Tak co s tou Akademií, soudruzi?
Asi jsem v poslední době zatížen na trojaktovky. Tentokrát to však nebyla budoucnost blogování, ale socialistické akademie věd, které mi v nedávné minulosti potřikráte zkřížily cestu. Obraz první: Sedím na Evropské univerzitním institutu v menze a obědvám s francouzským kolegou. Na Institutu je na rok jako Jean Monnet Fellow. Jinak je profesionální vědec: je zaměstnancem Centre national de la recherche scientifique, zkratka CNRS. CNRS je jednou z větších francouzských státních organizací: cca 12.000 vědců (30.000 celkový personál) se zabývá „státním“ výzkumem. Jak je pro Francii dobrým zvykem, všichni tito vědci jsou zároveň státními úředníky. Jakmile jednou projdou konkurzem, mají definitivu nadosmrti. Nemají povinnosti výuky či jiné aktivity, mají pouze bádat, a to navíc s možností značné mobility na x výzkumných CNRS centrech po celé Francii.
Kolega si stěžuje. Naříká, že CNRS je úděsně nepružná instituce, které je (interně) přezdíváno „poslední komunistická akademie věd“ světa. Snažím se jej uklidnit: poslední asi nebudou. Vypráví, jak po svých zkušenostech z Londýna a USA se snažil alespoň něco změnit a stal se členem jedné z mnoha hodnotících komisí, které pravidelně hodnotí kvalitu výzkumných výstupů z jednotlivých sekcí CNRS. Státního úředníka (navíc vědce) prý nelze v podstatě vyhodit pro neschopnost. Co ale hodnotící komise učinit může je jej trochu zbrzdit: nedostane přidáno či nebude povýšen. Kolega také zmiňuje minimální výstupy: kdysi prý viděl srovnání, jaké náklady jsou potřeba na „vybádání“ jednoho patentu v USA a jaké ve Francii a bylo to zdrcující vyhazování peněz.
Nu, zákusek jsme si raději dali sladký.
Obraz druhý: Nedávno jsem měl to potěšení navštívit pracovně Gruzii (tedy ještě předtím, než začala další revoluce, za kterou opravdu, ale opravdu nemohu). Neb jsem se těšil pohostinnosti a milé pozornosti domorodců, poštěstilo se mi také mít průvodce po Tbilisi. Při jedné projížďce městem jsem spatřil budovu, jejíž sice mizerná, ale snad rozpoznatelná fotografie zdobí záhlaví tohoto příspěvku. Ledva jsem ji spatřil, tak nějak jsem podvědomě tušil, co je to za budovu; jakási (i když nedokonalá) podoba s Varšavou, Moskvou a jinými centry východního bloku byla příliš silná. Ano, je to skutečně budova gruzíjské akademie věd. Nicméně ani přes mé otázky mi nikdo nebyl schopen říct, zda tam stále ještě akademie věd je (V Tbilisi se totiž většina státních budov prodává a namisté nich se staví hotely. Takto kupříkladu nedávno prodali budovu gruzíjského ústavního soudu a soud vystěhovali někam za město, chystá se prodej budovy ministerstva spravedlnosti.). Když jsem se večer k budově přiblížil, nalezl jsem pouze velký bleší trh na schodech a vnitřních arkádách budovy. Gruzijská akademie věd však dle svých internetových stránek existuje. Má dokonce i Ústav státu a práva.
V rámci EU mise demokratické podpory gruzíjskému parlamentu při transformaci, u které jsem krátce pobýval, působí také jedna expertka z Lotyšska. Jedná se o zkušenou dámu, bývalou členku lotyšského parlamentu, poté státní tajemnici lotyšského ministerstva spravedlnosti v lotyšské misi při EU a nyní šiřitelku rule of law na Kavkaze. Zeptal jsem se jí tedy na lotyšskou akademii věd. Zalomila rukama a prohlásila cosi o bolševizaci vědy v Lotyšsku (zapomněl jsem zdůraznit, že se také jedná o emigrantku, která před pádem komunismu vystudovala a žila ve Spojených státech). S jistým zadostiučiněním pak také zmínila, že v lotyšské krizi počátku devadesátých let, kdy pobaltské republiky již začaly být de facto nezávislé, ač stále formálně součást SSSR, a kdy došlo z důvodu absence měnové odluky od Sovětského svazu ke zhroucení státních financí, tak Akademie věd lotyšské sovětské republiky reálně zanikla. Prostě neměl kdo vyplácet vědcům – soudruhům platy, takže přestali chodit do práce a lotyšská akademie věd se de facto rozpadla. Později došlo k obnově jakéhosi vědeckého národního uskupení, které nese název Akademie věd, ale jedná se spíše o typ sdružení jednotlivých vědců …..
