Tomáš Sobek: Paradox zabitého plodu

Právnicky je to blbost, ale přijde mi to vtipné.

Wesley Newcomb Hohfeld (1879-1918) tvrdil, že povinnosti (duty) jednoho subjektu vždy korelativně odpovídá právo (claim) druhého subjektu. Zkusme si zformulovat protipříklad. Některá zabití plodu jsou legální, typicky když je to na žádost ženy do ukončeného 12. týdne těhotenství. Legální zabití plodu vynechme a zaměřme se na protiprávní zabití plodu. Vůči komu máme povinnost nezabít plod? Vůči matce nebo vůči plodu? Asi budeme uvažovat tak, že to je povinnost vůči matce, protože plod je neoddělitelnou částí těla matky. Ale vezměme, že je to povinnost vůči plodu. (Kdo tento problematický předpoklad neakceptuje, nechť bere zbytek úvahy jenom jako vtip.) Pak se ale musíme zamyslet, jestli této povinnosti korelativně odpovídá právo plodu na život. Lidský plod je de iure potenciálním subjektem práva. Občanský zákoník k tomu říká: „Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé.“ Jinými slovy, jestliže se dítě narodilo živé, pak uvažujeme tak, že už jako plod mělo právní subjektivitu, ale pokud se nenarodilo živé, pak máme za to, že právní subjektivitu nikdy nemělo. Je otázkou, zda se to vztahuje i na právo na život, ale vezměme, že ano. (Kdo tento problematický předpoklad neakceptuje, nechť bere zbytek úvahy jenom jako vtip.) To znamená, že když protiprávně zabijeme plod, pak tím (podle předpokladu) porušujeme svoji povinnost vůči plodu, který je potenciálním subjektem práva, ale neporušujeme tím žádné jeho právo. Zabitý plod se totiž nenarodí jako živé dítě, takže v žádném okamžiku (ani v okamžiku zabití) neměl právní subjektivitu, tedy neměl žádná práva, která by bylo možné porušit, ani právo na život. Paradox zabitého plodu zní: Předpokladem toho, že lidský plod má právo na život, je to, že nebude zabit. Normálně by to mělo fungovat opačně: S výjimkou legálního potratu máme vůči lidskému plodu povinnost ho nezabít, protože má právo na život. Jenomže lidský plod má pouze potenciální subjektivitu, tedy jenom potenciální právo na život. Když je zabit, znamená to, že právo na život ve skutečnosti nemá a nikdy neměl. V kontextu potenciální subjektivity, podmíněné tím, že se dítě narodí živé, je právo na život lidského plodu logickým nesmyslem. Celý příspěvek

Platy soudců II: „Nestranný třetí“

V komentáři na post Pavla Uhla o „dvousložkovém krycím nátěru No. 425-10“ Martin Bílý napsal následující glosu: „… Ve věci zvýšení nebo snížení platů soudců jsou materiálně zainteresováni všichni soudci. Jak jednotlivě (každému soudci jde o jeho vlastní peníze) tak povšechně (všichni to o sobě přesně vědí, jedná se tedy o dopad na příbuzné, manžele, kolegy atd.) Neznamená v tomto případě, že soudce rozhoduje o své vlastní věci? Na druhou stranu, kdo jiný?“. Původně jsem na toto téma chtěl napsat krátký komentář přímo pod dotyčný post, nicméně mi komentář poněkud nabobtnal a navíc se debata pod postem Pavla Uhla posunula poněkud jinam (máme tu na JP trošku hyperinflaci materiálního jádra ústavy).

I. Zásada nemo iudex in causa sua není jen o podjatosti

Pokud vnímáme zásadu nemo iudex in causa sua z hlediska podjatosti, pak nám nezbývá než přistoupit na binární logiku – buď je soudce podjatý anebo není podjatý. Z tohoto pohledu souhlasím s Pavlem Uhlem, že „[s]oudce obecného soudu, který dostane na stůl žalobu svého kolegy, nerozhoduje o svém nároku“ a že „možnost dotčení podobným právním problémem totiž nezakládá podjatost“.

Tak jednoduché to ale není. Zásada nemo iudex in causa sua má totiž i svůj institucionální aspekt, který nepodléhá výše uvedené binární logice. Takto vnímá zásadu nemo iudex in causa sua i samotný Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05 Píchová, který se týká mého oblíbeného tématu – kritiky soudců. Konkrétně Ústavní soud konstatoval: „Pokud by soudy mocensky vnucovaly veřejnosti své vlastní hodnocení minulosti, zvláště když významná část veřejnosti s tímto hodnocením zásadně nesouhlasí, oslabovaly by svou legitimitu, neboť nelze přehlížet, že rozhodují ve vlastní věci (porušení esenciálního principu nemo iudex in causa sua), ….“ (důraz doplněn).

Tuto argumentaci lze podle mě analogicky aplikovat i na posuzování změn v platech soudců. I v tomto případě totiž, slovy Ústavního soudu, „nelze přehlížet, že [soudy] rozhodují ve vlastní věci (porušení esenciálního principu nemo iudex in causa sua), a proto by měly postupovat velmi obezřetně“. Slovo „obezřetně“ je zde klíčové – dá se však vykládat přinejmenším 3 způsoby: (1) soudci by měli být zdrženliví a nenapadat jakékoliv snížení platu; (2) systém by měl být nastaven tak, aby se tyto otázky řešily pokud možno co nejméně často a za jasně stanovených podmínek; a/nebo (3) systém by měl být nastaven tak, aby tyto otázky řešil někdo třetí. První způsob se ukazuje jako nereálný, ve stanovení jednoznačných podmínek (druhý způsob) ústavodárce i Ústavní soud zcela selhaly a třetí institucionální cestu zatím v České republice nikdo nehledal (viz kanadská cesta naznačená v závěru tohoto postu).


II. Jsou obecné soudy v platových otázkách soudců nestranné?

Podle Pavla Uhla je odpověď následující: „Soudce obecného soudu, který dostane na stůl žalobu svého kolegy, nerozhoduje o svém nároku. Jeho rozhodovací činnost se navíc omezí pouze na to, že dospěje k závěru, že je zde norma, která by mohla být v rozporu s ústavním pořádkem a věc předloží Ústavnímu soudu“. To je ale jen část reality.

Soudci obecných soudů totiž (v návaznosti na nález ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. S 12/10 Platy soudců XI) mj. rozhodovali o tom, zda mají nárok na platy v původní výši (resp. doplacení snížené částky) zpětně i za první tři čtvrtletí (tj. i za období před vyhlášením zrušujícího nálezu Ústavním soudem). Výsledek sporu již známe – Městský soud v Brně „přiklepl“ žalujícímu soudci plat i za první tři čtvrtletí (viz zde). Soudci jásají, zásada nemo iudex in causa sua pláče. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že rozhodnutí Městského soudu v Brně má oporu v judikatuře Ústavního soudu k temporálním účinkům jeho nálezů.

Teď už se s tím asi nedá nic dělat. Do budoucna z toho ale plyne pro Ústavní soud poučení, aby o temporálních účincích nálezů ve sporech o platy soudců rozhodoval sám. Ušetří nás tak následné parodie na nestrannou justici před obecnými soudy, která narušuje integritu soudního procesu. Zde pro jistotu zdůrazňuji, že nezastávám stanovisko, že by nález Pl. S 12/10 Platy soudců XI retroaktivní účinky mít neměl. Pouze tvrdím, že vzhledem ke skutečnosti, že se tento nález týká soudců obecných soudů a že následná soudcovská litigace před obecnými soudy narušuje integritu soudního procesu, měl by o tomto retroaktivním účinku rozhodnout sám Ústavní soud.

III. Je Ústavní soud v platových otázkách soudců nestranný?

Pavel Uhl tvrdí, že ano, neboť „[p]latové poměry soudců Ústavního soudu jsou upraveny jinou normou a jejich rozhodování se tedy netýká jich samotných“. To je ale opět jen část reality. Zde je třeba zdravé dávky právního realismu. Přinejmenším* u čtyř soudců Ústavního soudu (Wagnerová, Kůrka, Formánková a Duchoň) existuje potenciální střet zájmů. Tito čtyři soudci jsou totiž kariérními soudci obecných soudů, a tudíž při posuzování ústavnosti změn v platech soudců rozhodují o svých vlastních platech (byť v budoucnu), neboť se jich snížení koeficientu osobně dotkne. Při posuzování změn nedávno přijatého zákona č. 425/2010 Sb. je situace u dvou z výše uvedených soudců (Wagnerová, Duchoň) o to pikantnější, neboť jim končí mandát soudce Ústavního soudu již v roce 2012, a tudíž se jích přímo dotýkají (resp. dotknou) i přechodná redukční pravidla pro roky 2012-2014.

Tím nechci naznačit, že by se tito čtyři soudci měli prohlásit za podjaté. Toliko konstatuji, že tito čtyři soudci mají na výsledku dané věci osobní zájem, a tudíž nejsou zcela nestranní. Nesmíme ale zapomínat, že tu máme 11 dalších soudců Ústavního soudu, jež se nerekrutují z řad kariérních soudců a jež propůjčují rozhodnutím Ústavního soudu potřebnou legitimitu a neutralitu. Lze tedy konstatovat, že Ústavní soud jako celek je v platových otázkách soudců nestranný (pokud by se většina soudců Ústavního soudu rekrutovala z řad kariérních soudců, tak by to byl velký problém).

Nicméně i přesto si myslím, že by se měl Ústavní soud snažit najít nějakou cestu, jak v platových otázkách soudců minimalizovat eskalaci konfliktu mezi zákonodárným sborem a soudci obecných soudů a hledat dlouhodobě udržitelná řešení, která by byla alespoň rámcově akceptovatelná pro obě strany (tvrdý protiúder z Brna tímto řešením podle mě rozhodně není). Takových řešení je více. Jedním z nich je kanadský model, který počítá s dalším článkem – nezávislou komisí, jež hraje úlohu „nestranného třetího“ a jež musí být konzultována před jakýmkoliv snížením platů provinčních soudců (k tomu viz debata pod prvním dílem o platech soudců). Možná by toto řešení stálo za zvážení.

Na závěr jedna pozitivní zpráva. Situace v České republice naštěstí ještě zdaleka nedospěla do stejného stádia jako na Slovensku, kde polovina soudcovského stavu s odkazem na pochybný výklad nález Ústavného súdu SR podalo tzv. diskriminační žaloby a doslova přes chodbu si přiznávají doplatky v řádu deseti tisíců eur (viz například zde či zde). O tom ale někdy příště.

* Je možné, že v obecné justici skončí i někteří další soudci Ústavního soudu, ale to je pouze spekulace.

Celý příspěvek

Kdo má větší razítko? O vázanosti právním názorem a sporech českých knížat

Do aktuální čísla nového časopisu Právo & Byznys (vyd. Mladá Fronta, č. 2/2011, s. 45-48) jsem přispěl následující popularizační esejí, kterou si dovoluji zde pověsit:

„Tak nám to zase zrušili a vrátili," povzdechl si nahlas nejmenovaný soudce u kávy s předsedkyní senátu. „A opět nás svázali tím svým právním názorem,“ dodal, přehnaně artikuluje každou slabiku ve větě. Mírný úškleb se mihl jeho tváří teprve tehdy, když si uvědomil, že se jedná o jeho věc, která bude v souladu s rozvrhem práce vykázána jako nový případ. Konec měsíce za dveřmi a čárek málo …

Vázanost právním názorem vyššího soudu je klíčovým organizačním principem justičních soustav moderních států. Větší bere. Vyjádřeno jedním zkušeným soudcem v jeho průpovídkách pro justiční potěr, ti nahoře mají prostě větší razítko.

Není však razítko jako razítko. Není vázanost jako vázanost. I velikost razítka je otázkou perspektivy. Může jít o razítko v případě, ve kterém nadřízený soud zrušil a vrátil konkrétní rozhodnutí. Razítko v takovém spise je velké a těžké. Jedná se o kasační vázanost právním názorem nadřízeného soudu. Razítko v jiném případě, který je sice skutkově nebo právně podobný, avšak nadřízený soud v něm konkrétně nerozhodoval, se zmenšuje. V takovém případě jde o širší normativní působení judikatury, tedy respektování právního názoru nadřízeného soudu v obecné rovině v dalších obdobných kauzách. Velikost razítka v podobných typech případů je otázkou perspektivy individuálního soudce; jeden se skloní před majestátností slona, druhý se culí na malého sviště.

PRINCIP VĚTŠÍHO RAZÍTKA

Princip „většího razítka“, tedy vázanosti právním názorem nadřízeného soudu, vzniká v okamžiku, kdy se rodí odvolání. V rámci světské justice tedy před nějakými dvě stě či tři sta lety. Princip se neprosazoval bez problémů. Přesněji řečeno, v rámci středoevropského právního prostoru obecně a v českých zemích zvláště zažil v průběhu posledního století několik skoků.

Rakouské kořeny české justice vycházely z byrokratické a hierarchické vize soudního systému, kde na velikosti razítka skutečně záleželo. Justiční vrchnosti naslouchati se sluší. Ke kvantitativně naprosto odlišné míře „naslouchání“ vrchnosti nicméně dochází v období stalinismu a následného reálného socialismu. Zde se pod „větší razítko“ schová ledasjaká vrchnost. Nejenom ta justiční, ale také ta politická.

