Politický systém, právo a jeho výklad

Jako účel lpění na zákonu ve formálním smyslu bývá uváděn princip právní jistoty. Naplňování tohoto principu je nepochybně součástí naplňování principu demokratického právního státu. Princip právní jistoty je obvykle vyzdvihován a zdůrazňován v prostředí, v němž dochází k častým změnám politického systému, které mají za následek i změnu obsahu existujících právních pojmů a vytváření nových. Pokud jednotlivec (např. generace prarodičů dnešních českých padesátníků či šedesátníků) zažije pět nebo šest změn politického systému (od konstituční monarchie přes demokracii, nacistický totalitarismus, poválečnou defektní a limitovanou demokracii, stalinistický totalitarismus a poststalinský autoritativní politický systém), musí se mu nepochybně právo jevit jako vlastně velmi nestabilní systém. Toto konstatování o právu je ovšem v přímém rozporu s vlastností právu imanentní, totiž stabilita.

Nelze se nakonec divit, že se právníkovi, který zažil 4 – 5 změn politického systému (a příslušníků této generace působí v ČR jak v právní vědě, tak i v soudnictví a advokacii celá řada) jeví akcent na princip právní jistoty jako velmi důležitý. Zvláště pak tato teze vynikne, je-li právo ztotožněno se zákonem, který jako nepochybná „suverénní“ autorita předvidatelně reguluje vztahy mezi jednotlivcem a státem, resp. veřejnou mocí a vztahy mezi jednotlivci navzájem. Zákon přináší jistotu. Tato jeho funkce působí stejně ve všech politických systémech a je lhostejné, je-li nazývaná „princip právní jistoty“ anebo „socialistická zákonnost“. Princip právní jistoty lze proto určitě označit za formální součást ideje spravedlnosti. Právní pravidlo prostě musí být dopředu seznatelné a musí mít jistou trvanlivost. Tyto požadavky může ovšem naplňovat nejen zákon ve formálním smyslu, nýbrž i ustálená soudní judikatura, která tak plní funkci práva. Ostatně ESLP v některých svých rozhodnutích hovoří o „zákonu v materiálním smyslu“, čímž dává jasně najevo, že právo neztotožňuje jen s „law in books“. 1)

Změny politického systému se často odehrávají při současně prohlášené anebo fakticky stvrzované tzv. právní kontinuitě. Masa právních předpisů z minulosti se přelévá a dál platí i v prostředí nového politického systému. V něm je však vystavena nové interpretaci ze strany soudců. Nová interpretace totiž musí odpovídat nosným ideám nového politického systému. Jako příklad lze uvést rozhodnutí českého ústavního soudu Pl. ÚS 19/1993 ze dne 21. 12. 1993. Ústavní soud uvedl: „Ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří. Tzn. i při kontinuitě se „starým právem“ hodnotovou diskontinuitu se „starým režimem“. Toto pojetí ústavního státu odmítá formálně racionální legitimitu režimu a formální právní stát.“

Jak dokládají příklady ze vzdálenější minulosti, může někdy jít o „výklad bez hranic“. 2) Stačí, aby nová, režimu poplatná právní teorie dodala argumenty pro změněnou interpretaci starých zákonů. Z pověření říšského ministra spravedlnosti zformulovali němečtí přední odborníci – profesoři práva na německých univerzitách – zásady k postavení a k úkolům soudců“ (Leitsätze über Stellung und Aufgaben des Richters), které byly publikovány v odborném tisku (DRW, svazek I., 1936, s. 123). Druhá zásada zněla: „Základem interpretace všech pramenů práva je nacionálně socialistický světový názor tak, jak je formulován zejména v programu strany a ve vyjádřeních vůdce.“3)