Obraz třetí: Před nedávnem mě jeden známý profesor práva z Austrálie požádal, abych mu dal kontakt na nějaké české odborné pracoviště. Potřeboval nějaké informace a spolupráci na projektu, takovém tom „Global cosi“. Protože sám působí na ANU, tedy Australian National University, která je jednak univerzitou, ale také silným vědeckým ústavem, chtěl raději kontakt na vědecké pracoviště a ne na univerzitu.
Po značném čase jsem se tak opět dostal na internetové stránky Ústavu státu a práva Akademie věd. Proklikal jsem si poctivě stránku projektů, konferencí a osobní stránky pracovníků Ústavu. Nevím. Při spatření výstupů jsem se začal sám sebe ptát, podle čeho vlastně může člověk posuzovat „kvalitu“ či účelnost vynaložených prostředků na výzkum, který se v podobné instituci odehrává?
Zkusil jsem to nejprve hrou: zeptal jsem se čtyř mých (českých) kolegů, z nichž všichni jsou činní v akademické sféře práva, na dvě otázky: (i) kterého vědeckého pracovníka Ústavu znají z publikační činnosti či z konferencí a (ii) jaký vědecký výstup z Ústavu znají z poslední doby (kniha, studie, významná konference apod).
Odpovědi byly zajímavé: jeden neznal nikoho, zbylí znali dva až tři jedince: nejčastěji padala jména profesorky Pauknerové a profesora Eliáše. Nicméně pak mí „respondenti“ dodali, že je znají primárně díky jejich profesorské činnosti v Praze, respektive v Plzni, a nikoliv proto, že jsou členy Ústavu. Pokud se týká vědeckých výstupů, tak si nikdo nebyl schopen vzpomenout na žádnou významnou publikaci či jiný vědecký počin Ústavu. Po chvilce dalšího přemítání pak padly dvě věci: vydávání Právníka a Legsys, respektive LegGalaxy.
I tyto dva výstupy jsou však spojeny s mírně smíšenými pocity: pokud se týká Právníka, tedy té „postupně prachem zapadající šedé zkameněliny“, jak ji něžně označil v jednom ze svých příspěvků Pavel Molek, zmíním pouze jeden zážitek s tímto periodikem. Když jsem v Oxfordu psal svoji herezi na téma vzdělávání právníků v Čechách, poctivě jsem si na tři dny sedl do Bodleian Law Library a pročítal 130 svazků Právníka. Snažil jsem se dohledat vše, co na jeho stránkách kdy vyšlo na téma reforma právního vzdělání. Bodleian Law Library je na podobný průzkum skvěle vybavena: vlastní totiž kompletního Právníka od I. ročníku (1861 to bylo, tuším).
Když jsem se třetí den listování dohrabal někam do devadesátých let dvacátého století (Hodně jsem totiž „stavěl“ v letech sedmdesátých a osmdesátých. Člověk potká spoustu známých.), tak koukám, že Právník na polici končí volnými (nesvázanými) čísly ročníku 1999. Podivné. Nejprve jsem dumal, že ty další ročníky (2000 – 2005) jsou někde na svázání či tak. Šel jsem se dolů na recepci zeptat paní knihovnice. Ta měla nejprve problémy s názvem časopisu, po kterém jsem se pídil („Sorry, what journal was it …?“), pak se podivila, že něco takového odebírají. Pak mi ale sdělila, že u tohoto titulu zrušili předplatné. Proč, táži se? Údajně kvůli „upadající vědecké kvalitě“. Bylo mi vysvětleno, že v rámci ekonomizace provozu knihovny se každých několik let provádí „review“ všech objednaných časopiseckých titulů (které bývají tradičně drahé). Sleduje se, jak si který časopis vede, zda mu stoupá či klesá impact factor (tedy jaká je jakási jeho „relevance“ ve vědecké komunitě) a v poslední době také zda již nabízí elektronický přístup ke svým starším číslům. Jestli jsem to správně pochopil, tak Právník jakýsi impact factor kdysi i měl. Navíc obsahoval a obsahuje cizojazyčná shrnutí, takže je alespoň trochu přístupný zahraniční vědecké komunitě. Nicméně tento impact factor mu byl asi někdy v devadesátých letech sebrán, na což zareagovali v Oxfordu v rámci svých pravidelných „review“ a předplatné titulu zrušili.
