neděle 25. listopadu 2007

“Poloviční” soudkyně?

V poslední době jsem v tisku zaznamenal poznámku o kauze soudkyně z Obvodního soudu pro Prahu 2, která žalovala Českou republiku proto, že ji předseda soudu nechtěl umožnit výkon funkce soudkyně na „poloviční úvazek“ (přesněji řečeno původně to umožnil a následně, s odkazem na nedostatek soudců, své rozhodnutí v této věci zrušil). Otázka, která mě zajímala, bylo, jak se Nejvyšší soud, který rozhodoval v posledním stupni, vypořádal s namítanou diskriminací z důvodu pohlaví. Žalobkyně (dovolatelka) totiž mimo jiné namítala, že neumožněním práce na částečný úvazek ji Česká republika diskriminuje z důvodu pohlaví. Ač to tedy není v rekapitulační části rozhodnutí patrné, namítaná diskriminace se měla týkat jednak diskriminace přímé (tedy poloviční úvazek nebyl umožněn dovolatelce, zatímco byl umožněn kolegyni) a taktéž diskriminace nepřímé (jedná se o strukturální problém celé justice, kdy neumožněním částečných soudcovských úvazků jsou znevýhodněny především ženy, které se v drtivé většině případů starají o nezletilé děti).


K otázce samotné diskriminace se člověk při čtení rozhodnutí (rozsudek NS ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 21 Cdo 612/2006, text je přístupný zde) prokouše až na úplném závěru. Argumentaci s ohledem na tuto dovolací námitku tvoří následující odstavce. Dovolím si k nim učinit pár glos:

Žalobkyně v průběhu řízení tvrdila, že je ze strany \"žalovaného českého státu\" diskriminována z důvodu svého pohlaví, neboť \"český stát\" při organizaci soudnictví \"ignoruje práva určená na ochranu mateřského poslání žen\", a že žalovaná nedůvodně krátí \"zákonná práva matek\" a omezuje žalobkyni v právu, aby mohla společně s manželem \"svobodně rozhodovat o způsobu péče a výchovy jejich dětí\"; nerovný a diskriminační přístup žalované vůči žalobkyni se projevil podle jejího názoru též v tom, že jiné soudkyni byl v rozhodném období umožněn výkon funkce po kratší pracovní dobu (\"jediným rozdílem oproti žalobkyni bylo, že její dítě bylo mladší 3 let\") a že bylo dvěma soudcům umožněno \"nastoupit dlouhodobou stáž mimo soud žalované\".

[Kdyby se do této otázky NS pustil, byly by zde zajímavé úvahy na téma srovnatelnosti – je soudce, který nastupuje na stáž na vyšším soudě, tedy je plně nepřítomný na pracovišti, ve srovnatelném postavení s někým, kdo tam zůstává, chce ale jen částečný úvazek?]

K tvrzením žalobkyně je třeba v první řadě uvést, že nárok na kratší pracovní dobu nebo na jinou vhodnou úpravu pracovní doby, nebrání-li tomu vážné provozní důvody, nemají jen ženy (těhotné ženy nebo ženy pečující o dítě mladší než 15 let), ale - jak vyplývá z výše uvedeného - také muž pečující o dítě mladší 15 let a ten (muž nebo žena), který prokáže, že převážně sám dlouhodobě soustavně pečuje o převážně nebo úplně bezmocnou fyzickou osobu; ve vztahu k osobám pečující o dítě mladší než 15 let tedy nejde o nárok určený na ochranu mateřského poslání žen, ale poskytnutý (při splnění stanovených podmínek) za účelem zajištění péče o dítě, které ji vzhledem ke svému věku (a dalšímu zdárnému vývoji) potřebuje, a o diskriminaci žalobkyně z důvodu jejího pohlaví nebo o \"krácení zákonných práv matek\" nelze již z tohoto důvodu vůbec uvažovat.

[To není přesné: za podobné konstelace nelze uvažovat o přímé diskriminaci, tedy kdy se vyčleňování ze zakázaných či podezřelých kritérií (zde pohlaví) plně kryje s danou kvalifikací. Příkladem přímé diskriminace je kupříkladu ustanovení „muži do penze v 65, ženy v 63“: zde se množiny znevýhodněné skupiny a skupiny, které je uloženo další břemeno, plně překrývají (otázku, kdy chodí do penze transsexuálové, nechávám stranou). O co jde ale v tomto případě je typický příklad nepřímé diskriminace – tedy situace, kdy se v drtivé většině případů překrývá skupina s určitým znakem (pleť, pohlaví apod.) se skupinou, která je v praxi znevýhodněna. Troufám si tvrdit, a to i bez možnosti odkázat na konkrétní statistiku, kterou nemám, že o děti či bezmocné osoby totiž v České republice pečují hlavně ženy].

