Soudce Brett Kavanaugh a složení Nejvyššího soudu USA

Novým soudcem SCOTUS byl nedávno schválen Brett Kavanaugh, a stal se tak členem exkluzivního klubu, který za 229 let let existence této instituce tvoří 114 členů. V novinách NYT následně vydali pěknou grafiku, která rozděluje všechny historické soudce SCOTUS podle několika málo kritérií, jako je rasa, pohlaví, vzdělání, náboženství. Sice se Američané neustále snaží o rovnost,  zdá se mi ale, že výsledkem je spíš zvýrazňování rozdílů. Nicméně, zde jsou některé výsledky přehledu NYT.

Běloši (111) a ostatní (3).

Celý příspěvek

Jak se stát advokátem v Bostonu v roce 1860?

Před několika lety jsem na JP recenzoval knížku Tomáše Němečka o soudkyni Wagnerové, a to skrze příběh soudce Nejvyššího soudu USA Olivera W. Holmese. Ten se na tuto pozici dostal přes tři vážná zranění v americké občanské válce, studia práv na Harvardu, výkon advokacie v Bostonu a místo soudce Nejvyššího soudu státu Massachutsetts. O Holmesovi jsem nedávno četl stručný životopis, který mimochodem popisuje právě Holmesova studia v Bostonu a jeho advokátní praxi. Knížka popisuje podmínky, jaké v polovině 19. století musel člověk v USA splnit, aby se stal advokátem.

Celý příspěvek

Afirmativní akce na amerických univerzitách pokračuje

Velkým překvapením skončila kauza žaloby na University of Texas za její systém zvýhodňování menšin u přijímaček. Poprvé za třicet let ve své funkci soudce Nejvyššího soudu USA hlasoval Anthnony Kennedy ve prospěch pozitivní rasové diskriminace menšin, a SCOTUS tak v poměru 4:3 žalobu neúspěšné bílé uchazečky o přijetí Abigail Fisher zamítl. Specifická texaská kauza ale nemusí znamenat, že by v případě afirmativní akce mělo jít o vyřešenou záležitost. Zatímco třeba Yale raději likviduje své záznamy o přijímačkách, na Harvard a další elitní americké univerzity se valí nové žaloby Američanů asijského původu, které stojí na masivních empirických datech za posledních dvacet let.

Celý příspěvek

Může soudce veřejně říct, co si myslí o kandidátovi na prezidenta?

Nad touhle otázkou si mnozí lámou hlavu díky slovům Ruth Bader Ginsburg. Abychom byli úplně přesní, RBG v rozhovoru s Adamem Liptakem z New York Times řekla:

“I can’t imagine what this place would be — I can’t imagine what the country would be — with Donald Trump as our president,” (...) For the country, it could be four years. For the court, it could be — I don’t even want to contemplate that.” S odkazem na slova svého zesnulého manžela také vtipkovala, že v případě výhry Donalda Trumpa se nabízí emigrace na Nový Zéland. Jen pár dnů předtím v jiném rozhovoru uvedla, že podle ní bude příští prezidentkou Hillary Clinton. Zeptali se jí: "Co když ale vyhraje Trump?" Její odpověď: "I don't want to think about that possibility, but if it should be, then everything is up for grabs."

Je to už za hranou?

Celý příspěvek

Soudy on-line

Mám pocit, že se v posledních letech zlepšuje komunikace českých soudů navenek. Průkopníkem byl v mých očích Nejvyšší správní soud. Pokud se nepletu, jako první umístil na svůj web fotky soudců. Jeho web patřil k těm v justici nejzdařilejším. Nejvyšší soud má od letoška nové webové stránky. Taky už se na nich můžeme podívat na jeho soudce. Oběma webům ale podle mě „chybí jiskra“, kterou bych od nich v roce 2016 čekal. V posledních letech pak podle mě boduje zejména Ústavní soud. Má sice taky nový webový kabát, ale jako jediný se vydal na sociální sítě. Facebook Ústavního soudu i jeho Twitter je stále víc a víc sledovanější. Mám přitom pocit, že se Ústavnímu soudu díky sociálním sítím daří lépe a efektivněji informovat veřejnost o svých rozhodnutích a své roli. Stále je ale co dohánět.

Celý příspěvek

Kdo nahradí soudce Antonina Scaliu na Nejvyšším soudu USA?

