(Stručný) komentář k zákonu o mezinárodním právu soukromém

U příležitosti vydání našeho komentáře k novému zákonu o mezinárodním právu soukromém jsem se rozhodl, že vedle nezastírané propagace inkriminované publikace se se čtenáři Jiného práva v tomto postu podělím i o pár konkrétních postřehů k ZMPS a jeho využití v každodenní praxi. Ať z toho něco mají i ti, jež další z řady komentářů k rekodifikaci nezajímá.

Celý příspěvek

Zajímavá nabídka práce v oboru mezinárodního práva

Ministerstvo průmyslu a obchodu hledá právníka se zaměřením na mezinárodní právo. Podrobnosti viz níže a na linku:

http://jobs.juristic.cz/nabidky/detail/601002

Popis práce: Spolupráce při sjednávání mezinárodních smluv a dalších instrumentů spadajících do působnosti Ministerstva průmyslu a obchodu. Příprava právních stanovisek a pozic ČR k dokumentům projednávaným v oblasti společné obchodní politiky EU (dohody o volném obchodu, ochrana investic atd.) a na dalších mezinárodních fórech (OECD, OSN, UNIDROIT), které spadají do gesce MPO. Posuzování právních předpisů v rámci mezirezortního připomínkového řízení. Právní podpora věcným útvarům ministerstva a zpracování analýz mezinárodněprávní úpravy pro potřeby resortu.

Ostatní podmínky: Ukončené magisterské studium práv. Zájem o věcnou problematiku. Orientace v právu EU vítána. Aktivní přístup, schopnost práce v týmu, dobré komunikační a analytické schopnosti. Aktivní znalost anglického jazyka ověřená zkouškou alespoň na úrovni B2 evropského rámce (znalost dalších jazyků EU výhodou), znalost práce na PC (Word, Internet, ASPI, EURLex). Čeká Vás příjemné pracovní prostředí, mladý kolektiv. Možnost dalšího jazykového vzdělávání. Strukturovaný životopis zašlete spolu s motivačním dopisem nejpozději do 11. července 2012 na emailové adresy srolerova@mpo.cz a kosmelova@mpo.cz.
Celý příspěvek

Odvolání výhrady dle čl. 95 Vídeňské úmluvy: chvályhodný návrh MPO

Na půdě ministerstva průmyslu a obchodu vznikl návrh, aby došlo k odvolání výhrady, kterou Česká republika (resp. její právní předchůdce) učinila dle čl. 95 Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen „Vídeňská úmluva“ či „CISG“).

Pro ty, kteří nejsou blíže obeznámeni s danou problematikou: Vídeňská úmluva obsahuje harmonizovanou úpravu některých aspektů mezinárodní koupě zboží. Používá se v těch případech, kdy mají kupující a prodávající místa podnikání v rozdílných smluvních státech Vídeňské úmluvy (dle čl. 1 odst. 1 písm. a) a také tehdy, pokud normy mezinárodního práva soukromého odkáží na právní řád smluvního státu Vídeňské úmluvy (dle čl. 1 odst. 1 písm. b).

Dle čl. 95 měly státy možnost vyloučit použití Vídeňské úmluvy v druhém výše uvedeném případě, tj. tam, kde normy mezinárodního práva soukromého odkáží na právo daného státu. Tuto výhradu učinilo několik států, např. Spojené státy americké, Čína a Singapur. Stejně jako Česká republika, i Slovensko je považováno za vázané touto výhradou vzhledem k sukcesi do mezinárodních závazků Československa.

Výhrada dle čl. 95 CISG v praxi znamená, že harmonizovaná úprava obsažená v CISG se použije v méně případech. V některých případech se místo ní použije národní úprava kupní smlouvy obsažená v právu takového státu. To mj. zvyšuje právní nejistotu stran ohledně rozhodného práva pro jejich smluvní vztah vzhledem k tomu, že kolizní normy (a tím i určené rozhodné právo) se mohou lišit podle toho, na jakém fóru je zahájen spor. To vše je dobrým důvodem kterýkoliv z výše uvedených států, aby svou výhradu dle čl. 95 CISG odvolal.

V případě České republiky k tomu přistupují další dva dobré důvody pro odvolání výhrady. Po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku nebude po určitou dobu k dispozici judikatura soudů, která by byla vodítkem pro výklad právní úpravu kupní smlouvy. Tuto judikaturu bude potřeba teprve vytvořit. Čeká nás tedy období zvýšené právní nejistoty. V mezinárodním obchodu (kde je právní nejistota velmi nepříjemným jevem) máme jedinečnou možnost se jí vyhnout tím, že v co nejširší míře využijeme harmonizované úpravy CISG.

Druhým důvodem pro brzké odvolání výhrady dle čl. 95 je to, že odvolání této výhrady je již diskutováno i v dalších státech (Čína, USA, Singapur). Pokud by se nám podařilo být prvním státem, který odvolání výhrady uskuteční, mohlo by to zvýšit naši prestiž na mezinárodním poli.

Zbyšek Kordač, Londýn
Celý příspěvek

Umožnil ESD poslat dopis tetě do Portugalska zdarma a přes soud?

Některá z rozhodnutí Evropského soudního dvora v oblasti justiční spolupráce v civilních věcech z poslední doby bývají překvapivá. Jedním z takových rozhodnutí je i rozsudek ESD ve věci Roda Golf (C-14/08), který se mj. týkal výkladu pojmu mimosoudní písemnost v režimu doručovacího nařízení č. 1348/2000 (jeho závěry lze ale vztáhnout i na nové doručovací nařízení č. 1393/2007).

V dané věci se společnost Roda Golf rozhodla využít dobrodiní doručovacího nařízení a požádala španělský soud o doručení dopisu obsahujícího odstoupení od kupních smluv na prodej nemovitostí šestnácti adresátům bydlícím ve Spojeném Království a v Irsku. Odstoupení bylo sice formálně sepsáno formou notářského zápisu, ale šlo o čistě soukromoprávní listinu, bez jakéhokoli vztahu k probíhajícímu či chystanému soudnímu řízení. To se nezdálo španělskému soudnímu úředníkovi, který měl doručení jako odesílající orgán provést, a proto doručení písemností v režimu doručovacího nařízení odmítl s odůvodněním, že dané listiny nespadají do působnosti nařízení.

Roda Golf se proti tomuto postupu bránila a věc se tak ocitla až před ESD s žádostí o zodpovězení mj. otázky, zda spadá doručování výhradně mimosoudních písemností mezi soukromými osobami s použitím hmotných a personálních zdrojů soudů Evropské unie a evropského právního rámce, aniž by bylo zahájeno soudní řízení, do působnosti nařízení Rady č. 1348/2000.

Již z formulace otázky předkládajícím soudem je zřejmé, že se mu nechtělo být pošťákem ve věci, která se soudním řízením a tedy ani soudní spoluprací neměla nic společného. Této argumentaci však nedopřál sluchu GA Colomer, podle jehož stanoviska v dané věci zahrnuje pojem mimosoudní písemnost také písemnosti, které je třeba doručovat nezávisle na existenci soudního řízení. Zároveň však stanovil tři podmínky kvalifikující takovou mimosoudní písemnost pro působnost nařízení, a to sice: musí jít o písemnost vydanou veřejným úřadem, podléhající určité formě, která zvyšuje její účinky a musí podporovat určitý nárok v případném soudním řízení.

ESD pak šel ve svém rozhodnutí ještě dál a učinil alfou a omegou svého posouzení odpověď na otázku, zda doručení sporné písemnosti podporuje řádné fungování vnitřního trhu, které je cílem jak čl. 65 SES, jako právního základu opatření v oblasti justiční spolupráce v civilních věcech obecně, tak i nařízení o doručování jako takového (viz bod 2 jeho úvodních ustanovení). Splnění této podmínky pak podle ESD postačuje k tomu, aby doručení mimosoudní písemnosti spadalo do působnosti nařízení. V dané věci o to více, že jde o listinu vypracovanou notářem.

Uvedené závěry mají zásadní dopad na doručování mimosoudních písemností českými soudy jako odesílajícími orgány, protože se podle něj může každý, kdo chce do jiného členského státu doručit svoji písemnost i bez souvislosti s probíhajícím, či chystaným soudním řízením, obrátit na český soud a požádat jej o doručení písemnosti v režimu doručovacího nařízení. Dobrá zpráva pro něj přitom je, že výrazně ušetří oproti tomu, kdyby šel se svou písemností na poštu, protože české soudy nepožadují za doručení takové písemnosti žádný poplatek, který může být zvlášť u objemných písemností nemalý.

Jediné, co zůstává nejasné, je forma písemnosti. Skutečně musí jí o listinu sepsanou např. ve formě notářského zápisu? Nestačilo by do dopisu tetičce, trávící zimní dovolenou v Portugalsku, připsat závěrem stručnou žádost o zjištění ceny Rolexek v místním hodinářství s tvrzením, že budou-li lacinější než v ČR, rád si je koupím? Vždyť i tím přece podporuji fungování vnitřního trhu v přeshraničním případě!

Za sebe doufám, že nestačilo. Byť argument o notářském zápisu v posuzované věci přihodil ESD tak nějak navíc ke své argumentaci o podpoře vnitřního trhu, neměla by být interpretace pojmu mimosoudní písemnost v nařízení bezbřehá. V takovém případě bychom totiž mohli na našich soudech udělat to, co mi napsal po vydání rozhodnutí ve věci Roda Golf slovutný Petr Bříza – otevřít poštovní oddělení. ;-)

Celý příspěvek

Jak si Michal myslel, že se Petr (s)pletl, ale Petr autoritativním výkladem prokazoval, že se nespletl

Tak abychom si to vyjasnili hned na začátku: s Alitalií stále zásadně nelétám. Podařilo se mi dodržet předsevzetí, které jsem si dal poté, co jsem byl ze strany této společnosti vystaven „nelidskému zacházení“ (jistě naplňujícímu čl. 3 Evropské úmluvy) na letišti v Miláně (nutnost strávit večer s Heinekenem). Blíže viz zde.

Na mé neštěstí reagoval můj ctěný a vážený spolublogger Petr. Poté, co vyjádřil znudění nad tím, že mi jenom dvakrát zrušili let a ztratili zavazadlo a že mě přitom ani neobtěžoval opilec na palubě, ani mi nikdo neosahával intimní partie, konstatoval, že s reálným vymáháním svých práv jsem na tom bledě. Reagoval tak na mé spekulace, zda bych mohl Alitalii, která samozřejmě ostentativně ignorovala mé žádosti o odškodnění, které jsem spořádaně odevzdal na předepsaných formulářích, žalovat. Otázka vznikla kde bych tak mohl učinit. Představa nějakého obvodního soudu v Římě (předpokládám, že Alitalia bude mít sídlo někde na Fuimicinu) mě vážně nelákala. Mé naděje po tom, že bych to mohl prubnout u některého z českých soudů spláchl Petr slovy:

„Bohužel, mýlí se všechny hlasy doufající, že by bylo v daném případě možno Alitalii za uvedené zlořády žalovat v místě trvalého bydliště poškozeného, tedy v ČR (předpokládám, že ho Michal stále má v jedné malebné východočeské “vesnici”:) ). Tak by tomu bylo pouze v případě, že by v ČR měl dopravce “hlavní sídlo svého podnikání“ (tak překládá český překlad „principal place of business“) nebo zde bylo „place of business“, kde byla přepravní smlouva sjednána, nebo by ČR bylo místem určení, jímž je však u zpáteční letenky Florencie-Praha vždy Florencie, a to i v případě, kdy by ke škodě došlo během letu z Florencie do Prahy. Na žalobu v ČR by měl Michal nárok jen tehdy, nechal-li by se zabít či zmrzačit, takže to třeba až někdy jindy.“

Nevím, zda to Soudní dvůr dělá Petrovi natruc (je to přeci ten mladý, nezkušený teoretik), ale jeho názor je v případě zrušeného letu z Mnichova do Vilniusu u letecké společnosti, která má sídlo vRize, jiný:

„Článek 5 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že v případě letecké dopravy osob z jednoho členského státu do jiného členského státu uskutečňované na základě smlouvy uzavřené s jedinou leteckou společností, která je skutečným dopravcem, je soudem příslušným k rozhodnutí o návrhu na náhradu škody – který se zakládá na této smlouvě o přepravě a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 – na základě volby žalobce soud, v jehož obvodě se nachází místo odletu nebo místo příletu letadla, která jsou sjednána v uvedené smlouvě.“

Blíže ke skutkovému pozadí zde – je to dnešní rozhodnutí Soudního dvora ve věci C‑204/08, Peter Rehder proti Air Baltic Corporation.