Naplnil mě takový zvláštní pocit marnosti: předplatné Právníka v Oxfordu přežilo císařpána, První republiku, dvě války, dvě diktatury v Čechách a zajde v časech rozkvětu toho demokratického právního státu, který se vrátil do Evropy. Co dodat?
LegGalaxy je úžasný systém automatizovaných právních informací. Bohužel je tak (vědecky) úžasný, že se s ním již nedá pracovat. Zkoušeli jste si někdy zadat osm podmínek ve čtvrtém redukčním archivu s vypnutým historickým filtrem? Ne? Tak do toho! Systém zjevně vyvíjejí velice inteligentní vědci, jen mi již v jeho současné komplexitě není jasné, pro koho je určen. Z kolegů neznám nikoho, kdo s tím systémem pracuje: každého na první pohled odpudí tři řady ikonek a raději spustí ASPI či LexDATA. Já si občas v aktu vzdoru LegGalaxy spustím, podívám se na hezké galaktické jádro spirální hvězdokupy X či průlet pásmem asteroidů a rychle klikám na volbu „Nic a konec“.
Nicméně zpět k výstupům Ústavu státu a práva. Asi byl můj přístup nesprávný. Asi i zaujatý. Podle čeho tedy je možné hodnotit kvalitu „veřejného“ výzkumu? Podotýkám, že se jedná o výzkum proklatě veřejný: Akademie věd má, pokud se financování její činnosti týče, samostatnou kapitolu ve státním rozpočtu a většina prostředků Akademie pochází buď přímy ze státního rozpočtu, anebo přes granty a jiné (opět veřejné) rozpočty.
Je tak trochu veřejným tajemstvím, že vnitřní přerod Akademie věd neprobíhal všude rovnoměrně, respektive neměl stejné startovní pozice. Některé přírodovědné a další ústavy zvládli přerod do smysluplně fungujících vědeckých institucí: je vidět zapojení do výzkumu minimálně evropské úrovně, výstupy, publikace v renomovaných zahraničních časopisech apod. Některé jiné, zde asi především ty společensko-vědní, zvládají přerod z hnízda zasloužilých soudruhů do moderní výzkumné instituce hůře.
Zpět ke klíčové otázce: Jak je možné hodnotit „kvalitu“ podobných výzkumných institucí. Je kupříkladu Ústav státu a práva místem výzkumu (alespoň) evropské úrovně? Podle čeho se to pozná? Publikační výstupy některých pracovníků Ústavu vypadají, jako by webmaster rezignoval na aktualizaci webových stránek koncem osmdesátých let, publikace a výstupu na srovnatelné zahraniční úrovni (publikace v zahraničí, především tedy v mezinárodních impaktovaných časopisech) až na několik světlých výjimek nikde nenacházím. Podle kvality výuky a kvality absolventů to asi také nelze poznat, neb i přes personální unii s plzeňskou fakultou není výuka primárním posláním výzkumného ústavu. Spolupráce na mezinárodních projektech se podle stránek Ústavu omezuje na Polsko, Maďarsko, Slovensko a Ústav gosudarstva i prava Ruské akademie věd.
Dávám tedy v plen původní otázku (podle čeho hodnotit kvalitu institucí podobného typy) a přidám ještě otázku jinou, která se vrací k titulku tohoto příspěvku a lotyšské či gruzíjské zkušenosti: má cenu udržovat při životě komunistický koncept státního vědeckého molochu s názvem Akademie věd? Ač tedy Akademie na svých stránkách inzeruje svoji sounáležitost s Královskou českou společnost nauk, nic to nemění na tom, že podoba současné Akademie věd vzniká až zákonem č. 52/1952 Sb., o Československé akademii věd, kterým se po sovětském vzoru zřizuje „nejvyšší vědecká instituce republiky Československé“ s cílem „plánovité a organisované práce v theoretických a užitých vědách, aby cestou tvůrčího vědeckého bádání sloužila blahu lidu a vybudování socialismu v naší vlasti“.
26 komentářů:
Pokud neco, tak ma AV verejnosti pristupnou knihovnu. Zadny zazrak to neni, ale v dobe kdy se z NK objednava stredovekym zpusobem (a lhutach) a PF UK nabizi mene nez malo predplacenych elektronickych archivu se muze treba studentum hodit.
Jinak tahle instituce zaujme jen zvonkem pro vozickare u vstupu umistenym 2 m nad zemi ;-)
A taky je to pekna tradice...