Avšak již před vydáním zmíněných zásad si někdejší nejvyšší německá justiční instance anticipující přání nových držitelů moci dokázala poradit s výkladem starých zákonných textů. Dokládá to případ filmového režiséra a spisovatele z roku 1933, který měl smlouvu s filmovou společností UfA. Jako Žid se stal autor po změně politického režimu pro svého smluvního partnera nežádoucím, Ukončení smluvního vztahu bylo však podle smlouvy možné jen v důsledku nemoci nebo smrti. Vypomohla nejvyšší soudní instsance Reichsgericht , který ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl: „Dřívější (liberární) představa o právním obsahu osobnosti nečinila žádné zásadní hodnotové rozdíly ve vztahu ke stejnosti nebo rozdílnosti krve; proto odmítala právní dělení a členění lidí podle rasových kritérií“. S tím skoncoval „nacionálně socialistický světový názor“. Ten uznává „rodem Němce“ (Deutschstämmige) za „právně plnohodnotné (rechtlich vollgültig) a rozlišuje mezi „osobami plně způsobilými k právům a osobami s menšími právy“ (voll Rechtfähigen und Personen minderen Rechts). „Stupeň úplné absence způsobilosti k právům se deklaruje od nepaměti v případě zničení právní osobnosti rovnající se fyzické smrti osoby“. Tak vznikly pojmy „občanská smrt“ nebo „smrt kláštera“. (...) „Změna společnosti uskutečněná z důvodů rasově politických“ odůvodnila ukončení smlouvy s autorem „stejně jakoby to učinila smrt nebo nemoc.“ 4)

Z uvedeného je patrno, jak snadno vykročili soudci nejvyšší německé soudní instance v 30. létech z navyklé pozitivistické pozice. Až neuvěřitelně snadno přikročili k interpretaci a aplikaci práva, kterou je možno označit za „přirozenoprávní“ jen tehdy, ztotožníme-li s přirozeným právem to, co má být v jejich výkladu obsahem konkrétního řádu života (das konkrete Ordungsdenken) 5) , z něhož se odvíjí obsah právních norem, resp. jímž byla zdůvodňována existence právních norem. Tak je konkrétní panující řád nadřazen všem právním normám, které „nemohou a nemají existenci tohoto řádu obsáhnout a vyčerpat, nýbrž ji pouze slouží. Konkrétní vnitřní řád, disciplína a čest každé instituce odolává (pokud instituce trvá) každému pokusu o divoké normování a úpravám; (instituce) staví každého zákonodárce a každého, kdo zákon aplikuje před dilema, aby buď převzal a aplikoval konkrétní právní pojmy, nebo aby je zničil“. 6)

Do obsahu „konkrétního řádu života“ lze ovšem dosadit cokoliv, co je v tom či onom státu právě realitou, ať už je důvod existence této reality jakýkoli (evoluce nebo revoluce). Stejně nahodilý může být i obsah reality. Konečně se C. Schmitt se dovolává S. Romaniho, který se o různosti „konkrétních řádů“ výslovně zmiňuje. 7) Metodologicky C. Schmitt navazuje na učení A. Hauriou o institucích, 8) které tento dlouholetý doyen právnické fakulty v Toulouse vyvinul při systematickém 40-letém zpracovávání judikatury Conseil d´Etat v létech 1896 – 1926. Toto učení, které Schmitt označuje za obnovení „konkretes Ordnungsdenken“ bylo v jeho očích odpovědí a zároveň překonáním normativismu stejně jako decisionismu a z „obou složeného pozitivizmu“. „Stát myšlený institucionálně už nelze ztotožňovat s normou nebo systémem norem a není ani pouhým suverénním rozhodnutím.Je institucí institucí, v jejímž řádu nacházejí ochranu i svůj řád mnohé další, samy o sobě samostatné instituce.“ 9)

Dále Schmitt vysvětlil, proč svou teorii „konkretes Ordnungsdenken“ nenazývá „institucionálním myšlením“. Následovníci Haurioua (G. Renard) nechali totiž vyústit institucionální myšlení do neotomismu a tato teorie se dle Schmitta „projevovala jako typická římskokatolická teorie“. Tak se dle něj dospělo k restauraci, resp. zakonzervování vyčpělých institutů. 10) Nový německý právní řád však měl stavět na generálních klauzulích neurčitých pojmech a referenčních odkazech na částečně metaprávní kategorie typu dobré mravy, dobrá víra, důležité důvody atd. Uvedené příklady jakož i další měly být signálem a důkazem o odtržení se od pozitivizmu a zároveň umožňovaly průnik aktuálně definovaného obsahu.