Celý příspěvek

Journal of Private International Law Conference 2009

Všechny praktiky, teoretiky a další příznivce mezinárodního práva soukromého v nejširším slova smyslu bych rád upozornil, že Journal of Private International Law pořádá v polovině dubna svou pravidelnou bianuální konferenci. Místem konání je tentokrát škola mému srdci nejbližší, tedy NYU. Na programu jsou teoretické i praktické aspekty aktuálních témat ze všech oblastí mps. Účastníci si tak mohou poslechnout příspěvky týkající se arbitráží, volby práva/soudu, uznání a výkonu rozhodnutí, práva mezinárodního obchodu či možného nového “Restatementu” amerického mezinárodního práva soukromého (nebo lépe řečeno “Conflict of Laws”).

Mezi vystupujícími najdeme severoamerická i evropská esa v oboru, ať již jde např. o prof. Symeonidese, Michaelse, Beaumonta či profesorky Silberman, Muir Watt nebo Janet Walker. Samotné konferenci předchází jednodenní Pocta prof. Lowenfeldovi, kde budou další význačná jména (např. prof. Alvarez, Meron, Donovan či Bermann) diskutovat oblasti, jimž se tento doyen NYU věnuje a věnoval, tedy vedle mps také mezinárodní právo veřejné.

Veškeré podrobnosti a související odkazy naleznete zde.

I když je New York pro našince trochu z ruky, třeba se některým z čtenářů JP podaří konference zúčastnit. Věřím, že nebudou litovat.

Celý příspěvek

Jak se Michal s Honzou (s)pletli, aneb Cartesio je na světě...

Je tomu už více než měsíc, co dal velký senát ESD celé EU pozoruhodný vánoční dárek v podobě judikátu Cartesio, dlouho očekávaného rozhodnutí, které se zabývalo nejen citlivou problematikou přeshraničního přemístění sídla obchodní společnosti v rámci EU, ale i některými zásadními aspekty řízení o předběžné otázce. Vzhledem k tomu, že české právnické servery (pokud jsem něco nepřehlédl) toto rozhodnutí dosud opomíjely, rozhodl jsem se jej zde přiblížit, a to i přes určitou prodlevu, která již od jeho vynesení uplynula. Ostatně, na zajímavosti mu to šestinedělí nijak neubírá...

Skutkový stav:

Cartesio, komanditní společnost založená podle maďarského práva se sídlem v maďarském městě Baja podala dne 11. listopadu 2005 u Bács-Kiskun Megyei Bíróság (krajský soud v Bács-Kiskun), který rozhoduje jakožto rejstříkový soud, návrh na zápis přemístění svého sídla (místa, z něhož je řízena, tj. skutečného, nikoliv pouze statutárního sídla) do italského Gallarate. Rejstříkový soud tento návrh zamítl, neboť platná maďarská právní úprava nedovoluje, aby obchodní společnost založená v Maďarsku přemístila své sídlo do zahraničí a zároveň se nadále řídila maďarským právem, jakožto svým osobním statutem. Podle rejstříkového soudu takovéto přemístění vyžaduje, aby společnost nejprve přestala existovat a poté byla znovu založena v souladu s právem země, na jejímž území hodlá umístit své nové sídlo.

Otázky:

Cartesio se proti tomuto rozhodnutí odvolala k vrchnímu soudu v Szegedu. Nevím, zda na tamějším soudě sedí velcí fanoušci komunitárního práva, nebo byli právní zástupci společnosti Cartesio tak výřeční nebo snad od každého trochu, ale každopádně tento soud položil ESD několi poměrně zajímavých otázek:

1) Je soud druhého stupně, který rozhoduje o odvolání podaném proti rozhodnutí rejstříkového soudu v řízení o změně zápisu v obchodním rejstříku, oprávněn podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu článku 234 ES, jestliže ani řízení o vydání rozhodnutí soudu [první instance], ani odvolací řízení není kontradiktorním řízením?

2) Jestliže je soud druhého stupně soudem, který je oprávněn položit předběžnou otázku v souladu s článkem 234 ES, je třeba považovat uvedený soud za soud rozhodující v posledním stupni, který je povinen předložit Soudnímu dvoru Evropských společenství otázky týkající se výkladu práva Společenství?

3) Je nebo může být oprávnění maďarských soudů položit předběžnou otázku – vyplývající přímo z článku 234 ES – omezeno vnitrostátním právním předpisem, který umožňuje podat odvolání, v souladu s vnitrostátními právními předpisy, proti předkládacímu usnesení, jestliže vnitrostátní soud vyššího stupně může v případě odvolání [...] usnesení změnit, zrušit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a nařídit soudu, který předkládací rozhodnutí přijal, aby pokračoval v přerušeném vnitrostátním řízení?

Podstatou čtvrté (v podání předkládajícího soudu velice rozvité) otázky bylo, zda články 43 ES a 48 ES musí být vykládány tak, že brání právní úpravě členského státu, která nedovoluje společnosti založené podle vnitrostátního práva tohoto členského státu přemístit své sídlo do jiného členského státu a zároveň být považována nadále za společnost, která se řídí vnitrostátním právem členského státu, podle jehož právní úpravy byla založena.
(zvýraznění jsem přidal)

PŘEMÍSTĚNÍ SÍDLA

Začněme nejdříve čtvrtou, pro korporátní právníky, daňaře a příznivce mezinárodního práva soukromého tou nejzajímavější, otázkou.

Soud k ní zaujal následující postoj:

107. V rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, Überseering (C‑208/00, Recueil, s. I‑9919, bod 70), potvrdil Soudní dvůr svůj přístup a vyvodil z něj, že možnost společnosti založené podle právní úpravy členského státu přemístit své sídlo, ať již statutární, nebo skutečné, do jiného členského státu, aniž by ztratila právní subjektivitu, kterou měla v právním řádu členského státu svého založení, jakož i případné bližší podrobnosti tohoto přemístění jsou určeny vnitrostátní právní úpravou, podle níž byla společnost založena. Dospěl k závěru, že k tomu, aby si společnost mohla zachovat svou právní subjektivitu, která jí přísluší podle práva členského státu, má členský stát možnost uložit společnosti založené podle jeho právního řádu omezení týkající se přesunu jejího skutečného sídla z jeho území.

108. Dále je třeba zdůraznit, že Soudní dvůr k tomuto závěru dospěl na základě znění článku 58 Smlouvy o EHS. Když Smlouva o EHS definovala v tomto článku společnosti oprávněné k využití práva na usazování, považovala rozdíly ve vnitrostátních právních úpravách – týkající se jak vazby vyžadované od společností podléhajících těmto právním úpravám, tak možnosti a případných podmínek přemístění statutárního či skutečného sídla společnosti založené podle vnitrostátního práva určitého členského státu do jiného členského státu – za problém, který nebyl vyřešen pravidly, jimiž se řídí právo usazování, a který musí být vyřešen legislativní činností a prací na smluvní úpravě, která zatím není završena (viz v tomto smyslu výše citované rozsudky Daily Mail and General Trust, body 21 až 23, a Überseering, bod 69).

109. Proto tedy v souladu s článkem 48 ES platí, že neexistuje-li v právu Společenství jednotná definice společností oprávněných k využití práva na usazování v závislosti na jednotném hraničním určovateli, který by určoval vnitrostátní právo použitelné na společnosti, je otázka, zda se článek 43 ES použije na společnost, která se dovolává základní svobody zakotvené v tomto článku, ostatně stejně jako otázka, zda je fyzická osoba státním příslušníkem členského státu, který může z tohoto titulu využít této svobody, předběžnou otázkou, která za současného stavu práva Společenství může být zodpovězena pouze na základě příslušného vnitrostátního práva. Pouze v případě, že je ověřeno, že tato společnost skutečně požívá svobody usazování s ohledem na podmínky uvedené v článku 48 ES, tedy vyvstává otázka, zda se musí uvedená společnost potýkat s omezením této svobody ve smyslu článku 43 ES.

110. Členský stát má tedy možnost volby při definování jak vazby, která je vyžadována od společnosti k tomu, aby mohla být považována za společnost založenou podle jeho vnitrostátního práva, která může z tohoto titulu využít práva na usazování, tak vazby vyžadované pro pozdější zachování tohoto postavení. Tato možnost volby zahrnuje možnost členského státu nedovolit společnosti podléhající jeho vnitrostátnímu právu zachovat si toto postavení, hodlá-li se reorganizovat v jiném členském státu tak, že přemístí své sídlo na území tohoto jiného členského státu, čímž přeruší vazbu, kterou stanoví vnitrostátní právo členského státu založení.

111. Nicméně takovýto případ přemístění sídla společnosti založené podle práva určitého členského státu do jiného členského státu beze změny práva, kterým se řídí, musí být odlišen od případu, kdy dochází k přemístění společnosti z určitého členského státu do jiného členského státu se změnou použitelného vnitrostátního práva, přičemž se společnost změní na společnost určité formy upravené vnitrostátním právem členského státu, do něhož se přesunula.

112. Pokud jde o posledně uvedený případ, možnost zmíněná v bodě 110 tohoto rozsudku totiž v žádném případě nezahrnuje jakoukoli imunitu vnitrostátní právní úpravy v otázkách založení a zrušení společnosti vůči ustanovením Smlouvy o ES, kterými je upravena svoboda usazování. Obzvlášť nemůže odůvodnit to, aby členský stát založení tím, že uloží povinnost zrušit a zlikvidovat společnost, zabránil této společnosti přeměnit se na společnost podle vnitrostátního práva jiného členského státu, pokud to jeho právní předpisy dovolují.
(zvýraznění přidáno)

113. Takováto překážka v uskutečnění přeměny – bez předchozího zrušení a likvidace – takovéto společnosti na společnost podle vnitrostátního práva členského státu, do něhož se společnost hodlá přemístit, by byla omezením svobody usazování dotyčné společnosti, které je zakázáno článkem 43 ES, ledaže by bylo odůvodněno naléhavým důvodem obecného zájmu (viz v tomto smyslu zejména výše citovaný rozsudek CaixaBank France, body 11 a 17).

ESD zároveň využil příležitosti k vyjasnění dopadů judikátu Sevic, v němž Soud prohlásil, že obecný zákaz přeshraničních fúzí je v rozporu s komunitárním právem:

121. Dále, pokud jde o vliv výše citovaného rozsudku SEVIC Systems na zásadu formulovanou ve výše citovaných rozsudcích Daily Mail and General Trust a Überseering, je třeba říci, že tyto rozsudky nepojednávají o stejném problému, takže nelze zastávat názor, že rozsudek SEVIC Systems vymezil dosah obou dalších.

122. Věc, v níž byl vydán výše citovaný rozsudek SEVIC Systems, se totiž týkala toho, zda uznat v členském státě založení společnosti operaci spočívající v usazení této společnosti v jiném členském státě za pomoci přeshraniční fúze, což je situace, která se zásadním způsobem liší od situace, která je předmětem věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Daily Mail and General Trust. Věc, v níž byl vydán výše citovaný rozsudek SEVIC Systems, se tedy podobá situacím, které byly předmětem jiných rozsudků Soudního dvora (viz rozsudky ze dne 9. března 1999, Centros, C‑212/97, Recueil, s. I‑1459; výše citovaný rozsudek Überseering, jakož i rozsudek ze dne 30. září 2003, Inspire Art, C‑167/01, Recueil, s. I‑10155).

Soud tedy uzavřel, že:

124. Vzhledem k výše uvedenému je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že za současného stavu práva Společenství musí být články 43 ES a 48 ES vykládány tak, že nebrání právní úpravě členského státu, která nedovoluje společnosti založené podle vnitrostátního práva tohoto členského státu přemístit své sídlo do jiného členského státu a zároveň být považována i nadále za společnost, která se řídí vnitrostátním právem členského státu, podle jehož právní úpravy byla založena.

Rozhodnutí Soudu považuji za dané situace za logické. Bylo by dosti problematické při rozdílech v národních právních úpravách, aby komunitární právo unifikovalo určení osobního statutu společností, zvláště nasvědčuje-li text Smlouvy ES tomu, že to nikdy ani nebyl její záměr (ne snad, že by tento aspekt bral ESD jindy příliš vážně). ESD samozřejmě rozlišil situace, kdy společnost při přemístění (skutečného) sídla „změní“ právní řád, kterým se řídí její poměry, od situace v hlavním řízení, kdy se Cartesio chtěla i nadále řídit maďarským právem, byť by s Maďarskem ztratila přemístěním sídla požadovanou vazbu.

