Dnes se zamyslíme nad tím, jakou roli hraje v prevenčním působení práva jeho přesnost a předvídatelnost. Ačkoli se použité příklady budou vztahovat k právu hospodářské soutěže, nabízené úvahy najdou uplatnění i v mnoha jiných právních odvětvích.
Celý příspěvek
České republice se dlouhou dobu vyhýbaly soudní spory o náboženské symboly nově příchozích ve veřejném prostoru. Toto téma sice bylo předmětem vášnivých diskusí všelikého charakteru, ale před soud se dostalo až v roce 2016 v případu nošení hidžábu muslimskou studentkou Ahmednuur Ayan Jamaal na Střední zdravotnické škole v Ruské ulici v Praze. Obě strany přistoupily k řízení s vědomím, že výsledek může mít charakter precedentu. Nepřekvapí proto, že se na podporu své pozice snaží dovolávat jak lidskoprávní judikatury a evropského práva, tak formalistní interpretace českých norem a populistických hesel. Zatím jsme se dočkali pouze nepravomocného prvoinstančního rozhodnutí, ve kterém se soud otázkám náboženské svobody a diskriminace vyhnul. Jak se mu to podařilo?
Celý příspěvek
Dne 28. 6. 2012 Nejvyšší soud USA vynesl jedno z nejvýznamnějších rozhodnutí posledních let, a to ohledně ústavnosti tzv. „Obamacare“ (jak se familiárně označuje „Affordable Care Act“). Samotné rozhodnutí, jehož oficiální název zni National Federation of Independent Business v. Sibelius (dále jen „NFBI v. Sibelius“), je „monstrum“ čítající celkem 187 stran (většinové stanovisko předsedy Robertse má 59 stran a tři separátní stanoviska mají po 61, 65 a 2 stranách). V tomto postu se nechci věnovat meritu věci (to snad ani v jednom blogovém postu nejde), ale jednomu „drbu“ ohledně autorství dvou klíčových stanovisek SCOTUSu v této věci.
Pro zodpovězení otázky položené v nadpise je nutné nejprve krátce zmínit výrokovou část rozhodnutí ve věci NFBI v. Sibelius. Výrok SCOTUSu je – kulantně řečeno – poměrně eklektický:
Adjudged to be AFFIRMED IN PART, REVERSED IN PART. Roberts, C. J., announced the judgment of the Court and delivered the opinion of the Court with respect to Parts I, II, and III-C., in which Ginsburg, Breyer, Sotomayor, and Kagan, JJ., joined; an opinion with respect to Part IV, in which Breyer and Kagan, JJ., joined; and an opinion with respect to Parts III-A, III-B, and III-D. Ginsburg, J., filed an opinion concurring in part, concurring in the judgment in part, and dissenting in part, in which Sotomayor, J., joined, and in which Breyer and Kagan, JJ., joined as to Parts I, II, III, and IV. Scalia, Kennedy, Thomas, and Alito, JJ., filed a dissenting opinion. Thomas, J, filed a dissenting opinion.
Zjednodušeně řečeno, rozhodnutí obsahuje 4 stanoviska. Předseda Nejvyššího soudu USA John Roberts napsal většinové stanovisko, k jehož velké části se připojili soudci z liberálního křídla (soudkyně Ginsburg, Kagan a Sotomayor a soudce Breyer). Tito liberální soudci ale nesouhlasili se vším, a proto k tomuto většinovému stanovisku přiložila částečně souhlasné a částečně nesouhlasné stanovisko soudkyně Ginsburg, k němuž se opět z velké části připojili další soudci z liberálního křídla (soudkyně Kagan a Sotomayor a soudce Breyer). Rozhodnutí dále obsahuje společné nesouhlasné stanovisko soudců Scaliy, Kennedyho, Thomase a Alita (skutečnost, že tento disent je „společný“ a žádný ze čtyř konzervativních soudců si ho nepřisvojil jako svůj vlastní, je pro účely tohoto postu velmi důležitá; k tomu níže) a samostatný disent soudce Thomase.
Pokud jde o meritum věci, klíčový spor o ústavnosti tzv. „individual mandate“ (= povinnosti každého občana USA účastnit se zdravotního pojištění pod pohrůžkou finanční sankce) skončila 5:4 pro Obamu na základě „tax power clause“ a 5:4 proti Obamovi na základě „commerce clause“. Jinak řečeno, klíčová pasáž Obamacare – tzv. „individual mandate“ – prošel testem ústavnosti, byť s odůvodněním (že jde o „daň“ přípustnou podle „tax power clause“), které nikdo nečekal.
Rozhodujícím hlasem (tzv. swing vote) byl v případě „tax power clause“ i v případě „commerce clause“ poněkud překvapivě předseda John Roberts, který je považován za pevnou součást konzervativního křídla Nejvyššího soudu USA a od něhož se hlas ve prospěch Obamacare rozhodně nečekal, a nikoliv Anthony Kennedy, jenž po odchodu Sandry O’Connor obvykle plní roli „swing Justice“ (klíčového pátého hlasu).
