.
A určitě nechci, aby se z téhle vzorné nuly, z Urválkova poskoka, z člověka, který byl jen loutkou těch hlavních strůjců doby nesvobody, dělala osoba, "v níž by měl být konečně po právu odsouzen onen zločinecký systém, jehož byla hrdou zástupkyní.", jak si v čtenářské reakci přál Milan Bednář. To se mělo udělat s jinými. A mnohem dříve.
Dělat 18 let po revoluci monstrproces, v němž si na bezvýznamné důchodkyni z Plzně vybijeme (byť oprávněnou) averzi vůči minulému režimu, se mi nezdá jako skvělý nápad. Troufám si tvrdit, že jako skvělý nápad by to nepřišlo ani Miladě Horákové, kdyby se k tomu mohla vyjádřit.
Jenže, varianta, že by se to zkrátka nechalo běžet, mně přijde také příliš extrémní. Ten člověk se s největší pravděpodobností provinil. Nejen podle zásad civilizované společnosti, ale jak se zdá, tak i podle zdeformovaného práva 50. let. Navíc ten přečin není banální a jeho společenská nebezpečnost (eufemisticky řečeno) nezanedbatelná. A i když morálně ji snad opravdu společnost odsoudila, musím se nakonec přiklonit k tomu, že by k tomu mělo přibýt i to symbolické soudní razítko. Nejenom proto, že o vině a trestu v téhle zemi naštěstí rozhoduje jenom nezávislý a nestranný soud, ale i proto, že Lubomír Stejskal má naprostou pravdu, že - třebaže se bývalé žalobkyni nikdo nechce mstít - "pojmenovat zločin – to z úcty k památce Milady Horákové a jejím popraveným druhům udělat musíme."
Horlivý fanoušek Majora Zemana
V poslední době byly na internetu uveřejněny krátce po sobě dva rozhovory, které mě přivedly k zamyšlení nad tím, jak si stojí spravedlnost v honbě za zločiny naší neslavné komunistické minulosti. Dotazovanými byly osoby, na které si česká justice chce za jejich historické angažmá posvítit. Prokurátorka Milady Horákové Ludmila Brožová-Polednová a bachař-poslanec Josef Vondruška.
Hrozně inteligentní Lída
Ludmilu Brožovou-Polednovou zpovídaly Lidové noviny. Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu ji v květnu navrhl obžalovat z účastenství na vraždě Milady Horákové. "Dělnická prokurátorka Lída" byla účastnicí vykonstruovaného procesu na straně obžaloby. Bývalé žalobkyni je dnes 86 let a zůstala stalinistickým ideálům věrná. Z rozhovoru se mezi jiným dozvíme, že se dobře učila a měla "hrozně vysoké IQ." Tím hůř, chtělo by se říci.
Paní prokurátorka se také hrdě pochlubila, že na konto jejího výběru mezi žalobce v procesu s Horákovou jí jeden její vysokoškolský profesor dokonce řekl, "to máte štěstí, to se naučíte tolik věcí od takových renomovaných právníků." Vzpomínám si, jak jsme se s Honzou Komárkem probírali při mé návštěvě Oxfordu v tamější knihovně starými Právníky z 50. let. Jestli byl pan profesor autorem nějaké z těch hrůz, při jejichž čtení nám vstávaly vlasy na hlavě, pak se jeho nadšení z Urválků a dalších hvězd Státního soudu opravdu nelze divit...
Každopádně Lída byla určitě žákyně pilná, za názory svých vzorů se i po letech bije. Že by byla snad Horáková nevinná? Zapomeňte! Vždyť nedávno přece říkal nějaký univerzitní profesor (to jsou pro Lídu zjevně autority, ať už byly na správné straně barikády či nikoliv) v televizi, že jí odevzdával nějaké fotografie. Měl to být nějaký materiál, který si v roce 1949 nechali udělat proti Zápotockému. A Horáková přece doznávala trestnou činnost. Musela si být vědoma toho, že dělá něco, co nemá.
Ještě, že paní prokurátorka věděla, co se dělat má. Velezrada, trest smrti a hotovo. Ostatně byla studená válka a životy padaly na obou stranách.
