22 října 2008

Michal Ryška: Nic než pravda (a právo)

Nic než pravda. Tak nějak nezní pouze požadavek zákona tlumočený ústy soudu svědkovi, ale i název pondělní show vysílané na Primě. Tento post proto nebude o tom, kterak poučovat a vyslýchat svědka, ale právě o oné show zahánějící u nemalé části národa každý pondělní večer nudu. Určitě jste o tom již slyšeli a možná jste to i viděli. Tak jako já, když jsem dal na doporučení kamarádů a manželky a podíval se na jeden z dílů v očekávání, že „to bude masakr“. A taky byl. Nechci zde nijak mentorovat o pokleslosti obdobných show ani nudit úvahami o morálce společnosti, ve které na sebe člověk za příslib mrzkého peníze odkryje to nejniternější. Diskuze o morálce na Jiném právu ostatně s úspěchem v nedávné době proběhla a většina diskutujících dala přednost právu. Proto tak učiním i já.

Tak tedy právní aspekty této show.

Základní právní podstata je jasná: soutěžící svobodně a s příslibem možné úplaty (výhry) dobrovolně zveřejní pod kontrolou detektoru lži některé skutečnosti ze své autonomní osobnostní sféry, zejména intimního a rodinného života. Ve vztahu k soutěžícímu je to právně přípustné, neboť právě on sám je nositelem svých osobnostních statků. Obecně s nimi může disponovat a rozhodne-li se je zveřejnit, je to v zásadě pouze věcí jeho vlastní odpovědnosti. Rozhodne-li se před položením otázky skončit, skončí (souhlas se zásahy do osobnostních práv vylučující jejich neoprávněnost je totiž obecně kdykoli odvolatelný). Více než důvodně lze současně předpokládat, že mezi soutěžícím a organizátorem pořadu je uzavřena smlouva, která to nějak právně ošetřuje, ale i kdyby teoreticky nebyla, žádný velký problém v tom není. Souhlas se zásahy do práva na ochranu osobnosti lze totiž učinit i konkludentně, tj přímo účastí na show.

Problém ale nastává u dalších osob ve studiu, u osob soutěžícímu blízkých (matka, manželka, syn a já nevím, kdo ještě). Odkrýváním intimního a rodinného života soutěžícího totiž nepochybně dochází k zásahům do práva na soukromí těchto osob, neboť jsou zveřejňovány skutečnosti jich osobně se týkající. Tak např. soutěžící veřejně vyzradí, že přítomnou manželku bije a podvádí. Ta přitom má pouze jednu možnost to utnout a přejde se k další otázce. Jsem velmi zvědavý, zda mají i tyto osoby s někým uzavřenu smlouvu. U zásahů týkajících se skutečností soukromého charakteru je totiž zcela irelevantní, jsou-li takto sdělovány skutečnosti pravdivé či nikoli, neboť skutečnosti soukromého charakteru jsou jedny z nejpřísněji střežených osobnostních statků. I zveřejněním pravdivé informace ze soukromého života dotčeného proto může dojít k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti osob, které sami nejsou soutěžícími. Je samozřejmě otázkou, zda i tyto osoby souhlas se zveřejněním údajů takového charakteru poskytly, když už ne písemně, tak alespoň ústně či konkludentně, např. tím, že soutěžícímu „dovolily“ soutěžit a do studia se spolu s ním také dostavily. A velkou otázkou rovněž je, zda takový bianco souhlas k budoucím zásahům do osobnostních práv lze považovat za dostatečně určitý. Mimochodem: co osoby, které o účasti soutěžícího v pořadu vůbec nevěděly a najednou mají „z ostudy kabát“?

Třeba nás proto v budoucnu čekají zajímavé právní kauzy vzešlé právě z tohoto základu. Na straně žalující zhrzená manželka, na straně žalované provozovatel televize a upovídaný manžel. Možná spíše exmanžel.

Ještě dodatek:

Většina soutěžících nemá asi s otázkami skutkového charakteru přílišný problém, tvrdě však narazí na otázky týkající se hodnotících úsudků. Zde totiž odpověď typu „pravda“ či „lež“ není vůbec namístě, jak asi každý právník znající rozdíl mezi skutkovým tvrzením a hodnotícím úsudkem dobře ví. Takže možná další žaloby, tentokrát od rozvyprávěných soutěžících, kteří ze soutěže vypadli toliko v důsledku objektivní „nemožnosti plnění“ a nyní se domáhají peněz za vlastní upovídanost?

Michal Ryška
Celý příspěvek

21 října 2008

Rušení poplatků v krajích: ne tak zhurta...

V dnešních Hospodářských novinách mi vyšel článek, kde se zamýšlím nad tím, zda plánu sociálních demokratů na faktické anulování zdravotnických poplatků prostřednictvím kompenzace z krajského rozpočtu opravdu nic nestojí v cestě. Já si to totiž nemyslím. Budu vděčný i za Vaše postřehy.


Rušení poplatků a naše ústava
Statisíce lidí prý mají v krajských nemocnicích přestat platit poplatky u lékaře a v lékárnách, které pod krajské nemocnice spadají. Alespoň tak si to sociální demokraté představují po vyhraných krajských volbách. Namísto pacientů by napříště měl poplatky odvádět kraj.

Podle dosavadních vyjádření sociální demokracie už této změně nemůže nic zabránit. Skutečně? Tak se na to podívejme očima práva.

Rovní a rovnější?

Hospodářské noviny už informovaly o tom, že se soukromí lékaři nyní chystají poplatky hradit ze svého, aby si tak udrželi pacienty, kteří by jinak mohli přejít k "bezplatné" konkurenci v krajských zařízeních.

V ještě zřejmějším dilematu jsou lékárny. No řekněte sami. Změnu lékaře kvůli třiceti korunám si možná pořádně rozmyslíte. Neprošli byste se ale raději o několik kroků dál, jen abyste v lékárně nemuseli zaplatit více peněz?

Tady by měl nastražit uši český Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. A spolu s ním také Evropská komise. Je pravda, že zdravotnictví stojí v mnoha ohledech mimo působení práva hospodářské soutěže. Své o tom vědí například fondy zdravotního pojištění v Německu, které před několika lety prohrály spor před Evropským soudním dvorem.

Soud tehdy rozhodl, že mezi fondy ve skutečnosti neprobíhá žádná soutěž, poněvadž jsou podmínky nastaveny pro všechny stejně.

To však neznamená, že by v oblasti poskytování zdravotní péče mohla veřejná moc - tedy i kraje - zavádět neodůvodněnou diskriminaci tím, že zvýhodní některé poskytovatele zdravotní péče. Obzvlášť za situace, kdy spolu tito poskytovatelé vzájemně soutěží. Nebo snad mají soukromý lékař či privátní lékárna doplácet ze svého na nápady politiků?

Zbrojit by také měli začít právníci zabývající se vedením sporů před Ústavním soudem. Naše ústava totiž zakazuje nerovné zacházení ze strany veřejné moci obecně, bez ohledu na to, zda se jedná o ekonomické vztahy nebo nikoliv.

Právo, nástroj rozumu

V obecné rovině je vždy nebezpečné, když se právníci (a především soudy) chtějí míchat do politiky. Sociální demokraté se teď mohou opírat o drtivý výsledek voleb, které byly formulovány jako referendum o vládních reformách, včetně poplatků.

Pokud je však právo nástrojem rozumu, které má korigovat vášně politiky, pak právě nastala chvíle, aby právníci šlápli na brzdu.

PS: Ještě bych rád uvedl na míru svoji charakteristiku, připojenou redaktory HN pod článkem. Na Univerzitě v Oxfordu nepřednáším, ale pouze vyučuji v tutorialech a seminářích.
Celý příspěvek

20 října 2008

Proč nejsou mezi kandidáty do Senátu právníci?

I během probíhajících senátních voleb si můžeme všimnout jevu, který může mít co do činění s nedobrým stavem českého právního řádu. Mezi senátory i senátními kandidáty se prakticky (až na několik málo výjimek) nevyskytují právníci. Mezi kandidáty dominují lékaři a inženýři. V Poslanecké sněmovně není situace o mnoho lepší. Naproti tomu v USA je právnické vzdělání v Kongresu pravidlem. Též prvorepublikoví právníci tvořili notnou část tehdejšího Národního shromáždění. Neříkám, že by se kvalita politiky musela nutně zlepšit zvýšením počtu právníků v parlamentu (mohla by se ale snad alespoň trochu zlepšit kvalita právního řádu?), současný stav je však podle mne extrémem. Proč podle Vás nemají čeští právníci o parlamentní práci zájem?
Celý příspěvek

17 října 2008

Víc než absolutní trest

Ta otázka není tak absurdní jak se zdá: může být absolutní trest ještě „absolutnější“?

Tedy může přijít ještě další trest po trestu smrti?

Ano, může.

Na téma trestu „po absolutním trestu“ narazí každý, kdo se zabývá komunistickou justicí. Při práci na televizním dokumentu Dopisy z cely smrti a také na knize Mlynáři od Babic jsem se s tímto zvláštním druhem trestu seznámil důkladněji.

Jde navíc i o to, že tento trest je vlastně vícenásobný. Trestá se jím jak popravený, tak jeho příbuzní či nejbližší.

Sedlák Melkus napsal poslední dopisy svým nejbližším v březnu 1953 před svou popravou.

Skončily archivu.

Stejně jako dopisy většiny ostatních politických vězňů odsouzených k smrti – zvláštní nařízení přikazovalo, že tyto dopisy nesmí být doručovány. Ostatně příbuzní nedostávali ani ostatky svých nejbližších k pohřbení. Zpravidla končily utajeně ve společném hrobě.

Trest po trestu, který se zdál být konečným.

„Drahá maminko! Chci Vám poděkovat za všechno, co jste kdy pro mne udělala. Maminko, zaplať Pán Bůh všemohoucí za Vaši dobrotu a lásku,“ psal Melkus.

Jeho maminka ale dopis za svého života nedostala.

Další dopis, který byl určen synovi, mu byl skutečně doručen. Ale v roce 1995! Tehdejší vrchní státní zástupce Grygárek jej nechal poslat pozůstalým s tím, že byl právě nalezen v archivu.
Dopisy jsou však doručovány příbuzným ještě i dnes. Jeden dostali příbuzní popraveného letos, tedy v roce 2008. Devatenáct let po pádu komunismu!

Jaký může být smysl tohoto trestu „po trestu“?

Jistě je to snaha vymazat člověka z pamětí jeho blízkých a známých. Znemožnit, aby je slova popraveného provázela na další cestě životem a stala se tak jakýmsi svědkem zrůdnosti režimu.
Možná je za tím obyčejný strach, intuitivní, provázející všechny zločince: Strach plodící snahu zamést po sobě důkladně všechny stopy.

Ale také snaha vytrhnout člověka z jeho existence vůbec. Režim se neomezoval jen na zabavování dopisů, ale zakazoval dávat příbuzným i těla popravených. Gustav Smetana, který byl popraven po jednom ze zinscenovaných „babických“ procesů, je pochován ve společném hrobě v Ďáblicích.

Byl samozřejmě odsouzen dávno předtím, než začal soud.

Odvolací soudní jednání bylo zbytečné úplně.

Konalo se 24. října 1952 u Nejvyššího soudu v Praze. Soudcem z lidu byl Emanuel Barša, zapálený komunista, který se později stane vedoucím tajemníkem městského výboru KSČ v Brně. Pochován bude na čestném pohřebišti brněnského Ústředního hřbitova.

Trest „po absolutním trestu“ je v tomto případě stále naplňován: zatímco nešťastná oběť našla své místo ve společném hrobě, její vrah má na hřbitově čestné místo.

Jako důkaz, že absolutní trest je jen trapná jednorázová záležitost. Je to vlastně jen pouhý začátek dlouhé série trestů...

A jako důkaz, že zločiny komunismu nejsou záležitostí minulosti, ale věcí současnosti.
Celý příspěvek

Seminář "Poslední trendy a vývoj soutěžního práva"

Ve dnech 11. a 12. listopadu 2008 proběhne v Brně, v novém sídle Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, seminář nazvaný „Poslední trendy a vývoj soutěžního práva“. Tato akce volně navazuje na úspěšnou mezinárodní konferenci, která se konala při příležitosti patnáctiletého výročí existence soutěžního práva v ČR na podzim roku 2006, a na loňské jednodenní setkání, nazvané „Co nového v soutěžním právu?“, jež se uskutečnilo 25. 10. 2007.