Několik komentátorů – překvapených z rozhodnutí Johna Robertse „podržet“ Obamacare – rychle zjistilo, že v této kauze něco nesedí. Disent konzervativních soudců je delší než většinové stanovisko Johna Robertse; myká (tj. používá zájmeno „we“), což je obvyklá praxe u většinového stanoviska, nikoliv u disentu; odkazuje na částečně souhlasné a částečně nesouhlasné stanovisko soudkyně Ginsburg jako na „ten disent“ („the dissent“) – což je u stanoviska, jež samo o sobě disentem, dost prapodivné; s některými argumenty uvedenými ve většinovém stanovisku Johna Robertse se vůbec nevypořádává; a hlavně se k autorství tohoto společného disentu žádný ze čtyř konzervativních soudců nepřihlásil, což je u tak zásadní kauzy velmi neobvyklé (soudci Nejvyššího soudu USA obvykle píší individuální stanoviska, k nimž se ostatní soudci mohou připojit, a společné disenty či konkurující stanoviska, jak je známe například z praxe Evropského soudu pro lidská práva, jsou velmi vzácné). Na druhé straně, Ruth Bader Ginsburg se ve svém částečně souhlasném a částečně nesouhlasném stanovisku – vzhledem k tomu, že John Roberts v konečném důsledku hlasoval společně s liberálním křídlem ve prospěch Obamacare – až moc zlobí na Johna Robertse (blíže viz komentáře Davida Bernsteina, Lawrence Soluma a Paula Campose).
Drtivá většina komentátorů tak dospěla k jedinému možnému závěru – že společný disent konzervativních soudců byl původně většinovým stanoviskem a že se John Roberts připojil se k liberálnímu křídlu (ohledně „tax power clause“) až na poslední chvíli (kromě výše uvedených komentářů srov. rovněž pohled Lyle Dennistona a Ronalda Dworkina). Proto všechny ty „podivnosti“ zmíněné výše – soudci a jejich asistenti prostě nebyli schopni v tak krátkém čase (pozn. autora: Nejvyšší soud USA až na vzácné výjimky vynáší svá rozhodnutí v daném „termu“, který končil právě v den vynesení rozhodnutí ve věci NFBI v. Sibelius, takže nemohl vynesení rozhodnutí odložit) změnu v hlasování, jež v tomto případě znamenala i změnu výsledku celého sporu (kdyby hlasoval John Roberts s konzervativními soudci i ohledně „tax power clause“, tak by „individual mandate“ padl) – zaretušovat.
Situace je ještě pikantnější v tom, že John Roberts s největší pravděpodobností napsal jak konečné většinové stanovisko, tak i velkou část původního většinového stanoviska, které se posléze stalo společným disentem konzervativních soudců (k tomu opět Paul Campos) – což by vysvětlovalo, proč si společný disent žádný ze čtyř konzervativních soudců nepřisvojil za svůj vlastní. Jinak řečeno, John Roberts napsal v jednom z nejvýznamnějších rozhodnutí Nejvyššího soudu USA posledních několik dekád jak většinové stanovisko, tak klíčový disent.
Zde je nutné udělat malou odbočku a zmínit, jakým způsobem se na Nejvyšším soudě USA určuje soudce zpravodaj a jak (obvykle) probíhá hlasování. Americká praxe se od té české totiž značně liší. Po ústním jednání (pokud je nařízeno) soudci Nejvyššího soudu USA předběžně hlasují o výsledku sporu, přičemž soudce zpravodaje posléze obvykle určí předseda Nejvyššího soudu USA (pokud je členem většinové koalice). Pokud je však předseda Nejvyššího soudu USA členem menšiny, soudce zpravodaje určí nejdéle sloužící soudce Nejvyššího soudu USA, jenž je členem většinové koalice [tuto roli donedávna plnil obvykle John Paul Stevens; po jeho odchodu je nejdéle sloužícím soudcem Nejvyššího soudu USA Antonin Scalia, jenž však často hlasuje s předsedou Robertsem, takže tuto důležitou roli plní spíše Anthony Kennedy]. Jinak řečeno, žádné právo na zákonného soudce, které vede k situacím, kdy většinové stanovisko může klidně psát soudce nesouhlasící s názorem většiny. Tím ale proces rozhodování Nejvyššího soudu USA nekončí. Po sepsání draftu rozhodnutí se soudci Nejvyššího soudu USA scházejí znovu a teprve nyní dochází ke konečnému hlasování. V mezidobí mezi předběžným hlasováním a konečným hlasování může jakýkoliv soudce svůj názor změnit – třeba proto, že si teprve při psaní svého stanoviska uvědomí, že jeho původní názor prostě „nepíše“, nebo proto, že dojde k závěru, že jeho doktrinální postoj musí ustoupit vyšším hodnotám, jako je například institucionální integrita Nejvyššího soudu.
