Vychovej si svého soudce

Původně jsem chtěl reagovat na poslední komentář Michala Ryšky k mému postu o M-justici, ve kterém si pochvaluje, že se na Okresním soudu v Chebu uvažuje v duchu principů a hodnot, dalším komentářem. Pak mi ale přišlo, že už uběhlo hodně postů a že by má reakce mohla zapadnout. Využívám tedy dobrodiní posledních dnů svého hostování a reaguji postem novým, který ale, a na to je třeba již předem upozornit, nemá nic společného s kauzou nejmenované právnické fakulty a mafiánskými praktikami, které se snad na ní měly odehrávat.

Napadlo mě, proč vlastně jásáme nad soudci, kteří se nezastaví u jazykového výkladu právních norem a jsou schopni své rozhodování opřít o jejich smysl? Proč jásáme nad soudci, kteří se nebojí s účastníky o jejich věci diskutovat a předstírat jim své pohledy na ni? Nemělo by to být naopak? Neměli bychom se pohoršeně dívat na každého soudce, jehož rozhodnutí v komplikované věci neprozařují právní principy, který skryt za pokerovou tvář nedá účastníkům ani v nejmenším najevo, jak si ve své kauze stojí a divit se nad tím, že se taková anomálie v naší justici může vůbec objevit?

Asi měli, ale nemůžeme. O příčinách tohoto stavu bylo mnoho řečeno a napsáno. V této chvíli mi daleko důležitější než otázka proč se nám to stalo, přijde odpověď na otázku, co s tím můžeme dělat? Justice přitom stále ještě hledá cestu ke své profesionální očistě a najde ji mnohem dříve, pokud jí v tom budou nápomocní sami její zákazníci, tj. účastníci řízení.

Ve svém posledním komentáři k m-justici jsem psal o nutnosti dialogu mezi soudcem a stranami, ve kterém soudce v rámci předvídatelnosti rozhodnutí a zrychlení vyřešení sporu odrývá svůj pohled na projednávanou věc. Psal jsem také o tom, že takový postup klade na soudce zvýšené nároky a že ne každému soudci se do něj musí chtít. Zde by ale měli do hry vstoupit účastníci řízení a vyžadovat po soudci (soudu, a to i odvolacím), aby dostál své povinnosti uložené mu § 99 odst. 1 OSŘ, podle kterého soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu.

Před zahájením jednání nebo přípravného roku by se měli účastníci dožadovat po soudu, aby jim sdělil svůj předběžný názor na věc, a to včetně toho, zda lze mít na základě dosud předložených (listinných) důkazních prostředků jejich tvrzení za prokázaná. Otázka prokázání tvrzení na základě předložených důkazů je pro strany zásadní, a to s ohledem na nově zavedený princip koncentrace řízení.

Tímto postupem mohou účastníci a zejména jejich zástupci nejen získat představu o možném výsledku svého sporu, která případně usnadní uzavření soudního smíru, ale i přimět ty ze soudců, jejichž příprava na jednání není zcela důsledná, aby ji zlepšili a jakkoli může jít o změnu dlouhodobou, je zvýšení profesionality soudců a modernizace jejich uvažování věcí, která prospěje nám všem.

A protože je zítra Silvestr, dovoluji si popřát všem příznivcům i odpůrcům JP, jakož i těm, kterým je JP lhostejné, aby pro ně rok 2010 představoval výrazný posun na cestě za hledáním jejich individuálního štěstí.

Celý příspěvek

Jaké nejvyšší odškodnění ztížení společenského uplatnění může soud přiznat?

Rád bych svým dílem přispěl k diskusi o odškodňování újmy na zdraví, která na JP proběhla mj. díky příspěvkům Michala Ryšky a Vojtěcha Cepla. Tentokrát však nikoli z pohledu ochrany osobnosti, ale z pohledu náhrady škody za ztížení společenského uplatnění, a to konkrétně hledáním odpovědi na otázku, jaké nejvyšší odškodnění ztížení společenského uplatnění může soud přiznat.