Revoluci roku 1989 přezdíváme „sametová“. Přezdívka navozuje dojem, že se vlastně „až tak moc nestalo“. Princip „většího razítka“ a naslouchání vrchnosti nicméně postupně dostaly povážlivé trhliny, které vedly místy až k jejich naprosté negaci. Je to asi úděl revolucí; pokud předchozí režim tvrdil „budiž A“, tak jakýpak bychom to byli revolucionáři, kdybychom nyní nepožadovali „budiž non A“. Pokud tedy byla znakem normalizačního systému poslušnost, znakem nového systému budiž neposlušnost. Pokud před rokem 1989 nebyla nezávislost soudce příliš zdůrazňována, o praxi ani nemluvě, pak období porevoluční postavilo nezávislost soudce na piedestal. Podobný postup by byl sám o sobě naprosto korektní. Dostředivá sílá symbolů v politické debatě však způsobila, že se pod nálepkou „nezávislost soudce“ prodávalo také zboží, které k ní nepatří.

Devadesátá léta minulého století jsou tak ve znamení justice coby studijního prostředí pro Brownův pohyb. Náhodně se pohybující částice s hypertrofovanou rétorikou soudcovské „nezávislosti“, které zaměňují soudcovskou nezávislost s kontrolovatelností neřízené střely. Vázanost právním názorem nadřízeného soudu, neřkuli Ústavního soudu? To je v rozporu s mojí soudcovskou nezávislostí, panáčku! Nálezy Ústavního soudu? Vážou mě pouze „vykonatelná rozhodnutí“, tedy jenom výrok, který jediný je „vykonatelný“. Zbytek je mi buřt. Štrasburská judikatura? Ta směřuje přeci jenom vůči státu a je to jeho mezinárodněprávní závazek, který nemá žádný dopad na mě, českého soudce.

Tyto a podobné názory nebyly ojedinělé. Byť by bylo dobré, kdybychom je dnes mohli vnímat již jenom jako dobové kuriozity, tu i onde občas doznívají, či se znovu vynořují v jiných podobách. Ilustrativní je v tomto ohledu kupříkladu nedávný návrh jednoho soudce Okresního soudu v Prešově k Ústavnímu soudu Slovenské republiky. V něm tento soudce seriózně navrhuje, aby Ústavní soud zrušil ustanovení slovenského občanského soudního řádu, které stanoví vázanost nalézacího soudu právním názorem soudu odvolacího, pokud odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil. Předkládací soudce vnímá napadené ustanovení jako rozporné s Ústavou SR, která zaručuje, že soudcové jsou při výkonu své funkce nezávislí.

Jako důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu prešovský soudce uvedl, že jemu nadřízený krajský soud ve svém zrušujícím rozsudku vyslovil právní názor, se kterým se on neztotožňuje a který on nepovažuje za správnou aplikaci práva na daný případ. Z rétoriky předkládajícího usnesení je dobře patrná výše zmiňovaná hypertrofie pojmu soudcovské „nezávislosti“. Usnesení totiž koncepčně vychází z toho, že soudce má jakýsi absolutní „nárok“ na svůj právní názor, který si smí spolu s Jiráskem hájit Proti všem. Souzení tak není služba veřejnosti, která spočívá v rozumném, rychlém a autoritativním řešení sporů, při kterém spolu jednotlivé justiční složky spolupracují, aby poskytly smysluplnou službu. Je to přehlídka právních názorů OSOBNOSTÍ, jejichž význam a EGO stoupá v přímé úměře k míře nesouhlasu se všemi a ve všem.

PRÁVO POSTAVIT SI HLAVU (SE NA HLAVU)?

Přeháním a karikuji. Karikatura má však reálný základ: a to odmítnutí podřídit se právnímu názoru toho, kdo má větší razítko, s poněkud pomýlenou argumentací, že nezávislost soudce znamená neomezené dupání botičkou do písku s tím, že JÁ přeci mám pravdu a JÁ tomu přeci rozumím nejlépe. Nu, v tom je právě ten problém: i kdybych ji nakrásně měl, ti druzí mají větší razítko.

Vše asi souvisí s tím, co vnímám jako centrální prvek existence a fungování justice: je to služba veřejnosti, která bude smysluplně fungovat pouze tehdy, pokud jednotlivé složky v rámci systému rozumně uznávají své místo a respektují druhé. Poslouchají ty nahoře a projevují kolegiální respekt k těm dole. Je zajímavé, že problém s uznáváním většího razítka roste úměrně s instančním postupem: čím výše se daný soud a daný soudce nalézá, tím větší problémy mívá s cizím větším razítkem. Oba české nejvyšší soudy, tedy Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud, jsou v tomto ohledu ve zvlášť zajímavém postavení: byť jsou nominálně oba „nejvyšší“, v reálném životě práva se jedná o soudy odvolací. Jsou ve vztahu podřízenosti k Ústavnímu soudu. Uvědomění si této reality může být provázeno jistými obtížemi.

Poslouchat „větší razítko“ pochopitelně neznamená tupou poslušnost a neměnnost. Pohyb v rámci justičního systému směrem nahoru umožňuje rozumnou míru kvalifikovaně zdůvodněného nesouhlasu. Nadřízený soud vydal rozhodnutí, které podle mého názoru nedomyslel či odflákl? Pak mohu zajisté vyjádřit v příští podobné kauze kvalifikovaný nesouhlas, který podložím věcnými argumenty a pozvu nadřízený soud k novému zamyšlení nad stejným problémem. Pokud ale tento soud i po této nové „nahrávce“ potvrdí předchozí právní názor, a to i takový, který je skutečně blbě, pak debata končí. I špatný právní názor je pak „správně“. Nikoliv proto, co říká, ale proto, kdo a jak to říká. Jinými slovy, věcná přesvědčivost řešení je nahrazena institucionální autoritou: o tom je princip většího razítka.

Vrátíme-li se k výše načrtnuté logice skoro až dialektického vývoje v pólech mezi plnou vázaností a, chce se říci, značnou nevázaností, pak lze s potěšením konstatovat, že poslední léta první dekády nového tisíciletí jsou ve znamení postupné syntézy. Oproti letům devadesátým snad již dnes nikdo seriózně netvrdí, že judikatura vrcholných soudů nad rámec konkrétní kauzy nikoho neváže. Pochopitelně stále existují třenice a problémy, celý systém se však snad již pohybuje k rozumnějšímu uspořádání a uznání vnitřní dělby práce. Problémy se možná trochu přeskupily: až na několik skalních výjimek již nedochází k paušálnímu odmítání závaznosti judikatury nadřízených soudů. Jsme spíše svědky několika táhlých a hořkých sporů v konkrétních právních otázkách. V nich jsou ale zase naopak dvě či více stran natolik zakousnutých, že už to přestává být švanda; ti dole nerespektují ty nahoře, ti nahoře se naštvou a začnou kopat směrem dolů, což opět vyvolá zpětnou reakci dole. Eskalací nicméně bohužel ještě nikdo nikdy nic nevyřešil. Tedy pokud se znenadání nespustí na jeviště rumpálem Bůh z mašiny …

PŘÍCHOD EURO-RAZÍTKA

Přistoupení České republiky k Evropské unii znovu zamíchalo kartami na jevišti, přesněji řečeno razítky. Soudci a právníci znalí práva Evropské unie totiž postupně zjišťují, že do vnitrostátního systému přistoupil nový hráč, který má razítku úplně největší. Tím je Soudní dvůr Evropské unie. S tím se také znovu mění pravidla hry, která se snad již začínala usazovat. V zásadě každý český soud je totiž v souladu s unijním právem oprávněn předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se výkladu práva EU. Takto nezáživně znějící typ řízení na první pohled mnoho lidí nenaláká: proč bych se měl ptát na výklad práva EU a jak to souvisí s principem „většího razítka“?

Při pohledu pod povrh je však řízení o předběžné otázce pro justiční nesouhlasiče o poznání zajímavější. Za prvé, předběžná otázka týkající se výkladu práva EU v praxi znamená, že se český soud bude především ptát na soulad české právní úpravy s právem Unie, tedy oklikou vlastně také na výklad práva vnitrostátního. Za druhé, rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce váže nejenom předkládající vnitrostátní soud, ale také všechny další soudy v rámci Evropské unie. Tedy i vnitrostátní soudy nadřízené soudu, který předběžnou otázku předložil.

V České republice, ale i v jiných nových členských státech, se tak řízení o předběžné otázce stává záhy po přistoupení k Evropské unii nástrojem pro vyjádření justičního nesouhlasu. Předběžná otázka je pokračování justiční politiky jinými prostředky. Nejvyšší správní soud stále odmítá přijmout právní názor Ústavního soudu v otázkách tzv. „československých důchodců“? Zeptejme se Soudního dvora! S největší pravděpodobností je totiž právní názor Ústavního soudu s právem EU skutečně neslučitelný. Krajský soud v Brně nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího správního soudu, který mu zrušil a vrátil k dalšímu řízení jednu významnou kauzu týkající se hospodářské soutěže? Pošleme to do Lucemburku!

Podobné kauzy přicházejí i z jiných nových členských států s komunistickou historií a patrně podobnými transformačními problémy s justiční autoritou. Hned první předběžná otázka ze Slovenska, kterou předložil Krajský soud v Prešově, byla pokusem obejít dvě předchozí rozhodnutí slovenského Ústavního soudu k problematice omezování vlastnického práva na základě starého elektrifikačního zákona. Podobně v případě první předběžné otázky z Maďarska se Městský soud v Budapešti pokusil narychlo vyrobit z vnitrostátního sporu týkajícího se svobody projevu, který předtím řešil maďarský Ústavní soud, otázku práva EU a dostat ji do Lucemburku, aby zpochybnil předchozí judikaturu Ústavního soudu. Konečně správní soud v bulharské Sofii se nedávno dokonce přímo otázal na to, jestli je povinen respektovat právní názor svého nadřízeného soudu, který mu jeho rozhodnutí zrušil a vrátil k dalšímu řízení a svázal ho svým právním názorem, pokud se domnívá, že daný právní názor je v rozporu s unijním právem. Odpověď Soudního dvora byla očekávatelná: ne, nižší soud vázán není, pokud se nás otázal v rámci řízení o předběžné otázce a naše odpověď je s právním názorem nadřízeného vnitrostátního soudu v rozporu. Jednoduše řečeno: my máme v otázkách práva Unie to největší razítko.

Unijní právo tak zásadním způsobem nabourává justiční hierarchii a vázanost právním názorem nadřízeného soudu v jejím rámci. Pokud je možné ve sporu identifikovat prvek unijního práva, což je stále častěji, pak se mění pravidla hry. Největší razítko již není v Čechách, a to ani u Jošta, ale v Lucemburku.

Právní romantik a čtenář Tří mušketýrů si patrně povzdechne: to si ti čeští soudci nemohou své hádky vyříkat doma? Když už to tedy nebude jeden za všechny a všichni za jeden provaz, tak se alespoň nemusí nosit prát špinavé vnitrostátní prádlo do Lucemburku. Právní realista a znalec české historie spíše odvětí, že tahání za jeden provaz není zrovna českým národním zvykem. Jak trefně glosoval jeden nejmenovaný zúčastněný pozorovatel předložení předběžné otázky týkající se „československých důchodců“ Nejvyšším správním soudem do Lucemburku: vždy, když se česká knížata prala o trůn, tak dříve či později napadlo některou ze stran obrátit se do Říše (té Svaté … národa německého) a pozvat si na pomoc císaře.

Celý příspěvek

Změna politického systému v praxi

Je už asi evidentní, že rok 2011 se zapíše do učebnic dějepisu. Zda to bude podobnější roku 1989, dvouletce 1917-1918, roku 1848 nebo třebas roku 1789, ještě uvidíme. V každém případě nejlepší zpravodajství o tom, jak se kácí politický systém v arabských zemích, najdeme (alespoň podle mne) na Al-Jazeera vysílané v angličtině. Katarská televizní stanice mne velmi mile překvapila, a to jednak objektivitou zpravodajství, jednak spoustou dalších informací, které na jejím webu najdeme. Např. egyptský spisovatel vystupující pod pseudonymem Abu Atris říká ve velmi zajímavém článku, že revolta proti současným arabským autokratům je stejně tak i revoltou proti neoliberalismu. Cliff Schecter tam má skvělý článek o soudci NS USA Clarenci Thomasovi (který údajně za posledních pět let nepoložil během soudního jednání jedinou otázku) a jeho hrátkách s Tea Party (byť Schecterovy úvahy o impeachmentu soudce jsou poněkud přehnané).

Celý příspěvek

Michal Králík: Internetové hodnocení soudců – fenomén moderní doby?

Když jsem v čase mezivánočním s Michalem Bobkem domlouval možnost zpracovat pro Jiné právo příspěvek ze svého oblíbené právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy, neb se v české kotlině v posledním roce dvou leccos zajímavého událo, byl jsem skutečně přesvědčen, že mě nic nemůže od zpracování tohoto tématu odradit.

Asi minulý týden jsem při cíleně náhodném brouzdání po netu narazil na stránky, které umožňují hodnocení soudců České republiky – http://www.znamysoudce.cz/. Nenapadlo mě, že by jeden více méně náhodný „proklik“ mohl odsunout sportovce na druhou kolej, ale když jsem se nad tím následně zamyslel, myslím, že sportovci se svými úrazy nikam neutečou (když se jim české právo nevěnovalo sto let, tak to pár týdnů ještě počká).