Přesně to se asi stalo ve věci NFBI v. Sibelius. Z dostupných indicií se dá zrekonstruovat následující příběh – John Roberts při předběžném hlasování po březnovém soudním jednání hlasoval (podle očekávání) spolu se čtyřmi konzervativními soudci pro zrušení „individual mandate“ a posléze přidělil zpravodajství v této věci sám sobě. Během března a dubna John Roberts sepsal (nepochybně ve spolupráci s dalšími konzervativními soudci) velkou část stanoviska rušícího klíčovou pasáž Obamacare. Někdy na přelomu dubna a května John Roberts změnil názor a rozhodl se „individual mandate“ podržet, byť poněkud překvapivě na základě „tax power clause“, a koalici konzervativních soudců opustil. Konzervativní soudci se snažili Robertse přilákat zpět do svých řad, ale neúspěšně. Konzervativním soudcům pak nezbylo – vzhledem k časové tísni – než převzít velkou část draftu původního Robertsova stanoviska, jež mělo „pohřbít“ Obamacare.
Názory na Robertsův krok se pochopitelně liší. Jedni ho oslavují jako nového Johna Marshalla a vyzdvihují jeho "judicial statemanship", jiní jsou znechuceni soudcovskými intrikami a politikařením na Nejvyšším soudě USA. Na to si musí každý udělat názor sám.
Na závěr bych rád zmínil ještě tři úvahy vztahující se k českému kontextu:
1) První otázka zní, zda k podobné "one man show" může teoreticky dojít i na českém Ústavním soudě (kde existují separátní stanoviska). O tom, že může nastat situace, že podle rozvrhu práce se zpravodajem stane soudce, který posléze nesouhlasí s většinovým stanoviskem (resp. jehož stanovisko nenajde podporu potřebné většiny), nikdo nepochybuje (k takovým situacím již několikrát došlo - viz např. bod 12 nálezu Pl. ÚS 9/07, bod 34 nálezu Pl. ÚS 28/06, či část III. nálezu IV. ÚS 276/04). Na tuto situaci (na rozdíl od zákona o soudech a soudcích) však pamatuje § 55 zákona o Ústavním soudu, který říká, že "Návrh nálezu nebo usnesení vypracuje soudce zpravodaj, byl-li však přijat návrh, který se podstatně liší od návrhu soudce zpravodaje, vypracuje jej soudce, kterého určí předsedající". Toto ustanovení by tak mělo zabránit tomu, aby rozhodnutí psal někdo, kdo s ním nesouhlasí (úvahu o tom, zda takové prolomení práva na zákonného soudce je vhodné/ústavněkonformní, zde ponechávám stranou). V praxi však hodně záleží na tom, jak se vykládá "návrh, který se podstatně liší od návrhu soudce zpravodaje". Například v usnesení Pl. ÚS 26/11 soudkyně zpravodajka zůstala nezměněna i přes skutečnost, že vůči jejímu odůvodnění (nikoliv vůči výroku) si vyhradilo odlišné stanovisko 9 ze 14 přítomných soudců (viz bod 2 odlišného stanoviska Miroslava Výborného). Odpovědět na otázku, zda by soudkyně zpravodajka zůstala nezměněna i tehdy, pokud by těchto 9 soudců nesouhlasilo i s výrokem, na 100% nedokážu, ale výše dva zmíněné nálezy naznačují, že by ke změně zřejmě došlo. Zdá se tedy, že "one man show" (kdy se soudce podílí na většinovém i menšinovém stanovisku) může u ÚS nastat patrně jen tehdy, pokud je předseda ÚS "swing votem" a prodělá podobný názorový veletoč jako John Roberts.
(2) U obecných soudů je situace jiná - tam pro změnu soudce zpravodaje neexistuje zákonná opora (jestli k tomu v praxi de facto dochází, nedokážu posoudit). Nabízí se tak hned několik otázek: Je vhodné, aby většinové stanovisko (u obecných soudů) psal soudce, který s ním nesouhlasí? Je lepší vzít takovou věc původnímu soudci zpravodaji a přidělit ji někomu jinému (tj. členovi většinové koalice)? Není tato praxe u OBECNÝCH soudů příliš nebezpečná (rozuměj zneužitelná)? A je vůbec taková praxe v souladu s právem na zákonného soudce? Je tedy nakonec lepší věc ponechat původnímu soudci zpravodaji a jeho draft korigovat?
(3) Jak ukazuje vývoj postoje Johna Robertse, pří psaní rozsudku může soudce občas změnit názor. Z toho plyne, že praxe řady českých soudců, kteří vyhlásí rozsudek a teprve posléze jej dopisují, je dost nebezpečná. Jednou vyhlášený výrok se totiž již nedá vzít zpět...
[Update: Na základě připomínek Petra Jägera (díky!) jsem doplnil a upravil závěrečné tři odstavce postu]
Celý příspěvek
Když v roce 2008 počaly v právu platit tzv. regulační poplatky ve zdravotnictví, čelila tato novinka návrhu opozičních poslanců a senátorů, kteří usilovali o její zrušení pro rozpor s ústavním pořádkem (sp. zn. Pl. ÚS 1/08). V průběhu projednávání tohoto sporu byli vyslechnuti i představitelé vlády. V paměti mi zůstala vzpomínka, jak se jeden ze soudců ptá tehdejšího ministra zdravotnictví, zda je regulační poplatek povinností veřejnoprávní nebo soukromoprávní. Přiznám se, že mi tehdy nebyl účel té otázky příliš jasný, byť mi připadala tato otázka více či méně zajímavá po teoretické stránce. Dnes je mi jasné, že Ústavní soud v podobě této otázky projevil značnou míru předvídavosti.
