30 dubna 2010

Recruitment of specialists in competition law and industrial economics

The European Personnel Selection Office (EPSO) has launched an open competition to recruit lawyers with strong knowledge and expertise in European competition law (anti-trust, mergers and/or state aid) and confirmed experience in the application of competition rules and procedures in a law firm, legal consultancy, business organisation or national competition authority.
In parallel, the European institutions are looking for economists with strong expertise in industrial economics and confirmed experience in the development of economic analysis in the context of antitrust and/or merger and/or state aid procedures.
The European Personnel Selection Office recently changed its selection procedures, moving away from traditional EU-knowledge tests towards a new model focused on skills and competencies.
Full details on the eligibility criteria and the recruitment process are available on the EU careers site.
The closing date for applications is 28 May 2010 at 12:00 (Brussels time). Celý příspěvek

Rezignace Johna P. Stevense

Fanoušci amerického NS si jistě všimli, že ze Soudu odchází jeho nejstarší člen, John Paul Stevens. Stevensovi bylo tento měsíc 90 let. Soudcem NS USA je Stevens pětatřicet let (což je druhý nejdelší mandát v historii NS USA - v čele je William O. Douglas s 36 lety; za ním zůstává i legendární předseda NS Marshall, který byl ve funkci od roku 1801 do roku 1835). V roce 1975 byl jmenován republikánským prezidentem Fordem, během 80. a 90. let se s proměnou americké politiky tento původně středový republikán posunul na žebříčku amerického NS "do leva", tedy k liberálněji (v americkém smyslu toho slova) laděným soudcům. Byl jedním z nejčastějších disentérů, měl významný podíl na nedávných kauzách týkajících se osob držených v Guantanámu (je autorem rozhodnutí ve věci Hamdan v. Rumsfeld z roku 2006). Na serveru NY Times probíhá diskuse, kým ho prezident Obama nahradí.
Celý příspěvek

26 dubna 2010

Michal Ryška: Degradují Lidové noviny "cenu života"?

V postu o degradujícím paušálu, který jsem na Jiném právu v březnu publikoval, jsem se poměrně kriticky vyjadřoval k převažující praxi českých soudů ve věcech navyšování zákonem stanovené "ceny života". Pro účely odškodnění takto fatálních zásahů do rodinného života jsou totiž jednorázové paušály dle § 444 odst. 3 obč. zák. nedostatečné, přesto mají být i podle rozhodnutí Nejvyššího soudu chápány jako standard. Nastínil jsem také to, že ve věcech ochrany osobnosti existují v tomto směru současně i rozhodnutí "průlomová", která pokřivený obraz vytvářený degradujícími paušály alespoň trochu narovnávají (podstatný obsah tohoto pravomocného rozsudku lze najít v Právních rozhledech 2/2009, s. 71-75).


Zdá se, že další takové rozhodnutí právě přibylo, a to přímo z dílny soudu vrchního. Lidové noviny dnes referují o mediálně poměrně známém případu úmrtí čtyřletého chlapce při operaci nosních mandlí v semilské nemocnici (titulní avízo "Kolik stojí život dítěte? Podle soudců 620 000. Rozhodnutí soudu, na které se dlouho čekalo" a článek "Cena za smrt jediného syna - 620 tisíc" na s. 3). Při četbě článku jsem byl ale docela zmaten. Ať jsem to četl, jak jsem to četl, nevyšlo mi z toho nic jiného, než že se Lidové noviny dopustily docela velkého úletu. Kritizovaný Vrchní soud v Praze vydal totiž - podle přímo z článku dostupných informací - rozhodnutí, kterým "cenu života" navýšil z řádu statisíců na částku sedmimístnou:

1) Otec i matka ze zákona dostali od pojišťovny každý 240 tisíc korun, míra jejich utrpení na jedné a provinění nemocnice na druhé straně jim ale přišla nesouměřitelná, a podali proto žalobu kvůli způsobené nemateriální újmě.

2) Královehradecká kolegyně Adámková jim loni v červnu se slovy "medicína není všemocná" přiřkla každému 260 tisíc korun.

Kontrolní mezisoučet: v tuto chvíli jsme tedy v součtu paušálů dle § 444 odst. 3 obč. zák. a satisfakcí dle § 13 odst. 2 obč. zák. již na částce jeden milion korun (500 tisíc pro každého z rodičů).

3) Podle Lidových novin rodiče "o mnoho lépe nepochodili" před 14 dny ani u Vrchního soudu v Praze. "K té původní částce jsme přidali každému 50 tisíc korun. Každý z rodičů dostane 310 tisíc korun," řekl LN mluvčí soudu Jan Fořt.

Sečteno a podtrženo, každý z rodičů obdrží na základě (pro novináře zjevně nepřehledného) součtu jednorázových paušálů a dalších finančních satisfakcí částku 550 tisíc. "Cena za smrt jediného syna" byla tedy nakonec vyčíslena na 1,1 milionu korun.

Žádná částka zde nemůže být adekvátní satisfakcí - vždyť co může být horšího než ztratit dítě, navíc jediné. Rozhodně ale nelze přehlédnout, že vrchní soud nakročil v souzené věci od degradujících paušálů směrem ke spravedlnosti. Namísto silného pískotu si proto toto rozhodnutí zaslouží spíše slabý potlesk. V konkrétním případě se totiž zdá, že k degradaci "ceny života" přispěly svým zpravodajstvím v nezanedbatelné míře i Lidové noviny.
Celý příspěvek

23 dubna 2010

Vítězslav Němčák: Cesta k prvnímu rozsudku Afrického soudu pro lidská práva

První a prozatím jediný rozsudek Afrického soudu lidských práv a práv národů (dále „Soud“) spatřil světlo světa 15. prosince 2009. Bohužel to ale neznamená, že ochrana lidských práv na Africkém kontinentě se bude exponenciálně zlepšovat.

Již cesta ke vzniku Soudu byla velmi trnitá. Protokol o vzniku Soudu byl přijat v roce 1998. Požadovaný počet ratifikací pro jeho vstoupení v platnost (15) byl dosažen v lednu 2004. Dodnes protokol ratifikovalo 24 členů Africké unie z celkových 53 (list ratifikací). Instituce, která měla doplnit Africkou komisi pro lidská práva a jít svým způsobem ve šlépějích Evropy, ale měla ještě dlouhou cestu ke svému zprovoznění.

První soudci byli zvoleni až v roce 2006. Africký soud pro lidská práva jich má 11. Teprve v roce 2007 se Soud nastěhoval do svého sídla ve městě Arusha v Tanzánii a sekretariát a další zaměstnanci začali pracovat na konci roku 2008. Pouze předseda Soudu pracuje na plný úvazek, ostatní soudci se sjíždějí na pravidelná zasedání jednou za 3 měsíce. Avšak než začal Soud skutečně pracovat, byla ohrožena jeho samostatná existence. Státy sdružené v Africké unii se dohodly na protokolu o jeho sloučení s již existujícím Africkým soudním dvorem (velmi nepřesně by se tento soud dal přirovnat k Evropskému soudnímu dvoru). Nicméně do dnešních dnů tento protokol ratifikovaly pouze dva státy z 15 potřebných a nevypadá to, že by rychle přibývaly (list ratifikací). Navzdory mnoha nepříjemnostem mohl Soud pro lidská práva začít fungovat a na konci roku 2009 vydat první rozhodnutí.

Nabízí se říct, že rozsudek je více než demonstrativní vzhledem k současným problémům Soudu - bohužel. Soud ve svém rozhodnutí číslo jedna - Michelot Yogogombaye versus the Republic of Senegal, application No. 001/2008 – deklaroval pouze nedostatek pravomoci k rozhodnutí věci. V řešeném případě byla podána individuální žaloba soukromou osobou, Soud má ale pravomoc rozhodovat o individuálních žalobách pouze za předpokladu, že stát tuto možnost výslovně deklaruje. Senegal individuální žaloby jednostrannou deklarací nepřipustil.

Z velmi krátké argumentace Soudu můžeme za pomoci individuálního vyjádření soudce F. Ouguergouze vyčíst, proč nebyla žaloba rovnou odmítnuta soudním úředníkem nebo soudcem zpravodajem. Důvodem bylo, že Senegal zaslal v průběhu procesu „předběžné námitky“. O těch pak podle řádu rozhoduje Soud odůvodněným rozhodnutím (anglicky ruling, francouzsky arrêt motivé, viz § 29 rozhodnutí a § 36 individuálního stanoviska).

Celý případ poukazuje na jedny z hlavních bolestí Soudu. Zmíním se o dvou.

(1) Okruh subjektů, které mohou podat žalobu je omezený. Protokol o vzniku soudu dává toto právo bez dalšího pouze Africké komisi pro lidská práva, státům, které již vedou spor před touto komisí, dále státu, jehož příslušník je obětí porušení lidských práv a nakonec africkým mezivládním organizacím (Čl. 5 Protokolu).

Jak již bylo zmíněno, stát může připustit přímé žaloby soukromým osobám a nevládním organizacím jednostrannou deklarací. Nicméně tuto deklaraci podle údajů z analýzy z roku 2008 provedly pouze státy Mali a Burkina Faso (s. 63).

(2) Druhým problémem je zapojení soudu do institučního rámce Africké unie. Jak se zmiňuje ve svém individuálním stanovisku soudce F. Ouguergouz (§ 41), Soud není automaticky informován o aktuálním stavu jednostranných deklarací. V řešeném případě se nejspíš musel Soud obrátit s dotazem na předsedu Komise pro lidská práva (která sídlí na jiné straně kontinentu v Gambii!). Tento fakt pouze poukazuje na mnohem zásadnější problémy ve vztahu mezi Komisí pro lidská práva a Soudem.

Soudní rozhodnutí nejspíš není nejvhodnější médium pro diskuzi o organizačních problémech institucí a jiných nedostatcích. Nicméně, pokud je soudce přímo vyjádří v oficiálním právním aktu, může možná pomoci k tomu, že se začnou problémy řešit rychleji. Příležitost se naskytne již na konci dubna, kdy je naplánována další schůzka mezi Komisí a Soudem. Otázka jejich vztahu bude hlavním bodem jednání. Možná se po ní splní přání F. Ouguergouze, aby byl seznam zemí, které provedly deklaraci vyvěšen na stránkách Komise (§ 41 jeho stanoviska). Mohli by se ním seznámit občané příslušných zemí, pokud mají přístup k internetu, a případně podávat přípustné individuální žaloby.
Celý příspěvek

22 dubna 2010

Stať J. Přibáně o militantní demokracii v dnešním Právu

Žádejme proto od našich soudů, aby důsledně rozlišovaly mezi individuálními a politickými projevy a neustále hlídaly hranice, kde končí pouhý verbální extremismus a začíná politická agitace ke zničení demokracie a potlačování ústavních svobod ostatních občanů. Buďme tak libertariány a chraňme svobodu projevu pro každého bez rozdílu, ale organizované projevy protidemokratických politických stran a hnutí a jejich vůdců posuzujme s bojovností demokratů, kteří kvůli univerzálním principům nenechají sebe sama zničit silnějším a agresivnějším protivníkem. Takto končí svou vynikající úvahu J. Přibáň v dnešním Právu, příloha Salon. Všem zájemcům o problematiku "demokracie schopné bránit sebe sama" (v anglofonním diskursu "militantní demokracie") jeho detailní stať velmi doporučuji.
Celý příspěvek

21 dubna 2010

Pavla Boučková: S.H. a ostatní v. Rakousko: Mater et pater semper incerti sunt?

Metody umělého početí dávají naději na vlastní biologické potomstvo i v situacích, které jsou z hlediska možností přirozeného početí beznadějné. Přístup k asistované reprodukci tak věcně souvisí s právem na rodinný a soukromý život podle čl. 8 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Jednotné principy právní úpravy asistované reprodukce nebyly dosud nalezeny a formulovány ani v evropském, ani v celosvětovém kontextu. Relevantní analogie s přirozenou reprodukcí nebo adopcí jsou použitelné pouze omezeně. Existuje značná nejistota, do jaké míry mají být respektována práva jednotlivců podílejících se na asistované reprodukci, kam sahá jejich odpovědnost, či jaká míra ochrany přísluší lidskému embryu či právům narozených dětí.

Na začátku dubna ESLP rozšířil své dosud poměrně útlé judikatorní portfolio týkající se problematiky asistované reprodukce. Tentokrát rozhodl o diskriminačním charakteru rakouské legislativy, která sice umožňuje umělé oplodnění in vitro (tedy mimotělní oplodnění) za použití pohlavních buněk neplodného páru, zakazuje ale použití postupů in vitro, jestliže je k léčení neplodnosti zapotřebí dárcovství pohlavních buněk. Metoda umělého oplodnění in vitro – doslova „ve skle“ - zahrnuje skupinu postupů asistované reprodukce, při nichž v laboratorních podmínkách dochází ke spojení mužských a ženských pohlavních buněk a k následné manipulaci s embryi.