Nedávno zemřelý soudce Antonin Scalia byl jeden z nevlivnějších konzervativních právníků v USA posledních dekád. Sice přílišný doktrinář, například oproti pragmatičtějšímu Rehnquistovi, ale už za svého života legenda. Svým odchodem nicméně zahájil prudkou politickou bitvu o další podobu soudu. Nového soudce nominuje prezident, ale poslední volby do Senátu vyhráli republikáni, kteří tak můžou schválení kandidáta blokovat. Pokud se jim to podaří a prezidentské volby na podzim vyhraje Hillary, koho by mohla nominovat na místo Scalii? Třeba současného prezidenta a ústavního právníka Obamu. Píše se o tom už několik let a nebyl by to první případ bývalého prezidenta na soudu.

Celý příspěvek

Fisher v. University of Texas - pozitivní diskriminace

V prosinci proběhlo ústní jednání před Nejvyšším soudem USA ve věci pozitivní rasové diskriminace u příjmaček na University of Texas. O případu jsem na JP psal zde. Co se na First Street stalo? Zástupci univerzity trochu posunuli svou argumentaci, Scalia vyvolal drobný skandál, soudkyně Ginsburg do věci rýpala hlouběji, soudkyně Kagan se opět neobjevila a není jasné, jak moc soud do afirmativní akce zasáhne.

Celý příspěvek

Konec pozitivní rasové diskriminace na amerických univerzitách?

V letošním roce bude Nejvyšší soud USA opět posuzovat otázku pozitivní rasové diskriminace u přijímaček na americké univerzity. Už skoro 40 let v USA v podstatě platí, že používat rasu jako faktor při hodnocení studentů hlásících se na univerzity je možné, ale za poměrně striktních podmínek. V roce 2003 SCOTUS do jisté míry uvolnil posuzování pozitivní diskriminace na vysokých školách, když liberální většina rozhodla, že univerzitám lze přiznat jistou volnost při stanovování mechanismu hodnocení rasy jako faktoru u přijímaček. V roce 2013 naopak tuto volnost konzervativní většina omezila a stejný případ se po krátkém intermezzu u texaských soudů dostal před SCOTUS znovu. Je možné očekávat, že až soud případ Fischer II posoudí, dojde k dalšímu omezení praxe zvýhodňování některých rasových a etnických menšin.

Celý příspěvek

SCOTUS v roce 2014-2015 a zadní brzdové světlo

Zatímco think-tank CATO nedávno vydal zhodnocení posledního roku rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu USA (SCOTUS), tak nový rok pro soud právě začíná. Konzervativní/libertariánská Federalist Society připravila seminář, ve kterém představuje nejzajímavější případy, které se letos před SCOTUS dostanou.

Mezi panelisty byl např. Orin Kerr, zřejmě nejváženější odborník na 4. dodatek k americké ústavě, a vše moderoval Adam Liptak z NYT. Letos se k soudu dostanou gay rights, opět Obama Care, affirmative action atd. První case, kterým SCOTUS sezonu dnes otevírá, je Heien v. North Carolina. Ten se týká toho, jestli je problém, když vám u auta svítí jen jedno zadní brzdové světlo.

Celý příspěvek

Nejvyšší z nejvyšších...

... tedy určitě alespoň těch amerických. Byl jsem se podívat na jeho sídlo. Bylo to v 10h ráno a bylo to v suterénu Kapitolu - ponurá, zatuchlá kobka, před ní krátká chodba, kam si soudci a návštěvníci věšeli kabáty. I odpoledne jsem se šel podívat na jeho sídlo. Bylo to ve 14h a bylo to za Kapitolem, na 1. ulici severovýchodní části Washingtonu - působivý mramorový palác v korintském stylu.

Jako by se současné honosné sídlo Nejvyššího soudu USA snažilo dát zapomenout na dlouhou historii provizorních a často nedůstojných přístřešků, kterými nejvyšší instance soudní moci musela projít. Její rodná zákonodárná sestra jí totiž dlouho nechtěla dopřát vlastní budovu. Možná se jí zdálo, že soudní sestřička si příliš vyskakuje a zapomíná ve svém konání na to, že jsou si všechny ústavní moci rovny. Až když se předsedou Soudu stal William Howard Taft, který si jakožto prezident USA zadal s posledním z konstitučních trojčat, podvolili se zákonodárci a uvolnili prostředky na novou budovu. Ukončili tak provizorium trvající o mnoho více než století, přesně 146 let - proti tomu je dokonce i čekání slávistických fandů na nový fotbalový stadion pouhý dějinný mžik (ovšem nerad bych činil ukvapené závěry neb v Edenu se již sice staví, ale ještě se nedostavělo...).

