Tajnosti soudní...
Přeji všem v pánském klubu dobrý den! Děkuji za pozvání a doufám, že nabídnuté téma bude dostatečně jiné. Zkusme se společně zamyslet nad odůvodněností utajování informací o poradě a hlasování soudců pléna Ústavního soudu.
Historicky se institut povinnosti mlčenlivosti, ovšem toliko ve vztahu k poradě a hlasování soudního tělesa, vyvinul jako ochrana před možným uplatněním nevole absolutistického panovníka ve vztahu k soudci, který hlasoval v rozporu s panovníkovými představami o tom, jak by hlasovati měl. Trvání soudcova mandátu záviselo na vůli krále, který uplatňoval princip durante bene placito nostro (during the King´s pleasure), tedy soudce byl ve své funkci jen pokud se těšil zalíbení krále a literatura dokládá, že soudcovské rozhodování tím bylo ovlivněno.
Zmíněný absolutistický princip vystřídal princip quamdiu se bene gesserint (during good behaviour), byť v Anglii docházelo ke střídání uvedených principů zpočátku v opačném gardu, dle kterého, řečeno moderním jazykem, lze soudce zbavit funkce jen pro kárné provinění, které shledá příslušný soud. Uplatnění druhého principu, reflektujícího princip právního státu, se v našich poměrech uplatnilo až koncem 19. století. V průběhu 20. století jsme ovšem opakovaně zažili přinejmenším faktickou recidivu principu prvního (přinejmenším v období okupace a dále v „období nesvobody“ od 25.2.1948 až do 1.1.1990) a nelze se proto asi divit, že principu mlčenlivosti je ve vztahu k tomu, co bylo řečeno při poradě a o tom, jak který ze soudců hlasoval, přikládán většinou české právní vědy, a samozřejmě i praxe, stále obrovský význam. Stále však není reflektován posun ve směru demokratického požadavku informovanosti veřejnosti, kontroly moci veřejností, jakož i (či snad především) trasparentnosti rozhodování a vůbec posun v chápání demokracie a právního státu.
O tom, že se lze v poměrech demokratického právního státu obejít i bez uplatnění tohoto principu, svědčí praxe švýcarského nejvyššího soudu, jehož porady a hlasování probíhají veřejně. Pro zachování neveřejnosti (nezaměňovat s tajností!) porady a hlasování ovšem svědčí komentáře ke švýcarské praxi, podle kterých je rozprava v poradě předcházející hlasování méně autentická a jednotlivé soudcovské vstupy jsou spíše předem připravené tak, aby působily na veřejnost uhlazeně, s čímž mizí prostor pro tvorbu názoru v diskurzu. Jinými slovy – zdá se, že důvody pro zachování neveřejnosti porady a hlasování jsou i dnes dány, má-li neveřejnost plnit účel v podobě vytvoření podmínek pro autentické a nerušené výměny názorů soudců, avšak pro požadavek zachování absolutní mlčenlivosti jednou provždy nelze dnes nalézt žádný účel, který by byl aprobovatelný v prostředí demokratického právního státu. Ostatně, zdá se, že původní absolutnost tohoto požadavku byla již prolomena institutem odlišného stanoviska (§ 14 a § 22 zákona o Ústavním soudu).
Naznačený historický exkurz pomohl identifikovat účel tajnosti porady a hlasování. Je ovšem namístě se ptát, zda původně sledovaný účel – tj. zabránění potenciálnímu zásahu do nerušeného výkonu soudcovského mandátu je stále aktuální. Negativní odpověď je nasnadě, ovšem pozitivněprávní úpravu nelze přehlížet, a za této situace půjde spíše o výklad důsledků případného porušení povinnosti mlčenlivosti. Někteří autoři (např. J.Filip v Komentáři k zákonu o Ústavním soudu, C.H.Beck, Praha, 2001) spojují s každým porušením mlčenlivosti naplnění kárného provinění podle § 133 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť v něm spatřují zásah resp. ohrožení soudcovské nezávislosti, a to všech na poradě a hlasování zúčastněných soudců, aniž by ovšem rozváděli, z čí strany se nese hrozba pro nezávislé rozhodování soudců. Tento výklad zřejmě neodpovídá svrchu naznačeným východiskům resp. neklade si otázku reálnosti tvrzené hrozby. V každém takovém případě by spíše již z kárného návrhu měla být zřejmá konkrétní odpověď na položené otázky.