Stěžovatelé, manželské páry trpící neplodností, jsou právě v situaci, kdy mohou počít dítě, jehož by alespoň jeden z nich byl biologickým rodičem, pouze za pomoci darování vajíčka, resp. spermatu při aplikaci metody mimotělního oplodnění. Právě tento postup je podle rakouského práva zakázán. Rakouský Ústavní soud v této situaci odmítl, že by příslušná ustanovení zákona o umělém oplodnění byla neústavní, s odůvodněním, že zákonodárce se snažil o volbu takového řešení, které by vyvážilo kolidující zájmy lidské důstojnosti, práva reprodukce a zájmu dětí. Proto připustil pouze ty metody umělé reprodukce, které nezahrnují příliš složité postupy a nejsou příliš vzdáleny přirozeným prostředkům početí. Podle názoru Ústavního soudu se totiž metody umělého oplodnění in vitro dotýkají etických a morálních hodnot společnosti, dávají vzniknout závažným otázkám ohledně zdraví a práv počatých dětí, a nesou s sebou riziko komercializace a výběrové reprodukce. Nelze je vzhledem k principu přiměřenosti užívání postupů umělé reprodukce zcela vyloučit, nicméně rakouský zákonodárce zachoval opatrný přístup a dovolil pouze takové metody asistované reprodukce, kdy dochází k početí pomocí vlastních pohlavních buněk páru.

Chybějící konsensus členských států
ESLP rozhodl, že Rakousko mělo buď rozšířit možnosti umělého oplodnění in vitro i na metodu umělého početí za použití dárcovských pohlavních buněk, nebo tuto metodu umělého početí zakázat úplně. Soud netvrdí, že by za daného stavu věcí existovalo právo podle Úmluvy na početí za využití metod umělého oplodnění. Předmětné oprávnění spadá toliko do ambitu (tedy věcného rozsahu) práva na ochranu rodinného a soukromého života. Pokud je vnitrostátní legislativou přiznáno, uplatní se na ně zákaz diskriminace podle čl. 14 Úmluvy.

V první řadě lze rozhodnutí ESLP vnímat jako projev vzrůstající ingerence tohoto mezinárodního soudního orgánu do obsahu vnitrostátní právní úpravy aktuálních otázek současných poměrů ve společnosti. Na tom by ještě nebylo nic divného, protože vzrůstající vliv soudních rozhodnutí na řešení přijímaná legislativou lze pozorovat také ve vnitrostátním právu i v právu EU. Pokud však jde o právní úpravu praktické aplikace výsledků vědeckého výzkumu, jsou případné nechtěné důsledky nových postupů a technik jen těžko předvídatelné. Lze tedy přístup soudu vnímat jako přínos sjednocování právní úpravy v členských státech Rady Evropy?

Soud uznává, že neexistuje konsensus členských států Úmluvy ohledně právní úpravy umělého oplodnění. To samozřejmě samo o sobě ještě neznamená, že by vnitrostátní právní úprava nemohla přesto být porušením práva podle Úmluvy. Z přirozenoprávního pojetí lidských práv vyplývá, že jejich zdrojem je sama lidská bytost, nikoliv stát. Jinak je samozřejmě právní konsensus států v mezinárodním právu významným prostředkem tvorby mezinárodně-právních norem, zejména mezinárodního obyčeje. Nicméně v oblasti ochrany lidských práv musí také případný konsensus států ohledně určité právní praxe odrážet respekt k důstojnosti lidské bytosti jako měřítku těchto práv. To platí také ve vztahu k zákazu diskriminace podle čl. 14 Úmluvy.

Volné uvážení státu
Jde-li o otázky, v jejichž řešení se členské státy různí, přísluší členskému státu široké volné uvážení při rozhodování, zda takové oprávnění přizná, a rovněž při volbě podmínek a prostředků úpravy. Soud přiznal členskému státu v uvedené věci širokou míru uvážení, s odkazem na to, že právní úprava členských států v této věci zdaleka není sjednocená. Vzápětí ale věc posoudil tak, že úplný zákaz určitého medicínského postupu může být přiměřený jen tehdy, pokud by šlo o jediný prostředek, jak účinně zabránit závažným nežádoucím důsledkům takové úpravy.
Podstatným problémem je, že ESLP si nevytvořil žádná ustálená kritéria pro aplikaci volného uvážení státu. V komentované věci Soud fakticky postupoval tak, že podrobil skutkové okolnosti věci posouzení podle standardních kritérií rozumného odůvodnění rozdílného zacházení. Tato kritéria, tedy požadavky nezbytnosti a přiměřenosti, si ovšem vytvořil pro případy, kdy členský stát právo uvážení nemá.

Bylo by samozřejmě možné vyjmenovat řadu jiných případů, v nichž ESLP naopak používá argumentaci volným uvážením státu až příliš benevolentně. To ale na systémovém aspektu celé věci nic nemění. Má-li mít volné uvážení státu nějaký konkrétní obsah, potom tomu musí odpovídat také použitý standard přezkumu. Lze uvažovat například o aplikaci „slabší“, toliko příčinné souvislosti, které odpovídá kritérium racionality opatření. Takové odůvodnění by pak zahrnovalo ve vztahu k podobně nejednoznačným věcem identifikaci legitimního cíle, s nímž musí být opatření, jež stát za účelem jeho dosažení zvolil, v příčinné souvislosti.

Nicméně takto Soud nepostupoval. Aplikace kritérií přiměřenosti a nezbytnosti na otázku přípustnosti komplexního léčebného postupu v oblasti biomedicíny se jeví jako poněkud nešťastná. ESLP pouze stále dokola opakuje, že prostředky zvolené členským státem neshledal jako „nezbytné“ k ochraně nejlepšího zájmu dítěte či jiných namítaných zájmů, a že měl členský stát možnost jak věc vyřešit jinak. Sám už ale opomene dopovědět jak, a čtenář postupně nabývá dojmu, že to soud nejen neví, ale bohužel jej to ani příliš nezajímá.

Je samozřejmě pravda, že problém konfliktu práv biologického a genetického rodiče je ve většině evropských zemí právně řešen. Děje se tak pomocí právní fikce, že matkou dítěte je žena, která dítě porodila. Tento postup s sebou na druhou stranu nese faktické vyloučení metod léčby neplodnosti, které se neobejdou bez tzv. „náhradních matek“ - na rozdíl od některých neevropských zemí, kde je tato metoda dostupná. Ti konzervativnější z nás řeknou, že je to dobře. Jiní budou mít za to, že je to naopak chyba. Má skutečně ESLP takové znalosti, aby mohl lépe než vnitrostátní zákonodárce určit, které legislativní řešení je to lepší či snad dokonce jedině správné? Bohužel rozsah Soudem citovaných pramenů v rozhodnutí je poměrně skromný, ať již jde o odborné studie nebo právní komparativní prameny. Soud si v zásadě vystačí pouze s komparativní studií Rady Evropy z roku 1998 k otázkám umělého oplodnění a ochrany embrya, jejímž obsahem jsou ovšem toliko přehledy, které metody asistované reprodukce jsou v jednotlivých členských státech přípustné a které ne. To se zdá být s ohledem na význam rozhodnutí trochu málo.

Judikatura ESLP týkající se etických a právních otázek souvisejících s rozvojem biomedicíny je přitom v současné době útržkovitá a neustálená. ESLP nemá v této oblasti systematický přístup, ani jednotná teoretická východiska, která by při posuzování jednotlivých obecných problémů kontextuálně uplatňoval. Tomu se nelze divit, protože medicínské právo představuje poměrně mladou a dynamicky se rozvíjející oblast. V takové situaci se ale zdá poněkud předčasné určovat, jaký obsah má mít vnitrostátní legislativa upravující praktické využití výsledků vědeckého výzkumu. Celá problematika totiž může v budoucnosti zaznamenat nečekané zvraty.

Právní ochrana lidského embrya
Jako příklad nedořešených otázek ve vztahu k posuzované věci může sloužit problém rozsahu právní ochrany lidského embrya. Lidský plod není považován za subjekt práva, ani za osobu v právním smyslu. Otázka, zda je čl. 2 Úmluvy v nějakém rozsahu aplikovatelný na život plodu, nebyla dodnes v judikatuře ESLP vyřešena. Komise konstatovala, že čl. 2 Úmluvy pravděpodobně nelze aplikovat na prenatální život, ale připustila, že takovou aplikaci ve vzácných případech nelze vyloučit (X. v. Spojené království, na str. 249, odst. 7). Soud proto dosud pouze obecně ve své konstantní judikatuře dovozuje, že pokud by se čl. 2 Úmluvy měl vztahovat na ochranu života plodu, nebylo by možno tuto ochranu považovat za absolutní, protože by to znamenalo přiznávat vyšší hodnotu životu nenarozeného plodu než životu matky. Lidský plod tedy není považován rovněž ESLP za „osobu“, a pokud má právo na život, potom je toto právo omezeno právy a zájmy matky (Vo v. Francie, bod 80).

Ačkoliv mezi členskými státy Rady Evropy neexistuje konsensus ohledně povahy a právního postavení lidského plodu, ESLP konstatoval existenci společného přesvědčení členských států o tom, že lidské embryo patří k lidskému pokolení. Potenciál bytí lidského plodu, který je způsobilý stát se osobou, vyžaduje jeho ochranu ve jménu lidské důstojnosti (Vo v. Francie, bod 84).

Poněkud jinak však ESLP posoudil situaci, kdy šlo o spor o ochranu lidského embrya vytvořeného umělým mimotělním oplodněním - in vitro. Ve věci Evans v. Spojené království měla stěžovatelka podstoupit léčbu nádoru. Společně s partnerem se rozhodli pro oplodnění in vitro a uchování embryí k pozdějšímu otěhotnění. Stěžovatelka totiž po operaci již nemohla přirozeně otěhotnět. Pár se ale rozešel a partner stěžovatelky požadoval zničení embryí. Stěžovatelka trvala na tom, že chce počít dítě. Senát ESLP rozhodl, že embrya vytvořená stěžovatelkou a jejím partnerem nemají nezávislá práva a zájmy a tedy ani právo na život podle čl. 2 Úmluvy. Otázku řešil výhradně z hlediska obsahu prokazatelného informovaného souhlasu obou, který musel být dán před započetím příslušného lékařského zákroku. Stěžovatelčin přítel neudělil souhlas k tomu, aby sama použila společně vytvořená embrya.

Velký senát ESLP poukázal na rozdíly mezi početím v průběhu sexuálního styku a oplodněním in vitro. Ve druhém zmíněném případě je tu podstatný faktor času, který uplyne mezi vytvořením embrya a jeho vložením do těla matky. Jinými slovy, zásadním faktorem podle Velkého senátu je, aby každý, kdo podstoupí proceduru oplodnění in vitro, si mohl být jist, že jeho genetický materiál nebude v budoucnu použit bez jeho trvajícího souhlasu.

Z těchto závěrů Velkého senátu vyplývá důležitý faktický rozdíl v postavení lidského plodu in vivo (tj. v těle matky), kdy je proces zplození nezvratný, a lidského embrya in vitro, kdy proces plození nebyl dosud dokončen vložením embrya do lidského těla. Druhý zmíněný proces s sebou přitom nese vyšší zranitelnost vůči možnému zneužití.

Ve věci Evans vnímá ESLP embryo vytvořené in vitro jen jako genetický materiál. V případě lidského plodu in vivo ESLP naopak nevyloučil ochranu plodu jako součásti lidského pokolení. Soud v této souvislosti uznává, že lidské embryo a lidský plod požívají určité míry ochrany v důsledku vědeckého pokroku a potencionálních důsledků genetického inženýrství, experimentování s embryi a umělé reprodukce (Vo. V. Francie, bod 84). Lze přisvědčit, že v důsledku rozdílů ve faktické situaci, pokud jde o lidské embryo in vivo a in vitro, bude reálně zajistitelná míra právní ochrany embrya in vitro vždy nižší. To s sebou nese vyšší riziko zneužití lidského embrya vytvořeného mimo tělo matky k nepovoleným praktikám. Je v této situaci obtížné přisvědčit závěru, že členský stát musí v této situaci, kdy právní rozsah ochrany lidského embrya zůstává nadále nejistý, dále rozšiřovat možnosti vytváření embryí in vitro ve prospěch stále složitějších (a proto i obtížněji kontrolovatelných) metod.