Nesmíte soudit AV jen podle Ústavu státu a práva. Ono, kdyby jste soudili českou vědu podle úrovně právní vědy, tak to asi můžeme zavřít úplně, ne? Myslím, že třeba ve fyzice má AV velmi dobré výsledky. A těch odvětví bude určitě více. Myslím, že lepší otázka by byla, jestli by nebylo vhodné některé části AV zrušit, případně podstatně omezit.
Co se týká výstupů, tak já osobně nyní pracuji na knize Právní logika. Nebude to jenom učebnice, ale monografie, která má ambici přispět k rozvoji oboru, ve kterém mají v současné době prakticky monopol Nizozemci. Díky ÚSP mám téměř neomezené možnosti nákupu odborné literatury. O tom si může člověk na právnické fakultě nechat zdát.
Pekny prispevok, miestami som to s autorom prezival (najma v tej kniznici som sa citil ako v Dumasovom klube). A ako to hodnotit...nemam ponatia. Snad len, ze nejaky mix domacich ukazovatelov a zahranicnych.
Pro mě je důležité, že ÚSP, relativně malá instituce, má v oborech, které mě zajímají, daleko lépe vybavenou knihovnu než moloch PrF UK.
Myslím, že se tady obloukem můžeme vrátit k tématu, které jsme již diskutovali: stejně jako je obtížné hledat objektivní kritéria pro hodnocení právnických fakult, je těžké shodnout se na tom, jak hodnotit výzkumná pracoviště. Pravdou ale je, že se o to u nás nikdo příliš nepokouší.
Ze samotných příspěvků v diskusi mi připadá, že by Ústav státu a práva šlo celkem dobře nahradit jednou až dvěma kvalifikovanými knihovnicemi. Ústav (nebo Akademie) snad ale není pouze knihovna. Otázka, kterou totiž Michal položil, byla: jaké jsou odborné výstupy těch, kteří v Akademii (v Ústavu) pracují. A tady s ním zcela souhlasím: téměř žádné.
Ad Honza Komárek: souhlasím, otázka je propojena s problematikou hodnocení fakult a neméně složitá. Na druhou stranu je tady ale výrazná odlišnost: zatímco fakulty budou vždy alespoň produkovat absolventy (můžeme sáhodlouze debatovat o tom, jaké kvality budou, že ale z té školy vyjde někdo s tubusem, nesporné je), takový vědecký ústav může klidně spočinout s mizivými výstupy, aniž by si toho někdo všimnul.
Já bych netvrdil, že výstupy Ústavu jsou téměř žádné: to, co po proklikání biografií a bibliografíí zaměstnanců Ústavu zjišťuji je, že je, že až na několik výjimek, které bych ale třeba já, stejně jaké moji „respondenti“, identifikoval jako členy právnických fakult a nikoliv zaměstnance Ústavu, jsou výstupy dost rozpačité. Mým měřítkem je, že se jedná o jedince, jejichž hlavní náplní práce v rámci vědeckého institutu by měl být výzkum a jeho uplatnění v publikační činnosti. Pozor: tím netvrdím, že by členové vědeckých institucí neměli vyučovat: právě naopak, je to užitečné. Hlavní náplní práce by ale měl být stále ten výzkum. Pokud není, a má to být výuka, nic proti tomu. V tom případě je ale lepší změnit vývěsku na dveřích (a způsob financování) z Ústav státu a práva, Akademie věd ČR na Západočeská univerzita v Plzni, Právnická fakulta, detašované pracoviště Praha.
Jinak s vtipnou glosou na téma „dvě knihovnice“ plně souhlasím.
Ad J. Pisak: Máte pravdu. Proto jsem také zahrnul do svého příspěvku kvalifikující odstavec, který upozorňuje na značný rozdíl mezi výstupy jednotlivých typů pracovišť Akademie. Protože jsem ale nudný právník, tak v první řadě koukám na Ústav státu a práva. Mě, jako externímu pozorovateli dění na Akademii se však zdá, že ač o podobných otázkách jak prof. Illnerová, tak prof. Pačes rádi debatovali, nikomu se do žádných řezů z pochopitelných důvodů nechce. Rád budu opraven.
Obecně: nemyslím, že by Ústav státu a práva bylo možné srovnávat s etablovanými pracovišti západními (Instituty Maxe Plancka, BIICL apod.), ale zkusme to třeba v rámci ČR. Jako příklad dobře fungující výzkumné instituce s viditelnými výstupy si dovoluji třeba uvést Mezinárodní politologický ústav v Brně (http://www.iips.cz). Velikostí se jedná o pětinovou instituci, jaký je rozdíl rozpočtový, to nevím, ale rozdíl ve výstupech je nepřehlédnutelný.
ad JK
ÚSP skutečně málo tlačí na své vědecké pracovníky, aby publikovali. Dokonce toleruje takové, kteří už roky nepublikují vůbec. To je velká chyba a mělo by se to změnit.
