„Punitive damages“ v občanském zákoníku?

Otázka punitive damages, tedy sankční náhrady škody, představuje kontroverzní téma, a to nejen pokud jde o jejich možnost v rámci civilněprávních systémů, ale jsou předmětem vášnivých diskuzí i v rámci angloamerického deliktního práva. Celá diskuze je navíc opředena mýty o tom, že punitive damages velmi často dosahují závratných výší. 

Celý příspěvek

Common Law Review: Liability and Compensation for Loss in a Comparative Perspective - Call for Papers

Redakční rada Common Law Review vyhlašuje další Call for Papers. Tentokrát na téma "Liability and Compensation for Loss in a Comparative Perspective". Články v angličtině mohou psát jak studenti, tak absolventi. Rozsah článků je omezen na 2000 - 3000 slov. Přihlašování je možné do 30. června 2016 prostřednictvím emailové adresy CLR@society.cz. Podmínkou publikace je výběr tématu s komparací alespoň 2 právních řádů.

Celý příspěvek

Jan Broulík: Prosazovala soudkyně Wagnerová ekonomickou efektivnost?

Dnes jsou to právě dva roky od vydání nálezu Ústavního soudu I.ÚS 1586/09, ve kterém soud vyhověl ústavní stížnosti Michala Viewegha proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Věc se týkala sporu mezi Michalem Vieweghem a bulvárním deníkem, který zveřejnil nepravdivé informace ze spisovatelova soukromí. Sporným bodem byla výše zadostiučení za porušení práva na soukromí. První senát Michalu Vieweghovi vyhověl v posledním dni funkčního období soudkyně Elišky Wagnerové, která byla soudkyní zpravodajkou (pro hlasovali Wagnerová a Vojen Güttler; Ivana Janů disentovala). Jak dále rozvedu, předmětné rozhodnutí lze vysvětlit jako pokus o zvýšení ekonomické efektivnosti českého práva na ochranu soukromí.

Celý příspěvek

Hodnota života a náhrada nemajetkové újmy dle NOZ I.

Jak určit náhradu nemajetkové újmy při usmrcení či poškození zdraví za nového občanského zákoníku? Změny jsou zásadní. Zrušila se „bodová vyhláška“ (440/2001) stanovující konkrétní (nízké) částky za konkrétní újmy. Skončil §442 starého občanského zákoníku přiznávající pozůstalému v případě úmrtí urážlivých 240,000 Kč. Dle §2958 NOZ „Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.” Obdobně i následující paragraf řeší náhradu při usmrcení. A teď, soudce, pomoz si.

Často slýcháme, že hodnota lidského života je nevyčíslitelná. Podle této logiky by náhrada újmy mohla být nekonečno (což prakticky nejde) nebo také nula (což je i morálně nepřijatelné vůči poškozeným a zákon to ostatně nedovoluje). Je nutné dospět ke konkrétním částkám, které by se měly odvíjet od pokud možno od objektivních či měřitelných hodnot, obdobně jako se náhrady škod odvíjí od tržních cen zničených věcí apod.

V literatuře na pomezí ekonomie, práva a zdravotnictví přitom již desetiletí existuje koncept, kterým lze vyčíslit újmu způsobenou usmrcením: tzv. hodnota statistického života (value of statistical life). Ta vychází z reálně projevené ochoty lidí platit za snížení rizika v reálných životních situacích, jako jsou např. nákup bezpečnostní výbavy do automobilu či přijetí méně rizikového a proto také hůře placeného zaměstnání. (Existuje i obdobný koncept pro poškození zdraví, o tom někdy příště.)

Hodnota statistického života se nejlépe vysvětlí na příkladu: Řekněme, že pravděpodobnost, že se v autě zabijete, je 1/5,000. Auto lze vybavit bezpečnostním prvkem, který tuto pravděpodobnost sníží o polovinu, tj. o 1/10,000. Za bezpečnostní prvek jste ochotni zaplatit maximálně určitou částku, řekněme 4,000 Kč. Kromě vás je celkem 10,000 takových lidí, kteří si bezpečnostní prvek pořídili. Dle zákona velkých čísel se zachránil právě jeden život. Za snížení rizika, které v konečném důsledku vedlo k záchraně jednoho života, byla tato populace lidí ochotna zaplatit dohromady 40 milionů Kč. Hodnota statistického života je v tomto příkladu právě 40 milionů Kč.

Výše statistické hodnoty života byla odhadnuta různými metodami v bezpočtu studií v kontextu řady zemí, samozřejmě nejčastěji v USA. Výpočtů na českých datech je jako šafránu. Jedna studie došla k hodnotám 18 až 40 milionů, novější 60 milionů. Můj vlastní hrubý výpočet před lety na LEBlogu dospěl k 33 milionům. Tyto odhady – i přes své rozdíly – dávají přinejmenším konzistentní závěr, že hodnota statistického života v Česku se pohybuje v řádu několika desítek milionů korun.

Hodnota statistického života poskytuje soudům příležitost, jak stanovit náhradu újmy při usmrcení na základě čísel, která nejsou „cucána z prstu“ nebo jen z pocitů o tom, co ještě nevyvažuje a co již vyvažuje utrpění, ale která vycházejí ze skutečně projevené ochoty lidí za život a zdraví platit. Protože se jedná o velmi důležitý koncept, k jeho různým aspektům (jak se liší mezi lidmi, co skutečně měří, i k tomu, že lidský život je opravdu tou největší (ekonomickou) hodnotou na světě) se v budoucích blozích hodlám vracet.

PS Prozatím doporučuji shrnutí od světové autority č. 1: Kip Viscusi: Value of Life in Legal Contexts: Survey and Critique.. Celý příspěvek

Kladivo na zdravotnictví: § 421a obč. zák.

I. Vymezení případu; § 421a obč. zák.
Jste lékař. Přijal/a jste nového pacienta. Správně jste stanovil/a diagnózu. Bez léčení pacient přežije jen s 20% pravděpodobností; po podání určitého léku s 60 % pravděpodobností. Lék má ovšem nepříjemné vedlejší účinky: s 10% pravděpodobností pacientovi poškodí ledviny. Pacienta po pravdě informujete o přínosích a rizicích léku a o všech dostupných alternativách (žádná z nich není s to podstatně zvýšit šanci na přežití). Pacient se rozhodne pro lék. Přežije, ale lék mu zničí ledviny (realizovalo se 10% riziko). Do smrti bude invalidní. Vy (resp. zdravotnické zařízení, pro které pracujete) pacientovi, ačkoli jste postupoval/a zcela lege artis, nahradíte újmu na zdraví a ztrátu na výdělku -- jak vyplývá z ustálené judikatury 25. senátu Nejvyššího soudu k § 421a obč. zák., který zní:

(1) Každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito. Této odpovědnosti se nemůže zprostit.

(2) Odpovědnost podle odstavce 1 se vztahuje i na poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb.

II. Aktuální judikatura Nejvyššího soudu
Nejvyšší soud vyložil § 421a obč. zák. tak, že:

"obsahuje skutkovou podstatu objektivní odpovědnosti za škodu. Základem této odpovědnosti je jednání (relevantní škodná událost), které zde spočívá v použití nástroje, přístroje, podání léku, aplikaci určité látky atd., a toto jednání vyvolá u pacienta poškození jeho zdraví (škodu). Vznikne-li škoda v příčinné souvislosti s takovou okolností, nastupuje objektivní odpovědnost, jíž se na rozdíl od obecné úpravy nelze nijak zprostit."

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 03. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4758/2008, zvýrazněno dodatečně.

a zcela explicitně vyjádřil, že tato absolutní odpovědnost dopadá i na výše popsanou situaci, kdy jste jako lékař podal/a lék zcela lege artis:

"[§ 420 obč. zák.] Jinou věcí ve smyslu citovaného ustanovení se v oblasti poskytování zdravotní péče rozumí i látka aplikovaná pacientovi, tedy lék či léčebný přípravek ... Okolností, jež má původ v povaze léčiva, je nejen jeho vada či chybějící vlastnost (např. je infikován), kterou by lék měl mít, ale také jeho vlastnosti, jimiž se při svém použití projevuje, ať už typické či charakteristické nebo naopak neobvyklé či nepředpokládané [...]. Odpovědnost podle § 421a obč. zák. je dána [...] též v případě, že i při správné aplikaci byly jeho účinné složky způsobilé vyvolat v organismu nepříznivou reakci spojenou s újmou na zdraví. Není přitom relevantní, jde-li o důsledky rizika, které je s použitím léku obecně či obvykle spojeno, ani to, zda potenciální škodlivé účinky použití léku jsou známy nebo zda ke škodě dochází zcela ojediněle"

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 05. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1240/2009. Zvýrazněno dodatečně.

III. Předlistopadová inspirace aktuální judikatury

Výkladu § 421a obč. zák. pokračuje po kolejích položených za socialismu, konkrétně v rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20.12.1974, sp. zn. 1 Cz 110/1974, R 9/1977 (rozhodnutí se vztahovalo k tehdejšímu § 238 obč. zák., převzatého do dnešního § 421a):

Je nevyhnutné, aby sa pri poskytovaní zdravotníckych služieb použili aj nástroje a látky, ktorých použitie je spojené s určitým rizikom; lekárska veda berie toto riziko do úvahy a ak považuje i pri tomto riziku postup za spoločensky odôvodnený, je na mieste, aby riziko eventuálneho neúspechu a vzniknutej škody znášala spoločnosťa nie jednotlivec.

Ale: za socialismu zdravotnictví náleželo výradně státu. Stát se mohl volně rozhodnout, zda určitou dávku vyplatí prostřednictvím svého sociálního, anebo svého zdravotnického systému. V obou případech platilo: "riziko eventuálneho neúspechu a vzniknutej škody znášala spoločnosťa". Naproti tomu, uloží-li se dnes určitému soukromému zdravotnickému zařízení, aby zaplatilo určitou dávku, pak tento náklad nese ono, nikoli společnost.

I za socialismu ovšem § 238 obč. zák. (dnešní § 421a obč. zák.) přinášel ještě další negativní důsledek, totiž zakládal určitou nerovnost, resp. diferenciaci: Ten, jemuž určitá újma na zdraví vznikla "od přírody", měl případně právo jen na sociální dávky. Naproti tomu ten, komu vznikla táž újma na zdraví řádnou léčbou, mohl navíc požadovat náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a ztrátu na výdělku a důchodu.

IV. NS argumentuje proti kritice své judikatury; kritika této argumentace

Senát č. 25 k námitkám vůči jeho judikatuře k § 421a obč. zák. uvedl v jednom ze svých nejnovějších rozhodnutí následující:

"Neobstojí ani názor, že kdyby se lékař vědomě vystavoval nebezpečí, že i přes sebepečlivější a zodpovědné provedení toho kterého zákroku (lege artis) bude (on sám nebo zdravotnické zařízení) v případě následků na životě či zdraví pacienta volán k přísné (objektivní) odpovědnosti za újmu, mělo by to na něj demoralizující a demotivující vliv. Tento názor neodůvodněně zdůrazňuje preventivní funkci náhrady škody na úkor její [1.] funkce reparační a přehlíží, že odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze věci, jíž bylo použito při plnění závazku (včetně poskytování zdravotnických služeb – viz § 421a odst. 2 obč. zák.), je zvláštním druhem objektivní odpovědnosti, která je uplatňována u škod způsobených určitými věcmi, jednáním nebo procesy představujícími pro svou nebezpečnost [2.] zdroj zvýšeného rizika škod, které nelze ani při vynaložení veškeré odborné péče plně zvládnout. [...] Navíc nelze přehlížet, že právě [3.] provozovatelé těchto činností, z nichž zvýšené riziko závažných škod vzniká, mají nejvíce možností jim sami preventivně čelit. V této souvislosti se v souladu s evropským i světovým trendem sledujícím [4.] zajištění účinné ochrany poškozených jako „slabší strany“ hovoří o spravedlivém rozložení rizika, respektive spravedlivé alokaci škod."

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 05. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2543/2010. Zvýrazněno a číslování doplněno dodatečně.

Mám za to, že Nejvyšší soud zde sice vyjádřil většinu možných argumentů, které jsou obecně s to založit objektivní odpovědnost; ovšem bez toho, že by je blíže rozvedl a vypořádal se s tím, zda na danou situaci skutečně dopadají. Pojďme argumenty Nejvyššího soudu rozebrat popořadě:

1. Reparační funkce

Nejvyšší soud argumentuje, že uložit zdravotnickému zařízení, které nijak nepochybilo, povinnost k náhradě újmy je v pořádku, neboť institut náhrady škody má funkci nejen preventivní (kdo ví, že při porušení náležité péče nahradí škodu z toho vzniklou, bude jednat pečlivěji), ale i reparační (vzniklá škoda bude odčiněna).