Upřímně řečeno, i po týdnu nemám na uvedené stránky vyhraněný názor. Jejich provozovatelé hovoří o sobě v první osobě množného čísla, ale absolutně nic jsem se o nich na stránkách nedozvěděl a stále nevím nic bližšího ani o stránkách jako takových, cílech, snahách, záměrech, východiscích apod., protože na nich prakticky žádné „průvodní“ informace nejsou (nelze-li za ně považovat rubriku „Často kladené dotazy“). Vstupní citát znějící : "Lidé se celkem neliší v tom, co považují za zlo; velmi se však liší v tom, co považují za odpustitelné" pak u stránek, jejichž nosným principem ve vztahu k justici měla být (aspoň doufám) objektivita a nestrannost, považuji trošku za zavádějící….

Nemám nic proti hodnocení činnosti soudců, ostatně, proč bych měl mít, ačkoliv sám soudcem jsem (debatujme ovšem o způsobu, metodách hodnocení a osobách hodnocení provádějících), mám ovšem určitou pochybnost, jestli kritéria (či alespoň některá z nich), která jsou pro hodnocení soudců zvolena, mohou být skutečně vypovídající a zda je hodnotitel (jímž může být podle nabídky prakticky kdokoliv) objektivně schopen obsah těchto kritérií (tím nechci říci, že volba kritérií pro takové hodnocení je snadná či jednoduchá) vystihnout, zvláště setká-li se s konkrétním soudcem asi výjimečně více než jedenkrát v záležitosti, která mívá u účastníka řízení osobní aspekt. Ostatně, já nevím, proč byla zvolena právě ta hodnotící hlediska, která se na stránkách nacházejí, ani to na nich není vysvětleno. Aby však nedošlo k mýlce, na stránkách nejsou jen negativní hodnocení, jsou tam i hodnocení příznivá a to možná v míře větší, než bych sám čekal. Anonymní uvedení hodnocení však celkovou objektivitu a vypovídací schopnost stránek příliš nezvyšuje (možná by pomohlo alespoň označení hodnotitele – svědek, účastník, advokát apod., tak jak to v nabídce pro hodnotitele ostatně je).

U některých kritérií upřímně řečeno nevím, jak se do hodnocení osobnosti soudce a jeho činnosti promítají či promítat mohou – „nestranný přístup k soukromému řízení“, „flexibilita při plánování“, „obecní – správně asi obecný – sklon k soudním kaucím“, „obecní (totéž) sklon k předběžným opatřením“, „zapojení do mimosoudních vyrovnání“, „obecní (totéž) sklon v trestních věcech vynášení“ apod. Sám si dovedu představit řadu jiných hledisek, která by podle mého přesvědčení mohla práci soudce vystihovat lépe, ale je právem tvůrců stránek zvolit ta, která zvolili. I když např. hledisko slušného a respekt zachovávajícího jednání soudce vůči účastníkům či schopnost komunikace s nimi jsou parametry, které by se do hodnocení promítnout mohly (či snad měly).

Sám jsem se o hodnocení své práce moc nedozvěděl, u mého jména a příjmení je 0 provedených hodnocení (jako ostatně u většiny soudců) a jsem zvědavý, jestli napsání a uveřejnění tohoto postu mě u nulové, resp. jedničkové (tj. nejhůře hodnocené) hranice ponechá i poté, kdy se nějaké hodnocení objeví. Ale jednu výhodu mám. Každý rok v dubnu lektoruji pro kolegy soudce třídenní seminář zaměřený na oblast věcných práv. Díval jsem se do seznamu přihlášených a zjistil jsem, že zatímco z kategorie Top 10 soudců někoho v seznamu účastníků mám, z desítky nejhůře hodnocených soudců tam není nikdo. Možná tedy zkusím odpozorovat od někoho z „Topky“ něco pozitivního.

Protože diskuse na Jiném právu o soudcích bývají poměrně živé, názorově košaté a co do počtu příspěvků hojné, zajímalo by mne, jak na uvedené internetové hodnocení soudců nahlížejí další diskutující bez ohledu na sféru jejich právní činnosti, resp. jakým způsobem by podle jejich názoru mělo probíhat „hodnocení“ soudcovské práce. Přece jen jde o téma, které si pozornost zaslouží.

Tak mě napadá, jestli by hodnotícím kritériem mohla být např. schopnost soudce držet krok s moderními informačními technologiemi (ačkoliv tato schopnost je mu spíše buď dána je nebo není a píle toho někdy až tak moc nesvede), případně zda existence jeho vlastních internetových stránek by měla být hodnocena pozitivně nebo negativně. Ale to už jsem zamířil k tématu, které si chci schovat pro některý z dalších postů…..

Michal Králík

Celý příspěvek

Podceňované právo azylu

Ve svém posledním příspěvku v rámci měsíčního angažmá na JP bych se rád konečně odpoutal od daňového práva a zamířil do úplně jiných vod, k právu azylovému. Jestliže jsem ve svých předchozích postech vyjádřil domněnku, že správní soudy někdy možná až příliš vedou daňový subjekt za ruku, např. místo něho hlídají, zda právo vyměřit daň již nebylo prekludováno, v azylovém právu někdy získávám pocit přesně opačný, totiž, že celý systém reálnou ochranu práv žadatelů o mezinárodní ochranu vlastně neposkytuje, že v této své základní funkci dost často selhává.

Všechno začíná už u toho, jak je nastaveno správní řízení ve věcech mezinárodní ochrany a jak příslušný správní orgán, tj. Ministerstvo vnitra o těchto žádostech rozhoduje. Jedná se stále o řízení jednoinstanční, neboť již před lety byla zrušena možnost podat si proti rozhodnutí MV rozklad. S tím byla zrušena i rozkladová komise, ve které zasedali i odborníci, kteří nebyli spojeni s jednotlivými ministerstvy. Byť tato komise měla na konečná rozhodnutí ministra vnitra o rozkladech omezený vliv, přece jen působila vůči rozhodovací činnosti MV jako určitý kultivující faktor. Jeho odstranění bylo podle mého názoru krokem zpět a ani významná novela cizineckého a azylového zákona (zákon č. 427/2010 Sb.), účinná od 1.1. tohoto roku, v tomto směru nápravu nepřinesla. Tato novela převedla rozhodování o velké části cizinecké agendy (dlouhodobá víza, povolení k dlouhodobému a trvalému pobytu atd.) z cizinecké policie na MV a zřídila v rámci MV nový orgán, tzv. Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jež má rozhodovat o odvoláních proti rozhodnutím MV v prvním stupni a přitom většinu v jejích senátech mají mít odborníci působící mimo MV. Pokud však jde o azylový zákon, situace se v daném ohledu vůbec nezměnila.

K tomu je třeba připočíst způsob, jak MV o žádostech o udělení mezinárodní ochrany rozhoduje. Nemohu si pomoct, ale v některých jeho rozhodnutích cítím účelovost. Jakoby cílem řízení a zejména cílem pohovoru se žadatelem nebylo zjistit, zda splňuje či nesplňuje podmínky pro udělení jedné z forem mezinárodní ochrany (tj. azylu nebo doplňkové ochrany), ale cílem bylo mezinárodní ochranu neudělit. To se projevuje tím, že pracovník MV v těchto případech nevede pohovor tak, aby od žadatele skutečně zjistil všechny okolnosti relevantní pro posouzení jeho žádosti, ale spíše tak, aby směřoval k závěru o tom, že účelem této žádosti je „legalizace pobytu na území ČR“. Samozřejmě, že účelem každé žádosti, i oprávněné, je „legalizace pobytu na území ČR“, pokud by cizinec žádný zákonný titul (ať již získaný v režimu azylového či cizineckého zákona) ke svému pobytu na území ČR nepotřeboval, nemusel by ani žádat o azyl či doplňkovou ochranu. To ovšem nic nemění na tom, že důvodem, proč opustil zemi původu a proč se chce usídlit v ČR, může být právě skutečnost, že mu v zemi původu hrozí pronásledování z azylově relevantních důvodů či vážná újma zakládající nárok na doplňkovou ochranu. Nejsem samozřejmě tak naivní, abych nevěděl, že řízení o mezinárodní ochraně je stále ve značné míře využíváno či zneužíváno lidmi, kteří reálné důvody pro udělení azylu ani doplňkové ochrany nemají, tedy velmi zjednodušeně řečeno, ekonomickými migranty (či v horším případě lidmi z prostředí organizovaného zločinu) a že v průběhu pohovoru musí mít pracovník MV i možnost prověřit věrohodnost výpovědi žadatele o mezinárodní ochranu, a to i tím, že odhalí v jeho výpovědi rozpory a bude vyžadovat jejich vysvětlení. Přesto mu však nemůže, jak se bohužel občas děje, klást sugestivní či kapciózní otázky či podceňovat možné důvody jeho žádosti.

Obdobným způsobem MV bohužel někdy pracuje se zdroji informací o zemích původu žadatelů o azyl. Nejenže se jedná o zprávy vyznačující se různou mírou objektivity a aktuálnosti, ale navíc lze po jejich podrobnějším prostudování mnohdy vysledovat snahu MV „vyzobávat“ z nich pouze ty informace, které podporují rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany.

Kontrolu rozhodování MV ve věcech mezinárodní ochrany mají zajišťovat správní soudy. Podívejme se však na to, jaká je realita. Začíná už od velmi krátké lhůty pro podání žaloby. Standardní dvouměsíční lhůta podle soudního řádu správního, nebo alespoň 30 denní lhůta ve věcech podle cizineckého zákona je u žalob proti rozhodnutím ve věci mezinárodní ochrany zkrácena na 15 dnů, v některých případech dokonce na 7 dnů. Ačkoliv u žalob proti rozhodnutím MV, jimiž byla žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná, bylo ustanovení upravující 7 denní lhůtu zrušeno k návrhu Nejvyššího správního soudu Ústavním soudem (nález Pl. ÚS 17/09) a ačkoliv Ústavní soud jasně deklaroval, že uvedenou lhůtu považuje za nepřiměřeně krátkou, neboť poskytuje pouze iluzorní možnost soudní ochrany, nebyla tato lhůta ve zbývajících případech, na něž stále dopadá [§ 32 odst. 2 písm. b) a c) zákona o azylu], zákonodárcem ani zmiňovanou poslední novelou zákona o azylu zrušena.

Nicméně k nefunkčnosti systému úplně postačuje 15 denní lhůta dopadající na většinu žalob ve věcech mezinárodní ochrany. Spojíme-li si ji totiž s jinak zcela správnou koncentrací řízení ve správním soudnictví, tj. s § 71 odst. 2 s.ř.s., podle něhož lze žalobu rozšířit o nové žalobní body právě jen ve lhůtě pro podání žaloby (což je ovšem ušito na míru právě dvouměsíční lhůtě podle s.ř.s.), dále s jazykovou bariérou žadatele o mezinárodní ochranu i s tím, že tento žadatel obvykle bývá zcela nedotčen jakoukoli znalostí o právním řádu ČR a nemá ani na advokáta, je výsledkem této rovnice v nejlepším případě formulářová žaloba, kterou žadatel dostane od některé z nevládních organizací zabývajících se pomocí uprchlíkům. Ta obsahuje jen zcela obecné žalobní body namítající bez jakéhokoli upřesnění nezákonnost rozhodnutí MV či vady řízení spočívající většinou v nedostatečném zjištění skutkového stavu. Z toho lze usuzovat, že tyto nevládní organizace patrně nemají kapacitu na to, aby poskytly žadateli o mezinárodní ochranu skutečnou právní pomoc a sepsaly mu žalobu přizpůsobenou jeho případu.

Formulářová žaloba ovšem obsahuje většinou alespoň žádost o ustanovení advokáta, který by měl mít možnost i na základě stávající úpravy žalobní body doplnit a upřesnit (podle § 35 odst. 8 s.ř.s. po dobu od podání žádosti o ustanovení zástupce do právní moci rozhodnutí soudu o ní neběží lhůta pro podání žaloby, judikatura vztáhla toto ustanovení i na možnost rozšíření žaloby o nové žalobní body). To je ovšem další bolest stávající praxe. Krajské soudy ustanovují pro řízení o žalobách i o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany, patrně ze setrvačnosti, v podstatě pořád tytéž advokáty, kteří přitom (až na světlé výjimky) zrovna nepatří mezi výkvět svého stavu, alespoň ne, pokud jde o znalosti azylového práva. Výsledkem jsou často neuvěřitelně odbyté žaloby či kasační stížnosti, které k formulářovým podáním nepřinášejí žádnou přidanou hodnotu. Poslední dobou začal Nejvyšší správní soud odpírat ustanoveným advokátům za takto nekvalitní práci odměnu, která jim jinak podle advokátního tarifu přísluší. Je to asi jediný způsob, jak je donutit, aby zájem svého klienta skutečně chránili. Hlavně by ale měly krajské soudy pustit do hry i jiné advokáty než ty, které pro tento účel opakovaně ustanovují.

O těchto žalobách pak rozhodují na krajských soudech samosoudci. Opět, až na světlé výjimky, vesměs používají na veškeré věci mezinárodní ochrany jakési univerzální „kopyto“, které jen drobně přizpůsobují každé jednotlivé věci, než že by se touto věcí skutečně do hloubky zabývali. A co zbývá neúspěšnému žadateli po zamítnutí jeho žaloby? Kasační stížnost, u níž ovšem může důvodně očekávat, zvláště, je-li doplněna ustanoveným advokátem obdobně „kvalitně“ jako předtím žaloba, že neprojde sítem přijatelnosti. Novela zákona o azylu a soudního řádu správního č. 350/2005 Sb. totiž přinesla v azylové agendě jakožto v jediné agendě rozhodované Nejvyšším správním soudem institut nepřijatelnosti kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud tedy odmítne pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany, která podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a s.ř.s.).