V této souvislosti je zajímavou otázka vztahu Cartesia k judikátu Daily Mail. Sám ESD se v zásadě tváří, jako kdyby Cartesiem, stejně jako Sevicem, nebyl Daily Mail nijak dotčen. Místo vlastních rozborů k tomu ocituji názor „odjinud,“ konkrétně ze stránky International Tax Review:

„"The reason why tax practitioners have got excited by the Cartesio case is that they hoped the judgement would finally overturn the decision held in the Daily Mail case," said Peter Cussons, a tax partner at PricewaterhouseCoopers in the UK.
[...]
"The Cartesio ruling has shown that Daily Mail is dead law in the UK," said Cussons. "Paragraphs 112 and 113 of Cartesio say that where a company becomes subject to the law of another member state, any restriction in either the state of incorporation, for an example an exit tax, or in the state to which the principal place of administration is transferred has to be justifiable with regards to the freedom of establishment."
"The Cartesio ruling implies that countries should not be able to impose exit taxes on companies as it may dissuade the company from moving to another member state," said Feher.“

Slovy profesora Hrbolka: „Je ještě někdo téhož názoru?“

PROCESNÍ OTÁZKY PŘEDBĚŽNÉ OTÁZKY

Kdyby Michal, Honza a spol. psali svou knížku o předběžné otázce v komunitárním právu (Linde, 2005) nikoliv v r. 2004, ale v r. 2009, Cartesio by v ní bylo asi jedním z nejcitovanějších judikátů. Otázkou je, zda by to byly citace pochvalné či nikoliv. V každém případě toto rozhodnutí se pokouší vyjasnit některé otázky, o jejichž správném řešení mí drazí spolubloggeři před pár lety jen spekulovali.

První otázka – pojem „soudu,“ aneb může být rejstříkový soud „soudem“ ve smyslu čl. 234 SES?

55. K tomu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury při posuzování toho, zda předkládající orgán má povahu „soudu“ ve smyslu článku 234 ES, což je otázka, která spadá výlučně do práva Společenství, bere Soudní dvůr v úvahu souhrn okolností, jako je zákonný základ orgánu, jeho trvalost, závaznost jeho jurisdikce, kontradiktorní povaha řízení, použití právních norem orgánem, jakož i jeho nezávislost (viz zejména rozsudek ze dne 27. dubna 2006, Standesamt Stadt Niebüll, C‑96/04, Sb. rozh. s. I‑3561, bod 12 a citovaná judikatura).

56. Nicméně, pokud jde o kontradiktornost řízení u předkládajícího soudu, článek 234 ES nepodmiňuje možnost obrátit se na Soudní dvůr kontradiktorní povahou řízení, v rámci něhož vnitrostátní soud pokládá předběžnou otázku. Z uvedeného článku naproti tomu vyplývá, že vnitrostátní soudy jsou oprávněny obrátit se na Soudní dvůr pouze tehdy, pokud před nimi probíhá spor a pokud rozhodují v rámci řízení, které má být ukončeno rozhodnutím, jež má povahu soudního rozhodnutí (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 15. ledna 2002, Lutz a další, C‑182/00, Recueil, s. I‑547, bod 13 a citovaná judikatura).

57. Pokud tedy rejstříkový soud vykonává činnost správního orgánu, aniž by byl současně příslušný k rozhodnutí sporu, nemůže být považován za orgán vykonávající soudní funkci. Tak je tomu například, když rozhoduje o návrhu na zápis obchodní společnosti do obchodního rejstříku v řízení, jehož předmětem není zrušení aktu, o němž je tvrzeno, že poškozuje navrhovatelova práva (viz v tomto smyslu zejména výše uvedený rozsudek Lutz a další, bod 14 a citovaná judikatura).

58. Naopak soud, k němuž bylo podáno odvolání proti rozhodnutí, jímž soud nižšího stupně pověřený vedením obchodního rejstříku nevyhověl takovémuto návrhu na zápis, přičemž předmětem odvolání je zrušení tohoto rozhodnutí, o němž je tvrzeno, že poškozuje práva žadatele, rozhoduje o sporu a vykonává funkci soudního orgánu.

Zde se výše uvedená kniha „trefuje“ do názoru Soudu (srov. str. 51); rejstříkové řízení nemá zpravidla povahu klasického řízení soudního, ale je-li jeho výstup napadán v odvolacím řízení, pak odvolací soud je „soudem“ ve smyslu čl. 234. Tento postoj ESD se ve světle jeho předchozí judikatury dá jen těžko nazvat překvapivým.

Kdo je soudem poslední instance ve smyslu čl. 234?

76. Soudní dvůr již judikoval, že rozhodnutí vnitrostátního odvolacího soudu, která mohou být účastníky řízení napadena u nejvyššího soudu, nejsou rozhodnutími „soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnou opravnými prostředky podle vnitrostátního práva“ ve smyslu čl. 234 třetího pododstavce ES. Okolnost, že meritorní přezkum takovýchto opravných prostředků je podmíněn tím, že je nejvyšší soud nejprve prohlásí za přípustné, nezbavuje účastníky řízení možnosti podat opravný prostředek (výše citovaný rozsudek Lyckeskog, bod 16).

77. To platí tím spíše pro takový procesní systém, jako je systém, v jehož rámci musí být rozhodnuta věc v původním řízení, neboť tento systém nevyžaduje, aby nejvyšší soud předem posoudil přípustnost dovolání, nýbrž pouze ukládá omezení týkající se zejména povahy důvodů, které lze před tímto soudem uplatňovat a které se musí vycházet z porušení práva.

Zde není co dodávat, ve světle Lyckeskoga nebylo moc co řešit, je skoro s podivem, že to maďarskému soudu přišlo jako sporná otázka; ale třeba chtěl zkusit, zda ESD Lyckeskoga nepřehodnotí... Nepřehodnotil.

Je možno proti podání předběžné otázky podat opravný prostředek?

92. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že maďarské právo umožňuje podat samostatné odvolání proti rozhodnutí podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru, přičemž vzhledem k tomu, že věc v původním řízení jako celek je soudem, který toto rozhodnutí vydal, stále projednávána, přerušuje se řízení do doby, než Soudní dvůr vynese svůj rozsudek. Soud, k němuž bylo odvolání podáno, má podle maďarského práva pravomoc uvedené rozhodnutí změnit, zrušit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a nařídit soudu, který předkládací rozhodnutí přijal, aby pokračoval v přerušeném vnitrostátním řízení.

93. Jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodech 88 a 89 tohoto rozsudku, pokud se jedná o vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí lze napadnout vnitrostátními opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, nebrání článek 234 ES tomu, aby rozhodnutí tohoto soudu, který se na Soudní dvůr obrací s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, podléhala obvyklým opravným prostředkům upraveným ve vnitrostátním právu. Výsledek takovéhoto řízení o opravném prostředku však nesmí omezit pravomoc uvedeného soudu, kterou mu přiznává článek 234 ES, obrátit se na Soudní dvůr, má-li za to, že ve věci, kterou projednává, vyvstaly otázky týkající se výkladu ustanovení práva Společenství vyžadující jeho rozhodnutí.

94. Dále je třeba připomenout, že Soudní dvůr již judikoval, že v situaci, kdy je určitá věc již podruhé projednávána soudem prvního stupně poté, co byl jeho rozsudek zrušen soudem poslední instance, má uvedený soud prvního stupně stále možnost obrátit se na Soudní dvůr na základě článku 234 ES, nehledě na skutečnost, že ve vnitrostátním právu existuje pravidlo, na jehož základě se musí soudy řídit právním posouzením provedeným soudem vyššího stupně (výše citovaný rozsudek ze dne 12. února 1974, Rheinmühlen-Düsseldorf).

95. V případě použití ustanovení vnitrostátního práva upravujících odvolání proti rozhodnutí podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která se vyznačují tím, že věc v původním řízení jako celek je i nadále projednávána předkládajícím soudem a samostatným odvoláním je napadeno pouze předkládací rozhodnutí, by přitom byla autonomní pravomoc obrátit se na Soudní dvůr, kterou článek 234 ES přiznává soudu v prvním stupni, zpochybněna, jestliže by odvolací soud tím, že změní rozhodnutí podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, zruší tuto žádost a nařídí soudu, který předkládací rozhodnutí přijal, aby pokračoval v přerušeném řízení, mohl zabránit předkládajícímu soudu využít možnosti obrátit se na Soudní dvůr, kterou mu dává Smlouva o ES.

96. Podle článku 234 ES totiž platí, že posouzení relevance a nezbytnosti předběžné otázky je v zásadě pouze odpovědností soudu, který se rozhodne podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, s výhradou omezené kontroly, kterou provádí Soudní dvůr v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 67 tohoto rozsudku. Je tedy na tomto soudu, aby vyvodil důsledky z rozsudku vydaného v rámci řízení o odvolání podanému proti rozhodnutí podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, konkrétně, aby se rozhodl, zda bude na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce trvat, změní ji nebo ji vezme zpět.

97. Z toho vyplývá, že v takové situaci, jako je situace v původním řízení, musí Soudní dvůr – rovněž v zájmu transparentnosti a právní jistoty – vycházet pouze z rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které musí mít příslušné právní účinky, dokud není vzato zpět nebo změněno soudem, který jej vydal, přičemž o takovémto zpětvzetí nebo změně může rozhodnout pouze tento soud.
(zvýrazění přidáno)

Zde šlo bezesporu o nejzásadnější otázku z okruhu problematiky PO, kterou Soud v Cartesiu řešil.

Autoři knihy Předběžná otázka v komunitárním právu k tomuto problému na str. 184 uvádějí:

„Je možné napadnout usnesení o předložení předběžné otázky odvoláním (respektive stížností)? Soudní dvůr ve své judikatuře konstatoval, že mu nepřísluší tuto otázku řešit. Soudní dvůr se vyjadřil ve smyslu, že:

„…v případě soudu, proti jehož rozhodnutí je přípustný opravný prostředek dle vnitrostátního práva, článek 177 [nyní 234 – pozn. autorů] nevylučuje, aby rozhodnutí takového soudu, kterým byla předložena předběžná otázka tomuto Soudu, bylo přezkoumáno v rámci opravných prostředků podle vnitrostátního práva“. [autoři odkazují na rozsudek Rheinmüllen – pozn. PB]

[...]Soudní dvůr tak otázku přezkumu usnesení o zahajení řízení o předběžné otázce ponechává, v souladu s principem procesní autonomie členských států, plně na vnitrostatní úpravě jednotlivych členskych statů. [Na podporu tohoto argumentu je odkazováno na judikáty 13/61 De Geus en Uidenbogerd v. Robert Bosch GmbH [1962] ECR 45 na str. 50, 127/73 BRT v. SABAM [1974] ECR 139, bod 3, 106/77 Simmenthal v. Amministrazione delle
Finanze dello Stato (Simmenthal II) [1978] ECR 642, bod 10 – pozn. PB]“

Ano, chlapci, měli jste pravdu, Soudnímu dvoru nepřísluší řešit otázku, zda je možné napadnout usnesení o předběžné otázce. ESD opravdu dovoluje národním právním řádům, ať dle libosti umožňují odvolání proti předložení předběžné otázky. Jediným drobný háčkem je, že se výsledkem odvolacího řízení nemusí předkládající soud vůbec řídit. Je totiž přece „na tomto soudu, aby vyvodil důsledky z rozsudku vydaného v rámci řízení o odvolání podanému proti rozhodnutí podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, konkrétně, aby se rozhodl, zda bude na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce trvat, změní ji nebo ji vezme zpět.“

Ne, že by se mi nelíbily některé důvody, které jste na str. 185-186 uváděli pro (účinný) přezkum rozhodnutí o podání PO. Namátkou cituji:


„Přezkum podobného zásadního rozhodnutí soudu by měl být umožněn z důvodu ochrany procesních práv účastníků. Je nutné připomenout, že podáním předběžné otázky se řízení před soudem členského státu staví minimálně na dva roky. Zasahuje tak podstatným způsobem do procesních práv účastníků, především práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

Umožnění přezkumu usnesení o zahajení řízení o předběžné otázce soudem vyššího stupně je způsobem, jak zabránit neuváženým, nepotřebným a nesprávně formulovaným předběžným otázkám. Umožnit vícečetnou kontrolu účelnosti předběžné otázky, tedy za spolupráce účastníků řízení a odvolací instance, by bylo v souladu s přístupem Soudního dvora posledních let. Ta je charakterizována přísnějším postupem proti nedostatečně formulovaným předběžným otázkám, vedoucím až k jejich odmítání. Přezkum účelnosti předběžné otázky soudem vyššího stupně by tak vyšel vstříc potřebě odlehčit nápadu Soudního dvora.“

Je to všechno hezké, hoši, zvlášť ta starost o odlehčení nápadu, ale to víte, „the ECJ knows better.“

Je třeba se smířit s tím, že "právo" podat PO plyne přímo z čl. 234 a národní procesní předpisy jej nemohou omezovat. Jen mi není zcela jasné, proč to Soud neřekne natvrdo, že odvolávat se k vyššímu soudu proti podání PO prostě nelze. On místo toho radši řekne, možná aby si neprotiřečil s tím, co prohlásil ve věci Rheinmüllen (viz výše), že odvolávat se sice lze, třebaže to bude de facto zbytečné, protože se tím prvoinstanční soud nemusí řídit.