Argument reparační funkcí ovšem neobstojí samostatně, ale případně jen ve spojení s argumenty dalšími (viz níže). Deliktní právo sice směřuje vedle prevence potenciálních škod i k reparaci škod již vzniklých; ne však jakýchkoli, ale jen takových, se kterými měl povinný subjekt "co do činění". Na světě vzniká každý okamžik řada škod, které nese samotný poškozený a nikdo mu je, z civilistického hlediska, nenahradí (casum sencit dominus).

Tuto myšlenku vyjadřuje § 1311 ABGB: "Pouhá náhoda stihá toho, v jehož jmění nebo osobě se udála. Dal-li však někdo náhodě svým zaviněním příčinu; přestoupil-li zákon, který se snaží předejíti náhodným poškozením; nebo pletl-li se bez nutnosti do cizích jednání; ručí za veškerou újmu, která by se jinak nebyla stala." (Z uvedeného § 1311 ABGB pak vychází § 2874 NOZ.)

Moderní společnost však těm, kteří utrpěli zásadní újmu na zdraví, přiznává zdravotní a/nebo sociální dávky (viz část III. výše). Financuje-li je ale stát nikoli se svého rozpočtu, nýbrž z prostředků zdravotnického zařízení, které nemá s újmou "co do činění", pak koná obecné dobro nikoli z obecní kasy, nýbrž za cizí, soukromé peníze. Klade se otázka, proč by v daném případě mělo náhradu poskytnou zdravotnické zařízení a ne třeba Vy, já, nebo členová senátu č. 25.

Jakkoli se nezaměřuji na ústavní právo a neprovedl jsem podrobnou rešerši, musí myslím platit: Do majetkové sféry určité osoby může soud svým rozhodnutím zasáhnout, jen pokud k tom je dáno určité ospravedlnění (nesplnění závazku, porušení povinnosti, vyvolání rizika apod.), jinak se jedná o vyvlastnění bez náhrady. Tak například by byla zjevně protiústavní úprava: "Kdo si zlomil nohu, může ukázat, na koho chce, a ten mu musí k náhradě újmy zaplatit 50 tis. Kč." Mám za to, že § 421a obč. zák. a jeho aktuální aplikace nemá k takovéto zjevné protiústavnosti daleko.

Z civilistického hlediska ono "mít co do činění" s újmou zpravidla znamená: (i) zavinit újmu; (ii) odpovídat za jinou osobu (zejména dítě či nesvéprávného), která újmu způsobila; nebo (iii) vyvolat riziko, které vedlo ke vzniku újmy. První dva obvyklé důvody přičitatelnosti (zavinění, odpovědnost za jiného) nejsou v našem případě naplněny; přejděme tedy k tomu zbývajícímu, kterým je:

2. Zdroj zvýšeného rizika

I v zahraničí je škoda přičítána tomu, kdo ji sice nezavinil (jednal s náležitou péčí), avšak vyvolal nebo ovládá zdroj nebezpečí, z něhož újmy vznikla. Tak například můžete postavit továrnu na chemikálie či výbušniny, byť tím zvyšujete nebezpečí pro jiné. Avšak pokud -- a to i bez Vašeho zavinění -- chemikálie uniknou či výbušniny explodují, nahradíte škodu z toho vzniklou.

Tato odpovědnost za nebezpečí však je obvyklá pouze v deliktním kontextu, tj. v situaci, kdy nejde o plnění dle smlouvy: Továrnu na chemikálie postavíte bez toho, že byste kontrahoval/a s vlastníky okolo stojících nemovitostí. Vnutíte jim určité riziko, a proto za ně odpovídáte.

Avšak v daném případě jde o kontraktuální odpovědnost: Pacient měl na výběr, zda a jakou léčbu podstoupí. Pokud se po řádné informaci sám rozhodl riziko (vyvážené šancí na větší prospěch) přijmout, argument o zdroji zvýšeného rizika by se neměl uplatnit. Obdobně lyžař, který se rozhodne sjet svah, podstupuje zvýšené riziko. Činí tak ovšem o své vůli, a proto pokud upadne a zraní se, nemůže nic požadovat po vlastníku sjezdovky (nebyl-li úraz způsoben jejím vadným stavem).

3. Zdravotnické zařízení má možnost vzniku újmy předejít

Zdravotnictví tradičně odpovídalo jen za postup (za to, že Vás bude léčit správně), nikoli za výsledek (za to, že Vás vyléčí). Nejvyšší soud tento princip vlastně obrací. Argumentuje, že budou-li zdravotníci odpovídat (v případech pokrytých § 421a obč. zák.) za výsledek, maximalizují míru péče, tedy nebudou se při způsobení vzniku újmy moci "vymluvit", že postupovali řádně. Ostatně ředitele obchodní společnosti namotivujete k co nejlepšímu výkonu tak, že s ním předem ujednáte bonus za dosažení objektivních výsledků (založených např. na zisku, cash flow či růstu ceny akcií), nikoli tak, že mu slíbíte tím větší odměnu, čím lépe se mu podaří odůvodnit, proč neuspěl.

Přesto mám za to, že motivovat zdravotnická zařízení prostřednictvím biče § 421a obč. zák. není dobrá cesta. Komparatisticky je totiž dost unikátní a především: (a) deformuje poskytovanou péči; a (b) zásadně zatěžuje zdravotnický systém, z něhož se musí pokrýt řada újem vzniklých jen náhodou.

a. Deformace poskytované péče

Zdravotnické zařízení nebude odpovědné za výsledek ve všech případech, ale jen těch, na které dopadá § 421a obč. zák. Představme si, že zdravotnické zařízení může podat buď standardní postup (pravděpodobnost záchrany života 10 %, žádné riziko vedlejších účinků), anebo pokročilý postup (pravděpodobnost záchrany života 60 %, riziko vedlejších účinků). Pokud by zdravotnické zařízení odpovídalo za výsledek zcela (platilo by vždy, když by Vás nevyléčilo), použilo by pokročilý postup. Avšak dle § 421a obč. zák. se zdravotnické zařízení vystavuje odpovědnosti za výsledek, jen pokud použije pokročilý, jakkoli léčebně superiorní, postup. A proto se mu vyhne.

Jistě zdravotnické zařízení musí postupovat lege artis, léčit tím nejlepším jemu dostupným postupem. Je z jedné strany drceno § 421 obč. zák. a z druhé strany povinností poskytovat nejlepší dostupnou péči. Jenže v některých případech (za tuto poznámku děkuji Petru Šustkovi) se z může vyvléci: pokročilý přístroj prodá nebo si jej vůbec nepořídí, případně se přeorientuje na jinou oblast medicíny.

V některých případech může zdravotnické zařízení zvolit defenzivní léčbu (léčbu, která namísto maximalizace pacientových šancí na kvalitní život omezuje riziko vedlejších efektů, a tedy odpovědnosti zdravotnického zařízení dle § 421a obč. zák.), aniž by to soud mohl rozumně poznat a uložit za to sankci. Za příklad může posloužit chemoterapie, která má být dávkována natolik agresivně, aby co nejvíce zničila rakovinné buňky, avšak ne tak agresivní, aby pacienta zabila. Přitom určitá újma na zdraví se předpokládá, neboť riziko, že k ní dojde, je stále přijatelnější než riziko, že léčba bude mít nedostatečný účinek.

b. Zatížení zdravotnického systému

Odpovědnost za výsledek není zadarmo. Zdravotnický systém musí dle § 421a obč. zák. zaplatit některým pacientům plnění v podstatě jen za náhodu, která se jim přihodila. Jinak řečeno: zdravotnické zařízení musí při léčbě nejmodernější technologií A , obnášející rizika vedlejších účinků, vyplatit dle § 421a obč. zák. takovou souhrnnou peněžitou náhradu, aby (v míře v jaké to penězi lze rozumně zajistit) pociťovali stejný užitek, jako by byli léčeni hypotetickou stejně účinnou technologií B, která by rizika vedlejších účinků neobnášela.

Jinými slovy: proto, aby Nejvyšší soud (s diskutabilními účinky, viz bod a. výše) zvýšil pečlivost, s jakou zdravotnická zařízení jednají, ukládá jim, a to i pokud jsou soukromá, povinnost platit masivní transfery vlastně jen za to, že možnosti současné lékařské vědy jsou omezené. Taková odpovědnost zvýší: náklady zdravotnických zařízení; pojistné, které tyto zařízení platí; náhrady, které zdravotnická zařízení za výkony požadují po pojišťovnách; a tedy i procento státního rozpočtu, který je třeba věnovat zdravotnictví.

Jistě, můžeme si v Parlamentu odhlasovat třeba i to, že každému, kdo onemocní, zaplatí stát plnou náhradu. Ale na pokrytí těchto náhrad nám nebude stačit ani celý státní rozpočet...

4. Pacient jako slabší strana a spotřebitel

Ustanovení o ochraně spotřebitele nesměřují k tomu, že by podnikatel musel nést veškerá rizika. Jejich smyslem je: (i) vyrovnat informační a vyjednávací asymetrii mezi silnější a slabší stranou; a (ii) zabránit tomu, aby silnější strana zneužila své postavení, tedy dosáhla zjevně nevyvážené smlouvy.

Ani jedno z uvedených hledisek však na náš případ nedopadá: Jistě, požaduje se, aby zdravotnické zařízení náležitě pacienta informovalo o rizicích a alternativách léčby a dalo mu dostatek času k rozhodnutí (informovaný souhlas). Stejně tak zdravotnické zařízení nemůže např. omezit svou odpovědnost (§ 55 an., jinak případně též § 574 obč. zák.). Avšak pokud zdravotnické zařízení tyto požadavky splnilo (informační asymetrie byla vyrovnána a silnější postavení nebylo zneužito), proč by mělo odpovídat za to, že "spotřebitel" onemocněl a že tuto nemoc lze léčit jen s určitými riziky?

Ostatně, vezměme podnikatele, který provozuje bungee jumping. Ten je případně povinen informovat o zdravotních rizicích (neplynou-li z obecné zkušenosti) a nesmí např. omezit svou odpovědnost za škody či vady (vrácení peněz, není-li možno skočit). Odpovídá však za to, že tomu, kdo skočil, např. praskla cévka v hlavě?

V. Závěrečné poznámky

(1) V našem případě by bylo možné judikovat, že škoda se nehradí, neboť nebyla způsobena protiprávně. Zásah do zdraví člověka sice indikuje protiprávnost per se (bez dalšího), ledaže nastala některá z okolností vylučujících protiprávnost, zde zejména: krajní nouze, souhlas poškozeného a přípustné riziko. Je ovšem pravdou, že: (i) při aplikaci skutkových postat objektivní odpovědnosti se Nejvyšší soud otázkou protiprávnosti nezabývá; a (ii) sám § 421a obč. zák. v poslední větě svého právního odstavce stanoví, že se odpovědnosti tímto ustanovením založené nelze zprostit; to je možné (nikoli však nezbytné) vykládat i tím způsobem, že odvolat se na okolnost vylučující protiprávnost není možné.

(2) Nejvyšší soud by mohl odpovědnost vyloučit kreativním výkladem: Zdravotní újma nebyla způsobena "povahou léku", ale jinou okolností, například určitými pacientovými dispozicemi. (Argumentovat tímto způsobem by však bylo dosti obtížné v situaci, kdy určitá újma je v podstatě jistým důsledkem určité léčby.)

Jistý náběh lze zaznamenat v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2007, sp.zn. 25 Cdo 1200/2007: Pokud se s použitím polypeptické smyčky odstraní polyp v tlustém střevě, na jeho místě se vytvoří krevní straženina, ta se následně odloučí a tím dojde ke krvácení, považuje se toto krvácení za způsobené nikoli povahou přístroje či zákroku, nýbrž pohybem střeva a pasáží střevního obsahu.

(3) Nejvyšší soud cizeloval šiřokou aplikaci § 421a obč. zák. mj. v rozsudcích ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1129/2005, ze dne 29. 07. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, R 30/2010. (Za diskuzi k posledně uvedenému judikátu děkuji Petru Šustkovi.) V prvním případě pacient ochrnul, neboť mu instalovaná páteřní klička utlačila míchu. V druhém případě příliš hluboko zasunutý nůž při laparoskopické operaci masivně pořezal pacientovy vnitřnosti. Přitom lze v obou případech důvodně pochybovat o závěru, že bylo postupováno lege artis. Ostatně, pokud by např. s laparoskopickou operací bylo spojeno riziko masivního pořezání vnitřností (na které pacient málem zemřel), pak by postup lege artis musel být: operovat pouze konvenčním způsobem. Pochybným závěrům v napadených rozhodnutích však vrcholný soud, myslím, nemůže rozumně čelit totální extenzí odpovědnosti zdravotnických zařízení.