Jedinou "kaňkou" na Lídině příkladném fanatismu je přiznání, že "[s]nad jen, že to byly moc přísné tresty." Nejvyšší soud je prý mohl zmírnit, uvedla v rozhovoru stařena. Škoda jen, že si to nemyslela před 57 lety, kdy na veřejných shromážděních horlila proto, aby NS ty tresty v žádném případě nezmírňoval a při samotné popravě Horákové se prý hystericky smála, jak jsem se dozvěděl z reakce, kterou na předmětný rozhovor napsal Vladimír Just.
Hrozně inteligentní Ludmila dodělala práva v roce 1952, pak odešla na prokuraturu do Rokycan. Od stíhání protistátní činnosti přešla k mládeži (asi uměla působit výchovně), pak dělala civil. Jako na slovo vzatou odbornici na procesy 50. let jí svěřili v roce 1969 rehabilitace, psala "asi pět nebo šest návrhů na obnovu řízení." Horáková mezi nimi nebyla...
V první chvíli jsem si říkal, jestli má cenu, aby český stát investoval do procesu s bábou, která své názory stejně nezmění, a pro niž je jakýkoliv trest zbytečný, bez ohledu na to, že by si ho stejně vzhledem ke svému věku nemohla odpykat (a věřím tomu, že snad nikdo rozumnej by ji ani do vězení lifrovat nechtěl). Navíc, jak napsal ve svém sloupku Bob Fliedr, u soudu "by nejspíš vystupovala jako mučednice. Mlela by kolem dokola nesmysly, které se jí vpálily do duše. A po vynesení verdiktu by svým bludům věřila ještě oddaněji než předtím. Tak to u soudruhů obvykle chodí."
Souhlasím s Jiřinou Šiklovou, že vyznání viny a uvědomění si hříchu za nás nemůže udělat nějaké kolektivní prohlášení. Musí to být osobní pocit. Není-li toho člověk schopen, je nepotrestatelný.
A určitě nechci, aby se z téhle vzorné nuly, z Urválkova poskoka, z člověka, který byl jen loutkou těch hlavních strůjců doby nesvobody, dělala osoba, "v níž by měl být konečně po právu odsouzen onen zločinecký systém, jehož byla hrdou zástupkyní.", jak si v čtenářské reakci přál Milan Bednář. To se mělo udělat s jinými. A mnohem dříve.
Dělat 18 let po revoluci monstrproces, v němž si na bezvýznamné důchodkyni z Plzně vybijeme (byť oprávněnou) averzi vůči minulému režimu, se mi nezdá jako skvělý nápad. Troufám si tvrdit, že jako skvělý nápad by to nepřišlo ani Miladě Horákové, kdyby se k tomu mohla vyjádřit.
Jenže, varianta, že by se to zkrátka nechalo běžet, mně přijde také příliš extrémní. Ten člověk se s největší pravděpodobností provinil. Nejen podle zásad civilizované společnosti, ale jak se zdá, tak i podle zdeformovaného práva 50. let. Navíc ten přečin není banální a jeho společenská nebezpečnost (eufemisticky řečeno) nezanedbatelná. A i když morálně ji snad opravdu společnost odsoudila, musím se nakonec přiklonit k tomu, že by k tomu mělo přibýt i to symbolické soudní razítko. Nejenom proto, že o vině a trestu v téhle zemi naštěstí rozhoduje jenom nezávislý a nestranný soud, ale i proto, že Lubomír Stejskal má naprostou pravdu, že - třebaže se bývalé žalobkyni nikdo nechce mstít - "pojmenovat zločin – to z úcty k památce Milady Horákové a jejím popraveným druhům udělat musíme."
Horlivý fanoušek Majora Zemana
Rozhovor s Josefem Vondruškou přinesla MF DNES (oba rozhovory jsem nicméně četl na netu, sic je to v současné době můj jediný zdroj zpráv z ČR). Liberecké státní zastupitelství požádalo Sněmovnu o jeho vydání, aby mohl být stíhán za šikanu disidentů ve věznici v Minkovicích, kde před rokem 89 dělal dozorce.