Otázka osobní identity
Metody asistované reprodukce s použitím biologického materiálu dárců s sebou nesou nejen nebezpečí zneužití, ale rovněž nebezpečí genetického charakteru. Například ani při sebevětší medicínské péči zřejmě není možné zcela vyloučit nebezpečí přenosu skrytých dědičných zátěží z anonymní dárkyně na dítě. Případné nežádoucí důsledky aplikace nových léčebných postupů lze zpravidla jen těžko předvídat. Způsob, jakým se ESLP vyrovnává s problémem, jak právně zajistit možnost identifikovat v takové situaci genetický původ dítěte, je přinejmenším bezstarostný. Soud pouze konstatuje, že zajištění anonymity dárce nevylučuje v odůvodněných případech ochranu práva dítěte na respektování identity jeho osobnosti. Není zřejmé, zda Soud má na mysli vznik jakési specifické quasi-odpovědnosti anonymního dárce vůči zplozenému dítěti, byť ve výjimečných případech. Jinými slovy, zda tedy členské státy musí uchovávat údaje o identitě dárců, nebo v jakém rozsahu s nimi mohou za takových „výjimečných podmínek“ dále nakládat.

Praktický dopad rozhodnutí
ESLP vyřešil otázku vztahu metod asistované reprodukce ve prospěch práva neplodného páru počít dítě. Musel se přitom vypořádat s faktem neexistence sjednocené právní úpravy metod asistované reprodukce, a s volným uvážením států, které z toho vyplývá. Je jistě pozitivní, že se Soud nesnažil vyhnout meritornímu rozhodnutí této právně i eticky komplikované věci. K porušení práv podle Úmluvy může dojít i tehdy, jestliže ohledně určité otázky neexistuje konsensus členských států Úmluvy. Nedostatek konsensu však s sebou přináší i velkou míru právní nejistoty, zejména jde-li o praktickou aplikaci vědeckých výsledků. Proto jestliže Soud dospěje k závěru o porušení Úmluvy, měl by zároveň definovat rámec, v němž se má napříště ochrana kolidujících práv pohybovat. To ostatně patří k dobré praxi vnitrostátních soudů, jestliže v důsledku jejich rozhodnutí má dojít ke změně vnitrostátní legislativy. Není žádný rozumný důvod, aby se ESLP v obdobné situaci choval jinak. Soud ovšem namísto toho tvrdí, že si vnitrostátní zákonodárce vystačí s analogií se standardními instituty rodinného práva, jako jsou adopce nebo anonymní porody. Nicméně vztahy, které vznikají v důsledku metod umělé reprodukce, - ale zejména ty, které počítají s ingerencí dárce, se od přirozených reprodukčních vztahů výrazně odlišují. Soud měl v této kauze příležitost formulovat některé základní systémové principy, představující rámec právní ochrany lidských práv v podmínkách umělé reprodukce. To se týká jak problematiky ochrany embrya, tak institutu anonymního dárce nebo respektování identity dítěte. Soud tedy do značné míry rezignuje na svou úlohu mezinárodního orgánu, jehož úkolem je výklad přirozených práv člověka podle Úmluvy v podmínkách současné společnosti. Rozhodnutí nakonec zůstává pouze jedním z dlouhé řady rozsudků ESLP o tom, že nepřiznání určitého oprávnění určité skupině osob bylo diskriminační. Systémovými aspekty problematiky asistované reprodukce se však Soud již nezabývá. Taková rozhodnutí mohou jen těžko kvalitativně ovlivnit rozvoj standardů lidsko-právní ochrany v praxi asistované reprodukce.
Celý příspěvek

19 dubna 2010

Diskurzivní pojmy: třetí část

Důsledně vzato, hodnotové spory se primárně nevedou o pojmy jako takové, ale o praktické otázky, co se má dělat. Podle nacisty norimberské zákony jsou spravedlivé, protože jsou založené na rasovém principu. Antinacista samozřejmě nebude popírat fakt, že tyto zákony jsou založené na rasovém principu. K tomu ale rozhořčeně dodá, že právě proto nejsou spravedlivé. Zřejmě mají radikálně odlišnou koncepci spravedlnosti. Nepochybně spolu jsou ve sporu. A to v tom smyslu, že nacista norimberské zákony schvaluje jako něco, co má být (on by pro ně hlasoval), zatímco antinacista je odmítá jako něco, co nemá být (on by pro ně nehlasoval). Že mají odlišnou koncepci spravedlnosti, samozřejmě neznamená, že jejich neshoda je zdánlivá, že je to jenom nějaké pojmové nedorozumění. Naopak to znamená, že jejich neshoda v tom, co se má dělat, není nahodilá, ale má principielní základ. Stejně tak by se neshodli v odpovědích na otázky ‘Máme se úplně zbavit Židů?’; ‘Mají Němci vládnout jiným národům?’; ‘Máme být ve všem poslušní Vůdci?’; atd. Neshody v koncepci hodnotového pojmu mají vždy normativní povahu, znamenají totiž systematickou neshodu v odpovědích na praktické otázky typu: ‘Máme dělat X?’

Diskuze o tom, jestli jsou potraty z morálního hlediska akceptovatelné, resp. o tom, jestli by měly být legální, se obvykle stočí k otázce, jestli lidský plod je už osoba v morálním smyslu. (Nebo méně vhodně: Jestli lidský plod je už člověk.) Jedni prostě tvrdí, že každý lidský plod je osoba, a to už proto, že je z biologického hlediska příslušníkem lidského rodu. Druzí říkají, že lidský plod není osobou automaticky, ale stává se jí až tím, že ve svém vývoji nabývá určité vlastnosti. Přitom se mezi sebou liší v tom, které vlastnosti lidského plodu považují za rozhodující v otázce, jestli je z morálního hlediska ještě něco (věc), anebo už je někdo (osoba). Nediskutuje se tu biologická, ale morální otázka. V centru emotivních diskuzí o potratech je morální status, resp. práva lidského plodu, a to v opozici k morálnímu statusu, resp. k právům těhotné ženy. To, jaký morální status připisujeme lidskému plodu, je úzce svázáno s tím, jaký relativní význam připisujeme zájmům jeho matky. Morální pojem osoby je diskurzivním pojmem zejména proto, že zde na sebe naráží dva protichůdné, ale legitimní zájmy. Nejde tu o taxonomický, ale o morální problém, není to pojmové nedorozumění (různost klasifikace), ale morální dilema. Pojem osoby by nebyl ve své podstatě diskutabilní, kdyby nebyla diskutabilní praktická otázka, zda máme být pro volbu matky, anebo pro život plodu. Důležité přitom je, které postoje vnímáme jako legitimní. Můžeme např. říct, že feministické postoje k potratům (a potažmo k lidskému plodu) akceptujeme jako legitimní, přestože s nimi osobně nesouhlasíme, ale že nacistické postoje k Židům jsou mimo náš diskurz. Susanne Gibson říká, že realizace diskurzivní povahy morálního pojmu osoby rozvíjí sebeporozumění:

„To znamená, že při určitém použití pojmu osoby k obhajobě nějakého postoje v etice potratů tuto koncepci osoby nutně též obhajujeme proti těm koncepcím, které sice odmítáme, ale zároveň je bereme natolik vážně, aby nám stálo za to, s nimi polemizovat. Tímto nejen rozvíjíme porozumění tomu, co je to osoba, ale též porozumění své vlastní osobě, stáváme se více lidští v hodnotovém smyslu toho slova.“

Mnozí filozofové práva měli za to, že spor právního pozitivismu s právním nonpozitivismem o tzv. tezi pojmové oddělitelnosti práva a morálky, má nějaký metodologický význam, zejména pak pro soudní rozhodování. Jenomže důsledná analýza tohoto sporu, včetně tzv. Radbruchovy formule, ukazuje, že je to jenom pojmová hra. Uvažme dva soudce, pozitivistu (Hartova střihu) a nonpozitivistu (Alexyho střihu). Tito dva soudci narazí na extrémně nemorální zákon. Pozitivista řekne: Tento zákon je platné právo, ale je extrémně nemorální, a proto mám morální povinnost ho neaplikovat. A nebude ho aplikovat. Nonpozitivista řekne: Tento zákon je extrémně nemorální, tedy to není platné právo, a proto mám právní povinnost ho neaplikovat. A nebude ho aplikovat. Výsledek je stejný. Rozdíl je zde pouze klasifikační, spočívá v tom, co označíme jako právo a co označíme jako morálku. Zdeněk Kühn uznává, že otázka právního pozitivismu nemá prakticky žádný význam pro metodologii běžného soudního rozhodování, ale k tomu dodává, že může mít význam pro řešení zločinů totalitárního systému. Ano, ovšem i v tomto případě se rozdíl mezi pozitivistou a nonpozitivistou omezí na pojmové uspořádání argumentace. Nonpozitivista zločiny odsoudí vzhledem k tomu, jak identifikuje tehdejší právo, pozitivista stejné zločiny také odsoudí, ale retroaktivně. Jejich "nekonečný" spor není o tom, co dělat, ale o tom, jak to odůvodnit. Pozitivisté si znovu a znovu stěžují, že právníci nerozlišují mezi právním pozitivismem na jedné straně a formalismem (resp. legalismem) na straně druhé. Toto nerozlišování je opravdu chybné, ale zároveň je vcelku pochopitelné. Prakticky orientovaný právník vnímá jako absurdní, že se někdo s někým "nekonečně" dohaduje o tom, jak něco onálepkovat, a proto problém (nebo spíš pseudoproblém) pozitivismus vs. nonpozitivismus nevědomky zaměňuje za jiný problém, který je z praktického hlediska mnohem zajímavější, totiž formalismus vs. instrumentalismus.

Cizí slova ‘contract’, ‘Vertrag’, ‘contrat’, ‘contrato’, ..., překládáme do češtiny jako smlouva, přestože konkrétní normativní úprava smluvního práva v různých zemích je různá. Máme za to, že to jsou různé koncepce stejného pojmu. Jeremy Waldron má pravdu, že praktický právník nepotřebuje používat pojem vlastnictví jako takový (in abstracto), on se totiž ve své praxi obvykle nezabývá obecnou ideou vlastnictví, ale jen tou konkrétní koncepcí, kterou normativně realizuje jeho právní řád. Jestliže se ale někdo věnuje legislativě, komparatistice nebo třeba teorii práva, potřebuje uvažovat konkurenční koncepce téhož pojmu. Waldron upozorňoval, že i v těch normách, ve kterých byla např. sovětská úprava vlastnictví velmi podobná západním standardům, realizovala velmi odlišnou ideu (koncepci?) vlastnictví. Laura Underkupffer ve své knize The idea of property argumentuje, že volba určité koncepce vlastnictví je praktická záležitost už v tom, že různé koncepce řeší různým způsobem konflikty hospodářských zájmů nebo očekávání ve společnosti, typicky konflikt mezi individuálními a kolektivními zájmy. Hranice mezi tím, kdy ještě mluvíme o tomtéž (různé koncepce téhož pojmu) a kdy už mluvíme o něčem jiném (různé pojmy), není jasná, přičemž diskuze v tomto směru můžou být matoucí. Rozumnější otázka je, zda řešíme stejný praktický problém různými způsoby, anebo řešíme jiný problém. Vlastnictví není přírodnina, je to společenská instituce (sociální konstrukt), která v určitém kontextu plní určité praktické funkce. Vezměme, že lidé nějaké velmi exotické kultury ve svém každodenním společenském životě řeší zcela odlišné praktické problémy než my, takže praktikují zcela odlišné společenské instituce. A to znamená, že nemají pouze jiné koncepce stejných normativních pojmů, ale že používají jiné pojmy. Těžko pak nějaké jejich slovo přeložit do češtiny jako vlastnictví. Už Ludwig Wittgenstein pochopil, že jazykové rozumění není založeno na souhlasu v názorech, ale na sdílení životní formy.

Je mi jasné, že těmito teoretickými kecy o pojmech už unavuji, ale pokud bude zájem, dodám ještě čtvrtou část, která bude o pojmu suverenity.
Celý příspěvek

Jitka Pěnkavová: Několik úvah k nálezu ÚS k zásadě sebeobviňování ve správním řízení

Před pár dny jsem, poněkud se zpožděním, narazila na nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010 publikovaný pod sp. zn. I. ÚS 1849/08. Tento nález mne svými závěry skutečně překvapil.

V projednávaném případě se, stručně řečeno, jednalo o situaci, kdy byl pořadatel shromáždění předvolán k podání vysvětlení podle § 60 zákona o přestupcích. Na předvolání správního orgánu nijak nereagoval a k podání vysvětlení se nedostavil, za což mu správní orgán uložil, v souladu s poučením na předvolánce, pořádkovou pokutu ve výši 500 Kč.