(4) Nový občanský zákoník neudržitelný § 421a obč. zák. opouští. Namísto toho v § 2906 obsahuje ustanovení o náhradě škody způsobené vadou (nikoli povahou!) věci použité při plnění závazku či poskytování biologických služeb. Celý příspěvek

Michal Ryška: Komparace se smrtícím paušálem překonávány

O prázdninách 2009 jsem na Jiném právu publikoval sérii postů (1. díl, 2. díl, 3. díl a 4. díl) kritizujících obecnou nedostatečnost finančních satisfakcí přiznávaných českými soudy za (často velmi závažné) nemajetkové újmy při zásahu do osobnostních práv. Zmínil jsem přitom i fakt, že část soudní praxe při nelehké úloze "vyčíslit nevyčíslitelné" provádí tzv. „smrtící komparace“ – tedy jako k vodítku (či dokonce limitu) při stanovení náhrad v jiných případech přihlíží k paušálům při usmrcení osoby blízké nešťastně uzákoněným v § 444 odst. 3 obč. zák. (ještě restriktivnější úpravu lze nalézt v § 378 odst. 1 zák. práce).

S velkou radostí jsem si proto v tomto směru přečetl závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, ze dne 4. 11. 2010, které se týkaly vyčíslení přiměřeného zadostiučinění (v daném případě za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým soudním řízením).
Nejvyšší soud totiž v citovaném rozhodnutí mimo jiné shledal jako nedůvodnou námitku dovolatelky (tj. České republiky – Ministerstva spravedlnosti), že výše zadostiučinění musí být vždy nižší než paušál za smrt.

Nejvyšší soud v těchto souvislostech uvedl, že „[p]okládá za nedůvodnou námitku dovolatelky, že výše zadostiučinění stanovená podle postupu shora uvedeného musí být vždy nižší než částka, která je stanovena v § 444 obč. zák. jako odškodnění za smrt osoby blízké.

Evropský soud pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii (odst. 78) uvedl, že tam, kde stát zavedl kompenzační prostředek, musí Soud ponechat širší prostor pro uvážení, aby tak byla umožněna náprava souladná s právním řádem, tradicemi a životním úrovní daného státu. K tomu Soud dodal: „Bude zejména jednodušší pro domácí soudy odkazovat na částky přiznávané na vnitrostátní úrovni u jiných typů škod – například škody na zdraví, škody vztahující se ke smrti příbuzného či škody v případech pomluvy – a spolehnout se na své nejniternější přesvědčení, i když to bude mít za následek přiřčení částek nižších než těch, které jsou stanoveny Soudem v obdobných případech.“

Podle dovolacího soudu je ale nutno tuto úvahu Soudu interpretovat tak, že ve vnitrostátním prostředí může být vytvořen a aplikován vlastní model, podle něhož se dospěje k vyjádření celkové částky přiměřeného zadostiučinění, a to například na základě zkušeností z řízení o náhradě jiných typů škod. Zásadně ale nelze vycházet z nějaké absolutní částky či absolutně daného limitu a je nutno přihlédnout k okolnostem konkrétního, individuálního případu, jakož i k judikatuře ESLP.

Soud ostatně v témže rozhodnutí (odst. 80) uvádí, že „Soud je nicméně povinen ověřovat, zda způsob, podle něhož je vnitrostátní právo interpretováno a aplikováno, vede k důsledkům, které odpovídají principům Úmluvy tak, jak jsou interpretovány v judikatuře Soudu.“ Tento závěr je zdůrazněn jinými slovy ještě v odst. 81 téhož rozhodnutí. Z toho vyplývá, že způsob určování výše přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení může být obecně hledán v rámci vnitrostátního právního řádu, avšak výsledek takového postupu nesmí být zjevně nepřiměřený v porovnání se závěry obsaženými v judikatuře ESLP. Proto není na místě limitovat výši přiměřeného zadostiučinění ani částkou, která náleží pozůstalým za smrt osoby blízké podle § 444 odst. 3 obč. zák. Následování tohoto limitu by totiž v mnoha případech vedlo k tomu, že poškozený by i v případě poskytnutí odškodnění v penězích takto omezeného, zůstal kvalifikován jako oběť porušení Úmluvy, a účelu kompenzačního řízení by tak nebylo dosaženo.“

Přestože závěry Nejvyššího soudu se týkají otázky satisfakcí za nemajetkové újmy dle zák. č. 82/1998 Sb. (ve znění zák. č. 160/2006 Sb.) a jsou podmíněny i judikaturou ESLP v tomto typu věcí, není snad nereálné očekávat, že k úvahám o nevhodnosti „smrtících komparací“ by se soudní praxe mohla více přiklánět i v otázkách relutárních satisfakcí v režimu ochrany osobnosti, tj. dle § 13 odst. 2, 3 obč. zák. To zvláště za situace, kdy nemajetkové újmy v tomto režimu vzniklé jsou (při vší úctě k obětem soudních průtahů) se "zdlouhavými soudy" často zcela nesrovnatelné a kdy ve vztahu k nemajetkové újmě řešené v režimu náhrady škody na zdraví jsou "nůžky široce rozevřeny". Pro další vývoj judikatury v otázkách "vyčíslení nevyčíslitelného" je takové očekávání docela slučným příslibem.
Celý příspěvek

O akademickom význame prvostupňových rozhodnutí

Na začiatku tohto mesiaca som mal v pláne priblížiť jedno prvostupňové neprávoplatné rozhodnutie OS Poprad. Na jeho pozadí je možné ilustrovať rozširovanie zodpovednosti za porušenie prevenčnej povinnosti alebo vzťah medzi zodpovednosťou štátu za škodu spôsobenú pri výkone verejnej moci a ostatnými zodpovednostnými skutkovými podstatami. Prináša osobitné výklady k problému zodpovednosti za vyvolanú dôveru (Vertrauenshaftung, culpa in contrahendo) na pomedzí súkromného a verejného práva. Rovnako môže poslúžiť ako vzor pri ilustrovaní rozdielov medzi náhradou pozitívneho a negatívneho záujmu, či vypočítavaním ušlého zisku (či nebodaj odmeny právneho zástupcu). Právna veda by tento rozsudok nemala nechať nepovšimnutý. Je totiž možné, že v opravnom konaní bude zmenený a úvahy tam uvedené zapadnú prachom.

Nedávny novembrový vývoj udalostí na Slovensku (heslo: Ernest Valko) však pribrzdil môj záujem vyjadrovať sa k mediálne známym kauzám (a daný rozsudok medzi takéto kauzy nepochybne patrí) a posunul tento post do úplne inej roviny. Namiesto veci samej by som preto na nasledovných riadkoch krátko pouvažoval nad významom, aký by mali mať prvostupňové rozhodnutia v právnej vede či v rámci právnického vyučovania.

Slovenské právne prostredie je známe tým, že existuje povinnosť (o jej dodržiavaní je asi ťažko hovoriť) zverejňovať mnohé právoplatné prvostupňové rozhodnutia na internete v systéme JASPI. Je snaha rozšíriť publikačnú povinnosť aj na neprávoplatné rozhodnutia ("domáca" debata tu). Akadémia tak má k dispozícii dostatočný študijný materiál, ktorého využiteľnosť znižuje iba takmer nepoužiteľný vyhľadávací systém.

Prvostupňové rozhodnutia v mnohom odrážajú dennodenný svet práva. Častejšie, ako z rozhodnutí najvyšších súdov sa dá z týchto rozhodnutí vytušiť dilema sudcu v prvej línii bojiska pri zohľadňovaní všetkých detailov sporu, posúdiť efektivita a potrebnosť dokazovania v konkrétnej veci, predlžovanie riešenia sporu a podobne. Na rozdiel od "právotvorných" judikátov najvyšších súdov sú tieto prvostupňové rozhodnutia "právoaplikačné". Preto by mali byť (a to po zohľadnení ich odlišnej pedagogickej funkcie) v právnom vzdelávaní širšie využívané. Takýto moment sa pritom nemusí viazať iba na tie prvostupňové rozhodnutia, ktoré nadobudli právoplantosť, ale aj na neprávoplatné. Aj uvedené rozhodnutie OS Poprad považujem za mimoriadne vhodné pre akademické účely. Zo skúsenosti som registroval, že vyvoláva akúsi vnútornú túžbu po jeho kritike, ktorá je kŕmená informáciami, ktoré sa v opravnom konaní pravdepodobne stratia (a z problému ostane iba "právna veta"). Núti pritom formulovať dôvody, prečo by nemal byť v niektorých bodoch názor súdu nasledovaný. A to je predsa cieľ právnického vzdelávania.

Otázne je ale, či sa môže akademik vyjadrovať k neuzatvorenej kauze, k sporu, o ktorom sa ešte koná. Priznám sa, že nepreceňujem význam akademických názorov, a preto voči tomu nemám zásadnejšie námietky. Prípady, riešené pred Súdnym dvorom, ktoré sa týkajú Slovenskej republiky (Frucona, Pohotovosť, Vlk a iné), či pred inými medzinárodnými súdmi sú pravidelným terčom akademických debát. Nevidím dôvod, prečo by neprávoplatné rozhodnutia vnútroštátnych súdov mali požívať imunitu pred akademickou debatou. Považujem ich za rovnaký intelektuálny impulz ako právoplatné.
Celý příspěvek

Michal Ryška: Degradují Lidové noviny "cenu života"?

V postu o degradujícím paušálu, který jsem na Jiném právu v březnu publikoval, jsem se poměrně kriticky vyjadřoval k převažující praxi českých soudů ve věcech navyšování zákonem stanovené "ceny života". Pro účely odškodnění takto fatálních zásahů do rodinného života jsou totiž jednorázové paušály dle § 444 odst. 3 obč. zák. nedostatečné, přesto mají být i podle rozhodnutí Nejvyššího soudu chápány jako standard. Nastínil jsem také to, že ve věcech ochrany osobnosti existují v tomto směru současně i rozhodnutí "průlomová", která pokřivený obraz vytvářený degradujícími paušály alespoň trochu narovnávají (podstatný obsah tohoto pravomocného rozsudku lze najít v Právních rozhledech 2/2009, s. 71-75).


Zdá se, že další takové rozhodnutí právě přibylo, a to přímo z dílny soudu vrchního. Lidové noviny dnes referují o mediálně poměrně známém případu úmrtí čtyřletého chlapce při operaci nosních mandlí v semilské nemocnici (titulní avízo "Kolik stojí život dítěte? Podle soudců 620 000. Rozhodnutí soudu, na které se dlouho čekalo" a článek "Cena za smrt jediného syna - 620 tisíc" na s. 3). Při četbě článku jsem byl ale docela zmaten. Ať jsem to četl, jak jsem to četl, nevyšlo mi z toho nic jiného, než že se Lidové noviny dopustily docela velkého úletu. Kritizovaný Vrchní soud v Praze vydal totiž - podle přímo z článku dostupných informací - rozhodnutí, kterým "cenu života" navýšil z řádu statisíců na částku sedmimístnou:

1) Otec i matka ze zákona dostali od pojišťovny každý 240 tisíc korun, míra jejich utrpení na jedné a provinění nemocnice na druhé straně jim ale přišla nesouměřitelná, a podali proto žalobu kvůli způsobené nemateriální újmě.

2) Královehradecká kolegyně Adámková jim loni v červnu se slovy "medicína není všemocná" přiřkla každému 260 tisíc korun.

Kontrolní mezisoučet: v tuto chvíli jsme tedy v součtu paušálů dle § 444 odst. 3 obč. zák. a satisfakcí dle § 13 odst. 2 obč. zák. již na částce jeden milion korun (500 tisíc pro každého z rodičů).

3) Podle Lidových novin rodiče "o mnoho lépe nepochodili" před 14 dny ani u Vrchního soudu v Praze. "K té původní částce jsme přidali každému 50 tisíc korun. Každý z rodičů dostane 310 tisíc korun," řekl LN mluvčí soudu Jan Fořt.

Sečteno a podtrženo, každý z rodičů obdrží na základě (pro novináře zjevně nepřehledného) součtu jednorázových paušálů a dalších finančních satisfakcí částku 550 tisíc. "Cena za smrt jediného syna" byla tedy nakonec vyčíslena na 1,1 milionu korun.