Samotný zamítavý nález stejně jako disenty k tomuto nálezu blíže otázku povahy regulačního poplatku a otázku zda jde o veřejnoprávní nebo soukromoprávní povinnost dále neřeší. Tato otázka nicméně pak provázela fenomén regulačních poplatků jednacími síněmi obecných soudů a některé otázky jsou otevřené i dnes. Zákonodárce vložil povinnost hradit tento poplatek do zákona o veřejném zdravotním pojištění (§ 16a zákona č. 48/1997 Sb.). Tento zákon je na první pohled normou veřejného práva. Otázka právní povahy jím založeného závazku byla ovšem předmětem více právních sporů, které procházely oběma větvemi soustavy obecných soudů.
Některé veřejnoprávní korporace (ano, kraje), které se z vlastní politické vůle rozhodly saturovat povinnost pojištěnců hradit tyto poplatky, tak činily prostřednictvím soukromoprávních ujednání s pojištěnci, v lékárnách pak prostřednictvím slevových kupónů apod. Tyto kroky vyvolaly soukromoprávní obranu jiných subjektů (lékáren a nemocnic), které se cítily být poškozeny narušením hospodářské soutěže. Soudy v civilním soudnictví pak poskytly těmto subjektům ochranu. I v těchto sporech, kde hodnocení regulačního poplatku nebylo klíčovou otázkou, ti, kdo usilovali o jejich přenos na jiný subjekt, respektovali, že není možné tuto povinnost derogovat pouhým ujednáním a tohoto cíle dosahovali ujednáním právně samostatné ekvivalentní kompenzace.
Reakcí zdravotních pojišťoven na tyto kompenzační kroky bylo ukládání sankcí zdravotnickým zařízením za nevybrání tohoto poplatku, který byl takto uhrazen zpravidla krajem. V procesu soudního přezkumu uložení této sankce pak řešily soudy ve správním soudnictví otázku, zda je povinnost na jedné straně zaplatit poplatek a na druhé straně jej vybrat povinností soukromoprávní nebo veřejnoprávní. Došly pak k závěru, že jde o povinnost veřejnoprávní, na což dále navázala úvaha, že není možné jí soukromoprávním ujednáním s krajem převést nebo ekonomicky či jinak zrušit její účinek tak, že k této povinnosti fakticky nedojde. Budiž!
Regulační poplatky jsou s námi již déle než tři roky a nyní se dostáváme do fáze, kdy začínají zatěžovat justici i v podobě sporů o jejich placení. V denním tisku a internetovém zpravodajství se můžeme dočíst, že nemocnice začínají dlužné poplatky vymáhat. Taková pohledávka ve výši třiceti korun, to je sen každého inkasního lehkoživky, který smysl své obživy spatřuje v požadování velkorysých nákladů za nepříliš obtížnou práci. Nemocnice, která samozřejmě netuší co s takovým množstvím pohledávek dělat, se jich ráda zbaví, zejména, když za pohledávku dostane její nominální hodnotu. A nyní se již dostáváme k jádru problému. Lze pohledávku z nezaplaceného regulačního poplatku vymáhat soudně, tedy před soudem v civilním soudnictví? Podle mě nikoliv. Nejde totiž o pohledávku soukromého práva a na její vymáhání pravomoc soudů v civilním soudnictví nedopadá.
Pokud vždy všichni aktéři respektovali, že tento vztah není zrušitelný soukromoprávním ujednáním a usilovali pouze o samostatnou smluvní kompenzaci a pokud se soudy již jednou jednoznačně vyjádřily, že se jedná o veřejnoprávní povinnost, kterou ani není přípustné soukromoprávním ujednáním kompenzovat, tak je třeba tyto závěry respektovat i v otázkách vymezení jurisdikce. Pro pořádek zde ještě ocituji příslušnou větu rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 106/2010 – 64 ze dne 10. listopadu 2010: „Placení regulačních poplatků je veřejnoprávní povinností pojištěnce nebo jeho zákonného zástupce, která je stanovena zákonem a je součástí systému veřejného zdravotního pojištění. Obecně platí, že na jiného nelze převádět veřejnoprávní povinnost.“. Samotná povinnost je daná normou veřejného práva, nepodléhá žádné smluvní dispozici, což z ní činí veřejnoprávní povinnost. I samotný název regulačního poplatku vypovídá o jeho veřejnoprávní funkci, jejímž cílem je regulace veřejnoprávních vztahů v rámci zdravotního pojištění. Dikce ustanovení § 16a odst. 9 zákona č. 48/1997 Sb. zní: „Zdravotnické zařízení je povinno regulační poplatek uvedený v odstavci 1 od pojištěnce nebo jeho zákonného zástupce vybrat,...“. Pojmy jako „vybrat“ a stanovení povinnosti výběru vylučují soukromoprávní povahu regulačního poplatku. Takto vymezený vztah pak neobstojí v textu § 7 občanského soudního řádu, který vymezuje pravomoc soudů v civilním soudnictví.
