Úskalí právnického (akademického) blogování

V současné době dokončuji svůj příspěvek do výročního sborníku Jiného práva (teď si uvědomuji, že mě možná proklejí ti z přispěvatelů, kteří do pozdních nočních hodin včerejšího večera klepali svůj příspěvek, aby stihli uzávěrku - ano, spolu s dalšími, kteří ji také nestihli, si sypu popel na hlavu...). Ve svém příspěvku se zabývám velice široce rolí právnických blogů pro právo, specielně s přihlédnutím k situaci v České republice. V jedné části diskutuji přínos blogů pro právní akademii (ano, naše tlachání může někdo považovat za akademickou debatu...). V závěru této části se zamýšlím i nad negativy akademického blogování. O tu bych se s Vámi chtěl podělit a jsem zvědavý na Vaše názory.

Ani jedna z výhod však není bez své ceny. Kupodivu, jedním z největších kritiků přínosu blogování pro právnickou akademii je jeden z nejúspěšnějších právnických blogerů - Profesor Brian Leiter, který provozuje současně hned několik blogů, jeden zaměřený na filozoficky orientované diskuse, druhý, jenž se věnuje právnickým školám a životu na nich a třetí, na kterém lze nalézt témata z oblasti právní filozofie. Přesto však Leiter spatřuje v blozích jedno veliké nebezpečí: diskuse se zamořuje příspěvky, které nepřidávají nic substantivního k debatě a jelikož neprošly filtrem jiných zprostředkovatelů, jako akademické příspěvky tradičního formátu (k nimž je však Leiter také spíše skeptický, což je však specificky americký problém: většina elitních právnických časopisů je totiž editována studenty. K tomu srov. např. Richard A. Posner: Against the Law Reviews, Legal Affaires), mohou často vést spíše k negativním výsledkům. Leiter to vyjadřuje slovy:

Kterýkoliv druhořadý akademik může mít názor, jakkoliv hloupý nebo zmatený, o kvalitě práce někoho jiného a vyjádřit tento názor v e-mailu kolegovi kdekoliv jinde. Teď si představte, že tento hloupý nebo zmatený názor je vyslán k tisícům: to je to, co blogy umožňují. Skutečně, blogy dělají ještě mnohem víc, než toto: umožňují opakované a systematické vysílání neodborných názorů, názorů, které pak mohou být vybrány a dále zesíleny jinými neodbornými blogy.

Možnost zesilování chybných názorů prostřednictvím dalších a dalších odkazů je to, co činí kvalitu blogové diskuse zranitelnou. Leiter se přitom domnívá, že právě právnické blogy jsou v tomto ohledu velmi zranitelné, s ohledem na velké množství neodborného publika, které je čte a které není schopno rozlišit relevantní názory od těch naprosto pomýlených. (Leiter to ilustruje na příkladu svého filozoficky orientovaného blogu : „pokud bych se na svém široce čteném filozofickém blogu pokusil vytvořit [podobný efekt] na základě tvrzení, že Derrida byl jednou z nejvýznamnějších osobností filozofie pozdního dvacátého století, hlavním výsledkem by bylo, že by lidé přestali můj blog číst. Vyučující filozofie a postgraduální studenti mají dostatek znalostí aby věděli, že Derrida je intelektuálním podvodem a můj opačný názor by na tom nic nezměnil“.) Silná stránka blogů je tak zároveň i jejich slabinou.

Leiterův názor se může zdát namyšlený, mně osobně se však zdá velice blízký. V tomto ohledu tak úplně nesouhlasím s Tomášem Sobkem, kolegou z LE Blogu a častým komentátorem na blogu Jiné právo, když říká:

Blogy jsou, ve srovnání s akademickou půdou, daleko méně formální a mnohem víc demokratické. […] Myslím, že je dobře, když se na blogu objevují lidé, kteří se neohlížejí na tituly nebo funkce a nekompromisně útočí na kohokoli. Dokonce je to dobře, i když neargumentují věcně, ale jen ‚odkouzlují‘ mystickou sílu uznávané autority. Tento luxus si můžeme dovolit už proto, že potřeba šetření místem na blogu není tak naléhavá jako potřeba šetření časem na konferenci. Stejně tak je dobře, když občas přijde do tělocvičny nějaký hejsek a zavolá na uctívaného mistra: ,Hej dědku ,chceš do držky?‘ [Tato poslední věta odkazuje na Sobkův příklad jistého mistra karate, jehož mystická autorita fungovala pouze mezi jeho vlastními žáky; když jej na souboj vyzval žák jiné školy, „dal mistrovi do držky“].

Blogy, které čtu nejraději a kde také sleduji diskusi pod jednotlivými příspěvky, mají většinou moderovanou diskusi (Jedná se především o Leiterovy blogy, nebo o blog, jenž provozoval Orin Kerr, jinak blogující na Volokh Conspiracy. Srov. např. Kerrovy instrukce pro komentátory dostupné zde). To znamená, že autor blogu musí komentář pod blogem sám schválit dříve než se komentář objeví na stránce blogu. Zdá se tedy, že někteří z autorů respektovaných blogů nepovažují přílišnou „demokratičnost“ svých blogů za přínos. Ostatně, pro příklad nemusíme chodit daleko; stačí se podívat na komentáře článků internetových médií: pouze málokdy přinášejí něco substantivního do diskuse. Stejně tak se nedomnívám, že by výhrůžky o dávání do držky nějak přispívaly většímu poznání. Sám Tomáš Sobek uvádí příklad „diskuse“, která se odehrála na stránkách Jiného práva poté, kdy tam publikoval svůj první příspěvek host profesor Jiří Přibáň. Kdo by se chtěl nyní pročítat sto třiceti šesti komentáři pod jeho příspěvkem a hledat výborné komentáře a pokusy o doplnění těch, které jeho příspěvek oslovil? Namísto toho v diskusi (především ze strany anonymů) mnohdy docházelo k podpásovým úderům, zpochybňujícím intelektuální úroveň některých autorů blogu.

Nemusí však jít pouze o nevěcné diskuse, které relativizují hodnotu blogu. Jak bylo uvedeno výše, blog ze své podstaty vyzývá k diskusi nehotových myšlenek a nahrazuje tak střetávání s kolegy na „živém“ semináři, kde se často dopékají první verze článků. (Takové semináře jsou vcelku běžné na univerzitách v USA nebo Spojeném království. Na PF Oxfordské univerzity jsou pak doplněny diskusními skupinami, které vedou samotní studenti. Srov. třeba „Jurisprudence Discussion Group“). Na rozdíl od semináře však v případě blogu názor zůstává publikovaným názorem a pokud autor příspěvku svůj, třebas pomýlený, příspěvek nesmaže, příspěvek je neustále dostupný čtenářům. Blog tak na akademiky klade požadavek, který mnozí z nich naplňují jen neochotně nebo vůbec: otevřeně uznat vlastní chybu.