Letošní seminář hodlá navázat na již uskutečněné akce svým pracovním charakterem, minimem oficialit a úsilím o co nejvíce interaktivní průběh. Tomu je uzpůsoben zvolený formát, který zahrnuje úvodní vstupy představující nejrůznější pohledy na diskutovanou tématiku, panelové diskuse a intervence z publika. Seminář se bude věnovat především proceduře narovnání (settlement procedure), otázkám soukromého prosazování soutěžního práva, kriminalizace kartelů a nadcházející revizi blokové výjimky Komise o vertikálních dohodách. Předběžný program vypadá následovně:

Úterý, 11. listopadu 2008

8:30-9:00 Registrace a občerstvení

9:00-9:10 Slovo na uvítanou: Martin Pecina, předseda ÚOHS

9:10-10:30 Panel I: Co nového v hospodářské soutěži?
Přehled posledních trendů a vývoje soutěžního práva v České republice v uplynulém roce
Robert Neruda
Michal Petr

10:30-11:00 Coffee Break

11:00-13:00 Panel II: Kartel jako trestný čin

13:00-15:00 Oběd

15:00-16:00 Panel III: Procedura narovnání (Settlements), první část

16:00-16:30 Coffee Break

16:30-17:30 Panel III: Procedura narovnání (Settlements), druhá část

17:30 ukončení prvního dne semináře

19:00–22:00 Večerní recepce (místo konání bude potvrzeno)


Středa, 12. listopadu 2008

8:30-9:00 občerstvení

9:00-10:00 Panel IV: Revize komunitární blokové výjimky na vertikální dohody, první část

10:00-10:30 Coffee Break

10:30-11:30 Panel IV: Revize komunitární blokové výjimky na vertikální dohody, druhá část

11:30-12:00 Coffee Break

12:00-13:00 Panel V: Soukromoprávní prosazování soutěžního práva, první část

13:00-14:30 oběd

14:30-16:00 Panel V: Soukromoprávní prosazování soutěžního práva, druhá část

16:00 ukončení semináře


Předpokládaný seznam panelistů:
William Prasifka, předseda irského soutěžního úřadu
Jacques Steenbergen, předseda belgického soutěžního úřadu
Andreas Richter, německý soutěžní úřad
Daniela Trampert-Paparella/Reiner Kaltenbrunner, rakouský soutěžní úřad
Marc Reysen, partner, Howrey LLP, Belgie
Josef Bejček, professor, Právnická fakulta Masarykovy university v Brně, ČR
Daniel Donath, útvar hlavního ekonoma, Evropská komise - DG Competition
Daniel Čekal, advokát, Wilson & Partners, ČR
Luděk Vrána, advokát, Linklaters, ČR
Jiří Kindl, Weil, Gotshal & Manges
David Anderson, partner, Berwin Leighton Paisner, Belgie
Ondřej Dostal, Stálé zastoupení ČR při EU
Michal Petr, ÚOHS
Kateřina Ševčíková, ÚOHS
Robert Neruda, ÚOHS

Více informací o předběžném programu a organizačních otázkách, jakož i přihlášku naleznete na stránkách Úřadu.
Celý příspěvek

Všem, kteří by chtěli studovat v Americe...

... je určena následující pozvánka.

Komise J. Williama Fulbrighta pořádá v Praze, Brně a Ostravě sérii setkání na téma vysokoškolského studia v USA, a to samozřejmě včetně právnického. Součástí akce nazvané „Studuj v Americe“ bude i informace o fulbrightovských stipendiích a též diskuse s některými českými absolventy amerických vysokých škol.

Bližší podrobnosti o celé akci naleznete zde.
Celý příspěvek

14 října 2008

Musíme si pomáhat

Tento text píši pod dojmem nedávno skončeného zkušebního období, v němž se někdy setkávám s následujícím úkazem: přijde za mnou některý z kolegů či z kamarádů a naznačí mi, že budu zkoušet někoho, u něhož je z nejrůznějších důvodů dán zájem na co možná nejpříznivějším hodnocení a případné neznalosti lze odůvodnit výhradně stresem či jinými objektivními důvody, nikoliv nepřipraveností studenta.

Tyto intervence se určitě nedějí pravidelně a ani jsem za své šestnáctileté pedagogické působení nezaznamenal žádné náznaky příslibu materiálního protiplnění. Jde prostě o klasické české přímluvy, které jsou prováděny tou nejroztodivnější formou. Kdysi mi např. v kanceláři zazvonil telefon a volající se představil jako „docent Koblížek z přírodovědecké fakulty“, hovořil se mnou velmi žoviálně a kamarádsky (ačkoliv jsme se předtím nikdy neviděli, a navíc, pokud někdo považuje akademický titul za svoje křestní jméno, považuji ho okamžitě za ješitného pitomce), a řekl něco v tom smyslu, že následující den budu zkoušet jeho syna, který je však tak vystresovaný, že asi nebude vědět úplně všechno, ačkoliv ho celá rodina pravidelně přezkušuje. Jindy potkám na chodbě některého z kolegů, který mne se šibalským mrkáním požádá, abych byl na některého ze zkoušených hodný, protože se mne velmi bojí. (Podotýkám, že v těchto případech na zkoušku nezřídka přijde dvoumetrový kolohnát, rozdávající kolem sebe úsměvy a sebevědomí. Byť, zažil jsem i studenta čtvrtého či pátého ročníku, který si s sebou přinesl plyšového medvídka pro štěstí a trval na tom, že právě tento medvídek vytáhne svojí packou zkušební otázku. Aby mne kritický čtenář nepodezíral z nadsázky, doporučuji se dobře rozhlížet kolem sebe, a pokud takového plyšáčka uvidíte na stole při obchodním jednání v prestižní právní kanceláři, v rukou zaměstnance katastrálního úřadu či jen tak položeného na spise v jednačce soudu, vězte, že to je náš absolvent, a že jsem si tedy nic nepřimyslel.) Na tyto přímluvy pravidelně reaguji vědomě nechápavě tak, že garantuji vlídné zacházení úplně všem, takže ani v tomto případě nehodlám činit výjimku.

Problém samozřejmě vzniká tehdy, když je dotčený natolik nepřipraven, že zkoušku nakonec neudělá, a může se někdy jednat dokonce i o zkoušku, rozhodující o jeho dalším setrvání na fakultě. To se mi bohužel taky několikrát stalo, a naposledy na to „přímluvce“ reagoval přibližně slovy: „Do p....., to mi zas jeho rodiče řeknou, že nedokážu nic zařídit! A taková dobrá advokátní kancelář to je, jenom ten mladej se nevyvedl a vždycky chtěl raději na zemědělku.“ Jindy, ještě v době tzv. blokové zkoušky C, kdy zkoušela čtyřčlenná komise, jsme se radili nad výsledkem zkoušky u jednoho studenta, který svým výkonem všechny komisaře přesvědčil o svých mizerných znalostech, nicméně někteří ze zkoušejících se bránili negativnímu hodnocení s poukazem na to, že se za něj přimluvil jeden z významných členů akademické obce. Budiž této komisi přičteno ke cti, že zkoušený nakonec neuspěl, a to jednohlasným rozhodnutím.

Tento post nemá ambici moralizovat ani samoúčelně kritizovat akademickou sféru. Je prostě pravdou, že se i fakultní půda nikterak nevymyká zažitému českému přesvědčení o tom, že si "všichni musíme pomáhat". Pomáhají si tak lékaři, obchodníci, řemeslníci, a ve výsledku se proto dostáváme do situace, kdy si bez nějaké reference netroufneme dát ani auto do servisu a nezajdeme ke kadeřníkovi, kterého někdo „nezná“. Za tohoto stavu se pak nemůžeme divit, že tohoto jevu není prosta ani vrcholná politika, u níž se každodenně dozvídáme, kdo komu pomohl, který zákon byl protlačen jako přílepek, do jaké soukromé firmy nastoupili bývalí ministři apod. A hlavně, dotčeným to nepřijde vůbec divné či alespoň nevhodné...

Nevím přitom, zda se jedná o jev stále ještě přetrvávající z naší komunistické historie, kdy bez známých nešlo skoro nic: dostat čerstvé libové maso či koupit si detektivní román; dokonce i časopisy byly v trafikách zakládány do legendárních „složek“ určených výhradně pro známé, takže v mém dětství bylo bez šance sehnat časopisy typu „ábíčka“, Čtyřlístku, Gólu, Stadionu atd. Nerozumím však, proč podobná praxe funguje i v současném tržním hospodářství, kdy je všeho již dostatek. Jde pouze o setrvačnost anebo i o důvodný pocit, že když něco neseženu přes známého (mám na mysli zejména služby, nikoliv zboží), nebude to mít odpovídající kvalitu?
Významným důvodem existence popisovaného jevu je určitě i malý počet obyvatel České republiky, což je demografický jev, který již sám o sobě podporuje klientelismus. Prostě, je nás tak málo, že se skoro všichni známe, a tak i tendence vzájemně si „vyhovět“ je výrazně větší, než kdyby nás bylo několikanásobně více. V akademické sféře to pak znamená, že určitou velmi úzkou specializaci nevykonávají desítky či stovky osob, nýbrž spíše jedinci, kteří o sobě velmi dobře ví a proto když z titulu svojí specializace např. hodnotí žádost o grantový projekt kolegy z jiné instituce, nutně mají v hlavě zasunutu myšlenku, že příští rok se jejich role s největší pravděpodobností otočí, takže proč by měli vlastně někomu dělat problém? Nakonec, o jejich peníze se nejedná a příští rok na ně dosáhnou také. Všimněme si ostatně i drobného (avšak velmi příznačného!) rysu, že v malé české akademické právnické sféře se vůbec nenosí kritické recenze. Naopak, pokud bychom všechny publikované recenze brali vážně, kam se na nás hrabe západní jurisprudence!

Mým pozitivním životním poznatkem je však skutečnost, že podobné intervence jsou začasté zcela zbytečné, neboť srovnatelné péče se mi dostane i tehdy, když na příslušné instituci nikoho neznám. Drobný příklad: v létě jsem musel podrobit náš rodinný vůz technické kontrole a také měření emisí. Když jsem najel do příslušné haly, technik na mne mrkl a řekl: „Nejste s tou oktávkou od Tondy Tvarůžka?“ Když jsem se zatvářil nechápavě, tak dotaz dovysvětlil v tom smyslu, že mu volal kamarád Tonda, který ho připravil na příjezd svého výborného kámoše s oktávkou. Přestože jsem popravdě odpověděl, že Tondu neznám, nenechalo to na jeho velmi ochotném (a ve výsledku přiznám se i nezaslouženě tolerantním) přístupu k mému vozidlu sebemenší stopu.

Závěrem chci uvést, že přímluvce neschvaluji, nicméně v podstatě jim do určité míry rozumím. Ve většině případů totiž vůbec nejsou motivováni nijak materiálně a jde jim jen o to, aby jaksi pro klid svědomí udělali vše pro maximální míru harmonie v rodinách svých či známých. Prostě, zkoušený se na zkoušku stejně naučí, nicméně chce mít pro uklidnění pocit, že i když by neměl svůj den, není nic ponecháno náhodě.

Na straně druhé se však jedná o systémový problém. Jak známo, individuální přímluva může pomoci jedinci, naruší však celý systém a ohrozí jeho důvěryhodnost (vhodná paralela platí např. v oblasti hospodářské soutěže). Navíc, dostat se dříve na řadu v čekárně u lékaře anebo dostat lepší kvalitu rajčat zákonitě znamená, že všichni ostatní, kteří možnosti přímluvy nevyužili, přijdou na řadu později anebo dostanou horší zboží.

Na akademické půdě mne osobně velmi mrzí, že někteří studenti těchto intervencí vědomě využívají již na počátku svojí profesní kariéry. Obávám se, že pokud hned v této fázi sami nezjistí, že je něco špatně, velmi pravděpodobně budou podobné praktiky používat i v budoucnu: budou „urychlovat“ rejstříkové řízení, budou se snažit, aby rozhodování právě o jejich klientech bylo tolerantní i k jejich „chybám“ a možná se dostanou i do politiky, kde se aktivně zapojí do porcování medvědů a do podobných systémových deviací.