Samozřejmě, že institut mlčenlivosti prolamuje již sám zákon o Ústavním soudu v ustanoveních o odlišných stanoviscích (§ 14 a § 22), čímž zpochybňuje nutnosti dnes zachovávat mlčenlivost o poradě a hlasování. Na druhé straně je pravdou, že nikoli každý nesouhlas se musí projevit ve zveřejnění odlišného stanoviska, neboť zákon o Ústavním soudu je konstruuje jako právo soudce, nikoli jako jeho povinnost. Proto by větší vhled do porady a hlasování přinesla obligatorní publikace skutečného poměru hlasů, jímž bylo rozhodnutí přijato. Ani plénum, ani senáty ovšem nemají zákonem uloženou povinnost zmíněný poměr hlasů publikovat. Přesto se zdá, že zavedení takové praxe by bylo možné, neboť z důvodů uvedených shora nevidím důvody pro utajení a z druhé strany převažují výhody uvedené posléze. Za příklad přitom může posloužit druhý senát německého Spolkového ústavního soudu, který bez opory v zákoně k takové praxi z jistě dobrých, respektuhodných a legitimních důvodů přistoupil. Informace o počtu hlasů je totiž mj. také informací o stabilitě rozhodnutím přijímaného řešení, která má význam nejen pro adresáty konkrétního rozhodnutí, nýbrž umožňuje odhadnout budoucí vývoj dané problematiky. Šlo by rovněž o významný kontrolní institut poskytnutý veřejnosti ve vztahu ke koherenci v rozhodování jednotlivých soudců. V posledku by tak tento institut přispěl k poměrně módně skloňované jednotnosti judikatury. Je přitom pozoruhodné, že německý zákonodárce na tuto Spolkovým ústavním soudem fakticky vykonávanou informační praxi zareagoval v roce 1970 přijetím novely zákona o Spolkovém ústavním soudu, která zveřejnění poměru hlasů připustila (nepřikázala), a to spolu se zavedením institutu odlišného stanoviska, avšak to je specifická kapitola.
Oproti tomu země, v nichž se uplatňoval francouzský vliv (např. země karibské oblasti jako Haiti a Dominikánská republika) a samozřejmě i mateřská země sama, tedy Francie, tajnost porady a hlasování formálně stále obhajují (a k institutu odlišného stanoviska se staví odmítavě). Nejstarší dekret nařizující tajnost porady a hlasování je z roku 1344 a Filip VI. v něm upomínal soudce na dodržování tajnosti vztahující se k poradě a hlasování. Dekrety z let 1446 a 1453 upravily pokuty za porušování této povinnosti. V průběhu staletí byla tajnost informací o tom, jak který soudce hlasoval pro určité rozhodnutí zdůvodňována různě. V roce 1703 označil vysoký francouzský úředník tajnost porady a hlasování za „sílu slabosti a garanci spravedlnosti“. Tradičně byl i v tomto prostředí diskutovaný institut spojován s ochranou před zásahy do soudcovského rozhodování. Revoluce sice smetla utajování informací, avšak direktoriální ústava z roku 1795 se k němu v reakci na jakobínské excesy opět vrátila. Ačkoli se ve francouzském soudnictví dodnes tajnost porady a hlasování drží, je obecným jevem, že soudci obhajují na veřejnosti rozhodnutí, jejichž přijímání se účastnili resp. že se na odborných fórech vyjadřují k problémům, které jako soudci řešili. Skryto však formálně stále zůstává jak který soudce v konkrétní věci hlasoval, byť ze soudcova veřejného vystoupení je jeho názor patrný.
Je zřejmé, že francouzská právní kultura je založena na sborovosti při rozhodování, na víře v názor většiny, která se k jedině správnému rozhodnutí dobrala užitím jedině správné metody, aniž by ji zvlášť zajímalo kdo a s jakým backgroundem rozhodnutí přijímal, tj. jak se zkušenosti a předvědomí jednotlivých soudců zapsaly do jejich pojetí spravedlnosti. Francouzský ideál považuji za nerealistický produkt osvícenství, v němž je navíc zakódováno mnoho rizik, věřím v to, že způsob rozhodování těsně souvisí s výběrem osob soudců, avšak to už je zase jiná kapitola.
