Výběrové řízení na asistenta soudce Nejvyššího soudu

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D., LL.M., předseda senátu Nejvyššího soudu, hledá kandidáta/kandidátku na pozici asistenta/asistentky.

Celý příspěvek

Výběrové řízení na místo poradce/poradkyně pro evropské právo u Nejvyššího soudu

Oddělení analytiky a srovnávacího práva Nejvyššího soudu hledá nového kolegu/kolegyni na pozici poradce/poradkyně

Celý příspěvek

Konference na Nejvyšším soudu: Binding Effect of Judicial Decisions

Vážení čtenáři,

v červnu bude Nejvyšší soud ČR organizovat hvězdně obsazenou konferenci na téma Binding Effect of Judicial Decisions. 
Celý příspěvek

Soudy on-line

Mám pocit, že se v posledních letech zlepšuje komunikace českých soudů navenek. Průkopníkem byl v mých očích Nejvyšší správní soud. Pokud se nepletu, jako první umístil na svůj web fotky soudců. Jeho web patřil k těm v justici nejzdařilejším. Nejvyšší soud má od letoška nové webové stránky. Taky už se na nich můžeme podívat na jeho soudce. Oběma webům ale podle mě „chybí jiskra“, kterou bych od nich v roce 2016 čekal. V posledních letech pak podle mě boduje zejména Ústavní soud. Má sice taky nový webový kabát, ale jako jediný se vydal na sociální sítě. Facebook Ústavního soudu i jeho Twitter je stále víc a víc sledovanější. Mám přitom pocit, že se Ústavnímu soudu díky sociálním sítím daří lépe a efektivněji informovat veřejnost o svých rozhodnutích a své roli. Stále je ale co dohánět.

Celý příspěvek

David Zahumenský, Tereza Šíblová: Měl by Nejvyšší soud ČR zasílat dovolateli vyjádření k dovolání?

Cílem tohoto textu je poukázat na praxi Nejvyššího soudu ČR (NS), která spočívá v tom, že NS stále mnohdy nezasílá vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství (NSZ) k podanému dovolání v trestní věci účastníkovi, který toto dovolání podal. S odkazem na již existující judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) bude argumentováno, že takový přístup nerespektuje zásadu  kontradiktornosti řízení, jež tvoří součást  práva na spravedlivý proces.

Celý příspěvek

Výběrové řízení na místo poradce/poradkyně pro evropské právo u Nejvyššího soudu

Zahraniční oddělení Nejvyššího soudu hledá nového kolegu/kolegyni na pozici poradce/poradkyně pro evropské právo.
Celý příspěvek

Doktrína precedenční závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu po sedmi letech

Než skončí mé měsíční hostování na Jiném právu, rád bych dostál svému slibu a uveřejnil také post z oblasti ústavního práva. Uplynulo již více než sedm let od rozhodnutí Slovenské důchody VI, v němž Ústavní soud ČR (prostřednictvím svého čtvrtého senátu) formuloval doktrínu precedenční závaznosti svých rozhodnutí. Za tuto dobu je patrné, že obecné soudy, zejména NSS, si doktrínu precedenční závaznosti osvojily a ve své judikatuře ji dále rozvíjejí. Největší problémy při aplikaci této doktríny tak dnes nepůsobí odpor obecných soudů, nýbrž absence jasné a jednotné rozhodovací praxe Ústavního soudu.

Celý příspěvek

Lukáš Křístek: Nejvyšší soud nahrazuje judikaturu a obchází moc zákonodárnou i výkonnou

Nejvyšší soud na svých internetových stránkách a také v denním tisku prezentoval v půlce dubna metodiku, kterou sestavili někteří soudci nejvyššího soudu a další zainteresovaní lidé. Jedná se o Metodiku k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění) podle § 2958 občanského zákoníku. Metodika je prezentovaná na www.nsoud.cz. Soud prostřednictvím svého občanskoprávního a obchodního kolegia doporučuje ostatním soudům, aby metodiku využívalo, a aby v rozhodnutích zdůvodnily svůj postup podle pravidel v ní nastavených.

Impulzem pro vznik metodiky je § 2958 nového občanského zákoníku: „Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“

§ neupravuje konkrétní postup, ten moc zákonodárná nechala na moci výkonné či soudní. Analogii můžeme vidět ve „větším než malém množství“, kdy moc zákonodárná použitím záměrně neostrého termínu nechala výklad na moci výkonné či soudní. Problém je řešen judikaturou.

Protože § 2958 neobsahuje zmocňovací ustanovení, nemůže být daný problém řešen vyhláškou ministerstva. Pokud by se moc výkonná rozhodla problematiku upravit, může tak učinit prostřednictvím vlády, respektive vládního nařízení. Vláda takto v minulosti řešila například stanovení výše úroku a poplatku z prodlení. Z denního tisku se dovídáme, že ministerstvo spravedlnosti nenavrhne zahrnout metodiku do plánovaných novel občanského zákoníku. "V zákoně nikdy nevystihnete veškeré nuance poškození, ke kterému došlo," vysvětlila Válková.

Při normálním běh věcí, by se v průběhu let daná problematika řešila judikaturou, což pokládám za standardní (zdlouhavý) postup. Nicméně utváření judikatury je postup, při kterém strany sporu argumentují, názory se tříbí, soudní jednání je veřejné, noviny referují, atd.

Nejvyšší soud zvolil jiný postup, a domnívám se, že se jedná o postup, který je v rozporu s dělbou moci ve státě. 

Myslím, že soudci mají soudit. Soudci nejvyššího soudu mají navíc sjednocovat judikaturu, a to je vše. Pokud soudci iniciativně vytvoří metodiku, musíme se na ni dívat stejně, jako by ji vytvořil kdokoli jiný. I takto zpracovaná metodika musí projít diskusí, a protože se jedná o problém, který se může dotknout každého, měla by to být diskuse nejen odborná, ale i laická. Ohledně metodiky musí proběhnout diskuse ve společnosti. Pokud v diskusi bude metodika obhájena a bude odpovídat názoru vlády, pak ať vláda vtělí metodiku do vládního nařízení. Stane se pramenem práva, a bude moci být případně podrobena testu ústavnosti.

A právě široké diskuse se zde nedostává. Na internetových stránkách nejvyššího soud je sice formálně napsáno, že „metodika soudu nemá a nemůže mít závazný charakter“. Nejvyšší soud se však materiálně chová tak, aby bylo jasné, že podle dané metodiky bude rozhodovat.

Kromě metodiky na svých stránkách také upozorňuje, že budou organizovány speciální kurzy pro znalce, kteří podle metodiky budou chtít pracovat. A že právě tito speciálně poroškolení znalci budou danou problematiku řešit. Je už pro ně i přepravena excelovská tabulka, kam budou psát své zjištěné koeficienty.

Nejvyšší soud sám určuje pravidla, podle kterých bude soudit (metodika se tímto stává soudcovským pramenem práva). Aby pravidla byla pochopena dle jeho představ, soud upozorňuje, že danou problematiku budou řešit speciálně vyškolení znalci na metodiku. Školení bude garantovat fakulta vysoké školy, která se na metodice společně s nejvyšším soudem podílela. Na danou problematiku je již vyvinut počítačový program, a znalci budou jen „sázet“ koeficienty do excelu, až jim „vypadne“ výsledek. Znalec tak nebude řešit otázky odborné skutkové podle svých názorů, zkušeností a odbornosti. Stane se jen vyplňovačem tabulek. Obdobně, jako dnes znalci, kteří administrativně oceňují nemovitosti. K čemu pak budeme potřebovat moc zákonodárnou a výkonnou? Tento postup odporuje dělbě moci ve státě, znemožňuje odbornou i laickou diskusi o problému. Protože metodika není pramenem práva, znemožňuje či velmi ztěžuje i její ústavní přezkum.

Nejvyšší soud si vytvořil metodiku, doporučil ji nižším soudům. Nechá si na ni proškolit znalce, kteří mají dané případy řešit. Z materiálního hlediska nevím, kde bere soud jistotu, že metodika je správná. Otázka, kolik stojí lidský život je otázkou společenskou, a společnost by se k ní měla vyjádřit (nejvyšší soud řekl, že v současných cenách lidský život stojí cca 10 mil. Kč). Je to moc? Nebo málo?

Diskuse ani nezačala, a nejvyšší soud má jasno. Ví, jak bude soudit. Tříbení názorů v rámci odvolání a případně dovolání tím eliminuje. Metodikou nahrazuje moc zákonodárnou (ministerstvo nepočítá, že by navrhlo v rámci novely NOZ vtělit metodiku do zákona), i moc výkonnou (nepředpokládá se metodiku vtělit do nařízení vlády). Pro tento postup nejvyššího soudu jsem nenašel ani oporu v zákonu o soudech a soudcích.

Lukáš Křístek
Celý příspěvek

Tomáš Langášek: Opravdu jen technická novela zákona o Ústavním soudu?

Senát před několika dny bez větší rozpravy schválil novelu občanského soudního řádu (http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&T=686), jež kromě jiných věcí reaguje na nález Ústavního soudu z února tohoto roku [nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (147/2012 Sb.) – http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-29-11_1], kterým byla za protiústavní označena stávající úprava tzv. civilního nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Touto komplexní otázkou, jež si vyžádá vášnivé diskuse v míře stejné nebo i větší, jaká byla věnována zmíněnému únorovému nálezu Ústavního soudu, se zde nyní zabývat nechci. Doprovodná novela zákona o Ústavním soudu však přináší dílčí technické změny řízení před Ústavním soudem, které mohou výrazně ovlivnit jeho práci. Pojďme si ty nejvýznamnější představit.

Písemnost procesu versus stručnost odůvodňování

Asi nejvýznamnější a doslova optickou změnou je odstranění povinnosti konat ústní jednání. Podle dosavadního znění § 44 mělo být ústní jednání pravidlem. Upustit od něj Ústavní soud mohl jen tehdy (parafrázuji), když bylo lze ve věci rozhodnout pouze na základě písemných podkladů a jen když s tím účastníci (a vedlejší účastníci) souhlasili. Přitom Ústavní soud vede z povahy věci proces převážně písemný a rozhodnout jen na podkladě spisu lze v naprosté většině případů. Tato skutečnost některé senáty a soudce zpravodaje (případně jimi pověřené asistenty) vedla ke zautomatizované praxi, že o souhlas s upuštěním od jednání jsou účastníci a vedlejší účastníci žádáni již při prvotní komunikaci a zasílání textu návrhu k vyjádření, nadto s doložkou (opřenou o „přiměřenou“ aplikaci § 101 odst. 4 o. s. ř., ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu), že mlčení k dotazu znamená souhlas. Nechávám stranou, že taková žádost na samém počátku řízení zcela pomíjí logiku § 44, neboť v této fázi Ústavní soud prostě nemůže vědět, že od ústního jednání „nelze očekávat další objasnění věci“, a ze stejného důvodu ani nemůže spravedlivě žádat od účastníků a vedlejších účastníků řízení, aby se ještě před započetím shromažďování podkladů pro rozhodnutí zodpovědně vyslovili k tomu, že nebude třeba při ústním jednání něco objasnit. Ale budiž.

Je známo, v komentářové literatuře popsáno a kritizováno, že povinnost konat ústní jednání, v kombinaci s možností procesně jednodušeji odmítnout návrh bez jednání usnesením pro zjevnou neopodstatněnost, vedla v rozhodovací praxi Ústavního soudu k tomu, že meritorní nálezy jsou z naprosté většiny vyhovující (vyhovět návrhu totiž usnesením nejde), zatímco zamítavé nálezy jsou raritní (často s disentem, neboť k odmítnutí usnesením pro zjevnou neopodstatněnost nebylo dosaženo jednomyslné shody, tudíž muselo být věcně rozhodnuto nálezem dva ku jedné), ve srovnání s masou odmítacích usnesení. Ta přitom často na mnoha stranách ústavněprávně sofistikovaně argumentují, že návrh zjevně nebyl opodstatněný. Jinými slovy, odmítací usnesení jsou nepřiznaně zamítavými nálezy.

Novela mění § 44 tak, že Ústavní soud ústní jednání nařídí jen tehdy, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci – vůle účastníků a vedlejších účastníků může být napříště již jen indikátorem (nemluvě o tom, že nebudou tázáni), nebude však nadále pro Ústavní soud závazná. Posouzení, zda jednat či nejednat, bude zcela na něm (v praxi na soudci zpravodaji v souhře s předsedou senátu, případně předsedajícího pléna). Mezi přijetím zamítavého nálezu a odmítacího usnesení tak nebude praktického rozdílu co do procesních podmínek (kromě počtu hlasů v senátu) a soudci budou moci jemněji vážit i důsledky formy (závazný nález oproti více méně nezávaznému usnesení) a podle toho volit mezi zamítavým nálezem a odmítavým usnesením.

Mám-li mluvit za sebe, k příznivcům omezování ústních jednání nepatřím. Soud by měl být vidět, veřejně jednat, komunikovat s účastníky v soudní síni, poznávat za spisem reálné osoby a jejich příběhy. To, že je u Ústavního soudu asi obecně vnímáno ústní jednání jako zbytečná zátěž, pramení také ze způsobu, jak bylo od prvopočátků novodobého Ústavního soudu aranžováno (zdlouhavé a nudné čtení podrobné zpravodajské zprávy o dosavadním obsahu spisu, minimální prostor pro přirozené přednesy účastníků, převládající pasivita soudců pramenící z toho, že již mají věc mezi sebou mnohokrát „vydiskutovánu“ a rozhodnutí v podstatě připravené, zkušenost, že právní zástupci stran při ústním jednání zpravidla nic nového nedodají, což ani není žádoucí, protože tak mohli učinit dříve a písemně). Možná by stačilo angažovat nějakého dramatika ...

Ale to jsem odbočil. Bude zajímavé sledovat, zda se odstranění povinnosti konat ústní jednání (resp. žádat účastníky o souhlas s upuštěním od ústního jednání) projeví na statistice zamítavých nálezů. Lze předpokládat, že do určité míry jejich zastoupení vzroste.

Svůj vliv však může mít další změna, a sice pokyn zákonodárce, že odmítací usnesení mají být odmítána stručně uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3). Tato změna uvnitř Ústavního soudu vyvolává vzrušenou diskusi – někteří v tom vidí dveře pro nepřijatelnou libovůli a diskriminaci, jiní ji vznešeněji označují jako otevření dveří pro praktické uplatnění principu výběru (model a certiorari), zaznívají též hlasy, že na dosavadní praxi obsáhlejších odůvodnění nic podstatného měnit nebudou nebo nehodlají.

