Žaloba na Harvard za rasovou diskriminaci

Sdružení Students for Fair Admissions v roce 2014 zažalovalo Harvard University a University of North Carolina at Chapel Hill za jejich údajnou rasovou diskriminaci některých studentů při přijímačkách, vytváření rasových kvót a vyvažování poměru přijatých studentů dle jejich rasy. Sdružení také nedávno zažalovalo americké ministerstvo školství, když odmítlo jejich žádost o přístup k informacím ohledně přezkumu systému přijímacího řízení na Princetonu.

První dvě žaloby se zasekly v souvislosti s kauzou Fischer v. University of Texas, o které jsem na JP psal zde, zde a zde. Po jejím letošním vyřešení Nejvyšším soudem se žaloby opět rozeběhly a v současností probíhá rozsáhlé „discovery“.

Celý příspěvek

Afirmativní akce na amerických univerzitách pokračuje

Velkým překvapením skončila kauza žaloby na University of Texas za její systém zvýhodňování menšin u přijímaček. Poprvé za třicet let ve své funkci soudce Nejvyššího soudu USA hlasoval Anthnony Kennedy ve prospěch pozitivní rasové diskriminace menšin, a SCOTUS tak v poměru 4:3 žalobu neúspěšné bílé uchazečky o přijetí Abigail Fisher zamítl. Specifická texaská kauza ale nemusí znamenat, že by v případě afirmativní akce mělo jít o vyřešenou záležitost. Zatímco třeba Yale raději likviduje své záznamy o přijímačkách, na Harvard a další elitní americké univerzity se valí nové žaloby Američanů asijského původu, které stojí na masivních empirických datech za posledních dvacet let.

Celý příspěvek

Právnický debatní turnaj: Měla by se uzákonit eutanázie?

Měla by se uzákonit eutanázie? Pět právnických fakult v České a Slovenské republice vyhlašuje debatní soutěž pro studenty práv.

Celý příspěvek

Fisher v. University of Texas - pozitivní diskriminace

V prosinci proběhlo ústní jednání před Nejvyšším soudem USA ve věci pozitivní rasové diskriminace u příjmaček na University of Texas. O případu jsem na JP psal zde. Co se na First Street stalo? Zástupci univerzity trochu posunuli svou argumentaci, Scalia vyvolal drobný skandál, soudkyně Ginsburg do věci rýpala hlouběji, soudkyně Kagan se opět neobjevila a není jasné, jak moc soud do afirmativní akce zasáhne.

Celý příspěvek

Konec pozitivní rasové diskriminace na amerických univerzitách?

V letošním roce bude Nejvyšší soud USA opět posuzovat otázku pozitivní rasové diskriminace u přijímaček na americké univerzity. Už skoro 40 let v USA v podstatě platí, že používat rasu jako faktor při hodnocení studentů hlásících se na univerzity je možné, ale za poměrně striktních podmínek. V roce 2003 SCOTUS do jisté míry uvolnil posuzování pozitivní diskriminace na vysokých školách, když liberální většina rozhodla, že univerzitám lze přiznat jistou volnost při stanovování mechanismu hodnocení rasy jako faktoru u přijímaček. V roce 2013 naopak tuto volnost konzervativní většina omezila a stejný případ se po krátkém intermezzu u texaských soudů dostal před SCOTUS znovu. Je možné očekávat, že až soud případ Fischer II posoudí, dojde k dalšímu omezení praxe zvýhodňování některých rasových a etnických menšin.

Celý příspěvek

Tomáš Pavelka: Studium práva na univerzitě je ztráta času (?)

V jednom z příspěvků jsem se čtenáře JP snažil navnadit na diskuzi mezi proděkanem Cambridžské právnické fakulty Grahamem Virgem a soudcem Nejvyššího soudu UK Lordem Sumptionem ohledně smysluplnosti výuky práva na vysoké škole pro ty, kteří se chtějí právu věnovat v praxi. 

Celý příspěvek

Markéta Trimble: Inovace v americkém právnickém vzdělávání

Právnické školství v USA ovládl názor, že současný model právnického vzdělávání neodpovídá potřebám praxe a musí být změněn, a tak americké právnické fakulty hledají způsoby, jak inovovat právnické vzdělávání. Hledání nových přístupů je však omezeno určitým sebezahleděním, které brání konstruktivnímu pohledu do zahraničí a poučení ze zahraničních systémů. A tak se nelze divit, že mnohá vylepšení, která by se dala vyvodit z praxe v zahraničí, jsou v USA prezentována jako pozoruhodné inovace.

