Zobrazují se příspěvky se štítkemTeorie práva. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemTeorie práva. Zobrazit všechny příspěvky

21 března 2019

O prevenci škodlivého jednání, přesnosti práva a předvídatelnosti práva

Dnes se zamyslíme nad tím, jakou roli hraje v prevenčním působení práva jeho přesnost a předvídatelnost. Ačkoli se použité příklady budou vztahovat k právu hospodářské soutěže, nabízené úvahy najdou uplatnění i v mnoha jiných právních odvětvích.
Celý příspěvek

24 září 2016

Teoretická analýza chyb v právu

Dnes bych rád našim čtenářům přiblížil teoretický rámec pro analýzu chyb v aplikaci práva. Sám jsem se s ním seznámil především prostřednictvím literatury zabývající se soutěžním právem; tuto oblast budu proto také využívat pro ilustraci vysvětlovaných konceptů. Využitelnost tohoto rámce je nicméně mnohem širší: lze ho aplikovat všude tam, kde cílem práva je zabránit chování, které má škodlivé účinky.
Celý příspěvek

13 června 2016

Dokážeme správně rozlišovat a prakticky používat pravidla a principy?

Ve svém dalším příspěvku bych chtěl nastínit některé postřehy, které souvisí s právními přístupy ve světle regulace založené na tzv. rule-based pravidlech a tzv. principle-based požadavcích, a jak tyto přístupy ovlivňují praktickou aplikaci práva, resp. jakým způsobem je nutné tyto přístupy vnímat a pracovat s nimi. Mnozí z nás totiž dokážou pracovat pouze s jedním přístupem, nedokážou se přenést přes existenci toho druhého, a možná díky tomu chybují, aniž si to uvědomují. Účelem tohoto příspěvku je srovnání výhod a nevýhod obou metod regulace, jejich zasazení do praktického kontextu a snaha poukázat na skutečnost, že právo není jen papír, ale mnohdy velmi komplexní a složitá myšlenková činnost přesahující hranice jiných oborů (enterprise risk management, quality management, security management, sociologie, psychologie, apod.). Na konci tohoto příspěvku by čtenář měl být schopen alespoň základně odlišit oba přístupy a porozumět těmto odlišnostem.
Celý příspěvek

16 května 2016

Ex ante a ex post v právu – 2. část

V předchozím příspěvku jsem se věnoval rozdílu mezi ex ante a ex post aplikací (právních) norem. Rozdíl mezi nimi spočíval v tom, zda je prostřednictvím aplikace normy (ještě) možné zabránit škodlivému následku posuzovaného jednání. Dnes se zaměřím na jiný význam, ve kterém jsou tyto pojmy používány. Tento význam se již neomezuje pouze na aplikaci norem, ale pokrývá také jejich tvorbu. Z několika rovin, které tento význam pokrývá (shodně viz např. Solum), je patrně tou na první pohled nejzjevnější právě rozdíl mezi aplikací norem a jejich tvorbou. Významnější je však dle mého názoru rovina, která odráží rozdíl mezi konsekvencialismem a deontologií.
Celý příspěvek

29 března 2016

Nová kniha Tomáše Sobka

V nakladatelství Aleš Čeněk vychází nová kniha Právní rozum a morální cit: Hodnotové základy právního myšlení, ve které Tomáš Sobek dále rozvíjí svou analýzu vztahu práva a hodnot (více v anotaci níže).  S radostí Vám ji doporučuji.
Celý příspěvek

25 března 2016

Slávka Henčeková: Dobré mravy v autopoietickom právnom systéme alebo rozprávka päťtisíc a jednej noci