Byť Nejvyšší správní soud vykládá toto ustanovení šířeji a nevylučuje přijatelnost kasační stížnosti i v případech, které sice nejsou obecného právního významu, ale v nichž se krajský soud dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele, a své usnesení vždy odůvodňuje, omezuje se toto odůvodnění velmi často jen na výčet judikatury, v níž se již NSS obdobnými otázkami zabýval. To může být v mnoha případech problematické. Člověk, který tvrdí, že mu v zemi původu hrozí pronásledování či vážná újma, tedy většinou, že je v případě svého návratu do této země ohrožen na svém životě nebo zdraví, má podle mého názoru právo na to, aby mu Nejvyšší správní soud alespoň stručně vysvětlil, proč jeho obavy nesdílí, a to zvláště pak případech, kdy to pořádně neudělalo ani MV ani krajský soud. Ve věcech mezinárodní ochrany, i přes všechny případy, kdy je tento institut zneužíván, totiž nakonec záleží na tom, zda bude ČR respektovat svůj velmi silný mezinárodní závazek non refoulement, totiž úkol zajistit, aby do země původu nebyl vrácen nikdo, komu tam hrozí nejen trest smrti, ale jakékoli jiné zabití či mučení nebo nelidské a ponižující zacházení. Tady jde tudíž veškerá legrace stranou, jedná se o samotné jádro základních práv, holou lidskou existenci, kterou se Česká republika, stejně jako všechny ostatní civilizované země, zavázala chránit. Ačkoliv tedy třeba ve věcech daňových bych si nepřijatelnost kasační stížnosti dokázal dobře představit, neboť zrovna v této oblasti někdy NSS podle mne zbytečně ztrácí čas řešením čistých „skutkovek“ („prokázal-neprokázal?“), u nichž nevyvstávají žádné nové právní otázky, zavést nepřijatelnost právě ve věcech mezinárodní ochrany mně naopak připadá dosti nevhodné.

Samozřejmě vím, že šlo o pragmatické řešení situace, která se na NSS vytvořila v prvních letech jeho existence. V době před vznikem NSS a před následným vstupem ČR do EU totiž dramaticky stoupl počet žádostí o azyl a právě do tohoto období přišlo také nešťastné zrušení druhé správní instance v podobě řízení o rozkladu na MV. Všechny tyto azylové věci se tedy „navalily“ podle tehdejší úpravy věcné a místní příslušnosti ve správním soudnictví k Vrchnímu soudu v Praze, který vůbec nebyl vybaven k tomu, aby takový nápor zvládl. Tento obrovský převis žalob měl posléze převzít od Vrchního soudu v Praze Nejvyšší správní soud, což by ovšem znamenalo, že by patrně po dlouhou dobu po svém vzniku nedělal nic jiného, než soudil tyto staré azylové věci. Tuto hrozící katastrofu se naštěstí podařilo zažehnat zákonem č. 519/2002 Sb., který tyto věci rozprostřel na krajské soudy a zároveň zavedl nové pravidlo místní příslušnosti soudu (místo hlášeného pobytu žadatele), které platí dodnes a vede k rovnoměrnějšímu rozložení dané agendy mezi krajskými soudy. Nicméně i z uvedeného důvodu čelil NSS v první letech své existence mimořádnému nápadu azylových věcí v rámci své kasační agendy, teprve po té se začal projevovat opět dramatický pokles způsobený mj. distribucí žádostí o mezinárodní ochranu v rámci zemí Evropské unie. Pro řešení tohoto přívalu azylových věcí pak byla přijata novela č. 350/2005 Sb., která zavedla právě institut nepřijatelnosti. Na druhou stranu v dnešní době, kdy jednotlivé senáty NSS rozhodují nanejvýš několik málo kasačních stížností ve věcech mezinárodní ochrany měsíčně, už podle mého názoru pro další existenci tohoto institutu není žádné opodstatnění. Naopak, pokud se chceme s tvrzeními stěžovatele v kasační stížnosti alespoň stručně vypořádat, dá odmítnutí této stížnosti pro nepřijatelnost v podstatě stejnou práci jako její zamítnutí.

Tomu, jak byl Nejvyšší správní soud v prvních letech zavalen azylovou agendou, také odpovídala jeho tehdejší judikatura. Nabízela často jednoduchá řešení, jak žádosti o azyl posuzovat, přičemž tyto výklady lze většinou akceptovat vzhledem k tehdejší situaci a tehdejší podobě zákona o azylu. Potíž je v tom, že tato judikatura, která byla překonána především novou právní úpravou na úrovni Evropské unie (tedy zejména tzv. kvalifikační směrnicí upravující podmínky pro získání azylu a doplňkové ochrany a procedurální směrnicí upravující řízení ve věcech mezinárodní ochrany), jež se musela nutně promítnout i do zákona o azylu, pořád přežívá v rozhodovací činnosti MV, krajských soudů i v některých usneseních o nepřijatelnosti NSS, a to i přesto, že judikatura NSS jinak zaznamenala v této oblasti za poslední 2-3 roky právě v souvislosti s novou evropskou úpravou zásadní posun.

Stále se však setkáváme s tím, že je žádost posuzována vlastně jen z hlediska taxativních důvodů pro udělení azylu, přičemž rozhodující orgán si dostatečně neuvědomuje, že je tady také doplňková ochrana jakožto plnohodnotná forma mezinárodní ochrany, u níž není podstatné, z jakých důvodů žadateli případně hrozí reálné nebezpečí vážné újmy v zemi původu, ale právě jen existence tohoto reálného nebezpečí. Stále se setkáváme s tím, že se rozhodující orgán, často s odkazem na tuto starší judikaturu NSS, spokojí s konstatováním, že žadatel neměl v zemi původu žádné potíže se státními orgány a v rozporu s výslovnou dikcí zákona o azylu i kvalifikační směrnice už nezkoumá, zda tu nejsou soukromí původci pronásledování či vážné újmy a zda je stát původu opravdu schopen a ochoten poskytnout žadateli před těmito soukromými osobami ochranu. Žadatelů, kteří jsou otevřeně pronásledováni v zemi původu státními orgány je totiž v dnešních podmínkách relativně méně než těch, kteří se mohou setkávat s pronásledováním či působením vážné újmy ve skrytější podobě, kdy příslušný stát využívá k tomuto účelu soukromé osoby nebo jejich počínání podporuje či přinejmenším toleruje anebo vzhledem k chaosu, který v dané zemi či regionu vládne, není prostě schopen zajistit proti útokům soukromých osob či organizací účinnou ochranu.

Azylové právo je dnes mnohovrstevnatým útvarem, kde je často nutné jednotlivá ustanovení zákona o azylu číst společně s kvalifikační a procedurální směrnicí EU, s evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a judikaturou štrasburského soudu nejen k čl. 3 Úmluvy, se Ženevskou úmluvou i s dokumenty UNHCR. Přesto pořád přežívá představa, že věci mezinárodní ochrany jsou po právní i skutkové stránce nejjednodušší agendou správních soudů, tomu odpovídá i výkonnostní ukazatel pro tuto agendu na krajských soudech. Kdo však chce dělat tuto agendu pořádně, brzy se přesvědčí o tom, že opak je pravdou.

Je mi samozřejmě jasné, že není v možnostech tohoto státu poskytnout ochranu každému cizinci, který má pocit, že se mu děje v jeho zemi nějaké příkoří. Nelze než hledat rovnováhu mezi intenzitou porušování lidských práv v zemi původu žadatele a možnostmi ČR, resp. celé Unie, nabídnout takovému člověku útočiště. Mezinárodní ochrana může být poskytnuta jen v těch závažnějších případech porušování základních práv, většina žádostí musí být nutně hodnocena jako nedůvodná, byť lze často i pochopit důvody, proč je tito lidé podávají. I v našem systému dostanou patrně azyl ti, kteří podmínky pro jeho udělení zcela jednoznačně splňují, jako např. otevření odpůrci totalitních režimů, kteří již ve své zemi byli vězněni či jinak pronásledováni za své politické přesvědčení. Na druhou stranu je v pořádku, pokud sítem propadnou ti, jejichž skutečnou motivací není obava z pronásledování či vážné újmy v zemi původu, byť často azylovou proceduru využijí k tomu, aby se v ČR zachytili a získali zde postupně možnost pobývat na základě jiného titulu, než je mezinárodní ochrana. Pak je tu ovšem řada případů, které nejsou tak jednoznačné ani na jednu stranu, kde je ovšem třeba pečlivě vážit veškeré možné důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Právě v těchto případech ovšem současný systém, jak jsem se snažil popsat, často selhává.

Pokud nějaká oblast, jíž se zabývají správní soudy, volá po reformě, pak jsou to, myslím, právě věci mezinárodní ochrany. Lze si představit skromnou novelu, která by odstranila ty největší nedostatky, které jsem popisoval, lze si představit i legislativní změnu odvážnější. Ono se naše správní soudnictví se svými základními principy (jako je přezkum omezený na žalobní body či fixace skutkového stavu k datu rozhodování správního orgánu), které dobře fungují v jiných oblastech, na rozhodování věcí mezinárodní ochrany moc nehodí. Proto řada zemí zavedla v různých podobách azylové tribunály jakožto nezávislé orgány, v nichž mohou zasedat třeba i neprávníci a které mohou vést řízení pružněji než správní soudy. Mohou snadněji doplňovat dokazování zejména cíleným vyhledáváním informací o zemích původu, mohou přihlížet i ke skutečnostem, které nastaly po rozhodnutí správního orgánu, a obvykle poskytují žadateli tzv. „full appeal“, tedy mohou v odůvodněných případech i přímo udělit mezinárodní ochranu. Vím, že tvůrci soudního řádu správního o podobném řešení pro azylovou agendu původně uvažovali, MV však bylo striktně proti. Je samozřejmě otázka, zda by naše ústava vytvoření takového nezávislého tribunálu, který by stál mimo tradiční soudní soustavu, vůbec umožňovala.

Něco by se ale stát mělo, a to i přesto, že žadatelé o mezinárodní ochranu nejsou narozdíl od jiných žádnou vlivnou skupinou, která by si uměla své požadavky „vyboxovat“. Ani hlas nevládních organizací určených pro pomoc uprchlíkům či zástupce Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky takovou sílu nemá. Tím spíše je škoda, že nyní projednávaná novela soudního řádu správního, která vedle několika užitečných změn přináší podle mého názoru spíše zbytečné zásahy do institutů, které doposud fungovaly bez problémů, zrovna tuto problematiku, která by si pozornost zákonodárce naopak zasluhovala, v podstatě neřeší. Nezbývá než doufat, že se rozumné reformy azylového systému dočkáme někdy v budoucnu.

Celý příspěvek

Pavel Uhl: Nový dvousložkový krycí nátěr № 425-10

Ten, kdo sleduje svět politiky a svět práva, si mnohdy posteskne nad tím, jak se oba světy míjejí. Právo, které je založené na stále subtilnějším hledání rovnováhy mezi jednotlivými zájmy, posedlé vyvažováním vzájemných vztahů mezi jednotlivými právními principy a koneckonců udržující velmi křehkou strukturu složitě pospojovaných mocenských vztahů jednotlivých složek moci, se utápí v nekonečných a složitých a mnohdy až naivních úvahách. Na druhou stranu přímočarý a upřímný svět politiky jako kdyby nebral v úvahu složité rady mudrců práva a jde si svou cestou bez ohledu na principy a judikaturu Ústavního soudu. Tomu je, zdá se, definitivně konec.

V minulosti se Ústavní soud snažil v rámci symbolické komunikace s jinými pilíři moci naznačit zákonodárci, že nemůže tak úplně všechno, že například existuje nějaká Ústava, která, pokud není úplně k ničemu, má také nějaké principy, které je někdy třeba alespoň trochu dodržovat. Pravidla, pokud mají k něčemu sloužit, se mají dodržovat a ne měnit, když začnou překážet. Jako jeden z posledních pokusů o takovou komunikaci lze uvést například nález publikovaný ve sbírce pod č. 269/2010 Sb.; jde o derogační nález ve věci platové restrikce soudců pro rok 2010. Ústavní soud v něm spíše skromně naznačil, že není tak úplně vhodné se pokoušet opakovaně o něco, co už Ústavní soud opakovaně prohlásil za neústavní. Dále Ústavní soud jen šeptem hlesl, že je trochu nedůstojné měnit platové poměry pro každý rok ad hoc, a to někomu, kdo by měl být naopak takové nejistoty ušetřen.

Už jsem se očekával, že zákonodárce opět tupě navzdory varování Ústavního soudu přijme pravidlo, že platy soudců a státních zástupců jsou pro tento rok o nějaké to významné procento nižší, než poslední snížení nebo zmražení. Nestalo se tak. Zákonodárce tentokrát naopak vyslyšel náznaky z Brna a zvolil zcela jiný postup, ze kterého je zřejmé, že pečlivě vážil každého slova v nálezu č. 269/2010 Sb. Postup, který zákonodárce zvolil, svědčí naopak o dobré orientaci v problematice abstraktní kontroly norem. Svou sílu ovšem zákonodárce napřel směrem zcela opačným. Namísto toho, aby se pokusil dodržet rámec daný Ústavou, pokusil se tento rámec překročit způsobem, který je z hlediska případné kontroly ústavnosti nové normy technicky problematický. Připomíná to situaci, kdy reakcí na zločin a trest není pokání, ale naopak pokus o dokonalý zločin.