Žádná částka zde nemůže být adekvátní satisfakcí - vždyť co může být horšího než ztratit dítě, navíc jediné. Rozhodně ale nelze přehlédnout, že vrchní soud nakročil v souzené věci od degradujících paušálů směrem ke spravedlnosti. Namísto silného pískotu si proto toto rozhodnutí zaslouží spíše slabý potlesk. V konkrétním případě se totiž zdá, že k degradaci "ceny života" přispěly svým zpravodajstvím v nezanedbatelné míře i Lidové noviny. Celý příspěvek

Jak je důležité míti přilbu

Jakkoliv se to zatím podle počasí příliš nezdá, brzy začne cyklistická sezóna. Čeští cyklisté se od zahraničních liší mj. tím, že téměř všichni jezdí v cyklistických dresech a ochranných přilbách. Zatímco v Německu nebo Holandsku jezdí na kole manažeři v obleku i studenti na přednášky, cizinci se zdá, že v Česku jezdí na kole jenom sportovci. Nedávným rozsudkem k tomuto zajímavému aspektu české cyklistiky přidal své též český Nejvyšší soud. Podle NS totiž nepoužití ochranné přilby cyklistou starším 18 let je porušením prevenční povinnosti podle § 415 OZ. Proto může v rozsahu, v němž se toto nepoužití podílelo na vzniku (zvětšení) škody utrpěné cyklistou při dopravní nehodě, zakládat jeho spoluzavinění na vzniku škody ve smyslu § 441 OZ.

Rozsudek NS ze dne 22. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008, zatím není dostupný, což souvisí s již níže diskutovaným náběhem na novou internetovou publikaci judikatury NS. Proto shrnu z rozhodnutí dostupná fakta kauzy i argumentaci NS poněkud obšírněji.

V této kauze se žalobce po žalované pojišťovně domáhal plnění náhrady škody na zdraví (ztížení společenského uplatnění), způsobené mu následkem dopravní nehody, při které dne 10. 6. 2004 řidič osobního automobilu srazil žalobce jedoucího na kole. V dané věci bylo nesporné, že nehodu zavinil řidič motorového vozidla, který při odbočování nedal přednost a srazil protijedoucího cyklistu. Jakkoliv se z rozhodnutí nedozvíme, co přesně se cyklistovi stalo, muselo jít o zranění velmi vážné, což se zrcadlí též v diskutovaných částkách. Obvodní soud pro Prahu 1 totiž výši náhrady za ztížení společenského uplatnění (ZSU) určil podle znaleckého posudku a zvýšil stanovené odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na šestinásobek, tedy na 9 514 800 Kč, jako adekvátní náhradu za ZSU. Žalobce neměl na hlavě ochrannou přilbu, čímž argumentovala žalovaná pojišťovna. Soud nicméně odmítl spoluzavinění žalobce podle § 441 OZ, jelikož z jeho strany nedošlo k porušení právního předpisu (žádný právní předpis nošení přileb cyklistům starším 15 let neukládá) a počínal si tak, jak považoval za dostačující při svých zkušenostech s jízdou na kole.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2008 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci přiznal o 10 % méně. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce porušil svou prevenční povinnost podle § 415 OZ, jelikož musel na základě svých dlouholetých zkušeností vědět, že použitím ochranné cyklistické helmy lze předejít vážným následkům v případě dopravní nehody, tudíž ve smyslu § 441 OZ dovodil, že žalobce spoluzavinil škodu, která mu vznikla, a podle § 136 OSŘ určil míru spoluzavinění poměrem 10 %. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v otázce zvýšení odškodnění.

Žalobce v dovolání nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu v otázce spoluzavinění. Odkazoval na ustálenou judikaturu a odbornou literaturu, podle níž aplikace § 415 OZ je možná jen tehdy, když neexistuje právní úprava konkrétního jednání. Jelikož povinnost cyklisty mít přilbu podle zákona č. 361/2000 Sb. platí pouze pro osoby mladší 18 let, žalobce se domnívá, že z jeho strany nedošlo k porušení žádné právní povinnosti. Zdůrazňuje, že v trestním řízení byl jednoznačným iniciátorem nehody řidič automobilu, který při odbočování nedal žalobci přednost a narazil do něj.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v otázce spoluzavinění žalobce potvrdil (viz § 441 OZ, podle něhož byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám).

V dané věci šlo o posouzení, zda nepoužití ochranné přilby cyklistou starším 15 let je porušením prevenční povinnosti podle § 415 OZ a okolností zakládající jeho spoluzavinění na vzniku škody ve smyslu § 441 OZ.

Podle § 415 OZ je každý povinen si počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Toto ustanovení tedy ukládá každému povinnost jednat tak, aby vzhledem ke všem okolnostem nezavdal příčinu ke vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách. Avšak aplikace § 415 OZ přichází v úvahu jen tehdy, neexistuje-li právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje, což v daném případě znamená posouzení jízdy na kole bez ochranné přilby. (Srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, Komentář, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2008, s. 1049; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17, pod C 1212).

Podle § 58 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 12. 2001, tedy v době, kdy vznikla žalobci škoda na zdraví (dále jen zákon o silničním provozu), cyklista mladší 15 let je povinen za jízdy použít ochrannou přilbu schváleného typu podle zvláštního právního předpisu a mít ji nasazenou a řádně připevněnou na hlavě.

Existence právního předpisu (zákona č. 361/2000 Sb.), který přímo upravuje povinnost cyklisty mladšího 15 let používat ochrannou přilbu, však nevylučuje aplikaci § 415 OZ na projednávaný případ. Na věc je totiž nutno nahlížet tak, že osobám mladším 15 let zákon ukládá použití ochranné přilby bezpodmínečně, aby byly v každé situaci chráněny, zatímco u osob starších ponechává na jejich uvážení a zodpovědnosti, kdy je potřebné přilbu použít a kdy nikoli. Ve vztahu k osobám mladším 15 let tedy konkrétní právní úprava existuje, a proto by použití § 415 obč. zák. v jejich případě nepřicházelo v úvahu, zatímco nošení ochranné přilby osobou starší 15 let výslovně upraveno není, a proto § 415 obč. zák. uplatnit lze. Je přitom nepochybné, že použití ochranné přilby cyklistou v silničním provozu je žádoucím a způsobilým prostředkem odvrácení, či alespoň zmírnění následků škody na zdraví v případě dopravní nehody, jak správně konstatoval odvolací soud.

Dovolací soud tedy uzavřel, že nepoužití ochranné přilby cyklistou starším 15 let je porušením prevenční povinnosti podle § 415 OZ a může v rozsahu, v němž se podílelo na vzniku (zvětšení) škody utrpěné cyklistou při dopravní nehodě, zakládat jeho spoluzavinění na vzniku škody ve smyslu § 441 OZ.
[…]

Komentované rozhodnutí je klasickou ukázkou složitého případu aplikace práva. Ustanovení § 415 je totiž formulováno způsobem, který ve většině reálných případů vylučuje nekontroverzní závěry o povinnostech spojených s všeobecnou prevenční povinností. Toto ustanovení vychází z toho, že vedle zákonných povinností spojených se zákazem někomu škodit lze předpokládat též řadu dalších povinností, které zakazují někomu škodit. Tyto povinnosti nemají základ v konkrétním textu právního předpisu, ale vycházejí z všeobecných předpokladů náležité opatrnosti, které lze požadovat po běžné osobě v určitém typu lidského chování. Velmi hezky toto pravidlo vystihnul obecný zákoník občanský, který hovořil o domněnce, že každý, kdo má užívání rozumu, je schopen takového stupně píle a pozornosti, jakého může býti použito při obyčejných schopnostech (§ 1297 OZO). Určování významu § 415 je kontextuální, vychází z reálného lidského života a z reálných mezilidských interakcí. V jistém smyslu je dáno normativní sílou fakticity (G. Jellinek). Jak si všímá K. Eliáš ve svém Velkém akademickém komentáři (Linde 2008, s. 777-779), poměrně široká koncepce § 415 je v rozporu se soudobými trendy. Např. Principy evropského deliktního práva rozlišují vznik povinnosti „jednat za účelem ochrany ostatních před škodou“ (1) jestliže tak stanoví zákon nebo (2) jestliže jednající vytváří nebo kontroluje nebezpečnou situaci nebo (3) když existuje zvláštní vztah mezi stranami nebo (4) pokud závažnost újmy na jedné straně a jednoduché odvrácení škody na druhé straně vybízí k takové povinnosti. Všimněme si jen, že bod (4) do jisté míry odráží slavný test, který vytvořil soudce Learned Hand, podle něhož odpovědnost má škůdce tehdy, pokud náklady na prevenci nepřesáhnou součin výše hrozící škody a pravděpodobnosti jejího vzniku. V každém případě cit. ustanovení Principů se zde neuplatní, protože směřuje k ochraně jiného. Spoluzavinění Principy neupravují v detailech vůbec.

Otázka, zda tu má být obecná povinnost nosit ochranné přilby, přitom byla předmětem poměrně detailní diskuse v Poslanecké sněmovně. Argumentováno bylo mj. tím, že pokud by se takováto povinnost vytvořila, postihlo by to nejen „městské“ cyklisty, ale i cyklisty „venkovské“. Poslanci poměrně expresivně líčili představy venkovských babiček, které jsou nuceny jezdit v ochranných přilbách („…požadavek, aby cyklisté nosili ochranné přilby, je nesmyslný. Neboť představa, že babička jedoucí na kole na mši, má přilbu, se vymyká zdravému rozumu.“ – HN 7.7.2004). To vedlo ke kompromisu, podle něhož se tato povinnost vztahuje jen na osoby mladší 18 (původně 15) let.

Nejvyšší soud po šesti letech nicméně vytvořil „slabší“ povinnost nošení přilby, jejíž porušení nemá veřejnoprávní dopady (nejde o porušení zákona o silničním provozu), ale má dopady soukromoprávní – jde o porušení obecné prevenční povinnosti, kdy cyklista zraněný na hlavě závažnost svého zranění spoluzavinil. Docela by mne zajímalo, jak by se NS postavil k situaci, kdy příště motorista srazí onu „babičku jedoucí na mši“, o které hovořili poslanci.

Rozhodnutí NS je kontextuální ve vztahu k reáliím české cyklistiky. Když jsem tuto kauzu diskutoval se zahraničními studenty na PF UK, Francouzi, Nizozemci či Španělé jen nechápavě vrtěli hlavou. V tamních zemích je totiž nošení přilby záležitostí několika málo sportovců či cyklistů, kteří provozují rizikové sporty. Nikoho by tam asi nenapadlo vůbec hovořit o tom, že cyklista své zranění „spoluzavinil“. Francouzská studentka mi přímo řekla, že si takovéto rozhodnutí ve Francii naprosto neumí představit, protože by bylo v rozporu se základními zásadami francouzského práva (ordre public). V Česku, kde je jízda na bicyklu životu nebezpečná, a kde pod koly auta zahynul i předseda neziskového sdružení Auto*Mat Jan Bouchal, je však situace zjevně odlišná.

PS: podstatně horší však je, pokud je § 415 OZ dokonce základem trestní odpovědnosti. Viz např. usnesení 6 Tdo 513/2007. Celý příspěvek

Michal Ryška: Má být degradující paušál za smrt skutečně pravidlem?

Nejvyšší soud koncem loňského roku konstatoval (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 5188/2007 ze dne 21.12.2009), že pro navýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. cestou ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. je místo v případech mimořádných, tj. v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo. V zásadě tak stvrdil obecnou praxi soudů ve sporech na ochranu osobnosti vzniklých z usmrcení osoby blízké, která převážně přihlíží k úmyslu zákonodárce stanovit "výši" nemateriální újmy při usmrcení blízkého příbuzného a těchto paušálních limitů používá jako vodítka při stanovení náhrady nemajetkové újmy v penězích. I ona "průlomová" rozhodnutí, jimiž došlo v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4.5.2005 při odškodnění úmrtí k přiznání v součtu milionových náhrad (např. zde a zde), bylo nutno vždy vyargumentovat právě i v duchu oné mimořádnosti (ke které samozřejmě lze přistoupit extenzivně či naopak restriktivně).


Je však taková obecná praxe soudů (stvrzená nyní Nejvyšším soudem), která spojuje případy "řádného" usmrcení toliko s jednorázovými paušály dle § 444 odst. 3 obč. zák., vůbec správná? Domnívám se, že nikoli. V případech natolik osudových, nezvratných a intenzivních zásahů do práva na rodinný život, jakým usmrcení osoby blízké bez nejmenších pochybností je, nelze obecně s náhradami dle § 444 odst. 3 obč. zák. pro neexistenci dostatečného satisfakčního efektu při řešení dané problematiky vystačit. V očích pozůstalých blízkých osob jsou tyto paušální náhrady pro svou výši vnímány důvodně jako nedostatečné, neboť degradují hodnotu nerušeného rodinného života s blízkou osobou i hodnotu lidského života jako takového. Snižují tak v konečném důsledku i nezbytnou důvěru poškozených v právo a v právní stát, který by měl být schopen zajistit porušenému právu prostřednictvím soustavy soudů adekvátní právní ochranu.