Jak se proti tomu bránit? Doporučuji naučit se říkat „ne“ i v těch zdánlivě nejnevinnějších případech a třeba o tom i napsat na některý z blogů. I přímluvci totiž blogy nepochybně čtou a možná jim bude nepříjemné se v některém textu poznat.
Celý příspěvek

13 října 2008

2. odborné symposium NS na téma "Komerční nemovitosti v judikatuře Nejvyššího soudu"

Nejvyšší soud ČESKÉ REPUBLIKY pořádá pod záštitou předsedkyně JUDr. Ivy Brožové
2. odborné symposium na téma

"Komerční nemovitosti v judikatuře Nejvyššího soudu"

Účelem symposia je získat zpětnou vazbu právní praxe a teorie ohledně judikatury Nejvyššího soudu České republiky, která se týká následujících tématických okruhů:

Vlastnické právo k nemovitostem, včetně jeho ochrany, převodních smluv a vkladových otázek (okruh 1),
Jiná věcná práva k nemovitostem, s výjimkou práv zajišťovacích (okruh 2), a
Nájmy nebytových prostor a nemovitostí, s výjimkou nájmů bytů (okruh 3).

NS tímto vyzývá praktikující právníky a členy akademické obce (včetně studentů práv), kteří mají zájem vyjádřit stanoviska k judikátům NS, vydaným ve výše uvedených právních oblastech v období posledních 36 měsíců, aby do 20. listopadu 2008 (včetně) zaslali na emailovou adresu symposium@nsoud.cz své písemné příspěvky v následující formě a struktuře:

Formát dokumentu: .doc nebo .pdf
Délka dokumentu: nejvýše 3 strany A4
Struktura dokumentu: dle přiloženého předepsaného formátu.

Autoři vybraných příspěvků budou do 26. listopadu 2008 (včetně) pozváni, aby své příspěvky prezentovali na veřejném slyšení, které se bude konat dne 4. prosince 2008 od 10:15 do 15:45 hod. v budově Nejvyššího soudu ČR, Burešova 20, Brno. Za Nejvyšší soud účast na symposiu předběžně přislíbili:

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., člen senátu č. 22 JUDr. Ludvík David, CSc., člen senátu č. 28
JUDr. František Balák, člen senátu č. 22 JUDr. Josef Rakovský, člen senátu č. 28
JUDr. Zdeněk Krčmář, člen senátu č. 29 doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., členka senátu č. 26

Srdečně zveme k pasivní účasti i Vás, kteří nezašlete písemný příspěvek – pokud se do 2. prosince 2008 včetně zaregistrujete na registrace@nsoud.cz uvedením údajů: jméno, příjmení, instituce, telefonický a emailový kontakt.

Další informace jsou k dispozici na internetových stránkách symposia
www.nsoud.cz/druhesymposium.htm

Nejvyšší soud ČR si vyhrazuje právo změnit místo anebo termín symposia, jakož i upustit od konání symposia. Předkladatelé příspěvků ani účastníci symposia nebudou mít žádný nárok na úhradu nákladů s tím spojených.

2. ODBORNÉ SYMPOSIUM K JUDIKATUŘE NS ČR

FORMÁT PŘÍSPĚVKU

Tématický okruh:
Uveďte číslo tématického okruhu, do nějž Vámi komentované rozhodnutí spadá (případně více okruhů, pokud se předmět rozhodnutí týká více tématických okruhů)

Autor příspěvku:
vedle jména a příjmení uveďte: název instituce, v níž působíte, svou emailovou adresu a telefonické spojení. Je-li autorů více, uveďte totéž ohledně všech

Spis. značka a datum:
uveďte spisovou značku a datum rozhodnutí, k němuž se váš příspěvek vztahuje

Právní věta:
uveďte právní větu, k níž se váš příspěvek vztahuje, případně ji z rozhodnutí vyabstrahujte

Stručné stanovisko:
jednou větou uveďte, zda s rozhodnutím souhlasíte, souhlasíte s výhradami, či nesouhlasíte

Skutkové okolnosti:
popište stručně skutkové okolnosti tak, jak vyplývají z komentovaného rozhodnutí, resp. předpoklady, které je třeba učinit, jelikož některé skutkové okolnosti nejsou v rozhodnutí popsány

Dotčená ustanovení:
vyjmenujte stručně ustanovení právních předpisů, jichž se právní věta týká

Podrobné stanovisko:
podejte stručně vaše právní stanovisko k rozhodnutí. Pokud s ním souhlasíte, vysvětlete stručně proč. Pokud s ním nesouhlasíte, vysvětlete stručně proč a uveďte, jak měl být spor podle vašeho názoru rozhodnut.

Datum příspěvku:
uveďte datum odeslání příspěvku

Pokud ve svém příspěvku citujete jiná díla či pokud z nich v podstatném rozsahu vycházíte, označte je plnou citací dle usance (autor, název, publikace/nakladatel, místo, vročení).

Odesláním tohoto příspěvku:
- prohlašujete, že osoba/osoby, uvedené v poli Autor, jsou výhradními autory tohoto příspěvku,

- souhlasíte s tím, aby Váš příspěvek byl bez nároku na odměnu uveřejněn v elektronickém či tištěném sborníku symposia, a

- souhlasíte s tím, aby údaje, uvedené v poli Autor (s výjimkou telefonického spojení a emailové adresy), byly v souvislosti se symposiem a v písemnostech či jiných dokumentech s ním souvisejících zveřejněny..
Celý příspěvek

12 října 2008

Orgány veřejné správy jako osoby povinné k dani z přidané hodnoty – neslučitelnost § 5 odst. 1 zákona o DPH se Šestou směrnicí

Při čtení tohoto rozsudku Soudního dvora jsem si připomněl časy, kdy jsem sepisoval svoji diplomovou práci, která se týkala posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) - mj. také implementace příslušných směrnic do českého právního řádu. Připadal jsem si tehdy jako zlatokop pokaždé, když jsem narazil na případy různých neslučitelností - až do okamžiku, kdy jsem během práce pro vládního zmocněnce pochopil, že se jedná o jev celkem běžný. Jelikož jsem se ale zmíněný případ týká daní - konkrétně DPH - vrátily se mi ony pocity z pionýrských dob - poněvadž se totiž daním - s výjimkou trudného období sepisování vlastního příznání - uctivě vyhýbám. Mám totiž pokaždé pocit osobní výhry, když se mi povede nějaký rozsudek z oblasti daní skutečně pochopit. A tak se ze samé radosti chci s Vámi podělit.


Rozsudek ze dne 16. září 2008, Isle of Wight Council a další, C-288/07 (velký senát, generální advokát M. Poiares Maduro)

Ustanovení práva ES: čl. 4 odst. 5 druhého pododstavce šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (Úř. věst. L 145, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 23, „šestá směrnice“) Ustanovení práva ČR: § 5 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty („zákon o DPH“) Oblast právní úpravy: Činnosti vykonávané veřejnoprávním subjektem – Provozování placených parkovišť – Narušení hospodářské soutěže – Význam výrazů ,vedlo-li by‘ a ,výraznému‘

[Z výrokové části rozsudku:]
1) Článek 4 odst. 5 druhý pododstavec [šesté směrnice] musí být vykládán v tom smyslu, že výrazné narušení hospodářské soutěže, ke kterému by vedlo nepodléhání dani v případě veřejnoprávních subjektů, které vystupují jako orgány veřejné správy, musí být posuzováno s ohledem na dotčenou činnost jako takovou, aniž by se toto posouzení týkalo konkrétního místního trhu.

2) Slova „vedlo-li by“, ve smyslu čl. 4 odst. 5 druhého pododstavce [šesté směrnice], musejí být vykládána v tom smyslu, že zohledňují nejen skutečnou hospodářskou soutěž, ale také hospodářskou soutěž potenciální, je-li možnost, že soukromý subjekt vstoupí na relevantní trh reálná, a nikoli čistě hypotetická.

3) Výraz „výraznému“, ve smyslu čl. 4 odst. 5 druhého pododstavce [šesté směrnice], musí být chápán v tom smyslu, že skutečné či potenciální narušení hospodářské soutěže nesmí být jen zanedbatelné.

Skutkový základ sporu: Několik místních orgánů podalo před anglickými soudy žalobu proti rozhodnutí správců DPH, kterými jim bylo odepřeno vrácení daní, jež tyto místními orgány odvedly v souvislosti s příjmy, které získaly z pronájmu parkovišť. Místní orgány totiž na základě výkladu příslušných ustanovení šesté směrnice, který Soudní dvůr poskytl v rozsudku Fazenda Pública, dospěly k závěru, že DPH nepodléhaly. V našem případě nešlo ani tak o to, zda je provozování parkoviště „výkonem veřejné správy,“ jako spíše o určení, zda i v takovém případě podléhá DPH na základě čl. 4 odst. 5 druhého pododstavce šesté směrnice. To totiž stanoví, že se orgány veřejné správy považují za osoby povinné k dani, vedlo-li by jejich nepodléhání dani k výraznému narušení hospodářské soutěže. A právě o výklad pojmu „výrazné narušení hospodářské soutěže“ v řízení šlo.

Poznámky k rozsudku a jeho relevance pro ČR: § 5 odst. 3 zákona o DPH, které by mělo do českého právního řádu transponovat dotčené ustanovení čl. 4 odst. 5 druhého pododstavce šesté směrnice, stanoví, že „[v]eřejnoprávní subjekt se při výkonu působností v oblasti veřejné správy nepovažuje za osobu povinnou k dani, a to i v případě, kdy za to přijímá úhradu. Pokud však uskutečňováním některých z těchto výkonů došlo podle rozhodnutí příslušného orgánu k výraznému narušení hospodářské soutěže, považuje se, pokud jde o tento výkon, za osobu povinnou k dani, a to ode dne nabytí právní moci vydaného rozhodnutí (zvýraznění doplněno).“ Zákon o DPH tedy předpokládá, že o narušení hospodářské soutěže rozhodne příslušný orgán, tedy Úřad na ochranu hospodářské soutěže, přičemž se orgán veřejné správy stane povinným až teprve od okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí. Z uvedeného navíc vyplývá, že se musí jednat o narušení hospodářské soutěže, ke kterému skutečně došlo. Tento výklad potvrzuje i „Informace o uplatňování DPH pro kraje a obce II“ vydaná v roce přijetí zákona Ministerstvem financí.

Na druhou stranu článek 4 odst. 5 šesté směrnice o individuálním rozhodnutí orgánu na ochranu hospodářské soutěže vůbec nehovoří. Námi anotovaný rozsudek pak potvrzuje, že je § 5 odst. 3 zákona o DPH s uvedeným ustanovením směrnice v rozporu. Soudní dvůr totiž dovozuje, že „podléhání veřejnoprávních subjektů DPH, ať už na základě druhého pododstavce čl. 4 odst. 5 šesté směrnice, či na základě třetího pododstavce tohoto ustanovení, vyplývá z výkonu dané činnosti jako takové, nezávisle na tom, zda uvedené subjekty čelí hospodářské soutěži na úrovni místního trhu, na kterém vykonávají tuto činnost, či nikoli“ (bod 40 rozsudku). Soudní dvůr to odůvodňuje zásadami daňové neutrality a právní jistoty (pro stručnost vypouštíme z citovaných pasáží odkazy na další judikaturu):

(42) Zásada daňové neutrality, základní zásada společného systému DPH, [ ...] brání tomu, aby v oblasti vybírání DPH bylo zacházeno rozdílně s hospodářskými subjekty, které uskutečňují tatáž plnění. [...]

(45) Teze zastávaná dotyčnými místními orgány přitom znamená, že by DPH podléhaly pouze některé místní orgány s výjimkou ostatních v závislosti na narušení hospodářské soutěže, které se na každém z místních trhů, na kterých tyto místní orgány působí, vyskytne, či nikoli, i když dotčené poskytování služeb, a sice provozování parkovišť, je v zásadě stejné. Tato teze tak znamená nejen to, že by se soukromými subjekty bylo zacházeno rozdílně v porovnání s veřejnoprávními subjekty v případě, že by nepodléhání veřejnoprávních subjektů dani vedlo pouze k méně významnému narušení hospodářské soutěže, ale rovněž to, že by bylo zavedeno rozdílné zacházení i mezi samotnými veřejnoprávními subjekty.