Pokud byly v minulosti platové restrikce po technické stránce vždy pojaty jako přechodné pravidlo, kdy platil nějaký koeficient oproti předpokládanému stavu (jednoduchá restrikce) nebo oproti naposled dosaženému stavu po předchozí restrikci – zmražení (tzv. tuplovaná restrikce), tak taková kontrola ústavnosti byla hračka. Byl tu soubor pravidel, který byl ideálním stavem, ten stále platil, pak tu byla jeho redukce a ta se prostě odstranila. Napsalo se odůvodnění, v něm pár vzkazů z Brna do Prahy, bylo vymalováno a jelo se dál. To se opakovalo skoro každý rok a z celého procesu se stal rituál, až pak prostě zákonodárci teď na podzim došla trpělivost. Možná také proto, že poslední rozhodnutí v této věci bylo ze strany Ústavního soudu poprvé jednomyslné. Recidiva běžné protiústavní normotvorby tak vyčerpala své možnosti jak přispět k teambuildingu Ústavního soudu. Bylo zapotřebí vymyslet něco nového.

Zákonodárce k otázce přistoupil svědomitě. Nejprve se zamyslel nad materiálním jádrem pudla, který mu brání měnit dosavadní pravidla. Celkem logicky dospěl k názoru, že jím je dosavadní systém odměňování, který původně měl být zárukou nezávislosti stavu jako celku. Ve světle ústavnosti neobstály jeho samostatně vedle stojící redukce. Rozhodl se tedy sáhnout do samé podstaty systému a nahradit původní koeficient vazby na příjmovou složku nepodnikatelské sféry. Tento radikální krok obohatil tím, že toto obecné pravidlo opět doplnil jiným zvláštním pravidlem, které na přechodnou dobu stanoví platový základ současně zcela jinak. Samotná změna původního systému (redukce nafurt) sama o sobě byla totiž nejspíš příliš trvalá a vytvářela pro soudce a státní zástupce příliš velkou jistotu a proto musela být doplněna ještě další redukcí, tedy přechodným pravidlem, které přechodně stanoví jinou platovou základnu. V případě soudců na léta 2011 až 2014, kdežto v případe státních zástupců jen na rok 2011.

V praxi zákon č. 425/2010 Sb., který tuto problematiku řeší, stanoví jedním ustanovením obecně nový redukovaný koeficient platové základny. Činí tak sice trvale, ale ihned samostatně vedle stanoví zvláštní pravidlo, které představuje přechodnou redukci na léta 2011 až 2014 ještě vyšší.

Z hlediska dosavadní judikatury Ústavního soudu je tento postup zajímavý tím, že dosavadní judikáty se ohánějí pojmy jako jistota, trvalost, neměnnost apod. Zákonodárce naopak definitivně dospěl k tomu, že v podstatě vydává každý rok jiný „kolektivní platový výměr“, jehož podoba se politicky dohaduje vždy během listopadu a prosince. S jistotou a trvalostí to pak má pramálo společného. S ohledem na to, že podobné nejistotě není dlouhodobě vystaveno žádné jiné povolání jako celek, je pak judikatura Ústavního soudu, která se snažila ve vztahu k justici vytvořit nějaké záruky nezávislosti, v podstatě ignorována. Oč je judikatura Ústavního soudu ustálenější a založená na stále širším konsensu soudu, o to víc, ji zákonodárce více obchází.

Ještě zajímavější je princip vrstvení norem, z nichž každá z vrstev může sama o sobě vyvolat pochybnosti o ústavnosti. Taková abstraktní kontrola ústavnosti skrze předložení věci obecným soudem tomu ústavnímu pro spatření rozporu zákona s ústavním pořádkem může v případě vrstvení norem pořádně zabrat. Doposud se obracel obecný soud vždy na ten ústavní s požadavkem na zrušení jednoho ustanovení zákona. Teď to sice soud může udělat také, ale pokud tak učiní, tak mu možná sice Ústavní soud vyhoví, ale až mu věc vrátí, tak mu platí zase jiná protiústavní norma a oba soudy si vzápětí celé proces musí zopakovat. Obecný soud by možná mohl zkusit učinit tak najednou, ale to naráží na problém, že předkládá k posouzení ústavnosti normu, kterou zatím v rozhodovací činnosti neaplikuje. Druhou vrstvu norem může totiž efektivně aplikovat, až když mu Ústavní soud zruší tu první vrstvu. Jestliže zrušení jednoho zákona zabere necelý rok, v případě vrstvení norem, které se překrývají podle principu speciality, pak může být tato doba násobena počtem vrstev. Zatím máme dvě, ale v budoucnu jich může být i více. V případě soudců se pak ustanovení první vrstvy v čase mění.

Kromě toho je celý systém doplněn ještě jedním pikantním závěrem. Jako dítě jsem slyšel jeden z městských mýtů tradovaných mezi žáky prvního stupně základní školy, o tom „jednom kamarádovi“, co dostal k vánocům dárek, z nějž odstranil obal, pod kterým byl další obal a zase další obal.... Odstraňování stále dalších vrstev obalu dárku vedlo až k tomu, že nakonec onen imaginární kamarád neměl v ruce nic, protože pod poslední vrstvičkou se už nic neskrývalo. Dnes tuším, že nikdo z dospělých by nejspíš takové zklamání žádnému dítěti nepřipravil, ale český zákonodárce, ten se nezdá. To je jinší chlapík. Pokud totiž Ústavní soud obě nanesené vrstvy norem sezná za protiústavní, tak se stane, že je obě zruší a pak neplatí nic. Žádný základ, žádný plat. Skutečnost, že zákon byl přijat 16. prosince a rozeslán 30. prosince pak paralelu s legislativním vánočním dárkem/nedárkem doplňuje i o symbolickou časovou souvislostí.

Vypadá to, že zákonodárce další střet se strážcem ústavnosti naopak předvídal a platovou restrikci tedy technicky postavil takovým způsobem, aby kontrola její ústavnosti byla výrazně složitější. Návod na takový postup připomíná některé metody nanášení jednotlivých vrstev krycích materiálů, které mají překrýt podstatu věci. Takový návod na použití legislativního nátěru může pak vypadat třeba takto:

Materiální jádro Ústavy dokonale očistíme derogační špachtlí od všech legislativních nánosů a nečistot. Povrch materiálního jádra zdrsníme mediálním pískem, nejlépe značky Populistar®. Jednotlivé vrstvy krycího laku nanášíme postupně a bezprostředně na sebe a vytvoříme tak kompaktní vícesložkový krycí nátěr. Nátěr zasychá vcelku prvního dne následujícího měsíce po nanesení. Během nanášení a práce s nátěrem nejezte, nepijte, nekuřte a vyvarujte se kontroly ústavnosti. Během práce a následné údržby povrchu dodržujte zásady hygieny a nepoužívejte ředidlo Kelsenit®.

Nechci tady tímto příměrem rozhodně obviňovat zákonodárce a pražské legislativce z kutilství. Naopak jde o profesionální práci a nepochybný důkaz toho, že judikatura Ústavního soudu je brána v potaz, byť jinak, než by si nejspíš Ústavní soud přál. Otázku hodnotového soudu nad touto profesionalitou pak přenechám každému čtenáři tohoto článku. Podotýkám jen, že problém ani tak nevidím v tom, jestli je třeba soudcům a státním zástupcům redukovat plat; osobně si myslím, že nikoliv. Problém spatřuji v tom, jak se stavět k již jednou vyřčeným věcným závěrům Ústavního soudu, a to za situace, kdy je nepochybné, že jde o judikaturu konstantní a opřenou o konsensus všech soudců Ústavního soudu (to platí jen o soudcích, v případě státních zástupců je tato otázka otevřená).

Jakkoliv jsem po vydání nálezu publikovaného pod č. 269/2010 Sb. nabyl dojmu, že je tato otázka již jednou definitivně vyřešena, tak si nyní kladu otázku jak zareaguje Brno na tvrdý protiúder z Prahy. Doufám, že neméně tvrdě. Nátěr, který dle mě neobstojí, snad ani nebude nutné loupat postupně. Také si myslím, že nebude ani příliš obtížné dojít k závěru, že po odstranění všech protiústavních norem lze aplikovat normu naposled platnou, pokud jiné platné normy není.

Bereme-li materiální jádro Ústavy vážně, tak bychom měli být s to předvídat a požadovat existenci nástrojů, které umí zajistit jeho funkci za každých okolností. V opačném případě postrádá kontrola ústavnosti v podstatě smysl. Znemožníme-li kontrolu ústavnosti ryze technickým postupem zákonodárce, tak sama o sobě postrádá účel, pokud jejím druhotným účelem není posílení intelektuální kapacity legislativního aparátu zákonodárce nebo vlády. Takový nezamýšlený důsledek sice není k zahození, ale rozhodně to není něco s čím bychom se měli spokojit. Celý příspěvek

Jiné právo misijní 2: Naprostá svoboda pohybu

Sedím v kanceláři mise a pročítám se hromadou papírů, který mi přistály na stole. Postupně zjišťuju, že pro Kosovo se v posledních letech vytyčilo tolik zásad, standardů, aktuálních úkolů, krátkodobých cílů, střednědobých plánů a dlouhodobých strategií, že i Evropská unie by patrně zbledla závistí, kdyby o tom věděla. Jsou toho kvanta. Šest základních bodů. Stačí je dodržovat! Nebo Patnáct klíčových otázek a odpovědí. No bezva! Dvaatřicet cílů pro rok 2004. (Škoda, že to nedopadlo.) Dvanáct doporučení Trojky. Krizový balíček pana A. Devět závěrů skupiny B. A tak dál. Pokud by se výkonnost měřila objemem potištěnýho papíru, tak by demokratizace jihosrbský provincie Kosovo byla největším úspěchem v moderních dějinách. Jenže ne každej grafoman je zároveň spisovatel, ačkoli mnoha grafomanům se nedá upřít, že tu a tam v tom ukrutným množství nutně kápnou na docela dobrou myšlenku. 

Celý příspěvek

Proč čtu Jiné právo aneb Má jiná rána

Tak zněl nadpis mého příspěvku do knihy Jiné právo offline. Bylo to před více než třemi lety a šlo o vyznání věrné čtenářky a fanynky, které si můžete přečíst zde. Rozhodně mě tehdy nenapadlo, že budu jednou přizvána, abych rozšířila řady stálých bloggerů-Jinoprávníků, podobně, jako by rockera z komorních scén nenapadlo, že ho Mick Jagger vytáhne uprostřed koncertu na jeviště a řekne – odteďka hraješ s náma. Děkuji autorům za jejich pozvání a čtenáře ujišťuji, že kromě pravidelných ukázek z mého připravovaného románu se pokusím vymanit ze škatulky „kosofilní balkanistka“ a zabrousit i k jiným tématům.  

Celý příspěvek

Pochybnosti o výkladu v pochybnostech

Vzhledem k vyvinutému smyslu pro detail, jaký prokazují přírodovědci v odborných statích typu „Ještě jednou ke spodní straně ploštěnky mléčné“, bojuji s pokušením dále se pitvat v daňové prekluzi, ale odolám mu a budu se věnovat obecnějšímu tématu, byť v žánru noir budu určitě pokračovat.

Stalo se módou sezóny (či spíše několika sezón) rozhodovat na Ústavním soudu a po jeho vzoru i na Nejvyšším správním soudu podle pravidla in dubio mitius či in dubio pro libertate, tedy volně řečeno „v pochybnostech ve prospěch jednotlivce“. Proti obecné tezi, podle níž existují-li ve veřejném právu dva srovnatelné právní výklady určitého ustanovení, měl by soud volit vždy ten, který je příznivější vůči jednotlivci, lze stěží něco namítat. Mám však za to, že tento koncept je v současné rozhodovací praxi zmíněných soudů dosti nadužíván.