Sám se kloním k těm, kteří tuto změnu za nějak významnou a podstatnou nepovažují. I dosavadní dikce § 43 odst. 3 umožňuje Ústavnímu soudu odůvodňovat odmítavá usnesení nanejvýš stručně (přeženu-li to, à la „ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, protože je zjevně neopodstatněná, pročež se odmítá“) a pohled do NALUSu odhaluje, že taková i existují, nadto zákon ani v novém znění nebrání psát odůvodnění obsáhlejší, ani nelimituje jeho maximální rozsah. Stručnost je tedy jen možností, využitelnou tam, kde je to vhodné. Podstatné pro dosavadní praxi odmítavých usnesení je totiž styl práce jednotlivých soudců a senátů. Pokud soudce pro úsporu svého času a energie vychází z resumé či konceptu zpracovaného asistentem, aniž by – spoléhaje se na něj – nutně studoval celý spis, anebo pokud se soudci v senátu neschází osobně, ale hlasují per rollam, bude i nadále nezbytné a do jisté míry i pohodlné, aby měli k dispozici předpřipravený koncept s podrobnou narací a argumentací, jenž se po získání dostatečného počtu hlasů jednoduše v soudní kanceláři přetaví ve formální usnesení; není pak ani žádný důvod usnesení proškrtávat a již hotové odůvodnění zkracovat. Změnu praxe a zkrácení odmítacích usnesení na jeden či dva odstavce by novelizace mohla přivodit jen za předpokladu změny stylu práce tak, že soudce zpravodaj při poradě senátu ve stručnosti kauzu pro své kolegy ústně „zreferuje“, načež se všichni na místě shodnou na tom, že má být odmítnuta z toho či onoho zákonného důvodu, a bezprostředně poté může být usnesení s takovým stručným odůvodněním vyhotoveno soudním tajemníkem, podepsáno a expedováno.

Cynik by dodal, že rozšíření této praxe by mohlo nakonec nezamýšleně vést i ke zlepšení pozice Ústavního soudu před soudem štrasburským, neboť se ukazuje, že jsou to právě odmítací usnesení s nekonzistentní argumentací v odůvodnění, jež Ústavnímu soudu před tímto mezinárodním soudem příslovečně podrážejí nohy – přitom co do výroku „ústavní stížnost se odmítá“ jde o tentýž výsledek řízení s tímtéž důsledkem pro účastníky.

Anonymizační (r)evoluce?

Další zajímavou změnou může být novelizace § 59 odst. 3, jenž upravuje tzv. anonymizaci jmen a názvů subjektů v publikovaných rozhodnutích. Dosavadní úprava stojí zjednodušeně řečeno na principu „anonymizuje se vše“, přičemž Ústavní soud při informování veřejnosti ať už prostřednictvím tiskových výstupů či zveřejňování rozhodnutí ve sbírkách a v databázi NALUS se snaží jen (více méně nejistou) cestou interpretace o maximálně možný zužující výklad tohoto ustanovení, aby nebyl popotahován přísným a obávaným Ú..Ú, jehož jméno neradno vyslovovat (tak např. jsou striktně anonymizovány jen údaje osobní vážící se k osobám fyzickým, naopak se neanonymizují údaje o právnických osobách soukromého práva nebo veřejného práva nebo o zvláštních procesně legitimovaných subjektech, ani jméno a příjmení členů jejich statutárních orgánů, údaje o orgánech veřejné moci ani jména a příjmení osob, které za tyto orgány vystupují jako úřední osoby, a plně jsou publikovány i údaje o advokátech, kteří při výkonu svého povolání vystupují jako právní zástupci stěžovatele, účastníků nebo vedlejších účastníků řízení). Novelizace dosavadní princip opouští – napříště se anonymizovat jména a příjmení zásadně nebudou, ledaže – a zde je zvolena stejná dikce jako v § 45 odst. 1 umožňujícím omezit účast veřejnosti na ústním jednání – je třeba je anonymizovat z důvodu ochrany důležitých zájmů účastníků řízení, státu anebo vyžaduje-li to mravnost (a taktéž stanoví-li tak zvláštní zákon, např. o soudnictví nad mládeží). Rozhodovat o tom má ten, kdo řídí vydávání sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, tj. předseda Ústavního soudu [nejlépe usnesením, aby na něj nemohl Ú..Ú či správní soud :-) – § 54 odst. 1 ve spojení s § 59 odst. 3, obdobně též rozhodování dle § 45 odst. 1]. Učinit tak může zřejmě kdykoliv, je-li to praktické a možné (tj. zřejmě asi ne poté, až je knižní svazek SbNU odeslán do tisku a vytištěn, naopak v případě elektronického NALUSu kdykoliv), z vlastního úsudku, anebo (zpravidla) na podnět toho, v jehož zájmu má být anonymizováno. Uplatní se zde tedy i obecný princip vigilantibus iura. Na účastníky řízení, resp. jejich právní zástupce, bude nová právní úprava klást úkol vážit též důsledek obracení se na Ústavní soud, spočívající v zanechání nepřehlédnutelné stopy v historii ústavního soudnictví a ve veřejném prostoru, případně – mají-li k tomu důvod – žádat včas o anonymizaci svých údajů při publikaci rozhodnutí. Předpokládám, že to nebude tak časté, takže publikovaná rozhodnutí budou srozumitelnější a bude na ně možné odkazovat i jménem stran, jako je tomu například před Soudním dvorem EU v Lucemburku či před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku – nález poslanec Melčák proti prezidentu Klausovi či usnesení Rath proti Poslanecké sněmovně tak již nebudou faktickými výjimkami.

Přezkum zákonů – elitní souboj institucializovaných amicorum curiae

Velmi atraktivní a podle mého dlouhodobě přínosnou změnou bude zavedení vedlejšího účastenství vlády a veřejného ochránce práv na základě tzv. odpovědi rozepře (§ 69 odst. 2 a 3). Ombudsman toto postavení měl i dříve, avšak jen v případě přezkumu podzákonných norem.

Lze uvítat, že se na jedné straně vyřeší letitý problém „prázdné židle“ před Ústavním soudem, jak o tom výstižně psal ve sborníku k desetiletému výročí existence zákona o Ústavním soudu Hynek Baňouch. Vyjádření komor Parlamentu jsou eufemisticky řečeno sterilní – přísně vzato ani nejde o vyjádření komor, o nichž by komora vedla rozpravu a hlasovala, nýbrž o vyjádření jejich vedení, které se (právě proto) omezuje jen na faktický popis legislativního procesu a informaci o poměrech hlasů v té či oné komoře (možnost nechat se zastoupit advokátem, jenž by vystupoval jako alter ego komory, parlament dosud nevyužil). Ústavní soud tak čelí poměrně jednostranné věcné argumentaci navrhovatele, což více či méně úspěšně, tu a tam, soudce od soudce, vyvažuje oslovováním těch či oněch úřadů, institucí či subjektů, jež coby „kamarádi“ soudu (amici curiae) mají k věci co říci, případně si soudci sami protiargumenty vymýšlí a následně si je i vyvracejí, což je zvláštní a poněkud náročné intelektuální cvičení.

Vláda tak – podle své volby – bude moci v každém řízení o kontrole norem hájit veřejný zájem na zachování napadené právní úpravy, resp. to, co za veřejný zájem aktuálně vládnoucí politická reprezentace považuje. Ostatně je to právě vláda coby kvalifikovaný nositel zákonodárné iniciativy, která nese primární odpovědnost za iniciování řešení situace způsobené derogací nějakého zákona Ústavním soudem v souladu s jeho všeobecně závazným právním názorem. Lze si dokonce představit, že dříve nebo později vznikne (tak jako existují zmocněnci pro Štrasburk a Lucemburk) úřad vládního zmocněnce pro zastupování před Ústavním soudem, s malým výkonným aparátem expertů, který by mohl profesionálně a pravidelně vládu před Ústavním soudem zastupovat, pečlivě sledovat dění v brněnské Joštově ulici č. 8, případně koordinovat legislativní iniciativy vlády poté, co Ústavní soud tu či onu část právního řádu deroguje pro rozpor s ústavním pořádkem (zájemci by se už už měli hlásit ve Strakovce!). Ombudsman naproti tomu se svým aparátem skvělých právníků z nedaleké Údolní a se znalostí „terénu“ může Ústavní soud zásobovat cennými informacemi o dopadech přezkoumávané právní úpravy v praxi, na lid obecný, a zbrojit proti argumentům zmocněnce vlády.

Krom toho, že si od těchto změn osobně slibuji perrymasonovské zatraktivnění jednání před Ústavním soudem, lze očekávat i zkvalitnění odůvodnění nálezů – neboť jejich kvalita se často odvíjí právě od kvality a hloubky argumentace účastníků řízení (aneb jak se u nás na Slovácku výstižně, byť poněkud syrově říká, „z [exkrementu] bič neupleteš“).

Vůbec nejpodstatnější změnou, již novela přináší, je však v úvodu zmiňovaná úprava přípustnosti ústavní stížnosti ve vazbě na nově univerzálně konstruované civilní dovolání, s parametry dosavadního dovolání – v našem žargonu – „céčkového“ [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Proto jen pro úplnost, zatímco dosud nebylo nutno toto dovolání vyčerpat z pohledu přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím odvolacích soudů, takže stěžovatel měl volbu, zda ještě zkusí Nejvyšší soud a teprve poté soud ústavní, anebo zda půjde přímo k Ústavnímu soudu, kde je to navíc zadarmo, nyní bude nutno vždy Nejvyšší soud o přezkum cestou dovolání požádat a teprve poté bude možné brojit ústavní stížností jak proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak i proti předchozím rozhodnutím soudů nižších (samozřejmě za předpokladu, že dovolání k Nejvyššímu soudu není ze zákona vyloučeno). Změna je to opticky drobná a tváří se jako elegantní (v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se slova „to neplatí“ mění na slova „to platí i“ a dále zůstává text stejný „... pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení“), avšak důsledky a možné interpretační varianty mohou být stejně dramatické, jako tomu bylo dosud při posuzování přípustnosti ústavních stížností ve vazbě na uplatněné či neuplatněné „nenárokové céčkové“ dovolání. Tož uvidíme.

Tomáš Langášek
Celý příspěvek

Ladislav Vyhnánek: May the Constitution be with you...

Víta Bártu Ústava provázela, a proto má nyní alespoň drobný důvod k radosti. Nejvyšší soud minulý týden vyslovil právní názor, podle něhož se na projev Víta Bárty učiněný v rámci jednání na poslaneckém klubu VV (eufemisticky nazývaný „nabídka poskytnutí výhodné finanční půjčky“) vztahuje indemnita podle čl. 27 odst. 2 Ústavy. V důsledku toho se tak část skutku, jehož se měl Vít Bárta dopustit, stala nepostižitelnou a řízení se dál bude soustředit pouze na otázky projevů učiněných jinde (doma, v restauraci) a samotného poskytnutí půjčky Kristýně Kočí a Jaroslavu Škarkovi. Vzhledem k tomu, že Vít Bárta byl v této otázce úspěšný, lze si jen těžko představit, že by se věcí mohl zabývat Ústavní soud (staré hříchy jako nález sp. zn. I. ÚS 35/94 budiž zapomenuty). Již proto je podle mého názoru na místě diskuse o tom, zda je výklad Ústavy provedený Nejvyšším soudem správný. V tomto postu se omezím jen na pár stručných poznámek a výchozích úvah, které doufám budeme mít možnost rozebrat v diskusi.
Nejvyšší soud svůj závěr odůvodnil (podle prozatímní stručné tiskové zprávy) tím, že se 1) jednalo o projev a 2) byla splněna i podmínka, podle níž musí být projev učiněn „v Poslanecké sněmovně nebo Senátu“ nebo „v jejich orgánech“. Ze znění zprávy se přitom prozatím zdá, že NS zařadil poslanecký klub do kategorie orgánů PS a nikoliv do kategorie „Poslanecká sněmovna“.

Případná polemika se závěry rozsudku se tak může odvíjet ve dvou rovinách. V první z nich se jedná o to, zda je „projevem“ míněn jakýkoliv projev (např. ve smyslu čl. 17 Listiny či čl. 10 Úmluvy) nebo zda by byla vhodná určitá teleologická redukce (např. dle obsahu, jen těžko podle formy). Druhá rovina se pak týká zařazení poslaneckého klubu pod pojem orgánů Poslanecké sněmovny, případně pod pojem „v Poslanecké sněmovně“. Dopad obou dvou rovin problému pochopitelně není omezen pouze na Víta Bártu, kterému zbylé části skutku stále budou přidělávat vrásky, nýbrž je podstatný i obecné chápání smyslu a výkladu indemnity.

Je chráněný každý projev?

První otázkou pochopitelně je, jestli je indemnitou pokryt každý projev, např. včetně veřejné nabídky odměny za vraždu určité osoby, či pouze projev „politický“. Samotný text Ústavy žádné omezení kategorie projevu neobsahuje. Mám však za to, že smyslem indemnity není nahodilá, nesystémová ochrana poslance, nýbrž ochrana poslance jako nositele určité ústavní funkce, která má již Ústavou částečně definovaný obsah, spočívající zejména v realizaci svobodné soutěže politických sil. Indemnita pak logicky směřuje právě k ochraně nerušeného výkonu této funkce (tj. k ochraně výkonu mandátu).

Proto je nepochybné, že hmotněprávní imunita musí krýt jakýkoliv politický projev, byť by šlo o projev kontroverzní, menšinový či o projev jinak v ČR trestně postižitelný (např. hate speech, podpora či propagace nacismu, zejména tedy verbální trestné činy). S ohledem na uvedené se rovněž přikláním k závěru, že i v případě pochybností, zda jde o politický projev ve shora nastíněném smyslu, musí být indemnita aplikována. Bylo by totiž proti smyslu indemnity, pokud by orgány státu mohly posuzovat, co je obsahem „správného politického projevu“ a pouze takovému by pak poskytly ochranu.