(46) Naproti tomu, pokud je uvedené narušení analyzováno s odkazem na činnost jako takovou nezávisle na podmínkách hospodářské soutěže, které panují na daném místním trhu, je dodržování zásady daňové neutrality zajištěno vzhledem k tomu, že všechny veřejnoprávní subjekty buď DPH podléhají nebo nepodléhají, přičemž se jediné prolomení této zásady týká pouze vztahů mezi veřejnoprávními subjekty a soukromými subjekty, a to pokud narušení hospodářské soutěže zůstává méně významné.

(47) Krom toho, jak Soudní dvůr mnohokrát připomenul, právní předpisy Společenství musejí být určité a jejich použití pro procesní subjekty předvídatelné [...]. Tento požadavek právní jistoty se uplatní obzvláště tehdy, jde-li o právní úpravu, jež by mohla obsahovat finanční zátěž, aby dotčeným osobám bylo umožněno seznámit se přesně s rozsahem povinností, které jim ukládá [...].

(49) Teze, podle které narušení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 4 odst. 5 druhého pododstavce šesté směrnice musí být posuzováno s ohledem na každý z místních trhů, na kterých místní orgány nabízejí k nájmu parkovací místa na parkovištích, tak předpokládá, že se na základě často složitých hospodářských analýz provádí systematické přehodnocování podmínek hospodářské soutěže na velkém množství místních trhů, jejichž určení se může zdát zvláště obtížné v rozsahu, v němž se vymezení těchto trhů nezbytně neshoduje s územní působností místních orgánů. Krom toho na území téhož místního orgánu může existovat několik místních trhů.

(50) Taková situace tedy může vyvolat četné spory v návaznosti na jakoukoli změnu, kterou jsou dotčeny podmínky hospodářské soutěže panující na daném místním trhu.

(51) Místní orgány ani soukromé subjekty tak nebudou moci předvídat s jistotou požadovanou k vedení svých záležitostí, zda na daném místním trhu bude provozování placených parkovišť místními orgány DPH podléhat, či nikoli.

(52) Tato situace by tedy mohla vyvolat nebezpečí, že budou ohroženy zásady daňové neutrality a právní jistoty.

Soudní dvůr navíc v odpovědi na druhou otázku dovodil, že k výraznému narušení hospodářské soutěže ani nemusí ve skutečnosti dojít. Nejprve připomenul, že je třeba výjimku z daňové povinnosti stanovenou pro orgány veřejné správy vykládat úzce (body 60 a 61), aby pak konstatoval, že by příliš úzké vnímání pojmu „výrazné narušení hospodářské soutěže“ mohlo odradit potenciální soutěžitele od vstupu na relevantní trh. Proto je třeba soutěží chápat i soutěž potenciální, přičemž by však „[č]istě teoretická možnost, že soukromý subjekt vstoupí na relevantní trh, která by nebyla podložena žádnou skutečností, žádným objektivním údajem či žádnou analýzou trhu, nemohla být pokládána za existenci potenciální hospodářské soutěže. Aby tomu tak bylo, musí být tato možnost reálná, a nikoli čistě hypotetická“ (bod 64). V závěrečné části rozsudku pak Soudní dvůr vymezuje pojem „výrazné“ (byť pouze potenciální) narušení hospodářské soutěže jako větší, než zanedbatelné.

Z výše uvedeného plyne, že orgány veřejné správy jsou povinné k DPH nezávisle na rozhodnutí Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, jakmile by jejich činnost, která by jinak byla „výkonem veřejné správy,“ mohla potenciálně výrazně narušit hospodářskou soutěž. Je otázkou, zda na tuto skutečnost bude nějak reagovat český zákonodárce. Na uvedený stav totiž ve skutečnosti doplácejí pouze soukromí podnikatelé, kteří z mnoha činností, které orgány veřejné správy provozují bez zatížení DPH (vedle placených parkovišť se může jednat třeba o nakládání s odpadem), daň platit musí a jsou tak proti nim v nevýhodě.
Celý příspěvek

10 října 2008

168 hodin aneb zpověď morální mrtvoly

Ve snaze udělat si hezký večer s další sadou reportáží o finanční krizi jsem si v televizi nalistoval svých (díky Noře Fridrichové oblíbených) 168 hodin, abych se dověděl, o co jsem v minulém týdnu přišel ve dnech, kdy mě média minula. Místo toho mě ovšem moderátorka posunula do pochybnosti o tom, zda jsem už opravdu – stejně jako jiní právníci, vůči zvrhlosti jejichž uvažování byla reportáž namířena – úplně za hranicemi morální normality. Reporáž nebyla o nuancích celého příběhu, věci, spisu; byla zaměřena na jeden jeho aspekt a tak snad i já si mohu dovolit zde referovat jen o onom výseku, tak jak byl Českou televizí popsán (takže se místo snahy o komplexní popsání sejdeme s ČT jen u jakési sdílené subjektivity tohoto příběhu), nejde ostatně tolik o příběh sám, jako o rozpor mezi pohoršením, který tento jeho fragment vyvolal u novinářů televize veřejné služby, a pochopením a pocitem, že vše je tak jak má být a klidně mohu jít spát…který vyvolal u mne.

Noc, jedna oslava a její patnáctiletý účastník jde tmou domů. Vstoupí do vozovky (podle televizí uváděných expertíz nečekaně), kde jej srazí auto, a to tak, že přelétne přes střechu a prorazí kufr, do kterého se zaboří. Řidič aniž by zkontroloval, co se stalo, odjede domů a teprve v garáži zjistí, že má v kufru auta (jež patří jisté obchodní společnosti-možná leasingové, možná zaměstnavateli toho řidiče) mladého a značně poškozeného člověka. Místo aby mu poskytl pomoc (hvězdné nebe nad ním svítí, ale mravní imperativ to tentokrát prohrál na celé čáře) , odveze ho do lesa a tam jej pohodí, aby se zbavil důkazu (těžko říci o čem). Mladík ale ještě žije, doplazí se do civilizace, je zachráněn a může označit toho, kdo mu místo poskytnutí pomoci chtěl poskytnout trvalé lesní zapomnění. Řidič je nalezen a odsouzen za pokus vraždy (!) a jde přemítat do vězení o svém zločinu a trestu. Až potud je odpověď právního systému na lidská pochybení v pořádku, a to i dle televizní reportáže.
S odstupem několika desítek měsíců se ovšem přihlásí ona společnost, které auto patřilo, a požaduje náhradu škody na vozidle po rodičích chlapce, neboť nehodu samu podle oněch expertů svým náhlým vstupem do vozovky zavinil on. Až potud berme příběh jako bernou minci.
V této podobě je ale reportér zděšen a nařkne právníky oné společnosti, soudy, které na takový nárok slyší, i celé právo, z nepochopení morálky a z úzkého - „právnického“ - pohledu na věc nemajícího pochopení pro rodiče chlapce. Copak nevytrpěli dost? Jak je možné po nich chtít ještě peníze za škodu?! To jsou právníci opravdu tak morálně zaslepeni těmi svými zatracenými paragrafy, že nevidí nenormálnost a nemorálnost takového požadavku?
A při tomhle apelu jsem se zarazil. Já ji totiž také nevidím. Jinak řečeno: nevidím nic nenormálního na tom, že společnost, které vznikla na autě škoda – pokud byla tato škoda způsobena převážně jednáním chodce a ne jednáním řidiče – požaduje tuto škodu na chodci, který ji zavinil, a to ještě předtím (byť jen chvilku předtím), než se chodec sám stal obětí tak děsivého činu řidiče. Zdá se mi spíš absurdní, proč by tato společnost (jako osoba třetí, jejíž vztah k řidiči není znám) měla být trestána za jednání tohoto řidiče po nehodě samé. Bylo by morálnější a méně „právnické“, kdyby se právo na náhradu škody mezi osobou A a B řídilo tím, jak se po škodní události zachovala k osobě B osoba C? Nebo opravdu máme celý příběh chápat celostně a pomáhat oběti trestného činu i ve vztahu k událostem, ke kterým došlo ještě před ním, a to i na úkor třetí osoby?
Jsem na vážkách, jestli jsem opravdu právník, který pro paragraf v oku svém nevidí křivdu na svém bližním, nebo si jen dělám těžkou hlavu z historky posunuté jedním novinářem do oblasti co nejdojímavější a burcující city mainstreamové společnosti, která jednohlasně odsoudí krkavčí majitelskou společnost. Přiznám se totiž ještě k jedné věci: na té společnosti mi bylo dost sympatické, že – pokud jsem správně pochopil časovou souslednost - čekala s uplatněním nároku na náhradu škody poměrně dlouhou dobu, jakoby na jedné straně nechtěla na rodiče vystartovat hned po nehodě a na druhou stranu jakoby nechtěla zmeškat promlčecí lhůtu.
Dospělí právníci jsou vážně divní…
Celý příspěvek

08 října 2008

Jiří Přibáň: Kelsen, Hayek a soudcovský pragmatismus

Po delší odmlce zdravím čtenáře Jiného práva a dovoluji si předložit menší právně filosofickou poznámku. Inspirovala mě k ní nedávná kritická úvaha Jana Komárka týkající se projevů Václava Klause a Petra Pitharta na oslavách 15. výročí existence Ústavního soudu. Jan Komárek má samozřejmě pravdu, když poukazuje na nebezpečné politické souvislosti Klausových jinak zcela neudržitelných a doktrinálně velmi slabých ústavních názorů. V souvislosti s prezidentovou poznámkou o údajně opomíjeném normativismu a následnou kritikou „účelových a subjektivistických“ přístupů jsem si nicméně okamžitě vzpomněl na Posnerovu knihu Law, Pragmatism, and Democracy z roku 2003, ve které autor mimo jiné věnuje značný prostor kritickému srovnání Kelsena a Hayeka. A protože jsem marně čekal, že se některý z příznivců teoretického směru law and economics na tomto blogu o Posnerově srovnávací studii zmíní, tak zde nabízím její stručné shrnutí a nástin některých hlavních problémů.

Richarda Posnera považuji za nejzajímavějšího představitele law and economics, který jako jeden z mála dokáže teoreticky přesáhnout úzký rámec soudcovské profese a současně promýšlet právní problémy v kontextu ekonomie, společnosti, ale i literatury nebo politické normativní filosofie. Ačkoli jsou jeho myšlenky vždy „předvařené“ ideologií konzervativního liberalismu a jeho filosofický pragmatismus je záměrně povrchní a mezi akademickými právními filosofy vyvolává někdy úsměv a jindy svrbění, domnívám se, že bychom se i v českém právním kontextu měli Posnerovým dílem více kriticky zabývat.

Posner totiž navazuje na dlouhou tradici amerického právního realismu a rozpracovává především Holmesovo pojetí pragmatické jurisprudence. Narozdíl od přežívajícího školometství post-komunistické právní a politické dogmatiky totiž každý student na amerických, ale i britských nebo jiných evropských univerzitách ví, že k soudcovskému rozhodování účelovost a subjektivní pohled patří, a záleží jen na tom, jak se s nimi v rámci právního systému „pracuje“.

Na Kelsenově normativismu Posner-pragmatik oceňuje kromě jiného:

- Že roli soudce ztotožňuje Kelsen se soudcovskou pravomocí, tj. s normativním rámcem výkonu jeho profese. Namísto donekonečna omílaného sporu mezi přirozenoprávním univerzalismem a pozitivistickým legalismem se tak soudcovská činnost posuzuje podle vnitřních kritérií právního systému. Podle Kelsena se nemáme zajímat o to, jakým způsobem soudce dospěl ke svému rozhodnutí, ale zda měl k takovému rozhodnutí pravomoc.

- Z toho podle Posnera nijak neplyne, že by soudce neměl povinnost pragmaticky zvažovat možné důsledky svého rozhodnutí. Tato povinnost je ovšem vždy omezena povahou jeho soudcovské role, jak ji definuje pozitivní právo. Soudce tak může zvažovat i ryze praktické důvody svého rozhodnutí, které často mohou jít nad rámec soudcovské role. Důležité ale je, že všechny tyto důvody nakonec vycházejí z vlastního obsahu pozitivního práva, nikoli z holého faktu soudcovské autority.

- S tím souvisí i další základní teze normativismu, že totiž právní interpretace je ve skutečnosti omezením soudcovského uvážení, nikoli naplněním soudcovské autority.