Příkladem chybného použití uvedeného pravidla je v mém prvním postu popisovaný nález Ústavního soudu k „3+0“, u něhož se Ústavní soud vůbec nepřiklonil k výkladu příznivějšímu pro jednotlivce, ač se domníval, že tak činí. Příkladem může být podle mého názoru také rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16.10. 2008, č.j. 7 Afs 54/2006-155, publikovaný pod č. 1778/2009 Sb. NSS. Tento judikát se vyjadřoval k předešlé právní úpravě zákona o dani z přidané hodnoty, nemá již tedy v současné době zásadní význam, nicméně dobře ilustruje, jak může pravděpodobný výklad zákona zcela změnit použití pravidla in dubio mitius. Rozšířený senát se v tomto rozhodnutí podrobně zabýval v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu důvody pro použití zmíněného pravidla v daňovém právu, a to zejména s odkazem na princip právní jistoty daňových subjektů a povinnosti státu ukládat daně a poplatky pouze na základě zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Nebudu tyto důvody podrobně rekapitulovat, každý si je může ve zmíněném rozhodnutí přečíst. V obecné poloze s nimi v zásadě souhlasím, nesouhlasím však s tím, jak byly použity na daný případ. Jak lze podle mého názoru dovodit z judikátem citované důvodové zprávy k zákonu č. 322/2003 Sb., jímž byl novelizován předcházející zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, účelem změny § 19 odst. 1 tohoto zákona bylo terminologické zpřesnění dosavadní úpravy, nikoliv změna daňového režimu u zboží z dovozu. Byť souhlasím s rozšířeným senátem v tom, že tato jistě nešťastná změna naopak určitou nepřesnost v zákoně založila, nemyslím si, že by tato okolnost za použití pravidla in dubio mitius měla vést k absurdnímu výkladu zákona, který odporoval základním principům každé právní úpravy daně z přidané hodnoty, tj. principu neutrality této daně, tedy k výkladu, podle něhož plátci daně z přidané hodnoty měli u zboží pocházejícího z dovozu nárok na odpočet daně obdobně jako plátci, kteří přijali zdanitelné plnění v tuzemsku od jiného plátce, neměli však obdobnou povinnost krátit tento odpočet v případech uvedených v § 19a zákona o dani z přidané hodnoty. Na rozdíl od rozšířeného senátu mám za to, že takový absurdní důsledek mohl zákonodárce zmiňovanou novelou jen stěží zamýšlet, co však považuji za důležitější, jen stěží mohly takový důsledek legitimně očekávat daňové subjekty. Jsem tedy přesvědčen o tom, že tato novela nemohla narušit právní jistotu daňových subjektů, pokud jde o jejich povinnost krátit ve stanovených případech odpočet daně, o níž do té doby nebylo žádných pochyb, způsobem, z něhož vycházel rozšířený senát ve zmiňovaném rozhodnutí.

Ještě je třeba dodat, že rozšířený senát ve zmiňovaném judikátu nepřisvědčil předkládajícímu senátu, který se odvolával na prejudikaturu Nejvyššího správního soudu (741/2006 Sb. NSS), podle níž mají správní soudy i u právní úpravy z doby před vstupem do Evropské unie, která byla ovšem přijata za účelem harmonizace českého práva s právem EU a která má svůj předobraz v unijní normě, vykládat konformně s touto normou EU, pokud není zřejmé, že se od ní chtěl zákonodárce výslovně odchýlit. Předkládající senát poukazoval na to, že ze šesté směrnice o DPH, která byla předobrazem i předcházejícího zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (což také NSS právě v rozhodnutí č. 741/2006 Sb. NSS konstatoval), a z příslušné judikatury Soudního dvora k této směrnici nepochybně vyplývala i povinnost krátit odpočet daně zcela obdobně, jak to do té doby bylo zřejmé rovněž ze zákona o dani z přidané hodnoty. Rozšířený senát tuto argumentaci odmítl jednak s tím, že nelze dovozovat, že by účelem novelizace § 19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty byla jeho harmonizace se šestou směrnicí, jednak ovšem dospěl i k závěru, že „tzv. eurokonformní výklad je v daném případě ve své podstatě variantou teleologického výkladu. Smysl a účel (nejasné) vnitrostátní normy je hledán pomocí obsahově obdobné normy práva evropského, jejíž smysl a účel je, ať již z jakýchkoli důvodů, např. kvůli důkladnějšímu odůvodnění příslušného předpisu v rámci procesu jeho přijímání či s ohledem na existující relevantní judikaturu zejména Soudního dvora Evropských společenství (na rozdíl od chybějící judikatury národní), jasný (či přinejmenším jasnější). Pro uvedený výklad tedy platí stejné pravidlo jako pro „obecný“ výklad teleologický – zásadně nemůže obsah rozhodných právních norem daňového práva korigovat v rozporu s jejich prostým významem v neprospěch plátce DPH. Eurokonformní výklad proto může „posunout“ význam normy vnitrostátního daňového práva oproti jejímu významu zjištěnému jazykovým nebo jiným výkladem pouze v prospěch plátce daně; možnost působení eurokonformního výkladu opačným směrem, tedy v neprospěch daňového subjektu, je vyloučena požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti právní regulace, který je, jak již shora ve vztahu k „obecnému“ teleologickému výkladu vyloženo, v daňovém právu obzvláště intenzívní“.

Na tom lze ukázat, že pokud bude předmětem hodnocení soudu již právní úprava z doby po vstupu ČR do EU, což je i u Nejvyššího správního soudu, přestože bývá často odsouzen do role „odborníka na historické právo“, nyní již pravidlem, může se takto pojímané uplatňování principu in dubio mitius dostat do konfliktu s povinností českých soudů uplatňovat právě eurokonformní výklad vnitrostátního práva, tedy vykládat vnitrostátní právo v souladu s textem a účelem unijního práva, jež na něj v konkrétním případě dopadá. Podle judikatury Soudního dvora totiž požadavek eurokonformního výkladu vnitrostátního práva sice nemůže jít tak daleko, aby zejména směrnice sama o sobě a nezávisle na vnitrostátním předpisu ukládala povinnosti jednotlivcům nebo stanovila či zpřísňovala trestní odpovědnost těch, kteří jednají v rozporu s jejími ustanoveními, avšak uznává se, že členský stát může v zásadě namítat vůči jednotlivcům eurokonformní výklad vnitrostátního práva (viz např. rozsudky Soudního dvora 80/86 Kolpinghuis Nijmegen, C‑106/89 Marleasing, C‑168/95 Arcaro, C‑321/05 Kofoed). Soudní dvůr tak na rozdíl od českých soudů jednoznačně vymezil pouze jedinou oblast, kde výklad vnitrostátního práva nemůže jít s odvoláním na směrnici k tíži jednotlivce, a tou je trestní právo. Tuto judikaturu Soudního dvora Nejvyšší správní soud uplatnil i na oblast správního trestání (viz rozsudek NSS č. 2123/2010 Sb. NSS). Nicméně ani z posledně zmiňovaného rozsudku Soudního dvora ve věci Kofoed, byť se týká daňové věci, podle mého názoru neplyne, že by pro oblast daňového práva platil stejný zákaz eurokonformního výkladu v neprospěch jednotlivce, jako je tomu v případě trestního práva. Lze vnímat, že i zde klade Soudní dvůr zvýšený důraz na právní jistotu jednotlivce, to ovšem podle mého názoru pouze v tom ohledu, že je zde nepřípustný takový výklad, který by se za účelem dosažení slučitelnosti se směrnicí zcela odpoutal od vnitrostátní normy. Nicméně jinak pro daňové právo, stejně jako pro jiné oblasti veřejného práva platí ona povinnost vyplývající z judikatury Soudního dvora vykládat vnitrostátní právo, jak je to jen možné, ve světle znění i účelu příslušné směrnice, byť by to bylo i v neprospěch jednotlivce. Tato povinnost tedy nemůže jít tak daleko, že by vnitrostátní soud přijal za účelem dosažení souladu se směrnicí výklad contra legem, čímž by vlastně přiznal směrnici přímý účinek, což by ovšem bylo v neprospěch jednotlivce nepřípustné, na druhou stranu, bude-li mít soud k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden bude se směrnicí souladný a druhý nikoliv, neměl by váhat dát přednost výkladu souladnému, byť by měl jít k tíži jednotlivce. A to už vůbec nemluvím o případech, kdy je nesouladný výklad ten méně pravděpodobný.

Myslím tedy, že existuje dosti dobrých důvodů, proč sahat po pravidlu in dubio mitius jen tam, kde zůstanou po použití všech interpretačních metod skutečně dva rovnocenné výklady a kde navíc uplatnění tohoto pravidla nepovede k výkladu rozpornému s unijním právem.

Lze dodat, že mé pochybnosti o výkladu v pochybnostech vycházejí z obecnějšího kontextu. Ve správním soudnictví stojí vždy na jedné straně jednotlivec, k ochraně jehož veřejných subjektivních práv jsou správní soudy povolány, a na straně druhé žalovaný správní orgán. Lze tak jednoduše podlehnout klamné představě, že čím víc práv budou správní soudy žalobcům přiznávat, tím lépe. Jenže, jednak i ve správním soudnictví stojí proti sobě často práva či oprávněné zájmy jednotlivců (viz např. práva žalobce-nespokojeného souseda, který se žalobou domáhá zrušení stavebního povolení, na straně jedné a práva zúčastněné osoby-stavebníka na straně druhé), jednak i správní soudy musí podle mého názoru hledat spravedlivou rovnováhu (onu proporcionalitu) mezi individuálními právy a veřejným zájmem či veřejnému statkem, k jehož ochraně má v souladu s ústavním pořádkem konkrétní veřejnoprávní úprava a z ní vycházející rozhodovací činnost příslušného správního orgánu sloužit. Jednotlivci tak mají mít práva, která jim podle zákona a ústavního pořádku náleží, a ty mají také nezávislé soudy chránit, a ne abychom nepřiměřeným soudcovským aktivismem vymýšleli práva nová, navíc taková, která mohou činnost veřejné správy v některých případech vážně ohrozit či dokonce paralyzovat.

Tím vůbec nezpochybňuji, co zatím správní soudy, ale zejména Ústavní soud pro ochranu práv ve vztahu mj. k veřejné správě, učinily a dosud činí, mám jen trochu obavu, aby se ono pomyslné kyvadlo příliš nevychýlilo na opačnou stranu. K takovému výsledku by podle mého názoru dospěl i Nejvyšší správní soud, pokud by vykládal některé právní normy natolik extenzívně, že půjde v mnoha případech spíše o výklad contra legem, ale u jiných by se zase naopak křečovitě držel gramatického výkladu, byť by byl v rozporu se smyslem a účelem dané normy, a to v obou případech jen proto, aby dosáhl výkladu příznivějšího pro jednotlivce. K takovému výsledku by Nejvyšší správní soud dospěl také tím, pokud by na jedné straně nálezy Ústavního soudu považoval za zcela nedotknutelné a zbavoval se tak možnosti, kterou sám Ústavní soud připouští, totiž ve výjimečných a odůvodněných případech se od nálezu Ústavního soudu odchýlit, na straně druhé by ovšem přikládal nulový význam usnesením Ústavního soudu, a to i v případech, kdy obsahují věcnou a často velmi rozumnou argumentaci, byť je to argumentace v neprospěch jednotlivce. Těmito přístupy by se judikatura Nejvyššího správního soudu mohla dostat do určité spirály, z níž by se těžko hledala cesta zpět.

Vím, že si těmito řádky velkou popularitu nevysloužím, a to ani u čtenářů Jiného práva. Mám ovšem tu výhodu, že jako soudce nemusím být nutně populární, a tak si snad mohu dovolit vyjádřit i následující pocit. Mám za to, že by se měl toho tisíckrát proklínaného státu (či spíše „eráru“, tj. veřejného sektoru vůbec), tápajícího složitou realitou postkomunistické a navíc postindustriální společnosti, vážně nemocného rakovinou všudypřítomné korupce a kmotrovství, neustále ostřelovaného z pozic prvoplánového neoliberalismu, který vládne našemu intelektuálnímu prostředí (včetně toho právnického) už 20 let, někdo občas také zastat. Že to nemohou dělat soudy, které musí být na státu nezávislé? Ano, soudy musí být nezávislé na ostatních složkách veřejné moci, měly by však rozhodovat tak, aby fungování těchto ostatních složek, včetně veřejné správy, pokud se pohybuje v ústavních i zákonných mezích, respektovaly a zasahovaly na ochranu práv jednotlivců skutečně pouze tam, kde výkon veřejné moci tyto meze překročí.

Celý příspěvek

Pavel Molek: Ke komu soudy mluví aneb Melčák a Schrödingerova kočka

„Mějte na paměti, že prvostupňoví soudci se zásadně liší od odvolacích soudců. Zaměřují se na dosahování správného výsledku v daném konkrétním případě, ne na vytvoření pravidla, které bude působit spravedlivě v celé množině případů. A tohoto cíle dosahují především tím, jak nakládají s fakty.... V mnoha státech jsou prvostupňoví soudci lépe než odvolací soudci disponováni k tomu, aby následovali předchozí rozhodnutí, snad proto, že jejich rozhodnutí jsou podrobována dalšímu přezkumu. Proto je i pro advokáta vhodnější, aby se před prvostupňovým soudem zaměřil na fakta a předchozí judikaturu relevantních soudů a méně na obecnější argumentaci „veřejným blahem“.“Antonin Scalia a Bryan A. Garner: Making Your Case, Thomson/West, St. Paul 2008, str. 7)

Jak z řad odborné, tak z řad té ostatní veřejnosti se neustále objevuje oprávněná kritika, že soudní rozhodnutí jsou nesrozumitelná. Myslím si, že tato kritika je oprávněná pouze zčásti, ovšem než k tomuto výroku připojím i patřičné odůvodnění, dovolím si krátkou odbočku pro kočku.

Představme si kočku neprodyšně uzavřenou v neprůhledné krabici. V krabici je také umístěn přístroj obsahující radioaktivní nuklid a nádobu s jedovatým plynem. Pokus je navržen tak, že po jedné hodině je padesátiprocentní šance, že se nuklid rozložil. Pokud přístroj detekuje rozpad nuklidu, uvolní plyn, který otráví kočku. Podle principů kvantové mechaniky se nuklid, který není pozorován, nachází v superpozici stavu „rozloženého nuklidu“ a stavu „nerozloženého nuklidu“ (existuje jakoby v obou stavech zároveň). Z toho vyplývá, že i celá soustava by se měla nacházet v superpozici stavů rozpadlý nuklid, a tedy mrtvá kočka; a nerozpadlý nuklid, a tedy živá kočka. Avšak pokud otevřeme krabici, uvidíme pouze jeden z těchto stavů, kočka rozhodně nemůže být „zároveň živá i mrtvá“ (alespoň pokud nemáme na mysli onen vtip, kde se paní Schrödingerová ptá manžela, zda neví, kde je jejich kočka, a on odpoví, že neví, že je nějaká „polomrtvá....“).