Soud nejdříve sídlil v Merchants Exchange Building v New Yorku, v r. 1790 se stěhoval s federální vládou do Philadelphie, aby se pak znovu spolu s ní přesunul do Washingtonu. Historik (nebo v tomto případě vlastně spíše jasnovidec) by v tu chvíli měl pro Soud jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Ta dobrá by byla, že už se nebude muset stěhovat do jiného města. Ta špatná, že v rámci něj se bude stěhovat ještě osmkrát, z toho šestkrát v jedné budově. A co hůř, ta budova bude sídlem těch, jež bude často soudit...

První místnost v Kapitolu, kde Soud sídlil, musela být asi pěkný kumbál. Teda ne, že bych chtěl urazit "small committee room in the north wing", který jsem nikdy neviděl, ale usuzuji tak na základě logického argumentu a maiori ad minus, neboť jsem měl tu čest vidět tzv. "the Old Supreme Court Chamber," která měla představovat zlepšené zázemí podmínek vrcholné justiční instituce. Soud v ní s přestávkami sídlil od r. 1810 do r. 1860. Její oficiální stránku najdete tady, ale prosím nenechte se unést, jak krásně to na těch fotkách vypadá, protože ty fotky absolutně neodpovídají realitě, já tu REALITU viděl a z tohoto pohledu jsou ty obrázky stejně "opravdové" jako herečka po plastických operacích. Skutečně se nedivím, že se o oné místnosti psalo v dobových zprávách jako o "tmavém, nízkém, suterénním apartmánu" a že někteří pozorovatelé přičítali brzká úmrtí některých soudců její vlhkosti a špatnému větrání. A pokud při pohledu na ty fotografie zvlášť oceňujete světlost dotčených prostor, pak vězte, že světlo bylo vždy předmětem největší kritiky a místnost byla konstantně popisována jako "dim, dingy or gloomy" (matná, temná nebo ponurá). A taková taky opravdu je...(jak snad dokazuje i má fotka).

Možná, že to byl opravdu jen trest za tu čirou zpupnost, se kterou se soudní moc učinila první mezi rovnými, když ústy Johna Marshalla vyhlásila ve věci Marbury v. Madison doktrínu soudního přezkumu ústavnosti. To bylo v r. 1803, tedy ještě v "kumbálu." Říkám si, co by na naši nedávnou debatu na téma, jak prospěšné pro separaci mocí je, aby moc soudní byla lokalizována v jiném městě než zákonodárce a exekutiva, asi řekl velký Chief Justice Marshall, který přímo na půdě Kongresu a tváří v tvář Jamesi Madisonovi, který Ústavu napsal a který byl vrcholným představitelem nejsilnější strany Kongresu, prohlásil, že konečné slovo ve věci souladu zákonů s Ústavou má Soud. Učinil tak navzdory Kongresu, navzdory autorovi textu, který autoritativně vykládal, a navzdory prezidentu Jeffersonovi, který na konto tohoto rozhodnutí mimo jiné prohlásil, že činí Ústavu "pouhým kusem vosku v rukou soudců, kteří ji mohou ohýbat a tvarovat do jakékoliv podoby si zamanou..." Těžko však pochybovat o tom, že by Marshall a jeho souputníci rozhodli jinak, kdyby věděli, že je za odměnu přestěhují legislativci do učiněné hrobky.