Na blogu Jiného práva sa toho z právnej teórie povedalo skutočne veľa nielen čo do kvantity, ale predovšetkým kvality. Pri hľadaní informácii o autopoietickom systéme práva, resp. o autopoiesis som ale natrafila len na krátku zmienku v príspevku Zdeňka Kühna k inštitucionálnej formalite. Pravdepodobne je dôvodom to, že sa teória práva ako autopoietického systému, ktorej autorom je nemecký sociológ Niklas Luhmann (predstavená predovšetkým v diele Das Recht der Gesellschaft, 1993, resp. Law as a Social System, 2004), v českom, resp. česko-slovenskom prostredí príliš neuchytila (čomu napovedá stručný rozsah publikačnej činnosti na danú tému, predovšetkým od Jiřího Přibáňa či Eduarda Bárányho). Otázka, samozrejme, je, prečo sa o danej teórii v našom geografickom priestore toho nenapísalo o čosi viac. Jedným z dôvodov môže byť terminologická i logická zložitosť teórie, ktorá sa znásobuje jazykom jej pôvodu - nemčinou. Tým druhým by mohlo byť nadobudnutie dojmu, že teória autopoietického systému neprináša nič nové (napr. na rozdiel od iných systémových teórií). A tretím by mohla byť predstava, že daná teória nie je v praxi (a možno ani v teórii), použiteľná. 
Celý příspěvek

11 března 2016

Broulík, Bartošek – Ekonomický přístup k právu

Minulý rok v nakladatelství C.H. Beck vyšla kniha věnující se ekonomické analýze práva, kterou jsme dali dohromady s kolegou Honzou Bartoškem. Pro ty, kdo by uvažovali o jejím pořízení, si dovoluji nabídnout několik pochval, které si již vysloužila.
Celý příspěvek

10 března 2016

Weyrovy dny právní teorie 2016

Katedra právní teorie PrF MU si vás dovoluje pozvat na mezinárodní vědeckou konferenci Weyrovy dny právní teorie 2016, která se uskuteční v prostorách fakulty ve dnech 2. až 3. 6. 2016.
Celý příspěvek

27 února 2016

Ex ante a ex post v právu – 1. část

V souvislosti s právním rozhodováním se často hovoří o rozdílu mezi ex ante (prospektivním) a ex post (retrospektivním) úhlem pohledu. Toto rozlišení má svou teoretickou i praktickou využitelnost. Je se však zapotřebí mít na pozoru před skutečností, že uvedené termíny v sobě skrývají přinejmenším dva rozdílné druhy významu (ve skutečnosti je jich spíše mnohem více); v dnešním příspěvku se budu stručně věnovat prvnímu z nich, který náleží do sféry aplikace práva.
Celý příspěvek

21 listopadu 2015

Proč se lidé řídí právem?

Existují dvě teorie toho, jak právo dokáže ovlivňovat lidské jednání: Podle té první se lidé právními normami řídí bez dalšího; právo tedy lidské ovlivňuje už svou pouhou existencí. Podle té druhé lidé jednají v souladu s právem proto, že za protiprávní jednání jim hrozí sankce; právo bez sankcí by dle této teorie žádným způsobem jednání subjektů práva neovlivňovalo. Ve své letošní knize The Force of Law se můj oblíbený americký právní filosof Frederick Schauer (Virginia Law) snaží posoudit správnost těchto teorií.
Celý příspěvek

20 září 2015

Jeden o voze a druhý o koze: Realismus a pozitivismus v právu a jinde

Na skutečnost, že právo často připisuje konkrétnímu slovu jiný než jeho konvenční, běžný význam, jsem si již slyšel stěžovat mnohé (například pojem „firma“). Specifický význam je však některým slovům připisován i při jejich používání v rámci právní vědy. Naplňování stejného slova různými významy v kontextu práva a mimo něj může způsobit, že si dvě komunikující strany nerozumí; jedna mluví o voze a druhá o koze. V tomto příspěvku bych rád krátce upozornil na dva takové pojmy: realismus a pozitivismus.
Celý příspěvek

06 května 2015

Weyrův den právní teorie

Katedra právní teorie Právnické fakulty Masarykovy univerzity si vás dovoluje pozvat na mezinárodní vědeckou konferenci "Weyrův den právní teorie", která se uskuteční dne 5. června 2015.

Konference je rozdělena do sekcí "Aktuální problémy právní teorie" a "Právo a důstojnost" Je důstojnost společným jmenovatelem lidských práv? Shodneme se na tom, co přesně znamená? Není to univerzální pojem, který se použije, kdykoli chybí věcný argument? K diskuzi nejen o těchto otázkách vás srdečně zvou organizátoři.

Na tuto akci je možno se přihlašovat do 24. 5. 2015. Více informací o ní (včetně přihlašovacího formuláře) můžete nalézt na internetové stránce: http://teorka.law.muni.cz/content/cs/
Celý příspěvek

26 dubna 2015

Je diskrece úchylná?