Nerozumíte? A tak je to z pohledu laiků mnohdy i se soudními rozhodnutími: Vtip je v tom, že něco, čemu laik nerozumí, ovlivňuje jeho život (a někdy životy nás všech), laici jsou v pozici Schrödingerovy kočky: laik mnohdy otevře rozsudek a dozví se, jestli jev, kterému vůbec nerozumí (a tady by mohla být řada příkladů, stačí místo rozpadu nuklidů dosadit prekluzi lhůt k vyměření daně či materiální ohnisko ústavy.....) a po přečtení rozsudku mu rozumí ještě méně, ho výrokem buď otrávil nebo ne.

Není tomu tak ale nutně u všech rozsudků. Jinak řečeno, soud by si měl uvědomit, ke komu mluví v tom kterém rozsudku. V zásadě nastávají podle mne tři možnosti:

1. Tam, kde mluví soud jen ke stranám (typicky u rozsudků nižších stupňů), by měl být rozsudek stručný, jasný, srozumitelný pro každého, koho se týká. Trochu by měl připomínat pohádku Boženy Němcové a strany by se z něj měly dozvědět, kdo zvítězil a proč, a vrátit se do svých životů, jen o nějakou tu korunu, manželku či rok svobody chudší nebo bohatší.
2. Tam, kde soud mluví primárně k právnické veřejnosti na specializovaná témata (hospodářská soutěž a další pikantérie pro labužníky), si lze dovolit rozsudek pro labužníky, vážící každé slovo, každý obrat, symbol, rozsudek, který nemá být čten jen cestou ze soudní síně, ale doma (rozuměj, v kanceláři), v rozjímavém klidu. Zde si můžeme klidně dovolit, aby rozsudek připomínal Dantovu Božskou komedii a aby se právníci poznali od laiků podle toho, že rozsudku převážně rozumí, a odborníci od právních praktiků podle toho, jak moc mu rozumí.
3. Největší problém samozřejmě nastává tam, kde má rozsudek hovořit jak k celé společnosti, tak k akademikům (příkladem jsou nálezy ÚS ve věcech lustrace, nález ve věci Rudolfa Dreithalera a Benešových dekretů či rozhodnutí NSS ve věci rozpouštění Dělnické strany). Takový rozsudek by měl trochu připomínat Shakespearova Hamleta nebo Máchův Máj: společnost si ho přečte (měli to pěkně secvičeno, to bylo dojemné, jak se ta Ofélie a Jarmila utopily), akademik se raduje, že tam našel i různé nuance a skryté významy (reminiscence na situaci v tudorovské Anglii a zvlášť zdařilý obrat v blankversu, scéna divadla v divadle, či pěkný oxymorón), ale ten i onen se dobře pobaví.

Pokud se netrefíme, může u první a třetí varianty dojít k paradoxu Schrödingerovy kočky a ti, jimž je rozhodnutí primárně určeno, tedy obecný lid, či ti obecní lidé, kteří se právě sešli u Okresního soudu v Pelhřimově, mají po přečtení rozsudku (či jeho části, kterou zvládli před rezignací či usnutím) asi tento dojem: z důvodů těch a těch (nesnažme se jim rozumět) – se kočka otrávila. Příkladem takového rozhodnutí je pro mne třeba nález ve věci poslance Melčáka: „Artikuluje-li Ústavní soud nezbytnost vztažení kategorie ústavních zákonů do rámce pojmu „zákon“ v čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy z pohledu přezkumu jejich souladu s čl. 9 odst. 2 Ústavy, a to s případnými derogačními důsledky, činí tak v návaznosti na svoji judikaturu počínající klíčovým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 19/93 a činí tak v souladu s hodnotami a principy, jimiž se řídí ústavní systémy v demokratických zemích. Ochrana materiálního jádra Ústavy, tj. imperativ nezměnitelnosti podstatných náležitostí demokratického právního státu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy, není pouhým apelem, proklamací, nýbrž ústavním ustanovením s normativními důsledky. Alexander Hamilton v čl. 78 Listů Federalistů ukázal, že „prostředníkem mezi lidem a zákonodárným sborem mají být soudy, aby mimo jiné udržovaly zákonodárství v mezích jeho pověření“. Bez uvedeného promítnutí čl. 9 odst. 2 Ústavy do interpretace ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy by v něm zakotvená nepřípustnost změny podstatných náležitostí demokratického právního státu pozbyla normativní povahy a zůstala toliko politickou, příp. morální výzvou.“ Přečtu-li si tuto pasáž z části IV. nálezu Pl. ÚS 27/09, mám pocit, že jsem studoval jen proto, abych jí porozuměl, a na běžného čtenáře pak ÚS musí působit trochu jako kabalistické shromáždění radující se z používání nesrozumitelných konceptů ovlivňujících celou společnost. Kočka vybuchla, volby nebudou. Proč? Protože „artikuluje-li Ústavní soud nezbytnost vztažení kategorie ústavních zákonů do rámce....“
U druhé varianty podle mi tato komplikovanost nevadí, tam je naopak riziko, že pro individuální strom daného případu zapomene soud na les ležící kolem, tedy související situace. Jinak řečeno, že v přílišné snaze přiblížit případ straně (což měl být spíš úkol jejího právního zástupce), vyvolá soud nějakým svým dovysvětlením („Abych vám to vysvětlil, to máte tak....“) nechtěné precedenční důsledky. Lze jistě namítnout, že i zde jde přeci o jednotlivce, nicméně u vyšších soudů je jednotlivec spíš v roli podvozku (a máme-li možnost ho z toho podvozku zcela sundat nástroji selekce, netvařme se, že zrovna poskytnutí rozhodnutí, jemuž plně nerozumí, je nějaká pohroma).

Co z toho plyne? Píšeme-li, měli bychom si nejdřív uvědomit, jakou povahu vytvářené rozhodnutí má mít, přičemž se stupněm soudu to koreluje, ale ne úplně: i na nejvyšších soudech je řada rozhodnutí první varianty, kde jde v první řadě o poselství pro jednotlivce, nikoli o třeskutě nové nápady nebo zásadní sjednocování judikatury; naopak i na nižších soudech je řada rozhodnutí třetí varianty, na něž čeká celá společnost, a protože je to právě ona, komu justice slouží, má právo se dozvědět poselství toho rozsudku ve srozumitelné podobě (pozitivní příklad je třeba rozhodování Krajského soudu v Praze ve věci justiční mafie, jakkoli si to vrchní - myslím vrchní soud - nemyslí).

Neříkám tedy, že by soudy vždy měly mluvit srozumitelněji, ani že by nižší soudy měly vždy mluvit jednoduše a prostince, zatímco vyšší soudy by měly hovořit co nejsložitěji; pro některé soudy je typičtější některá varianta, ale všechny by si u každého rozsudku, resp. nálezu (u usnesení to není takový problém, aspoň pokud nemluvíme o těch usneseních ÚS, která jsou fakticky nálezy), měly ujasnit, ke komu má právě ten jejich rozsudek mluvit, a podle toho mu přizpůsobit styl:

V první variantě používat krátké jednoduché věty, pokusit se omezit právnickou hantýrku (více faktů, méně práva), a předat své poselství těm stranám, které jsou v soudní síni; nebát se napsat text, který si advokát přečte jen z povinnosti a akademik nikdy, zato mu porozumí strany. Cílem je srozumitelnost.
V druhé variantě psát s vědomím, že každá opomenutá souvislost vyvolá potíže ve spoustě dalších rozhodnutí, každé jednotlivé slovo nebo obrat v tomto rozsudku bude podroben bedlivému zkoumání Ministerstva financí, Komory daňových poradců, ÚOHS apod., a tak je třeba každé slovo vážit na vahách (subjektivní právo versus subjektivní nárok) a v pochybnostech mezi srozumitelností a pregnantností se nebát dát přednost pregnantnosti. Cílem je přesnost.
Ve třetí variantě psát s vědomím, že rozhodnutí musí uspokojit jak společnost, tak právnickou veřejnost, neboť ti i oni budou rozsudek číst a kritizovat. Pozitivními příklady jsou třeba nález ve věci Dreithaler nebo Dělnická strana s obrázkovým doprovodem a shrnutím. Jinak řečeno, cílem je napsat rozsudek, který veřejnost pochopí a právníka povznese. Cílem je náročná kombinace srozumitelnosti i preciznosti, ale kolikrát nám taková věc přistane na stole, že?

Omlouvám svou drzost, že takové soudní embryo jako já píše takovýhle post, omluvou mi budiž, že jsem si myšlenky postu nechával dozrát v konfrontaci s mnohem povolanějšími vystupujícími na lednovém semináři NSS o odůvodňování soudních rozhodnutí.

Teď už zbývá jen pochopit, jak je to tedy s tou kočkou....
Celý příspěvek

Nové přírůstky Jiného práva

Je mi potěšením představit dva nové přírůstky do řad stálých přispěvatelů Jiného práva: Blanku Čechovou a Jana Petrova.

Blanku jsem již měl tu čest nedávno představit. Jako mnoho jiných právníků v historii dala (zatím?) vale právu a přešla do hájenství literatury. Neznám nikoho lepšího, kdo by mohl naše často těžkopádné, právnicky nudné a přitom podivně zarputilé debatování proložit svižnou úvahou či čtivou povídkou. I když uvidíme; třeba psaní na Jiném právu Blanku nakonec naopak stáhne zpět k právu a začne s námi pak vášnivě diskutovat o soudcovských platech, organizaci notářství či náhradě nákladů řízení. O Blance si snad dovolím ještě prozradit, že absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a studium tvůrčího psaní na Univerzitě v Oxfordu. Po formujících zážitcích na Evropském soudě pro lidská práva ve Štrasburku provádí průběžné praktické studium filantropie a aplikované humanitární práce v různých exotických destinacích na Balkáně.

Jendův zájem o exotiku je neméně silný; pravda, na první pohled představují témata typu ekonomie, účetnictví či různé aspekty obchodního práva jinou exotiku než balkánská rakije. Na stránkách Jiného práva se však jedná o témata neméně misijní. Jenda vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Již během studia však po večerech nepozorovaně podtrhával učebnice ekonomie a rozepisoval své grafy a modely, což jej přivedlo až k paralelnímu vystudování oboru ekonomie na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK. Působil jako asistent předsedkyně Nejvyššího soudu, by poté nakousl velké jablko a absolvoval coby stipendista Fullbrightovy nadace program LLM na New York University. Z privátního sektoru se však co nevidět přesune do veřejného, takže se můžeme možná těšit i na témata typu jak lze smysluplně vzdělávat pracovníky justice.

Celý příspěvek

Ondřej Hruda, Jan Lasák: Jak neplatit náklady řízení

Tento post by mohl být vnímán jako návod pro neúspěšného žalobce, jak z vítězství žalovaného udělat vítězství Pyrrhovo a elegantně se tak vyhnout někdy citelné povinnosti náhrady nákladů soudního sporu, které žalovanému vznikly. Ve skutečnosti se však jedná spíše o projev nespokojenosti nad tím, že přes přesvědčení, že každý právní problém musí mít řešení a že není správné, aby se žalobce vyhýbal úhradě nákladů, kterou svou nedůvodně podanou žalobou protistraně způsobil, uspokojivé řešení nenalézáme. Problematiku je možné ilustrovat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4559/2009, kterým byl zakončen jeden cca. 16 let trvající soudní spor. V této soudní při o nikterak velkou částku (i když 350 000,- Kč znamenalo počátkem devadesátých let jistě více než dnes) rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 2 celkem 6krát, Městský soud v Praze 7krát, Nejvyšší soud 4krát a soudci Ústavního soudu měli věc na stole jednou. Ač výše citované usnesení Nejvyššího soudu je docela stručné, je velmi pravděpodobné, že ve chvíli, kdy na scénu prvně vstoupil Nejvyšší soud a zrušil se závazným právním názorem oba rozsudky soudů nižších stupňů (jednalo se již o čtvrté rozhodnutí každého z nižších soudů), bylo o meritu věci rozhodnuto. Žalobce tak mohl jen nečině přihlížet, až soudy nižších stupňů v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu jeho nárok zamítnou a přiznají žalovanému vysoké náklady soudního řízení. Žalobce se tak ocitl v situaci, kdy věděl, že stojí uprostřed prohrané bitvy.

Je možné, že úmysly žalobce byly v tomto momentu zcela čisté, spíše se však zdá, že jeho následný postup byl ne zcela férovým způsobem, jak se hrozícím soudním nákladům efektivním způsobem vyhnout. Žalobce svou pohledávku proti žalované (jejíž hodnota ve skutečnosti byla nulová) převedl na třetí osobu, obchodní společnost s (nadneseně řečeno) nevelkým základním kapitálem. Procesní nástupnictví bylo potvrzeno Obvodním soudem pro Prahu 2 a prostřednictvím opravných prostředků se k němu vyjádřil též odvolací soud a dvakrát soud dovolací. V řízení sice existovaly pochybnosti o tom, zda k postoupení pohledávky nedošlo pouze fiktivně, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 767/2009, však s odkazem na starší rozhodnutí zveřejněná ve Sbírce plyne, že takovéto pochybnosti jsou pro vydání usnesení o procesním nástupnictví podle § 107a OSŘ nerozhodné, neboť předmětem řízení o návrhu ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoli, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, neboť takové posouzení se již týká věci samé, o níž se při zkoumání procesního nástupnictví nerozhoduje, nýbrž k tomuto se soud vyjadřuje až v rozhodnutí o věci samé (ne že by to na věci něco měnilo, ale s ohledem na rozsudek Velkého senátu OOK NS ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 nemůže žalovaný namítat neplatnost postupní smlouvy ani v samotném meritorním řízení). Jinými slovy, k vydání usnesení o procesním nástupnictví podle § 107a OSŘ stačí, aby soudu byla předložena dohoda o postoupení pohledávky a nabyvatel pohledávky se vstupem do řízení souhlasil. Žalovaný do toho nemá co mluvit. Jaké to však má důsledky?