V praxi by tedy soudy měly na žaloby o zaplacení těchto poplatků reagovat tak, budou řízení zastavovat a věc postupovat příslušnému orgánu, který je oprávněn o otázce rozhodnout. Zde nastává mírný problém, protože zákon nestanoví výslovně pravomoc žádného orgánu, který by měl o věci rozhodovat. Určovat rozhodovací pravomoc kohokoliv pomocí analogie se sice může zdát dost na hraně ústavnosti, protože vykonávat veřejnou moc lze jen na základě zákona a v jeho mezích, ale jurisdikční díra v právu je natolik nežádoucím jevem vyvolávajícím takovou právní nejistotu, že se jeví jako ústavně přijatelnější nějakou tu procesní analogii do pojmu „na základě zákona“ vecpat. Po věcné stránce mají pak tuto analogickou pravomoc nepochybně zdravotní pojišťovny dle logiky ust. § 53 zákona č. 48/1997 Sb. Ty již rozhodují o jiných věcech zdravotního pojištění, rozhodují o případné výplatě poplatkové vratky při překročení limitu a nakonec jejich pravomoc navazuje na shora citovaný rozsudek, který podřazuje regulační poplatek pod systém zdravotního pojištění.
Pokud tento nápad nějaký soud akceptuje nebo na něj sám přijde, tak se věc stane nepochybně předmětem sporu. Soudit se s vidinou nákladů před soudem nebo bez této vidiny před pojišťovnou je pro žalobce (tedy pro jeho advokáta) zásadní rozdíl. V případě zdůraznění veřejnoprávní povahy povinnosti a zákazu jejího přenosu by pojišťovny nejspíš právně neuznaly ani přechod pohledávky, protože pokud platí absolutní zákaz přenosu její zátěže, měl by platit oboustranně. Soudy, které by tyto otázky posuzovaly soukromoprávně, by tak přísné nejspíš nebyly a postoupení pohledávky by nejspíš uznaly. Šance na vymáhání poplatků nějak vydělat by tedy v jurisdikci pojišťoven rapidně klesly na nulu a lze tedy čekat ze strany žalobců odpor. V otázkách zastavení řízení pro nepravomoc soudu je možné odvolání a vedle toho je vždy přípustné dovolání. K povaze povinnosti věci se tak vedle Nejvyššího správního soudu vyjádří možná také Nejvyšší soud. Pokud nastane neochota ujmout se nové pravomoci ze strany pojišťoven, lze očekávat, že spor rozhodne konfliktní senát, který by v této otázce nebyl vázán právním názorem žádného z nejvyšších soudů. Milovníci procesních telenovel se mají na co těšit.
Samozřejmě, že netuším, jestli se něco takového vůbec stane. Nevím, jestli se vymáhání poplatků stane dalším byznysem nákladů šizení nebo jestli se stane další agendou pojišťoven. Samotné regulační poplatky čelily testu ústavnosti, ve kterém obstály při zdůraznění své regulační funkce a marginální ekonomické zátěži. Pokud se mají na této subtilní hraně ústavnosti, se kterou se osobně neztotožňuji, udržet, neměly by podle mě přerůst v nástroj zisku jedněch na úkor druhých, ale jejich regulační funkce by měla být zachována přesně v té podobě, kterou zákonodárce předepsal.
V titulku postu jsem naznačil dvě možnosti, kterými se může ubírat procesní řešení vymáhání poplatků. Pokud má být systém ochrany práv konsistentní, měl by se přiklonit k té druhé. Závazek minimalizace vedlejších škod z dopadů této regulace, který byl v rámci obrany poplatků vyřčen, totiž platí, protože byl jedním z důvodů, proč poplatky obstály v testu ústavnosti. Pokud soudy zatím politicky neutrálně vymáhaly splnění všech povinností s tím spojených, tak by totéž mělo platiti i o druhé straně mince, tedy o ochraně práv dotčených. Do budoucna pak přijměme ponaučení, že pokud z pléna Ústavního soudu zazní otázka z oblasti teorie práva, tak bychom si měli uvědomit, že je v systému reforem něco nedomyšleno. Současní reformátoři by se měli snažit, aby se nebylo na co ptát. Mýtus jednoduchých řešení je pak posvátnou krávou, která by měla být poražena.