- Posnerův (a Holmesův) pragmatický soudce samozřejmě nemůže přijmout Kelsenovu tezi, podle níž normu (to, co by mělo být) nelze odvodit od faktu (toho, co jest). Přijímá bezvýhradně ovšem jiný klíčový předpoklad normativismu, totiž že v soudcovské činnosti neexistuje rozdíl mezi tvorbou a aplikací práva a že tehdy, když soudce nemá žádnou předem stanovenou normu, podle které by měl případ řešit, nestává se zákonodárcem a „nevystupuje mimo právní rámec“ (jak by tvrdil Hart).

- S tím souvisí důležitý postulát normativismu: soudcovo rozhodování je legální, protože je soudcem, a ne proto, že by postupoval podle nějakých formálně stanovených kritérií rozhodování! Skutečnost, že určité právní případy nabízejí dvě zcela protikladná řešení nebo že určitý právní dokument nabízí dvě zcela rovnocenné a přitom protikladné interpretace, by nás neměla znepokojovat, protože patří bytostně k systému pozitivního práva. Právě kvůli ní ve společnosti existují soudci!

Posner tyto pragmatické momenty, které jsou vlastní právní normativitě, nakonec velmi plasticky shrnuje do následujícího tvrzení:

„Kelsen‘s concept of law is closer to judges’ conception of their role than Hart’s is. Judges don’t in their own mind divide what they do on the bench into “applying law” and “legislating”. What they think they’re doing is deciding cases using all the resources available to them (legislative texts, precedents, policy, moral intuitions, and so forth) without however exceeding their jurisdiction, broadly defined, as they would be doing if they decided a case that was not justiciable or if they decided it on the basis of a financial or familial or partisan political interest in the outcome.” (s. 269)

Velmi stručně shrnuto: ačkoli Posner odmítá metodologické Kelsenovo dělení normativity a fakticity, v normách pozitivního práva nalézá dost prostoru pro obecnější sociální kritéria soudcovského rozhodování, ke kterým musí pragmatický soudce přihlížet, ovšem za podmínky, že při rozhodování nepřekročí vlastní pravomoc.

Posner označuje Kelsenovu teorii za „jurisdictional concept of positivism“ a považuje ho za mnohem flexibilnější a schopnější vypořádat se s právními mezerami a všemi oblastmi právního uvážení, než jak se o to snaží různé verze právního a politického formalismu. A v tomto ohledu je velice zajímavá právě Posnerova kritika von Hayeka, za jehož dogmatickým lpěním se údajně jen skrývá odvěká touha spoutat soudce vyššími normami přirozeného práva.

Narozdíl od Kelsenova má Hayekův soudce výhradní povinnost řídit se vnitřní logikou a normami právního systému a nesmí do právních pravidel a zvyků zavádět žádná kritéria účelovosti. Jak ovšem poznamenává Posner, takový soudce nemůže nijak měnit existující řád, ani reagovat na měnící se sociální realitu. Mnoho z těchto pravidel a zvyků přitom může být škodlivých nebo nefunkčních. Podle Posnera tak Hayekův formalismus nakonec představuje parodii Burkeovského konzervatismu, která nejenže není schopna reagovat na sociální změnu, ale ani přizpůsobit právo ekonomickým pravidlům a měnícím se ekonomickým potřebám. Každý soudce interpretující právo nad rámec existujících pravidel a zvyků postupuje podle Hayeka protiprávně, čímž ovšem dochází k další parodii, tentokrát Weberova pojetí formální legality. Trváním na absolutním a anachronickém právním formalismu ovšem Hayek nakonec popírá jím vychvalované anglo-americké pojetí práva, jehož hlavním cílem nikdy nebyla jen formální legalita, ale především ochrana majetkových a politických práv.

Posner se pochopitelně přiklání na stranu Kelsenova obsahově neutrálního pojetí práva, které umožňuje pružněji reagovat na sociální změnu a vzít v úvahu i proměny moderní ekonomiky a její vazby vůči právu (přesně ono „law and economics“). Zatímco Hayekovi jde nakonec o ideologickou bitvu o „vládu práva“, která je narozdíl od vlády socialistického plánovače „dobrá“, Kelsen coby neideologický teoretik by se nikdy do diskuzí o tom, jaké právo je „dobré“, nepustil. Nejenže by to nebylo vědecké, ale k čemu by to vlastně nakonec bylo užitečné? A v tom možná spočívá rozdíl mezi právním pozitivismem a přirozenoprávními ideologiemi. Ale to už je jiné téma.

Jiří Přibáň
Celý příspěvek

Dvě volná místa na Ústavním soudě

Pokračujeme v sérii inzerátů "samá pozivitiva a sociální jistoty", tentokráte na Ústavním soudě, a to na pozici poradce a knihovníka.

Ústavní soud
Joštova 8, 660 83 Brno

hledá vhodného kandidáta/kandidátku na pozici poradce pro přípravu Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pro přípravu rozhodnutí Ústavního soudu vyhlašovaných ve Sbírce zákonů

Požadavky:
- vysokoškolské právnické vzdělání
- základní přehled o legislativních pravidlech vlády
- výborná znalost českého jazyka, pravopisu a gramatiky, schopnost rozpoznat a opravit pravopisné, gramatické a stylistické chyby v textu (čárky, větné vazby, správné tvary slov, zájmena atd.)
- schopnost rozeznat (a opravit) věcné nesprávnosti
- výborná znalost práce s programem Microsoft Word
- uživatelská znalost Windows, Microsoft Outlook, Adobe Acrobat, Internet Explorer (včetně schopnosti vyhledávat informace na internetu), ASPI
- samostatnost, pracovitost, invence, pečlivost, svědomitost
- umění jednat s lidmi
- rozmanitá právní praxe výhodou

Nabízíme:
- klidnou, samostatnou a odpovědnou práci
- dlouhodobou pracovní perspektivu
- odpovídající platové ohodnocení

Nástup možný podle dohody.

Písemné nabídky s životopisem v epické (tj. nikoli strukturované) formě v rozsahu jedné normostrany společně s původní esejí (úvahou) na libovolné právní, politické či společenské téma v rozsahu jedné normostrany, společně zasílejte do 31.10.2008 na adresu: eva.kubinyi@usoud.cz
--------------------------------------------------------------------------------------

Ústavní soud dále hledá vhodného kandidáta/kandidátku na pozici knihovník/knihovnice

Požadavky:
- vysokoškolské vzdělání knihovnického zaměření
- pracovní znalost francouzštiny nebo němčiny
- pracovní znalost angličtiny výhodou
- praxe v oboru
- zkušenost s knihovnickým systémem výhodou
- základní orientace v elektronických právních zdrojích
- uživatelská znalost MS Office
- bezúhonnost, svědomitost, pečlivost
- schopnost týmové práce
- pracovní i časová flexibilita
- samostatnost při výkonu práce

Nabízíme:
- zajímavou odbornou práci ve specializované institucionální knihovně
- možnost podílet se na zásadní přestavbě stávající knihovny
- dlouhodobou pracovní perspektivu
- odpovídající platové ohodnocení

Termín nástupu: 01.01.2009

Písemné nabídky se strukturovaným životopisem a referenčními kontakty zasílejte do 31.10.2008 na adresu: eva.kubinyi@usoud.cz
Celý příspěvek

06 října 2008

Opravdu jiné právo?

Ano, ten nešťastný mladík zpanikařil. Bylo mu dvaadvacet a byl do poloviny těla ochrnutý, neboť kulka při nešťastné přestřelce po útěku z Babic mu poranila páteř.
Když ho věšeli, museli ho na šibenici vysadit. A on křičel: maminko věšejí žebráka! Žebráka věšejí! V protokolu o popravě je napsáno, že tato slova vykřikoval hysterickým způsobem. A také se popravčí komise ptal: nešlo by to ještě nějak zařídit?
Tedy neumřít.
Nešlo.

Těžce postižený mladík se jmenoval Stanislav Plichta a jeho poprava nakonec proběhla úspěšně.
Jedním z těch, kdo ji osobně sledoval, byl předseda příslušného senátu, soudce, Vojtěch Rudý, který už předtím (také úspěšně) poslal na smrt jeho otce (a dalších šest) v jihlavském procesu v červenci 1951.
Dalo by se s nadsázkou říci rodinný soudce.
A se stejnou nadsázkou označit to, co se tehdy dělo, jako „opravdu jiné právo“.
Opravdu jiné právo?

Když jsem už před řadou měsíců přislíbil, že na podzim napíši pár poznámek na „Jiné právo“, trošku jsem kalkuloval, že to pro mne v té době už bude jednodušší. Očekával jsem, že o soudcích jako je Vojtěch Rudý toho budu vědět hodně, že se s nimi (a motivy jejich jednání) důkladně seznámím při práci na knize „Mlynáři od Babic“, kterou jsem plánoval na začátku podzimu dokončit ještě se spoluautorem Miroslavem Kasáčkem.
Což se podařilo.

Kniha tento měsíc vyjde. Věřím, že zaujme. Popisované drama je téměř neuvěřitelné, stejně jako osudy tehdejších lidí. Jeden malý háček, tu ale je: Motivům toho, proč se soudci a státní zástupci, evidentně vzdělaní lidé, mezi nimiž byli i prvorepublikoví právníci, dopouštěli těchto krutostí, jsem se ani po bádání v archivech a zpovídání pamětníků nijak nepřiblížil.
Zjistil jsem ale několik věcí.

Jednak, že podobnou otázku si kladli už jiní. Například Vilém Hejl v knize Zpráva o organizovaném násilí píše: „Českobudějovický okresní soudce Josef Urválek byl kdysi podle všech běžných měřítek spořádaný a slušný člověk.“ Tak Hejl píše o obávaném prokurátorovi z procesu se Slánským.

Urválek to nakonec dotáhl až na předsedu Nejvyššího soudu a pokračoval ve svém spořádaném životě.

Proč se mezitím účastnil justičních vražd není příliš jasné.
S tím ovšem souvisí, že o vraždících soudcích a prokurátorech (až na pár výjimek) víme velmi málo. A nejen to: i archivní materiály jsou neobyčejně chudé. A o samotných osobnostech soudců může badatel najít podstatně méně informací, než o příslušnících StB. Zatímco profesní životopisy příslušníků tajné policie včetně fotografií jsou spořádaně uloženy v archivech, k soudcům je obtížné se propracovat.
A i to málo, co existuje, nenabízí odpovědi na otázky, které nás především zajímají.
Proč?
Proč ti, kteří měli dbát na spravedlnost, se dopouštěli těch nejhorších nespravedlností?
Ta otázka je totiž důležitá právě u soudců a prokurátorů – neboť u příslušníků tajné policie se jaksi příliš neočekává, že se budou chovat jinak, než se nakonec chovali.
Kdo si prostuduje nesmírně obsáhlou třídílnou publikaci Československá justice 1948-53 v dokumentech, dozví se řadu pozoruhodných podrobností. Ale ani tam nenajde odpovědi na zmíněné otázky. Proč?
Pozoruhodné je, že (až na pár výjimek) se soudcům ani příliš nevěnují historické studie. A v některých případech dokonce neznáme jejich tváře – kdo chce, ať sám nahlédne aspoň na některé z nich: viz Paměť a dějiny 2008/01.

Jestliže zájem o příslušníky tajné policie leží ve stínu zájmu u jejich spolupracovníky, pak zájem o zločinné soudce a prokurátory leží ve stínu dvojnásobném.

Neexistují ani kritické reflexe rodinných příslušníků z další generace. Víc než to – v celé justici – zdá se – je minulost zakázané téma. Neexistují proto ani vzpomínkové reflexe ostatních někdejších českých soudců. Ani těch současných, kteří mezi těmito zločinnými právníky studovali a orientovali se.

Jakoby vzpomínka na dobu posedlou ďáblem hrozila tohoto ďábla znovu vypustit při pouhé slovní připomínce.