Otázkou však zůstává, zda indemnitu aplikovat i v situacích, kdy se jedná o zjevný exces z toho, co lze za politický projev považovat. Jako příklad lze uvést situaci, v níž by poslanec na živě přenášeném jednání vystoupil s nabídkou, že vyplatí milion korun osobně tomu, kdo zabije milence jeho ženy. V tomto případě jde nepochybně o projev, ten se však nijak nevztahuje k výkonu mandátu, nýbrž pouze k naplňování vlastního zájmu (navíc – řekněme – poměrně kontroverzního). Právě obdobné situace, tj. ty, v nichž je posuzovaný projev zjevně motivován osobním zájmem či prospěchem a nelze jej nijak rozumně vztáhnout k výkonu mandátu či obecně k politické činnosti, budou tvořit většinu excesů. Kloním se k závěru, že ve vztahu k takovýmto projevům je na místě provést teleologickou redukci a z ochrany poskytované ustanovením čl. 27 odst. Ústavy je vyjmout. Případ Víta Bárty považuji z hlediska zařazení do kategorie excesů za hraniční. Pokud bychom však dospěli k závěru, že 1) se jednalo o nabídku korupce a 2) korupce měla sloužit určitému osobnímu zájmu, pak by byl vztah k výkonu mandátu, jak jej pojímá Ústava, velmi slabý. Na druhou stranu si však lze představit argument, podle něhož je získání vlivu v rámci poslaneckého klubu zcela přirozenou součástí výkonu mandátu a jakýkoliv projev směřující k tomuto cíli, byť by byl jinak protiprávní, je indemnitou chráněn (nejsem si však jist, zda úmyslem ústavodárce bylo takto široký výklad výkonu mandátu chránit).

Místo projevu?

Druhou otázkou, byť nikoliv tak významnou, je povaha poslaneckého klubu. Ani Ústava ani zákon (i když použití zákonné terminologie pro výklad Ústavy je vždy problematické) totiž PK jako orgán sněmovny neoznačují. Přesto se však kloním k závěru, že z materiálního hlediska PK za orgán – minimálně pro účely čl. 27 odst. 2 Ústavy – považovat lze. Nejde přitom přirozeně ani tak o místo, kde PK jedná, nýbrž opět o účel, za nímž se jeho jednání koná.

S ohledem na uvedené bych se po určitém váhání klonil spíše k závěru, že v Bártově věci indemnita neměla být použita. S názorem NS, že se jednalo o projev, a to projev učiněný v orgánu PS, se ztotožňuji. Na druhou stranu však pokládám Bártovo jednání, jak bylo kvalifikováno soudy, za exces z výkonu mandátu poslance; takový exces pak s ohledem na smysl indemnity ústavní ochrany nepožívá.

Ladislav Vyhnánek Celý příspěvek

Michal Ryška: Úvaha nad legalizací „krádeží ve veřejném zájmu“

Jan Petrov před časem publikoval na Jiném právu velmi zajímavý post  Náhrada za vyvlastnění: Proč má převýšit obvyklou cenu. Dospěl v něm k závěru, že při vyvlastnění zpravidla nestačí nahradit obvyklou cenu vyvlastňovaného majetku, ale je naopak nutno „přihodit“ i bonus, který je odůvodnitelný: a) rizikem, že se částka odhadnutá znalcem odchyluje od skutečné tržní ceny majetku, b) cenou zvláštní obliby. V tomto duchu si pak položil i otázku, zda je § 10 zákona o vyvlastnění, nezohledňující tyto aspekty, vůbec ústavně konformní. V diskusi návazně Tomáš Pecina vyjádřil názor, že takový bonus („prémie“ nad obecnou cenu) může být chápán také jako náhrada za zásah do principu smluvní volnosti a autonomie vůle vyvlastňovaného.

Svět však rozhodně není ideální místo. Jako takový není založen ani na bezvýhradném přijímání inspirativních akademických úvah ze strany právní praxe. Ba právě naopak – existují případy, v nichž vyvlastňovaní (čti: vlastníci vyvlastňovaného majetku) na jakýkoli bonus mohou v klidu zapomenout. Jsou naopak nuceni soustředit se na boj o dosažení „pouhé“ obvyklé ceny majetku, k němuž je vlastnické právo ve veřejném zájmu odnímáno. Fakt, že i takový legitimní boj může být marný, dokládá konkrétní Nejvyšším soudem judikovaná kauza, v níž vyvlastňovaní nenašli zastání ani u vrcholného orgánu soustavy zdejší obecné justice.

Na Profiprávu byl totiž nedávno publikován rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 691/2010 ze dne 9.11.2011 s touto právní větou: „Až novelizací stavebního zákona č. 50/1976 Sb. na základě zákona č. 186/2006 Sb. došlo ke změně předmětného ustanovení § 111 odst. 2, kdy s účinností od 1. 7. 2006 bylo možno přiznat za vyvlastněnou nemovitost cenu obvyklou (tržní). Tato úprava byla následně zachována i v zákoně o vyvlastnění č. 184/2006 Sb. (§ 10 odst. 1 písm. a/), účinném od 1. 1. 2007. Poněvadž bylo vyvlastňovací řízení v posuzované věci uskutečněno ještě za účinnosti zákona č. 50/1976 Sb., a to navíc před jeho (v tomto směru) relevantní novelizací, bylo nutno ve věci při určení výše náhrady za vyvlastnění vycházet z ceny určené právními předpisy, tedy z ceny úřední. Zpětnou účinnost (retroaktivitu) následně vydaných předpisů, stavějících tuto otázku již na bázi ceny obvyklé, tu dovodit nelze.“

Mám-li tento právní jazyk převést v konkrétním případě na čísla, pak Nejvyšší soud vlastně řekl, že za majetek v (žalobci tvrzené) obvyklé ceně 5.991.760,- Kč je (u vyvlastnění do 30.6.2006) přípustné poskytnout administrativní náhradu v částce pouze 778.150,- Kč. Pokud však odhlédneme od těchto konkrétních čísel, je problém vyvlastnění za administrativní náhrady problémem obecnějším, přesahujícím hranice dané věci. Je totiž notorietou, známou nejen mně jako soudci, který občas soudí právě i věci vyvlastnění, ale známou obecně, že vyhláškové náhrady byly dotčenými vlastníky zpravidla vnímány jako nedostatečné. Také proto se nová právní úprava od obdobných praktik odklonila směrem k principu spravedlivějších (tržních) náhrad.

Co však s případy staršími, z nichž některé jsou stále ještě soudně projednávány? Lze právní názor Nejvyššího soudu, formulovaný v předmětném rozsudku, skutečně bez výhrad akceptovat? Domnívám se, že nikoli, přičemž důvody, které mě k tomu vedou, jsou dvojího charakteru:

1) Požadavek spravedlivé rovnováhy mezi poskytovanou náhradou a hodnotou majetku

Judikatura ESLP, tak jak ji např. shrnuje Jan Čapek v článku Právo pokojného užívání majetku ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (in Soudce č. 7-8/2008, s. 24-45), je ve věcech týkajících se čl. 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod založena na myšlence hledání spravedlivé rovnováhy mezi požadavky veřejného zájmu a ochrany základních práv jednotlivce. Tato rovnováha je narušena (jak vyplývá i z rozsudku ze dne 26.11.2009 ve věci Pešková proti České republice, stížnost č. 22186/03, in Právní rozhledy č. 9/2010, s. 339-342), pokud náhrada poskytnutá vyvlastněnému není v rozumném poměru k tržní hodnotě v době, kdy k vyvlastnění majetku nabytého v dobré víře došlo. Znalecké posudky nezohledňující aktuální tržní hodnotu vyvlastňovaného majetku přitom nemohou tvořit rozhodující podklad pro určení výše náhrady za vyvlastnění. ESLP v této věci současně konstatoval, že osoba zbavená majetku musí zásadně obdržet náhradu přiměřenou k jeho hodnotě, i když legitimní cíle veřejného zájmu mohou vyžadovat menší náhradu, než je plná tržní náhrada. Rovnováhy je dosaženo, pokud náhrada vyvlastňovanému je v rozumném poměru k tržní hodnotě majetku stanovené v době, kdy k odnětí vlastnictví došlo.

Člověk přitom nemusí být zrovna profesorem matematiky nebo ústavního práva, aby si dokázal spočítat, že je-li administrativní náhrada pouhým zlomkem ceny obvyklé, je něco v nepořádku a vzniklá disproporce není legitimní. Odpověď, jak dospět k odstranění této disproporce a nastolení rovnováhy, pak může hledat v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a v právu soudce posoudit soulad podzákonného právního předpisu (v daném případě vyhl. č. 122/1984 Sb., vydané na základě § 111 odst. 2 stavebního zákona, ve znění do 30.6.2006) s mezinárodní smlouvou.

Jak již totiž v souvislosti s principem proporcionality náhrad (u vyhláškových náhrad škod na zdraví) uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/05 ze dne 16.10.2007, ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy je soudce vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Soudce je tak oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Dojde-li k závěru, že jde o pravidlo chování, které je s nimi v rozporu, je soudce povinen takové pravidlo nepoužít.

V případech vyhláškových (administrativních) náhrad za vyvlastnění lze přitom jistě dospět k závěru ohledně rozporu vyhlášky s mezinárodní smlouvou, a to právě s odkazem na judikaturu ESLP, akcentující ve vztahu k čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě požadavek spravedlivé rovnováhy. Na tomto základě lze pak zamezit i do očí bijícím nelegitimním disproporcím mezi poskytovanou náhradou a skutečnou hodnotou majetku a tedy i uzavřít, že také za právního stavu před 1.7.2006 bylo možno za vyvlastňovaný majetek poskytnout spravedlivou náhradu (a šetřit tím podstatu ve veřejném zájmu odnímaného vlastnického práva).

2) Požadavek aktuální náhrady za vyvlastněný majetek

S hledáním spravedlivé rovnováhy úzce souvisí i požadavek aktuálního hodnocení ceny vyvlastňovaného majetku, resp. zohlednění prodlení mezi původním a konečným ohodnocením tohoto majetku (Zacharakis vs. Řecko). V tomto směru by dle mého názoru případné rozhodnutí soudu, odvíjené od aktuální tržní hodnoty majetku v době rozhodování soudu (tedy nikoli od administrativní ceny, zjištěné původně v řízení před správními orgány), nepředstavovalo nepřípustný průlom do zákazu retroaktivity. Nejen totiž, že by vyšlo vstříc požadavkům ESLP, ale plně by odráželo i princip, na němž je řízení dle části páté o.s.ř. postaveno. Tím není přezkum správnosti procesního postupu správního orgánu, ale nové (opětovné) meritorní rozhodnutí ve věci, o níž bylo dříve rozhodnuto jiným orgánem. Pro řízení dle části páté o.s.ř. současně neplatí princip vyjádřený v rámci soudního řízení správního v § 75 odst. 1 s.ř.s., tedy že soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu - obdobně srov. závěr zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, dle nějž rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu existujícího ke dni, kdy o věci rozhoduje (in Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 3/2005, rozhodnutí publikované pod číslem 485). I o starších věcech vyvlastnění by proto bylo třeba rozhodnout dle právní úpravy dané s účinností od 1.1.2007 zákonem o vyvlastnění, založeným v § 10 odst. 1 písm. a) právě na rozumném požadavku poskytnutí obvyklé ceny majetku.

Domnívám se, že právě zohledněním výše uvedených požadavků lze i v případech vyvlastnění, o nichž správní orgány rozhodovaly podle dřívějšího skutkového a právního stavu, dospět k rozumnému uspořádání vztahů a tím přispět k nalezení elementární spravedlnosti, k níž by měly úvahy soudce v materiálním právním státě směřovat. V opačném případě se totiž jaksi nemohu zbavit nepříjemného pocitu, že by soudy svým způsobem vlastně napomáhaly k legalizaci „krádeží ve veřejném zájmu“. Celý příspěvek

Rychlejší a snažší prohledávání judikatury NS: ju.wz.cz

Nejvyšší soud nabízí na svých webových stránkách kvalitní internetový vyhledávač judikatury. Jak jej co nejlépe využít, to bude téma některého z příštích postů. Nyní představím webovou aplikaci ju.wz.cz, která Vám práci s judikaturou podstatně zpříjemní a zrychlí. Znáte to: zadáte dotaz, zobrazí se seznam 200 potenciálně relevantních judikátů a Vy teď máte jeden po druhém pročíst. A přitom by často stačil pouhý pohled na okolí hledaného výrazu (vícepráce, § 3 odst. 2, ...), abyste poznali, zda je judikát skutečně relevantní a přečtete jej celý, anebo zda rychle přeskočíte na další. Z toho ju.wz.cz vychází: Z vyhledaných judikátů zobrazí jen relevantní pasáže, a to na jediné stránce. Tu můžete rychle projít odshora dolů a přitom kliknout jen na ta rozhodnutí, která Vás zajímají blíže. Výstup z ju.wz.cz znázorňuje tato ukázka, která přehledně shrnuje všechna rozhodnutí NS k § 575 obč. zák. (tedy k nemožnosti plnění). Vyzkoušel jsem si, že ju.wz.cz zrychlí rešerši judikatury přibližně trojnásobně.

Ju.wz.cz nabízí řadu možností; nyní se budeme zabývat tou uživatelsky nejpřívětivější. Představte si, že máte vyhledat veškerou judikaturu k § 575 obč. zák. K tomu byste na stránkách Nejvyššího soudu zadali přibližně následující dotaz:

"§ 575" AND ("obč. zák." OR "o.z." OR "OZ" "40/1964" OR "občansk* zákon*")

Tento dotaz říká: v dokumentu se musí vyskytovat výraz § 575 a dále aspoň jeden z výrazů: obč. zák., o.z., OZ, 40/1964 (číslo obč. zák. ve sbírce) nebo občanský zákoník ve všech možných pádech (občanského zákoníku, občanským zákoníkem apod.). (Je vidět, nakolik užitečná je standardizace, tedy např. skutečnost, že v SRN se občanský zákoník vždy cituje jako BGB.) Už to, zadávat takovýto dotaz, je otrava. A to navíc ještě musíte -- poté, kdy vyhledávač Nejvyššího soudu zobrazí seznam nalezených rozhodnutí -- jedno rozhodnutí po druhém rozkliknout a přečíst.

Jde to i lépe: Stačí přejít na stránku ju.wz.cz a tam v části A. zadat do první kolonky číslo 575, v druhé kolonce vybrat obč. zák. a poté kliknout na tlačítko Zvýrazni. Ju.wz.cz "za Vás" zadá výše uvedený dotaz na stránky Nejvyššího soudu, stáhne texty všech nalezených rozhodnutí, vyseká z nich relevantní části (tj. ty okolo výrazu § 575) a zobrazí je na jedné stránce.