Diskrece v rozhodování orgánů veřejné moci je často vnímána jako nevyhnutelné zlo. Je považována za nevyhnutelnou cenu, kterou platíme za naši neschopnost zregulovat všechny skutečnosti hodné pozornosti práva za pomoci obecných hmotných právních norem (o kterých dále budu pro zjednodušení mluvit jako o právních předpisech.) Nejsou však ve skutečnosti nevyhnutelným zlem právě právní předpisy?
Celý příspěvek

04 října 2011

Přibáň on Kelsen

Zdravím čtenáře Jiného práva a vzhledem ke Kelsenově výročí si zde dovolím publikovat část ze studie, která vyjde v nejbližší době v časopise Jurisprudence redigovaném Georgem Pavlakosem a Seanem Coylem (mimochodem, jedná se o další skvělý počin nakladatelství Hart Publishing a časopis vřele doporučuji). Zabývám se v textu hlavně sociologickou metodologií ve vztahu ke Kelsenově (ale i Schmittově) pojmu suverenity. Vypustil jsem poznámkový aparát, ale jinak se jedná o původní verzi. Omlouvám se, že jsem text ještě nepřeložil do češtiny, ale snad to sečtělým příznivcům Jiného práva nebude příliš vadit.

The suppression of sovereignty by legal self-reference: on Kelsen’s pure legal normativity
… Kelsen uses the sociological argument to claim that a democratic polity is typical of social (national, economic, religious, etc.) conflicts and frictions. He is highly critical of Schmitt’s political theory and claims that democratic sovereignty as collective self-rule does not derive from the pre-existent unity of a political collectivity and its self-constitution in the existential sense. The alleged unity of a democratic collective subject is impossible to formulate through the pre-political and pre-constitutional self-reference of this constituent power of a democratic community.

Kelsen admits that constitutional principles can be interpreted sociologically and that, for instance, majority rule appears to be informed by the sheer power of social integration. The application of these constitutional principles may be limited by natural social barriers, such as culture and language. Nevertheless, cultural divisions need to be left to the constitutional principle of political autonomy to avoid the abuses of majority rule and state centralisation.

Kelsen thus firmly insists that the only deparadoxification of the substantive concept of the political community empowered by the legal force of a legal constitution is by converting the social multitude into the self-reference, self-constitution, and pure self-grounding of the positive system of legal norms. Political concepts of democratic self-empowerment and constitutional representation become part of legal semantics regulated by the fictions of the basic norm and the first legislator. Democratic collective agency can be approached only regressively as the end point of legal attribution. The problem of the social multitude, which may be turned into constituent power and act politically, is eliminated, and discussions of the political will and acts of constituent power are replaced by the normative problem of the legal authorisation of constituted power.

Kelsen was absolutely clear about the links between the social multitude, the political unity of the people, and its legal representation in the democratic state when he stated:

[I]t seems to be a basic condition of democracy that a multitude of human beings becomes a unity in it. For democracy, the “people” as a unity is even more essential, as it is not only, or not so much the object as the ruling subject – or should be, according to the idea. … Split by national, religious, and economic conflicts, that unity is – according to sociological findings – more a bundle of groups than a coherent mass of one and the same aggregate state. Only in a normative sense can one speak of a unity.
According to Kelsen, the legal system can accommodate the political agency of constituent power only in terms of power exercised in conformity with the law, that is, as constitutionally self-referential constituted power. The general will of the political community and its political formation as the state’s will are just conceptualisations of the normative order of the community. The state’s will is an anthropomorphic expression of the community’s order that normatively predetermines the behaviour of a multitude of individuals belonging to it. The law can think of power and authority only as legal power and authorisation and not some form of sovereign decision preceding and founding the law’s normativity.

Kelsen was always prominent among critics of the concept of sovereignty, and his call for its radical suppression in the name of pure theory of law is still considered one of the most complex and methodologically persuasive theoretical criticisms of sovereignty. According to his theory, normative logic was expected to spare legal and political scholars the voluntarist extravagancies associated with political sovereignty. The political reality of conflicts, clashes and particular interests was to be eliminated from the realm of pure legal normativity and science.