Jistě, lze si představit situace, kdy argumentace odvolacího soudu přesvědčí soud prvoinstanční, že ten se rozhodne své původní rozhodnutí přehodnotit, ale to nic nemění na tom, že fakticky ESD pro tyto účely činí hierarchii národních soudů obsoletní (Honzo, tipuju, že na Soudě asi není mnoho fanoušků tohoto díla).

Poučení z Cartesia? Není vůbec lehké nejen spekulovat o tom, co by ESD v budoucnu říci mohl ale často i přijít na to, co vlastně myslel tím, co řekl...

Celý příspěvek

Mediace: v EU již ano, v ČR (zatím) ne...

Na seminář profesora Zuckermana, na nějž mne Honza Komárek vzal vloni na jaře při mé návštěvě v Oxfordu, jsem se opravdu těšil. Jediné, co mi radost trochu kalilo, byla skutečnost, že můj zážitek z hodiny elitního světového odborníka na civilní proces bude tak trochu polovičatý. Náhoda tomu totiž chtěla, že zrovna v době mého tamějšího pobytu byla druhá část Zuckermanova kurzu věnována přednášce jeho amerického přítele, jméno si už nepamatuji, (údajně) předního amerického mediátora. „Třeba to budeš mít jako dobrej trénink na americký způsob výuky,“ smál se tehdy Honza v předzvěsti mé americké mise. Nu, zážitek to tedy rozhodně byl...

Americký mediátor před nás předstoupil po úvodní skvělé hodině, v níž Adrian Zuckerman brilantním způsobem rozcupoval na padrť anglickou úpravu nákladů řízení. Američan byl pomenší chlapík s odulými, zpocenými tvářemi, který na nás koukal přes skla tlustých brýlí. Nejprve dlouze mlčel a pak se začal zvolna pohybovat po místnosti. Místo dlouhých úvodů se na nás obrátil s otázkou, proč jsme šli na práva. Někteří ze studentů mu začali nabízet své odpovědi, ale on vždy jen nespokojeně zakroutil hlavou a mezi zuby procedil „no to samozřejmě taky, ale hlavně?!“ A svou otázku opakoval vytrvale stále dokola, čekaje zřejmě na to, až se najde někdo, kdo šel na práva z toho samého důvodu jako on. Když se však přímo zaměřil na jednu nebohou dívku, jejíchž šest různých odpovědí jej nejen neuspokojilo, ale naopak ještě více rozhohnilo, takže na ni svou otázku téměř řval v jakémsi nepříčetném deliriu, napadlo mne, že ten pán si asi myslí, že existuje jeden univerzální, všemi lidmi sdílený důvod, proč chodí na práva a studenti tohoto oxfordského kurzu si na něj nejsou schopni vzpomenout. Ach, jací to zabedněnci...

„Já jsem šel na práva, protože mě nevzali na mat-fyz,“ ozvalo se z první lavice. Američan ztichl, utřel si zpocené čelo a za uvolněného smíchu studentů se podíval na jejich zachránce, bezelstně rozesmátého profesora Zuckermana, který jej svou upřímnou odpovědí právě vrátil zpátky do reality. Mediátor rezignoval na další nátlak a profesora i nás ostatní seznámil s důvodem, pro který jsme na ty práva šli. „Přece abyste pomáhali lidem!“ Jo, tohle...

Následující přednáška, při níž Američan lítal po místnosti, sedal si a vstával, skákal, křičel a mlčel a hlavně neustále přehrával historky skutečné až neskutečné, spojené se svou mediační praxí, byla opravdu působivá. Svým způsobem. Škoda, že to Honza nemohl ocenit, protože hned po Američanově úvodním extempore seznal, že ho tento hulvát nezajímá a ostentativně usnul, v kterémžto stavu pak vydržel až do skočení celé „lekce,“ byť se pouhé tři metry před ním odehrávalo halasné divadlo v podání zámořského návštěvníka. Každopádně však myslím, že většina ostatních studentů na onen seminář jen tak nezapomene.

Touto úvodní vzpomínkou bych mediaci nerad karikoval. Slyšel jsem o ní přednášet i lidi méně extravagantní, o to však uživatelsky příjemnější a zkušenostmi se onomu Američanovi jistě rovnající. Takhle jsem například na konferenci v Edinburghu shlédl zajímavou přednášku o využití civilní mediace v Anglii a Skotsku, kde s tím mají velice pozitivní zkušenosti a díky různým pobídkám k jejímu využití či sankcím za její nevyužití dosáhli určitého odbřemenění soudů. Pozitivní zkušenosti s mediací najdeme i v jiných evropských zemích a samozřejmě ve Státech.

Jsem přesvědčen, že mediace jakož i ostatní alternativní způsoby řešení sporů jsou užitečná věc. Její výhody jsou mnohé, leč není mým cílem je zde vypočítávat. Jen bych asi zdůraznil hlavní přednost mediace, kterou je dosažení smírného, tedy pro obě strany akceptovatelného řešení. To je asi hlavní rozdíl proti soudním a arbitrážním sporům, kde většinou jedna strana odchází jako ta poražená, nespokojená, zklamaná. Cílem mediace je, aby byly spokojeny obě, respektive aby alespoň obě byly ochotny s daným řešením dobrovolně souhlasit. Primárním cílem tedy není najít pravdu, spravedlnost, ale vyřešit spor smírem. Úplně to láká k filozofickým úvahám o poslání práva a cílech řešení sporů – má se primárně usilovat o dosažení spravedlivého řešení nebo o řešení smírného? Bližší úvahy na toto téma si nicméně odpustím (čímž samozřejmě nebráním jejich případnému rozvinutí ze strany našich komentátorů), abych se konečně dostal k tomu, proč jsem tento post začal vlastně psát.

Evropská unie prolomila další tabu, když po čtyřech letech útrpného vyjednávání pronikla i do oblasti alternativních řešení sporů, a to prostřednictvím Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech. Směrnice neváže Dánsko, neboť tento stát díky zvláštnímu protokolu připojenému k Amsterdamské smlouvě není vázán komunitárními předpisy podle hlavy IV SES.

Směrnice si neklade za cíl harmonizovat nebo dokonce vytvářet jednotnou úpravu mediačního řízení v členských státech, ale odstranit překážky, které jsou spojené s přeshraniční mediací. Přesto však úpravou některých aspektů přeshraniční mediace vytváří nepřímý tlak na ty státy, které vnitrostátní úpravu mediace dosud nemají. Směrnice by měla podnítit širší využívání tohoto institutu.

Směrnice se vztahuje na mediaci v přeshraničních sporech v občanských a obchodních věcech s výjimkou sporů týkajících se práv a povinností, o kterých nemohou strany podle rozhodného práva rozhodovat samy (typicky půjde o některé rodinné či pracovněprávní věci). Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperii) (srov. čl. 1 odst. 2 Směrnice).

„Mediací“ se rozumí formální řízení, ve kterém dvě nebo více stran sporu samy dobrovolně usilují o dosažení dohody o vyřešení sporu za pomoci mediátora (čl. 3).

Přeshraniční mediací se rozumí takové mediační řízení, kdy má jedna ze stran bydliště nebo se obvykle zdržuje v jiném členském státě než kterákoliv jiná strana, nebo situace, kdy mediační dohoda z jednoho členského státu má být uznána v jiném členském státě (čl. 2). Nic však samozřejmě nebrání členským státům, aby ustanovení směrnice vztáhly i na čistě vnitrostátní případy.

Směrnice by měla být použitelná v případech, kdy soud odkáže strany sporu na mediaci nebo kdy mediaci vyžaduje vnitrostátní právo. Kromě toho, pokud podle vnitrostátního práva může mediační funkci plnit soudce, měla by se vztahovat rovněž na mediaci vedenou soudcem, který není příslušný pro žádné soudní řízení týkající se dotyčné věci (čl. 3). Směrnice vyzývá členské státy k vytvoření podmínek pro vzdělávání a kontrolu mediátorů (čl. 4).

Článek 5 ukládá členským státům, aby zajistily, že soud, u něhož byla podána žaloba, může ve vhodných případech a s ohledem na všechny okolnosti daného případu vyzvat strany, aby k řešení sporu využily mediace či se zúčastnily informativního setkání o možnosti využití mediace.

Článek 6 má na první pohled mimořádný význam, neboť přikazuje, aby strany mohly žádat, aby byl obsah písemné dohody vyplývající z mediace učiněn vykonatelným. Onen mimořádný význam však trochu degraduje fakt, že obsah takové dohody nebude učiněn vykonatelným nejen, pokud je v daném případě v rozporu s právem členského státu, v němž je žádost podávána, ale dokonce i tehdy, pokud právo uvedeného členského státu neumožňuje jeho vykonatelnost. Jak však vysvětluje odst. 19 preambule, neumožňuje toto ustanovení členskému státu znemožnit paušálně vykonatelnost všech mediačních dohod, nýbrž tak může učinit pouze ohledně obsahu konkrétní dohody, zejména v případech, kdy závazek uvedený v dohodě není vykonatelný z důvodu své povahy.

Mediační dohody prohlášené za vykonatelné v jednom členském státě budou vykonatelné v jiných státech EU za podmínek příslušných komunitárních předpisů, konkrétně nařízení Brusel I či Brusel II bis (odst. 20 preambule).

Čl. 7 se snaží ochránit jeden z veledůležitých elementů mediace, jímž je její důvěrnost. Za tím účelem stanoví minimální požadavek, aby členské státy zajistily, s výjimkou některých mimořádných situací veřejného zájmu, aby mediátoři ani osoby zúčastněné na správě mediačního řízení nebyli nuceni předkládat důkazy v občanských a obchodních soudních řízeních nebo v rozhodčích řízeních ohledně informací vyplývajících z mediace nebo souvisejících s mediačním řízením, pokud se strany nedohodnou jinak.

Významný je také článek 8, jenž stanoví, aby stranám, jež si ve snaze o urovnání sporu zvolí mediaci, nebránilo v pozdějším zahájení soudních či rozhodčích řízení ve stejné věci uplynutí promlčecí nebo prekluzivní doby během mediačního řízení. Ustanovení o promlčení nebo prekluzi obsažená v mezinárodních smlouvách, jichž jsou členské státy stranami, tím však nejsou dotčena. Je nepochybné, že se strany uchýlí k mediaci jen tehdy, nebude-li tím ohrožena jejich možnost zahájit v případě krachu mediace ve věci arbitrážní či soudní řízení. Pokud by mediace promlčecí lhůty nestavěla, značně by to limitovalo její atraktivitu.

Konečně čl. 9 a 10 Směrnice se snaží o zpřístupnění informací o mediaci široké veřejnosti a čl. 11 nařizuje Komisi předložit do 5ti let od uplynutí implementační lhůty zprávu o uplatňování Směrnice.

Implementační lhůta členským státům uplyne 21. května 2011. Česká republika tak má na provedení Směrnice necelé tři roky. Podle mých informací se na Ministerstvu spravedlnosti připravuje legislativní úprava vnitrostátní mediace, v rámci níž se však s transpozicí Směrnice nepočítá. Jelikož směrnice upravuje mediaci s přeshraničním prvkem budou její ustanovení promítnuta buď do současného či nového ZMPS, podle toho, který z nich bude v r. 2011 účinný. Z vlastní zkušenosti však vím, že jak to nakonec přesně bude, je v tuto chvíli předčasné předjímat. Pokud však vše dobře půjde, mohli bychom se do několika málo let dočkat legislativního rámce pro mediaci nejen vnitrostání, ale i tu s mezinárodním prvkem.

A třeba pak v rámci plnění čl. 4 přijede českým mediátorům přednášet i ten americký šílenec...

Celý příspěvek

ESD to zase ... aneb případová studie právního formalismu (?)

Když jsem nedávno zaskakoval za Honzu Komárka při psaní pravidelného přehledu judikatury ESD pro Soudní rozhledy, vybral jsem si tam ke krátkému komentáři i případ, jenž mi připadal jako typická ukázka právního formalismu. Tedy formalismu... Možná spíš bezduchého formalismu. Nebo mechanické jurisprudence? Nebo to byl textualismus? Nebo snad přepjatý textualismus? Nebo to bylo všechno právě řečené? Nebo snad nic z toho? To záleží na tom, co si pod těmi pojmy každý jeden z nás představí. Existuje vůbec nějaký minimální společný definiční jmenovatel (kam jen já na tyto hrůzné obraty chodím...), který by nám umožnil se o těch věcech bavit a přitom si navzájem rozumět? A je to vůbec důležité?

Když jsem si případ C-462/06, Laboratoires Glaxosmithkline, poprvé přečetl, pomyslel jsem si, že je to formalismus nejhrubšího zrna. A přiznám se, že patřím mezi ty osoby, které mají se slovem formalismus spojeny pejorativní konotace. Jenže poté, co na tomto blogu vyšlo, především z pera Zdeňka Kühna, několik příspěvků na ono téma a velice zajímavý post uveřejnil nedávno i Tomáš Sobek na Leblogu, dozvěděl jsem se, že formalismus nemusí nutně být něco negativního; záleží však, co pod ním kdo chápe. A v tom je právě ta potíž, protože je to těžko definovatelná VĚC, pod níž si zkrátka představuje každý něco jiného. Takže když se dva baví o formalismu, nemusí se nutně bavit o tom samém.