Vždyť i v podzemí vynášeli rozhodnutí, za něž je mnozí z těch lidí (zejména senátorů), které denně potkávali na chodbách, určitě nechválili. Ať už to byl případ McCulloch v. Maryland, kdy dovodili z Ústavy federální pravomoci, které tam nebyly uvedeny výslovně nebo Martin v. Hunter's Lessee, kde stanovili nadřazenost federálního práva a vázanost soudů států rozhodnutími Nejvyššího soudu v této oblasti. Takhle bych mohl pokračovat dál přes Cohens v. Virginia až po slavný "indiánský" případ Worcester v. Georgia. Nicméně popis judikatury Marshallova soudu není a nemá být hlavním tématem tohoto postu (mnoho z Vás ty případy stejně asi zná), nýbrž jen koloritem vyprávění o historii lokalizace a podoby sídla této instituce. Tuto pasáž tedy raději uzavřu konstatováním, že při představě soudců míjejících na cestě do svého sklepení všechny ty virginské, marylandské a další kongresmany, nemohu než citovat slova jednoho z komentátorů Jiného práva, který v mnou již výše vzpomínané "cajzlovské" debatě prohlásil, že "Nezavislost soudce nezajistuje misto, kde ma kancelar, ale uplne jine parametry..." (jen pro jistotu dodávám, že se tím nic nemění na mém názoru, že soudní instituce do Brna patří, jen jako ten hlavní důvod nevidím tu geografickou oddělenost).

Jak jsem uvedl, Soud nesídlil ve své kobce nepřetržitě. Poté, co Britové v rámci své invaze Washingtonu v r. 1812 Kapitol zapálili, zasedal Soud po nějakou dobu v soukromém domě (nevylučuji tedy, že některý z výše uvedených judikátů vynesli nad dvorkem se slepicemi). Nicméně definitivně se Soud z podzemí odstěhoval až v r. 1860, 3 roky po neslavném "otrokářském" případu Dred Scott v Sandford, který byl jednou ze zastávek na cestě k občanské válce. Nicméně Soud však zůstal v Kapitolu, pouze se přesunul o patro výše.

Nakonec se však přece jen dočkal a vyhnanství mezi zákonodárci nahradilo nové, impozantní a hlavně vlastní sídlo (viz obrázek vpravo).

Sídlo, které zdobí velký nápis "Equal Justice Under Law", jemuž na působivosti ubírá fakt, že je přikryt obrovskou sítí, takže je ta spravedlnost tak trochu v kleci (ale to víte, oni holubi na nějakou spravedlnost pěkně ...). Sídlo, které hlídají dvě obrovské sedící sochy reprezentující Autoritu Práva a Rozjímání Spravedlnosti. Sídlo, které od vnějšího světa oddělují obrovské bronzové dveře, vážící dohromady přes 13 tun. Sídlo, v němž chodbu do hlavní jednací síně zdobí busty všech předsedů Soudu a pamětní místnost v přízemí obrazy většiny ostatních soudců. Sídlo, v němž má John Marshall kromě busty i obrovský portrét a sochu v životní velikosti (potvrzuji, že byl velký nejen duchem, ale i postavou, prý to byl vášnivý sportovec). Sídlo, jež se honosí bronzovo-mramorovým spirálovitým schodištěm, které drží jen vahou přesahujících schodů a jejich zapuštěním do zdi (nechtějte po mně bližší vysvětlení, zde pouze papouškuji průvodce, fyzice nerozumím, leč vypadá to skutečně úchvatně). Sídlo, v němž Boží vnuknutí strhlo šátek z očí Spravedlnosti, která zahodila váhy a mečem se postavila zlým ďáblům (nevím, jestli je to štestí nebo smůla, že to je jen zobrazení). Sídlo, v němž dodnes soudci přísně dodržují staré rituály a nepsané pravidlo seniority, takže služebně nejmladší soudce Alito ví, že na porady, kde jsou jen soudci, musí s notýskem na zápisky a v jídelně ho čeká to nejméně výhodné místo...(nevím ovšem nakolik tohle můžu té mladé průvodkyni věřit). Sídlo, kde uniformovaný policista štěbetající návštěvníky nekompromisně požádá, aby se ztišili, protože tohle není pouze muzeum, ale zároveň i místo, kde se pracuje.

Má pravdu, říkal jsem si, když jsem seděl v té síni, kde Soud za druhé světové války posvětil ve věci Korematsu bezprecedentní nahnání všech Japonců na území USA do, eufemisticky řečeno, "detenčních" táborů, aby o pár let později odsoudil rasovou segregaci amerických škol v asi nejvýznamnějším případu 20. století Brown v Board of Education; v té síni, kde se před pár lety soudil případ Lawrence v. Texas a kde se brzy vynesou další judikáty, které zase o něco změní podobu amerického práva. A mnohdy nejen tu...

Ano, má pravdu ten policista, tohle je místo, kde se historie nejen připomíná, ale každý den i píše...

Celý příspěvek