Kelsen’s doctrine of the basic norm reformulated the self-referential paradoxes of the state and popular sovereignty – respectively constituted and constituent power – as the juridical self-reference of legal normativity. This conceptualisation of sovereignty as a process of legal self-reference permanently communicated through the medium of legality was possible only by theoretically excluding all social and political facts and translating them into legal norms and exclusive legal concepts. Sovereignty was reduced to ‘a quality of a normative order’ devoid of any political meaning, especially the meaning of popular sovereignty as politically constituent power preceding all legally normative qualification of the democratic state.

The constitutive function of the basic norm, therefore, consists of a retrospective normative interpretation of the empowering sovereign act of constituent power as an empowered act (the fiction of the first legislator creating the historically first constitution). This reinterpretation of the exercise of constituent power as an already legally constituted exercise is the only way to bring legal order to its existence.

Kelsen argued that, from the perspective of legal logic, the political concept of self-empowerment was a contradiction in terms and that:

[F]undamentally, only a legal element can be conceived more or less precisely as the unity of the people: the unity of the state’s legal order, which rules the behaviour of the human beings subject to its norms. In this unity and through the content of its norms, the unity of the variety of human action is constituted, which the “people” as an element of the state, as a specific social order, represents.
In Kelsen’s pure theory of law, the paradox of the normativity of the factual thus takes the form of the recursive self-reference of the legal system and gets reformulated as the facticity of the normative authorisation of constituent power. The state is identified with the system of positive laws. Exclusivity, supremacy, independence and other aspects of sovereignty become operations of the legal system.

Self-limiting sovereignty and international legal monism
The concept of sovereignty as self-limitation of the state’s power can already be found in Georg Jellinek’s theory of public law and the state in which he proclaimed that sovereignty was ‘the quality of a state in virtue of which it alone can be linked legally with its own will.’ Unlike the concept of sovereignty as exclusivity and political externality, Jellinek’s notion of sovereignty drew on the self-obligation and limitation of power of the modern state emerging through the medium of constitutional law.

According to this view, exclusive sovereign power coincides with power to constitute legal obligations on exercising this power. However, Kelsen stretched Jellinek’s concept of sovereignty as legal self-limitation further when he replaced it by the concept of legal authorisation and defined in terms of international law. Emphasising legal normativity and connecting it to the universality and objectivity of the international legal domain, Kelsen sought to eliminate the nation state’s institutional and territorial constraints dictated by sovereignty and make it part of a general theory of international legal monism.

Following his earlier refutation of the concept of sovereignty, and in an effort to rebuild international law and politics after the Second World War, Kelsen, as early as in 1944, proposed that:

‘[S]overeignty of the States, as subjects of international law, is the legal authority of the States under the authority of international law … the State’s sovereignty under international law is its legal independence from other States.’
This view radically reformulates the international legal notion of sovereignty because the international legal order is not constituted by sovereign states. Rather, this order constitutes sovereignty as the specific rights and duties of particular states as subjects of international law. In this sense, sovereignty is the dynamic legal status of a state as defined by international law and therefore is part of the evolution of international law and its changes. Instead of representing the unrestricted will of the state, sovereignty is treated as the conceptualisation of legal constraints on the freedom of state actions in the domain of international law.

Kelsen’s early conclusions actually coincided with the post-war shift from the principle of ‘sovereignty’ to the ‘equality’ of states in international law. The historical process of juridifyng international politics, indeed, was theoretically inspired by the Kelsenian concept of legal monism, the normative supremacy of international law and its instrumentalisation as a tool of world ‘peace through law’. The result of this paradigm shift is the ever growing constitutionalisation of international law. In this international legal and political order,

Sovereign equality is the legal authority and autonomy of a state as defined and guaranteed by the constitution of the international community. It denotes the entitlement of a state, and the people constituting it, to autonomous development and self-responsibility within the limits set by international law.
Despite regular and heavily loaded criticisms of Kelsen’s normative formalism, many scholars acknowledge that the project of international legal monism was the first complex response to the social processes of globalisation. According to these voices, Kelsen was the first scholar to ask seriously: ‘What juridical source, what fundamental norm, and what command can support a new order and avoid the impending descent into global disorder?’ Traditional views of international law as a domain of coexistence for modern territorial states, with their central governments exercising internal sovereignty over their territory and citizens and external sovereignty in international law (commonly described as state independence), were shaken by Kelsen’s doctrine of sovereignty as legal authority.