I podle Ústavního soudu (usnesení sp. zn. IV. ÚS 315/01 ze dne 20.5.2002) by se mělo v těchto případech vždy jednat o gesto slušnosti a spravedlnosti, které nemůže žádným způsobem odčinit dopady tragické události nastalé v důsledku protiprávního jednání původce neoprávněného zásahu, přičemž nelze pochybovat o tom, že tato událost zanechá v životě pozůstalých blízkých osob trvalé následky, které lze stěží jakýmkoliv možným způsobem zcela odstranit.

Z právního pohledu je proto náhrady zakotvené v § 444 odst. 3 obč. zák. pro jejich zcela paušální a nedostatečný charakter nutno hodnotit jako nevyčerpávající způsob řešení daného problému, jak konstatoval také Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4.5.2005. Dle něj zákonodárce tímto ustanovením upravil způsob a rozsah náhrady za tento druh "imateriální škody" s tím však, že tato úprava je natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému a nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti.

Také z hlediska evropské deliktní doktríny platí, že rozsah ochrany zájmu závisí na povaze zájmu, čím vyšší je jeho hodnota a očividnost, tím rozsáhlejší je jeho ochrana. Život, tělesná a duševní integrita, lidská důstojnost a svoboda přitom zcela logicky požívají nejvyšší ochrany, jak doktrinálně vyplývá i z čl. 2:102 odst. 1 a 2 Principů evropského deliktního práva.

S cílem přiblížit se evropskému standardu přiměřenosti poskytované právní ochrany je proto v těchto otázkách vždy nutno respektovat ústavní princip proporcionality náhrad nemajetkových újem, který je v našich právních podmínkách prosazován i Ústavním soudem (v příbuzné oblasti náhrad nemajetkové újmy v režimu náhrady škody na zdraví viz. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03 ze dne 29.9.2005 a nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 50/05 ze dne 16.10.2007). Ústavně konformní aplikace principu proporcionality má bránit neefektivnímu finančnímu podhodnocení intenzivní nemajetkové újmy vzniklé poškozeným, přičemž porušení tohoto principu může vést až k závěru o porušení ústavně garantovaného práva na soudní ochranu poškozených (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jak z citované judikatury Ústavního soudu zřetelně vyplývá.

Podpůrně lze ve prospěch samostatné možnosti přiznání nároků na finanční zadostiučinění dle § 13 odst. 2 obč. zák. při zásahu do práva na rodinný život vedle nároků dle § 444 odst. 3 obč. zák. argumentovat i tím, že část soudní praxe (reprezentovaná např. zde kritizovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 154/2007 ze dne 28.6.2007) dovozuje samostatnost nároků na náhradu škody na zdraví a na náhradu nemajetkové újmy při zásahu do osobnostního práva na zdraví s tím, že se jedná o zcela svébytné a samostatné nároky podmíněné rozrůzněnou sférou ochrany, kterou poskytuje občanský zákoník. Platí-li tento závěr pro oblast nároků na náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění, v nichž není výjimkou ani přiznávání náhrad "nemajetkové škody" v částkách kolem 15-ti milionů korun, tím spíše (a maiori ad minus) musí při respektování principu proporcionality platit i pro oblast ochrany práva na rodinný život řešenou vedle ochrany osobnosti nedostatečnými a nevyčerpávajícími částkami zakotvenými v § 444 odst. 3 obč. zák. I při té kritizované duplicitě by to bylo alespoň konzistentní.
Celý příspěvek

Michal Ryška: To je vražda, napsala aneb Když lékař zachrání život

Motto:

„Lékař zachránil dítěti život. Pro mě je taková žaloba neetická.“

(Primář jihlavské gynekologie obhajující pochybení nemocnice při nezdařené interrupci)

Úvod

Cílem tohoto příspěvku není a nemůže být vyřešení složité etické otázky, který z myslitelných přístupů k potratům je ideální (je-li vůbec takový). Úkolem postu je toliko vrátit se po již skončené bitvě k rozhodnutí Krajského soudu v Brně ohledně tzv. wrongful birth žaloby, které před časem vzbudilo značnou pozornost odborné i laické veřejnosti. Michal Bobek si myslí, že Jiné právo takový post i možnou diskuzi k němu unese, tak uvidíme.

Když mi Vojtěch Cepl poslal minulý měsíc odkaz na článek z Hospodářských novin spolu se zprávou, že jsme podle úsudku Vrchního soudu v Praze přiznáním peněz při narození nechtěných dětí oba posvětili nemravnost, odpověděl jsem mu s odvoláním na rozhodnutí olomouckého vrchního soudu, kterým byl brněnský rozsudek potvrzen, že v Olomouci si to nemyslí. Mediálně sledované kauzy právních soubojů "krkavčích matek" s nedbalými lékaři (slovy Matěje Šustera) totiž dopadly (pro Tomáše Němečka možná překvapivě) u obou vrchních soudů zcela odlišně - v Olomouci úspěchem ženy, v Praze jejím neúspěchem (mimo jiné) s poukazem na nemravnost žaloby.

Pokusím se objasnit, proč i jako milující a starostlivý otec obecně nepovažuji v našich liberálních právních a společenských podmínkách uplatnění obdobných nároků žen za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), jak tento institut konstantně chápou Nejvyšší i Ústavní soud. Budu se přitom soustředit na problematiku interrupcí a pokusím se objasnit, proč byl spor o nezdařenou interrupci rozhodnut v rozporu s míněním citovaného primáře o tom, že lékař svým pochybením zachránil dítěti život. Radek Policar mi jistě může po společné přednášce pro management nemocnic a studenty MBA ve zdravotnictví potvrdit, že i mezi zdravotníky tento argument obecně sdílen není. Abych byl přesnější: z několika desítek lidí působících v oblastech zdravotnictví i práva nepoužil v sále při proběhlé diskuzi k výslovnému dotazu tento argument nikdo z přítomných. Interrupce konaná s cílem, aby byl zachráněn život dítěte, je totiž contradictio in adjecto.

Okolnosti sporu

Žena se žalobou podanou z titulu ochrany osobnosti domáhala náhrady nemajetkové újmy v penězích za újmu vzniklou v důsledku vadného provedení interrupčního zákroku, při kterém v rozporu s učiněnou volbou ženy nedošlo k ukončení nechtěného těhotenství. Původně nechtěné dítě si ponechala a postupně k němu získala citový vztah. Soudem byla s využitím znalce zjištěna pochybení lékaře při provádění zákroku a při bezprostřední kontrole jeho výsledků. Naopak na straně ženy (v době zákroku studentky střední školy bez perspektivního partnera i základních sociálních a materiálních podmínek pro rodinný život) byl zjištěn neodpovědný přístup k otázce předcházení nežádoucího těhotenství a rovněž z její strany došlo k zanedbání stanovených lékařských kontrol po provedení zákroku, k nimž se dostavila opožděně. Mimosoudní řešení nemocnice odmítala a žena tak byla nucena absolvovat náročný soudní spor.

Rozsudkem krajského soudu byla po zohlednění spoluodpovědnosti ženě přiznána částka 80 tisíc z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích za zásah do práva na soukromí, tj. osobnostního práva (§ 11 obč. zák.) a současně i základního lidského práva ústavně garantovaného (čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny s možným přihlédnutím k čl. 15, čl. 31, čl. 32 Listiny). Soudem zjištěná újma ženy spočívala ve dvou složkách. Jednak došlo v důsledku znemožnění realizace práva svobodně se rozhodnout o vlastním těhotenství a mateřství k zásadnímu ovlivnění celého budoucího osobního života ženy, který byl pochybeními lékaře orientován jiným způsobem, než pro který se v rámci svobodné volby sama rozhodla. Jinými slovy: žalobkyně byla v důsledku pochybení lékaře "zbavena příležitosti žít svůj život způsobem, jaký si přála a jaký plánovala" (viz. Matějem Šusterem uváděné rozhodnutí Rees v. Darlington Memorial Hospital NHS Trust, Velká Británie, House of Lords, 2003). Další složka újmy pak spočívala v intenzivních obavách ženy o vývoj plodu a dítěte po nezdařeném zákroku. Soudem bylo konstatováno, že každý rodič má v tomto směru přirozené obavy o zdárný vývoj potomka a v konkrétním případě musely být obavy ženy po drastickém nepovedeném zákroku nutně intenzivnější.

Rozhodnutí krajského soudu bylo před časem potvrzeno Vrchním soudem v Olomouci a nemocnice již ženě na základě pravomocného rozsudku peníze dle dostupných informací vyplatila. Lhůta pro dovolání před pár týdny marně uplynula a jedna právní bitva tím skončila.

Češi: Potraty si vzít nedáme

Česká právní úprava umělého přerušení těhotenství je ve smyslu § 27a odst. 3 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, zakotvena v zák. č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a dále v prováděcí vyhlášce ministerstva zdravotnictví č. 75/1986 Sb. S účinností od 1.1.1987 upustil český právní systém od konstrukce vytvořené zák. č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství, tj. od nutnosti zvláštního povolovacího řízení před interrupčními komisemi a od vázání umělého přerušení těhotenství na důvody hodné zvláštního zřetele. Projednávání před interrupčními komisemi a častá fiktivní konstrukce "důvodů hodných zvláštního zřetele" byly totiž v rozporu s osobnostní ochranou těhotné ženy a jejích blízkých (viz. Knap, K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Linde Praha a.s., str. 237).

Prvostupňový rozsudek ve věci nezdařeného potratu vyvolal značnou mediální bouři, v níž zaznívaly hlasy příznivců obdobných nároků (Matěj Šuster, Jiří Havel) i jejich morálních odpůrců (Tomáš Němeček, Jaromír Jirsa) s návrhem na řešení symbolickým odbytným ve výši jedné koruny. Vydání rozsudku i veřejná debata kolem něj se odehrály v České republice, léta Páně 2008, tj. ve státě, který má dlouhodobě uzákoněnou liberální úpravu potratů, což společnost majoritně schvaluje a nesnaží se většinově o změnu. 71 % Čechů je proti omezování práva žen svobodně se rozhodnout o ukončení těhotenství a to, že je potrat vražda dítěte, by napsala pouhá menšina zdejší společnosti (23% Čechů). Češi zkrátka říkají: "Potraty si vzít nedáme." Tuto společenskou situaci aktuálně vystihl i Miroslav Kalousek, když o potratech v souvislosti s odloženými a nyní již pomalu se blížícími volbami prohlásil: "Je to společenská realita upravená zákonem, a ať už si o tom myslíme cokoli, tak rozhodně nechceme zvyšovat frustraci dotčených žen hysterickou předvolební rétorikou.“

Slováci: Potraty nejsou v rozporu s Ústavou

Závěru, že česká zákonná úprava interrupcí obstojí z ústavního hlediska i z pohledu mezinárodních dokumentů, jednoznačně nasvědčuje nález Ústavního soudu Slovenské republiky sp. zn. PL. ÚS 12/01 ze dne 4.12.2007 vydaný ve zcela srovnatelných právních a značně obdobných společenských podmínkách (pravděpodobně dokonce o něco méně pro-choice zaměřených než u nás). Na základě velmi rozsáhlé právní argumentace týkající se i mezinárodních úmluv a evropské judikatury slovenský ústavní soud neshledal, že by potraty byly (s výhradou jediného ustanovení prováděcí vyhlášky) v rozporu s ústavou. Zájemce odkážu přímo na text tohoto rozhodnutí.

Pouze zdůrazním že slovenský Ústavní soud konstatoval, že rozhodování ženy o vlastní duševní a tělesné integritě a o jejích vrstvách, mimo jiné i to, zda počne dítě a jaký bude mít její těhotenství průběh, je ústavně chráněno. Otěhotněním (plánovaným, neplánovaným, dobrovolným nebo v důsledku násilí) se žena nevzdává svého práva na sebeurčení. Jakékoli omezování rozhodování ženy o tom, zda tyto překážky v autonomní seberealizaci míní snášet, a tedy zda v daném stavu těhotenství míní setrvat až do jeho přirozeného ukončení, proto představuje zásah do ústavního práva ženy na soukromí. Tento zásah může být ústavně oprávněný nebo ústavně neoprávněný. Hodnota spojená s ochranou nenarozeného lidského života v pomyslné hierarchii ústavních práv, principů a hodnot nestojí a vzhledem k formě svého ústavního vyjádření ani nemůže stát a priori výše než jiná ústavní práva, principy nebo hodnoty související s problematikou umělého přerušení těhotenství, in concreto právo na soukromí v jeho celostním chápání.

