Dante a presumpce neviny aneb Povídačky z Florencie II.
„Mnou vchází se do trýznivého města,
mnou vchází se do věčné bolesti,
mnou vchází se k těm, jež bůh věčně trestá,
mnou dal Pán průchod spravedlnosti....“
Neděste se, tímto příspěvkem nenavazuji na nedávnou debatu o výzdobě průčelí Nejvyššího správního soudu a toto čtyřverší není novým sloganem, jímž bychom vítali vstupující účastníky soudního řízení... Znalci jistě poznali, že to je část nápisu nad branou Dantova Pekla z Božské komedie (Peklo, III, 1-4, překlad V. Mikeš).
Z Božské komedie, která – jak jsem zjistil při pobytu ve Florencii – je pro Italy (a možná speciálně pro ty z Florencie) malou národní Biblí, veledílem, jímž byla fakticky založena básnická italština, jehož pasážím se dodnes učí děti ve školách nazpaměť a jehož veřejné přednesy v podání Roberta Benigniho (to je ten, jehož život je krásný) jsou událostí srovnatelnou se zdejšími inscenacemi Divadla Járy Cimrmana. Dokonce když jsme s kamarády Italy debatovali v menze Evropského univerzitního institutu u kafe o nevěře (samozřejmě z pohledu evropsko-komparativního, ať už to znamená cokoli), jejich první asociace byla, v jakém že to kruhu pekla skončí podle Danta nevěrníci, a jestli mají být řazeni mezi zrádce, kteří jsou středu nejblíže... Marně hloubám, která česká kniha by měla v našem písemnictví takové postavení...asi by to musel být nějaký míšenec Kralické Bible, Labyrintu světa a ráje srdce, Máje, Babičky a Dobrého vojáka Švejka...inu, pěkný kočkopes.
mnou vchází se do věčné bolesti,
mnou vchází se k těm, jež bůh věčně trestá,
mnou dal Pán průchod spravedlnosti....“
Neděste se, tímto příspěvkem nenavazuji na nedávnou debatu o výzdobě průčelí Nejvyššího správního soudu a toto čtyřverší není novým sloganem, jímž bychom vítali vstupující účastníky soudního řízení... Znalci jistě poznali, že to je část nápisu nad branou Dantova Pekla z Božské komedie (Peklo, III, 1-4, překlad V. Mikeš).
Z Božské komedie, která – jak jsem zjistil při pobytu ve Florencii – je pro Italy (a možná speciálně pro ty z Florencie) malou národní Biblí, veledílem, jímž byla fakticky založena básnická italština, jehož pasážím se dodnes učí děti ve školách nazpaměť a jehož veřejné přednesy v podání Roberta Benigniho (to je ten, jehož život je krásný) jsou událostí srovnatelnou se zdejšími inscenacemi Divadla Járy Cimrmana. Dokonce když jsme s kamarády Italy debatovali v menze Evropského univerzitního institutu u kafe o nevěře (samozřejmě z pohledu evropsko-komparativního, ať už to znamená cokoli), jejich první asociace byla, v jakém že to kruhu pekla skončí podle Danta nevěrníci, a jestli mají být řazeni mezi zrádce, kteří jsou středu nejblíže... Marně hloubám, která česká kniha by měla v našem písemnictví takové postavení...asi by to musel být nějaký míšenec Kralické Bible, Labyrintu světa a ráje srdce, Máje, Babičky a Dobrého vojáka Švejka...inu, pěkný kočkopes.
Při chatrnosti své italštiny stačící nanejvýš na zaplacení účtu v restauraci jistě neocením jazykovou krásu Komedie, dokonce by mě nezarazila ani případná narušení pravidelnosti metrického rytmu, zato mi její četbu komplikuje jiná, jak zjišťuji až překvapivě hluboko vrostlá právnická předpojatost a právě kvůli ní jsem usedl k tomuto postu.
V každém zpěvu mě totiž znovu a znovu podvědomě zaráží, s jakou jistotou si autor dovolil určit, kdo z jeho současníků i předchůdců skončí v Ráji, kdo v Očistci a kdo v kterém z kruhů Pekla....