Celý příspěvek
„Mějte na paměti, že prvostupňoví soudci se zásadně liší od odvolacích soudců. Zaměřují se na dosahování správného výsledku v daném konkrétním případě, ne na vytvoření pravidla, které bude působit spravedlivě v celé množině případů. A tohoto cíle dosahují především tím, jak nakládají s fakty.... V mnoha státech jsou prvostupňoví soudci lépe než odvolací soudci disponováni k tomu, aby následovali předchozí rozhodnutí, snad proto, že jejich rozhodnutí jsou podrobována dalšímu přezkumu. Proto je i pro advokáta vhodnější, aby se před prvostupňovým soudem zaměřil na fakta a předchozí judikaturu relevantních soudů a méně na obecnější argumentaci „veřejným blahem“.“Antonin Scalia a Bryan A. Garner: Making Your Case, Thomson/West, St. Paul 2008, str. 7)
Jak z řad odborné, tak z řad té ostatní veřejnosti se neustále objevuje oprávněná kritika, že soudní rozhodnutí jsou nesrozumitelná. Myslím si, že tato kritika je oprávněná pouze zčásti, ovšem než k tomuto výroku připojím i patřičné odůvodnění, dovolím si krátkou odbočku pro kočku.
Představme si kočku neprodyšně uzavřenou v neprůhledné krabici. V krabici je také umístěn přístroj obsahující radioaktivní nuklid a nádobu s jedovatým plynem. Pokus je navržen tak, že po jedné hodině je padesátiprocentní šance, že se nuklid rozložil. Pokud přístroj detekuje rozpad nuklidu, uvolní plyn, který otráví kočku. Podle principů kvantové mechaniky se nuklid, který není pozorován, nachází v superpozici stavu „rozloženého nuklidu“ a stavu „nerozloženého nuklidu“ (existuje jakoby v obou stavech zároveň). Z toho vyplývá, že i celá soustava by se měla nacházet v superpozici stavů rozpadlý nuklid, a tedy mrtvá kočka; a nerozpadlý nuklid, a tedy živá kočka. Avšak pokud otevřeme krabici, uvidíme pouze jeden z těchto stavů, kočka rozhodně nemůže být „zároveň živá i mrtvá“ (alespoň pokud nemáme na mysli onen vtip, kde se paní Schrödingerová ptá manžela, zda neví, kde je jejich kočka, a on odpoví, že neví, že je nějaká „polomrtvá....“).
Nerozumíte? A tak je to z pohledu laiků mnohdy i se soudními rozhodnutími: Vtip je v tom, že něco, čemu laik nerozumí, ovlivňuje jeho život (a někdy životy nás všech), laici jsou v pozici Schrödingerovy kočky: laik mnohdy otevře rozsudek a dozví se, jestli jev, kterému vůbec nerozumí (a tady by mohla být řada příkladů, stačí místo rozpadu nuklidů dosadit prekluzi lhůt k vyměření daně či materiální ohnisko ústavy.....) a po přečtení rozsudku mu rozumí ještě méně, ho výrokem buď otrávil nebo ne.
Není tomu tak ale nutně u všech rozsudků. Jinak řečeno, soud by si měl uvědomit, ke komu mluví v tom kterém rozsudku. V zásadě nastávají podle mne tři možnosti:
1. Tam, kde mluví soud jen ke stranám (typicky u rozsudků nižších stupňů), by měl být rozsudek stručný, jasný, srozumitelný pro každého, koho se týká. Trochu by měl připomínat pohádku Boženy Němcové a strany by se z něj měly dozvědět, kdo zvítězil a proč, a vrátit se do svých životů, jen o nějakou tu korunu, manželku či rok svobody chudší nebo bohatší.
2. Tam, kde soud mluví primárně k právnické veřejnosti na specializovaná témata (hospodářská soutěž a další pikantérie pro labužníky), si lze dovolit rozsudek pro labužníky, vážící každé slovo, každý obrat, symbol, rozsudek, který nemá být čten jen cestou ze soudní síně, ale doma (rozuměj, v kanceláři), v rozjímavém klidu. Zde si můžeme klidně dovolit, aby rozsudek připomínal Dantovu Božskou komedii a aby se právníci poznali od laiků podle toho, že rozsudku převážně rozumí, a odborníci od právních praktiků podle toho, jak moc mu rozumí.
3. Největší problém samozřejmě nastává tam, kde má rozsudek hovořit jak k celé společnosti, tak k akademikům (příkladem jsou nálezy ÚS ve věcech lustrace, nález ve věci Rudolfa Dreithalera a Benešových dekretů či rozhodnutí NSS ve věci rozpouštění Dělnické strany). Takový rozsudek by měl trochu připomínat Shakespearova Hamleta nebo Máchův Máj: společnost si ho přečte (měli to pěkně secvičeno, to bylo dojemné, jak se ta Ofélie a Jarmila utopily), akademik se raduje, že tam našel i různé nuance a skryté významy (reminiscence na situaci v tudorovské Anglii a zvlášť zdařilý obrat v blankversu, scéna divadla v divadle, či pěkný oxymorón), ale ten i onen se dobře pobaví.