Nicméně, představa Michala Bobka, že se tu zachoval předlistopadový model práce svědčí pouze o tom, že je Michal špatně informovaný. ÚSP neorganizuje nějakou vědu ani se nevyžívá v nekonečných schůzích a byrokracii, jak tomu bylo v minulosti. ÚSP "pouze" svým pracovníkům poskytuje určité služby. Např. grantový, knihovní a konferenční servis. Je příjemné, když se nemusíš zabývat administrativou grantového projektu, protože na to jsou lidi, když do knihovny pošleš seznam zahraniční literatury a oni Ti je okamžitě objednají a koupí, když máš kdykoli k dispozici prostory ke konferenci a ještě Ti s její organizací pomůžou "naše holky". To jsou věci, které ocenění každý, kdo dělá něco jako vědu.
Takže hlavní problém Ústavu nevidím v systému práce, ale v tom, že ředitel, který je lidumil, není ochoten ani připraven vyhodit ty neschopné a nahradit je schopnými. V této toleranci k neschopnosti se Ústav skutečně podobá zaprášenému socialistickému modelu. Ovšem v této věci se přece Ústav nijak neliší od českých právnických fakult. Copak už na některé z fakult někoho vyhodili, protože svoji práci dělá špatně? Ať už proto, že je flákač nebo prostě proto, že na to nemá. Nemyslitelné!
Ad T. Sobek: mnohoznačností mého prohlášení o "přerodu z hnízda zasloužilých soudruhů do moderní výzkumné instituce" vyžaduje zpřesnění. Tento obrat nebyl myšlen jako výpověď o interním modelu práce v rámci současného Ústavu, o kterém skutečně nevím zhola nic, ale spíše jako odkaz na minulost Ústavu a jeho osazenstva za komunismu.
Michalovi: Hmm, zdá se mi, že jsem v Oxfordu ještě příliš krátkou dobu, neboť mi ani po dlouhém přemýšlení a lingvistické analýze nepřipadá rozdíl mezi označením výstupů Ústavu "téměř žádné" a "dost rozpačité" tak zásadní. Ale možná to je tím, že u každého z nás budí rozpaky něco jiného..
Tomášovi: moc Vám děkuji, že jste se s námi zapojil do diskuse, a to tak otevřeným způsobem. Já myslím, že Michal dost jasně nerozlišuje, jestli mu vadí koncepce Ústavu jako takového, či jeho současné personální obsazení. Mně vadí to druhé a souhlasím s Vámi, že Ústav může poskytovat lidem, kteří mají vědecké ambice, potřebný servis. Jen se mi zdá, že vedle toho servisu je těm lidem poskytováno celkem dost peněz ze všemožných grantů. A že by tedy tito lidé měli vykazovat nějaké výsledky.
Nějak jsem stále více skeptický k tomu, že je v české akademii málo peněz, když vidím, jaké možné i nemožné granty je možné platit a koho z nich podporovat. Takže se nakonec asi shodujeme: problém je v lidech, kteří mají dělat "výzkum", dostávají na něj peníze z grantů a výsledek je "téměř žádný" nebo "dost rozpačitý".
A jsem zpátky na začátku: hodnotí někdo vůbec seriózně výstupy všech těch velkolepých projektů "Proměny práva v 19. století" apod.?? Zajímají někoho?
Michale, soudružskou minulost má u nás celá řada organizací. Prostě jsme byli soudružský stát. Česká právní věda není srovnatelná se západní Evropou a hodně dlouho nebude. K velkému pokroku nedojde, dokud se na naší akademické půdě nenastartují selektivní mechanizmy, které budou oddělovat schopné od neschopných. V prostředí, kde má každý své místo jisté až do důchodu, chybí motivační podněty k intenzivní práci. V tom si zřejmě rozumíme.
Pak je tu ještě praktická stránka věci. Někdo se může soustředit na svůj výzkum, pokud ho za to někdo zaplatí tak, aby uživil sebe a případně i svoji rodinu. Alespoň uživil.
btw. Uvítal bych nějaký post, který by srovnal, co vlastně u nás a v zahraničí znamená být profesor.