---

Ústavní soud ve svém nálezu uvádí řadu obecně akceptovatelných a i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva podložených názorů, zejména to, že výkon státní moci musí krom zásady legality reflektovat i zásadu přiměřenosti. S tím mohu než souhlasit. Ve vazbě na projednávaný případ bych rozuměla tomu, kdyby Ústavní soud v této kauze konstatoval neoprávněnost předvolání k podání vysvětlení ze strany správního orgánu. S ohledem na skutkové a právní okolnosti v této věci by bylo možno postup prvostupňového správního orgánu spočívající v předvolání k podání vysvětlení považovat za do určité míry exces (i když podle mne ne takového charakteru a intenzity, aby ospravedlňoval bezdůvodné nedostavení se ke správnímu orgánu). Byla bych ochotna akceptovat i extenzivní výklad podmínek pro uložení pořádkové pokuty podle § 60 přestupkového zákona, podle nějž by pokutu za nedostavení se k podání vysvětlení bylo možno uložit jen za předpokladu, že tímto nedostavením se byl ztížen další postup správního orgánu. Byť jde o výklad nad rámec výslovného znění zákonného textu, teleologickým výkladem a výkladem za pomoci základních zásad správního řízení by se k němu dostat asi dalo.

Domnívám se však, že Ústavní soud tento konkrétní případ příliš generalizoval a vyvodil z něj některé nepřijatelné obecné závěry.

---

Konkrétně:

1. Správní řízení nemůže být v demokratickém právním státě ovládáno zásadou "součinnosti správních orgánů s účastníky řízení" (kontaktáž účastníků řízení ze strany správního orgánu vyloučit nelze, její odmítnutí však nelze sankcionovat), neboť žádnou spolupráci v obecném smyslu tohoto slova, nelze vynucovat ukládáním sankcí. ……

2. Uložení pořádkového opatření (pořádkové pokuty) jen z důvodu nedostavení se k podání vysvětlení (tj. k podání informací) je v oblasti správního trestání vyloučeno, neboť je zapotřebí přísně respektovat i princip zákazu sebeobviňování či sebeusvědčování, který plyne z interpretace čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.

3. … omyl veřejné moci nelze nikdy interpretovat v neprospěch jednotlivce tak, že tento je přesto povinen … se výkonu pravomoci... podrobit.

---

Dovolím si jen pár velice stručných poznámek k výše uvedeným závěrům ÚS a hlavně pár otázek, které mi při čtení nálezu vytanuly na mysli.

---

Ad 1. Je pravda, že obecná povinnost součinnosti správních orgánů s účastníky řízení, která by byla bez dalšího sankcionovatelná ve správním řádu ani zákoně o přestupcích upravena není. V těchto zákonech je však řada konkrétních povinností účastníků, jiných osob zúčastněných na řízení, jakož i subjektů mimo běžící řízení, jejichž splnění lze podle platné právní úpravy vynucovat ukládáním pořádkových opatření. Mezi ně podle mého názoru patří i institut podání vysvětlení.

Ústavní soud přitom „odpírá“ sankcionovatelnost (a tedy vynutitelnost) právě povinnosti dostavit se k podání vysvětlení.

Jaký pak má tento institut smysl, když mu bude chybět vynutitelnost? Bude Ústavní soud stejně přistupovat i k pořádkovým opatřením vážícím se k podání vysvětlení podle jiných právních předpisů (zejm. trestního řádu)? Myslím, že by to bylo ve světle uvedeného nálezu logické. Proč by nedostavení se na předvolání k podání vysvětlení podle přestupkového zákona či správního řádu nemělo být postižitelné pokutou a nedostavení se k podání vysvětlení podle trestního řádu ano?

Znamená to, že pokutovat za nedostavení se k podání vysvětlení nelze ani osoby, které by v potenciálně zahájeném řízení ve věci správního trestání měly postavení svědka? Tak to asi zamýšleno nebylo, ale je třeba upozornit, že zdaleka ne vždy má přitom správní orgán možnost jen na základě oznámení o přestupku rozlišit, kdo bude potenciálním svědkem a kdo obviněným.

Domnívám se, že tento nález povede správní orgány ke dvěma postupům – jedny, ve snaze nekomplikovat si život, budou skoro všechna na první pohled ne zcela jasná oznámení o přestupcích odkládat, druhé – ty aktivnější – zase budou zahajovat i řízení, která povedou k zastavení řízení, jakmile se věc trochu vyjasní (což by bylo možné řešit právě již v rámci podání vysvětlení).

---

Ad 2. Souhlasím s názorem, že postup správního orgánu by měl respektovat i princip zákazu sebeobviňování či sebeusvědčování. Při předvolání k podání vysvětlení je však nutno rozlišovat jednak samotné dostavení se ke správnímu orgánu, jednak vlastní podání vysvětlení. Jedná se o dva různé úkony. Pokud vím, tak např. Ministerstvo vnitra v rámci své metodické činnosti na úseku přestupků dlouhodobě tvrdí, že předvolaný má povinnost se ke správnímu orgánu (nebrání-li mu v tom závažné důvody) dostavit, nicméně na místě může správnímu orgánu sdělit, že vysvětlení podat odmítá. Tímto způsobem ostatně (podrobně a srozumitelně) interpretoval podání vysvětlení i Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí, které bylo probíraným ústavním nálezem zrušeno. Navíc, pokud předvolaný na výzvu správního orgánu nijak nereaguje, jak má správní orgán zjistit, zda jsou zde zákonem vymezené důvody pro odepření podání vysvětlení?

Bude se Ústavní soud stejně stavět k nedostavení se k podání svědecké výpovědi? Princip podání svědecké výpovědi a podání vysvětlení je totiž v podstatě shodný. Předvolaný má povinnost se dostavit, ale pak může svědeckou výpověď ze zákonem vymezených důvodů odmítnout podat.

---

Ad 3. Za velmi problematický považuji i názor Ústavního soudu, že omyl veřejné moci nelze nikdy interpretovat v neprospěch jednotlivce tak, že tento je přesto povinen … se výkonu pravomoci... podrobit. Jak takový názor chápat? Znamená to, že podle ÚS je na adresátech veřejné správy, aby si učinili úsudek o oprávněnosti požadavku správního (či jiného veřejného) orgánu a v případě, že shledají, že je výkon veřejné moci neoprávněný, pak mohou výzvu správního orgánu ignorovat? To by ale byl zásadní odklon od dosavadní praxe i judikatury ÚS. Podle usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 263/97 Ústava ČR, Listina základních práv a svobod ani žádná jiná právní norma nepřipouští, aby jednotliví občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě toho jejich pokynů uposlechli nebo neuposlechli. Ústavní soud v posledně citovaném nálezu v podstatě dovodil pravidlo uposlechni a pak si případně stěžuj. Výjimkou jsou pouze naprosto zásadní a na první pohled zjevné excesy při výkonu činnosti orgánů veřejné moci, kdy takové pokyny jejich adresát uposlechnout nemusí. S tímto názorem se plně ztotožňuji a je podle mne jediný možný pro zabezpečení chodu veřejné správy.

Celý příspěvek

16 dubna 2010

Kritika soudců na Slovensku

S kauzami na téma "kritika soudců" se v poslední době doslova roztrhl pytel. Jednim z posledních přírůstků, o kterém informovala média (viz zde), je nález Ústavného súdu SR sp. zn. II. ÚS 152/08. Z obsahu nálezu se dozvíte, že i na Slovensku se dějí v justici zajímavé věci. Tentokrát to ale díky slovenskému Ústavnímu soudu vypadá na "happy end". Uvidíme, co nás čeká v dalším díle českého seriálu "Justiční mafie".

Celý příspěvek

15 dubna 2010

Tomáš Langášek: Právo na zákonného soudce v justici v ohrožení???

Média již obsáhle informovala (idnes, lidovky a týden – ten k tématu aktuálně přinesl i rozhovor s předsedkyní Nejvyššího soudu Ivou Brožovou) o pokusu poslance Polanského „přilepit“ k vládnímu návrhu novely zákona o obecně prospěšných společnostech (sněmovní tisk 889) změnu zákona o soudech a soudcích, která by odstranila podmínku souhlasu předsedy Nejvyššího soudu s přidělením jiného soudce k výkonu funkce u Nejvyššího soudu (§ 70 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). O motivech a možných důsledcích této změny již bylo napsáno mnoho a nechci na tomto místě dále spekulovat, když ani poslanec Polanský svůj návrh nebyl schopen v médiích srozumitelně odůvodnit..

Poslanec Polanský ovšem nenavrhl jen změnu § 70 zákona o soudech a soudcích. Na prvním místě totiž navrhl změnu § 42 odst. 2 věty druhé zákona o soudech a soudcích, která měla nově znít: „Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci které projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby nejpozději v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží; je-li podle specializace soudců podle zvláštních právních předpisů určeno více soudních oddělení, rozdělují se mezi ně věci ve stanovených poměrech vždy postupně.“.

Kdyby někdo náhodou nepostřehl úzkou vazbu mezi vládním návrhem novely zákona o obecně prospěšných společnostech a pozměňovacím návrhem novelizujícím zákon o soudech a soudcích, pak upřesňuji, že účelem vládního návrhu novely zákona o obecně prospěšných společnostech je podle důvodové zprávy „zvýšení odpovědnosti statutárního orgánu (ředitele) a správní rady, která rozhoduje o nakládání s majetkem obecně prospěšné společnosti, zajištění ochrany majetku vloženého nebo darovaného zakladatelem obecně prospěšné společnosti a posílení pozice státu a kraje jako zakladatele obecně prospěšné společnosti při likvidaci obecně prospěšné společnosti“, to je ale jen na okraj.

Co mne však překvapilo je to, že takové technické ustanovení vztahující se k rozvrhům práce na obecných soudech se stalo předmětem poslaneckého pozměňovacího návrhu. Shodou okolností ještě v těchto dnech stále probíhá meziresortní připomínkové řízení o legislativní předloze zpracované Ministerstvem spravedlnosti, která obsahuje totožný návrh novelizace § 42 odst. 2 věty druhé zákona o soudech a soudcích, jakou ve druhém čtení novely zákona o obecně prospěšných společnostech přednesl poslanec Polanský. To samo o sobě je přesvědčivým důkazem o zdroji, z něhož poslanec Polanský tento, ale i onen druhý pozměňovací návrh k § 70, čerpal a posiluje spekulace, že šlo ve skutečnosti o „přílepek na druhou“, nebo chcete-li „superpřílepek“, který se měl svézt se úpravou § 42 zákona o soudech a soudcích, s využitím nic netušícího nosiče v podobě novely zákona o obecně prospěšných společnostech. Pokud by totiž nebyl chválen pozměňovací návrh poslanec Polanského, hrozil by pravděpodobně kolaps v justici, neboť, jak k tomu uvedla ministryně spravedlnosti Kovářová, „naprosto důvodně [se] obáváme ... velké vlny ... návrhů ústavních stížností a obnov řízení a obáváme se otevření obrovského množství případů.“. Proto, pokračovala paní ministryně, „za Ministerstvo spravedlnosti musím říci, že podporuji pozměňovací návrh pana poslance Polanského a děkuji za něj.“. Ministryně Kovářová ve své řeči zmínila i to, že jde o reakci na nějaký judikát Nejvyššího soudu.

Co se tedy tak zásadního stalo, že je nutno kvůli tomu dokonce žádat o zkrácení lhůty před třetím čtením návrhu novely zákona o obecně prospěšných společnostech na 48 hodin (ministryně Kovářová), nebo dokonce na 24 hodin (poslanec Hovorka)? O čem hovořil poslanec Chytka, když plédoval za přijetí návrhu poslance Polanského (pochopitelně ve skutečnosti obou z nich), když k jeho prvnímu bodu uvedl, že „systém kolovadla mají v tuto chvíli všechny soudy od okresního soudu až po Nejvyšší a Ústavní soud“, a že „momentálně v justici panuje nejistota u mnoha dalších rozhodnutí, která již byla rozhodnuta nebo jsou právě v běhu“, nebo dokonce že podpora pozměňovacích návrhů poslance Polanského je konkrétním činem, příspěvkem poslanců „v protikorupčním balíčku, ... konečné a finální vyřešení za kauzou soudce Berky.“?