Vzpomínám si na jeden pozoruhodný hovor z devadesátých let. Dělal jsem rozhovor pro náš deník s jedním významným soudním funkcionářem (ne, neprozradím jeho jméno, i když je stále ve funkci) a ptal se na jeho názor jak trestat komunistické zločiny.
Zatvářil se odmítavě.
„Je to těžké,“ řekl.
A pokračoval: „Znal jsem osobně jednoho soudce, kterému vyčítali, že se v padesátých letech účastnil nějakých procesů. To vám byl přitom tak hodný člověk.“
„Opravdu, to byl jeden z nejhodnějších soudců.“
Ten soudce, o kterém onen funkcionář mluvil, se jmenoval Rudý.
Nevěděl nejspíš, že političtí vězni mu dali ještě jiné jméno: Rudý Kat.
Celý příspěvek

Nabídka pracovní pozice vedoucí sekretariátu místopředsedkyně Ústavního soudu

Místopředsedkyně ÚS ČR dr. Eliška Wagnerová hledá vhodnou kandidátku (popř. kandidáta) na místo tajemnice (tajemníka).

Požadavkem je zkušenost s administrativní činností (práce s PC včetně psaní na diktát, práce s internetem a e-mailem), pracovní a časová flexibilita, schopnost základní komunikace v jednom světovém jazyce (nejlépe angl.). Nástup od prosince 2008; trvání pracovního poměru se předpokládá po dobu rodičovské dovolené stávající zaměstnankyně, nebo na základě dohody. Platové zařazení v 9. třídě, osobní ohodnocení po třech měsících. Vzhledem k časovým nárokům je nabídka vhodná spíše pro studující s individuálním studijním plánem, popřípadě studující v kombinovaném studiu. Zájemci mohou kontaktovat sekretariát na tel. č. 542161166, nebo e-mailové adrese michaela.vrbova@usoud.cz. V takovém případě poskytněte vedle strukturovaného životopisu i telefonický kontakt.
Celý příspěvek

Zajímavé čtení na webu – lustrace, předběžná otázka a ústavní pluralismus

Doufám, že se v lavině čerstvých příspěvků na Jiném právu neztratí upozornění na tři zajímavé publikace, všechny volně dostupné na internetu.

Po delší odmlce publikujeme dva nové Eric Stein Working Papery, první z pera jednoho z vážených komentátorů zde na Jiném právu, Davida Kosaře. David píše o stále živém tématu českého lustračního zákonodárství, přičemž jej však nezkoumá z pohledu jeho legitimity anebo politické přijatelnosti. Namísto toho se zabývá jeho souladem s Evropskou úmluvou a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoliv se David domnívá, že lze ve světle těchto požadavků lustrace v Česku obhájit, myslí si, že by lustrační zákony měl zrušit Ústavní soud pro jejich rozpor s Listinou. Rád bych také Davidovi v této souvislosti pogratuloval: příspěvek byl přijat k publikaci v European Constitutional Law Review.

Druhý dnes publikovaný Eric Stein Working Paper napsal Xavier Groussot, docent na Právnické fakultě Univerzity v Lundu, mj. autor rozsáhlé publikace o principech v právu EU. Zabývá se řízením o předběžné otázce, přičemž čtenáře seznamuje s nejnovější judikaturou Soudního dvora, nedávným usnesením Evropského parlamentu o úloze soudců jednotlivých států v evropském soudním systému a změnami, které přináší Lisabonská smlouva. Zároveň se pokouší řízení zasadit do širšího teoretického rámce, který Xavier nazývá diskursivní právní pluralismus.

Nakonec malá domů: Evropský univerzitní institut ve Florencii publikoval jako svůj working paper záznam ze symposia o ústavním pluralismu, které jsem pořádal v lednu společně Matejem Avbeljem. Zúčastnili se ho Julio Baquero Cruz (Centro de Estudios Políticos y Constitucionales a Universidad Carlos III (Madrid)), Mattias Kumm (New York University School of Law), Miguel Poiares Maduro (Soudní dvůr a Evropský univerzitní institut) a Neil Walker (The University of Edinburgh School of Law). Pro každého, kdo by chtěl z první ruky zjistit, čeho se tahle v současnosti nadměrně populární teorie snaží dosáhnout, je to ten nejlepší úvod. Všichni zmínění jsou naprosté špičky v dané oblasti – jsou totiž do značné míry těmi, kdo ji definují. Na symposiu přitom byli donuceni vzhledem k jeho velmi diskusní podobě formulovat svoje myšlenky jasně, stručně a srozumitelně.

Přeji příjemné a zajímavé čtení!!!
Celý příspěvek

05 října 2008

K rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady ...

Asi většina právníků, kteří se zabývají ve větší či menší míře právem obchodních společností, zaregistrovala rozhodnutí NS sp.zn. 29 Cdo 1193/2007 z 3.10. 2007 (odůvodnění rozhodnutí však proniklo - pokud se nepletu - na veřejnost až poněkud později někdy v průběhu tohoto roku). Podstatou daného rozhodnutí je konstatování, že jelikož rozhodování jediného společníka (akcionáře) v působnosti valné hromady není právním úkonem, musí k přijetí takového rozhodnutí dojít usnesením představenstva, a nemůže být tedy učiněno stejným způsobem jako jednání vůči třetím osobám navenek (např. 2 členy představenstva). Toto rozhodnutí způsobilo v právní praxi určité pozdvižení.

Hlavně asi proto, že se do té doby v praxi postupovalo převážně jiným způsobem, kdy se k příslušnému rozhodnutí v podstatě přistupovalo jako k právnímu úkonu, tak bylo činěno i podepisováno. K tomu přitom docházelo nejen v advokátní praxi, ale i v praxi notářské, kdy se v těch případech, kdy ObchZ vyžadoval formu notářského zápisu zpravidla postupovalo dle § 62 not. řádu (tedy zápis o právním úkonu) a nikoliv dle § 80a a násl. cit. zákona, který řeší zápis o rozhodnutí orgánu právnické osoby. Příslušné rozhodnutí v tom učinilo tak trochu "zmatek". Začaly vyvstávat otázky, co dál? Co s rozhodnutími, která byla již v minulosti přijata atp.?Vyvstala otázka (ne)možnosti jediného společníka nechat se zastoupit, což bylo aktuální zejména u zahraničních společníků, kteří možnosti zastoupení hojně využívali a zpravidla zmocňovali přímo advokáty, kteří jim v té souvislosti poskytovali poradenství.

V posledním čísle Právního rádce (č. 9/2008, s. 4 an.) vyšel článek z pera JUDr. Štenglové (mj. předsedkyně senátu NS, který vydal shora uvedený judikát) a JUDr. Petra Čecha, který se k předmětné problematice vyjadřuje. Jelikož lze daný článek považovat s ohledem na jistou "personální unii" za takřka autentický výklad, asi by neměl daný článek ujít pozornosti žádného z korporátních právníků. Co autoři v článku řeší? Tak nejprve vysvětlují kořeny, resp. judikatorní pozadí, které předcházelo přijetí výše uvedeného judikátu, přičemž argumentují (poměrně přesvědčivě), že náznaky v tomto ohledu byly již v předchozí judikatuře a uvedený judikát by tak neměl být vnímán jako žádný přelom. Zdůvodňují, že jediný společník v působnosti valné hromady nejedná, ale rozhoduje, pročež musí dojít k přijetí uvedeného rozhodnutí představenstvem jako kolektivním orgánem (ve shodě s daným judikátem).

Následně se autoři vypořádávájí s jednotlivými "problémy", se kterými je zřejmě "zavalili" jednotliví praktikující právníci po vydání cit. judikátu. K požadavku písemné formy zmiňují, že mají zato, že postačí písemný zápis o přijetí rozhodnutí na zasedání představenstva (byť vlastní rozhodnutí nebude přijato v písemné formě - s výjimkou rozhodování per rollam). Pro podpis zápisu postačí bude-li podepsán v souladu s §195 odst. 1 ObchZ, přičemž podpis dalších osob nebude zpravidla nutný, a to i když bude pořizován notářský zápis dle § 80a an. not. řádu. Jinak tomu bude ovšem v případě, bude-li pořizován zápis dle §62 not. řádu, kdy by měl být předepsaný způsob jednání za společnost dodržen.

Zde se mi zdá, že vyplouvá na povrch určitá kostrbatost. Není-li to přeci právní úkon (jak plyne z daného judikátu a argumentace autorů v článku), tak jak je možno pořizovat zápis o právním úkonu? Argumentace autorů je poměrně jednoduchá. Nejdřívě uvedou, že za formálně nejčistší řešení považují, aby not. zápisy byly pořizovány (je-li jediným společníkem česká právnická osoba s kolektivním statutárním orgánem) dle §80a not. řádu. Připouštějí však, že tak lze činit i dle §62 not. řádu, a to z toho důvodu, aby byla dodržena rovnost přístupu ke všem společníkům. Je-li jediným společníkem fyz. osoba, nemůže pochopitelně učinit zápis o svém rozhodnutí postupem dle § 80a not. řádu, totéž platí v případě pr. osob s individuálním stat. orgánem, popř. u práv. osob, jejichž vnitřní poměry se řídí zahraničním právem. Z toho dovozují: "Jakmile ale připustíme notářský zápis podle § 62 a násl. notářského řádu pro určitý okruh společníků, bylo by právně problematické jej ostatním upírat" Takže i jediný společník (a.s.) může nadále využít § 62 not. řádu, ale postup by dle daných autorů měl být takový, že nejprve představenstvo přijme kolektivním způsobem rozhodnutí (avšak v nedostatečné formě) a následně osoby jednající jménem společnosti před notářem "projeví vůli společnosti, která se předtím řádně konstituovala".

V určité "kostrbatosti" autoři pokračují, když se věnují otázce, kdy je rozhodnutí přijato. Dovozují, že je tomu okamžikem účinnosti rozhodnutí představenstva, tj. kdy se na něm představenstvo usnese. Problém je, že tak nebude učiněno v náležité formě pro absenci písemnosti či not. zápisu. Přesto se však autoři elegantně přenášejí tím, že se i na rozhodování jediného společníka v působnosti valné hromady uplatní režim neplatnosti usnesení valných hromad. Platí tak pravidlo, že i formálně vadné rozhodnutí se považuje za platné, není-li jeho neplatnost vyslovena předvídaným způsobem (tj. buď v rejstříkovém řízení anebo v řízení o neplatnosti usnesení VH). Takže vlastně nevadí, že všechna rozhodnutí jediného společníka (a.s.) budou přijímána jako formálně vadná, jelikož dojde k jejich následnému odstranění doprovedením příslušné formy. Navíc - pokud se neplatnosti včas nedovolá žádná z oprávněných osob (viz rel. krátká prekluzivní lhůta), bude takové rozhodnutí platit, i když formální vady nebudou odstraněny.

K zastoupení jediného akcionáře autoři uvádějí, že je možné, avšak nikoliv na základě standardní plné moci k provedení právního úkonu, ale na základě plné moci dle § 184 odst. 1 ObchZ, která se týká možnosti zastoupení akcionáře na valné hromadě. Toto zastoupení však nepřichází v úvahu pro vlastní přijetí rozhodnutí představenstva jednající aka jediný společník (akcionář) v působnosti valné hromady, poněvadž platí zásada osobního výkonu funkce členů představenstva, ale příslušný zmocněnec může následně "takové rozhodnutí [přijaté předtím kolektivně představenstvem] ... 'dotáhnout' do zákonem požadované formy notářského zápisu".

K zahraničním právnickým osobám pak autoři uvádějí, že na ně vývody uplatněné v daném článku neplatí - bude záležet na příslušné zahraniční úpravě, která bude upravovat, jakým způsobem a orgánem dané zahr. společnosti vykonávají práva v dceřiných společnostech. Z hlediska not. zápisu budou používat § 62 not. řádu, jelikož ostatně čeští notáři nejsou schopni ověřovat náležitosti zahraničního práva a s ohledem na to bude fungovat i jejich zastoupení.

V závěru se autoři vyslovují proti ukvapené legislativní změně, která by např. stanovila, že rozhodnutí jediného společníka v působnosti VH je právním úkonem, protože by tak mohlo dojít k "průlom[u] do dlouho utvářeného judikatorního konceptu" (tím konceptem je myšleno stávající pojetí vysvětlené danými autory) a takový průlom by mohl - obávají se autoři - otřást "právní stabilitou a jistotou".