Judikatura v oblasti odškodňování ztížení společenského uplatnění je stran jeho výše značně rozkolísaná. Na jedné straně stojí soudy, které důsledně aplikují odškodňovací vyhl. č. 440/2001 Sb. a jen zřídka shledají podmínky pro zvýšení odškodnění ZSÚ ve smyslu jejího § 7 odst. 3 a když už je shledají, nepřiznají odškodnění přesahující několik miliónů Kč. Na druhé straně stojí soudy, které zpravidla se opíraje o princip proporcionality odškodnění ZSÚ ve vztahu ke způsobené újmě, jak jej definoval ÚS ve svém nálezu III. ÚS 350/03, dokáží přiznat odškodnění i ve výši přesahující 15 či 20 miliónů Kč. Při svém rozhodování mohou přitom vyjít z toho, že je soudce oprávněn ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy neaplikovat podzákonný předpis (zde hypotézu právní normy obsažené v § 7 odst. 3 zmíněné vyhlášky) nejen tehdy, je-li sám o sobě neústavní, ale také tehdy, jde-li sice o předpis ústavně souladný, avšak důsledky jeho aplikace jsou s ústavními principy, tj. i principem proporcionality, neslučitelné.

Za sebe přiznávám, že odškodnění pohybující se v řádech miliónů či desítek miliónů korun, přesahuje moje rozlišovací schopnosti. S realitou svého života jsem ještě tak schopen spojovat částky v řádech desítek tisíc korun, možná i stovek tisíc korun, ale nastavit kritéria pro to, zda někomu přiznat odškodnění ZSÚ ve výši 8 nebo 10 mil. Kč, pocitově schopen nejsem.

Když jsme tedy rozhodovali o výši odškodnění ZSÚ v jedné pracovně-právní věci, ve které se kvalita života padesátiletého muže propadla v podstatně na nulu, potřeboval jsem si pro sebe stanovit horní hranici odškodnění ZSÚ, tj. objektivní hranici principu proporcionality, abych věděl, v jakých mantinelech by se mělo odškodnění pohybovat. Má nedostatečná představivost mě vedla k tomu, abych si odpověděl na otázku, jaká by měla být výše odškodění za jeden měsíc, neboť tam jsem předpokládal dostat se k částkám, které jsem schopen pocitově spojit s realitou svého života.

Protože jedním z objektivně zjistitelných způsobů ohodnocení společenského uplatnění je mzda, vyšel jsem z průměrné mzdy, která v dané době činila cca 20.000,- Kč měsíčně. Výše průměrné mzdy v době vzniku škody uveřejněná ČSÚ by podle mě mohla představovat odškodnění ZSÚ za jeden měsíc v případě, kdy se kvalita života poškozeného propadne na nulu. Chápu, že samotná újma na zdraví nemá s průměrnou mzdou mnoho společného a už předem se bráním podezření, že bych nerozlišoval mezi odškodněním ZSÚ a škodou na výdělku, ale jiný objektivně zjistitelný faktor mě prostě nenapadl.

Dalším faktorem ke zvážení byla předpokládaná délka života poškozeného, která v posuzované věci činila 77 roků (opět dle údajů zveřejněných ČSÚ). Vynásobením částky 20.000,- Kč počtem roků a měsíců vyšla částka 18.480.000,- Kč. Tuto částku jsem v dané věci považoval za horní hranici přiznatelného odškodění ZSÚ v případě, kdy by poškozený utrpěl škodu v okamžiku svého narození. Protože ji ale utrpěl po odžití zhruba dvou třetin své předpokládané délky života, bylo mu v konkrétní věci možno přiznat nejvýše jednu třetinu uvedené částky, tj. 6.160.000,- Kč. V dané věci to bylo snadné, protože se kvalita jeho života propadla na nulu a do stanovení výše odškodnění ZSÚ tedy nevstupoval faktor míry snížení kvality života.

Uvedený výpočet se bude přirozeně lišit v jednotlivých věcech, protože s narůstajícím věkem narůstá pravděpodobná délka dožití, která se pak různí i podle pohlaví, neboť pravděpodobná délka dožití je u žen vyšší než u mužů. Navrženým postupem však lze dospět k vyčíslení nejvyšší míry odškodnění ZSÚ, která je vázána na realitu každodenního života a do jejíhož vyčíslení nevstupují mimoprávní úvahy, s odškodňováním rozsáhlé újmy na zdraví zpravidla související.