Mimochodem: Tuto vlastnost jsem si vysnil někdy před třemi lety, když jsme začali připravovat nové stránky Nejvyššího soudu (protože tato vlastnost je užitečná, avšak nikoli klíčová a zároveň je výpočetně i programátorsky náročná, přiřadili jsme jí nižší prioritu). Přitom jsem si nevšiml, že už je dobře implementována, a to v systému EUR-LEX. Stačí si tuto databázi otevřít a v levém menu zvolit položku Pokročilé vyhledávání. Poté můžete: (i) přejít na záložku Display models (je naspodu okna); (ii) v objevivším se seznamu polí vybrat i pole Text; dále (iii) zatrhnout check-box Long-zoom; a konečně (iv) si ze seznamu vedle něj vybrat, jak rozsáhlý (v počtu slov) bude výtah, který EUR-LEX zobrazí okolo hledaného výrazu.

Poznámky:

(1) Prosím o pochopení, že stránka ju.wz.cz se (zatím?) nachází na free-hostingu webzdarma. To může způsobit omezení rychlosti, případně i dostupnosti, a to mimo moji kontrolu. Nedokážu předvídat, nakolik masovější využívání ju.wz.cz přinese jeho zpomalení.

(2) Prohledávání desítek či stovek nalezených rozhodnutí ju.wz.cz je výpočetně celkem náročné. S tím souvisí, že se stránka zobrazující výňatky z rozhodnutí dopočítává (dotahuje) i desítky vteřin. Pokoušel jsem se naprogramovat indexaci, avšak rychle jsem zjistil, že na freehostingu je něco takového nereálné: velikost indexu (sestaveného slovníku) překračuje maximální kapacitu, která je webové stránce vyhrazena.

Indexace znamená: Počítač by např. přes noc postupně a na pozadí pročetl všechny judikáty a sestavil rychle prohledatelný slovník s údaji, v kterém rozhodnutí a na kterém místě se vyskytují která slova. Potom by se například při vyhledávání judikatury k § 575 obč. zák. mohl systém rychle podívat do předpřipraveného slovníku a okamžitě z něj vyčíst, kde všude se výraz § 575 vyskytuje. To by představovalo podstatné zrychlení oproti nynější situaci, kdy systém musí pomalu "pročítat" jednotlivá rozhodnutí a výraz § 575 v nich hledat.

(3) Ju.wz.cz je závislá na ochotě stránek Nejvyššího soudu připustit, aby z nich program "tahal" texty jednotlivých rozhodnutí. Věřím, že ju.wz.cz server NS příliš nezatěžuje a navíc šíří znalost judikatury NS v komfortu, který stránky NS (v současné době) neposkytují (stránky ÚS a NSS ovšem možnost, kterou ju.wz.cz přináší, rovněž nenabízí). Nevylučuji ovšem, že NS může v budoucnu ju.wz.cz "odstřihnout" od rozsáhlejšího přístupu; toto omezení by patrně bylo možné překonat indexací (srov. bod 2 výše).

(4) Internetový vyhledávač rozhodnutí NS je založený na standardizovaném a přátelském prostředí LotusNotes, s nímž ju.wz.cz může dobře spolupracovat. Nevylučuji, že v budoucnu bude ju.wz.cz sloužit i k zobrazování výňatků z judikátů NSS a ÚS, avšak vyžadovalo by to jisté programátorské úsilí.

(5) Výše popsaná možnost prohledávání judikatury k určitému paragrafu byla vytvořena tak, aby byla uživatelsky co nejjednodušší. Ve skutečnosti je ju.wz.cz (srov. část D. Expertní vyhledávání) dosti pružný nástroj obecně založený na principu: nejprve si něco vyhledáte vyhledávačem NS; potom si v ju.wz.cz vyberete, co se má zvýraznit, tj. kolem jakých výrazů se zobrazí pasáže vyhledaných rozhodnutí. Toto nejpružnější využití ju.wz.cz popíšu (a nápovědu k němu doplním) v budoucnu. Celý příspěvek

Michal Ryška: Učitelka nechtěla pustit manžela do bytu aneb Soukromí před soudem a média

A zase to mimino

Před časem jsem se v rozhovoru pro Aktuálně.cz kriticky vyjadřoval k činnosti některých sdělovacích prostředků, které bez respektu k zájmům žalobkyně i jejího nezletilého dítěte zveřejnily jméno, příjmení i obrazové záznamy (či fotografie) žalobkyně ve věci wrongful birth žaloby a tím umožnily její veřejnou identifikaci a skandalizaci.

V době před jednáním soudu poskytovaly dotčená žena i její matka a advokátka k celé kauze rozhovory celostátním médiím, která o soudním sporu přinášela zpravodajství - vždy se zachováním anonymity ženy, tj. bez zveřejnění jejího jména, příjmení a podoby. Protože se však na adresu ženy často snášela velmi nevybíravá kritika, vznesla úvodem jednání její právní zástupkyně návrh na vyloučení veřejnosti, který odůvodnila skutečností, že v posledních dnech je ve vztahu k její klientce i ve vztahu k ní samotné činěn nepřiměřený mediální nátlak a jsou zde obavy z negativních dopadů této kauzy a zveřejnění jména a podoby žalobkyně do rodinného života žalobkyně, zejména do jejího vztahu k nezletilé dceři.

Při zvažování vzniklé kolize mezi veřejným zájmem (tj. zájmem na veřejné kontrole justice a na dostupnosti a šíření informací ohledně společensky poměrně závažné kauzy) na straně jedné a právy a zájmy žalobkyně a zejména jejího nezletilého dítěte na straně druhé soud zohlednil právě i skutečnost, že žena sama již před jednáním soudu poskytla své soukromí médiím ke zveřejnění a dospěl k závěru, že z hlediska zajištění anonymity žalobkyně neřeší případné jednání "za zavřenými dveřmi" ničeho.

Samo vyloučení veřejnosti ze soudního jednání by totiž nutně vedlo pouze k tomu, že v důsledku vyloučení přímé veřejné kontroly soudního řízení by se zásadně zvýšilo riziko zveřejnění nepřesných informací a polopravd o věci ze strany sdělovacích prostředků v porovnání se situací, kdy zástupci sdělovacích prostředků jsou přímo u zdroje informací a mohou tedy o věci referovat přesněji, bez "informačních šumů". Vyloučení veřejnosti nemohlo samo o sobě anonymitu žalobkyně zajistit, neboť případné vyloučení veřejnosti by se týkalo pouze jednací síně (s tím, že vyhlášení rozsudku by i tehdy bylo veřejné), nikoli však budovy soudu, okolí soudu či jiných míst, na nichž by se žalobkyně v souvislosti s účastí na jednání mohla dostat do kontaktu se zástupci sdělovacích prostředků. Mělo-li tedy být důvodem vyloučení veřejnosti dle § 116 odst. 2 o.s.ř. vyloučení rizika zveřejnění jména a podoby žalobkyně, nemohlo vyloučení veřejnosti tento zájem žalobkyni zajistit.

Soud proto návrh na vyloučení veřejnosti zamítl s tím, že je věcí odpovědnosti jednotlivých sdělovacích prostředků, aby v podmínkách svobody projevu a práva veřejnosti na informace zveřejňovaly informace o případu způsobem věcným, přiměřeně respektujícím osobnostní práva žalobkyně a jejího dítěte, nikoli způsobem skandalizujícím osobnost žalobkyně a nerespektujícím zájmy nezletilého dítěte.

Návazné zveřejnění identity ženy některými sdělovacími prostředky pak bylo excesem z výkonu zpravodajské licence, neboť rozdílně oproti zpravodajství o kauze samotné nemohlo mít mediální odhalení identity ženy z objektivního hlediska pro společnost žádnou informační hodnotu. Z pohledu možného přínosu pro diskusi o otázkách veřejného zájmu bylo totiž naprosto bezcenné.

Voyerismus ve veřejném zájmu

Poměrně ilustrativně se zde projevilo to, co na prosincové konferenci o ochraně soukromí výstižně vyjádřila Kateřina Šimáčková ve svém příspěvku Voyerismus ve veřejném zájmu (zpravodajství a ochrana soukromí). V něm totiž mimo jiné poukázala na fakt, že i pro české televizní zpravodajství platí, že je mnohem jednodušší, levnější a výnosnější uspokojit touhu po senzaci a primitivní zvědavost než analyzovat skutečně zásadní otázky veřejného života. V těchto souvislostech zdůraznila, že motivací drtivé většiny sdělovacích prostředků v současnosti je udržení či zvýšení sledovanosti a z toho plynoucí zvýšení zisku příslušné korporace; na mediálním trhu není místo pro plnění role hlídacího psa demokracie či dokonce vytvoření platformy pro společenskou diskusi. Cíli uspět na mediálním trhu jsou pak bez váhání obětovány hodnoty novinářské etiky či ochrany slabých či bezprávných lidských bytostí.

Do takto rozdaných karet poněkud (pro účely trestního řízení) zasáhl „náhubkový zákon“, který jsem ve vztahu k ochraně obětí chválil zde. Jeho dosah je však poměrně omezený a netýká se již např. situací, kdy jsou (primární či sekundární) oběti trestného činu nuceny žádat náhradu materiální či imateriální újmy v občanském soudním řízení (tedy mimo rámec adhezního řízení).

„Nechtěla pustit manžela do společného bytu“

V daném kontextu se pak jeví být mimořádně zajímavým aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2563/2009 ze dne 27.1.2011.

V konkrétním případě uveřejnila žalovaná obchodní společnost VLTAVA-LABE-PRESS, a.s. v Kroměřížském deníku článek, umístěný na titulní straně na čelném místě s velkým a tučným nadpisem „Nechtěla pustit manžela do společného bytu“, ve kterém popisovala průběh jednání u Okresního soudu v Kroměříži, který projednával obžalobu podanou na žalobkyni. Žalobkyně byla (dle textu rozhodnutí) obviněna z trestného činu "neoprávněného zásahu do práva domu, bytu či bytového prostoru" (správně "neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru"), když nechtěla bývalého manžela poté, co jí několikrát napadl, pustit do bytu. V článku, v němž je žalobkyně označena jménem a příjmením, povoláním a místem pobytu, je popisováno soužití mezi žalobkyní a jejím manželem, vztahy k rodičům, příteli a obdobné údaje z jejího soukromí.

Krajský soud v Ostravě žalobkyni – středoškolské učitelce v menším městě – přiznal finanční satisfakci 50.000 korun, když informace uvedené v článku neshledal nepravdivými nebo zkreslenými, dospěl však k závěru, že žalovaná uvedením jména a příjmení žalobkyně zasáhla do jejích osobnostních práv, in concreto do práva na soukromí. Dala tím bezdůvodně přednost právu na informace před právem na soukromí, neboť žalobkyně není osobou veřejně známou.

Vrchní soud v Olomouci přiznanou relutární satisfakci potvrdil. Konstatoval, že žalobkyni nelze vzhledem ke skutkovým okolnostem považovat za osobu veřejného zájmu, tj. zájmu převažujícího svou závažností pro veřejnost zájem na ochraně osobnosti. Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že uveřejněním článku došlo k neoprávněnému zásahu do práva žalobkyně na ochranu jejího soukromí ve značné míře, když okolnosti jejího soukromého života byly uveřejněny tiskem, a žalovaná bezdůvodně dala přednost právu na informace před právem žalobkyně na ochranu její osobnosti a soukromého života.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, v němž akcentovala mimo jiné fakt, že (tak jako např. novináři) jsou i pedagogičtí pracovníci osobami veřejného zájmu a jako takoví jsou povinni strpět veřejnou kontrolu své osoby i svého soukromí. Uveřejněné informace o trestním stíhání žalobkyně, byť pro čin spáchaný v souvislosti s jejím rodinným životem, s ohledem na povolání žalobkyně jako středoškolské profesorky, souvisejí přímo s její činností ve veřejném životě – vzděláváním a výchovou mládeže. V důsledku posouzení žalobkyně jako osoby veřejného zájmu pak měl odvolací soud (i soud prvního stupně) dospět k závěru o neexistenci neoprávněného zásahu do jejich osobnostních práv a to i pro další výluku – výkon subjektivních práv a plnění právních povinností tiskem dle článku 17 Listiny základních práv a svobod. Informace uveřejněné v článku čerpala autorka na veřejném hlavním líčení u soudu, přičemž k přítomnosti autorky v jednací síni neměl nikdo (včetně žalobkyně) námitek.

Dovolání žalované se v očích Nejvyššího soudu nesetkalo s úspěchem. Nejvyšší soud v těchto souvislostech pro účely zamítnutí dovolání uvedl: „Je nepochybné, že povolání pedagoga je spojeno s jeho veřejným působením, byť - např. oproti politikům – do značné míry limitovaným. Jistě je též pravdou, že na tyto pracovníky jsou kladeny též zvýšené odborné i morální nároky, takže v tomto smyslu podléhají kontrole veřejnosti, a to zejména té, která se s jejich prací setkává. Naproti tomu je však třeba zdůraznit meze takového posuzování, které je nutno stanovit jako přísnější oproti veřejně obecně činným a známým osobnostem (tj. politikům umělcům apod.). Lze mít za to, že až na výjimky bude nezbytné respektovat soukromí takové osoby v souladu s požadavkem obsaženým v čl. 7 Listiny základních práv a svobod, zejména jde-li o privátní vztahy v rodině. Lze proto souhlasit s odvolacím soudem, že žalovaná dala bezdůvodně přednost právu na informace před právem žalobkyně na ochranu osobnosti – konkrétně jejího soukromého života.“

Argumentace obsažená v rozhodnutí Nejvyššího soudu (a dle jeho obsahu ani v rozhodnutí soudu prvního stupně či soudu odvolacího) nikterak blíže neřeší skutečnost, že zpravodajství se týkalo informací z veřejného fóra, kterým projednávání kauzy před soudem bylo. I přes tuto slabinu (či možná naopak právě vzhledem k ní) však jednoznačně potvrzuje - úvodem již naznačenou - myšlenku, že i účastníci řízení mají do určité míry právo na ochranu svého soukromí ve vztahu ke sdělovacím prostředkům, které o kauzách referují.