Hned v úvodu rozhovoru si pan poslanec posteskl, že si připadá, jak ve scéně z klasického díla komunistické kinematografie: "Jak přišla dcera majora Zemana ze školy s tím, že je vystavena ústrkům kvůli nějakému vyšetřování svého otce. Tak je teď mně, taky mám rodinu[...]." To asi vzpomíná na díl o roce 68, jak někteří soudruzi vyváděli "hlouposti" a vozili se po poctivých policajtech jako byl Zeman... Musí se nechat, že pan Vondruška má opravdu smysl pro najití přesné paralely.
V rozhovoru se přiznává, "nebyl jsem tak jasnozřivý, abych si řekl – tady se to za pár let otočí, já těm vězňům šoupnu nějakou buchtu a pak se mi to vrátí." Myslím, že ten citát by mohl jít do učebnice oportunismu.
Jiřina Šiklová ve výše odkazovaném příspěvku také napsala: "Lidé typu paní Brožové-Polednové, stejně jako další a další vyšetřovatelé, se budou nadále odvolávat na to, že tehdy plnili pouze svoje povinnosti, že byl takový režim, že tehdy platily jiné zákony a oni jen a jen poctivě sloužili. Stejně se hájili nacisté a stejně se budou hájit i ti, kteří pomáhali Pol Potovi v Kambodži nebo jsou nyní „aktivní“ při vraždění v Dárfúru."
Pan Vondruška říká, že dělal jen to, k čemu byl školen, pokud někdy někoho bil, tak "vždy v rámci zákonného zmocnění." Ano, byl horlivý, "ale kolik ředitelů věznic by teď prosilo: najděte mi deset horlivých příslušníků, jak já bych je potřeboval..."
Myslím, že Lídin profesor práv by musel mít radost i z pana Josefa, který říká: "Vždy musíte posuzovat věci podle psaného práva, nikoliv podle pojmů morálka a spravedlnost. To jsou prázdné a téměř bezobsažné pojmy." Podle pana poslance Vám nikdo přece nemůže vyčíst, že jste se choval správně v rámci špatného zákona.
(Radbruch se asi obrací v hrobě.)
No ale řekněte, není to hezký příspěvek poslance českého Parlamentu do nekonečné debaty o tom, co je vlastně právo?
Když už jsme u těch bezobsažných pojmů, pane poslanče, co takhle svědomí?
"To není věc svědomí. Zbavení imunity se bude projednávat před parlamentními orgány."
Aha. Opět Jiřina Šiklová: "Pro opravdové padouchy [...] svědomí jako nejvyšší kategorie neexistuje, Erinye k nim nemají přístup."
Myslíte, že se pan poslanec nechá vydat? Ale běžte!
"Ono by to vypadalo efektně. Ale víte, jak dlouho trvá soudní řízení? A po celou tu dobu se potáhnou všelijaké útoky a to mi v práci, pro niž jsem byl zvolen, na klidu nepřidá."
No právě. To jen všichni ostatní normální smrtelníci, kteří mají mnohem méně náročná a důležitá zaměstnání v porovnání s poslancováním se můžou takovými otravnostmi jako je trestní řízení rozptylovat.
K tomu se už dá říct snad jen tolik, že i stalinistka Brožová-Polednová půjde k soudu ráda, jen ji mrzí, že k tomu došlo až teď, a ne před 17 nebo 18 lety, "kdy měla ještě něco v hlavě."
To pan Vondruška je o mnoho let mladší a v hlavě toho má zřejmě ještě hodně a chce se o to také náležitě podělit. Proto by také jeho minulost "neměla být překážkou v prosazení [jeho] odborných znalostí a praktických i životních zkušeností v tom, [aby] se podílel na legislativě." Ostatně proč by také měla být překážkou, vždyť "se velká část společnosti dívá až s odporem na to, že se k tomu vůbec vrací."
Ano, souhlasím, je to odporné.
Do politiky zkušeného bachaře přivedla touha udělat pořádek v zákonech a nyní ve Sněmovně "do určité míry" hlídá, aby se nevrátil minulý režim!
Touto perličkou tento post končí. Doufám, že jste nikdo nečekal, že se tady teď budu zabývat otázkou, zda pana poslance stíhat či nikoliv. Něco takového by přece byla jen ztráta času...
