Jan Vučka: Otevřený dopis anonymnímu kolegovi

V českých zemích je tradicí, že když si úřady nevědí s někým rady, strčí ho do vězení a svůj problém tak elegantně vyřeší. Dělala to c. k. monarchie a praxi v tom měli i komunisté. Jestliže se po listopadu 1989 začalo hovořit o hypertrofii trestní represe a trestní právo se mělo stát až ultima ratio při řešení společenských problémů, dnes mám pocit, že se kyvadlo vrací zpět a trestní represe se znovu zbytečně zostřuje.
Obětí přepjatého užívání trestního práva je i Roman Smetana, známý řidič autobusu z tykadlové aféry. Poté, co byl odsouzen v kontroverzním řízení pravděpodobně podjatou soudkyní, si za svůj kverulantský postoj vysloužil nejprve jedno, a pak i druhé trestní stíhání pro trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Přitom k jeho stíhání zejména v druhém případě nebyl žádný rozumný důvod. Roman Smetana měl spáchat strašlivý čin tím, že celý jeden týden (!) oddaloval nástup výkonu přerušeného trestu. Když vykonal tento svérázný politický protest, šel se sám demonstrativně přihlásit úřadům. Čím byl tak zásadně narušen veřejný zájem, ptám se?
Netvrdím, že svévolné vyhýbání se trestu je hodno pochvaly. Existence trestného činu podle § 337 TZ je mi též známa (pár lidí jsem dokonce za takové skutky obžaloval). Ale případ Romana Smetany se dosti liší od typického maření, kdy se odsouzenému do vězení prostě nechce a vyhýbá se mu, co nejdéle může, dokud jej nevypátrá policie, případně není zadržen při náhodné silniční kontrole. Roman Smetana oddaloval nástup trestu po bagatelní dobu ze zcela jiných důvodů a sám se pak vydal úřadům do rukou.
Z hlediska vyššího principu mravního je samozřejmě nejsprávnější reakcí na podobné furiantství ta, jež v japonštině nese název mokusatsu. Jinak hrozí, že Roman Smetana bude stíhán znovu a znovu, to mu poskytne příležitost k dalším a dalším kverulacím a nakonec celá záležitost dosáhne nebetyčných výšin a v součtu tisíciletého trestu, jak prý mají dodnes zavedeno v některých jurisdikcích. To vše kvůli naprosto banální kauze a kvůli přehnané aktivitě nějakého novodobého Bretschneidera, který pokládal za nutné aplikovat zákon zcela mechanicky a co nejpřísněji.
Zastánce postupu příslušných míst by snad mohl namítnout, že bdělí pracovníci orgánů musejí dbát znění zákona, a nikoli vyššího principu mravního. Ovšem trestní řád jim dával široké pole k úvaze. V situaci, kdy Romana Smetanu čekal výkon zbytku již uloženého trestu odnětí svobody, současně již běželo jedno trestní stíhání pro předchozí maření a nový skutek se týkal pouhého jednoho dobrovolně ukončeného týdne, šlo o čítankový příklad zralý pro zastavení trestního stíhání pro neúčelnost (§ 172 odst. 2 písm. a) TŘ), případně odložení věci z téhož důvodu (§ 159a odst. 3 TŘ).
Přesto se tak nestalo a orgány činné v trestním řízení daly přednost mechanickému přístupu podle osvědčené litery „paragraf-šavle“. Dovolte mi reagovat otevřeným dopisem určeným tomu státnímu zástupci, který je za další trestní stíhání Romana Smetany odpovědný. Třeba se mu někdy dostane do rukou:

Milá/Milý …,
Tvou práci dobře znám, protože jsem ji nějaký čas sám dělal. Snad mě to opravňuje, abych Ti mohl dát přátelskou radu. SPRAVEDLNOST není jen název rezortu. Je to určitý koncept. Je to myšlenka, že každý má dostat takový trest, jaký zasluhuje; ani větší, ani menší. Také je to představa, že každý má být trestně stíhán, jen jsou-li k tomu přesvědčivé důvody. A je to idea, že výkon práva má být SPRÁVNÝ.
Nejsi akademik a Tvá rozhodnutí mají reálný dopad na lidské životy. Proto nelze, jak jistě i beze mne víš, přistupovat k případům šablonovitě, neohlížet se na morální otázky a neřešit, co je v daném případě spravedlivé. Máš velkou odpovědnost a s odpovědností jsou spojené i jisté nároky a očekávání.
Určitě jste na základní škole v hodinách literatury probírali Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka a práce Karla Havlíčka. A určitě jste se v duchu smáli postavičkám rakouských policajtů, kteří ztělesňovali bezduché prosazování práva spojené s nadměrnou činorodostí. Přesně tyto postavičky pak napomohly tomu, že tolik lidí nepokládalo dané státní zřízení za legitimní a nechali je v kritický okamžik padnout.
Bylo by hloupé skončit podobně. Tvou prací je prosazování spravedlnosti, tak tu spravedlnost každý den hledej a bojuj za ni. Když Ti dá zákon dvě možnosti postupu, vyber tu správnou a morální.
Policisté nemohou stát na každém rohu a hlídat každého. Většina lidí musí dodržovat zákon, nekrást a neloupit dobrovolně a Ty jsi jeden z těch, kteří k tomu mohou přispívat. Stačí nebýt jako ti rakouští orgánové a místo toho přesvědčovat každého, že to, co dělají státní orgány, je SPRÁVNÉ a SPRAVEDLIVÉ, ne pouze legální podle § 337 trestního zákoníku a § 160 trestního řádu. Možností v rámci platného práva k tomu máš dostatek.
Když se nad tímto jen na chvíli zamyslíš, nepochybně se mnou budeš souhlasit. Věřím, že Ti to pomůže být ještě lepší státní zástupce, než jsi nyní, a že Ti to umožní vykonat pro obecné blaho ještě více.
S pozdravem
Tvůj Jan

Do nového roku přeji všem pracovníkům orgánů činných v trestním řízení, aby měli co nejméně práce a aby ve své profesi spatřovali více než pouhé opisování paragrafů bez přemýšlení. