Zase o soudcovské nabubřelosti aneb povídačky z Florencie III.

Ve vztahu ke svému staršímu (a sluší se v těchto dnech dodat, že stále staršímu) spolubloggerovi Michalu Bobkovi rozhodně neusiluji o naplnění pochybné snahy „dohnat a předehnat“ – naposledy jsem to zkusil s délkou vousů a nesetkal jsem se ani s pochopením ani s úspěchem. Přesto se ale pokusím navázat na jeho příspěvek o soudcovské nabubřelosti vnímané ve světle komentáře doktora Vlašína, a vytvořit zde „bublinu“ ještě prázdnější a k tomu alibistickou.

Původně jsem totiž chtěl zúročit své krátké praktické zkušenosti, a zejména zkušenosti svých kamarádů ze soukromé sféry, advokátů, podnikových právníků..., od nichž zhusta slýchám – jen zčásti – humorné historky o tom, co si k nim při řízení dovolil ten či onen soudce toho či onoho soudu. Zejména Břeclaví už se skoro bojím i projíždět. Snad mě vnímají jako někoho, kdo je s justicí sice již pupečně spojen, ale zase ne tak dlouho, aby jejich kritiky a stesky odmávl – nabubřele – zahalen do brnění zbytnělé profesní solidarity se soudcovským stavem, jehož jsou asistenti nejvyšších soudů jakýmisi embryi.

Nakonec jsem se ale rozhodl rezignovat na jakékoli vyjádření či zobecnění – ejhle, onen slibovaný alibismus – neboť když už jsem se k němu chystal, vybavily se mi namísto situací, u nichž figurovali mí kamarádi, dvě zcela jiné situace, u nichž jsem se zjevil v různých rolích sám:

Situace prvá: V letech 2005 a 2006 jsem díky své zálibě v azylu a předchozí promořenosti prací s azylovými kasačními stížnostmi nadšeně propagoval a obhajoval na nejrůznějších fórech, slovem i písmem, zákon č. 350/2005 Sb., kterým byl do soudního přezkumu azylových věcí zaveden nový filtr v podobě tzv. nepřijatelnosti (viz zejména § 104a soudního řádu správního). Tímto filtrem měl být zejména zachráněn Nejvyšší správní soud před návalem té většiny z tisíců azylových kasačních stížností napadnuvších v letech 2003 až 2005, která byla motivována fakticky pouze snahou prodloužit délku soudního řízení a tím i délku pobytu předmětného cizince (může-li být cizinec jako lidská bytost, a tedy zásadně subjekt lidského konání, vůbec „předmětným“...). Vzpomínám si, jak jsem při svém apologetickém turné na téma zavádění nepřijatelnosti bouřil proti těmto obstrukčním kasačním stížnostem, jejichž cílem nebylo získání spravedlnosti, ale času, a jež zahlcovaly soud v jeho staré budově natolik, že ho z ní málem vytlačily až někam do cestovní kanceláře umístěné v přízemí a zároveň protahovaly řízení nejen v ostatní správní agendě, ale i v té části azylových kasačních stížností, které měly šanci přinést stěžovateli i jiný přínos než statistických devět měsíců řízení před NSS a pokládaly jiné právní otázky, než ty již stokrát zodpovězené... Bouřil jsem právě těmito argumenty, o vypočítavosti advokátů, kteří nechápou, že jejich stopatnáctá kasační stížnost odůvodněná vydíráním ze strany ukrajinských věřitelů a snahou legalizovat pobyt v ČR zbytečně zahlcuje soudní mechanismus; o nepochopení ze strany nevládních organizací na ochranu uprchlíků, jimž nedochází, že výsledkem tohoto zahlcení bylo i dlouhé čekání mnohých skutečných uprchlíků na spravedlnost či vyřešení nějakého zásadního výkladového problému....

Situace druhá: Letos jsem v rámci vykukování z rybníčku české justice strávil část dovolené na letní škole lidských práv na florentinském EUI, díky čemuž jsem mohl krom jiného absolvovat i několik přednášek lotyšské soudkyně u ESLP paní Inety Ziemele (http://www.echr.coe.int/ECHR/EN/Header/The+Court/The+Court/Judges+CVs+and+photos/) na téma Protokolu č. 14 k Evropské úmluvě („A Remedy for the Growing Case Load of the European Court of Human Rights: Protocol 14 or a Change of Vision?“). Netvrdím, že by její přednášky nebyly zajímavé a informačně nabité, jen mě zarazilo, jak jsou plné stesků na to, jak stěžovatelé u ESLP nechápou marginálnost některých svých problémů, s nimiž do Štrasburku běhají, podporováni svými právními zástupci postrádajícími mnohdy elementární znalosti o judikatuře ESLP, a proto se ptajícími na věci, jež přeci byly judikaturou již tolikrát zodpovězeny. Se stále narůstající zahlceností nebohého soudu přitom nikdo nemá soucit a pochopení, zejména ne vlády členských států, jež se odmítají shodnout na opravdu zásadní reformě, jež by alespoň úplné kverulanty a ignoranty odklonila z Alsaska někam jinam... Přitom jsme byli paní Ziemele upozorněni, že teprve poté, co se stala soudkyní, pochopila, že nejdůležitější vlastně není ona úžasná judikatura ESLP, ale statistiky, čísla, neboť právě ta jsou Damoklovým mečem, od nějž přijde zkáza... A najednou mi přišlo, že s jejími argumenty sice mohu souhlasit, ale že mě jaksi děsí ta sebestřednost a bolestínství pohledu zevnitř a kritičnost k tomu venkovnímu, co ten náš hýčkaný a vyhřátý vnitřek (ať už alsaský nebo moravský) ohrožuje. A zároveň jsem si uvědomil, že vlastně úplně stejně jsem argumentoval i já.

Proč takové hledání paralel? Tímto příspěvkem nechci ani provést nějakou veřejnou sebekritiku (teď jsem si v hrůze představil akademiky mezinárodního práva, pracovníky uprchlických nevládek a advokáty, jak si čtou tento post v dělnických stejnokrojích ve stylu Maovy kulturní revoluce, mávají rudými knížkami a volají, že soudruh Molek prozřel, a proto mu zatleskáme!), tím méně zpochybnit nezbytnost reformy procesu u ESLP či smysluplnost a úspěšnost institutu nepřijatelnosti, u níž se snad skutečně ani z pohledu těch nejkritičtějších nenaplnily katastrofické vize o tom, jak bude NSS šmahem poťouchle po tisících shazovat azylové kasační stížnosti bez odůvodnění. Jen jsem chtěl na dvou příkladech ukázat, že ani v soudnictví a posuzování jeho stavu není nikdo domácí prorokem. Takže se těším na případné další komentáře k Michalovu postu, zejména od lidí zvenku, a sám zůstávám v otázce soudcovské nabubřelosti mlčet. Nabubřele a prázdně, chcete-li.

P. S.: Jen tak mimochodem podotýkám, že kritika soudcovského stavu zvenku je asi opravdu tou nejlepší terapií (viz např. překvapivě zdařilý článek Kláry Veselé Samkové v letošním šestém čísle časopisu Soudce nazvaný „O advokátech a jiných lidech“), a jakkoli by navrhovaný model přebíhání jedinců mezi stavy v britském stylu určitě také lecčemu pomohl, sám doufám, že už se mě týkat nebude, neboť přeučovat se z argumentování ve prospěch (byť třeba domnělé) spravedlnosti na argumentování ve prospěch klienta považuji za náročnější, než aklimatizaci Holanďana na tibetský ne-vzduch.