Dante a presumpce neviny aneb Povídačky z Florencie II.
„Mnou vchází se do trýznivého města,
mnou vchází se do věčné bolesti,
mnou vchází se k těm, jež bůh věčně trestá,
mnou dal Pán průchod spravedlnosti....“
Neděste se, tímto příspěvkem nenavazuji na nedávnou debatu o výzdobě průčelí Nejvyššího správního soudu a toto čtyřverší není novým sloganem, jímž bychom vítali vstupující účastníky soudního řízení... Znalci jistě poznali, že to je část nápisu nad branou Dantova Pekla z Božské komedie (Peklo, III, 1-4, překlad V. Mikeš).
Z Božské komedie, která – jak jsem zjistil při pobytu ve Florencii – je pro Italy (a možná speciálně pro ty z Florencie) malou národní Biblí, veledílem, jímž byla fakticky založena básnická italština, jehož pasážím se dodnes učí děti ve školách nazpaměť a jehož veřejné přednesy v podání Roberta Benigniho (to je ten, jehož život je krásný) jsou událostí srovnatelnou se zdejšími inscenacemi Divadla Járy Cimrmana. Dokonce když jsme s kamarády Italy debatovali v menze Evropského univerzitního institutu u kafe o nevěře (samozřejmě z pohledu evropsko-komparativního, ať už to znamená cokoli), jejich první asociace byla, v jakém že to kruhu pekla skončí podle Danta nevěrníci, a jestli mají být řazeni mezi zrádce, kteří jsou středu nejblíže... Marně hloubám, která česká kniha by měla v našem písemnictví takové postavení...asi by to musel být nějaký míšenec Kralické Bible, Labyrintu světa a ráje srdce, Máje, Babičky a Dobrého vojáka Švejka...inu, pěkný kočkopes.
mnou vchází se do věčné bolesti,
mnou vchází se k těm, jež bůh věčně trestá,
mnou dal Pán průchod spravedlnosti....“
Neděste se, tímto příspěvkem nenavazuji na nedávnou debatu o výzdobě průčelí Nejvyššího správního soudu a toto čtyřverší není novým sloganem, jímž bychom vítali vstupující účastníky soudního řízení... Znalci jistě poznali, že to je část nápisu nad branou Dantova Pekla z Božské komedie (Peklo, III, 1-4, překlad V. Mikeš).
Z Božské komedie, která – jak jsem zjistil při pobytu ve Florencii – je pro Italy (a možná speciálně pro ty z Florencie) malou národní Biblí, veledílem, jímž byla fakticky založena básnická italština, jehož pasážím se dodnes učí děti ve školách nazpaměť a jehož veřejné přednesy v podání Roberta Benigniho (to je ten, jehož život je krásný) jsou událostí srovnatelnou se zdejšími inscenacemi Divadla Járy Cimrmana. Dokonce když jsme s kamarády Italy debatovali v menze Evropského univerzitního institutu u kafe o nevěře (samozřejmě z pohledu evropsko-komparativního, ať už to znamená cokoli), jejich první asociace byla, v jakém že to kruhu pekla skončí podle Danta nevěrníci, a jestli mají být řazeni mezi zrádce, kteří jsou středu nejblíže... Marně hloubám, která česká kniha by měla v našem písemnictví takové postavení...asi by to musel být nějaký míšenec Kralické Bible, Labyrintu světa a ráje srdce, Máje, Babičky a Dobrého vojáka Švejka...inu, pěkný kočkopes.
Při chatrnosti své italštiny stačící nanejvýš na zaplacení účtu v restauraci jistě neocením jazykovou krásu Komedie, dokonce by mě nezarazila ani případná narušení pravidelnosti metrického rytmu, zato mi její četbu komplikuje jiná, jak zjišťuji až překvapivě hluboko vrostlá právnická předpojatost a právě kvůli ní jsem usedl k tomuto postu.