Celý příspěvek

Michal Ryška: Komparace se smrtícím paušálem překonávány

O prázdninách 2009 jsem na Jiném právu publikoval sérii postů (1. díl, 2. díl, 3. díl a 4. díl) kritizujících obecnou nedostatečnost finančních satisfakcí přiznávaných českými soudy za (často velmi závažné) nemajetkové újmy při zásahu do osobnostních práv. Zmínil jsem přitom i fakt, že část soudní praxe při nelehké úloze "vyčíslit nevyčíslitelné" provádí tzv. „smrtící komparace“ – tedy jako k vodítku (či dokonce limitu) při stanovení náhrad v jiných případech přihlíží k paušálům při usmrcení osoby blízké nešťastně uzákoněným v § 444 odst. 3 obč. zák. (ještě restriktivnější úpravu lze nalézt v § 378 odst. 1 zák. práce).

S velkou radostí jsem si proto v tomto směru přečetl závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, ze dne 4. 11. 2010, které se týkaly vyčíslení přiměřeného zadostiučinění (v daném případě za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým soudním řízením).
Nejvyšší soud totiž v citovaném rozhodnutí mimo jiné shledal jako nedůvodnou námitku dovolatelky (tj. České republiky – Ministerstva spravedlnosti), že výše zadostiučinění musí být vždy nižší než paušál za smrt.

Nejvyšší soud v těchto souvislostech uvedl, že „[p]okládá za nedůvodnou námitku dovolatelky, že výše zadostiučinění stanovená podle postupu shora uvedeného musí být vždy nižší než částka, která je stanovena v § 444 obč. zák. jako odškodnění za smrt osoby blízké.

Evropský soud pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii (odst. 78) uvedl, že tam, kde stát zavedl kompenzační prostředek, musí Soud ponechat širší prostor pro uvážení, aby tak byla umožněna náprava souladná s právním řádem, tradicemi a životním úrovní daného státu. K tomu Soud dodal: „Bude zejména jednodušší pro domácí soudy odkazovat na částky přiznávané na vnitrostátní úrovni u jiných typů škod – například škody na zdraví, škody vztahující se ke smrti příbuzného či škody v případech pomluvy – a spolehnout se na své nejniternější přesvědčení, i když to bude mít za následek přiřčení částek nižších než těch, které jsou stanoveny Soudem v obdobných případech.“

Podle dovolacího soudu je ale nutno tuto úvahu Soudu interpretovat tak, že ve vnitrostátním prostředí může být vytvořen a aplikován vlastní model, podle něhož se dospěje k vyjádření celkové částky přiměřeného zadostiučinění, a to například na základě zkušeností z řízení o náhradě jiných typů škod. Zásadně ale nelze vycházet z nějaké absolutní částky či absolutně daného limitu a je nutno přihlédnout k okolnostem konkrétního, individuálního případu, jakož i k judikatuře ESLP.

Soud ostatně v témže rozhodnutí (odst. 80) uvádí, že „Soud je nicméně povinen ověřovat, zda způsob, podle něhož je vnitrostátní právo interpretováno a aplikováno, vede k důsledkům, které odpovídají principům Úmluvy tak, jak jsou interpretovány v judikatuře Soudu.“ Tento závěr je zdůrazněn jinými slovy ještě v odst. 81 téhož rozhodnutí. Z toho vyplývá, že způsob určování výše přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení může být obecně hledán v rámci vnitrostátního právního řádu, avšak výsledek takového postupu nesmí být zjevně nepřiměřený v porovnání se závěry obsaženými v judikatuře ESLP. Proto není na místě limitovat výši přiměřeného zadostiučinění ani částkou, která náleží pozůstalým za smrt osoby blízké podle § 444 odst. 3 obč. zák. Následování tohoto limitu by totiž v mnoha případech vedlo k tomu, že poškozený by i v případě poskytnutí odškodnění v penězích takto omezeného, zůstal kvalifikován jako oběť porušení Úmluvy, a účelu kompenzačního řízení by tak nebylo dosaženo.“

Přestože závěry Nejvyššího soudu se týkají otázky satisfakcí za nemajetkové újmy dle zák. č. 82/1998 Sb. (ve znění zák. č. 160/2006 Sb.) a jsou podmíněny i judikaturou ESLP v tomto typu věcí, není snad nereálné očekávat, že k úvahám o nevhodnosti „smrtících komparací“ by se soudní praxe mohla více přiklánět i v otázkách relutárních satisfakcí v režimu ochrany osobnosti, tj. dle § 13 odst. 2, 3 obč. zák. To zvláště za situace, kdy nemajetkové újmy v tomto režimu vzniklé jsou (při vší úctě k obětem soudních průtahů) se "zdlouhavými soudy" často zcela nesrovnatelné a kdy ve vztahu k nemajetkové újmě řešené v režimu náhrady škody na zdraví jsou "nůžky široce rozevřeny". Pro další vývoj judikatury v otázkách "vyčíslení nevyčíslitelného" je takové očekávání docela slučným příslibem.
Celý příspěvek

Pavel Uhl: Adresné a soukromé financování justice

Českými médii občas proběhne zpráva o tom, jak nová vláda usiluje o platové restrikce soudců a státních zástupců. Otázka financování justice je nepochybně palčivým problémem. Mnohým, a to i těm nejvíce zodpovědným, ovšem uniká, že existují zatím neozkoušené, leč slibné metody, jak financování resortu justice vylepšit. Jednu z nových metod nedávno, zatím poněkud nesměle, vyzkoušel dokonce Nejvyšší soud, známý to inovátor české justice.

Nedávno jsem jako advokát zastupující jednu stranu sporu v civilním řízení došplhal až na vrcholek soustavy obecných soudů a po neúspěchu v dovolacím řízení probral s klienty možnost ústavní stížnosti, kterou jsem poté jejich jménem podal. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu byl, co se týče odůvodnění, spíše skromnější. Stížnost tak musela předvídat všechny možné varianty argumentace proti jádru své myšlenky a byla tedy obsáhlejší. Normální advokátská rutina.

Krátce poté jsem byl nahlížet jménem svých klientů do spisu na Ústavním soudě. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti vyjádřil opět více než stručně na necelé straně textu. V závěru svého vyjádření se ovšem předseda senátu odkázal na svůj odborný článek v časopisu Jurisprudence, ve kterém napadený rozsudek komentuje a rozvádí. Inu, koupil jsem si tedy příslušné číslo Jurisprudence (stálo mě to 350,-Kč) a příslušný poměrně obsáhlý článek pana předsedy senátu jsem si přečetl (číslo 5/2010, str. 39-43).

Na úvod začíná autor svůj text osobní poznámkou, ve které mimo jiné uvádí, že „obvyklá časová tíseň při rozhodování nezřídka neumožní popsat všechny relevantní důvody rozhodnutí“. Zbývá pak jen dodat, že v onom článku těch důvodů napadeného rozhodnutí bylo o poznání více než v onom napadeném rozhodnutí. Ústavní stížnost jsem tedy mohl doplnit, aby byla úplná. Konečně jsem tedy věděl na čem jsem a stálo mě to jen 350,-Kč. Tato zkušennost mě pak otevřela poznání, že kapitálová použitelnost důvodů rozhodnutí je cesta jak dofinancovat justici. Chceme-li mít společnost založenou na vědění, musíme umět vědění prodat.

Existuje sice taková teorie, že by už samotné rozhodnutí mělo být srozumitelné a plně odůvodněné. Tato teorie ovšem vychází z poněkud staromódních představ o přístupu k právu. V dnešní době rozpočtové odpovědnosti si budeme muset zvyknout na to, že za pořádné odůvodnění si budeme muset připlatit. Ústavní soud nedávno rozhodl, že zdravotnické poplatky nejsou v rozporu s požadavkem na bezplatnou zdravotní péči, takže je zde určitá šance, že i nějaký ten příplatek za odůvodnění rozhodnutí projde testem ústavnosti. Celý systém se samozřejmě musí promyslet a pokud možno zliberalizovat. Příspěvky do odborných časopisů jsou honorované, čímž se vyřeší otázka adresnosti takto stranami sporu použitých prostředků, stejně jako vzájemné konkurence mezi soudci, protože o lepší odborné články bude samozřejmě větší zájem.

Výhodou této adresné metody financování justice je i to, že není nezbytné příliš měnit zákonné podmínky omezení výdělečné činnosti soudců, protože publikační činnost je v souladu se současným právem. Otvírá se samozřejmě několik otázek, jestli například nepřenechat volbu odborného časopisu stranám sporu. Honoráře a požadavky na odbornost a kvalitu článků se samozřejmě liší a strany si tak mohou škálovat kvalitu dodatečného odůvodnění. Třeba takové jedno číslo Bulletinu advokacie lze pořídit za pouhých 90,-Kč. S tím souvisí i otázka jestli na pole vzájemně konkurujících si časopisů pouštět veškerý registrovaný periodický tisk nebo jestli by byla zapotřebí nějaká licence (samozřejmě placená) poskytnutá Ministerstvem spravedlnosti. Může se totiž zdát problematické nutit soudce publikovat v časopisech nevalné pověsti, ale na druhou stranu třeba spory, které se týkají třeba staveb, by mohly být klidně dodatečně odůvodňovány v nějakém odborném časopise, který se věnuje stavebnictví.

V dnešní době, která se digitalizuje jak může, je zapotřebí hledat i jiné cesty zpoplatnění odůvodnění rozsudku. Jako možnost se jeví například doplnění internetové aplikace, ve které se zveřejňují rozhodnutí soudů, o nějaké tlačítko, na které si žadatel klikne a pak přes službu Premium SMS zaplatí určitou částku a systém mu zpřístupní další odůvodnění. Přechodnou překážkou této možnosti je současné omezení ceny jedné zpoplatněné SMS na 99,-Kč, což je cena české justice nedůstojná. Naštěstí se uvažuje o významném zvýšení cenového limitu.

Osobně bych se přimlouval i za možnost zpoplatněné žádosti podané přímo soudu, kdy podle množství vylepených kolkových známek, doplní soudce odůvodnění a nechá zaslat stranám. Tento systém by ovšem mohl narazit na to, že nákup kolků je finanční tok, který kontroluje Ministerstvo financí, jež by se mohlo pokusit na tomto toku nějak participovat ve prospěch jiných rozpočtových kapitol a bohužel na úkor adresnosti ve prospěch soudce. Tomuto nebezpečí lze nejspíš čelit pouze tím, že soudy (nejspíše jako celek) budou emitovat vlastní justiční kolky. Vedle ceny by na nich mohl být rovnou rozsah doplněného odůvodnění, jak je tomu nyní i na poštovních známkách, kde se uvádí typ služby.

Problém u všech způsobů přímé úhrady by ovšem nastal v případech, kdy by úhrada požadovala takovou délku odůvodnění, která by přesahovala možnosti dané kauzy. Některé velmi banální kauzy, jejichž podstata se vyčerpá na třech stranách, je obtížné odůvodnit třeba na stranách dvaceti. Byť musím přiznat, že některé soudy se obšírnou citací stokrát citovaných a spíše nesouvisejících textů, popisováním jednoduchých věcí složitě a středoškolským výkladem obecného práva na tento model velmi svědomitě připravují.

Zatím jedinou otázkou, jejíž řešení neznám, je otázka přezkumu rozhodnutí, jež si strany nenechají dostatečně doodůvodnit, popřípadě jak zpřístupnit orgánu přezkumu obsah jinde publikovaného odůvodnění rozhodnutí. Nemůžeme totiž připustit, aby strany používaly například ústavní stížnost, k tomu aby se dozvěděly, kde je rozhodnutí doodůvodněno, pokud si to samy nezaplatí. Za úplné popření základního principu nového financování justice by pak byla kacířská myšlenka, že by se doplněné odůvodnění muselo do spisu dokládat s předkládaným spisem. To by vedlo k tomu, že by institut ústavního soudnictví byl zneužíván k tak mrzkému účelu jako seznámení se s důvody rozhodnutí zdarma.

Zcela klíčový je pak nejspíš zcela neřešitelný problém, co dělat když se třeba takový Ústavní soud bude chtít bez ohledu na požadavek stran seznámit se skutečnými důvody napadeného rozhodnutí. Představa, jak soudci shánějí v okolních knihkupectvích různé časopisy, na které odkážou obecné soudy, je nepochybně v pořádku (ostatně, ne nadarmo se říká, jak je soud aktivistický). Zásadní problém nastane, když by někoho napadlo tyto časopisy pořizovat z rozpočtu Ústavního soudu. V takovém případě by selhal koncept zákaznického konceptu financování české justice, protože rozpočet Ústavního soudu je konec konců také součástí státního rozpočtu.

Doufám, že v diskusi zazní náměty a názory, jak tento problém řešit. Prozatím navrhuji po přechodnou dobu řešit problém tak, že se vyčká, dokud tento koncept neobstojí v testu ústavnosti jako celek. Do té doby se bude, byť nesystematicky, kopie odborných článků (samozřejmě se sebezapřením) prostě ke spisu přikládat. Až tento koncept v testu ústavnosti obstojí, tak se novelou zákona o Ústavním soudě zavede pravidlo, že soudci Ústavního soudu si tyto články obstarávají na vlastní náklady (to je ten zákon, na který Ústavní soud nemůže). Na, o a bude vymalováno. Jako velký fanda tohoto systému jen dodávám, že jsem pro jistotu shora citovaný odborný článek namísto Nejvyššího soudu do příslušného spisu Ústavního soudu pro jistotu v kopii založil, poté co jsem se k němu vyjádřil. Celý příspěvek

Ombudsmanské déjà vu

Poslanecká sněmovna bude v příštích dnech volit veřejného ochránce práv (ombudsmana). Podle zákona o veřejném ochránci práv se musí volba nového ochránce uskutečnit do 8. července, kdy uplyne 60 dnů od uvolnění funkce, k čemuž došlo 9. května úmrtím Otakara Motejla. Dvě kandidátky na funkci ombudsmanky vzešly ze Senátu – současná předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová a bývalá Motejlova zástupkyně Anna Šabatová, dva kandidáty navrhl prezident republiky – aktivistu Johna Boka a bývalou poslankyni za ODS Evu Dundáčkovou.



Zvolení Ivy Brožové, jakkoli by ji jinak bylo možno považovat za kvalifikovanou kandidátku, však brání závažná právní překážka. Právě s ohledem na osobu Ivy Brožové, respektovanou osobnost v čele Nejvyššího soudu, která pro nezávislost soudní moci učinila mnoho, se mi na tuto skutečnost neupozorňuje lehce, ale zákon v tomto případě hovoří zcela jasně. V případě jejího zvolení by nastala právně neřešitelná situace: Iva Brožová by nemohla složit do 10 dnů po zvolení slib, jak vyžaduje zákon, a nemohla by se stát ombudsmankou. Pokud by se přesto funkce ujala, byla by výrazně poškozena prestiž úřadu ombudsmana, důvěra v novou Poslaneckou sněmovnu a konečně i dobrá pověst pretendentky na tuto funkci. Újmu by zaznamenala i důvěra v Nejvyšší soud. Jak jinak hodnotit situaci, kdy by zákonodárný sbor zvolil ochráncem práv nynější předsedkyni Nejvyššího soudu v rozporu s právem, v rozporu se zákonem?