Jiří Přibáň
Celý příspěvek

02 září 2011

Jiné právo trochu jinak

Začít se má pokud možno od začátku. Z toho důvodu začnu své hostování vyprávěním, proč jsem se vlastně stal právníkem. Ono to totiž s blogem Jiné právo velmi úzce souvisí. Následující text prosím berte jako mou verzi odpovědi na otázku „proč j(J)iné právo?“

Přestože jsem začal studovat právo mnohem dříve, moje skutečná kariéra právníka začala v létě roku 1999, kdy jsem pracoval jako paralegal v jedné firmě. V odebíraném časopise o právu duševního vlastnictví jsem narazil na článek o sporu mezi držiteli práv k seriálu Baywatch a tvůrci erotického Babewatch. A tehdy jsem na místě prošel proměnou. Prozřel jsem a pochopil, že opravdové právo není to, co si odnesete z učebnic a školních škamen. Opravdové právo je někde „tam venku“.
Opravdové právo se musí žít. Nedá se dělat bez zdravého rozumu, bez představy o spravedlnosti, bez citů a bez umění vyvažovat, bez znalosti života a všech jeho stránek. Bez smyslu pro humor, bez dospělého nadhledu, bez pochopení pro potřeby lidí, bez porozumění, jak a proč se lidé normálně chovají v určitých situacích, bez toho všeho – jak chcete určit, zda už je název erotického filmu příliš podobný a zda to vůbec hraje roli, zda je tolerovatelné někoho nazvat „mafie“, zda bylo v dané situaci možno klást povinnost předvídat útok psa, jestli dovolit kupování hlasů, zdali je podezření dostatečně důvodné, aby se někomu zasáhlo do osobní svobody? Bez toho všeho to prostě nejde. A z učebnic se tyto důležité dovednosti nenaučíte! Musíte je hledat jinde.
Můžete se mi smát, ale když jsem psal předchozí odstavec, cítil jsem trochu pohnutí. Právo není disciplína pro roboty. Tyhle věci se musejí prožívat a když jsem si vybavoval různé nároky na právníka, cítil jsem, že mne to oslovuje pořád stejně. Kdo z laskavých čtenářů je nadán básnickými vlohami, nechť to popíše lépe. Já se snažil ducha práva vysvětlit, jak jsem uměl. Ale ono je to vlastně napsané už nahoře v záhlaví blogu: právo není soubor platných právních norem. Právo je něco jiného. Jiné právo.
Znát perfektně právní předpisy, citovat všechnu relevantní judikaturu, sledovat v ní trendy a mít nastudovanou teorii v malíčku – to vše je důležité a leckdy obtížné, ale samo to z vás učiní jen právního technika. Právník musí dodat člověka. Stoprocentního člověka, který je pevně zakotven ve světě. Když mám sebevědomou náladu, namlouvám si, že právník jsem. Třeba nejsem. Pokud se pletu, tak se alespoň snažím, abych opravdovým právníkem byl.
A mohu to dokázat! :-) Na mém LinkedIn profilu naleznete seznam publikované literatury. Na první pohled nenajdete jednotící téma, protože články se týkají různých problémů od ekonomie a účetnictví (Výše škody při zpronevěře předmětu leasingu) či teorie her (Jak nepoctivé jsou skořápky) přes úrazy při sportu (Vztah trestního práva a sportovních pravidel) po ochranu práv v trestním procesu (Test proporcionality při zajišťování důkazů). Ale ve všech článcích píši vlastně pořád o tom samém: nejdůležitější vlastností právníka je zdravý rozum.
Uplatňování práva bez poctivé porce zdravého rozumu velmi snadno sklouzne k nespravedlnosti a k bezduchému formalizmu. Zajímavé též je, že pokud se správně aplikují všechny testy proporcionality a subsidiarity a podobná hluboká právničina, dozvíte se zpravidla přesně totéž, co mnohem rychleji napoví docela obyčejný selský rozum a všeobecná představa o spravedlnosti.