Pokud se netrefíme, může u první a třetí varianty dojít k paradoxu Schrödingerovy kočky a ti, jimž je rozhodnutí primárně určeno, tedy obecný lid, či ti obecní lidé, kteří se právě sešli u Okresního soudu v Pelhřimově, mají po přečtení rozsudku (či jeho části, kterou zvládli před rezignací či usnutím) asi tento dojem: z důvodů těch a těch (nesnažme se jim rozumět) – se kočka otrávila. Příkladem takového rozhodnutí je pro mne třeba nález ve věci poslance Melčáka: „Artikuluje-li Ústavní soud nezbytnost vztažení kategorie ústavních zákonů do rámce pojmu „zákon“ v čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy z pohledu přezkumu jejich souladu s čl. 9 odst. 2 Ústavy, a to s případnými derogačními důsledky, činí tak v návaznosti na svoji judikaturu počínající klíčovým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 19/93 a činí tak v souladu s hodnotami a principy, jimiž se řídí ústavní systémy v demokratických zemích. Ochrana materiálního jádra Ústavy, tj. imperativ nezměnitelnosti podstatných náležitostí demokratického právního státu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy, není pouhým apelem, proklamací, nýbrž ústavním ustanovením s normativními důsledky. Alexander Hamilton v čl. 78 Listů Federalistů ukázal, že „prostředníkem mezi lidem a zákonodárným sborem mají být soudy, aby mimo jiné udržovaly zákonodárství v mezích jeho pověření“. Bez uvedeného promítnutí čl. 9 odst. 2 Ústavy do interpretace ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy by v něm zakotvená nepřípustnost změny podstatných náležitostí demokratického právního státu pozbyla normativní povahy a zůstala toliko politickou, příp. morální výzvou.“ Přečtu-li si tuto pasáž z části IV. nálezu Pl. ÚS 27/09, mám pocit, že jsem studoval jen proto, abych jí porozuměl, a na běžného čtenáře pak ÚS musí působit trochu jako kabalistické shromáždění radující se z používání nesrozumitelných konceptů ovlivňujících celou společnost. Kočka vybuchla, volby nebudou. Proč? Protože „artikuluje-li Ústavní soud nezbytnost vztažení kategorie ústavních zákonů do rámce....“
U druhé varianty podle mi tato komplikovanost nevadí, tam je naopak riziko, že pro individuální strom daného případu zapomene soud na les ležící kolem, tedy související situace. Jinak řečeno, že v přílišné snaze přiblížit případ straně (což měl být spíš úkol jejího právního zástupce), vyvolá soud nějakým svým dovysvětlením („Abych vám to vysvětlil, to máte tak....“) nechtěné precedenční důsledky. Lze jistě namítnout, že i zde jde přeci o jednotlivce, nicméně u vyšších soudů je jednotlivec spíš v roli podvozku (a máme-li možnost ho z toho podvozku zcela sundat nástroji selekce, netvařme se, že zrovna poskytnutí rozhodnutí, jemuž plně nerozumí, je nějaká pohroma).
Co z toho plyne? Píšeme-li, měli bychom si nejdřív uvědomit, jakou povahu vytvářené rozhodnutí má mít, přičemž se stupněm soudu to koreluje, ale ne úplně: i na nejvyšších soudech je řada rozhodnutí první varianty, kde jde v první řadě o poselství pro jednotlivce, nikoli o třeskutě nové nápady nebo zásadní sjednocování judikatury; naopak i na nižších soudech je řada rozhodnutí třetí varianty, na něž čeká celá společnost, a protože je to právě ona, komu justice slouží, má právo se dozvědět poselství toho rozsudku ve srozumitelné podobě (pozitivní příklad je třeba rozhodování Krajského soudu v Praze ve věci justiční mafie, jakkoli si to vrchní - myslím vrchní soud - nemyslí).
Neříkám tedy, že by soudy vždy měly mluvit srozumitelněji, ani že by nižší soudy měly vždy mluvit jednoduše a prostince, zatímco vyšší soudy by měly hovořit co nejsložitěji; pro některé soudy je typičtější některá varianta, ale všechny by si u každého rozsudku, resp. nálezu (u usnesení to není takový problém, aspoň pokud nemluvíme o těch usneseních ÚS, která jsou fakticky nálezy), měly ujasnit, ke komu má právě ten jejich rozsudek mluvit, a podle toho mu přizpůsobit styl:
V první variantě používat krátké jednoduché věty, pokusit se omezit právnickou hantýrku (více faktů, méně práva), a předat své poselství těm stranám, které jsou v soudní síni; nebát se napsat text, který si advokát přečte jen z povinnosti a akademik nikdy, zato mu porozumí strany. Cílem je srozumitelnost.
V druhé variantě psát s vědomím, že každá opomenutá souvislost vyvolá potíže ve spoustě dalších rozhodnutí, každé jednotlivé slovo nebo obrat v tomto rozsudku bude podroben bedlivému zkoumání Ministerstva financí, Komory daňových poradců, ÚOHS apod., a tak je třeba každé slovo vážit na vahách (subjektivní právo versus subjektivní nárok) a v pochybnostech mezi srozumitelností a pregnantností se nebát dát přednost pregnantnosti. Cílem je přesnost.