P.S.: Tenhle post jsem rozepsal v neděli a dnes jsem zjistil, že případy Brožová-Polednová + Vondruška spojil do jednoho článku také David Klimeš, a to zde. Proto na vysvětlenou uvádím, že jsem se nenechal inspirovat jeho nápadem, nýbrž jsme k tomu došli nezávisle na sobě. V první chvíli jsem se proklínal, že jsem nebyl rychlejší, ale vzhledem k tomu, že o tom každý píšeme z trochu jiného pohledu a jinak, tak se snad ty dílka vedle sebe snesou (a samozřejmě uznávám, že to jeho je lepší, ostatně, je to taky jeho práce, že:) ).
13 komentářů:
Je otázkou, zda se katarze dostaví v případě, řízení bude vedeno před tuzemskými soudy obsazenými převážně bývalými kolegy souzených, přičemž předmětem zkoumání bude to, zda dotčení porušili tehdejší zákony. Domnívám se, že tyto procesy jsou v podstatě falešné a nelze jimi zastřít skutečnost, že z hlediska etického se naše společnost s minulým režimem nevypořádala. Hodnoty, které mají v těchto procesech zvítězit, nejsou přijaty. Trapnost. Z tohoto důvodu si myslím, že by bylo lépe dotčené nesoudit, neboť právě jejich neodsouzení může sloužit k pozdější sebereflexi.
Bohužiaľ mám rovnaký pocit ako V. Pihera, záver o neodsúdení ako lepšom riešení som si ale nedovolil urobiť.
Stačí ak proces uspokojí intelektuálnu elitu, keď bežní ľudia sú k veci ľahostajní?
Já si myslím, že má cenu tyto lidi soudit, a to i s výhradou, že se to mělo udělat již dávno. Domnívám se však, že potrestatelný je i ten, kdo si není vědom viny, minimálně je možné mu způsobit újmu, aby mohl přemýšlet, co a jak udělal a zda to bylo správné.
Asi nemá cenu diskutovat, zda paní Lídu poslat do vězení, to asi opravdu nemá cenu. Ale nechápu, že například pro takové lidi nebyla přijata zvláštní metodika výpočtu důchodu. Například: dělal jsi bachaře a trápil vězně, tak mi Ti nezapočítáme dobu (a příjmy), po kterou jsi tak konal, do výpočtu důchodu. Aspoň by nenastávaly situace, kdy Ti, kdož se provinili odcházejí od soudu bez trestu či s podmíněným trestem a neprominentní oponenti režimu mají místo důchodu almužnu, neboť dělali nejhorší a nejhůře placenou práci. Myslím si, že trest by měl působit jistou újmu a jelikož sekání rukou je nežádoucí, už proto že by bylo třeba se o jednoruké starat (dobře, než mě bude někdo kamenovat odhlédneme-li od jiných faktorů :-) ), tak by se mi jevil například tento způsob trestání adekvátní.
Ještě drobná poznámka, když se jeden z autorů jiného práva pustil na tenký led trestního práva, nechtělo by se někomu z autorů analyzovat, zda nejvyšší státní zastupitelství může rozhodnout o přidělení resp. odnětí věci jako se stalo v kauze Čunek, publikované názory jsou docela protichůdné a seriózní analýzu jsem nenašel …
Prosím pěkně, nevidím smysl debaty, zda Brožová-Polednová a Vondruška souzeni být mají. Podle českého práva souzení být musí.
(§ 67a odst. 4 Tř -- aspoň u Brožové-Polednové nepochybně naplněný; u Vondrušky si nejsem jist horní hranicí trestní sazby jím spáchaného t.č. Ale neznám přístup obecných soudů a mohl něco přehlédnout; trestní právo není můj šálek čaje.)
I kdyby byl důvod zmíněné ustanovení odstranit (a to si nemyslím), na 2 zmíněné výtečníky by taková změna již nejspíše nestihla dopadnout.
Jan Mates: To s důchodem je myslím pěkný nápad.