Předsedkyně Nejvyššího soudu je totiž v prvé řadě soudkyní. Může sice obratem odstoupit z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, soudkyní však i nadále zůstává. Funkce soudce se lze vzdát jenom písemným oznámením prezidentu republiky a v takovém případě funkce soudce podle zákona o soudech a soudcích zanikne až po uplynutí dalších tří kalendářních měsíců (§ 95 odst. 2 zákona o soudech a soudcích). Pokud by se Iva Brožová funkce soudkyně vzdala v červenci, byla by pro funkci ombudsmana volná až 1. listopadu 2010. Má-li Poslanecká sněmovna nového ochránce zvolit do 8. července, jak zákon předepisuje, je předsedkyně Nejvyššího soudu nevolitelná, neboť funkce se musí ujmout složením slibu do 10 dnů ode dne zvolení, jinak se na ni podle zákona hledí, jakoby nebyla zvolena (§ 4 odst. 3 zákona o veřejném ochránci práv). Pokud by přesto v rozporu se zákonem složila slib, na druhý den by její funkce ochránce stejně zanikla [§ 6 odst. 1 písm. d) zákona o veřejném ochránci práv]. Podle § 3 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv je totiž funkce ochránce a soudce neslučitelná (stejně tak § 74 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), a je to tak dobře. Vedle toho hrozí též použití cest soudních. Neúspěšní kandidáti by se například mohli bránit argumentací zmatečnou volbou, jíž se účastnil nevolitelný kandidát, a porušením práva na rovný přístup k veřejným a voleným funkcím za podmínek stanovených zákonem. Ani Kancelář veřejného ochránce práv, ani Poslanecká sněmovna, ani Iva Brožová jistě nemají na takových sporech zájem. Přitom Iva Brožová v médiích nepřímo vyloučila, že by se již funkce soudkyně před více než třemi měsíci vzdala, a těžko si také lze představit, že by se funkce soudkyně (a předsedkyně Nejvyššího soudu) vzdala ještě před volbou a vystavila se riziku nezvolení.

Sama předsedkyně Nejvyššího soudu na problém své nevolitelnosti v deníku Právo 23. 6. (zpráva s titulkem „Brožová: Favoritkou na ombudsmana je Kovářová“) reagovala tak, že by musela být ministryní spravedlnosti dočasně zproštěna výkonu funkce soudce. „Ale v tomto bych byla závislá na tom, jestli to výkonná moc učiní a výkonu funkce mě dočasně zprostí do doby, než uplyne ta tříměsíční lhůta,“ přiblížila Iva Brožová. Ministryně spravedlnosti v demisi Daniela Kovářová sice projevila v tomto směru ochotu („Pokud by si to ona sama přála, tak bych s tím žádný problém neměla“), toto řešení však použít nelze. Pomineme-li již sám o sobě bolestný fakt, že předsedkyně Nejvyššího soudu by se dobrovolně vydala do rukou exekutivy a cosi by, nedůstojně v podřízeném postavení, žádala od ministra spravedlnosti, je tato cesta podle zákona o soudech a soudcích vyloučena. Zákon totiž neumožňuje zproštění samotné funkce soudce, ale jen dočasné zproštění výkonu funkce soudce, a navíc jen z důvodů vyjmenovaných zákonem (§ 99 zákona o soudech a soudcích). Ty jsou taxativní a nelze je rozšiřovat, protože jejich smyslem je chránit nezávislost soudů a soudců; jak se ukazuje, i proti nim samotným. Mezi zákonnými důvody dočasného zproštění výkonu funkce soudce je jmenování k Ústavnímu soudu, mezinárodnímu soudu či pedagogická a odborná činnost pro Justiční akademii nebo ministerstvo, tedy situace, které lze považovat za pokračování, resp. vyvrcholení kariéry soudce a které nejsou se soudcovským posláním v rozporu. Osoba dočasně zproštěná výkonu funkce soudce je totiž i nadále soudcem. Žádný ze zákonem uvedených důvodů proto nelze použít k hladkému přesunu ze soudcovské funkce na pozici státního úředníka, byť by šlo o pozici prestižní a spojenou se jménem Otakara Motejla, jakou je úřad veřejného ochránce práv.

Vyloučena je výkladová alternativa, podle níž by funkce soudce složením slibu ochránce zanikla automaticky ex lege. Má-li funkce soudce zaniknout v důsledku nějaké právní skutečnosti, musí být tento následek výslovně zákonem nebo ještě lépe ústavním zákonem předvídán. Funkce soudce je totiž funkcí ústavní. Její zánik nemůže být předmětem interpretace nebo úvah na základě analogie. Příkladem může být čl. 22 odst. 2 a čl. 25 písm. f) Ústavy, které říkají, že mandát poslance nebo senátora zanikne dnem, kdy se ujme funkce prezidenta republiky nebo jiné funkce neslučitelné s funkcí poslance a senátora. Opačně to ale v žádném případě neplatí. Taxativní důvody zániku funkce soudce stanoví § 94 zákona o soudech a soudcích a žádný z nich nepočítá s tím, že by soudci funkce zanikla automaticky proto, že vykonává inkompatibilní funkci jinou. Taková situace je postižitelná toliko cestou kárné odpovědnosti. Podobnou úpravu, pokud jde o ústavní soudce, obsahuje § 143 písm. a) zákona o Ústavním soudu. A pokud jde o inkompatibilitu funkce soudce a veřejného ochránce práv, výslovná právní úprava v § 6 zákona o veřejném ochránci práv nestanoví nic o zániku funkce soudce, ale právě naopak, v souladu s ústavním významem obou konkurujících si funkcí jednoznačně preferuje zachování funkce soudce a stanoví zánik funkce ochránce. Vyšší prostě bere. Následná případná kárná odpovědnost soudce za to, že svým angažmá v jiné veřejné funkci zaviněně porušil svou povinnost nevykonávat vedle funkce soudce žádnou jinou funkci ve veřejné správě (§ 74 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), tím pochopitelně není dotčena.

Neobstojí ani snaha problém překlenout „ústavněkonformním“ výkladem – prý by mohlo jít o diskriminaci kteréhokoliv soudce, včetně předsedy Nejvyššího soudu, v právu na rovný přístup k voleným a jiným veřejným funkcím (srov. čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Zaprvé ještě nejsme tak daleko a nikdo (ani Poslanecká sněmovna, ani ministr spravedlnosti, ani předseda Nejvyššího soudu či kterýkoliv jiný soudce) si nemůže tuto otázku posoudit sám a rozhodnout, že platný zákon se na něj nevztahuje, byť by byl stokrát přesvědčen o tom, že není v souladu s ústavou. Tuto kompetenci stále má jen a jen Ústavní soud sám. Zadruhé, ono tříměsíční omezení soudců lze považovat za zcela přiměřené a v souladu s principy ústavy. Jeho ústavně souladný smysl vidím jednak ve snaze zajistit kontinuitu práce soudce a hladké předání jeho agendy s ohledem na ochranu práv účastníků jím řešených soudních věcí, jednak v omezení příležitosti soudců koketovat se zajímavými a lákavými nabídkami z jiných pilířů státní moci. Nic totiž není zadarmo. Nutno si uvědomit, že již sama kandidatura na exekutivní, legislativní či jinou státně mocenskou funkci může ohrožovat soudcovskou nezávislost a to, jak je veřejností vnímána. Má-li soudce politické či jiné ambice, musí se nejprve funkce soudce vzdát. Krátká, tříměsíční přechodná doba je z tohoto pohledu snadno ústavněprávně akceptovatelná. Ostatně, připodobnit ji lze vzdáleně konkurenčním doložkám známým z pracovního práva v soukromém sektoru. Zatřetí, ústavněkonformní výklad je nepoužitelný v případě, kdy zákon obsahuje zcela jasná a jednoznačná ustanovení. Taková ustanovení, jsou-li skutečně v rozporu s ústavou, lze jenom derogovat. Jejich zcela opačný, smysl a účel popírající výklad není výkladem ústavněkonformním, nýbrž svévolným.

Last but not least, celé je to situace déjà vue. V roce 2000 Senát navrhl Poslanecké sněmovně na funkci zástupce veřejného ochránce práv soudce Jiřího Vyvadila. Proti tomu se důrazně ohradil tehdejší poslanec Miloslav Výborný, dnes soudce Ústavního soudu, který před volbou v plénu sněmovny 12. prosince 2000 prohlásil: „ ... nerozumím tomu, jak může Senát Parlamentu České republiky navrhnout Poslanecké sněmovně nevolitelného kandidáta. Nevolitelného kandidáta pana doktora Jiřího Vyvadila. A nemyslím nevolitelnost ve smyslu politickém, ale ve smyslu ryze právním. ... Podle mých informací je bývalý senátor a předseda ústavně právního výboru Senátu pan doktor Jiří Vyvadil soudcem. Z toho vyplývá, že podle ... zákona o veřejném ochránci práv nemůže být současně soudcem a současně také zástupcem veřejného ochránce práv. Ony funkce jsou totiž ze zákona neslučitelné. Pravdou je, že se soudce doktor Jiří Vyvadil v případě svého zvolení může vzdát funkce soudce, na to má právo. Ale v tom případě podle zákona o soudech a soudcích jeho funkce soudce zanikne až po třech měsících, nikoliv dříve. Jakékoliv urychlení zde je nepřípustné a zákon je v tomto případě zcela přesný. ... Přitom podle zákona o veřejném ochránci práv musí zvolený zástupce veřejného ochránce práv složit slib do deseti dnů od zvolení, jinak jeho funkce zanikne. Z toho je snadno dovoditelné, což všichni chápeme, že nám Senát opravdu navrhl nevolitelného kandidáta, protože kdyby byl pan doktor Jiří Vyvadil zvolen zástupcem veřejného ochránce práv a i se vzdal [funkce] soudce, nemůže složit slib, nemůže se oním zástupcem stát, a je proto nevolitelný. Nechápu postup Senátu v této věci.“ (viz zde). Poslanecká sněmovna sice i o tomto kandidátu tehdy hlasovala, ale naštěstí dostal jen jeden hlas (viz zde; lze se domnívat, že i díky intervenci poslance Miloslava Výborného), takže žádný právní problém nevznikl a zástupcem Otakara Motejla se tehdy řádnou procedurou, ve druhém kole volby provedeném 25. ledna 2001, stala Anna Šabatová. Dnes však toto riziko znovu hrozí a Senát opět, neponaučen, navrhl Poslanecké sněmovně právně nevolitelnou kandidátku. Sluší se dodat, že ne všichni senátoři: senátorka Jiřina Rippelová na problém právní nevolitelnosti Ivy Brožové velmi slušně a taktně upozornila (stenozáznam z 23. června zde, na str. 40), nepochybně se stejně hlubokými rozpaky, jaké prožívám nyní já.

Jak jsem v úvodu předeslal, právě s ohledem na osobu Ivy Brožové se mi nepsal tento rozbor lehce. Jsem však přesvědčen, že přizpůsobovat právo a jeho výklad sympatiím vůči osobě, která požívá obecné úcty, je ve skutečnosti cestou do pekel, byť dlážděnou dobrými úmysly. To platí zejména o kandidátech na úřad ombudsmana, který je životně závislý na neformální autoritě jeho nositele. Obávám se, že jakékoliv pochybnosti nebo dokonce spory o legalitu volby nástupce Otakara Motejla by zanechaly obtížně odstranitelnou skvrnu nejen na jeho odkazu. Snížily by také důvěru, jíž tato instituce díky historicky prvnímu ochránci práv zatím stále požívá a která je klíčová pro obecnou přijatelnost a prosaditelnost závěrů, k nimž při svých šetřeních v kanceláři ombudsmana dospívají. Přiživily by hloupé řeči o úřadu ombudsmana jako o trafice. Nakonec by na tom nejvíc prodělali ti, kvůli nimž byla tato instituce zřízena, tj. ti všichni, kteří se do Brna na Údolní 39 utíkají s prosbou o pomoc a o ochranu.

Tento příspěvek vyšel ve zkrácené podobě v dnešních Lidových novinách. Titulek je redakční z Lidových novin.

Celý příspěvek

Olga Svobodová: Česká soudkyně versus německá uklizečka v zrcadle judikatury aneb kdo je v zemi zdejší (Evropě) nejutahanější?

Tento kousek čtení k zamyšlení pro prázdninový čas se pokusí navnadit k úvahám nad zásadní otázkou (ne)prázdninového bytí: Čím je člověk (jiný právník) pro společnost užitečnější? Nepřetržitou dřinou v oboru, jemuž věnuje většinu svých dní i nocí, nebo snahou co nejlépe vychovat další generaci, byť i za cenu letitého postavení mimo pracovní trh? Via media aurea, užitečné jsou role obě; otázkou zůstává, jak tu kterou užitečnost moderní společnost založená na právních základech reflektuje.

Začněme postřehem T. G. Masaryka s přesvědčením, že není nic praktičtějšího než dobrá teorie a nic modernějšího než četba klasiků: „Nádeník někdy mnohem více musí myslit než profesor: Jak nějakou tíži zachytit, jak ekonomisovat svou sílu; ovšem nepíše o tom knihy. (…) A naopak, jak vypadá tak zvaná práce duševní? Úředník, advokát, lékař, soudce – není při tom dost mechanické práce, šablony? To je tak mechanická a šablonovitá práce jako v továrně.“ (Citováno z díla Americké přednášky, 2.vyd., Praha: Čin, 1929. s. 12. Přednáška nazvaná „Jak pracovat“ byla proslovena v roce 1898.)

A opravdu, říká se, že (nejen) soudci a soudkyně „bouchají spisy“, děje se tak v pracovní době, na jejíž vyměření lze vztáhnout zákoník práce, výstupy jsou sledovány „od kusu“ a např. exekuční kauzy září šablonovitostí už zdáli tak, že není třeba ani začít číst a je jasno. Připustíme-li spolu s TGM, že manuální práce je s tou duševní v mnoha ohledech souměřitelná, dovolí nám srovnání relevantní judikatury poodhalit odpověď na úvodní (jakkoli spíše filosoficko-sociologickou) otázku.