Americký systém právnického vzdělávání, který spočívá ve tříletém doktorandském studiu, je mnohými americkými akademiky považován za nejlepší na světě. Studenti absolvují nejprve čtyřleté bakalářské studium a teprve pak nastupují na právnickou fakultu. Bezprostředně po absolvování fakulty mohou studenti složit advokátní zkoušku a po složení advokátního slibu mohou rovnou nastoupit do praxe jako advokáti. Za výhodu je mimo jiné považováno to, že studenti mají kromě právnického vzdělání díky bakalářskému studiu také vzdělání v dalším oboru, což může být přínosné v jejich právnické praxi. Jako na důkaz kvality amerického právnického vzdělávání je poukazováno na to, že v některých zemích (v Číně, Japonsku a Austrálii) byl model výhradně doktorandského právnického studia (bez předchozího magisterského právnického programu) převzat – alespoň na některých fakultách (viz článek zde).

Není však sporu o tom, že americké právnické vzdělávání prodělává těžké chvíle. Pracovní trh přišel o mnoho míst pro absolventy (viz článek zde) a počet uchazečů o studium se dramaticky snižuje (v roce 2012 klesl počet přihlášek o 13,7 % v porovnání s rokem 2011 – viz článek zde). Školné se zvyšuje, studenti se čím dál více zadlužují a čím dál méně si mohou dovolit přijímat méně placená zaměstnání. Přitom potřeba právníků neupadá – jen je to potřeba mezi lidmi, kteří si nemohou právníky za ceny advokátních kanceláří dovolit. Advokátní kanceláře již odmítají najímat absolventy s tím, že je první dva až tři roky budou zacvičovat. Místo toho advokátní firmy požadují, aby právnické fakulty dodávaly „hotové“ právníky. Tlak je tak zejména na rozšíření vzdělávání v praktických schopnostech (viz např. článek zde).

Zatímco potřeba nějak inovovat právnické vzdělávání se zdá být v USA obecně akceptována, přesvědčení, že americký systém právnického vzdělávání je přese všechnu kritiku stejně ten nejlepší systém na světě, vede k závěru, že tento systém se nemůže nic přínosného naučit od jiných systémů. Ve své snaze po inovaci je tak odkázán na vlastní tvořivost. Příklady nově objevených vylepšení však leckdy překvapí tím, jak se podobají praxi jiných systémů. Na právnické fakultě University of Virginia se například ukázalo, že místo tradiční americké právnické výuky v interaktivních hodinách může být efektivnější nejprve studentům materii přednést v rámci přednášky, a teprve poté ji prodiskutovat v menších skupinách v seminářích. Co tento přístup odlišuje od toho, co známe z evropských fakult, je to, že přednášky jsou studentům poskytovány na internetu a že počítače jsou dále využívány ve výuce během seminářů (viz článek zde). Hastings College of the Law, fakulta, která patří k University of California, se rozhodla, že nabídne svým nezaměstnaným absolventům možnost získat praxi v předem dohodnutých místech, která budou vytvořena u zaměstnavatelů na základě principu dva absolventi za jeden plat. Zaměstnavatel tak za plat, který by za normálních okolností platil čerstvému absolventovi, získá absolventy dva. Zaměstnavatelé jsou fakultou vybíráni tak, aby absolventům skutečně poskytli dostatečnou praxi. Tím tak Hastings vytváří vlastně systém koncipientů – opět něco, co evropské právníky stěží překvapí.

Pokud se tak tedy snad dá v tuto chvíli vyvodit něco z amerického systému a jeho současné krize, je poučení, že pohled do zahraničí může přispět k vylepšení vlastního systému doma. K takovému pohledu je zapotřebí více než jen zběžné porovnání (magisterské versus doktorandské studium), ale skutečné zhodnocení znalostí, které si studenti na konci studia odnášejí. Může se pak ukázat, že kvalitní pětileté magisterské studium by bylo srovnatelné se třemi roky právnického doktorandského studiav kombinaci se čtyřmi roky méně náročného bakalářského studia, jehož skutečně použitelné jádro by se dalo – alespoň v některých případech – efektivně vměstnat do dvouletého programu.

Markéta Trimble
Celý příspěvek

Jiří Nantl: Soudní aktivismus nebo soudní partyzánství? Aplikace čl. 95 odst. 1 Ústavy ve správním soudnictví

Protože informace proběhla tiskem (Lidové noviny 30. 4. a 16. 6.2012), není patrně třeba zachovávat obvyklou anonymizaci účastníků řízení: advokát Lubomír Müller vede s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy spor ve správním soudnictví o odškodnění podle nařízení č. 122/2009 Sb., o odškodnění studentů vysokých škol, kterým bylo v období komunistického režimu znemožněno z politických důvodů dokončit studium na vysoké škole.