V každém zpěvu mě totiž znovu a znovu podvědomě zaráží, s jakou jistotou si autor dovolil určit, kdo z jeho současníků i předchůdců skončí v Ráji, kdo v Očistci a kdo v kterém z kruhů Pekla....
„Tam spravedlnost boží dopadá
na Attilu, který byl metlou světa,
na Pyrrha padá, padá na Sexta,
tam pláčou ti, kdo drancovali léta
a napáchali na cestách moc škod:
Rinier Pazzo, Rinier z Corneta.“ (Peklo, XII, 133-138, překlad V. Mikeš)
Ta popisná autorova jistota ohledně toho, kdo by měl být za co potrestán či odměněn, se u mě střetá se dvěma zásadami intenzivně zvnitřněnými lety strávenými na právnické fakultě a zejména pak na soudě: presumpcí neviny (tato zásada se mimochodem v roztomilé podobě objevuje i v běžné řeči, když se vzpomíná na jakéhokoli zemřelého, a pokud je mu zasílán nějaký myšlený vzkaz, je automaticky adresován do nebe. A přitom, co my víme....) a zákazem jednání ultra vires. Dante totiž tím, že své nebohé současníky a předchůdce posílá do Pekla, Ráje či Očistce, zasahuje – pokud přijmeme křesťanskou představu posmrtného života - do Boží kompetence, neboť není jistě úkolem básníka rozhodovat o tom, kdo bude spasen a kdo zatracen a proč...Ve svém pokorném díle („...při té troše světla v mé Komedii...“ - Peklo, XVI, 127-128) se tak zakladatel italské vysoké poezie vlastně dopouští permanentní drzosti, když každým druhým slovem „leze“ do kompetence Nejvyššího, a to zrovna ve věcech trestních...
„Tam spravedlnost boží dopadá
na Attilu, který byl metlou světa,
na Pyrrha padá, padá na Sexta,
tam pláčou ti, kdo drancovali léta
a napáchali na cestách moc škod:
Rinier Pazzo, Rinier z Corneta.“ (Peklo, XII, 133-138, překlad V. Mikeš)
Ta popisná autorova jistota ohledně toho, kdo by měl být za co potrestán či odměněn, se u mě střetá se dvěma zásadami intenzivně zvnitřněnými lety strávenými na právnické fakultě a zejména pak na soudě: presumpcí neviny (tato zásada se mimochodem v roztomilé podobě objevuje i v běžné řeči, když se vzpomíná na jakéhokoli zemřelého, a pokud je mu zasílán nějaký myšlený vzkaz, je automaticky adresován do nebe. A přitom, co my víme....) a zákazem jednání ultra vires. Dante totiž tím, že své nebohé současníky a předchůdce posílá do Pekla, Ráje či Očistce, zasahuje – pokud přijmeme křesťanskou představu posmrtného života - do Boží kompetence, neboť není jistě úkolem básníka rozhodovat o tom, kdo bude spasen a kdo zatracen a proč...Ve svém pokorném díle („...při té troše světla v mé Komedii...“ - Peklo, XVI, 127-128) se tak zakladatel italské vysoké poezie vlastně dopouští permanentní drzosti, když každým druhým slovem „leze“ do kompetence Nejvyššího, a to zrovna ve věcech trestních...
Přitom toto rozhodování není nijak bezděčné, ale je samou náplní díla. Dantův krajan Boccaccio dokonce přisuzoval Dantův záměr jeho předchozí zkušenosti státního úředníka (v době, kdy ve Florencii dominovala strana bílých guelfů): „...když shlížel s vrcholu státní správy, na němž se octl, a mohl z největší části přehlédnout (což z takových míst bývá možné) život lidí i omyly lidu, jak málo je těch, kdo se jich vyvarují, jak veliké cti by za to byli hodni, jak velikou hanbu však zasluhují ti, kdo se oddali bludům....“ (Giovanni Boccaccio, Život Dantův, kap. 26) Sám bych byl zvědav, co pěkného bychom našli skryto v šuplících utajených literátů dřímajících na našich ministerstvech či Úřadu vlády...