Rozhodl jsem se tedy onen judikát zde popsat jako příklad toho, co já si představuji pod pojmem právního formalismu, abych otestoval, nakolik se má představa bije či nebije s názory ostatních členů české právnické populace (nebo aspoň těch, co čtou Jiné právo).

Případ se týká nařízení Brusel I, což byl primárně důvod, proč jsem se o něj zajímal; téma formalismu byl tedy jeho druhotný produkt, který se do popředí dostává až v rámci tohoto postu.

Skutkový stav byl následující (pro detaily srov. body 1-12 judikátu): Francouzský občan J.-P. Rouard žaloval u francouzského soudu o nároky z pracovní smlouvy společně své dva předchozí zaměstnavatele, francouzskou a britskou společnost patřící do stejného koncernu. Argumentoval při tom tím, že jde o úzce související nároky umožňující žalovat současně více žalobců v místě bydliště/sídla jednoho z nich podle čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel I. Žalovaní zaměstnavatelé se bránili, mimo jiné, tím, že společnou žalobu na více zaměstnavatelů podle čl. 6 odst. 1 nelze podat, neboť oddíl 5 nařízení, který stanovuje soudní příslušnost ve věci pracovních smluv, takovou možnost nepřipouští. Cour de Cassation se ESD v zásadě otázal na to, zda oddíl 5 upravuje taxativně a výlučně pravidla příslušnosti vztahující se k uvedeným smlouvám, nebo zda se zaměstnanec může dovolat i pravidla zvláštní příslušnosti uvedeného v čl. 6 odst. 1.

Článek 6 odst. 1 nařízení, který se nachází v oddíle 2 kapitoly II nazvaném „Zvláštní příslušnost“, stanoví:

„Osoba, která má bydliště [nebo sídlo] na území některého členského státu, může být též žalována,
1) je-li žalováno více osob společně, u soudu místa, kde má bydliště [nebo sídlo] některý z žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních [možnosti dojít v oddělených řízeních k protichůdným soudním rozhodnutím];

Třináctý bod preambule nařízení zní: „Pokud se týče pojištění, spotřebitelských a pracovních smluv, měla by být slabší strana chráněna pravidly pro určení příslušnosti, která jsou jejím zájmům příznivější než obecná pravidla.“

Oddíl 5 kapitoly II nařízení nazvaný „Příslušnost pro individuální pracovní smlouvy“ obsahuje tyto články:
Článek 18
Ve věcech týkajících se individuálních pracovních smluv se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5.
[…]
Článek 19
Zaměstnavatel, který má bydliště [nebo sídlo] na území některého členského státu, může být žalován:
1) u soudů členského státu, v němž má bydliště [nebo sídlo], nebo
2) v jiném členském státě:
a) u soudu místa, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci, nebo u soudu místa, kde svou práci obvykle vykonával naposledy, nebo
b) jestliže zaměstnanec obvykle nevykonává nebo nevykonával svou práci v jediné zemi, u soudu místa, kde se nachází nebo nacházela provozovna, která zaměstnance přijala do zaměstnání.
Článek 20
1. Zaměstnavatel může žalovat pouze u soudů toho členského státu, na jehož území má zaměstnanec bydliště.
2. Tímto oddílem není dotčeno právo podat vzájemnou žalobu u soudu, u něhož byla podle tohoto oddílu podána původní žaloba.
(zvýraznění jsem přidal)

Soud vynesl následující rozsudek (kráceno; pro koho by to i tak bylo moc dlouhé, nechť čte jen mnou zvýrazněné pasáže):

15 Pravidla příslušnosti v oblasti individuálních pracovních smluv, která jsou uvedena v nařízení, jsou značně odlišná od pravidel použitelných v této oblasti v rámci Bruselské úmluvy.
16 Do Bruselské úmluvy bylo v roce 1989 vloženo pouze jedno zvláštní pravidlo týkající se pracovní smlouvy. Toto pravidlo bylo uvedeno v oddílu 2 kapitoly II této úmluvy týkajícího se zvláštní příslušnosti a bylo vloženo ve formě zvláštního případu pravidla příslušnosti stanoveného v čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy ve smluvní oblasti.
17 V nařízení je příslušnost v oblasti individuálních pracovních smluv předmětem zvláštního oddílu, a sice oddílu 5 kapitoly II. Tento oddíl, který zahrnuje články 18 až 21 tohoto nařízení, má za cíl zajistit zaměstnanci ochranu stanovenou ve třináctém bodu odůvodnění tohoto nařízení.
18 Jak Glaxosmithkline a Laboratoires Glaxosmithkline, francouzská, německá a italská vláda, vláda Spojeného království, jakož i Komise Evropských společenství tvrdily, nebo alespoň uznaly, ze znění ustanovení uvedených ve zmíněném oddílu 5 vyplývá, že tato ustanovení mají nejen zvláštní, ale také taxativní charakter.
19 Z článku 18 odst. 1 nařízení je tak zřejmé jednak to, že jakýkoliv spor týkající se individuální pracovní smlouvy musí být předložen soudu určenému podle pravidel příslušnosti stanovených v oddílu 5 kapitoly II tohoto nařízení, a jednak to, že tato pravidla příslušnosti mohou být změněna nebo doplněna jinými pravidly příslušnosti uvedenými v témže nařízení pouze tehdy, pokud je na ně učiněn výslovný odkaz v samotném oddílu 5.
21 Zmíněný oddíl 5 nečiní žádný odkaz na čl. 6 bod 1 nařízení, na rozdíl od článku 4 a čl. 5 bodu 5 téhož nařízení, jejichž použití je v čl. 18 odst. 1 tohoto nařízení výslovně vyhrazeno.
22 Pravidlo příslušnosti stanovené v čl. 6 bodu 1 nařízení není ani předmětem odpovídajícího ustanovení v rámci uvedeného oddílu 5, na rozdíl od pravidla stanoveného v bodě 3 téhož článku 6, který uvádí případ vzájemné žaloby, jež bylo vloženo do čl. 20 odst. 2 zmíněného nařízení.
23 Je tudíž nutno konstatovat, že doslovný výklad oddílu 5 kapitoly II nařízení vede k závěru, že tento oddíl vylučuje jakékoliv použití čl. 6 bodu 1 tohoto nařízení.
24 Tento výklad krom toho potvrzují přípravné práce. Návrh nařízení Rady (ES) o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1999, C 376 E, s. 1) uvádí ohledně oddílu 5 kapitoly II navrženého nařízení, který byl zákonodárcem Společenství přijat beze změn, že „[p]říslušnost stanovená v tomto oddílu nahrazuje příslušnost stanovenou v oddílech 1 [Obecná ustanovení] a 2 [Zvláštní příslušnost]“.
27 Je pravda, že použití čl. 6 bodu 1 nařízení v oblasti pracovních smluv by umožnilo rozšířit možnost podat spojené návrhy týkající se více žalovaných pouze k jednomu soudu na spory týkající se pracovních smluv. Takové rozšíření by stejně jako rozšíření, které zákonodárce Společenství výslovně učinil v čl. 20 odst. 2 nařízení ohledně vzájemné žaloby, odpovídalo obecnému cíli řádného výkonu spravedlnosti, který zahrnuje zásadu hospodárnosti řízení.
28 Nicméně z ustálené judikatury vyplývá, že pravidla zvláštní příslušnosti jsou vykládána úzce a nedovolují výklad, který přesahuje případy výslovně předvídané v nařízení (viz zejména, ohledně čl. 6 bodu 1 nařízení, rozsudky ze dne 13. července 2006, Reisch Montage, C‑103/05, Sb. rozh. s. I‑6827, bod 23 a ze dne 11. října 2007, Freeport, C‑98/06, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 35). Přitom jak bylo konstatováno v bodě 23 tohoto rozsudku, znění ustanovení oddílu 5 kapitoly II nařízení vylučuje použití uvedeného čl. 6 bodu 1 na spor v oblasti pracovní smlouvy.
29 Navíc řádný výkon spravedlnosti s sebou nese, aby možnost dovolávat se čl. 6 bodu 1 nařízení byla poskytnuta, jako v případě vzájemné žaloby, jak zaměstnavateli, tak zaměstnanci.
30 Přitom takové použití čl. 6 bodu 1 nařízení by mohlo vést k důsledkům, které by byly v rozporu s cílem ochrany specificky sledovaným vložením zvláštního oddílu vztahujícího se k pracovním smlouvám do tohoto nařízení.
31 Skutečnost, že zaměstnavatel by se mohl dovolávat čl. 6 bodu 1 nařízení, by tak mohla zbavit zaměstnance ochrany, která je mu zaručena čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení, podle něhož může být zaměstnanec žalován pouze u soudů členského státu, na jehož území má bydliště.
32 Pokud jde o možnost navrhovanou francouzskou a německou vládu, vykládat čl. 6 bod 1 nařízení v tom smyslu, že pouze zaměstnanec má možnost dovolávat se tohoto ustanovení, je třeba uvést, že naráží na znění ustanovení jak oddílu 5 kapitoly II tohoto nařízení, tak čl. 6 bodu 1 nařízení. Krom toho by nebyl žádný důvod omezit ochranný úmysl takové argumentace pouze na čl. 6 bod 1 a bylo by nutno připustit, že zaměstnanec – a pouze on – musí mít možnost se dovolat jakéhokoliv pravidla zvláštní příslušnosti stanoveného tímto nařízením, které by mohlo sloužit jeho zájmům jakožto jednotlivce. Přitom kdyby soud Společenství přeměnil zvláštní pravidla příslušnosti, určená k usnadnění řádného výkonu spravedlnosti, na jednostranná pravidla příslušnosti, která ochraňují stranu považovanou za slabší, šlo by to nad rámec vyváženosti zájmů, které zákonodárce Společenství za současného stavu práva zavedl.
33 S ohledem na ustanovení práva Společenství platná v současné době je tudíž takový výklad, jako je výklad navrhovaný francouzskou a německou vládou, stěží slučitelný se zásadou právní jistoty, která představuje jeden z cílů nařízení a která vyžaduje zejména, aby byla pravidla příslušnosti vykládána, jak naznačuje jedenáctý bod odůvodnění tohoto nařízení, způsobem vyznačujícím se vysokou předvídatelností (viz zejména, ohledně zmíněného čl. 6 bodu 1 nařízení, výše uvedené rozsudky Reisch Montage, body 24 a 25, jakož i Freeport, bod 36).
34 Je tak nutno konstatovat, že nařízení ve svém současném znění, bez ohledu na cíl ochrany uvedený v třináctém bodě jeho odůvodnění, neposkytuje zaměstnanci v takové situaci, jako je situace J.-P. Rouarda, zvláštní ochranu, protože jakožto žalobce před vnitrostátními soudy nemá k dispozici příznivější pravidlo příslušnosti, než je obecné pravidlo čl. 2 odst. 1 zmíněného nařízení.
35 Za těchto podmínek je třeba odpovědět na položenou otázku tak, že pravidlo zvláštní příslušnosti stanovené v čl. 6 bodě 1 nařízení nemůže být použito na spor spadající do oddílu 5 kapitoly II uvedeného nařízení, který se týká pravidel příslušnosti použitelných v oblasti individuálních pracovních smluv.

Jazykový a systematický výklad v podání ESD je téměř bezchybný. Tedy až na ten absurdní výsledek, k němuž vede. Ten Soud ovšem nezastavil, a to přes stanovisko generálního advokáta Madura, jež varovalo před důsledky formalistického výkladu, jehož se Soud Madurovi navzdory nakonec dopustil.

Generální advokát přitom připomněl, že Bruselská úmluva, na kterou text nařízení z převážné části navazuje, neobsahovala zvláštní ustanovení o pracovních smlouvách. Ty tedy spadaly do obecného režimu a zaměstnanci mohli plně využívat článku 6 odst. 1 a žalovat u jednoho soudu více zaměstnavatelů. Jelikož oddíl 5 upravující příslušnost pro pracovní smlouvy byl vložen do nařízení v zájmu ochrany zaměstnanců, jakožto slabší smluvní strany, bylo by, řečeno eufemistickými slovy generálního advokáta, „překvapující,“ kdyby tato ustanovení vedla k tomu, že by právě tuto slabší smluvní stranu zbavila výhod, které poskytuje čl. 6 odst. 1. Jak GA varoval, výklad nakonec provedený Soudem vede k tomu, že kterýkoliv zaměstnanec bude muset v obdobné situaci žalovat zaměstnavatele individuálně v různých členských státech, byť by šlo o jakkoliv úzce související nároky. Maduro upozorňuje, že takový výklad je nejen v rozporu s řádným výkonem spravedlnosti (ve smyslu procesní ekonomie), ale i v rozporu se zájmem na ochraně slabší smluvní strany (srov. body 20-21 jeho stanoviska).