Myslím, že je velmi dobře, že shora uvedený článek vznikl, poněvadž má zřejmě potenciál poskytnout praxi vyšší jistotu tam, kde se přece jen zdála v důsledku cit. judikátu poněkud nabouraná, a tedy i potenciál stát se hojně užívaným "permisivním pramenem práva" (abych použil Hartovu terminologii). Některé radikální důsledky příslušného judikátu, kterých se praxe obávala, jsou jím vyloučeny či alespoň omezeny. Lze tedy JUDr. Štenglové (a samozřejmě i P. Čechovi) poděkovat za dointerpretaci shora cit. judikátu. Musím se však přiznat, že trochu na mne daný článek (a to nemyslím nijak negativně, spíše naopak) působí dojmem "vlk se nažral a koza zůstala celá", ale to může být jen moje subjektivní zdání.

Přes celkový pozitivní dojem ze vzniku onoho článku mi přijde, že některá nabízená řešení působí prostě kostrbatě [nepřijde mi např. elegantní řešení, které vede k tomu, že všechna rozhodnutí budou přijímána jako formálně vadná, ale tento nedostatek bude následně zhojován; trochu uměle na mne působí i závěr, že "to" sice není právní úkon, ale přesto se o tom bude pořizovat zápis jako o právním úkonu (tedy alespoň je možno tak postupovat)]. Abych se přiznal - v této diskusi (kterou jsem více či méně sledoval, ještě když se diskutovalo o povaze usnesení valné hromady) jsem se klonil k tomu, že rozhodnutí jediného společníka je právním úkonem (narozdíl od usnesení VH). Hlavní důvod, proč usnesení VH není právním úkonem, jsem totiž vždy vnímal v tom, že aby se mohlo jednat o projev vůle atd., musela by ho činit určitá osoba, což v případě VH nelze. Na druhou stranu u jediného společníka s tím není problém. Přijde mi, že i rozhodování jediného společníka v působnosti valné hromady lze chápat jako projev vůle, který působí právní následky (a tedy jako právní jednání, resp. úkon), a skutečnost, že směřuje dovnitř (tj. v rámci korporátního řízení) mi natolik zásadní nepřišla.

Jsem zvědav, jak se to všechno nakonec ustálí, ať už s případnou legislativní snahou či dalším judikatorním vývojem, bude-li k tomu mít NS příležitost. Praxe to však snad teď již bude mít snažší, byť možná trochu kostrbatě --- ono ostatně naše obchodní právo není ani jinak příliš elegantní, tak co?
Celý příspěvek

Mediace: v EU již ano, v ČR (zatím) ne...

Na seminář profesora Zuckermana, na nějž mne Honza Komárek vzal vloni na jaře při mé návštěvě v Oxfordu, jsem se opravdu těšil. Jediné, co mi radost trochu kalilo, byla skutečnost, že můj zážitek z hodiny elitního světového odborníka na civilní proces bude tak trochu polovičatý. Náhoda tomu totiž chtěla, že zrovna v době mého tamějšího pobytu byla druhá část Zuckermanova kurzu věnována přednášce jeho amerického přítele, jméno si už nepamatuji, (údajně) předního amerického mediátora. „Třeba to budeš mít jako dobrej trénink na americký způsob výuky,“ smál se tehdy Honza v předzvěsti mé americké mise. Nu, zážitek to tedy rozhodně byl...

Americký mediátor před nás předstoupil po úvodní skvělé hodině, v níž Adrian Zuckerman brilantním způsobem rozcupoval na padrť anglickou úpravu nákladů řízení. Američan byl pomenší chlapík s odulými, zpocenými tvářemi, který na nás koukal přes skla tlustých brýlí. Nejprve dlouze mlčel a pak se začal zvolna pohybovat po místnosti. Místo dlouhých úvodů se na nás obrátil s otázkou, proč jsme šli na práva. Někteří ze studentů mu začali nabízet své odpovědi, ale on vždy jen nespokojeně zakroutil hlavou a mezi zuby procedil „no to samozřejmě taky, ale hlavně?!“ A svou otázku opakoval vytrvale stále dokola, čekaje zřejmě na to, až se najde někdo, kdo šel na práva z toho samého důvodu jako on. Když se však přímo zaměřil na jednu nebohou dívku, jejíchž šest různých odpovědí jej nejen neuspokojilo, ale naopak ještě více rozhohnilo, takže na ni svou otázku téměř řval v jakémsi nepříčetném deliriu, napadlo mne, že ten pán si asi myslí, že existuje jeden univerzální, všemi lidmi sdílený důvod, proč chodí na práva a studenti tohoto oxfordského kurzu si na něj nejsou schopni vzpomenout. Ach, jací to zabedněnci...

„Já jsem šel na práva, protože mě nevzali na mat-fyz,“ ozvalo se z první lavice. Američan ztichl, utřel si zpocené čelo a za uvolněného smíchu studentů se podíval na jejich zachránce, bezelstně rozesmátého profesora Zuckermana, který jej svou upřímnou odpovědí právě vrátil zpátky do reality. Mediátor rezignoval na další nátlak a profesora i nás ostatní seznámil s důvodem, pro který jsme na ty práva šli. „Přece abyste pomáhali lidem!“ Jo, tohle...

Následující přednáška, při níž Američan lítal po místnosti, sedal si a vstával, skákal, křičel a mlčel a hlavně neustále přehrával historky skutečné až neskutečné, spojené se svou mediační praxí, byla opravdu působivá. Svým způsobem. Škoda, že to Honza nemohl ocenit, protože hned po Američanově úvodním extempore seznal, že ho tento hulvát nezajímá a ostentativně usnul, v kterémžto stavu pak vydržel až do skočení celé „lekce,“ byť se pouhé tři metry před ním odehrávalo halasné divadlo v podání zámořského návštěvníka. Každopádně však myslím, že většina ostatních studentů na onen seminář jen tak nezapomene.

Touto úvodní vzpomínkou bych mediaci nerad karikoval. Slyšel jsem o ní přednášet i lidi méně extravagantní, o to však uživatelsky příjemnější a zkušenostmi se onomu Američanovi jistě rovnající. Takhle jsem například na konferenci v Edinburghu shlédl zajímavou přednášku o využití civilní mediace v Anglii a Skotsku, kde s tím mají velice pozitivní zkušenosti a díky různým pobídkám k jejímu využití či sankcím za její nevyužití dosáhli určitého odbřemenění soudů. Pozitivní zkušenosti s mediací najdeme i v jiných evropských zemích a samozřejmě ve Státech.

Jsem přesvědčen, že mediace jakož i ostatní alternativní způsoby řešení sporů jsou užitečná věc. Její výhody jsou mnohé, leč není mým cílem je zde vypočítávat. Jen bych asi zdůraznil hlavní přednost mediace, kterou je dosažení smírného, tedy pro obě strany akceptovatelného řešení. To je asi hlavní rozdíl proti soudním a arbitrážním sporům, kde většinou jedna strana odchází jako ta poražená, nespokojená, zklamaná. Cílem mediace je, aby byly spokojeny obě, respektive aby alespoň obě byly ochotny s daným řešením dobrovolně souhlasit. Primárním cílem tedy není najít pravdu, spravedlnost, ale vyřešit spor smírem. Úplně to láká k filozofickým úvahám o poslání práva a cílech řešení sporů – má se primárně usilovat o dosažení spravedlivého řešení nebo o řešení smírného? Bližší úvahy na toto téma si nicméně odpustím (čímž samozřejmě nebráním jejich případnému rozvinutí ze strany našich komentátorů), abych se konečně dostal k tomu, proč jsem tento post začal vlastně psát.

Evropská unie prolomila další tabu, když po čtyřech letech útrpného vyjednávání pronikla i do oblasti alternativních řešení sporů, a to prostřednictvím Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech. Směrnice neváže Dánsko, neboť tento stát díky zvláštnímu protokolu připojenému k Amsterdamské smlouvě není vázán komunitárními předpisy podle hlavy IV SES.

Směrnice si neklade za cíl harmonizovat nebo dokonce vytvářet jednotnou úpravu mediačního řízení v členských státech, ale odstranit překážky, které jsou spojené s přeshraniční mediací. Přesto však úpravou některých aspektů přeshraniční mediace vytváří nepřímý tlak na ty státy, které vnitrostátní úpravu mediace dosud nemají. Směrnice by měla podnítit širší využívání tohoto institutu.

Směrnice se vztahuje na mediaci v přeshraničních sporech v občanských a obchodních věcech s výjimkou sporů týkajících se práv a povinností, o kterých nemohou strany podle rozhodného práva rozhodovat samy (typicky půjde o některé rodinné či pracovněprávní věci). Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperii) (srov. čl. 1 odst. 2 Směrnice).

„Mediací“ se rozumí formální řízení, ve kterém dvě nebo více stran sporu samy dobrovolně usilují o dosažení dohody o vyřešení sporu za pomoci mediátora (čl. 3).

Přeshraniční mediací se rozumí takové mediační řízení, kdy má jedna ze stran bydliště nebo se obvykle zdržuje v jiném členském státě než kterákoliv jiná strana, nebo situace, kdy mediační dohoda z jednoho členského státu má být uznána v jiném členském státě (čl. 2). Nic však samozřejmě nebrání členským státům, aby ustanovení směrnice vztáhly i na čistě vnitrostátní případy.

Směrnice by měla být použitelná v případech, kdy soud odkáže strany sporu na mediaci nebo kdy mediaci vyžaduje vnitrostátní právo. Kromě toho, pokud podle vnitrostátního práva může mediační funkci plnit soudce, měla by se vztahovat rovněž na mediaci vedenou soudcem, který není příslušný pro žádné soudní řízení týkající se dotyčné věci (čl. 3). Směrnice vyzývá členské státy k vytvoření podmínek pro vzdělávání a kontrolu mediátorů (čl. 4).

Článek 5 ukládá členským státům, aby zajistily, že soud, u něhož byla podána žaloba, může ve vhodných případech a s ohledem na všechny okolnosti daného případu vyzvat strany, aby k řešení sporu využily mediace či se zúčastnily informativního setkání o možnosti využití mediace.

Článek 6 má na první pohled mimořádný význam, neboť přikazuje, aby strany mohly žádat, aby byl obsah písemné dohody vyplývající z mediace učiněn vykonatelným. Onen mimořádný význam však trochu degraduje fakt, že obsah takové dohody nebude učiněn vykonatelným nejen, pokud je v daném případě v rozporu s právem členského státu, v němž je žádost podávána, ale dokonce i tehdy, pokud právo uvedeného členského státu neumožňuje jeho vykonatelnost. Jak však vysvětluje odst. 19 preambule, neumožňuje toto ustanovení členskému státu znemožnit paušálně vykonatelnost všech mediačních dohod, nýbrž tak může učinit pouze ohledně obsahu konkrétní dohody, zejména v případech, kdy závazek uvedený v dohodě není vykonatelný z důvodu své povahy.

Mediační dohody prohlášené za vykonatelné v jednom členském státě budou vykonatelné v jiných státech EU za podmínek příslušných komunitárních předpisů, konkrétně nařízení Brusel I či Brusel II bis (odst. 20 preambule).

Čl. 7 se snaží ochránit jeden z veledůležitých elementů mediace, jímž je její důvěrnost. Za tím účelem stanoví minimální požadavek, aby členské státy zajistily, s výjimkou některých mimořádných situací veřejného zájmu, aby mediátoři ani osoby zúčastněné na správě mediačního řízení nebyli nuceni předkládat důkazy v občanských a obchodních soudních řízeních nebo v rozhodčích řízeních ohledně informací vyplývajících z mediace nebo souvisejících s mediačním řízením, pokud se strany nedohodnou jinak.

Významný je také článek 8, jenž stanoví, aby stranám, jež si ve snaze o urovnání sporu zvolí mediaci, nebránilo v pozdějším zahájení soudních či rozhodčích řízení ve stejné věci uplynutí promlčecí nebo prekluzivní doby během mediačního řízení. Ustanovení o promlčení nebo prekluzi obsažená v mezinárodních smlouvách, jichž jsou členské státy stranami, tím však nejsou dotčena. Je nepochybné, že se strany uchýlí k mediaci jen tehdy, nebude-li tím ohrožena jejich možnost zahájit v případě krachu mediace ve věci arbitrážní či soudní řízení. Pokud by mediace promlčecí lhůty nestavěla, značně by to limitovalo její atraktivitu.

Konečně čl. 9 a 10 Směrnice se snaží o zpřístupnění informací o mediaci široké veřejnosti a čl. 11 nařizuje Komisi předložit do 5ti let od uplynutí implementační lhůty zprávu o uplatňování Směrnice.