Dobré mravy jako ultima ratio

Korektiv dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) je obecně chápán jako krajní prostředek (ultima ratio), který nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv a tím i k nežádoucímu narušování principu právní jistoty. Porušenému právu je zásadně nutno poskytnout právní ochranu a lze ji odepřít pouze výjimečně právě s poukazem na institut dobrých mravů. Takové odepření výkonu práva se ale nikdy nemůže stát předmětem svévole soudce a mocenským vyzdvižením minoritních názorů ve společnosti, neboť pak by se jednalo o denegatio iustitiae.

Podmínkou pro to, aby některé etické zásady a přístupy bylo možno hodnotit jako dobré mravy, je jejich obecné zachovávání a sdílení rozhodující částí společnosti. Závěru, že dobré mravy jsou výsledkem obecného vědomí ve společnosti, jednoznačně odpovídá i judikatura vrcholných soudních instancí - Ústavního i Nejvyššího soudu. Ústavní soud dobré mravy interpretuje mimo jiné jako "obecně zachovávané a uznávané zásady" (II. ÚS 249/97 z 26.2.1998), Nejvyšší soud pak vyžaduje, aby byly "sdíleny rozhodující částí společnosti"
(3 Cdon 69/96 z 26.6.1997) s tím, že se musí jednat o "obecně uznávaná pravidla" (30 Cdo 664/2002 z 27.11.2003).

Soudobá společnost je však ohledně etického přístupu k potratům a otázkám s tím souvisejícím přespříliš rozštěpená a nejednotná, než aby bylo možno stanovit pro řešení těchto otázek převažující konsenzus a převládající a sjednocující mravní imperativ. V rámci přirozeného společenského konfliktu se zde mísí (převládající) názory zastávající právo ženy na svobodnou volbu (pro-choice) s názory zdůrazňujícími právo na život (pro-life) v jejich nejryzejších podobách s kompromisními názory v podobě etického schválení potratu toliko v případě některých indikací. Logickým důsledkem pro-choice přístupu k věci (uznání práva ženy na rozhodnutí) je pak přiznání nároku na náhradu škody či újmy ženě, jejíž právo volby bylo zmařeno. Zohlednění pro-life přístupu může mít za existující právní situace z hlediska zákona své místo v konkrétním případě toliko v odepření nároku žalobkyně s poukazem na rozpor s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák., tj. jako nároku amorálního s tím, že narození každého dítěte je požehnání, štěstí a dar a nikdy nemůže být chápáno jako škoda či újma.

Za dané společenské konstelace by bylo zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy nikoli zohledněním rozdílných etických přístupů ve společnosti, ale naopak jejich totálním nezohledněním a svévolným autoritativním vyzdvižením toliko jednoho z těchto názorů (v daném případě pro-life) bez existence potřebné většinové společenské shody. Etický argument, že narození každého dítěte je vždy požehnáním, darem a štěstím, ostatně dogmaticky nerespektuje právním řádem již zvolené řešení kolize práv a zájmů a vychází v tomto směru ad hoc z nesprávných premis. Kolize práv a zájmů mezi osobnostními právy ženy na straně jedné a zájmem plodu na život i zájmem společnosti na ochraně hodnoty nenarozeného života na straně druhé je v českém právním řádu v období prvního trimestru těhotenství, v němž k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně došlo, jednoznačně řešena ve prospěch svobodného rozhodnutí ženy, které je v rámci práva na soukromý život jako součást osobnostních práv kladeno nad ostatní kolidující zájmy. Z podstaty věci plyne, že žena, která využije svého (ústavně garantovaného) práva a umělé přerušení těhotenství v souladu se zákonem podstupuje, chápe začasté možnost narození dítěte právě jako újmu, které se chce v konkrétním případě vyvarovat, a nikoli jako požehnání, štěstí či dar. S cílem, aby ve své situaci nebyla tímto požehnáním a štěstím obdařena, hradí navíc žena v případech dle § 11 odst. 1 a 2 zák. č. 66/1986 Sb. příplatek či úhradu za umělé přerušení těhotenství. I při současné úrovni antikoncepce je množství žen, které se pro umělé přerušení těhotenství rozhodnou, v České republice počítáno v řádu desítek tisíc ročně. S vědomím možných výjimek (zejména v podobě zdravotních a eugenických indikací, majících však z právního hlediska své relevantní místo až po skončení prvního trimestru těhotenství) si lze jen stěží představit, že by tyto ženy podstupovaly natolik traumatizující zákrok, jakým interrupce je, a platily za něj případně i příplatkové či úhradové platby, pokud by ve své situaci možnost narození třeba i zdravého dítěte nechápaly právě jako hrozící újmu, které se zákrokem chtějí vyvarovat.

Etické úvahy proto nalezly své místo toliko v rozhodnutí soudu o výši přiznané satisfakce. Jakkoli jsou obecně komparace s částkou 240 tisíc (jednorázovým paušálem dle § 444 odst. 3 obč. zák.) nevhodné, zde bylo ad hoc tohoto limitu využito. Bylo by totiž výsměchem každému rodiči, který za úmrtí chtěného a milovaného dítěte může bez dalšího očekávat právě tuto částku, aby rozhodnutí soudu ve věci wrongful birth žaloby znělo na nárokované plnění v řádu statisíců.

To je vražda, napsala

Zvyšování frustrace nešťastných žen jejich hlasitou skandalizací není namístě (bylo již uvedeno, že stanovisko, dle kterého je potrat vražda dítěte, zastává pouze menšina zdejší společnosti). Za určitých okolností může dokonce nerespektování oprávněných zájmů těchto žen veřejností představovat i další neoprávněný zásah do osobnostních práv dotčených žen, jak dokládá pokračování příběhu Polky Alicje Tysiac. Tato žena byla po úspěchu před Evropským soudem pro lidská práva ve věci újmy způsobené nepovolením potratu při zdravotní indikaci skandalizována polským církevním časopisem, který jí vytvářel mediální stigma vražednice rovné nacistům. Polský soud poskytl ženě právní ochranu, když soudkyně Ewa Solecka ve zdůvodnění rozsudku prohlásila, že katolíci sice smí označovat potrat za vraždu, ale ne ve vztahu ke konkrétní osobě. Když jsme o tom v souvislosti s přednáškami pro studenty brněnské žurnalistiky s Martinem Škopem hovořili, shodli jsme se, že polská soudkyně projevila výrazný smysl pro proporcionalitu a vyváženost.

Závěr

Stát, jenž je dlouhodobě postaven na liberálním přístupu k otázkám potratů, ani společnost, která takové pojetí majoritně akceptuje, nemohou ženě, která byla dotčena ve svém výlučném osobnostním právu, odpírat právní ochranu před pochybením druhých při volbě, za níž si nese vlastní morální odpovědnost toliko ona sama. Při liberální právní i společenské konstelaci by bylo licoměrné vylučovat právní záruky fungování systému v podobě odpovědnosti každého za protiprávní jednání, v daném případě tedy odpovědnosti zdravotnického zařízení za chybné provedení interrupčního zákroku v rozporu s účelem tohoto zákroku a projeveným přáním ženy. Přiznání symbolické satisfakce ve výši pouhé jedné koruny by nepředstavovalo pro zdravotnická zařízení dostatečný stimul k respektování práv dotčených žen a takový rozsudek by ve vztahu k nedbalosti lékařů postrádal potřebnou informační a preventivní hodnotu. To tím spíše za situace, kdy se zejména pod vlivem mezinárodních dokumentů dřívější paternalistické pojetí vztahu lékař - pacient obecně stále více mění ve prospěch svobodného individuálního postavení a rozhodování pacienta, tj. ve vztah více či méně partnerský.
Celý příspěvek

Statistika a některé mýty o americkém právu náhrady škody

Před několika týdny jsem měl tu čest podílet se na mé druhé alma mater na panelu, který diskutoval chystanou novou knihu Stevena Croleyho Civil Justice Reconsidered. Chystaná kniha rozbíjí mnohá klišé o americkém právu náhrady škody ve věcech soukromoprávních deliktů (torts). Zatímco populární představa nejen mezi laiky, ale i některými právníky popisuje americký systém jako zasypaný beznadějně hloupými a nesmyslnými žalobami, Croley poctivou analytickou prací odkazuje takovéto názory do říše fantazie a „urban legends“. Na statisticky podložené empirie pak navazuje skvělá teorie civilního procesu. Ukazuje, že rozumně nastavený systém práva na náhradu škody ekonomice nijak neškodí, ale naopak ji prospívá. Croley dokonce argumentuje, že civilních žalob na náhradu škody není v USA hodně, ale naopak málo. V tomto postu podám několik zajímavých statistických údajů, které boří některé mýty o americkém právu.

Z celkového nápadu věcí k americkým soudům se dostane do skutečného řízení před soudem jen 3 % případů. Naopak 97 procent případů tedy končí, aniž žalobce kdy jen uvidí soudce. Cca jedna třetina případů je ukončena mimosoudní dohodou, v cca 10 % případů od pokračování řízení upustí žalobce, ve zbytku pak je žaloba bez dalšího odmítnuta, buď proto, že žaloba je odsouzena k neúspěchu i kdyby vše to, co skutkově žalobce tvrdí, byla pravda, event. proto, že důkazy sebrané stranami v průběhu předsoudní fáze (pretrial litigation), do které soud vůbec nezasahuje, se jednoznačně zdají favorizovat žalovaného (téměř nikdy se takto nerozhodne ve prospěch žalobce).

Z těch tří procent věcí, které se dostanou skutečně až před soudce, případně porotu, uspějí žalobci jen v cca polovině případů. Croley boří mýtus o tom, že žalobce v řízení před porotou má již jistý úspěch své věci. Opak je pravdou – v řízeních před porotou má žalobce dokonce menší šanci na úspěch než v řízení před soudcem bez poroty (51 % případů proti 65 %). Nejméně úspěšní bývají žalobci ve věcech týkajících se odpovědnosti zdravotnického zařízení za škodu (27 % úspěšnost), ve věcech odpovědnosti za vadu výrobku (40 % úspěšnost), event. pomluvy či jiného útoku na dobré jméno (defamation – 42 % úspěšnost), naopak největší úspěšnost mají žalobci v případech automobilových nehod (61 %), početné případy újmy na zdraví v důsledku budov z azbestosu (60 %), případně deliktů způsobených úmyslně (57 %). V žalobách proti zdravotníkům nejvíce vyhrávají žalobci proti zubařům (39 %), naopak velmi malá úspěšnost je v žalobách proti chirurgům (jen 23 %).

Statistika rozporuje též mýty o neuvěřitelně vysokých náhradách škody. V roce 2001 úspěšní žalobci ve věcech civilních deliktů (torts) vysoudili v průměru 27 000 USD (bez punitive damages – viz níže), jen 8 % verdiktů končilo částkami nad jeden milión. Největší náhrady jsou průměrně přiznávány v azbestosových věcech (1 650 000 USD) a v případě žalob proti zdravotnickým zařízením (422 000 USD, 30 % procent věcí překročí jeden milión), což ale souvisí se závažností škod v těchto věcech (u zdravotníků sice chirurgové nejméně prohrávají, pokud však již prohrají, platí největší průměrnou náhradu škody – 575 000 USD, v 36 % případů platí více než jeden milión).

Dalším velkým mýtem jsou punitivní (sankční) náhrady škody (punitive damages). Z úspěšných žalobců vysoudí punitive damages jen 5.3 %, průměrná vysouzená částka pak činí 25 000 USD (vyšší částka bývá u žalob na náhradu škody vyplývajících ze smluvních vztahů, kde je průměrná vysouzená částka dvojnásobná). Nejčastěji se sankční složky náhrady škody dočká žalobce v azbestosových kauzách (v 10.5 % úspěšných žalob, průměr je půl miliónu), v případech škody způsobené úmyslně (36.4 %, průměr 16 000 USD), zcela nejčastěji pak v případech útoků na dobré jméno (defamation), zde téměř v 60 % procentech úspěšných žalob (průměrná částka 77 000 USD). Výjimečná je naopak sankční složka náhrady škody u žalob proti zdravotnickým zařízením (jen 4.9 % úspěšných žalobců, zato průměrná částka je pak ale velká – 187 000 USD).

Zdrojem byla vždy BJS Survey data, vztahují se k roku 2001.