Co znamená být profesor, není, myslím, téma pro blogový post - pokud ovšem nechcete snůšku dojmů a povrchních pozorování. Čím déle jsem v zahraničí, tím méně se mi chce glorifikovat západní právní vědu jako takovou - obávám se, že v mnoha ohledech to funguje v Itálii nebo Portugalsku či Španělsku obdobně, jako u nás (tj. výběr akademické elity na základě loajality, nikoliv ověřitelných schopností - jedná se však o moje povrchní pozorování, učiněná na základě rozhovorů s mými kolegy i profesory z jiných zemí). Trochu to naznačuje i Michal ve svém příspěvku o EUI. Otevřená akademie, splňující ideál, který si před sebe stavíme, je možná tady ve Spojeném království, nebo v Nizozemsku.
Pokud Vás zajímá, co všechno musí udělat absolvent právnické školy v USA, aby se stal profesorem, instruktivní (a velmi zajímavé!) jsou tyto stránky Briana Leitera:
http://www.utexas.edu/law/faculty/bleiter/GUIDE.HTM
Pokud by Vás zajímalo srovnání mezi více systémy, v American Journal of Comparative Law vyšel soubor příspěvků nazvaný "Selecting Minds" (41. ročník, 1993; Am J Comp L je dostupný např. na Westlaw).
Ad Hozna: „téměř žádné“ bych chápal jako kvantitativní hodnocení, tedy množinu, jejíž soubor prvků se blíží nule. To by nebylo korektní, protože výstupy tam jsou. „Dost rozpačité“ jsem neorientoval na bázi kvantity, ale mého dojmu o kvalitě.
Ad peníze ve vědě: Já už tak nějak argument nedostatku peněz v současné české vědě neberu. Dřív mě třeba vždy zaráželo, jak malé nominální platy mají pedagogové na právnických fakultách. No jo, v tom je ale právě zakopán ten pes: oni to jsou nominální platy, které nezahrnují všechny ty další obolusy za zkoušky, za doktorandy, přerozdělené peníze z katedrálních či celofakultních grantů, vedlejší posudečky apod. apod. Pak už to, upřímně řečeno, není až tak marné.
Při pohledu na kvalitu výstupů z desetitisícových či statisícových grantů a na to, co je v českých podmínkách obhajitelné jako „věda“ v právu, nemám až tak starost o to, že by čeští vědci neměli čím nakrmit hladové krky rodin.
Vyslovím tedy troufalou hypotézu: už při současných platech ve vědě a možnostech výdělku je možné fungovat na obstojné úrovni. Neříkám nijak světoborné, ale obstojné.
Navíc dovolím si opět použít svého předchozího pozitivního příkladu IIPS: i tato, stejně jako jiné výzkumné instituce sahají do stejného finančního koše a mají obdobné možnosti dosáhnout na veřejné finance (IIPS a jiné ústavy to budou mít spíše o něco horší, neboť asi nemají samostatnou rozpočtovou kapitolu). Přesto to tam může vést k jiným výsledkům, aniž bych potkával na Joštově ulici žebrající výzkumné pracovníky.
Ad koncepce Ústavu nebo současné personální obsazení: hmm, dobrý postřeh. Výhrady bych měl asi k obojímu, formuloval jsem to ale jako obecnou otázku „státního“ výzkumu. Nejsem vůbec přesvědčen, že koncept státní (tedy pardon „veřejné“) akademie věd je ten nejvhodnější. S tím už ale asi dnes nikdo nic nenadělá.
Ad T. Sobek: v absenci selektivních mechanismů se plně shodneme. Již úplně ne ale v soudružské minulosti a (ne)vypořádání se s ní.
Závěrečný Honza: jistě, úroveň akademie v takové Itálii, dědění profesorských stolců z otců na syny a další věci s ní spjaté asi nejsou systémem, ke kterému bychom se chtěli přibližovat. No, o slabinách EUI bude třetí, závěrečných příspěvek z mé série, ty prozatím uveřejněné byly hlavně propagační ;-)
ad MB
Vím, co znamená, že nějaká posloupnost konverguje k nule, resp. že její limitou je nula, ale netuším, co je "množina, jejíž soubor prvků se blíží nule". Zřejmě jste chtěl vědecky říct, že málo.
Váš dojem o kvalitě výstupů ÚSP je založen na čem? Přečetl jste si všechny texty, které jsou prezentovány jako výstupy ÚSP nebo tak usuzujete pouze z jejich názvů? A pokud jste Michale opravdu všechny přečetl, o čemž vážně pochybuji, jistě máte zajímavější věci na práci, tak jaký podíl z nich je Vám oborově natolik blízký, abyste mohl jejich kvalitu seriózně posoudit?