V následujícím komentování rozsudků se zaměřím na jeden z nejstarších právem uznaných diskriminačních důvodů, příslušnost k ženskému pohlaví, a to v konkrétní otázce, jíž je právo na práci na částečný pracovní úvazek a důsledky jeho (ne)přiznání. Chtěla bych připomenout konkrétní kauzu z českých a moravských luhů a hájů (v jejímž řešení, mimochodem, šablonovitost v úvahách soudců vítaná nebyla). Coby lakmusový papírek případu poslouží související kauzy řešené dříve ESD.

Jen ještě místo televizní varovné hvězdičky: Prosím ty, kterým zmínka o čemkoli antidiskriminačním z různých příčin nedělá dobře, aby přece jen četli dále. Ti, kterým se otevírá nůž v kapse, mohou jít na pivo.

Zkusme si představit, že antidiskriminační právo je spíše nežli „drama“ prostě nově uvedený divadelní kus. V západním zahraničí už diváci sledují druhé dějství, u nás však, nultému poledníku navzdory, sledujeme teprve předscénu (co by její režii asi řekli pánové Voskovec a Werich, kdyby se stali jinými právníky?). Diváci zatím jen odhadují, co se z antidiskriminačního práva vyklube. Možná je to tím, že kontinentální divák (právník) nemá pod kůží onen způsob, jakým nové právo vznikalo, totiž od kasuistiky ke kodifikaci. Nadto nelze vystačit s mramorově skálopevnou dichotomií soukromé versus veřejné právo, chceme-li skutečně pochopit, oč jde (nároky na diváka jsou opravdu vysoké, tenhle kus se spíš podobá baletu než činohře).

Možná nejpodstatnější z bariér bránících pochopení antidiskriminačního práva je tato: kontinentální český právník obklopen horami neuvažuje tak jako jeho kolega otevřený moři a vůbec světu (například Holanďan) a postrádá zároveň zkušenost s diversitou v mezilidských vztazích (jakou má např. Brit). Svou roli navíc může sehrávat i neviditelná železná opona v nás, kterou zvenčí naráz zbořit nelze (toto jen odhaduji; z šedi minulého režimu si pamatuji jen ostravský nevypratelný popílek, frontu na mandarinky a marné pátrání po smyslu věty v průkazu Jiskry, pravící, že: „Jiskra se chce stát pionýrem.“ Proč, když výše v průkazce psali, jak je status Jiskry skvělý...?).

Na naši (před)scénu však jistě patří i důvody socio-ekonomické. Antidiskriminační právo jako právo vysokého civilizačního stupně prosazuje socio-ekonomické zájmy jdoucí částečně proti existující společenké praxi. Koncept materiální rovnosti zasazený mezinárodními úmluvami OSN, pěstovaný právem EU a šlechtěný judikaturou ESD má za cíl měnit společenské uspořádání tak, aby byla, v ideálním případě, odstraněna faktická nerovnost. Nejde pochopitelně o nastolení rovnostářské společnosti, ale o to, aby nikomu nebyly zmařeny příležitosti jen kvůli tomu, že náleží k určité skupině, se kterou sdílí některou stereotypně vnímanou osobní charakteristiku (v pozadí vymezení skupin ohrožených diskriminací – ženy, příslušníci etnických menšin atd. - je též patrný kasuistický přístup typický pro common law).

Koncept materiální rovnosti však není monolitem. Západní diváci proto v přestávce po prvním dějství vášnivě debatovali o otázce, co je všem přístupům zahrnutým do konceptu materiální rovnosti společné (může jít totiž o rovnost příležitostí či rovnost výsledků nebo o rovnost vztaženou k jednomu konkrétnímu ústavnímu právu). Jisté je, že aby mohlo být rovnosti dosaženo v sociální realitě, je vždy třeba zvolit komparátor čili odpovědět na to, ve vztahu k čemu (v čem) má být otázka rovnosti posouzena (rovnosti dosaženo).

V porovnání s diskriminačními důvody jako jsou rasa, pohlaví či náboženské vyznání nepatří důvod práce na částečný úvazek k oněm „podezřelým kritériím“, neboť jde „pouze“ o ekonomickou a sociální rovnost při slaďování práce s pečovatelskými povinnostmi jedince. Protože však zkrácené úvazky využívají v praxi ve velké většině ženy a osoby důchodového věku, mělo by podezření na nepřímou diskriminaci těchto skupin podléhat před soudem tzv. přísnému přezkumu (strict scrutiny).

Jak se výše uvedená východiska zrcadlí v našem pracovním právu? Představuje toto psané právo, v odborném žargonu poněkud zatemňujícím způsobem zvané „pozitivní“, skutečné praktické „plus“? Pravdou je, že zákoník práce situaci zaměstnancům ani zaměstnavatelům neulehčuje, protože dosud moderní flexibilní formy zaměstnání (mimo jiné ani podrobnosti institutu kratší pracovní doby) neupravuje; o chybějícím provázání s předpisy v oblasti sociálního zabezpečení a daní nemluvě. Zkrátka, sledujeme teprve předscénu...ostatně ani naši západní imaginární diváci neměli ještě po prvním dějství ohledně rozuzlení zápletky zcela jasno, přestože právo na práci na částečný úvazek svým hrdinům a hrdinkám na jevišti s pochopením přiznali. Z kontextu bylo totiž jasné, že z kratší pracovní doby svých zaměstnanců mohou profitovat i zaměstnavatelé – zaměstnanci jsou loajálnější, méně nemocní, pracují efektivněji, uspoří se režijní náklady na provoz apod.

Pomyslné kulisy pro souboje o spravedlnost v tuzemských soudních síních tedy příliš stabilní nejsou, jak si ostatně níže ukážeme. Nejprve ale ještě jedna užitečná statistická odbočka. Z výzkumu zpracovaného UNIFEM v roce 2007 vyplývá, že ženy vykonají 66 % světové práce, vyrobí 50 % potravin, ale vydělají jen 10 % příjmů a vlastní pouze 1 % majetku (viz text „Fact and Figures on Women, Powerty and Economics“ na http://www.unifem.org). Při interpretaci statistiky je třeba mít na paměti, že přesné kvantitativní vyjádření neplacené práce vykonávané ženami (péče o příbuzné apod.) je prakticky nemožné (jako vodítko se používají studie o využití času).

Pro toto pojednání je podstatné, že přes neoddiskutovatelný zájem společnosti na reprodukci (jinak se důchodový systém kolapsu nevyhne) vychází naše pracovní právo stále pouze z modelu ničím nepřerušované pracovní dráhy (tzn. ideálně celoživotně na plný úvazek a na pracovišti). Vystihuje to i závěr sociologického výzkumu o postavení rodičů na tuzemském trhu práce: „Český sociální stát funguje na principu oddělených světů, kdy svět práce a svět péče a rodiny jsou pro ženy a pro muže, kteří chtějí na péči participovat, definovány jako v zásadě neslučitelné.“ (Výzkum prezentovaly autorky A. Křížková a M. Vohlídalová v Sociologickém časopise č. 1/2009 na s. 31-60). Podle téže studie (s. 51) představují v současné době částečné úvazky v ČR jen 5 % celkové zaměstnanosti (z toho 8.6 % v populaci žen), ačkoli zájem o zaměstnání na částečný úvazek projevilo 40 % respondentek – matek dětí do 5 let věku. Naproti tomu např. v Dánsku tvoří částečné úvazky 24.3 % celkové zaměstnanosti (v populaci žen 36.8 %), v Německu 26.5 % (u žen 46.4 %) a v Nizozemí dokonce 46.6 % (u žen 75 %). (Skutečnost, že např. ve východních regionech Německa čelí zaměstnankyně aktuálně opačnému problému než u nás, tedy nesnadnosti přejít ze zkráceného úvazku na plný, ponechávám nyní stranou.)

Dostáváme se tak ke konkrétní kasuistice – drama před zraky západních diváků vrcholí. Přímo k otázce odepření možnosti pracovat na zkrácený úvazek se ESD, alespoň pokud vím, nevyslovil. Judikatura ESD je o krok dále, jak je vidět z následujících dvou příkladmo zvolených rozhodnutí. Věc Bilka (170/84, Bilka-Kaufhaus GmbH v. Karin Weber von Hartz) vyústila v definici nepřímé diskriminace v evropském právu (opět – koncept nepřímé diskriminace vyvinulo již common law v souvislosti s řešením rasové diskriminace, proto není ani v západní Evropě bezpodmínečně přijímán; příkladem liknavosti budiž k příliš sociologizujícím přístupům v právu skeptická Francie). Paní Weber, německá prodavačka, které společnost Bilka odpírala výhody systému zaměstnaneckého penzijního pojištění s odůvodněním nevyhovění požadavku zaměstnání na plný úvazek po stanovenou dobu, nakonec u svého pracovního soudu uspěla. Prokázala totiž, že k namítanému porušení čl. 119 (141) SES, jenž zakotvuje právo na rovné odměňování mužů a žen (dnešní článek 157 SFEU), došlo, protože vyloučení z nároku na penzi postihlo výrazně vyšší procento žen než mužů a společnost Bilka toto nebyla schopna objektivně ospravedlnit. V detailu: zaměstnavatel se pokoušel hájit tím, že záměrem vyloučení zaměstnanců na částečný úvazek ze systému bylo je od práce na částečný úvazek odradit, neboť obecně tito zaměstnanci odmítají pracovat kvečeru a o sobotách. Z pohledu společnosti Bilka proto bylo nezbytné zatraktivnit práci na plný úvazek otevřením penzijního systému pouze těmto zaměstnancům. Pouhá ekonomická výhodnost pro zaměstnavatele však soud o potřebnosti, přiměřenosti a nezbytnosti napadené praxe nepřesvědčila a tato byla shledána nepřímo diskriminační.

Stav, kdy navenek neutrální pravidlo diskriminovalo ve svých důsledcích, aniž by toto bylo objektivně ospravedlněno, konstatoval (mnichovský pracovní) soud i v případě paní Krüger (to je ta paní uklizečka z nadpisu:-)) (C-281/97 Krüger v. Kreiskrankenhaus Eberswalde). Paní Krüger pracovala jako uklizečka méně než 45 hodin měsíčně, a proto jí byl odepřen roční bonus (celý jeden měsíční plat k dobru). K námitce, že toto je nepřímo diskriminační, ESD nejprve konstatoval, že vyloučení zaměstnanců s kratšími úvazky z nároku na bonus je odlišným zacházením v porovnání se zaměstnanci na plný úvazek, a proto, shledá-li národní soud, že vyloučení, třebaže neutrální povahy, skutečně postihuje výrazně vyšší procento žen než mužů, bude nepřímo diskrimnační ve smyslu článku 119 (141) SES. Dle národního soudu tomu tak skutečně bylo a žalobkyně se mohla radovat. To bylo v Německu....a v České republice?

Dělníci svého oboru - soudci Nejvyššího soudu (NS) - v rozsudku č.j. 21 Cdo 612/2006 zůstali titulu arbiter elegantiae českého civilního procesu, který dle mého přesvědčení NS náleží, mnohé dlužni. Ačkoli rozsudek už není žádný košiláček (letos 5. června mu byly tři roky), do „školky“ ho nevzali. Zůstal ojedinělý, do světa odborné diskuse řádně nezačleněný (samozřejmě ne kvůli chybějícím znalostem trivia – krasopis se u tříletých nepředpokládá a soudce Drápal je pod ním podepsán řízením osudu;-)). Právě tak, jako v České republice není dostatek předškolních zařízení pro tříleté děti (což, jak uvidíme, paradoxně nebránilo NS v tom, aby posvětil přímou diskriminaci soudkyně s odůvodněním, že nenastoupila do práce před třetími narozeninami svého dítěte tak jako její kolegyně), nebyl ani tento tříletý rozsudek zatím dostatečně poměřen metrem antidiskriminačního práva, třebaže přispěvatelé JP včas cupování začali (zde a zde).

Česká soudkyně (škoda, že jsou české rozsudky anonymizované a nemůžu ji tak jmenovat) se svého práva na zkrácený pracovní úvazek ani přes nadějný začátek sporu u nižších soudních instancí nakonec, pro futuro, na České republice nedomohla s odvoláním na vážné provozní důvody (konkrétně znemožnění řádného výkonu soudnictví v soudním oddělení, kde žalobkyně působila). NS nejen, že neuvažoval přenést důkazní břemeno na Českou republiku (ta by je sub speciae judikatury ESD stěží unesla); nevypořádal se řádně ani s otázkou namítané přímé diskriminace žalobkyně vůči kolegyni, které byla práce na zkrácený úvazek v rozhodné době umožněna. Soud nadto rezignoval na statistikou podložené dokazování, které by zřejmě muselo doložit nepřímou diskriminaci žalobkyně, neboť dle skutkového stavu byla zřejmá její příslušnost ke znevýhodněné skupině žen s pečovatelskými povinnostmi.

Namísto toho všeho se žalobkyni dostalo ponaučení, že: „(...) soudce je – jak správně upozorňuje dovolatelka – soudcem 24 hodin denně (7 dní v týdnu)“. Rozhodl se snad Nejvyšší soud zdecimovat soudcovský stav (jak dlouho lze vydržet soudit a nespat ani nejíst)? Na druhé straně, o mnohých soudcích (shodou okolností vím pouze o mužích) je všeobecně známo, že nepracují (ani v rozhodném roce 2007 nepracovali) pouze v taláru, ale také např. za katedrou. Škarohlídi mohou namítat, že se tak může překrývat rozvrh směn v jejich jednotlivých pracovněprávních vztazích a v daných okamžicích tak docházet v jedné pracovní době k vícerému odměňování za práci. Jak tedy posledně uvedenému argumentu NS správně rozumět?

Vrátím-li se k počáteční otázce: Je užitečnější pracovat na plný úvazek jako soudkyně či jiná státní zaměstnankyně a uklízet pouze doma po nocích a zadarmo (to vše až v době, kdy jsou děti „uklizené“, případně kdy žádné děti doma nejsou), nebo emigrovat do Německa a začít uklízet za peníze tam (a mít čas na rodinu a práci pro komunitu, neomdlívat, když jdete před „šichtou“ dávat krev, a usínat s čistou hlavou)? Za sebe mohu říci, že kdybych necítila k republice povinnost vrátit jí svou prací alespoň tolik, co už stálo moje státní vzdělání všech možných stupňů, nerozhodovalo by se mi lehce...Hezké dny a klidné letní noci vám všem:-)

Olga Svobodová

Celý příspěvek

Pavel Uhl: Zelená je tráva, politika to je hra...