Oním judikátem, který otřásl garancí práva na zákonného soudce v celé justici, počítaje v to i Ústavní soud, je usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1316/2008-114 z 26. ledna 2010. Nejvyšší soud tímto usnesením vyhověl dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Nymburce o zamítnutí žaloby pro zmatečnost podané proti jinému rozsudku Okresního soudu v Nymburce. Nejvyšší soud přisvědčil dovolateli v tom, že v jeho věci před Okresním soudem v Nymburce rozhodoval nesprávně obsazený soud, v rozporu s ústavní garancí práva na zákonného soudce. Důvodem byla skutečnost, že u Okresního soudu v Nymburce měli rozvrh práce, podle kterého probíhalo přidělování věcí v tzv. „kolečku“, a konkrétně do příslušného soudního oddělení byla přidělována „každá 4., 10., 15. a 18. věc“. V tom spatřil Nejvyšší soud porušení § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, podle něhož musí být způsob rozdělení věcí v rozvrhu práce stanoven mimo jiné tak, aby „v den, kdy věc soudu došla, bylo bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek nepochybné, do kterého soudního oddělení věc náleží“. Podle Nejvyššího soudu rozvrh práce u Okresního soudu v Nymburce nejen že dostatečně nezajišťuje specializaci soudců, ale též neumožňuje bez využití evidenčních pomůcek podatelny a rejstříku určit, které soudní oddělení má věc projednat a rozhodnout, což se dostává do rozporu s předvídatelností a transparentností obsazení soudu a ústavní garancí práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Když jsem se s tímto judikátem seznámil, polilo mne horko. Kolový systém přidělování věcí soudcům zpravodajům praktikuje, s různými modifikacemi, Ústavní soud od počátku své existence a dosud jsem byl skálopevně přesvědčen, že náš způsob přidělování věcí nelze zpochybnit. Řečeno ovšem s nadsázkou – ustanovení § 42 odst. 2 se na Ústavní soud nevztahuje.

Je-li ovšem obecná justice tak zásadně čerstvým judikátem Nejvyššího soudu znejistěna, sluší se věc podrobněji rozebrat. Lze se ztotožnit s východisky Nejvyššího soudu, podle nichž je rozvrh práce důležitým nástrojem garance práva na zákonného soudce a správného, resp. řádného obsazení soudu podle předem daných pravidel. Nepochybně zvýšená citlivost na garanci práva na zákonného soudce a zamezení jakékoliv svévole při přidělování věcí soudcům je reakcí na historickou zkušenost v tomto geografickém prostoru; v totalitním režimu není třeba zkorumpovat všechny soudce, postačí, když si režim pohlídá, že určité kauzy budou rozhodovány určitými „spolehlivými“ soudci, aby bylo dosaženo žádoucích verdiktů ve věcech, na nichž má politický režim eminentní zájem. Rozvrh práce tedy musí být sestaven tak, aby vyloučil, nebo alespoň minimalizoval možnost manipulace s došlými návrhy na zahájení řízení při jejich rozdělování soudcům a senátům, resp. aby umožnil případnou manipulaci a zásah zvenčí zpětně odhalit, prokázat a sankcionovat. Jinými slovy, rozvrh práce musí obsahovat předem daný algoritmus rozdělování nápadu, jehož dodržení lze zpětně ověřit.

Kolování na způsob rozdávání karet je jen jedním z možných způsobů a samo o sobě tato metoda žádnou záruku proti svévoli nedává. Ďábel je skryt v detailech. Jde o to, jak jsou karty před rozdáváním seřazeny, jak jsou hráči rozesazeni kolem stolu, kterým směrem se rozdává a u koho se začíná. Také záleží na tom, kolik karet bývá k rozdání...

U Ústavního soudu je situace jednodušší v tom, že soudci nijak specializováni nejsou – ústavní právo je všechno a jedno. Algoritmus přidělování věcí je nastaven tak, že soudci jsou seřazeni kolem stolu podle abecedy. Rozdává se jim postupně a jednou denně. Začíná se u toho, kdo byl poslední na řadě den předešlý. A co je důležité, karty lze seřadit až po uplynutí dne, kdy došly, a seřadí se podle abecedního pořadí příjmení nebo označení navrhovatelů. Jen tak lze totiž vyloučit možnou manipulaci na podatelně, kdy smluvený pracovník podatelny kýžený návrh podrží a „orazí“ datem, hodinou a minutou tak, aby při rozdávání připadl předem vybranému soudci. Musí-li se všechny v jeden den došlé návrhy nejprve podle předem daných pravidel seřadit a teprve pak rozdat, nemůže nikdo zvenčí ovlivnit své pořadí, neboť to je určeno až uplynutím dne a strukturou ostatního nápadu. Pro podrobnosti viz pravidla rozdělení agendy, resp. rozvrh práce Ústavního soudu.

Se znalostí struktury nápadu v určitém dni lze tak u Ústavního soudu „ručně“, tj. slovy stávajícího znění § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích „bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek“ zpětně ověřit, zda věci byly přiděleny soudcům podle předem stanoveného algoritmu. Pokud by někdo namítal, že znalost struktury nápadu (ostatních věcí) lze získat jen s využitím rejstříku a evidence podání, pak by to znamenalo, že ve světle § 42 odst. 2 by obstál pouze takový systém, který by např. věci navrhovatelů začínajících písmenem A – D nebo věci vymezené specializací připadaly vždy soudci X. Takový systém by však popřel další smysl rozvrhu práce, jímž je rozdělovat věci mezi soudce rovnoměrně tak, aby byli vytíženi v zásadě stejně, a pokud se někde u soudů uplatňuje, musí rozvrh práce obsahovat mechanismus vyvažování, který bývá neprůhledný a předpokládá také využití rejstříků a jiných evidenčních pomůcek, neboť jinak by nebylo možné zohlednit, kolik věcí kterému soudci bylo v minulém období přiděleno. Domnívám se proto, že slova „bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek“ nelze smysluplně vyložit jinak, než že rozdělování věcí v rozvrhu práce nemá být založeno na neverifikovatelných nahodilostech nebo závislostech na nejrůznějších metadatech a pomocných evidencí generovaných nebo vytvářených soudním rejstříkem. Nutno však připustit, že to je nešťastně formulované ustanovení, neboť si jen obtížně dovedu představit rozdělování nápadu a jeho zapisování do soudního rejstříku „bez využití rejstříku“ a jeho evidenčních nástrojů. V tomto smyslu tak navrhl poslanec Polanský nakonec docela dobrou věc, když chce z § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích odstranit slova „bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek“.

„Problém“ Ústavního soudu by však ani tato změna nevyřešila. V § 42 odst. 2 zákona má totiž zůstat ustanovení, podle něhož nejpozději v den, kdy věc soudu došla, [musí být] nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží. Jak jsem výše uvedl, v den podání to u Ústavního soudu z mnoha dobrých důvodů možné není. Nápad se rozděluje vždy až den následující.

Rozvrh práce Okresního soudu v Nymburce by přijetím navrhované změny § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích již před přísným senátem Nejvyššího soudu obstát mohl, je však otázka, zda by to bylo ve prospěch garance práva na zákonného soudce a zejména vyloučení rizika svévole a manipulace s došlými návrhy na zahájení řízení. Z citovaného usnesení Nejvyššího soudu, resp. z jeho narativní části, totiž vyplývá, že se věci přidělují v kolečku tak, že „pořadí věcí napadlých stejného dne se řídí hodinou doručení, která je uvedena na podacím razítku“. To je ovšem vůbec nejslabší místo tohoto způsobu přidělování, otevírající prostor pro korupci na podatelně, které však Nejvyšší soud ponechal zcela bez povšimnutí.

Konečně, ani onen požadavek předvídatelnosti výsledku systému rozdělování nápadu, artikulovaný v usnesení Nejvyššího soudu, nemusí být z pohledu ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, resp. nestrannosti soudu, za všech okolností pro všechny varianty rozdělování nápadu nezpochybnitelný. Předvídatelnost algoritmu rozdělování věcí by neměla navrhovateli umožnit, aby mohl načasovat podání svého návrhu tak, aby již jen tím dosáhl přidělení této věci určitému soudci. Podobnému problému jsme čelili i u Ústavního soudu v souvislostí se zveřejňováním došlých plenárních věcí na internetu (viz zde). Protože počet plenárních věcí v rejstříku v kalendářním roce je poměrně malý (např. v roce 2009 bylo zapsáno 38 plenárních věcí), nestává se, že by jich v jeden den bylo doručeno více než jedna. Proto zdatní navrhovatelé mohli, se znalostí algoritmu, abecedního pořadí soudců Ústavního soudu a jména soudce zpravodaje, jemuž byla naposledy plenární věc přidělena, počkat s podáním svého návrhu na příhodný okamžik a získat pro sebe soudce zpravodaje, o němž se například domnívají, že bude k jejich návrhu shovívavější. Abychom toto riziko snížili, publikujeme nové plenární věci na našich webových stránkách v měsíčních intervalech po několikatýdenním zpoždění.

Ideální systém nalézt nelze, vše je zneužitelné, lze jen kombinací nejrůznějších kritérií rizika manipulace snížit na praktické minimum.


Navrhovaný přílepek poslance Polanského, ani řádně připravovaný legislativní návrh z téže dílny Ministerstva spravedlnosti v tomto směru nic neřeší.
Celý příspěvek

14 dubna 2010

Jak je důležité míti přilbu

Jakkoliv se to zatím podle počasí příliš nezdá, brzy začne cyklistická sezóna. Čeští cyklisté se od zahraničních liší mj. tím, že téměř všichni jezdí v cyklistických dresech a ochranných přilbách. Zatímco v Německu nebo Holandsku jezdí na kole manažeři v obleku i studenti na přednášky, cizinci se zdá, že v Česku jezdí na kole jenom sportovci. Nedávným rozsudkem k tomuto zajímavému aspektu české cyklistiky přidal své též český Nejvyšší soud. Podle NS totiž nepoužití ochranné přilby cyklistou starším 18 let je porušením prevenční povinnosti podle § 415 OZ. Proto může v rozsahu, v němž se toto nepoužití podílelo na vzniku (zvětšení) škody utrpěné cyklistou při dopravní nehodě, zakládat jeho spoluzavinění na vzniku škody ve smyslu § 441 OZ.

Rozsudek NS ze dne 22. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008, zatím není dostupný, což souvisí s již níže diskutovaným náběhem na novou internetovou publikaci judikatury NS. Proto shrnu z rozhodnutí dostupná fakta kauzy i argumentaci NS poněkud obšírněji.

V této kauze se žalobce po žalované pojišťovně domáhal plnění náhrady škody na zdraví (ztížení společenského uplatnění), způsobené mu následkem dopravní nehody, při které dne 10. 6. 2004 řidič osobního automobilu srazil žalobce jedoucího na kole. V dané věci bylo nesporné, že nehodu zavinil řidič motorového vozidla, který při odbočování nedal přednost a srazil protijedoucího cyklistu. Jakkoliv se z rozhodnutí nedozvíme, co přesně se cyklistovi stalo, muselo jít o zranění velmi vážné, což se zrcadlí též v diskutovaných částkách. Obvodní soud pro Prahu 1 totiž výši náhrady za ztížení společenského uplatnění (ZSU) určil podle znaleckého posudku a zvýšil stanovené odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na šestinásobek, tedy na 9 514 800 Kč, jako adekvátní náhradu za ZSU. Žalobce neměl na hlavě ochrannou přilbu, čímž argumentovala žalovaná pojišťovna. Soud nicméně odmítl spoluzavinění žalobce podle § 441 OZ, jelikož z jeho strany nedošlo k porušení právního předpisu (žádný právní předpis nošení přileb cyklistům starším 15 let neukládá) a počínal si tak, jak považoval za dostačující při svých zkušenostech s jízdou na kole.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2008 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci přiznal o 10 % méně. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce porušil svou prevenční povinnost podle § 415 OZ, jelikož musel na základě svých dlouholetých zkušeností vědět, že použitím ochranné cyklistické helmy lze předejít vážným následkům v případě dopravní nehody, tudíž ve smyslu § 441 OZ dovodil, že žalobce spoluzavinil škodu, která mu vznikla, a podle § 136 OSŘ určil míru spoluzavinění poměrem 10 %. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v otázce zvýšení odškodnění.

Žalobce v dovolání nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu v otázce spoluzavinění. Odkazoval na ustálenou judikaturu a odbornou literaturu, podle níž aplikace § 415 OZ je možná jen tehdy, když neexistuje právní úprava konkrétního jednání. Jelikož povinnost cyklisty mít přilbu podle zákona č. 361/2000 Sb. platí pouze pro osoby mladší 18 let, žalobce se domnívá, že z jeho strany nedošlo k porušení žádné právní povinnosti. Zdůrazňuje, že v trestním řízení byl jednoznačným iniciátorem nehody řidič automobilu, který při odbočování nedal žalobci přednost a narazil do něj.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v otázce spoluzavinění žalobce potvrdil (viz § 441 OZ, podle něhož byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám).

V dané věci šlo o posouzení, zda nepoužití ochranné přilby cyklistou starším 15 let je porušením prevenční povinnosti podle § 415 OZ a okolností zakládající jeho spoluzavinění na vzniku škody ve smyslu § 441 OZ.

Podle § 415 OZ je každý povinen si počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Toto ustanovení tedy ukládá každému povinnost jednat tak, aby vzhledem ke všem okolnostem nezavdal příčinu ke vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách. Avšak aplikace § 415 OZ přichází v úvahu jen tehdy, neexistuje-li právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje, což v daném případě znamená posouzení jízdy na kole bez ochranné přilby. (Srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, Komentář, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2008, s. 1049; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17, pod C 1212).