Podstata věci spočívá v tom, že nařízení 122/2009 Sb. předpokládá peněžité odškodnění pro vymezený okruh někdejších vysokoškolských studentů. Konkrétně § 1 tohoto nařízení stanoví: „Osoba, která byla v období od 25. února 1948 do 31. prosince 1956 vyloučena ze řádného studia na vysoké škole a rozhodnutí o jejím vyloučení bylo zrušeno zákonem o mimosoudních rehabilitacích), (dále jen “rehabilitovaný student”) má nárok na jednorázovou peněžní náhradu ve výši 100 000 Kč (dále jen “jednorázová náhrada”), pokud je státním občanem České republiky a příslušná vysoká škola měla sídlo na území, které je součástí území České republiky.“ Kamenem úrazu ve věci pana Müllera je, že on byl z vysokoškolského studia vyloučen v roce 1975 (a následně uvězněn). Z tohoto důvodu byla jeho žádost ministerstvem v prvním stupni zamítnuta pro nedostatek splnění materiálních podmínek (rozhodnutím č.j. 26861/2009-81 ze dne 3.12.2009) a následně byl tehdejší ministryní M. Kopicovou na základě návrhu rozkladové komise zamítnut i jeho rozklad, když rozhodnutí ministryně č.j. 28892/2009-I/3 ze dne 16.2.2010 konstatovalo, že rozklad „nesměřuje proti obsahu napadaného rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ale proti samotnému normativnímu obsahu nařízení“, tedy mimo rozsah pravomoci ministra v řízení o rozkladu dle správního řádu.

Ve věci byla podána žaloba ve správním soudnictví a po přibližně dvou letech byl letos Městským soudem vydán rozsudek (5 Ad/2009-35 ze dne 26.4.2012), kterým bylo rozhodnutí ministryně školství, mládeže a tělovýchovy č.j. 26861/2009-81 ze dne 3.12.2009 zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení (tedy k řízení o rozkladu, protože rozhodnutí správního orgánu I. stupně soudem zrušeno nebylo).

Městský soud v Praze se ve svém rozhodnutí opírá o čl. 95 odst. 1 Ústavy (podle něhož je soud oprávněn „posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem“), přičemž shledal, že užší vymezení časového období rozhodného pro odškodnění v nařízení č. 122/2009 Sb. oproti zmocňujícímu zákonu č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, zakládá neodůvodněnou diskriminaci těch, kdo byli z vysokoškolského studia vyloučeni v období od 1.1. 1957 do 17.11.1989, tedy v období komunistického režimu (§ 2 zákona č. 198/1993 Sb.), na něž se však působnost nařízení č. 122/2009 Sb. (nařízení je vydáno na základě zmocnění v § 8 zákona č. 198/1993 Sb.) nevztahuje.

Z řady důvodů souvisejících s mým současným úředním působením bych nyní rád ponechal stranou detailnější právní názor na samotnou věc pana Müllera, i některé obecnější otázky spojené se samotným nařízením č. 122/2009 Sb. Omezuji se toliko na osobní názor, že je nepochybné, že panu Müllerovi se v období minulého režimu staly křivdy. Poukazuji rovněž na to, že samotné ministerstvo na základě podnětu veřejného ochránce právo hodlalo navrhnout změnu nařízení č. 122/2009 Sb. tak, aby se vztahovalo na celé období minulého komunistického režimu (ostatně v této podobě bylo nařízení také tehdejším ministrem O. Liškou navrhováno, přičemž platná podoba § 1 nařízení byla přijata až na jednání vlády). Předložení návrhu novelizace nařízení však byla podmíněna zajištěním finančního krytí (přibližným odhadem 140 mil. Kč) a inciativa byla zastavena poté, co Ministerstvo financí odmítlo schválit rozpočtové opatření, které by finanční krytí rozšíření časové působnosti nařízení č. 122/2009 Sb. umožnilo.

Otázkou, která mne však v souvislosti s rozhodnutím Městského soudu v Praze znepokojuje, je způsob uplatňování čl. 95 odst. 1 Ústavy ve správním soudnictví. Ústavní článek umožňuje incidentní konkrétní kontrolu norem, a to považuji za výborný prvek soudního systému. Obávám se však, že v době přijetí Ústavy nebyla při formulaci tohoto článku představa jeho aplikace ve správním soudnictví, které se ve své nynější podobě tehdy ani nebylo zavedeno, a ustanovení tak mířilo na situace, kdy soud věc meritorně rozhodne a přitom nepoužije ustanovení podzákonných předpisů, která vyhodnotí jako odporující zákonu (a nahradí je pravidlem vyvozeným přímo z intepretace zákonného textu).