Podobně jako v minikomentáři pro Soudní rozhledy bych chtěl k těmto argumentům dodat, že judikát povede v praxi tedy k tomu, že pokud bude zaměstnanec žalovat dva či více zaměstnavatelů z jiného titulu, než přímo z pracovní smlouvy, tedy v situaci, kde mu nepřísluší zvláštní ochrana, bude je moci všechny žalovat u jednoho soudu (samozřejmě, budou-li nároky úzce souviset ve smyslu čl. 6 odst. 1), zatímco v režimu, kdy mají být jeho zájmy pod zvýšenou ochranou nařízení, bude muset své nároky uplatnit u dvou či více soudů, v různých státech EU. Není to paradox?

Pokud jde o (prakticky jediný) argument, který proti výkladu zastávaném Madurem ESD předložil, a to v bodě 32 judikátu (viz výše), svědčí o tom, že soudci prvního senátu ESD podle mého názoru nesprávně chápou účel jurisdikčních ustanovení jako jsou ta v oddíle 5 nařízení. Tato ustanovení, přijímaná na ochranu slabší smluvní strany jsou určena primárně k tomu, aby omezila fora, ve kterých může žalovat silnější smluvní strana, nikoliv, aby limitovala i obecné jurisdikční možnosti strany, již mají tato ustanovení chránit. V tomto ohledu si první senát mohl pomoci i kontextuálním výkladem oddílů nařízení chránících slabší smluvní strany, kde jsou sudiště přístupná silnější smluvní straně vypočtena taxativně za použití uvozovacího slova „pouze,“ zatímco fora dostupná pro žalobu podanou smluvní stranou jsou vypočtena bez tohoto omezujícího uvození a tedy, i s ohledem na ostatní faktory, zjevně demonstrativně; jinými slovy bez úmyslu omezit sudiště přístupná slabší smluvní straně v těch situacích, kdy zvláštní ochrany nepožívá (srov. nejen čl. 19 s čl. 20 ve věcech týkajících se pracovní smlouvy, citované výše, ale např. i čl. 16 odst. 1 s čl. 16 odst. 2 ve věcech spotřebitelských smluv). Konečně, byl to ESD sám, kdo svou judikaturou kdysi kreativně vnesl do režimu Bruselské úmluvy omezení počtu sudišť pro zaměstnavatele v případě žalob z pracovní smlouvy v zájmu ochrany zaměstnance, aniž by současně jakkoliv omezil žalobní možnosti posledně jmenovaného (srov. věc 133/81 Ivenel [1982] ECR 1891 nebo 266/85 Shenavai v Kreischer [1987] ECR 239.)

V každém případě zde máme judikát, kde Soud vyložil ustanovení přijatá na ochranu zaměstnance tak, že ve svém důsledku přiznal zvláštní ochranu zaměstnavateli. Ne snad, že by k materiálním důsledkům svého výkladu v rozsudku nepřihlédl, ale nepřišly mu zjevně natolik absurdní, aby se nepodržel své interpretace úzkostně vycházející z textu předpisu. Je to ale opravdu formalismus nebo ne? K cílům nařízení mohl Soud přihlédnout, aniž by musel opouštět pramen práva, na který se tak upnul, neboť onen cíl zmiňuje daný předpis sám, a to v odstavci 13. Jinými slovy, zdroj toho, co je rozumné a správné, nebylo třeba hledat mimo právo. Odst. 13 preambule soudcům říkal, co je správné, jaký výsledek je souladný s právem. Stejně tak mohl provést kontextuální výklad, který zmiňuji výše. Ani ten nemusí být formalistovi cizí, neboť stále je to „argument ukotvený v právu.“ Takže se mi zdá, že ti dobří formalisté, o nichž v jednom ze svých postů mluvil Zdeněk by ke stejnému výkladu jako ESD nedošli. Proto bych tenhle rozsudek měl asi správně zařadit spíše do škatulky bezduchého formalismu, nebo striktního textualismu, kdy jazykový výklad bere vše a např. teleologické argumenty berou za své...

Nerad bych si tady ale hrál na experta přes teorii práva, jímž rozhodně nejsem. Spíše se tímto postem pokouším zjistit, jak my ostatní ty teoretické pojmy chápeme a zda jsou ty naše představy natolik kompatibilní, že když PB na JP řekne, že četl judikát, který byl ukázkou právního formalismu, tak si pod tím XY představí přibližně to samé, co YX. No a třeba tento příspěvek vyvolá debatu, která nám umožní „srovnat si (definiční) hodinky,“ abychom si příště při používání těchto pojmů snáze rozuměli.

Závěrem opět jedna trochu „mimochodní“ poznámka (nějak se mi v červenci sešly):

Vzpomínám si, jak jsme na jaře v semináři International Litigation probírali jeden podobný případ, kdy výsledek byl s ohledem na účel úpravy absurdní, ale (zejména) jazykový výklad daného předpisu k němu vedl. Profesorka Silberman nechala hlasovat, kdo by šel se soudem a kdo s výkladem, který by spíše sledoval cíle úpravy, byť by se to zcela neslučovalo s textem zákona. Všichni Američané, stejně jako většina LL.M. studentů hlasovala pro druhou variantu, ta první získala jen tři hlasy. Moje dánská spolužačka zvedla ruku a s úsměvem prohlásila: „To je sranda, jak nám to pěkně vyšlo, že pro formalistický výklad hlasují zrovna Francouzky a Němec.“ Po hodině se jedna z těch Francouzek zvedla, přišla k naší lavici, koukla se na Dánku a povídá: „Ještě jednou a zabiju tě“:-) No, myslela to samozřejmě z legrace (aspoň myslím;) ).

Proč to ale vlastně vypravuji? Když se podíváte na složení senátu, který rozhodl výše uvedený případ, najdete tam soudce z těchto zemí: Rakousko (předseda senátu a soudce zpravodaj), Itálie, Slovinsko (soudce absolvoval studium ve Francii), Lotyšsko (soudce vystudoval a dlouhou dobu působil v Německu) a Malta. Já vím, nic to neznamená, navíc už zase paušalizuji a přitom to nemám rád, ale stejně - vždycky si vzpomenu na toho Geelhoeda, jak nám vypravoval, jak se ty soudcovské styly dají předvídat podle toho, odkud ti soudci přišli...

Celý příspěvek

Když nevěsta není panna...

Kdo četl příspěvek Michala Bobka v Jiném právu offline, popisující nejroztodivnější odkazy přes něž se lze na naši stránku progooglovat, bude mne možná podezírat, že jsem název pro tento post zvolil s mrzkým úmyslem přitáhnout k naší stránce i nebohé klienty manželské poradny, aniž by přitom obsah článku samotného měl se svým přízviskem cokoliv společného.

A ten, kdo četl poslední post Honzy Komárka věnující se problému volby plavek a následků s tím spojených, si bude možná myslet, že Jiné právo vítá začátek prázdnin seriálem neprávnických postů točících se kolem lidské sexuality.

Jak říká klasik, SAMÁ VODA. Budiž Vám následující řádky (a především odkaz) důkazem, že název nejen souvisí s obsahem, ale že jde o problém do značné míry právnický, zasahující dokonce několik právních odvětví.

Hned na začátek uvádím, že téma otevřel a na případ upozornil server conflict of laws.net, jemužto zde tímto velice rád dělám reklamu (pro ty, kteří jej ještě neznají), neboť se jedná o výbornou stránku věnovanou, jak název ostatně napovídá, mezinárodnímu právu soukromému. V postu z 2. června tohoto roku najdete podrobnosti případu, jeho stručný rozbor i odkaz na jeden z mediálních ohlasů daného případu. Pro ty, kdo dostatečně nevládnou ani angličtinou ani francouzštinou, se pokusím ty nejdůležitější aspekty případu stručně převyprávět, abych pak přidal i pár svých postřehů k rozproudění případné diskuse.

V létě 2006 byli v Roubaix, ve Francii, oddáni dva francouzští občané marockého původu, muslimského vyznání. Svatba se zjevně odehrála v komunitě úzce lpící na svých zvycích, odrážejících kulturní a náboženské tradice běžné v severní Africe. Mezi ty patří nejen požadavek, aby nevěsta byla panna, ale pro našince vskutku nevšední (dosaďte si jiná adjektiva podle Vašeho vkusu) důkazní „rituál“, kdy je na konci svatební noci ukázána členům rodiny krev na prostěradle, na němž novomanželé spočinuli. Bohužel pro čerstvou mladou paní z oné červencové noci, její manžel přinesl ve 4hodiny ráno u mátového čaje čekajícím rodičům (!) místo poskvrněné části ložního prádla pouze špatnou zprávu: na prostěradle nebyla žádná krev. Nešťastná žena se přiznala, že příčinou skutečně byla okolnost, že v době, kdy se stala paní, nebyla již pannou... Situace byla o to horší, že tato skutečnost byla v rozporu s tím, co manželovi před svatbou výslovně sdělila. „Zneuctěný“ manžel požádal soud v Lille o zrušení manželství a tento mu vyhověl. Učinil tak přitom na základě článku 180 Code Civil, který umožňuje zrušit svatbu pro „omyl ohledně podstatných vlastností osoby“ („S'il y a eu erreur dans la personne, ou sur des qualités essentielles de la personne, l'autre époux peut demander la nullité du mariage“).

Jak upozorňuje autor postu, Gilles Cuniberti, tím, že se svatba konala ve Francii a mezi francouzskými občany, nejedná se stricto sensu o problém spadající do oboru Conflict of Laws, tedy aspoň nikoliv ve smyslu, jak tento obor chápe přinejmenším kontinentální doktrína mezinárodního práva soukromého. Ze širšího pohledu je však nicméně nepochybné, že jde o otázku působení cizího pravidla, byť nikoliv nutně právního, na území jiného státu, a jedná se tak o podobnou a určitě neméně zajímavou ukázku střetu hodnot, norem, kultur.

Cuniberti k tomu mimo jiné říká:

„The demand for virginity was the result of a social norm governing a group of people. These people may be French nationals leaving in France, and thus entirely subject to French law, but the norm governing their community is of foreign origin. A not so uncommon case of legal pluralism.“

Cuniberti charakterizuje případ tak, že soud našel odpovídající francouzskou normu, jejímž prostřednictvím vynutil sociální pravidlo marocké komunity.

Bez ohledu na to, že dotčená žena souhlasila s rozhodnutím francouzského soudu, rozsudek vyvolal převážně negativní reakce mezi francouzskými politiky a intelektuály, na něž Cuniberti ve svém postu odkazuje.


Nejsem odborník na rodinné právo a je tedy dost dobře možné, že následující minirozbor českého práva může být pomýlený. Každopádně v případě, že jsem se díval dobře a neexistuje nějaká ustanovení zákona zásadně rozšiřující judikatura, pak české právo obdobu čl. 180 Code Civil nezná (pokud jsem v tomto směru něco přehlédl, předem děkuji za uvedení na pravou míru); nejblíže (a přitom stále hodně daleko) by onomu ustanovení byl asi § 15a odst. 1 zákona o rodině, který zní:

„(1) Manželství je neplatné, jestliže prohlášení o uzavření manželství bylo učiněno v důsledku bezprávné výhrůžky anebo omylu týkajícího se totožnosti jednoho ze snoubenců nebo povahy právního úkonu uzavření manželství.“

Nicméně jak tvrdí S. Radvanová a M. Zuklínová (srov. Kurs občanského práva - Instituty rodinného práva, C.H. Beck 1999, str. 27-28), není důvodu, aby se na vady sňatku, jakožto právního úkonu, jímž se manželství zakládá, nepoužila (prostřednictvím § 104 ZOR) ustanovení OZ o neplatnosti právních úkonů. Autorky zmiňují, že starší komentářová literatura sice uvádí, že manželství nevzniká smlouvou a ZOR upravuje všechny otázky spojené s manželstvím, a proto podle ní připadá neplatnost manželství v úvahu jen v případech taxativně stanovených zákonem, ale tento názor dostatečně neodlišuje manželství jako právní stav od uzavření manželství jakožto právního úkonu. Vzhledem k tomu, že se mi dané odlišení jeví jako logické, subsidiárnímu použití OZ bych se také nebránil. Uvažovat by se v daném případě dalo především o § 49a platného OZ:

„Právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně […]”

I mimo kontext konkrétního právního řádu je nicméně zřejmé, že daný případ je příkladem určitého prolínání či dokonce konfliktu mezi veřejnoprávním aspektem a soukromoprávní dimenzí dotčené kauzy (jakkoliv nejasné dělení na veřejnoprávní a soukromoprávní může být). Ostatně v rodinném právu není prolínání veřejnoprávních a soukromoprávních prvků ničím neobvyklým. V našem případě by bylo zřejmě možné hovořit např. o zákazu diskriminace na základě pohlaví na straně jedné a proti němu stojící otázce podvodu (úmyslně vyvolaného omylu) při založení soukromoprávního vztahu na straně druhé. Na jedné straně si lze představit argumentaci, že požadavek, aby nevěsta byla panna, zatímco ženich panic být nemusí, reflektuje paternalistický stereotyp, podporující mužskou nadvládu (male supremacy) a není možné, aby mu právo poskytovalo sankci za jakýchkoliv okolností. Na straně druhé, nevěsta věděla, že ženich si chce vzít pouze ženu, která je pannou a svým jednáním (kdy explicitně prohlásila, že pannou je) jej tak vědomě uvedla v podstatný omyl ohledně své osoby. Jinými slovy, dopustila se jednání, jenž v soukromém právu obvykle vede k neplatnosti aktu, který by jinak vedl ke vzniku závazku (srov. např. nejen výše cit. § 49a platného OZ ale i §§ 479-480 (Eli)OZ).