Ad T. Sobek: Máte přirozeně pravdu, výstupy jsem nečetl a opět hrubě paušalizuji. Nicméně v rámci své neznalosti a paušalizace si stále myslím, že výtečné výstupy je bez problémů možné "udat" na respektovaných zahraničních fórech a v zahraničních časopisech, nikoliv hlavně v "domácím" periodiku Právník. Jistě, je možné oprávněně namítnout, že jedno nutně neplyne z druhého, tedy že i v předním impaktovaném časopise může vyjít odpad a naopak v posledním vnitrostátním plátku zase výborná věc. To se ale zase vracíme oklikou k původní mé otázce: jak hodnotit kvalitu výstupů podobných výzkumných institucí?
Způsobem "tak si to nejdřív všechno přečtěte, než budete něco říkat" to bude asi těžko fungovat (to bychom asi museli oba mlčet, protože nepředpokládám, že Vy byste stihl vše přečíst), takže se pro podobný typ posuzování používají standardizovaná kritéria, jako je třeba uplatnitelnost výzkumu v zahraničí. Opět: i toto, stejně jako "modlu impact factorů", lze napadat z mnoha ohledů, nic lepšího v tomto okamžiku nemám. Budu rád za jakýkoliv námět.
"Vím, co znamená, že nějaká posloupnost konverguje k nule, resp. že její limitou je nula, ale netuším, co je "množina, jejíž soubor prvků se blíží nule". Zřejmě jste chtěl vědecky říct, že málo."
Nemyslím, že by bylo potřeba si s tím lámat hlavu: pro čtenáře, který nepochopí, co může být myšleno "množinou, jejíž soubor prvků se blíží nule", bude "posloupnost konvergující k nule, resp. posloupnost, jejíž limitou je nula" jistě dostatečným vysvětlením.
ad michal a honza:
Souhlasím, že reálné platy akademiků už nejsou tak špatné - obecně ale až těch, co stojí v čele oboru či katedry nebo si již našli "své místo v systému" (tj. paralelní místo asistenta na ÚS, učení na 2 dalších školách, posudečky, advokacie atd.). Největší problém vidím v tom, že spousta českých akademiků (nikoliv všichni), neví kdy mají dost (melouchu). Někteří jich mají už tolik, že na nějakou vědu jim nezbývá čas.
ad Tomáš Sobek:
Bude ta kniha o právní logice napsána (nebo z ní bude alespoň článek) v cizím jazyce? Jinak těžko přispěje k rozvoji oboru, když si ji přečte jen pár nadšenců v Čechách (to není jízlivá poznámka, sám si tu knihu rád přečtu).
obecně k psaní článků:
Dokud nebudou akademici motivováni psát do cizojazyčných časopisů (nedej bože impaktovaných), ať už finančně či kariérně, tak to nebudou dělat. Za český článek máte téměř stejnou čárku jako za zahraniční (půlka profesorského sboru ani neví, co je to impaktovaný časopis), dostanete za něj (leckdy velmi) slušně zaplaceno a napíšete ho daleko rychleji. Kdo za těchto okolností bude ochoten projít martyriem psaní článku do zahraničního impaktovaného časopisu? Pokud chceme něco změnit, musíme začít už u požadavků na doktorandy a asistenty. V přírodních vědách (samozřejmě v ČR) je podmínkou udělení titulu PhD publikace v zahraničí a účast na zahraniční konferenci. Proč to nejde na právech?
ad časopis Právník:
Celá dikuse se zatím případné proměně tohoto periodika vyhýbá. Co byste navrhli, aby se Právník opět pozvedl alespoň tam, kde byl? Mně osobně na něm vadí
1. jako potenciálnímu autorovizpůsob přijímání článků (příspěvky z kdejaké konference na nejmenované fakultě mají absolutní přednost před čímkoliv jiným) a prodleva mezi posláním a vytisknutím (jak říká michal, článek tak vychází POST MORTEM), a
2. jako čtenáři značné rozdíly v kvalitě příspěvků (na jedné straně špičkové věci, na druhé straně brak). Přitom je to hrozná škoda - Právník je jediný časopis v Čechách, kde Vám otisknou něco delšího než 20 stran... Tomáši, nedá se s tím něco dělat? BTW Změna vzhledu by šedé zkamenělině také prospěla.
ad MB
1) V tuto chvíli je impaktovanost pro hodnocení českých právnických fakult statisticky bezvýznamná. Ale pro vyspělé vědecké prostředí je to kritérium s vypovídací hodnotou.