Historicky se institut povinnosti mlčenlivosti, ovšem toliko ve vztahu k poradě a hlasování soudního tělesa, vyvinul jako ochrana před možným uplatněním nevole absolutistického panovníka ve vztahu k soudci, který hlasoval v rozporu s panovníkovými představami o tom, jak by hlasovati měl. Trvání soudcova mandátu záviselo na vůli krále, který uplatňoval princip durante bene placito nostro (during the King´s pleasure), tedy soudce byl ve své funkci jen pokud se těšil zalíbení krále a literatura dokládá, že soudcovské rozhodování tím bylo ovlivněno.
Zmíněný absolutistický princip vystřídal princip quamdiu se bene gesserint (during good behaviour), byť v Anglii docházelo ke střídání uvedených principů zpočátku v opačném gardu, dle kterého, řečeno moderním jazykem, lze soudce zbavit funkce jen pro kárné provinění, které shledá příslušný soud. Uplatnění druhého principu, reflektujícího princip právního státu, se v našich poměrech uplatnilo až koncem 19. století. V průběhu 20. století jsme ovšem opakovaně zažili přinejmenším faktickou recidivu principu prvního (přinejmenším v období okupace a dále v „období nesvobody“ od 25.2.1948 až do 1.1.1990) a nelze se proto asi divit, že principu mlčenlivosti je ve vztahu k tomu, co bylo řečeno při poradě a o tom, jak který ze soudců hlasoval, přikládán většinou české právní vědy, a samozřejmě i praxe, stále obrovský význam. Stále však není reflektován posun ve směru demokratického požadavku informovanosti veřejnosti, kontroly moci veřejností, jakož i (či snad především) trasparentnosti rozhodování a vůbec posun v chápání demokracie a právního státu.
O tom, že se lze v poměrech demokratického právního státu obejít i bez uplatnění tohoto principu, svědčí praxe švýcarského nejvyššího soudu, jehož porady a hlasování probíhají veřejně. Pro zachování neveřejnosti (nezaměňovat s tajností!) porady a hlasování ovšem svědčí komentáře ke švýcarské praxi, podle kterých je rozprava v poradě předcházející hlasování méně autentická a jednotlivé soudcovské vstupy jsou spíše předem připravené tak, aby působily na veřejnost uhlazeně, s čímž mizí prostor pro tvorbu názoru v diskurzu. Jinými slovy – zdá se, že důvody pro zachování neveřejnosti porady a hlasování jsou i dnes dány, má-li neveřejnost plnit účel v podobě vytvoření podmínek pro autentické a nerušené výměny názorů soudců, avšak pro požadavek zachování absolutní mlčenlivosti jednou provždy nelze dnes nalézt žádný účel, který by byl aprobovatelný v prostředí demokratického právního státu. Ostatně, zdá se, že původní absolutnost tohoto požadavku byla již prolomena institutem odlišného stanoviska (§ 14 a § 22 zákona o Ústavním soudu).
Naznačený historický exkurz pomohl identifikovat účel tajnosti porady a hlasování. Je ovšem namístě se ptát, zda původně sledovaný účel – tj. zabránění potenciálnímu zásahu do nerušeného výkonu soudcovského mandátu je stále aktuální. Negativní odpověď je nasnadě, ovšem pozitivněprávní úpravu nelze přehlížet, a za této situace půjde spíše o výklad důsledků případného porušení povinnosti mlčenlivosti. Někteří autoři (např. J.Filip v Komentáři k zákonu o Ústavním soudu, C.H.Beck, Praha, 2001) spojují s každým porušením mlčenlivosti naplnění kárného provinění podle § 133 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť v něm spatřují zásah resp. ohrožení soudcovské nezávislosti, a to všech na poradě a hlasování zúčastněných soudců, aniž by ovšem rozváděli, z čí strany se nese hrozba pro nezávislé rozhodování soudců. Tento výklad zřejmě neodpovídá svrchu naznačeným východiskům resp. neklade si otázku reálnosti tvrzené hrozby. V každém takovém případě by spíše již z kárného návrhu měla být zřejmá konkrétní odpověď na položené otázky.