Podle § 58 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 12. 2001, tedy v době, kdy vznikla žalobci škoda na zdraví (dále jen zákon o silničním provozu), cyklista mladší 15 let je povinen za jízdy použít ochrannou přilbu schváleného typu podle zvláštního právního předpisu a mít ji nasazenou a řádně připevněnou na hlavě.

Existence právního předpisu (zákona č. 361/2000 Sb.), který přímo upravuje povinnost cyklisty mladšího 15 let používat ochrannou přilbu, však nevylučuje aplikaci § 415 OZ na projednávaný případ. Na věc je totiž nutno nahlížet tak, že osobám mladším 15 let zákon ukládá použití ochranné přilby bezpodmínečně, aby byly v každé situaci chráněny, zatímco u osob starších ponechává na jejich uvážení a zodpovědnosti, kdy je potřebné přilbu použít a kdy nikoli. Ve vztahu k osobám mladším 15 let tedy konkrétní právní úprava existuje, a proto by použití § 415 obč. zák. v jejich případě nepřicházelo v úvahu, zatímco nošení ochranné přilby osobou starší 15 let výslovně upraveno není, a proto § 415 obč. zák. uplatnit lze. Je přitom nepochybné, že použití ochranné přilby cyklistou v silničním provozu je žádoucím a způsobilým prostředkem odvrácení, či alespoň zmírnění následků škody na zdraví v případě dopravní nehody, jak správně konstatoval odvolací soud.

Dovolací soud tedy uzavřel, že nepoužití ochranné přilby cyklistou starším 15 let je porušením prevenční povinnosti podle § 415 OZ a může v rozsahu, v němž se podílelo na vzniku (zvětšení) škody utrpěné cyklistou při dopravní nehodě, zakládat jeho spoluzavinění na vzniku škody ve smyslu § 441 OZ.
[…]

Komentované rozhodnutí je klasickou ukázkou složitého případu aplikace práva. Ustanovení § 415 je totiž formulováno způsobem, který ve většině reálných případů vylučuje nekontroverzní závěry o povinnostech spojených s všeobecnou prevenční povinností. Toto ustanovení vychází z toho, že vedle zákonných povinností spojených se zákazem někomu škodit lze předpokládat též řadu dalších povinností, které zakazují někomu škodit. Tyto povinnosti nemají základ v konkrétním textu právního předpisu, ale vycházejí z všeobecných předpokladů náležité opatrnosti, které lze požadovat po běžné osobě v určitém typu lidského chování. Velmi hezky toto pravidlo vystihnul obecný zákoník občanský, který hovořil o domněnce, že každý, kdo má užívání rozumu, je schopen takového stupně píle a pozornosti, jakého může býti použito při obyčejných schopnostech (§ 1297 OZO). Určování významu § 415 je kontextuální, vychází z reálného lidského života a z reálných mezilidských interakcí. V jistém smyslu je dáno normativní sílou fakticity (G. Jellinek). Jak si všímá K. Eliáš ve svém Velkém akademickém komentáři (Linde 2008, s. 777-779), poměrně široká koncepce § 415 je v rozporu se soudobými trendy. Např. Principy evropského deliktního práva rozlišují vznik povinnosti „jednat za účelem ochrany ostatních před škodou“ (1) jestliže tak stanoví zákon nebo (2) jestliže jednající vytváří nebo kontroluje nebezpečnou situaci nebo (3) když existuje zvláštní vztah mezi stranami nebo (4) pokud závažnost újmy na jedné straně a jednoduché odvrácení škody na druhé straně vybízí k takové povinnosti. Všimněme si jen, že bod (4) do jisté míry odráží slavný test, který vytvořil soudce Learned Hand, podle něhož odpovědnost má škůdce tehdy, pokud náklady na prevenci nepřesáhnou součin výše hrozící škody a pravděpodobnosti jejího vzniku. V každém případě cit. ustanovení Principů se zde neuplatní, protože směřuje k ochraně jiného. Spoluzavinění Principy neupravují v detailech vůbec.

Otázka, zda tu má být obecná povinnost nosit ochranné přilby, přitom byla předmětem poměrně detailní diskuse v Poslanecké sněmovně. Argumentováno bylo mj. tím, že pokud by se takováto povinnost vytvořila, postihlo by to nejen „městské“ cyklisty, ale i cyklisty „venkovské“. Poslanci poměrně expresivně líčili představy venkovských babiček, které jsou nuceny jezdit v ochranných přilbách („…požadavek, aby cyklisté nosili ochranné přilby, je nesmyslný. Neboť představa, že babička jedoucí na kole na mši, má přilbu, se vymyká zdravému rozumu.“ – HN 7.7.2004). To vedlo ke kompromisu, podle něhož se tato povinnost vztahuje jen na osoby mladší 18 (původně 15) let.

Nejvyšší soud po šesti letech nicméně vytvořil „slabší“ povinnost nošení přilby, jejíž porušení nemá veřejnoprávní dopady (nejde o porušení zákona o silničním provozu), ale má dopady soukromoprávní – jde o porušení obecné prevenční povinnosti, kdy cyklista zraněný na hlavě závažnost svého zranění spoluzavinil. Docela by mne zajímalo, jak by se NS postavil k situaci, kdy příště motorista srazí onu „babičku jedoucí na mši“, o které hovořili poslanci.

Rozhodnutí NS je kontextuální ve vztahu k reáliím české cyklistiky. Když jsem tuto kauzu diskutoval se zahraničními studenty na PF UK, Francouzi, Nizozemci či Španělé jen nechápavě vrtěli hlavou. V tamních zemích je totiž nošení přilby záležitostí několika málo sportovců či cyklistů, kteří provozují rizikové sporty. Nikoho by tam asi nenapadlo vůbec hovořit o tom, že cyklista své zranění „spoluzavinil“. Francouzská studentka mi přímo řekla, že si takovéto rozhodnutí ve Francii naprosto neumí představit, protože by bylo v rozporu se základními zásadami francouzského práva (ordre public). V Česku, kde je jízda na bicyklu životu nebezpečná, a kde pod koly auta zahynul i předseda neziskového sdružení Auto*Mat Jan Bouchal, je však situace zjevně odlišná.

PS: podstatně horší však je, pokud je § 415 OZ dokonce základem trestní odpovědnosti. Viz např. usnesení 6 Tdo 513/2007.
Celý příspěvek

Pozvánka na přednášku generální advokátky Eleanor Sharpston

Common Law Society, student organisation from the Prague Law School, would like to invite you to the inaugural Lord Slynn Memorial Lecture entitled "'The CJEU - "business as usual", or on the cusp of constitutional change?'". The lecture will be given by Advocate General at the European Court of Justice, Eleanor Sharpston.

The new series of lectures will honor outstanding lawyer and judge, friend and honorary member of the Common Law Society late Lord Slynn of Hadley. Eleanor Sharpston, herself a great legal scholar and exciting orator, who was a close friend and colleague of Lord Slynn is surely the best person to start off this new series.

The lecture will take place on Friday 23 April at 15:00 in room 300 of the Charles University Law School.
Celý příspěvek

13 dubna 2010

Zajímavá práce pro NYU in Prague

New York University in Prague is looking for reliable Czech students who can work as Resident Assistants (RAs) in dormitory housing in Nusle,Vinohrady and Holesovice. The RAs will live in our housing with students from the U.S. who are studying in Prague for one semester.


JOB DESCRIPTION
The RAs have a number of duties in Residence Hall and at the NYU Center, including:

- helping the students during orientation + running activities to help students get acquainted to Prague and each other,
- helping them deal with personal problems during the semester,
- responding to any emergency situations (medical, etc),
- being a liaison between the staff and the students,
- working with NYU staff and enforcing policies in the residence hall +
apartments,
- organize activities and events throughout the semester for the students
and accompany students on overnight trips,
- be responsible for manning an emergency phone that will rotate among the
RAs,
- work 10 hours per week in the library at the NYU center doing
adminstrative work.

TIME COMMITMENT AND DURATION OF CONTRACT
RAs must be available in June from the training (date TBA) The contract will be from August 23 - December 22, 2010 and can be renewed for the Spring 2011 semester January - May 2010).

The assistant should expect to be in Prague for approx. one third of the semester when on duty; weekends are divided up.

QUALIFICATIONS
Applicants must be fully proficient in English, outgoing, and able to work in a team situation. They will also be competent and
willing to do adminstrative support work. Minimum age: 21 by August 2010.

COMPENSATION
Free housing in a single room in NYU in Prague housing (shared bathroom and kitchen). Honorarium provided for the work at the NYU Center.

For more information about NYU in Prague, see our web site, www.nyu.cz.

If you are interested, please send a CV to Martina Faltova - martina@nyu.edu.
Celý příspěvek

12 dubna 2010

Pozvánka: Národní pro bono fórum

Public Interest Lawyers Association (PILA) ve spolupráci s Českou advokátní komorou si Vás dovolují pozvat na konferenci Národní pro bono fórum, která se koná pod záštitou předsedy Ústavního soudu ČR JUDr. Pavla Rychetského ve středu 28.dubna 2010, 13:00 – 18:30, v konferenčním sále Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy Karmelitská 7, Praha - Malá Strana (Rohanský palác).

Rámcový program:
• Vstupní příspěvek – Lord Andrew Phillips
• Tradice pro bono v českých zemích - Stanislav Balík (soudce Ústavního soudu ČR, bývalý předseda ČAK)
• Pro bono v ČR dnes, pohled poskytovatelů – Martin Vychopeň (předseda ČAK), Marcela Hogenová (Allen & Overy), Tomáš Rašovský (AK Rašovský)
• Pro bono v ČR dnes, pohled uživatelů – Vítězslav Dohnal (PILA), Kateřina Veselá (Fokus Praha)
• Zahraniční inspirace – Dominique Attias (Pařížská advokátní komora), Atanas Politov (PILI Budapest)
• Možnosti rozvoje pro bono (panelová diskuse) – Martin Vychopeň (předseda ČAK), Vítězslav Dohnal (PILA), Lord Andrew Phillips
• raut – úvodní slovo Štěpána Holuba, Pro bono advokáta roku 2009

Konference bude simultánně tlumočena. Účastnický poplatek se nehradí.

Bližší informace poskytne Vítězslav Dohnal, e-mail vdohnal@pilaw.cz, tel.: 776 834 534.

Přihlašovat se můžete e-mailem na adrese seminare@pilaw.cz.
Celý příspěvek

11 dubna 2010

Do třetice k náhradě nákladů řízení státu zastoupenému v civilním řízení advokátem

Již dvakrát jsem se v minulosti zabýval problematikou náhrady nákladů řízení státu, který byl v civilním řízení zastoupen advokátem, a to v postech: (i) Suďte se se státem! Je to zadarmo (?!) ... aneb Ústavní soud k úhradě nákladů za zastoupení státu advokátem a (ii) Tak jak to vlastně je s náhradou nákladů civilního řízení státu zastoupenému advokátem?. V obou postech jsem diskutoval (a vymezoval se) k příslušné judikatuře Ústavního soudu, která byla v některých ohledech protichůdná. Níže poukazuji na další - a dle mého názoru pozitivní - vývoj v judikatuře Ústavního soudu v této věci.

Shodou okolností ve stejný den, kdy jsem publikoval svůj druhý post na dané téma (21.1.2010), vydal ÚS usnesení sp.zn. III. ÚS 3315/09 (nalus.usoud.cz), kde sice ústavní stížnost dovolávající se porušení ústavních práv ČR-MF nepřiznáním náhrady nákladů řízení odmítl (s ohledem na skutkové okolnosti daného případu) pro zjevnou neopodstatněnost, ale současně uvedl, že v obecné rovině má stát na náhradu nákladů řízení nárok (jako každý jiný účastník), ale že je třeba zvláštní pozici státu třeba zohlednit při posuzování "účelnosti" vynaložených nákladů. Dospívá se tak k řešení, které konvenuje mému přesvědčení vyjádřenému v mých předchozích postech. Konkrétně soud uvedl:

"Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že i stát je oprávněn se nechat zastupovat advokátem, a je tedy logické, že mu nelze - paušálně - odepřít ani odpovídající náhradu tím vzniklých nákladů, jestliže podle procesních předpisů má na ni právo (srov. usnesení ze dne 17. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 986/09, resp. ze dne 7. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2257/08). Přitom ovšem nelze přehlížet ani názory, vyjádřené v nálezech Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, a ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1452/09, na které se odvolávaly již obecné soudy, jakož i rozhodnutí další, jmenovitě usnesení ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2305/09, resp. nález ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09.