Implementační lhůta členským státům uplyne 21. května 2011. Česká republika tak má na provedení Směrnice necelé tři roky. Podle mých informací se na Ministerstvu spravedlnosti připravuje legislativní úprava vnitrostátní mediace, v rámci níž se však s transpozicí Směrnice nepočítá. Jelikož směrnice upravuje mediaci s přeshraničním prvkem budou její ustanovení promítnuta buď do současného či nového ZMPS, podle toho, který z nich bude v r. 2011 účinný. Z vlastní zkušenosti však vím, že jak to nakonec přesně bude, je v tuto chvíli předčasné předjímat. Pokud však vše dobře půjde, mohli bychom se do několika málo let dočkat legislativního rámce pro mediaci nejen vnitrostání, ale i tu s mezinárodním prvkem.

A třeba pak v rámci plnění čl. 4 přijede českým mediátorům přednášet i ten americký šílenec...
Celý příspěvek

03 října 2008

Laický prvek v justici - archaismus v 21. století nepotřebný?

Jedna z věcí, o které se v současném českém právu skoro nediskutuje, je otázka budoucnosti přísedících na českých soudech. Jejich zlatou érou byla doba československého socialismu, kdy se nazývali „soudci z lidu“, po roce 1989 však tento institut pomalu ale jistě směřuje ke svému zániku. V tomto postu bych se chtěl zamyslet nad tím, zda je správný stávající trend směřující k eliminaci laického prvku v justici. Podotýkám předem, že s přísedícími mám nulovou praktickou zkušenost, takže by mne zajímaly i názory těch, kteří mají k tématu blízko i osobně.

Před sto padesáti lety hýbala otázka laického prvku v justici českou společností. V revolučním roce 1848 byla demokratická kontrola justice prostřednictvím porot jedním z důležitých požadavků demokratických sil. V omezené podobě začaly poroty fungovat v 50. letech 19. století (slavným porotním soudem byl i proces nad Karlem Havlíčkem Borovským), po liberalizaci mocnářství na sklonku 60. let se pak porotní soudnictví dále upevnilo. Porotu výslovně znala též československá ústavní listina z roku 1920 (§ 95). Je nicméně korektní říci, že porotní soudnictví bylo terčem kritiky ze strany soudcovské veřejnosti již od 20. let, když poroty byly kritizovány jako neekonomické, iracionální a v podstatě zbytečné. Obdobná kritika zaznívala i v jiných evropských zemích, a tak například ve výmarském Německu byly poroty v roce 1924 nahrazeny institutem smíšených senátů tvořených laiky a profesionálním soudcem.

Lze říci, že kontinentální justice – přes snahy revolucionářů 19. století - se s institutem porot nikdy příliš nesžila. Slavným kritikem porot byl například Max Weber, který jednoznačně preferoval plně profesionalizovanou justici rozhodující jak otázky právní, tak otázky skutkové [viz Weber Max (Max Rheinstein ed.), Max Weber on Law in Economy and Society (trans. Edward Shils and Max Rheinstein), Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 1969, str. 318, na str. 352]. Ve Weberově práci vidíme asi i hlavní důvody nedůvěry k porotám – je to jednak důraz na „vědeckost“ procesu poznávání v právu, jednak byrokratické pojetí justice, když s oběma byly poroty nepříliš kompatibilní. Ostatně i v těch evropských zemích, kde poroty přetrvaly až do současné doby (např. Francie nebo Rakousko), je praktické fungování poroty odlišné od jejich angloamerických vzorů – profesionální soudce je přítomen závěrečné poradě porotců.

V Československu byl institut poroty zrušen bezprostředně s komunistickým pučem. Porota byla nahrazena institutem tzv. soudců z lidu, zavedeným zákonem č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. K obdobným úpravám došlo i v dalších zemích východního bloku. Je nicméně nutno zdůraznit již na tomto místě, že tyto tzv. smíšené senáty nejsou komunistickým výmyslem (narozdíl například od sjednocujících stanovisek nejvyšších soudů), ale existovaly, jak již shora uvedeno, též ve výmarském Německu.

Funkce socialistického „soudce z lidu“ (která i dnes v redukované formě přežívá ve funkci přísedícího) byla teoreticky rovná s funkcí profesionálního soudce. Soudce z lidu i profesionální soudce rozhodovali otázky právní i skutkové. Jakkoliv je jen obtížně vysvětlitelná logika systému, kde soudce z lidu teoreticky rozhodoval i v komplikovaných právních otázkách, reflektovalo to komunistické utopické teze o permanentním zjednodušování práva a jeho snadné srozumitelnosti laikům. Pravidlem bylo, že senát okresního soudu byl složen z jednoho profesionálního soudce a dvou soudců z lidu, proto teoreticky mohli soudci z lidu přehlasovat názor profesionálního soudce po skutkové i právní stránce (teoreticky je to možné i za stávajícího právního stavu, není mi ale známo, jak často k tomu dochází).

Bylo by naivní domnívat se, že změna z justičního systému, který využíval poroty zejména v trestním řízení o závažných zločinech, v justiční systém s plošným využitím soudců z lidu ve všech oblastech práva, se udála jen z ideologických motivů založených na předpokladu zjednodušování práva a všelidového výkonu práva a spravedlnosti. Zejména během stalinského režimu byli soudci z lidu využívání jako kontrola starých „buržoazních“ soudců. Z 20 000 soudců z lidu (bylo jich tedy více než desetkrát více než soudců z povolání) jich bylo na 70 % členy KSČ, zatímco soudců bylo zpočátku komunisty jen jedno procento [Vyjádření bývalého náměstka ministra spravedlnosti K. Klose k situaci v justici v letech 1948 - 1952 (1. dubna 1963), in: Vorel, J., Šimánková, A., Babka, L., Československá justice v letech 1948-1953 v dokumentech. Díly I.-III. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2003-2004, str. 72.].

Již několik let po komunistických převratech ztratili soudci z lidu tento svůj původní význam. Stali se spíše dekorací civilního a trestního procesu, navenek zdůrazňující údajnou demokratičnost socialistického soudního procesu, ovšem bez většího praktického významu. Jejich účast v komplexnějším řízení byla obvykle zcela formální. Institut soudců z lidu byl mezi profesionálními soudci velmi nepopulární, nikoliv však snad pro politické ovlivňování případů (to bylo touto formou od druhé poloviny 50. let spíše výjimečné), ale pro její údajnou zbytečnost (tak alespoň vyzněla anketa mezi soudci během Pražského jara: Bajcura, A. Výsledky ankety o postavení sudcov, Právný obzor, 1968, sv. 51, str. 834 násl., na str. 837). Ota Ulč, reflektující své soudcovské vzpomínky z venkovského okresního soudu v západních Čechách na konci 50. let, shrnul jejich roli ve své knize Malá doznání okresního soudce takto lapidárně:

„Nikdy jsem se necítil jako oběť soudců z lidů, a pochybuji, že se tak cítil jakýkoliv jiný soudce. Spíše bych řekl, že blíže pravdě byl opačný názor, tedy že lidoví soudci byli zbyteční hlupáci a pouhá socialistická dekorace, ovšem s jednou významnou výhradou: zda byli soudci z lidu aktivní nebo pasivní záviselo téměř výlučně na způsobu, jakým byli řízeni předsedajícím profesionálem. Profesionální soudci se všeobecně shodli na tom, že soudci z lidu mohou být využiti jako hodnotný zdroj informací z těch oblastí, o kterých neví právník v podstatě nic […] Nejvíce pomoci, kterou jsem od soudců z lidu dostal, se týkalo civilních žalob v oblasti zemědělství. Protože jsem zemědělství v podstatě vůbec nerozuměl, prakticky kdokoliv by ze mne býval mohl v této oblasti udělat hlupáka, tedy pokud by vedle mne neseděl k mé pomoci soudce z lidu, který byl sám sedlák.“

Po roce 1989 byli soudci z lidu přejmenováni na přísedící a redukováni jen do několika mála právních oblastí včetně nejzávažnějších trestných činů. Mám pocit, že dnes je institut přísedících spíše trpěn, „volba“ přísedících obecními zastupitelstvy je veskrze formální, neboť o místa přísedících není zájem (a není o ně zájem s ohledem na mizerné finanční ohodnocení, což vede k tomu, že místa jsou obsazována povětšinou důchodci). Dokonce se snad prý objevují úvahy, že by institut přísedících měl být kompletně zrušen.

Myslím, že by naši předkové byli překvapeni, kam dospěla jejich idea demokratizace justice. Hlavním smyslem toho, proč mělo být soudnictví doplněno o laický prvek, byla právě snaha o otevření justice. Mělo se za to, že není v pořádku, aby o otázce viny a trestu, tedy mj. o otázce, zda někdo spáchal určitý čin, rozhodovali jen státem placení byrokraté (neboť tehdy soudci ničím jiným než byrokraty nebyli). Justice byla totiž do poloviny 19. století skrz naskrz byrokratickým a zcela neprůhledným molochem, který přitom rozhodoval nejen o otázkách právních, ale i skutkových. Zastoupením laického prvku mělo být soudnictví legitimizováno a demokratizováno. Nemyslím, že by tato idea měla dnes slabší rezonanci než před více než půl druhým stoletím. Základním nebezpečím, které je podle mne s justicí spojeno, není žádná imaginární vidina „soudcovského státu“ (proti tomu lze argumentovat s klasikem, že soudnictví nemá ani měšec, ani meč), ale spíše uzavření justice do sebe sama a do světa zcela nesrozumitelných bezobsažných formulí.
Svých studentů se ptávám, v čem je soudce kvalifikovanější objevit skutkové otázky než například kuchařka nebo zdravotní sestra. Slýchám tradičně názor, že soudce je prostě objektivnější, neboť je k tomu prý vyškolen. Tím si ale nejsem vůbec jist (na fakultách se tomu tedy rozhodně student nenaučí). Není určitým řešením postmoderní situace, kdy jsme skeptičtí vůči našim schopnostem objevit "objektivní" pravdu, pokusit se alespoň proces poznání této pravdy legitimizovat účastí laického prvku? Je s ohledem na uvedené správný názor, že přísedící jsou zbyteční? Nejsou problémy, které dnes s přísedícími máme, spíše důsledkem toho, jak je s nimi zacházeno a jak jsou ohodnoceni?
Celý příspěvek

02 října 2008

Novinky na Jiném právu

Možná jste si všimli v levém sloupci nového přispěvatele na Jiném právu: Občasného bloggera. Jedná se o přispěvatele kolektivního: skládá se z našich bývalých hostů a také vysloužilých jinoprávníků, kteří už v návalu další práce nemají dostatek prostoru pro pravidelné přispívání. Jsme moc rádi, že s námi mohou zůstat alespoň touto formou a že se můžeme těšit na alespoň občasná setkání s našimi milými hosty a přáteli.

Využívám této příležitosti také proto, abych se rozloučil s naším zářijovým hostem Martinem Smolkem. Jsem rád, že nám umožnil nahlédnout pod pokličku své kanceláře, kde se tvoří právní pozice České republiky ve vztahu k Evropské komisi a Soudnímu dvoru. Těším se, že nám nahlížet dovolí i nadále, až se přiřadí ke skupině občasných bloggerů. Současně mezi námi v říjnu vítám Luďka Navaru, novináře Mladé fronty, publicistu a scénaristu, který se mimo jiné věnuje příběhům železné opony - příběhům lidí, kteří v průběhu totalitních let odcházeli za hranice republiky, aby hledali šanci na lepší život za cenu, že navždy ztratili domov, přičemž šasto riskovali to nejdražší: vlastní život.

Nakonec bych chtěl poděkovat všem, kdo mají trpělivost s našimi moderátorskými pokusy na Jiném právu. Jak můžete vidět třeba tady a tady, názory mezi našimi čtenáři se liší a asi nejde nalézt způsob, který by vyhovoval všem. Zatím se mi ale zdá (a teď hovořím jen sám za sebe), že se nový přístup osvědčil. Důkazem budiž třeba obnovená pestrost čtenářů, kteří mají chuť na Jiném právu komentovat. Věřte prosím, že moderování není motivováno ani snahou filtrovat nepohodlné názory, ani touhou někoho vychovávat. Jednotícím motivem je především to, aby Jiné právo bylo i nadále místem věcné a kultivované diskuse. Díky, že nám pomáháte.


Celý příspěvek