Proto pokud budete někdy váhat nad tím, které z více formálně možných rozhodnutí je opravdu správné, zkuste problém převyprávět do jednoduché neprávnické mluvy a zeptat své staré maminky nebo babičky z venkova, co je správné. Možná budete občas překvapeni. A možná si potvrdíte mou teorii, že skutečné právo je „tam venku“ a že si je neosvojíte jen účastí na přednáškách. Vím o pár zásazích Ústavního soudu, jejichž nutnosti by bezproblémově předešla včasná aplikace babičkového testu.
Poučení z toho pokládám za důležité – přitom na škole mi to nikdo neprozradil a přišel jsem na to sám až později způsobem popsaným výše. Právo neexistuje ve vzduchoprázdnu. Vámi uplatňované právo se opírá o hodnotové systémy skryté ve Vaší hlavě. Jak tento rámec vypadá, může významně ovlivnit, jak budete chápat a aplikovat onen příslovečný „systém platných právních norem“.
Jako hezký příklad z praxe poslouží tento článek o soudním sporu Modrého týmu a ČSSD a zvuková nahrávka z vyhlášení rozsudku. Spor se vedl mimo jiné o to, zda lze airsoft nazvat bojovým výcvikem či zda je to nactiutrhačné přirovnání. Určitě to říci lze, ale proč? Moje okamžitá odpověď zněla: protože se při airsoftu běhá po lese se zbraněmi a střílí se na protivníky a protože to přece jako bojový výcvik vypadá! Odpověď soudu na shodnou otázku byla tato: protože organizování airsoftu podléhá regulaci podle zákona o zbraních a střelivu.
Vidíte, jak se zde střetly dvě úplně odlišné koncepce? Chápání práva z mojí strany a ze strany soudu je dosti jiné, což způsobilo, že jsme dospěli sice ke shodnému závěru, ale s úplně odlišným argumentem. Prostě vnímáme problém jinak a klademe důraz na jiné věci. Není to jako v klauzuře, že zadání má zpravidla jedno správné řešení, k němuž se má dojít jedním správným postupem. V dalším případu může dojít i k tomu, že dva právníci dojdou k navzájem odchylným závěrům. Ne proto, že by jeden z nich špatně znal platné právní předpisy, ale protože je vnímá v jiném kontextu.
Kdo chce být dobrý právník, měl by si být tohoto mimoprávního rámce vědom a mít jej vybudován co možná nejkvalitnější – proto se právníci nemohou zastavit u skript a omezovat se jen na texty zákonů. Skutečné právo je něco víc a něco jiného než jen soubor platných právních norem.
Budeme-li mít otázku „proč j(J)iné právo“ za zodpovězenou, bude už jednoduché vysvětlit, proč právě trestní právo. Jednak je ten obor prostě nejlepší (mrknutí), jednak jeho předmět je sám o sobě atraktivní (kdo z nás někdy nečetl detektivky) a navíc je úrodnou půdou právě pro ten přístup k právu, který jsem popsal výše.
Jsou právní oblasti, kterým budou rozumět jen odborníci a pokud zůstanou pro řadového občana zahaleny tajemstvím, nikomu to vadit nebude. Ale každý, úplně každý musí vědět, proč například nelze bouchat kolem projíždějící cyklisty invalidní holí a vydávat to za legitimní obranu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1623/2010). Povinností orgánů činných v trestním řízení pak je vysvětlit to takovým způsobem, aby jejich úvahám dokázal porozumět i naprostý laik a akceptoval je jako spravedlivé. Tady se ukáže, kdo je právní technik a kdo právník!
S ohledem na charakter problémů, jež řeší zejména trestní právo hmotné (zda měl předvídat pád branky, zda mohl předpokládat stále hrozící útok, zda musel vytušit nedorozumění při popisování místa nehody, …), je zřejmé, že místa pro akademické úvahy ze slonovinové věže je zde velmi málo. Naopak je nutno v maximální možné míře zapojit zdravý selský rozum a mnou propagovaného právníka-člověka z masa a kostí, který zná svět nejen z učebnic.
Jen mám někdy obavy, že požadavek na vyšší uplatnění zdravého rozumu v soudním rozhodování by u nás měl za následek hlavně snahu o přibírání soudních znalců z oboru zdravý rozum. Ale teď už předbíhám, protože o znaleckých posudcích bude následující příspěvek ...

Celý příspěvek