Celý příspěvek

Paradigma rovnostářství a smrtící komparace aneb Druhý krok do světa satisfakcí

Rudé kořeny náhrad imateriální újmy u nás popisuje Radoslav Procházka pod vypovídajícím názvem Všetkým telám rovnako v knize Komunistické právo v Československu. Součástí hodnotových pilířů socialistického práva byly "hmotárstvo" (jako výraz materialismu) a "rovnostárstvo" (netřeba překládat), což se projevovalo právě i v oblasti odškodnění za imateriální újmu. Společnost, která kombinovala tyto dvě hodnoty, usilovala, aby "všetkým tým núdznym telám" nadělila přibližně stejně, přivykajíc jejich nositele, že chtít více nebo méně než jiní je asociální a že netělesné potřeby jsou v porovnání s těmi tělesnými méněcenné. Právní věda v socialistickém Československu argumentovala v šedesátých letech, že odškodňovat citovou újmu v penězích by bylo nemravné. Vyloučení psychické újmy z katalogu přípustných nároků znamenalo vyloučení jiných než fyzických důsledků z režimu právní ochrany.

V oblasti náhrad škod na zdraví vše vedlo k zásadnímu omezení možnosti zohlednit při náhradě bolestného subjektivní útrapy poškozeného, k absenci úpravy psychické újmy jako samostatného titulu pro vznik odpovědnosti a k relativně striktní vázanosti soudu podzákonnými mantinely (tabulkami) směřujícími k paušalizaci imateriální újmy. V oblasti ochrany osobnosti pak socialistický zákonodárce objektivizoval potřebu ochrany osobní lidské cti výlučným vymezením jako společenské vážnosti a až do roku 1990 vyloučil finanční náhradu z katalogu přípustných satisfakčních nástrojů při imateriální újmě.

Parlamentní paušál za smrt a smrtící komparace

Část těchto paradigmat, v nichž byli osobnostně a profesně (z)formováni, bohužel u některých právníků přetrvává dodnes, novodobě posílena uzákoněním jednorázových náhrad dle § 444 odst. 3 obč. zák. Myšlenka paušalizovat tyto otázky do mezigeneračního střetu v justici by však byla příliš zjednodušující. Kupříkladu ctihodný kolega Miloš Holeček, bývalý předseda Ústavního soudu, který ochranu osobnosti již delší čas v prvním stupni na Krajském soudu v Brně soudí, je autorem jednoho z nejvyšších českých satisfakčních rozsudků (1,5 milionu za smrt člověka pro dva pozůstalé). Jde spíše o střet mezi dvěma způsoby uvažování: pozitivisticko-rovnostářským ("pojišťovny prosadily do zákona smrt za 240 tisíc, my s tím nic neuděláme a budeme naopak s limitujícím zákonným paušálem poměřovat i jiné případy – méně závažných - zásahů do osobnosti člověka") a humanistickým ("to je přece absurdní, výše paušálu je směšná, každý případ je třeba posuzovat individuálně a komparovat s nedůstojným paušálem za smrt v jiných případech obecně nejde vůbec").

Humanistický přístup přitom zdaleka nedosahuje až do oblačných výšin iusnaturalismu, kam v minulosti zamířilo Německo. V kauze princezny Soraya (BVerfGE 34, 269-293) byla konstatována existence "práva na víc" v podobě "přírůstku na právu" majícího své prameny v ústavněkonformním právním řádu. Byla tak akceptována náhrada nemajetkové újmy v penězích, ačkoli občanský zákoník její přiznání v daném případě neumožňoval s tím, že soudcovské rozhodnutí má vyplňovat mezeru v zákoně podle měřítek praktického rozumu a "podle fundovaných všeobecných představ o spravedlnosti panujících ve společnosti".

U nás samozřejmě příslušnou zákonnou normu pro přiznání dalších náhrad při úmrtí nad rámec § 444 odst. 3 obč. zák. v občanském zákoníku jednoduše nalezneme, a to prostým nahlédnutím do § 13 odst. 2 obč. zák. O žádný "přírůstek na právu" dovozovaný z říše práva přirozeného neběží.

Přestože se v české společnosti tradičnímu socialistickému rovnostářství stále velmi daří, neměl by být rovnostářský přístup k satisfakcím uznán v soudní praxi za správný. To napovídá i v minulém dílu zmíněný nález Pl. ÚS 16/04 (vydaný hned po roce účinnosti nešťastného § 444 odst. 3 obč. zák.), umožňující při usmrcení osoby blízké přiznat cestou ochrany osobnosti další satisfakce nad rámec jednorázových a kritizovaných náhrad, které jsou natolik paušální, že nemohou být vyčerpávající. V justiční praxi existují minimálně tři pravomocná soudní rozhodnutí, v nichž došlo k navýšení náhrad za smrt (u Krajského soudu v Brně na částky 400 tisíc až jeden milion korun pro jednotlivé pozůstalé). Život je hodnotou, která by měla požívat nejvyšší ochrany, čemuž částky dle § 444 odst. 3 obč. zák. příliš neodpovídají a jsou tedy nedostatečné. Dost na tom, že pokusí-li se pozůstalí vyžalovat důstojné satisfakce, jsou zpravidla nuceni absolvovat hned dvojí ubíjející soudní řízení: o jednorázové náhrady dle § 444 odst. 3 obč. zák. (v prvním stupni před soudem okresním) a o satisfakce dle § 13 obč. zák. (prvostupňově před soudem krajským). I to je jedním z důvodů, proč je u nás dosud naprosté minimum případů relativně důstojných odškodnění za smrt, resp. za takto intenzivní a nevratný zásah do práva na rodinný život.

Nejsou-li pak jednorázové náhrady za smrt vyčerpávající a dostatečné, nemohou sloužit ani jako mechanická pomůcka pro komparace v situacích jiných. Rovněž ústavní princip proporcionality náhrad stojí nad zákonem a nemůže být v důsledku lobbingu pojišťoven parlamentním paušálem za smrt popřen a vyloučen. Obdobné "smrtící komparace" či "limity smrtí", které občas spolehlivě zahubí šanci na důstojné zadostiučinění v případech s úmrtím vůbec nesouvisejících, kritizuje ostatně také Velký Beckův komentář k občanskému zákoníku (I. díl, s 183-184), byť bohužel nikoli například Nejvyšší soud. Ten při zamítnutí dovolání proti vrchním soudem přiznaným 30 tisícům za zneužití podobizny známé dýdžejky k reklamním účelům ohledně odvolacím soudem provedené "smrtící komparace" uvedl (30 Cdo 1123/2008 z 10.4.2008), že "s ohledem na výtku dovolatelky vztahující se k § 444 odst. 3 o.z. je nutno zdůraznit, že odvolací soud toto ustanovení ve svém rozhodnutí zmínil pouze v souvislosti s vymezením relací při hodnocení míry zásahu do různých složek osobnosti fyzické osoby. Je nepochybné, že takováto úvaha je zcela legitimní, přičemž však současně neznamená, že by toto ustanovení bylo přímo aplikováno na danou věc."

Eticky ospravedlnitelnou výjimkou z nevhodnosti takových komparací mohou být případy "krkavčích matek" domáhajících se satisfakcí za neoprávněné zásahy do soukromí v důsledku non lege artis interrupcí či sterilizací (wrongful birth a wrongful conception žaloby). U těch by skutečně mohlo být nemravné, kdyby soudy přiznávané částky přesahovaly "paušální hodnotu života". Přestože v těchto případech jde o zásadní ovlivnění právním řádem chráněného soukromého života žen v rozporu s jejich garantovanou svobodnou volbou, nebývají u nich z tohoto důvodu (dosud nepravomocně) přiznávané náhrady nijak vysoké a žalobami uplatňované statisícové částky jsou výrazně kráceny (chyby lékařů při zákroku i bezprostřední kontrole 80 tisíc, absence informovaného souhlasu při jinak bezchybném zákroku 30 tisíc).

Finální odškodnění může být i při existenci paušálních náhrad, které se neosvědčily a de lege ferenda snad jednoho krásného dne budou zrušeny, důstojné a přiměřené v pravém slova smyslu. Zájem původců neoprávněných zásahů a pojišťoven by obecně neměl převládat nad zájmy osob dotčených neoprávněným zásahem do osobnostních (a tedy i základních lidských) práv. Satisfakce, jak už její název sám napovídá, by měla být prostředkem k dosažení spravedlivého zadostiučinění a nikoli výsměchem poškozenému či (obecně) toliko symbolem ("půl penny"). Měla by naopak v důvodných případech působit i jako prostředek speciální a generální prevence. Inspirací by nám po zohlednění relací mohlo být sousední Rakousko, kde se prý už smrt odškodňuje v přepočtu 5 miliony (byl bych případně místním komentátorům vděčný za bližší informace).


Život za dvě a půl facky

Na závěr druhé dílu k zamyšlení o "paušální hodnotě života" a "smrtících komparacích" ještě úvaha Iva Šmoldase (u neprávníka omluvme neznalost nálezu Pl. ÚS 16/04, dožene to v jiných směrech):

"Zatímco myslitelé shodně soudí, že hodnota lidského života je nevyčíslitelná, zákonodárci, jimž není zatěžko vyčíslit cokoliv, dospěli už před dávnou dobou k názoru, že nikdo z nás nestojí za víc než za 240 tisíc korun českých. Takové je totiž nejvyšší odškodné, jaké může soud přiřknout pozůstalým po člověku, který sešel ze světa cizím přičiněním. Jak se takové částky zákonodárci dobrali, ví snad jenom pán Bůh, ale už pouhý fakt, že vůbec k nějaké, veskrze konkrétní sumě dospěli, mi přináší značnou úlevu, neboť mě to rázem zprošťuje nepříjemné povinnosti zpytovat svědomí a tázat se sám sebe, zda-li žiju život dostatečně hodnotný. Odpověď je totiž dávno známa. A já už proto nikdy nebudu říkat, že můj život nestojí za nic. To bych také mohl být obviněn ze lži, jelikož podle zákona zjevně za něco stojí. Třeba za 12 průměrných platů. Za jednu lehkou ojetinu nižší střední třídy. A nebo za dvě a půl facky uštědřené Davidu Rathovi, a to už je hodnota téměř nevyčíslitelná."
Celý příspěvek

Umělci pod okny soudu aneb První krok do světa satisfakcí

V reakci na nedávnou "petici celebrit" proti bulváru Miroslav Korecký s výstižnou nadsázkou napsal, že při nemožnosti vysoudit odpovídající odškodnění by umělcům více slušelo demonstrovat ne před trafikami, ale před Nejvyšším soudem. Pro tuto chvíli odhlédnu od absurdní představy davu umělců s planoucími pochodněmi, povolávajícího pod okny k odpovědnosti členy senátu 30 Cdo. Závěrem seriálu se k ní ale ještě s jistou obsesí vrátím. Předtím se pokusím zamyslet nad problémem adekvátnosti zadostiučinění u nás, a to v širších souvislostech. Zaberou čtyři díly, v budoucnu se dotknou rudých kořenů satisfakcí, tmavých hlubin smrti, trampot virtuální erotiky i maskulinních těl kulturistek. Zkusím přitom vyslyšet tradiční přání z ženských časopisů, chvílemi půjdu po povrchu a chvílemi i do hloubky.

"Milion, dva miliony berou, Jandové a jiní"

Památný Jakešův červenohrádecký výrok nelze ohledně úspěšnosti žalobců do ochrany osobnosti pomyslně transformovat ani po dvaceti letech. I když spektrum zásahů do typově značně rozdílných osobnostních atributů vykazuje mimořádnou pestrost, je stále ještě obecně nízká úroveň zdejších finančních satisfakcí nechvalně známa. Přestože postupně dochází k nárůstu přiznávaných částek, převládají omluvy a desetitisíce. Nikterak výjimečně už ale padají i statisíce (u závažných zásahů do osobnostních práv, zejména práva na rodinný život v souvislosti s úmrtím či fatálním zraněním člena rodiny). V několika málo případech, které se však dají spočítat na prstech jedné ruky nešikovného soustružníka po pracovním úrazu (jsou - pokud vím - tři, z toho dva pravomocně ukončené), byl již přiznán i onen "magický" milion na osobu, vždy u intenzivních zásahů do rodiny. Milion je prozatím v rámci české ochrany osobnosti pro jednoho člověka fakticky nepřekonatelným stropem. Sesterská oblast náhrad nemajetkové újmy týkající se škod na zdraví přitom postupně dospěla k částkám výrazně vyšším, u fatálních případů (kvadruplegií a poškození mozku) až kolem 15 milionů, byť jsou to samozřejmě lidská neštěstí, která neřeší "ani odškodnění v řádu HDP" (díky Romanu Žďárkovi za tento obrat). Pro oblast ochrany osobnosti ale stále platí, že člověk nemusí být zrovna zhrzenou celebritou, případně hyperkritikem české justice jako Tomáš Pecina, aby byl znepokojen. Nadává téměř každý. Dokonce i seriózní Velký Beckův komentář k občanskému zákoníku nevystavuje ohledně výše satisfakcí českým soudcům lichotivé vysvědčení (I. díl, s. 183-184): pořád jsou vzdáleny evropskému standardu "přiměřenosti".