Samozřejmě, že institut mlčenlivosti prolamuje již sám zákon o Ústavním soudu v ustanoveních o odlišných stanoviscích (§ 14 a § 22), čímž zpochybňuje nutnosti dnes zachovávat mlčenlivost o poradě a hlasování. Na druhé straně je pravdou, že nikoli každý nesouhlas se musí projevit ve zveřejnění odlišného stanoviska, neboť zákon o Ústavním soudu je konstruuje jako právo soudce, nikoli jako jeho povinnost. Proto by větší vhled do porady a hlasování přinesla obligatorní publikace skutečného poměru hlasů, jímž bylo rozhodnutí přijato. Ani plénum, ani senáty ovšem nemají zákonem uloženou povinnost zmíněný poměr hlasů publikovat. Přesto se zdá, že zavedení takové praxe by bylo možné, neboť z důvodů uvedených shora nevidím důvody pro utajení a z druhé strany převažují výhody uvedené posléze. Za příklad přitom může posloužit druhý senát německého Spolkového ústavního soudu, který bez opory v zákoně k takové praxi z jistě dobrých, respektuhodných a legitimních důvodů přistoupil. Informace o počtu hlasů je totiž mj. také informací o stabilitě rozhodnutím přijímaného řešení, která má význam nejen pro adresáty konkrétního rozhodnutí, nýbrž umožňuje odhadnout budoucí vývoj dané problematiky. Šlo by rovněž o významný kontrolní institut poskytnutý veřejnosti ve vztahu ke koherenci v rozhodování jednotlivých soudců. V posledku by tak tento institut přispěl k poměrně módně skloňované jednotnosti judikatury. Je přitom pozoruhodné, že německý zákonodárce na tuto Spolkovým ústavním soudem fakticky vykonávanou informační praxi zareagoval v roce 1970 přijetím novely zákona o Spolkovém ústavním soudu, která zveřejnění poměru hlasů připustila (nepřikázala), a to spolu se zavedením institutu odlišného stanoviska, avšak to je specifická kapitola.
Oproti tomu země, v nichž se uplatňoval francouzský vliv (např. země karibské oblasti jako Haiti a Dominikánská republika) a samozřejmě i mateřská země sama, tedy Francie, tajnost porady a hlasování formálně stále obhajují (a k institutu odlišného stanoviska se staví odmítavě). Nejstarší dekret nařizující tajnost porady a hlasování je z roku 1344 a Filip VI. v něm upomínal soudce na dodržování tajnosti vztahující se k poradě a hlasování. Dekrety z let 1446 a 1453 upravily pokuty za porušování této povinnosti. V průběhu staletí byla tajnost informací o tom, jak který soudce hlasoval pro určité rozhodnutí zdůvodňována různě. V roce 1703 označil vysoký francouzský úředník tajnost porady a hlasování za „sílu slabosti a garanci spravedlnosti“. Tradičně byl i v tomto prostředí diskutovaný institut spojován s ochranou před zásahy do soudcovského rozhodování. Revoluce sice smetla utajování informací, avšak direktoriální ústava z roku 1795 se k němu v reakci na jakobínské excesy opět vrátila. Ačkoli se ve francouzském soudnictví dodnes tajnost porady a hlasování drží, je obecným jevem, že soudci obhajují na veřejnosti rozhodnutí, jejichž přijímání se účastnili resp. že se na odborných fórech vyjadřují k problémům, které jako soudci řešili. Skryto však formálně stále zůstává jak který soudce v konkrétní věci hlasoval, byť ze soudcova veřejného vystoupení je jeho názor patrný.
Je zřejmé, že francouzská právní kultura je založena na sborovosti při rozhodování, na víře v názor většiny, která se k jedině správnému rozhodnutí dobrala užitím jedině správné metody, aniž by ji zvlášť zajímalo kdo a s jakým backgroundem rozhodnutí přijímal, tj. jak se zkušenosti a předvědomí jednotlivých soudců zapsaly do jejich pojetí spravedlnosti. Francouzský ideál považuji za nerealistický produkt osvícenství, v němž je navíc zakódováno mnoho rizik, věřím v to, že způsob rozhodování těsně souvisí s výběrem osob soudců, avšak to už je zase jiná kapitola.