Ve třetí variantě psát s vědomím, že rozhodnutí musí uspokojit jak společnost, tak právnickou veřejnost, neboť ti i oni budou rozsudek číst a kritizovat. Pozitivními příklady jsou třeba nález ve věci Dreithaler nebo Dělnická strana s obrázkovým doprovodem a shrnutím. Jinak řečeno, cílem je napsat rozsudek, který veřejnost pochopí a právníka povznese. Cílem je náročná kombinace srozumitelnosti i preciznosti, ale kolikrát nám taková věc přistane na stole, že?
Omlouvám svou drzost, že takové soudní embryo jako já píše takovýhle post, omluvou mi budiž, že jsem si myšlenky postu nechával dozrát v konfrontaci s mnohem povolanějšími vystupujícími na lednovém semináři NSS o odůvodňování soudních rozhodnutí.
Teď už zbývá jen pochopit, jak je to tedy s tou kočkou....
Celý příspěvek
Krátce před Vánoci se Tribunálu svěřil žalobce, že bere zpět žaloby v několika známkových věcech, na kterých jsem jako asistent pracoval.
Ke zpětvzetí došlo v poměrně pokročilém stadiu, což v našem podání znamená, že proběhlo kompletní písemné řízení (tři účastníci krát dvě písemná vyjádření v každé věci), po němž jsme v kabinetu nastudovali spisy a připravili zprávu k jednání (shrnutí argumentů stran, které se jim zasílá kvůli zpětné vazbě) a předběžnou zprávu (interní zpráva soudce zpravodaje pro senát, kde se věc analyzuje s ohledem na právní úpravu a judikaturu, uvádí se, co je ještě třeba zjistit nebo probrat se stranami a předkládá se první nástin řešení), obě zprávy nastudovali ostatní členové senátu a jejich asistenti a celá skupina věcí byla na základě zpráv prodiskutována na konferenci, kde bylo nařízeno jednání.
Po konferenci soudní kancelář zaslala stranám zprávu k jednání - a pic kozu do vazu: "žalobce již nadále neusiluje o zápis předmětných ochranných známek".
Nestalo se mi to poprvé. Přesto jsem (opět nikoliv poprvé) půl dne nevěděl, jak se tvářit, protože se ve mně mísily přinejmenším tři pocity.
Zmar. Věci nebyly jednoduché, základní otázka ještě nebyla na úrovni EU judikována, a tak jsme do přípravy investovali ne-li mnoho bezesných nocí, pak přinejmenším několik debat a spoustu hodin práce se spisem, přemýšlení a redigování. Navíc zbývající část - tedy jednání a příprava rozsudku - je v podstatě ta méně náročná. A teď všechno spadne pod stůl a nikdo se nedozví, co si o celé věci Tribunál myslel, takže nezbude než čekat, až tentýž problém zase samovolně vyplave. Ještě k tomu se u Tribunálu neplatí soudní poplatky, takže celou tu práci žalobce ani symbolicky nezaplatí.
Úleva. Pod stolem či jinde, jednání a práce na rozsudku představuje přinejmenším pár týdnů práce, které člověk může investovat jinam a ještě se těšit z čárky do statistiky. Navíc by se ten rozsudek určitě vzpouzel, redigování by mi šlo jako psovi pastva, takže není čeho litovat.
Nejistota. Proč to vlastně vzali zpátky? Změnili taktiku? Ve světle národních rozhodnutí k téže otázce usoudili, že nemohou uspět? Nebo se věc táhla tak dlouho, že z jejich pohledu ztratila smysl? Ale mohli jsme něco udělat rychleji?
Po obědě jsem přestal blbnout a začal dělat na něčem jiném. Ale přesto zůstalo pár otázek, které v rámci autoterapie přesunu na vysoce ctěné čtenářstvo.
Jak časté je v českých krajích zpětvzetí, obzvláště ve správních věcech, a kdy k němu dochází?
Před Tribunálem není ničím neobvyklým ve známkových věcech (dohoda stran, případně si to přihlašovatel rozmyslí), a to buď prakticky okamžitě po podání žaloby (podali jsem, teď začneme vyjednávat), nebo v okamžiku, kdy se nařídí jednání. V ostatních oblastech nápadu je zpětvzetí mnohem vzácnější, což (odhaduji) souvisí s tím, že jde o čistě správní spory s veřejnou mocí, kde je dohoda nepravděpodobná; i tak se ovšem někdy najde žalobce, který couvne (zpravidla poté, co z vyjádřeníprotistrany pochopí, že jeho žaloba je naprosto beznadějná).
Kolegové z justice: jaký pocit ze zpětvzetí máte? Ulehčení? Vztek na žalobce, že Vám berou práci? Pokud to druhé, jak to řešíte? Obědem?
Kolegové z advokacie: chtějí-li klienti brát věci zpátky, proč tak činí? A jaký je Váš postoj? Podporujete je, nebo jim to rozmlouváte?
Kolegům z akademických kruhů se omlouvám - s ohledem na praktické zaměření svých příspěvků jsem pro ně už podruhé nedokázal vymyslet žádnou otázku. Ale třeba se jednou polepším...
Celý příspěvek