Inu, co už nadělám, budu se muset smířit s tím, že mi má profese postupně začíná komplikovat – kromě stavu páteře (což myslím doslovně, naštěstí snad nikoli obrazně!) - i vnímání krásné literatury, v čemž ostatně nejsem sám, neboť jak jednou podotkl nejmenovaný předseda jednoho z našich nejvyšších soudů, ani on si po dlouholeté praxi trestního soudce nemůže plně vychutnat beletrii, když veden ze studia stovek spisů nacvičenou úsporností vždycky listuje rychle na konec, protože ví, že tam se teprve dozví to podstatné, tedy výsledek.
Nic, konec, i já se už půjdu namísto rádobyliterárních úvah radši podílet na rozhodování „intra vires“ a po večerech zpytovat svědomí a zvažovat, ve kterém kruhu Pekla asi skončím...
P.S.: Aby toho nebylo málo, přiznám, že mě při četbě dráždí ještě představa, jestli by byli bílí guelfové zvláštní sociální skupina ve smyslu § 12 zákona o azylu, a zda by tedy Dantovi – pokud bychom na něj po jeho vyhnání z Florencie aplikovali současné české uprchlické standardy – náš soud, pokud by fungoval před sedmi sty lety v Ravenně, také udělil azyl....Ach jo...
8 komentářů:
Marně přemýšlím, do jaké sociální skupiny by Dante spadnul ... že by to byla skupina "vypovězených intelektuálů s věčně nasraným výrazem ve tváři"? (Tohle je "insider narážka", srozumitelná pouze těm, co již viděli Dantovu sochu v levém rohu Piazza Santa Croce ve Florencii).
Jinak s ohledem na Dantovu grafomanii a význam pro budoucí generace Italů by byl jistě dán přesah vlastních zájmů stěžovatele, takže by to nebylo problém projednat. Na druhou stranu, pokud bychom výraz nepřijatelnosti chápali coby praví Cimrmanologové, pak by to zjevně nepřijatelné bylo - jen si představte, kolik dětského utrpení, pětek v žákovských knížkách, sebevražd školních inspektorů tento jedinec již způsobil ... Nebyla by tedy guelfská kapsule jedu nakonec lepším řešením?
Na Dantovu Commedia Divina jsem si vzpomněl při četbě Galena Strawsona. Ten píše: "As I understand it, true moral responsibility is responsibility of a kind that, if we have it, than it makes sense, at least, to suppose that it could be just to punish some of us with (eternal) torment in hell and reward others with (eternal) bliss in heaven." Dost možná, že ideu morální odpovědnosti v západní civilizaci více ovlivnila krásná literatura o Nebi a Pekle než oficiální křesťanská teologie. :)
Pavlův odkaz na pojem „určitá sociální skupina“ [škarohlíd by připomněl, že „ZVLÁŠTNÍ sociální skupinu“ nemáme ani v zákoně o azylu ani ve Sdělení MZV č. 208/1993 Sb. o Úmluvě o právním postavení uprchlíků a Protokolu týkajícím se právního postavení uprchlíků...:)] beru jako hozenou rukavici.