Lidová slovesnost dí, že „fotbalu a politice rozumí každý“. Je otázkou, zda obdobný postoj promítnutý do vymezení vlastní jurisdikce sdílejí i obecné soudy v České republice. Podle poslední judikatury Nejvyššího soudu, zjevně nikoliv. Podle je ní právo s to postihnout ten fotbal, kdežto s politikou je to trochu horší.

Na jaře tohoto roku přijal Nejvyšší soud dvě rozhodnutí, kterými se k této otázce postavil čelem. Dne 17. března 2010 přijal Nejvyšší soud usnesení vydané pod sp. zn. 28 Cdo 4852/2009, kterým se vyjadřoval k otázce přezkumu rozhodnutí o sankci udělené fotbalovým svazem jednomu z klubů za odchod fotbalistů ze hřiště v době, kdy by fotbalisté ze hřiště odcházet neměli. Naopak přesně o dva týdny později přijal tentýž soud rozsudek č. j. 28 Cdo 3373/2009, kterým se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce přezkumu rozhodnutí politické strany soudem. Zatímco prvé rozhodnutí vychází z předpokladu, že rozhodnutí týkající vnitřních poměrů ve fotbalovém svazu, jehož zákonnost čelila žalobě před soudem, přezkumu zákonnosti podléhá, tak druhé rozhodnutí naopak vyjádřilo závěr, že totéž rozhodnutí uvnitř politické strany naopak věcnému a ani formálnímu přezkumu ze strany soudů nepodléhá. Obě rozhodnutí vydal 28. senát (v mírně odlišném složení, kdy se jeden soudce ze tří sudích liší) a podle informací z infosoudu byl v obou případech soudcem zpravodajem tentýž soudce.

Než se pustím do srovnání obou rozhodnutí, tak by vhodné upozornit na formální odlišnosti, které mezi nimi činí určitý rozdíl; samotné srovnání je pak ryze metodologicky více než problematické. Zatímco v případě fotbalového usnesení jde o rozhodnutí navazující na předchozí judikaturu, tak v případě stranickopolitického rozsudku se soud k této otázce vyslovil principiálně poprvé. V případě usnesení se tedy soud s otázkou arbitrability rozhodnutí fotbalového svazu nijak hlouběji nezabíral, vzal je jako samozřejmost (návaznost na rozhodnutí vydané pod sp. zn. 28 Cdo 2865/2006) a rozhodoval spor vztahující s k věcnému obsahu tohoto přezkumu. Naopak v případě stranickopolitického rozsudku řešil pouze obecně otázku, zda přezkum „ano či ne“. Dospěl pak k závěru, že přezkum „ne“. Srovnávat nelze ani tak obě rozhodnutí přijatá v rozmezí dvou týdnů, ale pouze judikatorní závěry plynoucí z nich a z rozhodnutí jim předcházejících. Abych byl zcela férový, tak dodávám, že v případě stranickopolitického rozsudku jsem zastupoval jednu ze stran sporu, kdežto s fotbalovou judikaturou nic společného nemám.

V úvodu článku jsem dal do vzájemné opozice politiku a sport; obojí je více méně nepřesné. V prvém případě se otázka týká pouze přezkumu rozhodnutí (aktů či jiných úkonů) politických stran a jejich orgánů. I ve druhém případě je problematika podřízení právu celé šíře sociologických fenomenů spjatých se sportem tématem překračujícím problém pojednávaný tímto textem. Srovnávaným prvkem je pak pouze otázka přezkumu rozhodnutí občanských sdružení, kterými jsou mnohdy i sportovní svazy. Po úplné redukci pak můžeme srovnávat občanská sdružení s politickými stranami, byť to nezní tak zajímavě jako „politika a sport“.

Je známo, že jeden judikát jaro nedělá. Než soustava soudů dospěla k závěru, že soudní přezkum rozhodnutí občanského sdružení není možné omezit pouze na ta ustanovení zákona o sdružování občanů, které stanoví omezený rozsah tohoto přezkumu, tak bylo vydáno v této věci více judikátů (sp. zn. 28 Cdo 2948/2006, 28 Cdo 514/2005, 28 Cdo 364/2005, 28 Cdo 3569/2007, 28 Cdo 2790/2006, 28 Cdo 1618/2006 a 28 Cdo 2865/2006 ). Poslední judikát pak definitivně z výkladu práva jako celku dovodil, že přezkum rozhodnutí občanského sdružení v civilním soudnictví se neomezuje pouze na zákonnou licenci. Procesně pak Nejvyšší soud režim podřadil pod obecnou určovací žalobu, byť tak žalobcem nebyla zamýšlena, a v odůvodnění lze nalézt tak zásadní právní moudra jako potřeba právní jistoty žalobce apod.

Neuvěřitelné se stalo skutkem a soustava civilních soudů sama dospěla k závěru, že spolkový život podléhá obecnému přezkumu zákonnosti, pokud je dán naléhavý právní zájem na takovém přezkumu (§ 80 písm. c) o. s. ř.). Tento závěr byl o to odvážnější, oč se normativně ontologické politické teorie snaží klást důraz na nezávislost prvků občanské společnosti, jejímž dominantním projevem spolkový život nepochybně je. Není třeba zdůrazňovat, že v politologickém a sociologickém diskursu devadesátých let hrálo zdůrazňování této nezávislosti klíčovou roli; za všechny stačí připomenout díla Arnošta Gellnera.

Obecně tento závěr nelze než chválit. Sice mi trochu vrtá hlavou, proč prapor boje za jinou a lepší judikaturu v oblasti spolčovacího práva musely nést zrovna profesionální sportovní svazy a jejich členové, ale budiž. Možná, že právě vyšší koncentrace sporů a s nimi spjatých patologických vzorců chování vedla soudy k tomu, že tuto oblast dříve z hlediska vnější přezkumné pravomoci hájenou později soudy samy podřadily pod nezávislý přezkum sebou samými.

Věcně vzato je pak třeba poznamenat, že sociální enklávy, které si vytváří vlastní kulturu mocenských vztahů, jenž je v rozporu s obecně sdílenou hodnotovou strukturou společnosti, tuto společnost ohrožují, pokud mají ve společnosti silné ekonomické a vlivové postavení (profesionální sport, politické strany, nadnárodní ekonomické korporace). Je znakem vyspělé právní kultury, pokud tyto fenomény podřídí vlastním pravidlům. Téma právního ujařmení profesionálního sportu je i v západoevropské sociologické literatuře obšírně zpracováno.

Rozšíření soudního přezkumu pak nevyvolalo ani jednu spekulaci o zasahování státu do svébytného spolkového života a praktický dopad ukazuje, že soudy nediktují spolkům jejich věcnou agendu a ani ji neomezují, ale soustředí se skutečně na otázku dodržování předem stanovených pravidel hry.

Zatímco tedy máme relativní jistotu, že spolková činnost je z hlediska dodržování vlastních pravidel a zákonů v podstatných rysech pod dozorem nezávislé justice, o vnitřním životě politických stran to neplatí. Citovaný judikát, který tento závěr vyjadřuje, to zdůvodňuje několika argumenty. Domnívám se ovšem, že ve světle srovnání se spolkovou činností tyto argumenty neobstojí. Neobstojí podle mě ani samostatně.

Rozsudek 28 Cdo 3373/2009-112 pod bodem III. rozvádí vlastní interpretaci funkce politických stran. Soud dokonce překročil hranice ryze právního hodnocení zkoumané otázky a pomohl si pojmovým aparátem jiných společenských věd, především politologie. To je nepochybně chvályhodné, byť v tomto případě je tento přesah spíše skromný a jeho obsah je z politologického hlediska poněkud naivní. Popis funkce politických stran se omezuje na jedinou z nich (získání moci), byť v převládající základní společenskovědní literatuře dominují bohaté katalogy těchto funkcí (např. Almond-Powellův katalog funkcí politických stran, česky o něm píší třeba Petr Fiala a Max Strmiska v díle Teorie politických stran. Brno: Barrister & Principal. 1998). Zjednodušeně řečeno, rozsudek akcentuje pouze funkci stran spočívající v cíli získat politickou moc. Pomíjí zcela funkce zprostředkující, agregační a především funkce spočívající v udržování a kultivaci hodnotových schémat ve společnosti, tedy v politické mobilizaci a výchově, ritualizaci, institucionalizaci (ideologická a diskurzivní funkce) apod. Soud také zcela pominul i jednu právem definovanou funkci politické strany, tedy zajištění politické participace občana jako jeho subjektivního práva dle čl. 21 odst. 1 Listiny.

Jednostranné funkční vymezení pak je pak věcným důvodem pro volbu restriktivního výkladu soudní jurisdikce, a to právě s poukazem na účel politických stran. Ve světle zpětných socializačních funkcí a udržování ideových schémat, jejichž struktura společnost orientuje, dělí a současně udržuje pohromadě, by vyloučení ze soudního přezkumu stěží obstálo. Funkci stanovení mravnosti a rozpravy nad ní totiž nemůže plnit ta struktura, která není s to věrohodně dostát ani jejího minima, tedy zákonnosti.

Skutečnost, že v rámci politických stran je možné v podstatě bezuzdně podvádět a vesele velrybařit bez jakékoliv sankce, je jednou z významných příčin toho, jak společnost politické strany vnímá. Zde bych chtěl poukázat na to, že případ, který předcházel citovanému rozsudku byl nabit všemi pikantnostmi, které takovou pozornost zasluhují. Nábor černých duší byl například dokladován znaleckým posudkem na pravost padělaných podpisů. Pro milovníky četby spisů je kompletní spis bez příloh zde.

Soud se neomezil na funkční analýzu a svůj závěr podepřel i vlastní definicí právního charakteru politických stran, které charakterizoval trochu jako soukromoprávní a trochu jako veřejnoprávní korporace (tzv. kompromisní koncepce), přičemž ten či který prvek se uplatní podle toho, jak se to zrovna hodí. Touto tezí se soud vymezil proti argumentaci, že by měl soud mít pravomoc rozhodnout právní spor mezi dvěma subjekty soukromého práva. Pro tento účel se politické strany zdají soudu příliš veřejnoprávní. O možném postupu soudů podle ust. § 104b o. s. ř ovšem v rozsudku nic nebylo. Možná ale soudu křivdím a soud chtěl společnosti sdělit, že zde existuje mezera v právu spočívající v absenci další větve obecného soudnictví, vedle soudnictví trestního, civilního a správního bychom potřebovali čtvrtou větev, jakési kompromisní soudnictví. Při srovnání s judikaturou spolčovací nutno zdůraznit, že tyto úvahy nikdy roli nehrály.

Soud také zopakoval tezi, že stát by měl být od politických stran oddělen a nezasahovat do jejich činnosti na stejné úrovni pak použil argument, že zásah nemůže být ospravedlněn ochranou subjektivních práv soudní mocí. Tato úvaha ovšem neobstojí jak ve srovnání s jurisdikcí nad zákonností spolkové činnosti, tak i sama o sobě. Je třeba zdůraznit, že tato úvaha je soudem vedena pouze na úrovni textu Listiny a Ústavy. Princip oddělení je ovšem u spolků a politických stran identický (čl. 20 odst. 4 Listiny). Dle textu Listiny (čl. 20 odst. 1 a 2) je dokonce právo sdružování v politických stranách speciálním právem ve vztahu k obecnému sdružovacímu právu a princip oddělení je vyjádřen k jejich obecné a společné podobě. Na úrovni základních textů ústavního práva neexistuje žádný možný argument, který by svědčil závěru, že v případě politických stran je nárok na zákonnost jejich postupů nižší než v případě spolků nebo že soudy by neměly k takovému přezkumu pravomoc; některá ustanovení svědčí naopak o opaku (čl. 22 Listiny).

Soud také odmítl úvahu, že by výkon politických práv požíval bez další zákonné licence ochrany soudní mocí. Odhlédneme-li od toho, že v případě spolků, jež jsou také naplněním politických práv, se Nejvyšší soud přes tento nedostatek hravě přenesl, tak je tento závěr také v rozporu s tím, jak vykládá právo na spravedlivý proces třeba Ústavní soud, který například v nálezu sp. zn. II. ÚS 53/06 podřadil typicky politické právo dle čl. 21 Listiny pod spontánní ochranu soudní mocí; jde přitom o zrovna o nález, který by mohli na Nejvyšším soudě znát, neboť se jich bytostně týká. Nemohu se zbavit dojmu, že Nejvyšší soud zaměňuje nezbytnou zákonnou licenci k zásahu do práva za zákonnou licenci, kterou požaduje k ochraně práva; citace: „Právo, jehož ochrany se žalobci domáhají, nenáleží mezi základní lidská práva a svobody (čl. 5 – 16), ale mezi práva politická (čl. 17 – 23). Ta mohou podléhat zásahu soudu jen na základě explicitního zákonného zmocnění, jež zde absentuje.“. Taková záměna ovšem vzbuzuje pochybnost nad pochopením čl. 4 Ústavy, (o čl. 5 nemluvě). Obzvláště mě pak děsí naznačený vztah mezi potřebou zákonného zmocnění a čl. 23 Listiny, který z citace plyne rovněž.

Měl-li bych hodnotit rozsudek v širším kontextu, není krokem k upevnění důvěry v právo jako v univerzální nástroj dosažení minimálního standardu spravedlnosti. V pozadí věcných argumentů kladených proti soudní jurisdikci nad dodržením pravidel stranickopolitického života stojí obvykle předpoklad, že přirozené mechanizmy mocenských vztahů a demokratických postupů řeší patologické jevy přirozenou cestou a politickými nástroji. Vývoj poměrů v politických stranách ovšem svědčí spíše pro závěr, že k tomuto účinku je také zapotřebí minimálně nějaký sankční procedurální rámec, který si politické strany samy zajisti nedokáží. Osobně pak nesu obtížně fakt, že většinu argumentů v dovolání uvedených soud prostě mlčky pominul, aniž by uvedl proč.

Uvidíme, jak se k tomu postaví Ústavní soud. Jeho rozhodnutí nelze samozřejmě s jistotou předvídat. I fotbalová judikatura měla svůj vývoj. Já jen doufám, že podobné žaloby budou následovat a že stokrát nic umoří i Nejvyšší soud, jenž svůj přístup nakonec také změní. Celý příspěvek