Stěžovatelka sice dovozuje, že kritérium "účelnosti" představuje "určitou pojistku před hrazením nákladů nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady", leč obdobně (coby odmítnutí přiznání náhrady "nadbytečných či nadměrných" nákladů) lze však parafrázovat rozhodovací důvody rozsudků obecných soudů, jimž oponuje. V řízení o ústavní stížnosti nedokládá, že nebylo adekvátní očekávat (se zřetelem ku konkrétnímu předmětu řízení, resp. jeho náročnosti), že by výkon procesních práv a povinností v daném sporu nemohl být zajištěn příslušným (vlastním) odborným aparátem, a musely být přeneseny na jiný (soukromý) subjekt, jímž je advokát.

Odkazy obecných soudů a stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu zde nacházejí přiměřenou konciliaci; k prosazení těch či oněch se rozhodným hlediskem uplatní účelnost nákladů advokátního zastoupení posuzovaná se zřetelem k charakteru daného sporu a tomu odpovídající vybavenosti (nebo nevybavenosti) příslušné organizační složky státu adekvátním odborným aparátem."

K výše uvedenému lze dále odkázat na ještě čerstvější nález ÚS sp.zn. IV. ÚS 2513/09 z 2.2. 2010 (nalus.usoud.cz), kde se daný senát také přiklání k uvedenému názoru, ač v příslušném řízení zrušil výroky civilních soudů o přiznání nákladů pro nedostatečné odůvodnění. Konkrétně soud uvedl:

"V souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení a účelnosti vynaložení nákladů právního zastoupení státu soukromou advokátní kanceláří upozorňuje Ústavní soud na své usnesení sp. zn. II. ÚS 1625/09, kde mimo jiné (též v návaznosti na shora uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07) vyslovil názor, dle kterého co jsou účelně vynaložené náklady řízení přísluší hodnotit pouze obecnému soudu, nikoli soudu Ústavnímu. Pokud pak obecné soudy v konkrétním případě v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, že stát v postavení právnické osoby má právo na zastoupení advokátem, pak jediným důvodem pro nepřiznání nákladů řízení jsou okolnosti zvláštního zřetele hodné vyplývající z ustanovení § 150 občanského soudního řádu. Za situace, kdy obecné soudy vyložily důvody proč použití tohoto ustanovení nepřichází do úvahy, není žádný prostor pro derogační zásah ze strany Ústavního soudu, neboť podmínky řádného procesu ve vztahu k namítaným výrokům rozhodnutí obecných soudů byly dodrženy a jejich rozhodnutí nenese rysy libovůle.

Dále pak Ústavní soud upozorňuje též na své usnesení sp. zn. II. ÚS 2257/08, kde (opět také v souvislosti se shora citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 2929/07) k zastoupení Česká republiky - Ministerstva financí ČR advokátem uvedl, že z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny plyne právo každého, tj. státu i osoby s právnickým vzděláním, vykonávající advokátní činnost, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Tato práva jsou na úrovni zákona realizována mimo jiné v ust. § 25, § 137 a § 142 občanského soudního řádu. Podle ust. § 25 odst. 1 občanského soudního řádu si účastník může vždy zvolit zástupcem advokáta. Za zastupování náleží advokátovi odměna a úhrada hotových výdajů. Obě tyto položky zákon řadí mezi náklady řízení (ust. § 137 občanského soudního řádu). Podle ust. § 142 odst. 1 téhož předpisu pak má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Ústavně garantované právo na právní pomoc podle náhledu Ústavního soudu vyjádřeného v naposled uvedeném usnesení zahrnuje (zásadně, vyjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá či nenechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám. Důvody tohoto kroku nelze spatřovat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, ale např. i ve vyšší míře objektivity zástupce, jeho konkrétní specializaci na daný problém apod. Účastník si musí být vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to případně i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu však příslušné procesní předpisy (zde ust. § 142 občanského soudního řádu) garantují, že jeho náklady řízení budou v případě úspěchu nahrazeny. Pojem "účelný" v aplikovaném ustanovení je nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů, nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím uvedeného termínu vymezovat kategorii subjektů, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a z hlediska ostatních ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohl bránit sám."

Domnívám se, že výše uvedené by snad mohlo již být považováno za dostatečné pro vyjasnění dané věci, a že tak je nyní již zřejmé, jak to je s náhradou nákladů civilního řízení státu zastoupenému advokátem.
Celý příspěvek

10 dubna 2010

Publikace rozhodnutí nižších soudů aneb Ústavní soud zrušil část zákona o svobodném přístupu k informacím II.

V tomto postu bych rád navázal na příspěvek Františka Korbela (Ústavní soud zrušil část zákona o svobodném přístupu k informacím) a propojil ho s posledním postem Zdeňka Kühna (Internetová proměna právnické akademie a praxe). Pokud jde o nález Pl. ÚS 2/10, ponechám stranou otázky, které probral ve svém postu již František Korbel a zaměřím se na dva okruhy: (1) práci soudců ÚS s judikaturou ESLP; a (2) možné ohrožení nezávislosti a nestrannosti soudní moci poskytnutím nepravomocných rozhodnutí obecných soudů. Na závěr pak propojím oba výše zmíněné posty.

I.

K práci ÚS s judikaturou ESLP v daném nálezu mám hned několik výtek. Za prvé, v bodě 25 většina odkazuje na rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ve věci Sdružení Jihočeské Matky proti ČR (10.7.2006, stížnost č. 19101/03) a dovozuje z něj "výslovné uznání aplikovatelnosti článku 10 Evropské úmluvy v případech odmítnutí žádosti o přístup k veřejným nebo správním dokumentům". Tato citace je sice přiléhavá, nicméně by měla být doplněna meritorními rozhodnutími z nedávné doby, které tyto závěry potvrdily (viz např. Kenedi proti Maďarsku, 26. 5. 2009, stížnost č. 31475/05, bod 43; nebo Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku, 14. 4. 2009, stížnost č. 37374/05, body 35-39). Stejně tak se většina měla vypořádat s (potenciálně) protichůdnou judikaturou ESLP (viz např. Guerra a další proti Itálii, 19. 2. 1998, stížnost č. 14967/89, bod 53).

Za druhé, z kauzy Guerra by většina pochopila, že judikatura ESLP k čl. 10 EÚLP rozlišuje mezi dvěma aspekty práva na informace: "pozitivním závazkem státu poskytovat informace" a "právem jednotlivce přijímat informace, které mu chtějí jiní sdělit" (viz výše citovaný bod 53 ve věci Guerra a další proti Itálii, 26. 5. 2009, stížnost č. 14967/89). Podle kauzy Guerra se článek 10 EÚLP vztahuje pouze na druhý aspekt práva na informace. Projednávaná věc (před ÚS) se však týká prvního aspektu. Co z toho plyne? Netvrdím, že se ÚS měl řídit kauzou Guerra (výše uvedené rozsudky ESLP proti Maďarsku se s touto kauzou elegantně vypořádávají - to ale ÚS nevidí). Problém spočívá v tom, že výše dva zmíněné aspekty práva na informace nelze směšovat. Přesně to ale ÚS dělá, když cituje v bodě 25 nálezu rozsudek ESLP ve věci Campos Dâmaso proti Portugalsku (24.4.2008, stížnost č. 17107/05), který se týká druhého aspektu práva na informace. Ba co víc, většina na tomto rozsudku nález argumentačně do značné míry postavila (viz body 36, 37, 39 a 42 nálezu). V tomto ohledu mají tedy pravdu disentéři (viz zejména čtvrtý odstavec od konce společného disentu soudců Holländera, Formánkové, Muchy, Nykodýma a Židlické). Disentéři ale pro změnu "taktně" přehlížejí nejnovější judikaturu ESLP.

Za třetí, většina nemístně zjednodušuje rozdíly mezi zněním čl. 10 EÚLP a čl. 17 LZPS. EÚLP na rozdíl od LZPS (viz čl. 17 odst. 1 LZPS) explicitně právo na informace nezakotvuje (stejně tak EÚLP nezná ekvivalent čl. 17 odst. 3 a 5 LZPS). Na to ostatně upozorňuje ve svém disentu i Pavel Rychetský, když konstatuje, že "práv[o] na přístup k informacím ... nelze zcela ztotožnit s právem na svobodu projevu a šíření informací". Pod dojmem judikatury ESLP (a testem ESLP aplikovatelným na čl. 10 odst. 2 EÚLP) pak většina postupuje tak, že "pozitivní závazek státu poskytovat informace" nejprve podřazuje pod čl. 17 odst. 2 LZPS (který odpovídá čl. 10 odst. 1 EÚLP) a pak na něj aplikuje limitační klauzuli uvedenou v čl. 17 odst. 4 LZPS (který odpovídá čl. 10 odst. 2 EÚLP). Kam se ale poděl čl. 17 odst. 5 LZPS, který výslovně zakotvuje omezení práva na informace ve smyslu "pozitivního závazku státu poskytovat informace"? Většina cituje čl. 17 odst. 5 LZPS v bodě 22 nálezu, ale dál už tomuto ustanovení nevěnuje žádnou pozornost (na což oprávněně poukazuje ve svém disentu Pavel Rychetský). Ze znění čl. 17 LZPS mi vyplývá, že čl. 17 LZPS zahrnuje dvě práva - právo na svobodu projevu a právo na informace ve smyslu pozitivního závazku státu (viz čl. 17 odst. 1 LZPS). Právo na svobodu projevu je blíže specifikováno v čl. 17 odst. 2 a 3 LZPS a aplikuje se na něj limitační klauzule v čl. 17 odst. 4 LZPS. Právo na informace ve smyslu pozitivního závazku státu je uvedeno toliko v čl. 17 odst. 1 LZPS a aplikuje se na něj specifická limitační klauzule v čl. 17 odst. 5 LZPS.

Za čtvrté, může mi někdo na ÚS vysvětlit, proč ÚS v dané věci neaplikoval klasický "český" test proporcionality (vhodnost-potřebnost-vyvažování) a místo toho používá test ESLP (stanoveno zákonem-legitimní cíl-nezbytnost v demokratické společnosti)? Chce snad ÚS naznačit, že kritérium nezbytnosti v testu ESLP je totožné s českým testem proporcionality (či snad s jedním z jeho kritérií)? Nebo se to jen většině ÚS zrovna "hodí do krámu" a nechce se jí přemýšlet nad rozdíly mezi čl. 17 LZPS a čl. 10 EÚLP? A proč na tento problém nepoukazuje ani jeden z disentérů? Většina sice "provádí" test proporcionality v bodě 56 nálezu a (patrně?) test minimalizace zásahu do lidských práv v bodech 57-58 nálezu. Body 56-58 jsou však jen jakýsi apendix k předchozí argumentaci a způsobují více škody než užitku. Celé to totiž připomíná spíše pohádku "jak pejsek s kočičkou pekli dort".

Suma sumárum, soudci ÚS se v nálezu Pl. ÚS 2/10 dopustili při aplikaci judikatury ESLP snad všech možných hříchů. Opomíjejí aktuální judikaturu ESLP, používají pouze "souhlasné citace" (navýsost vtipné je, že tak činí jak většina, tak disentéři) a nemístně zjednodušují vztah EÚLP a LZPS.

II.

Vždy mě fascinovala myšlenka (a stále fascinuje), že přístup k rozhodnutím nižších soudů může ohrozit nezávislost či nestrannost soudní moci. Této problematice se věnují body 41-46 nálezu a částečně i disent Pavla Rychetského. Se závěry většiny nelze než souhlasit (k disentu viz níže). Většina soudců ÚS podle mě akorát nedostatečně rozlišuje mezi (1) "pouhým" přístupem k nepravomocným rozsudkům, a (2) veřejnou diskusí o věci řešené nepravomocným rozsudkem [k tomu druhému viz rovněž debata pod postem komentujícím rozsudek KS v kauze "Justiční mafie"]. Veřejná diskuse o věci řešené nepravomocným rozsudkem může do jisté míry kolidovat s nezávislostí či nestranností soudní moci, ale případ, že by "pouhý" přístup k nepravomocným rozsudkům mohl ohrozit nezávislost či nestrannost soudní moci, si představit nedokážu.

Nejen z tohoto pohledu podle mě neobstojí disent Pavla Rychetského. Pavel Rychetský uvádí následující:

"... [P]ři výkladu práva na přístup k informacím, které nelze zcela ztotožnit s právem na svobodu projevu a šíření informací, nelze pominout dikci čl. 17 odst. 5 [LZPS], který ukládá státním orgánům a orgánům územní samosprávy „přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti“, přičemž „podmínky a provedení stanoví zákon“. V daném případě zákonodárce při taxativním výčtu výjimek z povinnosti orgánů veřejné moci poskytovat o své činnosti informace vyňal pro oblast moci soudní „informace o rozhodovací činnosti soudů s výjimkou pravomocných rozsudků“. Jeví se mi vcelku zřejmým, že tímto zákonným omezením přístupu k informacím je sledován cíl ochrany integrity, nezávislosti a nestrannosti soudního řízení jako jedné ze základních Ústavou chráněných hodnot demokratického právního státu. Tuto zákonnou výjimku navíc nevnímám jako zákaz šíření informací nebo veřejné diskuse o probíhajících soudních řízení, ale pouze jako zákonný pokyn pro soudy, aby se po dobu probíhajících soudních řízení takového diskursu žádnou formou neúčastnily. Informování veřejnosti a její přístup k informacím jsou přitom dostatečně zabezpečeny obecnou úpravou veřejnosti soudního řízení ve všech procesních předpisech ..."