Správní soudnictví má v tomto přirozeně svá specifika, neboť soud zde toliko potvrzuje nebo ruší správní rozhodnutí. Zde se dostáváme do jisté pasti, neboť zatímco soud může na základě čl. 95 odst. 1 Ústavy vyhodnotit podzákonný předpis jako protizákonný a nepoužít jej, správní orgán tuto kompetenci nemá. Výsledkem zrušujícího soudního rozsudku je tak dilema úředníka, které by ve funkčním právním státě nastat nemělo: správní orgán buď poslechne soud a přitom bude ignorovat platný, účinný a nijak nezrušený právní předpis, nebo se bude řídit platným obsahem právního řádu v jeho úplnosti a přitom nebude respektovat soud. Otázky k debatě: Můžeme skutečně jednoznačně a bez potíží dospět k tomu, že právní názor soudu, jímž je správní orgán vázán podle § 78 odst. 5 soudního řádu správního vázán, zahrnuje i úvahu dle čl. 95 odst. 1 Ústavy? Pokud ano, jak sloučit účinky úvahy obecného soudu o aplikovatelnosti podzákonného předpisu inter partes (viz nález Ústavního soudu III.ÚS 269/05 ze dne 4.10.2006) s principy správního řízení, především zásadou legitimního očekávání a koherence rozhodování?

Vrátíme-li se k naší cause, je třeba říct, že celá věc by ještě byla relativně jednodušší, pokud by v ní nešlo o pozitivní právní nárok. Pokud by, dejme tomu, soud zrušil rozhodnutí o přestupku podle § 46 přestupkového zákona s tím, že např. porušená vyhláška obce nemá dostatečný právní základ, správní orgán řízení prostě zastaví a v principu „o nic nejde“. V naší záležitosti ovšem jde o vyplacení finančního obnosu ze státního rozpočtu. Jednak věc pak je, že Městský soud v Praze si něco myslí; ministerstvo jako správní orgán však musí mít starost i rozpočtověprávní aspekty, totiž zda Ministerstvo financí nevyhodnotí případný příklon k právnímu názoru soudu jako porušení rozpočtové kázně (a vzhledem k rostoucí oblibě aplikace §§ 220-221 trestního zákoníku o porušování povinností při správě cizího majetku na činnosti ve veřejné správě by měl jisté důvody znervóznět i funkčně příslušný správní úředník).

V souvislosti s tím mne v předmětném rozsudku Městského soudu v Praze zarazila naprostá absence úvah o těchto obecnějších aspektech závěru, který soud ve věci nařízení č. 122/2009 Sb. učinil. Domnívám se, že učiní-li si správní soud úsudek o aplikovatelnosti podzákonného předpisu dle čl. 95 odst. 1 Ústavy, měl by zohledňovat nejen ochranu práv jednotlivých osob, ale též obecnější důsledky, které jím projevený názor má pro veřejnou správu a v tomto smyslu dát podrobnější instrukci nejen pro dotčený správní orgán, ale i pro jiné úřady, pro něž závěr soudu může být relevantní. Podotýkám, že ve věci nařízení č. 122/2009 Sb. veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že časové omezení rozhodného období není vhodné, že však je v kompetenci výkonné moci a případně by mělo být změněno exekutivní normotvorbou (jejíž proces se zasekl, jak výše uvedeno, když Ministerstvo financí odmítlo schválit finanční zajištění). Soud si ale jistě může počínat i aktivisticky, neměl by se však v právním řádu pohybovat jako partyzán, který na úřad pouze tu a tam „vypálí“ nějaký právní závěr a ponechá jej, ať si se všemi důsledky poradí prostřednictvím kompetencí, které jsou od pravomoci soudu zcela odlišné.

Problematická je podle mého názoru ale také samotná právní úprava. Správní soudnictví by jistě mělo a předpokládám, že se zvyšující se četností i bude, provádět kontrolu podzákonných právních předpisů. Dlouhodobě to však nebude možno provádět pouze na základě samotné Ústavy (na tomto textu jsem chtěl spíše demonstrovat, proč je to problematické, než kritizovat prvostupňový správní soud, i když od něj bych skutečně v předmětné věci očekávat hlubší zdůvodnění rozsudku, než které podal, a to mimochodem i ohledně vlastního nosného právního názoru). Je nepochybně škoda, že dosud nedošlo naplnění ustanovení čl. 87 odst. 3 písm. a) Ústavy, které by umožnilo Nejvyššímu správnímu soudu rušit podzákonné předpisy; optimální by snad bylo, pokud by soudní řád správní znal proceduru analogickou čl. 95 odst. 2 Ústavy pro oblast ústavního soudnictví, tj. pokud by správní soud při řešení věci dospěl k závěru, že podzákonný předpis je v rozporu se zákonem, předložil by věc Nejvyššímu správnímu soudu, přerušil řízení a pokračoval v něm až po rozhodnutí (závazném erga omnes) o platnosti podzákonné normy. Současný stav připouštějící normativní existenci podzákonných předpisů, které soudy považují za nezákonné, je nezdravý a ve vztahu k fungování veřejné správy krajně nežádoucí.

Celý příspěvek