„Tam spravedlnost boží dopadá
na Attilu, který byl metlou světa,
na Pyrrha padá, padá na Sexta,
tam pláčou ti, kdo drancovali léta
a napáchali na cestách moc škod:
Rinier Pazzo, Rinier z Corneta.“ (Peklo, XII, 133-138, překlad V. Mikeš)
Ta popisná autorova jistota ohledně toho, kdo by měl být za co potrestán či odměněn, se u mě střetá se dvěma zásadami intenzivně zvnitřněnými lety strávenými na právnické fakultě a zejména pak na soudě: presumpcí neviny (tato zásada se mimochodem v roztomilé podobě objevuje i v běžné řeči, když se vzpomíná na jakéhokoli zemřelého, a pokud je mu zasílán nějaký myšlený vzkaz, je automaticky adresován do nebe. A přitom, co my víme....) a zákazem jednání ultra vires. Dante totiž tím, že své nebohé současníky a předchůdce posílá do Pekla, Ráje či Očistce, zasahuje – pokud přijmeme křesťanskou představu posmrtného života - do Boží kompetence, neboť není jistě úkolem básníka rozhodovat o tom, kdo bude spasen a kdo zatracen a proč...Ve svém pokorném díle („...při té troše světla v mé Komedii...“ - Peklo, XVI, 127-128) se tak zakladatel italské vysoké poezie vlastně dopouští permanentní drzosti, když každým druhým slovem „leze“ do kompetence Nejvyššího, a to zrovna ve věcech trestních...
„Tam spravedlnost boží dopadá
na Attilu, který byl metlou světa,
na Pyrrha padá, padá na Sexta,
tam pláčou ti, kdo drancovali léta
a napáchali na cestách moc škod:
Rinier Pazzo, Rinier z Corneta.“ (Peklo, XII, 133-138, překlad V. Mikeš)
Ta popisná autorova jistota ohledně toho, kdo by měl být za co potrestán či odměněn, se u mě střetá se dvěma zásadami intenzivně zvnitřněnými lety strávenými na právnické fakultě a zejména pak na soudě: presumpcí neviny (tato zásada se mimochodem v roztomilé podobě objevuje i v běžné řeči, když se vzpomíná na jakéhokoli zemřelého, a pokud je mu zasílán nějaký myšlený vzkaz, je automaticky adresován do nebe. A přitom, co my víme....) a zákazem jednání ultra vires. Dante totiž tím, že své nebohé současníky a předchůdce posílá do Pekla, Ráje či Očistce, zasahuje – pokud přijmeme křesťanskou představu posmrtného života - do Boží kompetence, neboť není jistě úkolem básníka rozhodovat o tom, kdo bude spasen a kdo zatracen a proč...Ve svém pokorném díle („...při té troše světla v mé Komedii...“ - Peklo, XVI, 127-128) se tak zakladatel italské vysoké poezie vlastně dopouští permanentní drzosti, když každým druhým slovem „leze“ do kompetence Nejvyššího, a to zrovna ve věcech trestních...
Přitom toto rozhodování není nijak bezděčné, ale je samou náplní díla. Dantův krajan Boccaccio dokonce přisuzoval Dantův záměr jeho předchozí zkušenosti státního úředníka (v době, kdy ve Florencii dominovala strana bílých guelfů): „...když shlížel s vrcholu státní správy, na němž se octl, a mohl z největší části přehlédnout (což z takových míst bývá možné) život lidí i omyly lidu, jak málo je těch, kdo se jich vyvarují, jak veliké cti by za to byli hodni, jak velikou hanbu však zasluhují ti, kdo se oddali bludům....“ (Giovanni Boccaccio, Život Dantův, kap. 26) Sám bych byl zvědav, co pěkného bychom našli skryto v šuplících utajených literátů dřímajících na našich ministerstvech či Úřadu vlády...
Inu, co už nadělám, budu se muset smířit s tím, že mi má profese postupně začíná komplikovat – kromě stavu páteře (což myslím doslovně, naštěstí snad nikoli obrazně!) - i vnímání krásné literatury, v čemž ostatně nejsem sám, neboť jak jednou podotkl nejmenovaný předseda jednoho z našich nejvyšších soudů, ani on si po dlouholeté praxi trestního soudce nemůže plně vychutnat beletrii, když veden ze studia stovek spisů nacvičenou úsporností vždycky listuje rychle na konec, protože ví, že tam se teprve dozví to podstatné, tedy výsledek.
Nic, konec, i já se už půjdu namísto rádobyliterárních úvah radši podílet na rozhodování „intra vires“ a po večerech zpytovat svědomí a zvažovat, ve kterém kruhu Pekla asi skončím...
P.S.: Aby toho nebylo málo, přiznám, že mě při četbě dráždí ještě představa, jestli by byli bílí guelfové zvláštní sociální skupina ve smyslu § 12 zákona o azylu, a zda by tedy Dantovi – pokud bychom na něj po jeho vyhnání z Florencie aplikovali současné české uprchlické standardy – náš soud, pokud by fungoval před sedmi sty lety v Ravenně, také udělil azyl....Ach jo...