Celý příspěvek

Umožnil ESD poslat dopis tetě do Portugalska zdarma a přes soud?

Některá z rozhodnutí Evropského soudního dvora v oblasti justiční spolupráce v civilních věcech z poslední doby bývají překvapivá. Jedním z takových rozhodnutí je i rozsudek ESD ve věci Roda Golf (C-14/08), který se mj. týkal výkladu pojmu mimosoudní písemnost v režimu doručovacího nařízení č. 1348/2000 (jeho závěry lze ale vztáhnout i na nové doručovací nařízení č. 1393/2007).

V dané věci se společnost Roda Golf rozhodla využít dobrodiní doručovacího nařízení a požádala španělský soud o doručení dopisu obsahujícího odstoupení od kupních smluv na prodej nemovitostí šestnácti adresátům bydlícím ve Spojeném Království a v Irsku. Odstoupení bylo sice formálně sepsáno formou notářského zápisu, ale šlo o čistě soukromoprávní listinu, bez jakéhokoli vztahu k probíhajícímu či chystanému soudnímu řízení. To se nezdálo španělskému soudnímu úředníkovi, který měl doručení jako odesílající orgán provést, a proto doručení písemností v režimu doručovacího nařízení odmítl s odůvodněním, že dané listiny nespadají do působnosti nařízení.

Roda Golf se proti tomuto postupu bránila a věc se tak ocitla až před ESD s žádostí o zodpovězení mj. otázky, zda spadá doručování výhradně mimosoudních písemností mezi soukromými osobami s použitím hmotných a personálních zdrojů soudů Evropské unie a evropského právního rámce, aniž by bylo zahájeno soudní řízení, do působnosti nařízení Rady č. 1348/2000.

Již z formulace otázky předkládajícím soudem je zřejmé, že se mu nechtělo být pošťákem ve věci, která se soudním řízením a tedy ani soudní spoluprací neměla nic společného. Této argumentaci však nedopřál sluchu GA Colomer, podle jehož stanoviska v dané věci zahrnuje pojem mimosoudní písemnost také písemnosti, které je třeba doručovat nezávisle na existenci soudního řízení. Zároveň však stanovil tři podmínky kvalifikující takovou mimosoudní písemnost pro působnost nařízení, a to sice: musí jít o písemnost vydanou veřejným úřadem, podléhající určité formě, která zvyšuje její účinky a musí podporovat určitý nárok v případném soudním řízení.

ESD pak šel ve svém rozhodnutí ještě dál a učinil alfou a omegou svého posouzení odpověď na otázku, zda doručení sporné písemnosti podporuje řádné fungování vnitřního trhu, které je cílem jak čl. 65 SES, jako právního základu opatření v oblasti justiční spolupráce v civilních věcech obecně, tak i nařízení o doručování jako takového (viz bod 2 jeho úvodních ustanovení). Splnění této podmínky pak podle ESD postačuje k tomu, aby doručení mimosoudní písemnosti spadalo do působnosti nařízení. V dané věci o to více, že jde o listinu vypracovanou notářem.

Uvedené závěry mají zásadní dopad na doručování mimosoudních písemností českými soudy jako odesílajícími orgány, protože se podle něj může každý, kdo chce do jiného členského státu doručit svoji písemnost i bez souvislosti s probíhajícím, či chystaným soudním řízením, obrátit na český soud a požádat jej o doručení písemnosti v režimu doručovacího nařízení. Dobrá zpráva pro něj přitom je, že výrazně ušetří oproti tomu, kdyby šel se svou písemností na poštu, protože české soudy nepožadují za doručení takové písemnosti žádný poplatek, který může být zvlášť u objemných písemností nemalý.

Jediné, co zůstává nejasné, je forma písemnosti. Skutečně musí jí o listinu sepsanou např. ve formě notářského zápisu? Nestačilo by do dopisu tetičce, trávící zimní dovolenou v Portugalsku, připsat závěrem stručnou žádost o zjištění ceny Rolexek v místním hodinářství s tvrzením, že budou-li lacinější než v ČR, rád si je koupím? Vždyť i tím přece podporuji fungování vnitřního trhu v přeshraničním případě!