2) Snad ještě větší vypovídací hodnotu může mít pohyb akademiků. Špičkové pracoviště je to, které dokáže přetahovat vědce jiným pracovištím. Nicméně toto kritérium je u nás opět nepoužitelné. Např. na KTP PrF UK vedle sebe pracují Zdeněk Kühn a Jana El Dunia.
3) Stovky výtisků dotovaného časopisu Právník se válí v knihovnách k volnému rozebrání. Osobně jsem toho názoru, že by měl mít pouze elektronickou podobu, která bude free na webových stránkách ÚSP s volnou možností diskusních komentářů.
Ad DK
Česky bude neformální úvod do právní logiky, který může být použitelný i jako učebnice. Klíčové části chci publikovat anglicky ve specializovaném periodiku, např. Argumentation. Ta práce bude nová v tom, že analýza právní argumentace nebude primárně založena na deduktivní logice, ale na teorii her. Vlastně to bude teorie argumentační strategie. Ideu nosím v hlavě už dlouho, ale práce na samotném textu teprve začíná.
Ad TS:
teorie argumentační strategie? Tak to už se těším.
Od první chvíle, kdy jsem se jako inženýr (tedy poté co jsem musel projít solidní matematickou průpravou) seznámil s tím, co znamená právní "logika" se těším na texty, jakou jsou ty Vaše.
Ad MB JK DK: včera jsem četl na aktualne.cz dovětek Kláry Samkové o tom, že po jejích článcích v BA a Časopisu soudce, byla otitulována jako někdo: "kdo poskvrnil čistý štít české justice".
Víte, že jste poskvrnili doposud čistý číst české právní vědy? !!!
Ještě že jsme právníci, a můžeme se handrkovat o význam slova čistý (tedy jak neposkvrněný, tak prázdný...) :-)
Česká právní akademie je něco neuchopitelného. Když čteme jakýkoli akademický text (tedy i ty své) narazíme na text pracovníka soudu, advokáta, pilnéhého „posudkáře“, pracovníka ministerstva, politika či pracovníka parlamentu.
Spory tak vedou zainteresované strany což není to pravé(však víte nemo iudex...)
Jak rád bych si přečetl empatický článek hodnotící v dané věci přístup NSS NS a ÚS jednak z logiky jejich postavení, jednak z pohledu právního řádu a jednak z pohledu obecného právního vývoje. Naivně si myslím, že by tuto analýzu měla provádět relativně nezávislá "akademie".
Ta však často do věci zasahuje jen tak, že přijde s dalším výkladem sporného textu a stanoviska ostatních hodnotí podle toho, jak je blízko jejímu "správnému řešení".
Místo "verdiktu soudce doktrín" tak čteme (jen)další názor.
Ale to už jsem mimo téma.
Teoria argumetnacnej strategie... hmm, to znie ako Schopenhauerova Eristika :)http://gutenberg.spiegel.de/?id=5&xid=2517&kapitel=1
K.Cs.
Existují dva tradiční přístupy k logické analýze argumentace. Buď chápeme argument jako strukturu vět, která je tvořena premisami a závěrem, a pouze nás zajímá vztah vyplývání. Anebo nás argumentace zajímá jako druh komunikace a pak ji analyzujeme jako dialog, ve kterém se obhajují nebo zpochybňují nějaká tvrzení. Oba přístupy lze dohledat až k Aristotelovi. Ten druhý lze opřít o tzv. dialogickou logiku. Takové systémy vytvořili např. P. Lorenzen a K. Lorenz, C. L. Hamblin, E. M. Barth, D. N. Walton a C. W. Krabbe. Dialogický přístup k argumentaci preferuje i řada současných právních logiků, např. H. Prakken, G. Sartor, A. Lodder, T. Gordon. Jedná se ale většinou o jednoduché modely, které nezachycují to, co nás na argumentaci nejvíce zajímá, totiž že v argumentaci na sebe naráží různé strategie přesvědčování a aktéři jsou nuceni adaptovat svoji strategii na strategii oponenta.
Časopis Právník - jeden z mých kolegů poznamenal, že je to časopis s nějvětším počtem posmrtně vydaných článků. Bohužel má zkušenost je naprosto stejná. Ve všech srovnatelných ohledech je spolupráce například s Právními rozhledy nesrovnatelně lepší.
P.S. To co platí pro Právníka, platí i pro ČPVP.
Okomentovat