Přesvědčivě nevyznívá ani námitka žalobkyně, že ji žalovaná omezuje v právu, aby mohla společně s manželem \"svobodně rozhodovat o způsobu péče a výchovy jejich dětí\", když v souvislosti s podáním žádosti ani neuvažovala (jak je zřejmé ze žaloby) o tom, že by její manžel převzal \"díl pravidelné péče o děti\", ačkoliv je - obdobně jako žalobkyně - oprávněn požadovat po svém zaměstnavateli kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu pracovní doby, nebrání-li tomu vážné provozní důvody, a ačkoliv žalobkyně vykonává nejméně stejně významné (a náročné) povolání jako její manžel.

Souhlasit nelze ani se soudem prvního stupně v tom, že by žalobkyně byla \"nepřímo diskriminována\", neboť v době, kdy žádala o úpravu stanovené pracovní doby, byli \"uvolněni jmenovaným soudem 2 soudci na stáž u vyššího soudu\" a \"jiné soudkyni byla zkrácená pracovní doba povolena\",


[Zde dochází myslím k pomýlení mezi přímou a nepřímou diskriminací: pokud bylo osobě ve srovnatelné situaci (tedy kupříkladu kolegyni u stejného soudu, s ohledem na srovnatelnost stážistů mám dost pochybnosti) něco umožněno a mě ne, jde o diskriminaci přímou.]

a že by diskriminace byla ve smyslu ustanovení § 133a odst. 1 o.s.ř. prokázána, když žalovaná ani po poučení soudem \"netvrdila a nenavrhovala důkazy prokazující, že žalobkyně není diskriminována\". I když podle ustanovení § 133a odst. 1 o.s.ř. soud ve věcech pracovních považuje za prokázané skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, pokud v řízení nevyšel najevo opak, nevzal soud prvního stupně náležitě v úvahu, že rozhodující tu není přesvědčení účastníka o tom, že byl diskriminován, ale jen takové tvrzené skutečnosti, z nichž diskriminace (jednání, které představuje přímou nebo nepřímou diskriminaci) opravdu vyplývá. Ze samotného tvrzení žalobkyně, že v rozhodné době byla jiné soudkyni \"povolena zkrácená pracovní doba\" (přičemž \"jediným rozdílem oproti žalobkyni bylo, že její dítě bylo mladší 3 let\") a že v době podání žádosti byli dva soudci působící u Obvodního soudu pro Prahu 2 \"uvolněni na stáž u vyššího soudu\", žádná diskriminace (přímá nebo nepřímá) žalobkyně podle jejího pohlaví bez dalšího ještě nevyplývá; i když žalovaná za řízení netvrdila a neprokazovala z pohledu ustanovení § 133a odst. 1 o.s.ř. \"opak\", nebylo možné již z tohoto důvodu považovat nepřímou diskriminaci žalobkyně z důvodu pohlaví ze strany žalované za prokázanou.

[Nejsem si jist, zda NS nepřevrací na hlavu smysl § 133a o. s. ř. – domnívám se, že v tomto případě měly pravdu nalézací a odvolací soud, jestliže na podobný případ aplikovaly právě § 133a o. s. ř. O tom totiž toto ustanovení je – že diskriminované osobě stačí dokázat, že je ve srovnatelném postavení a přitom bylo dáno rozdílné zacházení; v tom okamžiku se přesouvá důkazní břemeno na žalovaného, aby vysvětlit, že k diskriminaci nedošlo (kupř. je schopen nabídnout objektivní a racionální důvod odlišného zacházení.]

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním názoru.

[Tak tím bych si po prostudování argumentace NS nebyl vůbec jistý. Domnívám se, že Nejvyšší soud nejenom nerozlišuje mezi přímou a nepřímou diskriminací, ale také má dost obtíže při výkladu § 133a o. s. ř. S ohledem na posledně jmenovaný § by možná nebylo od věci podrobit detailnějšímu studiu výborný nález sp. zn. Pl. ÚS 37/04, č. 419/2006 Sb.]

2 komentáře:

H. Baňouch řekl(a)...

Rozhodnutí má mnoho aspektů, mě ale hodně nadzvihl mediální tenor: "v čase přetíženosti justice půlky nelze tolerovat".

Znám mnoho půlek, co dělají někde 3/4- 1. úvazku.
Ostatně v medicíně je téměř standard, že dělení úvazku je jen cestou k nižší odměně, nikoli k proporcionálně menšímu množství práce.
Soudce si navíc bere práci v hlavě domů,
Stát by myslím vydělal.
Možná by se ale ukázalo, že mnohá půlkyně či půlčík má vyšší výkon než leckterý celý a celá. A o to asi jde.
Myslím, že efektivitu půl úvazků pojednal nejeden výzkum, zejména v zahraničí. (Myslím, že v Nizozemí jde o typickou metodu, jak do rodičovství zapojit oba a jak ženy neodříznout na mnoho let od profese.) Škoda, že dostala přednost v podstatě laická (a populistická) úvaha (alespon z médií to tak vypadá- viz diskuse typu "chtělas soudit, tak suď!)

Jan Petrov řekl(a)...

Souhlasím, také jsem si říkal: za půl peněz třičtvrtě práce.

Je ovšem otázka, zda má soudkyně po mateřské dovolené právo na obnovení plného úvazku.