Domnívám se, že při posuzování dané situace je vhodné vzít v úvahu, v jaké společnosti/komunitě se dotyčná osoba nachází.

Pokud se jedná o religiózní komunitu, kde nevěsta na otázku, zda je panna, musí odpovědět chtě nechtě kladně, neboť v opačném případě by byla v rámci takové komunity ostrakizována, je postih (jakkoliv nepřímý) takové „lži“ ze strany soudů podle mého velice problematický, neboť se zvláště v tomto kontextu jedná o vynucování zjevně diskriminační tradice. Samozřejmě, v našem konkrétním případě se situace může pro někoho komplikovat tím, že evropský lidskoprávní a kulturní standard by byl uvalován na severoafrickou komunitu. Nicméně, jakkoliv se netajím tím, že mám do určité míry rezervovaný postoj k paušálnímu uvalování či dokonce vnucování kdekterých našich lidskoprávních standardů vůči cizím zemím, v daném případě nemůže být podle mého nejmenší pochybnost o tom, že na svém území může (a musí) Francie takový standard vymáhat vůči komukoliv, tím spíše vůči vlastním občanům, byť by byli cizího původu.

Samozřejmě, otázkou je, nakolik výše uvedené úvahy mění skutečnost, že nevěsta sama s anulací sňatku souhlasila. Byl ten souhlas vyjádřen svobodně a dobrovolně? Jeden by věřil, že v takové situaci zřejmě ano, neboť se zdá, že je pro ni vzhledem k okolnostem lepší dané prostředí spíše opustit, než být vystavena celé té „ostudě.“ I tak je otázkou, nakolik může být takový souhlas relevantní. Já se sice osobně vždy kloním k pokud možno široké autonomii jednotlivce, ale nepřevažuje v daném případě silný veřejný zájem na odmítnutí rušit sňatky z takto problematického důvodu? Nevím, nechci vynášet nějaké jednoznačné soudy v rámci této blogové zkratky, jasný názor na to v tuto chvíli nemám; každopádně srov. toto vyjádření jedné z mála zastánkyň dotčeného rozsudku (najdeme jej na Cunibertim odkazované stránce deníku Libération):

"Le fait d’annuler un mariage est aussi un moyen de protéger la personne qui souhaite peut-être se défaire du mariage, parce que je pense que cette jeune fille […] a souhaité également, sans doute, se séparer assez rapidement."

Ať tak či onak, o trochu jinou situaci se podle mého může jednat v případě, kdy požadavek, aby nevěsta byla pannou, pouze odráží určitou specifickou preferenci ženicha, danou třeba jeho vyznáním, kterážto ovšem není v dané společnosti ani komunitě většinově sdílena a nevytváří se tak na její splnění žádný sociální tlak, který by omezoval svobodné rozhodování jedince či mu přisuzoval určité společenské role.

Abych uvedl konkrétní příklad – je zcela nepochybné, že v ateistické české společnosti většina lidí nevyžaduje ani neočekává nevěstinu „neposkvrněnost“ a její nedostatek tak není spojen s žádnou formou sociální sankce. Není tedy za takovýchto okolností tato lež podobně neomluvitelná jako všechny ostatní, které nejsou, ať již ze strany ženicha či nevěsty, vedeny ničím jiným než snahou za každou cenu docílit sňatku? Pokud Cuniberti uvádí, že předchozí judikatura za porušení § 180 Code Civile považovala např. situaci, kdy jeden z manželů před druhým zatajil, že byl ve vězení (tento fakt byl tedy shledán podstatnou vlastností dotčené osoby), dovedu si představit, že pro silně věřícího katolíka může být neméně nepříjemným zjištěním skutečnost, že jeho manželka není panna, byť mu tvrdila, že ano. Nebylo by spravedlivé v takovém případě ten sňatek zrušit? Nebo je to zkrátka nepřímé vynucování požadavku, který má své historické kořeny v tradici, která je vůči ženám diskriminační a ponižující, a jako takový nemůže tento požadavek mít jakékoliv právní důsledky, bez ohledu na jakékoliv současné sociální konotace takového pravidla? Ale právní normy se mají vykládat v kontextu sociální reality, v níž existují. Nebo snad ne?

Jak byste tedy aplikovali francouzskou úpravu v této hypotetické situaci, kdy neexistuje společenský tlak požadující po ženě něco, co po muži ne?

A jak byste řešili opačný případ, kdy by žena katolička zjistila (otázku jak ponechávám stranou, byť si uvědomuji, že rozdílná obtížnost případného „dokazování“ u ženy a muže může mít též relevanci pro posouzení celé kauzy), že jí ženich lhal ohledně svého panictví, třebaže věděl, že to pro ni byla zcela zásadní věc?

Jedno je jisté. Dotyčný případ vznáší mnoho a mnoho otázek, na které neexistují jednoznačné odpovědi. Je mnoho způsobů, jak se k nepřeberným aspektům této kauzy, vznášející se na pomezí nejen soukromého a veřejného práva, ale i několika dalších mimoprávních disciplín, postavit. Myslím, že by to byl pěkný případ pro moot court, jen nevím, z jakého by byl odvětví. Ale ani jako téma k blogové diskusi to třeba nemusí být špatné. Uvidíme:-)


P.S.: Jedna poznámka mimochodem: Minulý víkend jsem byl na svatbě. Fotky z ní jsem si prozatímně stáhl v počítači na plochu do adresáře, který jsem pojmenoval „Svatba.“ Draft tohoto postu, stejně jako to dělám se všemi rozepsanými věcmi, jsem též dočasně uložil na plochu, a to pod jeho názvem, tj. „Když nevěsta není panna.“ Pěkně doprostřed, hned vedle onoho „svatebního“ adresáře. Byl u mě včera technik nejmenované společnosti, aby mi nainstaloval internet... Po shlédnutí oné „malebné“ dvojice zvící z mého desktopu mi věnoval pohled, který se těžko popisuje:-) Bylo to pobavení, překvapení, soucit či snad znechucení? Nevím. Tenhle post zkrátka přináší jen otázky a žádné odpovědi...

Celý příspěvek

Profesor(ka) práva made in America II

Já nevím, jak vypadá typický americký profesor či profesorka. Jak už jsem psal v minulém postu a diskusi pod ním, profesoři, kteří mne na NYU učí se různí a vypreparovat nějaký reprezentativní prototyp není lehké a určitě by to stejně bylo zkreslující. Vím ale, jak vypadá ten nejlepší profesor, který mne tady dosud učil. Tedy vlastně profesorka. A slíbil jsem Vám ji představit „záhy“ po uveřejnění mého posledního postu. To „záhy“ mi trvalo téměř 14 dní, takže můj plán, že mě to ten slib přinutí napsat co nejdřív, tak úplně nevyšel... S omluvou za zpoždění Vám tedy nabízím post, který na rozdíl od toho posledního není na zásadní téma, ale třeba Vás i tak zaujme. Hlavní postavou tohoto příspěvku je...

Linda Silberman. Postarší dáma, která na NYU učí Conflict of Laws, International Arbitration, International Litigation, Civil Procedure a Comparative Civil Procedure. Právnické vzdělání získala na Michiganu a na NYU působí od roku 1971. Před dvěma týdny se při svém představování na úvod semináře International Litigation, který vede společně s profesorem Lowenfeldem, při zmínce toho data trochu zarazila, ale vzápětí s úsměvem prohlásila: „No to víte, já tady učím už od dvaceti let.“ :-)

Když jsem se v létě hlásil na Conflict of Laws, tedy po evropsku „mezinárodní právo soukromé,“ moc jsem toho o ní nevěděl a vlastně jsem od ní ani nic nečetl. Někdo mi ale říkal, že je dobrá. Já trochu litoval, že tento rok neučí „Conflicts“ právě Lowenfeld, který je v tomto oboru opravdovou ikonou. Ale MPS pro mne byl a asi i bude vždy předmět číslo 1, takže jsem na něj tady chtěl chodit, ať už by ho učil kdokoliv. Navíc jsem si říkal, že by to NYU nesvěřila někomu, kdo by na to neměl... Dnes velebím prozřetelnost, že jsem měl takové štěstí.

„Učím tenhle předmět přes 35 let a nemám nejmenší tušení, jaké jsou správné odpovědi na všechny ty otázky, které v rámci něj vyvstávají. Pro toho, kdo hledá jediná správná řešení, tenhle předmět není. Tady nedostanete odpovědi, odsud si odnesete jen ještě víc otázek.“

Kdyby tohle řekl profesor u nás, tak ho asi okamžitě vyhodí. A kdyby ho nevyhodili, tak by možná ta slova byla pro hodně studentů signálem, aby už více nechodili. Prof. Silberman nicméně těmito slovy suverénně zahájila na konci srpna první hodinu svého nejoblíbenějšího předmětu. Mně ta slova zněla jako rajská hudba. Ostatně není to tak dávno, co jsem se tady v nějaké diskusi svěřil, jak mě dogmatický styl české právnické výuky frustroval. Stávalo se mi totiž, že ne vždy mé argumenty a úvahy korespondovaly s oněmi správnými řešeními, jež mi vyučující na svých přednáškách, ale ještě spíše ve svých učebnicích (neb přednášky jsem brzy navštěvoval jen velice výjimečně, a to u několika málo jedinců, u nichž to stálo za to, o seminářích platilo to samé) předestírali. Zvláště v prvních 2-3 letech jsem si často říkal, že na to asi nemám, protože ty věci „správně“ nechápu. Zachránilo mne, že jsem přišel do kontaktu s jiným než českým právem a taky s lidmi, kteří mi ukázali, že chyba nemusí být nutně pouze na mém přijímači. Loni v srpnu už jsem dávno „věděl, že nic nevím.“ A bylo mi jasné, že přede mnou stojí člověk naladěný na stejnou vlnovou délku.

„Když učím civilní proces, můžu studentům slíbit, že dostanou aspoň nějaká celkem stabilní pravidla, ale tady ne. Tahle oblast je „total mess“.“

Brainerd Currie, americká legenda oboru, prohlásil o Conflict of Laws, že se týká rozhodování těch „the most complex problems that legal controversy has to offer.“ Samozřejmě, každý akademik, právník, vlastně možná skoro každý člověk si myslí, že to co dělá je strašně důležité, těžké, nejtěžší... Já si to netroufám posoudit. Nevím, jestli je Conflict of Laws složitější než třeba daňové právo. Určitě mě tedy láká více než druhé jmenované. Ale jestli je těžší...

Možná Currie vycházel z prosté úvahy, že všechny ty problémy, které musíte řešit v rámci jednoho právního řádu se Vám při střetu dvou či dokonce více z nich ještě násobí. Třeba na tom něco bude, na druhé straně však mám pocit, že není nic horšího než přistupovat k právu jako k násobilce. Ostatně, pokud někdo může za to, že americké Conflicts jsou takový děsný „mess,“ pak je to do značné míry právě Currie a jeho "state interests theory," a to co jí odstartoval. Tenhle blog není tím nejvhodnější místem na nějakou podrobnou analýzu této teorie a ostatně tento post nemá být o Brainerdu Curriem. Přesto je pro účely tohoto příspěvku vhodné podotknout, co že to prof. Silberman vlastně učí za předmět.