Za sebe doufám, že nestačilo. Byť argument o notářském zápisu v posuzované věci přihodil ESD tak nějak navíc ke své argumentaci o podpoře vnitřního trhu, neměla by být interpretace pojmu mimosoudní písemnost v nařízení bezbřehá. V takovém případě bychom totiž mohli na našich soudech udělat to, co mi napsal po vydání rozhodnutí ve věci Roda Golf slovutný Petr Bříza – otevřít poštovní oddělení. ;-)

Celý příspěvek

Mechanizace justice (m-justice)

Děkuji Otcům zakladatelům Jiného práva za pozvánku k hostování. Protože je prosinec nejhektičtějším měsícem v roce a ne každý musí mít během něj prostor a chuť na do hloubky jdoucí existenciálně-právně-teoretické úvahy z oblasti mezinárodního práva soukromého, dovolím si své hostování zahájit informativním příspěvkem o zvažované novince v české justici.

Zatímco elektronizace justice, tj. e-justice, je v plném proudu a aplikace jako ePodatelna, InfoSoud nebo InfoJednání prokázaly svou užitečnost, o mechanizaci justice, tj. m-justici, se toho mezi odbornou a potažmo ani laickou veřejností mnoho neví. Jde přitom o zásadní změnu pro průběh soudních jednání, která do nich vnáší často postrádanou dynamiku a hravost.

Při pohledu na mou fotografii v tomto postu by se mohlo zdát, že jsem podlehl typickému justičnímu klišé a nechal se zvěčnit s váhami jako tradičním ornamentem Spravedlnosti. Taková úvaha je však pravdě velmi vzdálena. Fotografie jen bohužel neodhaluje to, co lze spatřit při místním ohledání zobrazených vah. Jde totiž o váhy mechanické, spojené přes dálkové ovládání s tlačítky na jednacím stole, které plynulým pohybem svých misek nahoru a dolu reagují na vývoj procesní situace v projednávané věci.

Jde o velmi názorný prostředek, který společně s důsledným plněním poučovací povinnosti ze strany soudu oběma sporným stranám jednoznačně ukazuje, jak si ve věci stojí a tím přispívá k předvídatelnosti soudního rozhodování. Řečeno jednoduše, na čí stranu se misky vah nachýlí, ten se může těšit na procesní úspěch ve věci.

Praxe ukázala, že se díky mechanismu vah mohou strany seznámit s tím, jak si ve věci stojí, již při příchodu do jednací síně, kdy na nich soud může demonstrovat svůj předběžný názor na věc. S postupujícím jednáním, stranami snášenými argumenty a prováděním důkazů se pak misky vah mohou vychylovat na tu či onu stranu a účastníci, případně jejich zástupci díky tomu vědí, kdy v jednání přidat a kdy se zase naopak mohou uvolnit.

Konečně m-justice přispívá i k informovanosti laických účastníků řízení o kvalitách jejich zastoupení. Někdy jsme totiž v jednací síni svědky toho, že zástupce strany mluví dlouze a květnatě, aniž by přitom svému mandantovi jakkoli prospěl. Zastoupený laik není s to poznat kvalitu svého zastoupení a v tom mohou mechanické váhy výrazně pomoci. Jestliže se totiž během projevu jeho zástupce misky vah vychylují stále více ve prospěch protistrany, je zřejmé, že je s jeho zastoupením cosi v nepořádku.

Jako osobní postřeh si pak dovoluji dodat, že pohled do radostí rozzářených očí účastníků, v jejichž prospěch se misky vah vychylují, je i pro soudce velmi potěšující a celé to přispívá k pohodové atmosféře v jednací síni.

Je jen škoda, že současná situace se stále dýchavičnějším státním rozpočtem neumožňuje, aby m-justice v podobě mechanických vah vtrhla do všech našich jednací síní již dnes. Není ale všem dnům konec a já věřím, že se stejně jako i jiné skvělé nápady před ní, v justiční praxi nakonec prosadí.

Celý příspěvek