Skutečný důvod k obratu v pojímání práva jakož i jeho interpretace a své skutečné krédo vyjádřil Schmitt následovně: „Jakmile se nebudou pojmy jako dobré mravy, dobrá víra, atd. vztahovat k individualistické „bürgerliche Verkehrsgesellschaft“, ale budou se vztahovat k zájmům národního celku, změní se skutečně veškeré právo aniž by bylo třeba měnit jeden jediný pozitivní zákon“. 11)

Tento nový způsob myšlení se měl prosadit nejen v civilním právu, ale především v právu trestním a daňovém. Ohniskem, z něhož měl čerpat interpret zájmů celku byla (viz „Zásady ...“ uvedené svrchu) vůle strany a vůdce, kteří se staly avantgardou činící si nárok na „správnou“ odpověď při řešení všech problémů. Sám Schmitt chválí jako zatím nejjasnější projev nového „Ordnungsdenken“ pracovní zákon (Gesetz zur Ordnung der nationalen Arbeit) z ledna 1934. Tento zákon „za sebou jedním úderem zanechal celý svět individualistického myšlení o smluvních a právních vztazích (...) Na místo tarifních smluv nastupuje tarifní řád; podnikatel, zaměstnanci a dělníci jsou vůdcem a následovníky podniku, kteří pracují k podpoře účelu podniku a k užitku národa a státu; jeví se jako členové společného řádu, tedy společenství s veřejnoprávním charakterem.“ 12) Dodejme, že odstranění dřívější duality mezi státem a občanskou společností bylo vnitřním důvodem k akceptaci nového typu právního myšlení, které dle autora rozhodně nemělo být pouhou korekturou dosavadních pozitivistických metod.

K naznačené perverzi práva a jeho výkladu došlo v důsledku politického vzestupu nacionálního socialismu. V jeho důsledku se fakticky měnil celý politický systém. Alespoň v počátcích došlo k této změně bez velkých změn v psaném právu. Ke změnám došlo převážně díky soudním rozhodnutím a díky opoře v právně teoretické literatuře. Přitom, jak poznamenává B. Rüthers vypukla v právní vědě hned v roce 1933 doslova soutěž o lepší právně teoretické zdůvodnění nacionálně socialistických cílů nových držitelů moci. Zároveň upozorňuje na dodnes trvající neprobádanost příčin tohoto jevu.13)

Naznačený exkurz do historie však dokazuje, že politický systém sám o sobě je s to změnit pojímání práva jakož i jeho interpretaci a aplikaci.
--------------------
1) srov. the Müller and Others judgment of 24 May 1988, Series A no. 133, p. 20, § 29, Kruslin v. France, judgment of 24. 4. 1990, Series A, no. 176, pp. 21 – 22, § 29 in fine, Markt Intern Verlag GmbH Klaus Beermann judgement of 20. 11. 1989, Series A, no. 165, pp. 18-19, § 30
2) B. Rüthers je autorem stejnojmenné práce Die unbegrenzte Auslegung“, in Zum Wandel der Privatrechtsordnung in Nationalsozialismuss, Heidelberg, 1991, 4. vydání, s. 179
3) citováno podle B. Rüthers, Rechtstheorie, CH BECK Mnichov 1999, s. 322-3
4) Citováno podle: R. Lamprecht, Von der Subjektivität des Richtens, DRiZ, März 2004. s. 89 – 94, který odkazuje na: Über Nationalsozialismuss – Dokumente 1933 – 1945, vyd. Walter Hofer, Frankfurt am Main 1957, Dokument Nr. 162.
5)C. Schmitt, Über die drei Arten rechtswisssenschaflichen Denkens, Hamburg, 1934, s. 12 a násl.
6) ibid, s. 20 a násl.
7) ibid, s. 24, autor odkazuje na práci: Santi Romano, L´ordinamento giuridico, Pizza 1918, s. 17.
8) ibid, s. 54.
9) ibid 56-57
10)ibid s. 57.
11)ibid 59.
12)ibid 64.
13)B. Rüthers, Rechtstheorie, CH BECK Mnichov 1999, s. 319