Souběžně s procesním sporem soudy pokračovaly i v projednávání merita věci a dle očekávání všech zúčastněných žalobu zamítly. I přesto, snad v předtuše, že nový žalobce nebude připraven uhradit žalované náklady řízení, žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž znova brojila proti usnesení o procesním nástupnictví. Nejvyšší soud řízení ukončil již citovaným usnesením ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4559/2009, ve kterém se snažil vysvětlit žalované, že vzhledem k tomu, že žaloba vůči ní byla v celém rozsahu zamítnuta a ona tak soudní při vyhrála, jí nemůže pomoci.

Kde je v tomto rozhodnutí a problematice s ním spojené ukryt ten slibovaný návod? Pokud řízení dospěje do stádia, ve kterém žalobce ztratí veškeré naděje na výhru, může se zbavit povinnosti zaplatit protistraně náklady řízení jednoduše tím, že zdánlivou (neexistentní) pohledávku, která je základem jeho žaloby, postoupí spřátelené nesolventní společnosti, prvnímu bezdomovci na ulici nebo jinému bílému koni. Jak bylo popsáno výše, v tomto momentu může žalobce dle ustálené judikatury buďto nečině přihlížet a sčítat ztráty, nebo se pokoušet napadat usnesení o procesním nástupnictví a své ztráty dále navyšovat. Ve chvíli, kdy již původní žalobce není účastníkem řízení, jsou veškeré nároky proti němu samozřejmě také vyloučeny. Snad jediné teoretické řešení, které nás napadá, by mohlo spočívat v žalobě na náhradu škody proti původnímu žalobci. V úvahu by připadala např. odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům (§ 424 ObčZ). Žalovaný by však musel mimo jiné přesvědčit soud, že ačkoliv může náklady soudního řízení vymáhat proti novému žalobci, škoda mu skutečně vznikla. Postup spočívající v žalobě na náhradu škody je tak více než nejistý a s velkou pravděpodobností by vedl jen k dalším nákladům na straně původně žalovaného.

Nezbývá bohužel než konstatovat, že řešení de lege lata neexistuje nebo je velmi obtížné jej nalézt. Pokud by však existovala vůle pro změnu, dovedeme si představit určitou novelizaci ustanovení § 107a OSŘ (nebo jiného ustanovení občanského soudního řádu), podle kterého by původní žalobce vždy ručil za náklady řízení, které jeho procesní nástupce nebude schopen uhradit. Nebo jsme jen slepí a jednoduché řešení nevidíme? Celý příspěvek

Intertemporální dopady zrušení zákona Ústavním soudem

Do nového vydání naší knížky o judikatuře připravujeme též kompletně novou kapitolu o intertemporalitě judikatorních změn. Samostatnou a zcela zvláštní kapitolu představují intertemporální dopady zrušení právního předpisu pro jeho protiústavnost. V tomto postu se chci tomuto tématu věnovat, a to zejména se zřetelem na nedávné sjednocující stanovisko ÚS z prosince 2010. S ohledem na podobu stanoviska mne doslova napadl podtitulek (ty ale tento blog neumí): Jak nedobré je sjednocovat spletitou a komplexní judikaturu ÚS zjednodušujícím a nepromyšleným stanoviskem.

Obecná pravidla pro řešení intertemporality stanovuje § 71 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Toto ustanovení rozlišuje rozsudky v trestním řízení a rozhodnutí v jiných věcech. Práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena.

Z pohledu rozhodovací praxe ÚS tedy možno rozlišit několik typických situací. ÚS především může zrušit právní předpis a současně využít možnost posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna. Nepraktičtější bude toto řešení v situaci, kdy ÚS odkládá vykonatelnost svého nálezu proto, aby vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro nahrazení protiústavní úpravy úpravou ústavně konformní. Ve stanovisku Pl. ÚS-st. 31/10 ÚS uvedl, že „[p]o dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat.“ (bod 18). Takováto teze je ovšem dosti problematická a nepřípustně paušalizující. Navíc naráží na řadu opačných přístupů dosavadní judikatury. Rozumná aplikace tohoto závěru tak podle mne bude záležet na povaze věci. V judikatuře ÚS lze dohledat mnoho příkladů, kdy ÚS rušil rozhodnutí obecných soudů, která byla protiústavní z důvodu aplikace protiústavního předpisu, třebaže ÚS odložil vykonatelnost svého nálezu (např. nález sp. zn. I. ÚS 30/94 ze dne 6. 6. 1995). V některých plenárních nálezech, kde ÚS odložil okamžik zrušení zákona, výslovně zavázal orgány veřejné moci „[v] mezidobí mezi vyhlášením nálezu ve Sbírce zákonů a zrušením těchto ustanovení [zákon] aplikovat ústavně konformním způsobem.“ (bod 40 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/04 ze dne 20. 6. 2006).

V rozhodovací praxi ÚS lze dokonce dohledat i případy, kdy účastník právního vztahu zneužil odložení vykonatelnosti nálezu ÚS a převedením věci na jiného se vyhnul úspěšnému uplatnění restitučního nároku. K tomu ÚS uvedl, že odložení vykonatelnosti derogačního nálezu mj. „vytvořilo časový prostor tak, aby se potenciální adresáti s jeho obsahem seznámili, nikoliv aby činili právní úkony, jež v důsledku znemožní uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou, tedy aby smysl a účel nálezu svým jednáním obcházeli.“ Kupní smlouva uzavřená proto, aby se prodávající vyhnul důsledkům zrušení zákona, byla z tohoto důvodu neplatná pro rozpor s dobrými mravy (Nález sp. zn. I. ÚS 642/03 ze dne 17. 6. 2004).

Od právě uvedené situace nutno odlišit případy, které sice mají svůj původ v době, kdy protiústavní právní předpis ještě platil, ovšem obecné soudy rozhodují o těchto kauzách v době, kdy již nastaly účinky derogačního nálezu ÚS, tedy daný zákon přestal být součástí právního řádu. V takovémto případě není zpravidla možné, aby byl zrušený (protiústavní) zákon na věc aplikován. K těmto případům se stanovisko nijak nevyslovilo.

Podle judikatury NS soud v civilním řízení vždy přihlédne k tomu, že ustanovení zákona, na němž spočívá uplatněný nárok, bylo ÚS posléze shledáno „protiústavním“, i když bylo zrušeno až poté, co již byly splněny předpoklady ke vzniku nároku. Byl-li u zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení nálezem ÚS deklarován rozpor s ústavním pořádkem a došlo-li z tohoto důvodu k jeho zrušení ke dni, který byl v nálezu určen, musí být k této specifické vlastnosti („protiústavnosti“) zrušeného zákona vždy přihlédnuto (viz velmi přesvědčivý rozsudek NS ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1704/2007).

Určitou variací na právě rozebíranou situaci je případ, kdy ÚS deklaruje protiústavnost zákonodárcem již zrušeného zákona. Pokud by deklarování protiústavnosti již zrušeného zákona nemělo žádný dopad na existující právní vztahy, bylo by zbytečné, aby takovouto činnost ÚS vůbec prováděl. ÚS zde nicméně rozlišil vertikální a horizontální právní vztahy. Na vertikální vztahy občan – veřejná moc nutno retroaktivně vztahovat vyslovení protiústavnosti mezitím již legislativou zrušeného zákona. „Pravá retroaktivita v případě vyslovení protiústavnosti již zrušeného zákona a posouzení předchozích skutkových jednání ústavně konformní právní úpravou s účinky ex tunc na straně veřejné moci nezakládá porušení principu ochrany důvěry občanů v právo, příp. zásah do právní jistoty, resp. nabytých práv.“ Naproti tomu jiná je situace v horizontálních (soukromoprávních) vztazích. Postuláty právní jistoty zde pravou retroaktivitu nálezu ÚS vylučují, snad vyjma excesivních případů, kdy by jiné řešení vyžadovala ochrana hodnot, jež spadají do rámce materiálního jádra Ústavy dle jejího čl. 9 odst. 2 (ÚS zde odkázal na Radbruchovu formuli). Viz nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007.

Konečně třetí situací bude případ, kdy je před ÚS napadeno rozhodnutí orgánu veřejné moci, které aplikovalo zákon, zrušený ÚS jako protiústavní. Podle stanoviska pléna ÚS ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, jde v těchto případech v podstatě o specifický typ modifikované čisté prospektivity. ÚS totiž vyslovil názor, že provedení prohlídky jiných prostor nebo pozemků, nařízené státním zástupcem nebo policejním orgánem se souhlasem státního zástupce (tedy bez souhlasu soudce), nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, pokud se tak stalo v souladu s trestním řádem před publikací nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09. Jedinou výjimku podle ÚS představuje s řízením o konkrétní kontrole norem „úzce propojené řízení“, z něhož řízení o kontrole norem vzešlo.

S ohledem na zjevně výjimečnou povahu analyzovaného stanoviska mám za to, že musí být vykládáno velmi restriktivně. Klíčové se tak jeví, že ÚS na provedenou prohlídku důsledně hledí jako na individuální právní akt (rozhodnutí státního zástupce nebo rozhodnutí policejního orgánu po předchozím souhlasu státního zástupce), na jehož základě prohlídka proběhla. Právě ve vztahu k takovémuto aktu se uplatní důsledky § 71 odst. 2 zákona o ÚS. Jde tedy o pravomocné rozhodnutí, které bylo vydáno na základě právního předpisu, který byl později jako protiústavní zrušen. Rozhodnutí však s ohledem na to, že bylo vykonáno, zůstává nedotčeno (bod 19 stanoviska). ÚS se s ohledem na právní půdorys kauzy jím řešené vyhnul jinému možnému pohledu na celou věc (srov. bod 7 stanoviska). Mohl na ní totiž nahlížet perspektivou nikoliv rozhodnutí o provedení prohlídky, ale perspektivou celého trestního řízení, zejména pak konečného rozhodnutí trestního soudu nebo jiného orgánu ve věci. Vždyť klíčovým rozhodnutím, které je důsledkem předchozí (protiústavní) prohlídky, bude pravidelně trestní rozsudek v dané věci (srov. bod 8 stanoviska). Pokud stanovisko dobře chápu, trestní rozsudek ve věci samé, založený mj. na důkazech získaných při (protiústavní) prohlídce jiných prostor, nebude zpochybnitelný. Jak totiž vysvětluje ÚS, zjištění ÚS o zrušení rozhodnutí o prohlídce se automaticky promítá i do právních poměrů osoby, proti níž bylo trestní řízení vedeno (bod 16 stanoviska).

Závěr ÚS se může jevit jako rozumný, neboť nelikviduje důkazy pořízené ze stovek (možná tisíců) běžících trestních řízení. Současně nechává určitý prostor pro další vývoj trestní judikatury. Zároveň ale vytváří přesně ten problém, na který upozornili disentující soudci: co s ochranou práv např. té osoby, která rovněž zpochybňovala ústavnost stávající úpravy, ovšem nepoštěstilo se jí, aby právě o ní ÚS v řízení o kontrole norem rozhodl? Slovy disentujícího S. Balíka, kterému nepřipadalo „nespravedlivým a ústavně nekonformním vzít pod ochranná křídla nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 všechny nepočetné stěžovatele, kteří napadali příkaz k prohlídce jiných prostor před přijetím nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 a o jejichž věci do přijetí tohoto nálezu nebylo rozhodnuto.“ Nebo ještě absurdnější příklad: co s ochranou práv osoby, u které byla provedena prohlídka v mezidobí mezi vyhlášením nálezu a jeho publikací, která se neúspěšně vůči policii dovolávala nálezu ÚS? Ani té nebude ochrana proti protiústavní prohlídce poskytnuta?

Stanovisko pléna ÚS je v tomto bodě v příkrém rozporu též s jeho dosavadní rozhodovací praxí. ÚS například v sérii nálezů, reagujících na nález č. 153/2004 Sb., kterým bylo zrušeno ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř., umožňující NS neodůvodňovat rozhodnutí o dovolání v něm specifikovaná, opakovaně rušil neodůvodněná usnesení NS. Činil tak přesto, že usnesení NS byla vydána v souladu s tehdy platným § 243c odst. 2 o. s. ř. přede dnem jeho derogace. Srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 582/02 ze dne 1. 3. 2004 nebo nález sp. zn. III. ÚS 511/03 ze dne 20. 8. 2004. Odůvodnění obou nálezů jsou minimalistická, bez dalšího odkazují na nález Pl. ÚS 1/03, posléze uvedený nález III. ÚS 511/03 navíc operuje závazností nálezu Pl. ÚS 1/03 ve smyslu čl. 89 odst. 2 Úst.

Celý příspěvek