Ad Jan Petrov: Znamená to, že nevidíte zmysel debaty de lege ferenda obecne, alebo iba v tomto konkrétnom prípade?
Pokiaľ by sa dôvod nestíhať takéto činy našiel a dokonca by sa pretavil do zákonodarného aktu, potom nevidím dôvod, prečo by sa na týchto dvoch nemal vzťahovať.
Nerad bych působil jako tupý formalista, tak jen krátká: "Debata de lege ferende v tomto konkrétním případě" je oxymoron; může mít smysl debata, co s komunistickými zločiny, ale pak to není jen o Brožové-Polednové a Vondruškovi.
Je otázkou, zda chápete tento problém jako problém právní nebo jako problém morální. Myslím, že tak jak byl předestřen může být pouze problémem morálním (souhlas s JP). Pokud však JP vidí pouze právní problém, pak jak je libo...
Dobry den, naprosto souhlasim s Janem Matesem. Jsem presvedcen o tom, ze lidi jako Vondruska, Brozova-Polednova ci Alois Grebenicek, abychom vzpomnel na nekoho dalsiho, ma smysl soudit, ackoliv - jak spravne pise J. Mates - melo se to stat uz davno. Tito lide se totiz primo ucastnili vrazd ci suroveho biti a za tyto ciny proste musi byt potrestani. I kdyz se to v konkretnim pripade nestane (napr. kauza Grebenicek probihajici u Okresniho soudu v Uherskem Hradisti byla trapnou fraskou), uz to, ze tito lide stanou pred soudem, je urcitou formou trestu a urcitou formou satisfakce pro jejich obeti. Navic bych nepodcenoval fakt publicity soudnich rizeni. At jejich deti a vnuci vidi, co je tatinek, dedecek ci babicka zac.
"Pokud však JP vidí pouze právní problém, pak jak je libo..." Hm. Dík.
Spíš jsem chtěl poukát, že posoudit cosi jako amorální může být sice pěkné, ale docela na nic, pokud se nenavrhne řešení a nezváží jeho důsledky. Jinými slovy, příjde mi amorální, že všichni na světě nejsou bohatí -- ale co z toho? Proto nabízím následující, jistě neúplné, menu.
A. Systémová opatření
I. stávající úprava je O.K., byť v několika málo případech vede k morálnímu problému (když se kácí les, létají třísky, ha, ha)
II. stávající úprava není O.K. a je třeba ji změnit, např. tak, že:
1. soud bude mít úvahu, kterého komunistického zločince stíhat a kterého ne
2. vymezí se další kritéria (maximální věk...)
3. stávající úprava se zruší, upraví tak, že po uplynutí doby nesvobody promlčecí lhůta začne zase běžet...
B. Nebo individuálně mířená opatření?
I. Prezident by měl Brožové-Polednové udělit milost.
II. Parlament by měl přijmout zvláštní zákon o Brožové-Polednové.
III. Soudy by měly "patřičně" vyložit stávající právo.
Původně mě ta individuální opatření, zvlášť milost, nenapadla. Proto ta poznámka, že Brožová-Polednová + Vondruška souzeni být musí (a tedy je třeba posuzovat a/morálnost v širším kontextu).
Je mi líto psychopatů. Jsou to lidé bez schopnosti empatie k utrpení druhých a bez schopnosti pocitů viny a špatného svědomí. Tito lidé jsou ochuzeni o důležitou složku lidské osobnosti. A v tomto smyslu je mi též líto lidí, o kterých se tady píše. Ať je podle práva odsoudí, ale pohrdat jimi nebudu.
Malý zlodějíček odsoudí většího zloděje. Nikoli proto, aby ho potrestal, ale aby ho morálně odsoudil. Největší zloděj sedí v publiku. Groteskní a amorální. Zvolili jsme kontinuitu právního řádu, zvolili jsme společný stůl, stůl psychopatů. Má nový ubrus, ale naklání se stejně.
Podle mého názoru je v trestním processu hlavní výrok o vině. Výrok o trestu je až druhotný.
Kromě Ludmily Brožové-Polednové bych chtěl připomenout Karla Vaše (causa Heliodor Píka) a Miroslava Holzbauera (causa Babice).
Okomentovat