Nemusíme hned předhánět Slováky s dvoumilionovým odškodněním pro Fica či dokonce Poláky s 11 miliony za záměnu dětí. Pro začátek postačí řádně aplikovat princip proporcionality náhrad prosazovaný v příbuzné oblasti nemajetkových škod na zdraví Ústavním soudem (III. ÚS 350/03 z 29.9.2005, Pl. ÚS 50/05 z 16.10.2007). Ústavní soud tento princip užívá se zcela zřejmým záměrem zabránit přílišnému podhodnocení nemajetkových škod a tedy i směšným soudním odškodněním. Nerespektováním principu proporcionality může dojít k zásahu do ústavně zaručených práv, a to konkrétně práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Podstatným kritériem v rámci tohoto principu Ústavním soudem výslovně zdůrazňovaným je i míra a intenzita zavinění toho, kdo se porušení práva dopustil. To poměrně neskrývaně inklinuje k dovození punitivní složky náhrad. Zákonný prostor pro zohlednění zavinění je při ochraně osobnosti zcela nepochybně dán. Při určení výše (i v zákonné rovině "přiměřeného") zadostiučinění soud totiž přihlíží nejen k závažnosti vzniklé újmy, ale i k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (§ 13 odst. 3 obč. zák.). Ústavní soud již dávno prohlásil (IV. ÚS 315/01 z 20.5.2002), že subjektivní prvek zavinění má při určování výše náhrad nemajetkové újmy svůj význam, podle disentního stanoviska Elišky Wagnerové (v rámci Pl. ÚS 16/04 z 4.5.2005 odlišného toliko k jiné právní otázce) dokonce význam "klíčový".

I "růžová Bible" (Knap, K a spol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 195) pokrokově dovodila, že v případě zlého úmyslu (např. záměrně skandalizovat a pomluvit určitou osobu) má soud svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným určením výše peněžitého zadostiučinění. Obdobně by měl postupovat v případě záměru původce neoprávněného zásahu zvýšit svůj majetkový prospěch (např. původce zásahu do soukromí určité prominentní osoby kalkuluje se zvýšeným odběrem svého tisku).

Ceny Stelly rozhodně nehrozí

Staromilec může namítat, že nejsme v Americe, ale v kontinentální Evropě, kde nemáme oblíbený americký institut punitive damages. Jsou to ale právě Principy evropského deliktního práva, které s významem zavinění pro stanovení náhrad počítají. Pro účely náhrady nemajetkové škody v případech osobní újmy (újmy na fyzickém a duševním zdraví dosahující míry uznatelné nemoci) i újmy na svobodě, důstojnosti nebo jiných osobnostních právech, stanovují, že stupeň zavinění škůdce musí být vzat v potaz, pokud významně přispěl k újmě poškozeného (čl.10:301.2. PETL).

Punitive damages jsou a zůstanou úplně jiným sportem. Ceny Stelly po česku ani odškodnění za kočku v mikrovlnné troubě v našich podmínkách rozhodně nehrozí. U nás jde nyní o to zbavit se obsahu postsocialistických plenek (o těch v příštím dílu), přestat satisfakce vařit podle babicovských receptů nevýrazných chutí a najít v sobě odvahu přiznávat v důvodných případech patřičně vysoké satisfakce. Je totiž třeba respektovat i apel Ústavního soudu (Pl. ÚS 50/05 z 16.10.2007) směřující k vyšší odvaze soudců obecných soudů v obdobných otázkách nehmotných škod.

Na odvolací soudy je v tomto směru a priori pohlíženo s nemalou skepsí, a to i mediální - viz. z posledních měsíců vrchní pražská satisfakce za planý poplach smrti (stopáž 14:38-19:12). Situaci bohužel neřeší ani Nejvyšší soud, který dovolání do výše satisfakcí aktuálně odmítá pro absenci zásadního právního významu věci (30 Cdo 2290/2007 z 5.3.2009 či 30 Cdo 2311/2007 z 26.3.2009), byť v minulosti nikoli výlučně (např. zamítavé 30 Cdo 1123/2008 z 10.4.2008 a dokonce i vyhovující 30 Cdo 1651/2004 z 28.2.2005 či 30 Cdo 1873/2006 z 28.2.2007).

Michal Viewegh u Ústavního soudu: šance ke změně?

Se zdrženlivým přístupem nejen Nejvyššího soudu (již zmíněné odmítavé 30 Cdo 2311/2007 z 26.3.2009) k otázce finančních satisfakcí se ostatně setkal i jeden z otců petice, komerčně nejúspěšnější český spisovatel. Z koketního požadavku pětimilionové satisfakce za bulvární „povídku o manželství a sexu“ vylosoval nakonec 200 tisíc. Docílená "výhra" není jednoznačná.

S ohledem na asketické a rovnostářské české měřítko jde snad i o relativní úspěch (statisíce) zvýrazněný navíc faktem, že ze strany odvolacího soudu došlo poměrně ojediněle k navýšení satisfakcí oproti rozsudku prvostupňovému (původně byly přiznány desetitisíce). Přiznaná částka není v žádném případě malá a nalhávat si opak při znalosti relací nelze.

Z hlediska požadavků speciální a generální prevence však tato "výhra" s přílišným efektem zřejmě spojována být nemůže. Pro celou oblast deliktního práva by obecně mělo platit, že myšlenka původce neoprávněného zásahu, dle které se mu porušení práva finančně vyplatí, je maximálně nežádoucí. Úroveň soudně poskytované ochrany osobnosti by tomu měla odpovídat, přičemž účinnější prostředek obrany než peníze soukromé právo jednoduše nezná.

Jako ve věci nezainteresovaný pozorovatel a současně člověk, kterého se tyto otázky profesně přímo dotýkají, budu proto k ústavní stížnosti spisovatele vzhlížet s určitým zájmem. David Kosař před časem upozornil na úspěch nedostatečně odškodněných obětí nemajetkové mediální újmy z Litvy před Evropským soudem pro lidská práva (Armonas v. Litva, Biriuk v. Litva). Ústavní soud před čtyřmi lety dovodil, že desetitisíce za ztrátu zdravé ledviny jsou protiústavně nízkým (disproporčním) odškodněním. Uvidíme, zda takový rozměr může platit i pro statisíce za veřejnou komerční lež.


Celý příspěvek

Uhl vs. Vesecká online

Osobnostní spor spojený s "kauzou Čunek" vyvolal na jaře tohoto roku na Jiném právu zajímavou diskusi mj. ohledně dělení výroků na hodnotící soudy a skutková tvrzení. V říjnu vydal Krajský soud v Hradci Králové rozsudek, kterým žalobu Petra Uhla zamítl a který stojí z velké části na posouzení daných výroků jako hodnotícího soudu a oprávněné kritiky. Žalobce na svých webových stránkách nabídl pohled soudu i pohled svůj (vyjádřený v odvolání a dalších podáních). Na této stránce naleznete hlavní podání a rozhodnutí ve věci; k argumentům a názorům v nich obsaženým je možné diskutovat pod tímto článkem.

Celý příspěvek

Michal Ryška: Kočka má devět životů, kolik zdraví má člověk?

Hned úvodem musím předznamenat, aby nedošlo k mýlce, že tento post nemá nic společného ani s mediálně známou kauzou střelby v jedné z pražských restaurací ani s politikou vůbec. Jeho předmětem jsou úvahy ryze soukromoprávní, a to otázky týkající se samostatnosti či naopak vzájemného vyloučení nároků z poškozeného zdraví při klasické náhradě škody na zdraví a při ochraně osobnosti.


Je asi všeobecně známo, že rozlišení náhrady škody a náhrady nemajetkové újmy je v občanském zákoníku de lege lata značně nedůsledné. V rámci náhrady škody jsou zákonodárcem poněkud nesystematicky zakotveny i nároky týkající se újmy nemajetkové, které Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4.5.2005 označil za "náhradu škody za nemateriální újmu", a to nároky na bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění a na jednorázovou náhradu při úmrtí blízké osoby. V rámci ochrany osobnosti se řeší náhrada újmy nemajetkové a ohledně odpovědnosti za škodu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnostních práv je zákonem odkazováno na ustanovení o náhradě škody.

S tím souvisí řada otázek. Nejvyšší soud se jednu z nich pokusil zodpovědět usnesením sp. zn. 30 Cdo 154/2007 ze dne 28.6.2007, ve kterém fakticky dovodil samostatnost nároků na náhradu škody na zdraví a na náhradu nemajetkové újmy při zásahu do osobnostního práva na zdraví. Dle tohoto rozhodnutí ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby (předpokládaných ustanovením § 13 obč.zák.) musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být příčinná souvislost mezi tímto zásahem a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem, přičemž dotčena tak může být jakákoliv z chráněných složek osobnosti fyzické osoby. Právo na ochranu zdraví je pak bez jakékoliv pochybnosti pro každého jedním z nejvýznamnějších, neboť má bezprostřední dopad na kvalitu existence fyzické osoby, resp. na její existenci vůbec. Lze proto uzavřít, že dovolatelka se mýlí, pokud dovozuje, že uplatnění nároků z titulu práva na ochranu osobnosti supluje resp. doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody podle ustanovení § 442 a násl. obč. zák. (resp. § 420 a násl. obč. zák.), neboť se jedná o zcela svébytné a samostatné nároky podmíněné rozrůzněnou sférou ochrany, kterou poskytuje občanský zákoník.

Existují však skutečně různorodé nároky na ochranu zdraví, jež má člověk (jak notoricky známo) jen jedno? Vždyť se přece říká: "Zdraví mám jen jedno, musím zaklepat." Mám s tím vnitřně docela problém a na celorepublikovém školení soudců specializovaných na ochranu osobnosti i aktuálně na gremiální poradě u Vrchního soudu v Olomouci jsem i navenek zjistil, že v tom nejsem zdaleka sám.

Netřeba připomínat, že právní podmínky pro uplatnění obou nároků jsou značně rozdílné v rovině práva hmotného (charakter odpovědnosti, jistota či pouhá reálná způsobilost vyvolání následku, účel náhrady, promlčecí doba) i práva procesního (věcná příslušnost soudu, princip koncentrace řízení, soudní poplatky).

I tak by ale měla platit obecná zásada non bis in idem, neboť se řeší stále stejný skutek (stejné poškození na zdraví), ať již nároky z něj vzešlé pojmenujeme (při odhlédnutí od nároků z materiální škody typu ztráty na výdělku a nákladů léčení) jakkoli. Je proto zcela irelevantní, zda se bavíme o náhradě škody, náhradě nemajetkové újmy, náhradě škody za nemateriální újmu či třeba o "červené rybičce", neboť pojmenování nároku samo o sobě je nepodstatné. Podstatná je totožnost skutku, osob i vznášených nároků na náhradu, byť jsou moudrým zákonodárcem pojmy "škody" a "nemajetkové újmy" de lege lata zmateny. Je tedy např. možné, aby se příbuzní na zdraví dotčené osoby domáhali ochrany osobnosti s poukazem na zásah do svého rodinného života, nemělo by však být v žádném případě možné, aby se tato osoba samotná pokoušela cestou ochrany osobnosti nahrazovat vlastní nároky na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění. To zvláště za situace, kdy dle náhradových předpisů (§ 2 odst. 1 vyhlášky zdravotnického ministerstva č. 440/2001) se za bolest považuje i každé duševní strádání. Rovněž tak vážné duševní poruchy vzniklé působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací patří v rámci ztížení společenského uplatnění do náhrady škody na zdraví (příloha 2 k vyhlášce, položka 016).

Ohledně správnosti závěrů Nejvyššího soudu o naprosté samostatnosti nároků mám proto nemalé pochybnosti a z nich vyplývají i pochybnosti další, jimiž se již samozřejmě Nejvyšší soud závěrem o naprosté samostatnosti nároků nezabýval.

Nemá-li ochrana osobnosti (podle dovolatelky, mne a řady dalších) dublovat náhradu škody na zdraví, měl by do ní spadat jen jakýsi "převis" neřešený náhradou škody na zdraví? Co to ale má být? Lze říci, že nemajetková újma nedosahující intenzity "vážné duševní poruchy" má být řešena v ochraně osobnosti a nemajetková újma této intenzity dosahující v náhradě škody? A může nám toto hraniční kritérium poskytnout pouhá vyhláška ministerstva zdravotnictví, když žádný předpis vyšší právní síly takové rozlišení nezakotvuje? To zvláště za situace, kdy se i dle Ústavního soudu v těchto případech jedná o "náhradu škody za nemateriální újmu" a zmatení pojmů učiněné nesystematickým zákonem je tak dokonáno?

Předem díky za chytré názory. Nechť Vám zdraví slouží!

Michal Ryška

Celý příspěvek