Kontrola norem: abstraktní, konkrétní a mimochodem

V prakticky každé učebnici ústavního práva, pojednávající též o ústavním soudnictví, se zmiňuje rozlišování řízení o kontrole norem na abstraktní a konkrétní. Přitom není pochyb o tom, že kontrola norem představuje alfu i omegu ústavního soudnictví, bez něhož by nemělo smysl. Troufám si dokonce tvrdit, že zrušením všech kompetencí s výjimkou kontroly norem by pořád bylo namístě hovořit o ústavním soudnictví, a naopak zachováním všech jeho kompetencí s výjimkou kontroly norem bychom o skutečném ústavním soudnictví již mluvit nemohli. Při četbě 32. svazku Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu jsem si však uvědomil, jak je rozdělování kontroly norem na abstraktní a konkrétní nedostatečné a navrhuji proto zavést třetí kategorii: „kontrolu norem prováděnou jaksi mimochodem“.


V označeném svazku se totiž nachází usnesení sp. zn. III. ÚS 533/03 (str. 463 a násl.), kterým se odmítá ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení části ustanovení § 85 zák. č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, jako nepřípustná. Na tom není vcelku nic zajímavého, neboť takovýchto případů již byly desítky a možná i stovky.
Zajímavé je však něco jiného. Zatímco v minulosti Ústavní soud ustáleně judikoval, že návrh na zrušení právního předpisu, podaný spolu s ústavní stížností, je akcesorický, a proto v případě jejího odmítnutí z některého procesního důvodu sdílí její osud, v daném případě neodolal a na závěr navíc uvedl: „Pro uvedené toliko jako obiter dictum Ústavní soud konstatuje, že po derogačním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/98 zákonodárcem přijatá dikce § 85 zák. č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, ve znění zák. č. 37/2002 Sb., odpovídá i obecným podmínkám její ústavnosti, jež v uvedeném nálezu Ústavní soud nastínil.“ Bum, tečka, hotovo.
Jinak řečeno, kontrolu norem v daném případě provedl tříčlenný senát (namísto pléna), pouze v rámci obiter dicta a navíc zcela apodikticky, bez jakékoliv bližší argumentace. Tři podepsaní ústavní soudci tak autoritativně projevili svůj názor nad ústavností napadeného zákonného ustanovení, aniž však tento názor jakkoliv odůvodnili.
Vůbec netvrdím, že tento vyjádřený závěr není nakonec správný, neboť jestliže v minulosti Ústavní soud dokonce dvakrát nálezem zrušil omezující klausuli pro výplatu příspěvku na úhradu nákladů volebních výdajů (nejprve ve výši 3%, posléze 2%), když pokaždé vyslovil, že za ústavně konformní je třeba považovat hranici pohybující se kolem 1%, je třeba přiznat, že stávající hranice 1,5% se skutečně blíží či dokonce překrývá s hranicí výslovně požadovanou Ústavním soudem.
Jde mi však o něco zcela jiného a pokusím se to předvést na jednoduchém příměru. Když si v knihkupectví budu chtít koupit detektivku, činím tak mimo jiné proto, že tento literární žánr má určitá zavedená pravidla, mezi něž patří i to, že informaci, kdo je vrah, se dozvím až v poslední kapitole, a to od k tomu povolaného hlavního hrdiny, kterým je zpravidla detektiv či novinář. Představa, že jméno vraha si přečtu již na obálce knihy a poslední kapitola proto do knihy nebude začleněna vůbec jako nadbytečná, mne od úmyslu koupit si detektivku spolehlivě odradí.
Podobného faulu se dle mého dopustil na čtenářích a zejména na účastnících řízení Ústavní soud. Namísto toho, aby buď příslušný senát předložil věc k rozhodnutí plénu, jelikož pouze plénum je oprávněno hodnotit ústavnost právních předpisů (a čtenář by se pak od orgánu k tomu povolaného dozvěděl, „kdo je vrah“ a mohl by se nepochybně těšit na zajímavou a přesvědčivou argumentaci); anebo namísto omezení se toliko na konstatování, že s ohledem na nesplnění podmínek řízení u ústavní stížnosti musel být odmítnut i návrh na zrušení právního předpisu – prostě jen proto, že se s ní „svezl“ (a čtenář se tak sice jméno vraha nedozvěděl, nicméně je alespoň ponechán v naději, že kniha bude dopsána na lepším skutkovém základě v budoucnu, takže o zápletku nezůstane ochuzen), rozhodl se Ústavní soud pro řešení, které může čtenáře toliko frustrovat. Nevyužil totiž ani možnosti vyložit, proč považuje návrh za zjevně neopodstatněný, což je jediná možnost, kdy se může senát (a nikoliv plénum) meritorně vypořádat i s návrhem na zrušení právního předpisu [§ 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu].
Co tedy v daném případě Ústavní soud vlastně nabídl? Tři soudci (resp. možná jen dva, ale to není podstatné) pouze mezi řečí vyslovili svůj názor, že napadené zákonné ustanovení není protiústavní. Protože nelze vystopovat, jak k tomuto závěru dospěli, je informační hodnota tohoto sdělení jediná: pokud by se v budoucnu plénum Ústavního soudu zabývalo návrhem na zrušení předmětného ustanovení, lze důvodně očekávat, že tři z patnácti soudců budou hlasovat proti tomuto návrhu.
V daném případě proto nemůže být o abstraktní kontrole norem řeči a Ústavní soud z popudu ústavní stížnosti zjevně neprovedl ani kontrolu konkrétní: i v tomto případě by se totiž musel meritorně k ústavnosti zákona vyslovit a svůj názor odůvodnit, byť jen ve formě usnesení odmítajícího návrh jako zjevně neopodstatněný.
Pro účely výuky – a v tom je možná skutečná hodnota tohoto usnesení – proto navrhuji zavést pojem „řízení o kontrole norem prováděné mimochodem“ jako samostatnou učebnicovou kategorii. Osobně jen doufám, že jako vyučující v budoucnu nebudu schopen nalézt větší počet příkladů začleněných do této kategorie než jediné usnesení, o kterém právě pojednávám, a budu tak právem studenty považován za suchopárného teoretika, vytvářejícího zcela samoúčelné a zjevně nesmyslné pedagogické škatulky, pro praktický život nepoužitelné.