Stručný exkurs – americké MPS

Ve většině států USA nenajdete žádné kodifikace pravidel mezinárodního práva soukromého, tak jak je známe z Evropy (výjimkou je typicky Lousiana, ale to je stát s tradicí civil law). Některé státy mají zákonné kolizní normy pro některé specifické problémy jako třeba otázky závěti a dědictví, i když i zde se spíše jedná o jednostranné kolizní normy určující situace, kdy se uplatní lex fori než klasické kolizní normy s neutrálním hraničním určovatelem. Už vůbec pak zde nenajdeme federální kolizní pravidla, opět na rozdíl od EU, kde dnes již máme kolizní normy pro mimosmluvní závazky – tzv. nařízení Řím II, platné od loňského roku, či Římskou úmluvu pro rozhodné právo v oblasti smluv (podle mých informací se v Radě EU podařilo v prosinci dosáhnout shody na návrh nařízení Řím I, které Římskou úmluvu nahradí) a připravují se i další Římy. Kolizní pravidla tak v USA existují primárně na úrovni států, a to v podobě judikatury. Někde se ta judikatura více či méně opírá o některý ze dvou Restatementů, někde vůbec. Restatementy jsou jakási shrnutí převažující právní praxe v USA, připravené pod záštitou American Law Institutu (sdružujícího prominentní soudce, právníky a akademiky), ale samozřejmě zvláště v oblasti Conflicts do značné míry odráží přání a představy jejich hlavních zpravodajů, protože praxe v této oblasti bývala (zvláště v době práce na Restatementu II) velice, velice rozdílná. Jak prof. Silberman poznamenala, v takových situacích jsou zpravodajové Restatementu spíše „prestating“ než „restating“ existující praxi. Restatementy nejsou závazné, je na soudech, zda je následují či nikoliv (spíše však ano než ne). Zatímco první Restatement z r. 1934 byl založen na vested rights theory oblečené do teritorialistického hávu (stručně řečeno, práva mohou být nabyta pouze podle práva státu, na jehož území došlo k relevantní právní skutečnosti zakládající toto právo, ostatní státy v zásadě musí takto nabytá práva uznávat), ten druhý z r. 1971 představuje velice flexibilní dokument odrážející chaos „revoluce“, kterou v šedesátých letech vyvolal právě Currie a jeho současníci. Zjednodušeně řečeno tato revoluce vygenerovala různé přístupy, u nichž předvídatelnost a právní jistota ustupuje snaze o flexibilitu, nalezení nejspravedlivějšího řešení v každém individuálním případě, hledání better law rule, nejsilnějšího zájmu některého ze zúčastněných států atp. S výhradou určité zkratkovitosti se dá tedy říci, že všechny tyto přístupy trochu zapomínají na jednu důležitou věc – že právní jistota a předvídatelnost práva jsou součástí spravedlnosti (i když ne každý v USA by s touto charakteristikou jejich "revoluce" souhlasil – proto, kdo má zájem o skutečně podrobnou diskusi tohoto vývoje a odklonu USA od Evropy v tomto směru, tomu doporučuji American Journal of Comparative Law, který celé své úvodní číslo v roce 1982 věnoval různým pohledům na tuto otázku z pera nejprominentnějších myslitelů v oboru z obou stran Atlantiku).

Každopádně, podstatné je, že se různé soudy přiklonily k různým teoriím vytvořeným různými akademiky. Osobně neznám žádné praktické právní odvětví (právní filozofie promine, ale jí se to tedy netýká;) ), kde by jeho podobu téměř přímo tvořili akademici ve svých článcích, které by pak soudy rovnou aplikovaly. Ale legislativci byli nečinní a soudy si s přeshraničními konflikty práva nevěděly rady, nebylo to totiž to, co by byly zvyklé posuzovat a rozhodovat. Tak se nechaly vést těmi, již spřádali své myšlenky za zdmi univerzit. Ty teorie byly často velice umělé, nereflektující realitu života. A ani jejich autoři si jimi nebyli úplně jisti. Především sám Currie. Revidoval a revidoval. Ale nechme ho zatím revidovat. A vraťme se k profesorce Silberman. Ona nám to později o Curriem dopoví sama.
(konec stručného exkursu)

Prof. Silberman tedy ví, jaká je situace v oblasti „Conflicts“ - soudy každého státu následují jiný přístup a jurisdikční pravidla byla (a jsou) také velice flexibilní. Navíc většina těchto teorií je sama o sobě flexibilní. Ve výsledku tedy vše záleží do značné míry na umu advokacie. Je třeba znát principy jednotlivých přístupů a v rámci nich umět formulovat přesvědčivé argumenty. Pole pro ně je prakticky neomezené, (neexistující) pravidla nabízejí obrovský prostor. Důležité jsou litigační strategie. Případ Vám může vyhrát výběr správného místa k podání žaloby, získání deklaratorního rozsudku, jímž žalobě předejdeme, transfer případu od jednoho soudu k jinému atp. Je to obor, ze kterého by právní dogmatik asi spáchal sebevraždu (ovšem nejen právní dogmatik) a typického českého soudce 80. let, tak jak jej popsal Zdeněk ve své knížce, by asi taky rovnou vezli... Naopak je to ráj pro antiformalisty a hlavně pro zručné advokáty a nekonformní soudce. Samozřejmě, že nad takovým stavem lze těžko plesat. Ale taková je jednou realita a s tou je třeba počítat. A navíc pro rozvoj umu právní argumentace je takový obor přímo lahůdkou. A profesorka Silberman je, pokud jde o schopnosti (přinejmenším ústní) argumentace, no...nepotkal jsem nikoho lepšího. Ona se uprostřed diskuse snad i narodila. Pohybuje se v ní jako ryba ve vodě.

Ona není ten typ profesora, který by zplodil dvacet monografií a 100 článků. Její bibliografie není rozsáhlá, ale články, které jsem od ní četl nebyly zbytečně uslintané a šly k podstatě věci. Taková je i ve skutečnosti - praktická a jdoucí ke kořeni. Možná není úchvatná akademička ve smyslu mnoha tisícovek načtených knih (byť bych nerad vyvolal dojem, že toho přečetla málo, to v žádném případě, její znalosti děl jiných byly rozsáhlé, jen to asi tolik neprodává v podobě nadměrné vlastní produkce jako její mnozí kolegové). Ale je pedagožka, s níž se podle mne málokdo může měřit.

Od studentů očekává, že na každou hodinu načtou požadované materiály, aby se mohla rozběhnout bouřlivá debata, kterou od prvního dne stimuluje tím, že prohlásí, že významně přihlíží pro účely známky k třídní participaci, načež téměř pobíhá po třídě s dvěma tužkami a dělá si čárky po vystoupení jednotlivých studentů. Na adresu nepřesvědčivého disentu jednoho nebohého soudce prohlásila, že „Justice Sharpe wasn’t particularly sharp“, ale sama je argumentačně ostrá jako břitva. Nevím, zda je to dáno těmi 35 lety praxe, ale je až neuvěřitelné s jakou rychlostí reaguje na Vaše argumenty a odhaluje jejich slabiny. Není to takové, že dá slovo dalšímu studentu, aby si mezitím rozmyslela svou pozici – naopak reaguje hned a přímo a pokud je Váš argument slabý (nebo má prostě nějaký i drobný nedostatek), tak se to okamžitě dozvíte a dozvíte se také proč. Nikoho neponižuje, ale ani nechválí, když k tomu není důvod. Někteří studenti to hůře nesli a stěžovali si, že je příliš drsná. Celá ta její „drsnost,“ ale spočívá pouze v tom, že člověku netleská, když pro to není důvod. Není to žádné „Ano, ale“, o kterém jsme se tady na blogu taky bavili. Je to prostě „Ne, protože a protože...“ Ne každý si na to ale asi dokáže zvyknout. Má ráda, když s ní nesouhlasíte a dál se přete; nedělá jí problém uznat argument, který ji nenapadl a občas se zjevně splete. Jako každý.

Když jsem se vyjadřoval k tomu, jak by mohla (měla) vypadat výuka na českých fakultách, hodně mě ovlivnil zážitek z jejích hodin. Případy, ve kterých vybraní studenti vystupovali jako zástupci stran (ve třídě, kde bylo 80 lidí) a ostatní jako soudci, porovnávání různých přístupů včetně pohledu na to, jak to dělají "tam" v Evropě. Také jsme dělali slavné „imaginary cases“ profesora Caverse, založené na jeho sérii přednášek v 60. letech na Michiganské univerzitě. Jednou také přinesla kupu lístků na filmový festival a řekla, že je dá těm, kteří v rámci hodiny ukáží nejlepší argumenty...To byla teprve diskuse:-)

Její přístup a pedagogické schopnosti se dají demonstrovat na následující příhodě, která odráží fakt, že kromě bleskurychlého myšlení má prof. Silberman také sloní paměť. Bylo obdivuhodné, jak Vám byla schopna připomenout, pokud jste tvrdil(a) něco, co bylo v logickém rozporu s tvrzením řečeným o dva měsíce dříve, které už si dotyčný ani nepamatoval. S potutelným úsměvem se bavila nad tím, jak lidé postupně v průběhu kursu měnili svá zatvrzelá přesvědčení o tom, jaký že to přístup v oblasti Conflicts je vlastně správný. Úvodní dvě hodiny věnovala pouze tomu, že zkoumala naše názory na to, jaké hodnoty by mělo MPS odrážet, jaké principy a zákonitosti by v něm měly platit, jaká je jeho role v právním systému apod. Na každý argument měla klasicky protiargument, což je v důsledku neuchopitelnosti oboru logické, stejně jako to, že názory se velice lišily. V průběhu semestru pak reagovala poznámkami typu: „Ale opravdu si to myslíte? A já měla pocit, že jste byl takový příznivec ochrany legitimního očekávání...“ Ale teď už k té příhodě – v jedné z úvodních hodin nás Silberman upozornila, že nemá ráda dělení na hmotné a procesní právo, protože je to nepřesné a nikdo neví, kde začíná jedno a končí druhé, resp. každý si pod tím v různých souvislostech představuje něco úplně jiného. Vyvolala tím vášnivou (především ze strany studenta) kontroverzi s indickým studentem, který se jí snažil argumentovat, jak je to jasné a že není důvod neodlišovat. Silberman po několika protiargumentech, které Inda zjevně nepřesvědčily, přešla k jinému tématu. Já nevím, asi to byla náhoda, jinak by to nebylo ani možné, ale na předposlední přednášce se vedla diskuse o (opět) promlčecích lhůtách. Už přesně nevím tu souvislost, ale každopádně se stalo to, že tentýž Ind se k tomu obšírně vyjadřoval. A Silberman se ho zeptala: „No a jedná se zde o procesní nebo substantivní pravidlo?“ A ten človíček, nic zlého netuše, odvětil „já nevím, ono se to dá dost špatně říct.“ Třída rozezněla smíchem, ale takovým tím kaskádovitým smíchem, který jde ve vlnách, podle toho, jak to lidem postupně dochází. Když smích dozněl, stála uprostřed prof. Silberman s úsměvem od ucha k uchu a přátelsky, až skoro omluvně řekla tu svoji oblíbenou větu... Měla v tu chvíli před sebou ten nejlepší důkaz, že nás opravdu během toho semestru něco naučila.

Potkal jsem ji dvakrát na zápase newyorských Knicks v basketbalové NBA. Zjevně chodí na každé utkání. Kolegyni po jednom zápase nadšeně vypravovala, jaké to bylo skvělé vítězství...Třeba i proto toho tolik nenapsala. Ví, že existují i jiné věci než právo...

Možná nejcitovanějším akademickým výrokem v americké vědě mezinárodního práva soukromého je poznámka vznesená v komentáři k případu Shaffer v. Heitner, kdy dotyčný autor reagoval na skutečnost, že Nejvyšší soud se více stará o otázky jurisdikce než kolizních norem slovy, že takový přístup odráží víru, že „odsouzenému více záleží na tom, kde bude oběšen, než zda-li...“

Čtenáři Jiného práva jsou myslím příliš inteligentní na to, aby se nedovtípili, která osoba se podepsala pod uvedený článek...

Něco zde ještě chybí? Aha, revidující profesor Currie...Živoucí to důkaz a částečně i původce složitosti tohoto krásného oboru. Jak už jsem uvedl, jeho jednoznačně podávané teorie byly trochu „shaky.“ A byly kritizovány. Mimo jiné i proto, že umožňovaly jedno z mála zel, na nichž se dokáže jako na zlu většina expertů na MPS shodnout – forum shopping. A on kritiku špatně snášel. Neustále se také snažil své články upravovat a objevovaly se v nich věty odvolávající to, co uvedl v článku předešlém. Pročítal jsem si vydání právnického časopisu, který vyšel k jeho poctě po jeho smrti. Podle vzpomínek prominentních pamětníků to byl zjevně génius a pracovitý člověk, oddaný právu. Ani géniové ale nemusí všechno vědět. Vymyslet téměř na zelené louce komplexní právní teorii, která má pak fungovat v praxi, to je nadlidský úkol pro jednotlivce sebenadanějšího. Profesor Brainerd Currie neunesl tíhu vědomí, že nikdo nejsme neomylní, ještě spíše pak v předmětu, kde nikdo není prorokem. Po (snad delší dobu se vlekoucí) akademické hádce s kolegou spáchal v 52letech sebevraždu...


Když nám to profesorka Silberman vyprávěla, zakončila to slovy: „Víte, já chci, abyste měli tenhle předmět rádi. Ale pamatujte si, že nic se nesmí přehánět...“

Celý příspěvek