Za prvé, spojení "Jeví se mi vcelku zřejmým" se mi nejeví jako dostatečná náhražka za test proporcionality, který by se měl nepochybně aplikovat i na čl. 17 odst. 5 LZPS (nebo snad ne?). Za druhé, jak by mohla být narušena integrita, nezávislost a nestrannosti soudního řízení pouhým poskytnutím nepravomocného rozhodnutí? To se z disentu nedozvíme. Za třetí, poskytnutí rozhodnutí přece není "zúčastnění se diskursu", ale pouze poskytnutí podkladu k diskursu. Pokud budou mít novináři a veřejnost k dispozici kopii nepravomocného rozhodnutí, aspoň ubude dezinterpretujících komentářů rozhodovací činnosti nižších soudů (nebo lze novináře za takové komentáře oprávněně postihovat). Za čtvrté, není pravda, že nepravomocná rozhodnutí "neexistují" nebo se "nešíří". Mají k nim přístup ale jen "vyvolení" - tj. např. ti, co mají na soudech známé, či tzv. "repeat players" (typicky státní zástupci v trestních věcech či pojišťovny v pojišťovacích sporech apod.). Tím je narušena i rovnost zbraní (naopak argumentace pětice disentérů ohledně rovnosti zbraní je podle mě zcela mimo; na což správně poukazuje většina v bodech 51-53 nálezu). Za páté, veřejnost soudního řízení rozhodně nestačí. Pomineme-li skutečnost, že objíždět všechny soudy v ČR je nemožné (na to, co bych asi měl dělat, kdyby se jednání ve dvou věcech, které mě eminentně zajímají, konala ve stejný čas, lepší nemyslet...), tak problém spočívá v tom, že mnohdy ani nevím, co budu v budoucnu potřebovat, a tudíž nevím, co mám objíždět. Pokud se například dostanu do sporu s pojišťovnou, tak mě bude zajímat relevantní judikatura prvoinstančních soudů (a zvláště toho místně příslušného) a samozřejmě mi nebudou stačit jen pravomocná rozhodnutí. Jelikož stroj času zatím nikdo nevymyslel, tak mám asi smůlu...

Suma sumárum, ochrana nezávislosti a nestrannosti soudního řízení je pouze zástupným důvodem, jak zamezit přístup k nepravomocným rozsudkům. Tedy přesněji řečeno zamezit přístup těm "nevyvoleným". Klidně by se dalo jít i do extrému a konstatovat, že test proporcionality není vůbec potřeba, neboť samotný účel § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (ve znění před nálezem Pl. ÚS 2/10), byl protiústavní.

III.

A teď to slíbené propojení. Zdeněk se ve svém posledním postu ptá: "Objeví se konečně on-line publikace všech soudních rozhodnutí, nejen rozhodnutí vrcholných soudů?". Podle mě snad už konečně ano. Nález Pl. ÚS 2/10 totiž prokopal potřebnou judikatorní štolu. Teď zbývá jediné. Bombardovat soudy se žádostmi o poskytnutí nepravomocných rozsudků. Takže moje rada zní: Bombardujte! Bombardujte! Bombardujte! Nižším soudům i zákonodárci (pokud to nechce celé platit) pak nezbude nic jiného než publikovat všechna rozhodnutí online.

Pokud se to podaří a nález Pl. ÚS 2/10 povede k publikaci všech rozhodnutí nižších soudů online, tak lze Ústavnímu soudu prominout i výše zmíněné nedostatky. Šlo by totiž o malý krok pro ÚS, ale o velký krok pro české občany.

P.S. O publikaci judikatury obecně napsal nedávno pěkný článek MB. Nenašel jsem jej bohužel ani na jeho "virtuální Case Italieně". Třeba ho tam časem dá...:)

Celý příspěvek

Diskurzivní pojmy: druhá část

Pokud přijmeme, že některé pojmy jsou diskurzivní, pak tím zejména uznáme to, že otevřenost (diskutabilnost) pojmu nemusí být jeho vada, ale že může být jeho vlastní a legitimní funkcí. Některé pojmy totiž musí být otevřené, aby umožnily smysluplný nesouhlas a potažmo smysluplnou diskuzi o hodnotově orientovaných tématech. Utilitarista a retributivista vidí jiný smysl (hodnotu, účel) trestání. Když utilitarista o určitém trestu řekne, že je to dobrý (resp. špatný) trest, říká to proto, že onen trest je v souladu (resp. rozporu) s principem společenského užitku. A když retributivista o určitém trestu řekne, že je to dobrý (resp. špatný) trest, říká to proto, že si potrestaný onen trest morálně zaslouží (resp. nezaslouží). Jedna věc je morální pojem dobrý (resp. špatný), druhá věc je etická koncepce toho, co je morálně dobré (resp. špatné). Pokud bychom utilitaristovo tvrzení, že to je dobrý trest, intepretovali tak, že tento trest je v souladu s principem společenského užitku, a retributivistovo tvrzení, že to je špatný trest, interpretovali tak, že potrestaný si tento trest nezaslouží, pak by jejich tvrzení nebyla v logickém rozporu. Ale to je chybný výklad. Oni spolu přece vedou smysluplný spor. Utilitarista zde něco schvaluje, zatímco retributivista totéž odmítá. Ten první vyjadřuje morální názor, že takový trest má být (doporučuje ho), druhý naopak vyjadřuje morální názor, že takový trest nemá být (odrazuje od něj). Pomocí morálního pojmu dobrý (resp. špatný) vyjadřujeme morální postoj schválení (resp. odmítnutí), ale tento pojem v sobě už nezahrnuje konkrétní důvody schválení (resp. odmítnutí). Kdybychom ho precizovali ve směru retributivismu nebo naopak ve směru utilitarismu, už by nemohl sloužit jako sdílený pojem v diskuzi mezi retributivisty a utilitaristy. Pokud mají spolu diskutovat morální otázky, musí přitom používat pojmy, které jsou k jejich koncepcím neutrální.

Smysluplná diskuze předpokládá elementární sémantickou shodu, jinak každý mluví o něčem jiném: Jeden o voze, druhý o koze. Někdy to znamená požadavek na upřesnění pojmů, ale někdy to naopak znamená požadavek na jejich zobecnění. Připustíme-li, že spory mezi různými koncepcemi etiky jsou smysluplné, pak musíme též připustit, že morální pojmy mají být dost obecné, aby tyto různé koncepce absorbovaly. Jestliže chci s někým rozumně diskutovat o určité morální otázce, pak nemá smysl morální pojmy konkretizovat tak, aby klasifikovaly jako správné právě to, co já (ale ne on) považuji za morálně správné. Taková "diskuze" by zkolabovala už na pojmové úrovni. Utilitarista samozřejmě nepřesvědčí retributivistu, že společenský užitek z trestání má a priori přednost před zásluhou k trestu, welfarista nepřesvědčí formalistu (ve Weinribově smyslu), že společenský blahobyt má a priori přednost před korektivní spravedlností, klasický liberál nepřesvědčí socialistu, že svoboda má a priori přednost před solidaritou. Hodnotové pojmy jsou diskurzivní. Jsou konvenční v tom smyslu, že umožňují shodu o tom, co je vlastně předmětem diskuze (o čem se mluví), ale nejsou konvenční v tom smyslu, že by kodifikovaly konvence o tom, co je správná odpověď na hodnotově orientované otázky. Morální pojem dobrý nevymezuje kritérium toho, co je morálně dobré. Klasifikační pojmy mají větší ambici. Zoologický pojem savec vymezuje kritérium toho, co je savec, matematický pojem prvočíslo vymezuje kritérium toho, co je prvočíslo.

Pokud uznáváme, že morální pojmy jsou diskurzivní, neznamená to, že jsme morální relativisté, ale znamená to, že věříme, že je možné vést smysluplnou diskuzi i s těmi, kteří mají odlišnou (konkurenční) etickou koncepci. Pokud ale morální pojmy chápeme klasifikačně, máme sklon svého oponenta v diskuzi chápat jako někoho, kdo je pojmově zmatený, kdo zřejmě mluví o něčem jiném než o morálce, případně vůbec neví, o čem mluví. Nežádoucím důsledkem tohoto přístupu jsou blahosklonné reakce typu: Ten člověk si myslí, že prostituce není morálně špatná, zřejmě vůbec nechápe pojem morálně špatný. A to v podobném smyslu, jako bychom řekli: Ten člověk si myslí, že trojúhelník má čtyři strany, zřejmě vůbec nechápe pojem trojúhelník. Alisdair MacIntyre si všímá zřejmého faktu, že tradice západní kultury v sobě zahrnuje ne jednu, ale celou řadu rozmanitých a vzájemně konkurenčních etických koncepcí, od aristotelovské etiky ctnosti, rozmanitých křesťanských koncepcí, utilitarismu až ke kantovské etice. Přitom esenciální diskutabilnost morálních pojmů je výrazem toho, že morální konflikty nejsou pouze záležitostí nějakého nedorozumění v terminologii, ale vychází z různosti hodnotové orientace.

Každý diskurzivní pojem je otevřený (v principu nekonečné) diskuzi o své aplikovatelnosti, a v tomto smyslu je neurčitý, ale ne každý neurčitý pojem má diskurzivní funkci. Tak třeba Bertrand Russell tvrdil, že aplikovatelnost pojmů barev je už ve své podstatě pochybná (essentially doubtful) záležitost. Vágnost pojmů barev vysvětloval tak, že barvy spolu vytvářejí kontinuum, takže vždy budeme narážet na odstíny, u kterých budeme mít pochybnosti o tom, jak je máme pojmově klasifikovat. Je tato bunda červená nebo je oranžová? Když lidé spolu vedou takové diskuze ("spory") o hraniční případy, obvykle v tom není nic hlubšího než to, že se neshodnou v použití pojmů pro barvy. Standardní funkce pojmů barev je klasifikační, ne diskurzivní. V komerční praxi, typicky při prodeji nátěrových barev, se používají vzorníky, které jsou konvencemi pro zpřesnění pojmů barev. Např. vzorník RAL rozlišuje 37 odstínů žluté (signální žlutá, žlutá medová, zlatožlutá, žlutá kukuřičná, žlutá dopravní, zářivá žlutá, atd.). Morální pojmy jsou diskutabilní v jiném smyslu než pojmy barev. Utilitarista a retributivista se neshodnou na nějakém "vzorníku" toho, co je dobrý trest. Vlastním důvodem jejich neshody totiž není neurčitost morálních pojmů, ale skutečnost, že mají jiný názor na to, co je legitimním účelem trestání. Neurčitost (přesněji otevřenost) morálních pojmů, které spolu v diskuzi používají, je naopak důsledkem toho, že se spolu neshodnou na základní koncepci (hodnotové orientaci) trestání.

Diskurzivní pojmy jsou otevřené různým interpretacím, a proto jim Dworkin říká interpretační pojmy (interpretive concepts). Např. Gerald MacCallum charakterizuje pojem svoboda (freedom) tak, že ho můžeme reprezentovat velmi obecným schématem: X is (is not) free from Y to do (not do, become, not become) Z. Přitom X se vztahuje na aktéry, Y na omezující podmínky (překážky, zasahování, rušení), Z se vztahuje na druhy jednání, resp. na možnosti realizace. Toto schéma umožňuje rozmanité interpretace proměnných X, Y, Z a tím vytváří široký prostor pro různé koncepce pojmu svoboda. MacCallumovi ale šlo zejména o to, že pojem svoboda může absorbovat jak pozitivní koncepci svobody (svoboda k něčemu), tak i negativní koncepci svobody (svoboda od něčeho). Jestliže každá svoboda je svobodou k něčemu a zároveň od něčeho, pak stoupenci pozitivní a negativní koncepce svobody nemají jiný pojem svoboda, ale soustředí svoji pozornost na různé aspekty tohoto pojmu. Herbert Hart poukazoval na to, že lidé mají sklony se soustředit na jiné aspekty svobody, protože se při používání pojmu svoboda intuitivně odvolávají na jiné hodnoty, prostě že vnímají (chápou) hodnotu svobody primárně v něčem jiném.
Celý příspěvek