Moje odpověď v kostce:
1. v letech 2003-2004 by se Dante a bílí guelfové k posuzování „určité sociální skupiny“ ani nedostali, protože by pravděpodobně ztroskotal(i) na „nestátních původcích pronásledování“;
2. v letech 2005-2006 by měl Dante opět s největší pravděpodobností smůlu, protože určitě zapomněl, že se musí nejdříve pokusit vyhledat ochranu v samotné Florencii (tj. v zemi původu);
3. v roce 2007 by se Dante dočkal rozboru „určité sociální skupiny“, který by vypadal přibližně takto:
„Přes veškerou obecnost pojmu [„sociální skupina“] je ovšem zřejmé, že směřuje k vymezení kritéria specifického sociologicky. V případě sociální skupiny jde o hledání takových znaků, kterou tuto skupinu vymezují jako specifický sociální útvar. Jde tedy o znaky svou povahou mimoprávní, jejichž nalézání lze uchopit metodami sociologickými, případně psychologickými. Právě tento přesah k jevům metaprávním, k jevům, jež jsou doménou sociálních věd, se snaží vyjádřit mj. i krajským soudem citovaná judikatura. Hovoří-li tedy o sociální skupině ve smyslu legální definice uprchlíka (...), míní tím právě kritéria sociologicky relevantní, kritéria, která jsou schopna určit skupinu osob jako sociální útvar s jeho sociologicky popsatelnými funkčními vnitřními i vnějšími vazbami. (...) V tomto ohledu ovšem formálněprávní status „občanství“ či „ne-občanství“ [tj. osob nemajících či zbavených občanství] státu spolu s faktickými projevy přístupu státu k oběma skupinám státního obyvatelstva sociologicky specifický obsah postrádá. Tato skutečnost vyniká na pozadí toho, že (...) z hlediska typických sociologicky relevantních kritérií, jako jsou původ, způsob života, zapojení do sociálního života, zvyky, majetkové poměry atd., tvoří [bílí guelfové ve Florencii] (...) natolik stratifikovanou množinu obyvatelstva, že by závěr o jejich sociologické identifikovatelnosti jako jednotné sociální skupiny těžko obstál.“ (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2007, čj. 6 Azs 80/2006-64).
Ale třeba by Dante uspěl s Michalovou sociální skupinou - "vypovězení intelektuálové s věčně nasraným výrazem ve tváři" totiž obyčejně sdílejí sociologicky relevantní kritéria, jako původ, způsob života, (ne)zapojení do sociálního života, zvyky, majetkové poměry atd....:)
4. v roce 2008, toť „?“. Navrhoval bych, aby jeho kasační stížnost byla přezkoumána pod jiným azylovým důvodem - „pro zastávání určitých politických názorů“ - což je podle mého názoru v tomto případě azylový důvod zdaleka nejrelevantnější.
Omlouvám se jak za "nechutně dlouhý", tak za "azylový" comment.
....k politickým názorům je cesta v azylu sice vždycky nejkratší, ale trochu se bojím, že určit "určitost" politického názoru bílých guelfů a jeho odlišení od vládnoucích černých guelfů (narozdíl od ghibellinů, tam není problém) byl docela kumšt i kolem toho 1300, natož dnes... A co se týče výhledu k azylové judikatuře NSS v roce 2008, na tu se určitě těším už úplně stejně jako David;)
"určit 'určitost' politického názoru bílých guelfů a jeho odlišení od vládnoucích černých guelfů" není úkolem soudů; důležité je pouze zjistit, jestli byl pro politický názor Dante pronásledován (ať už ho opravdu zastával nebo si to černí guelfové či papež jen mysleli, a ať už byl určitý nebo neurčitý). tečka.
prolog pro pavla - můj koment k předchozímu postu zdeňka (co si budu namlouvat, nikoho jiného to stejně moc zajímat nebude...)
:-)
Pánové, sochu jsem viděl, ale myslím, že kdyby měl Dante možnost být svědkem této Vaší debaty, tak se ten jeho nasraný výraz určitě změní. Samozřejmě nedovoluju si hádat, jakým směrem:)
Pro ilustraci: tady je ta fotka online: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/it/0/06/Firenze-Statua_di_Dante_Alighieri.jpg
Ale co když je to jinak, co když Dante vůbec nezasahoval do boží kompetence, ale naopak, co když bůh jen využíval Danteho jako svůj nástroj, skrz který promlouval, či jako tlumočníka vé vůle. Pak je to asi jako kdybychom nařkli tlumočníky u ECJ, že si přivlastňují kompetence, když tlumočí rozsudek :-).
To Michal Bobek: Mohl by ctihodný kolega udělat kvalitnější fotografii případně dvě a na té druhé zachytit detail tváře? Ta fotografie v odkazu není moc kvalitní :-(.
Okomentovat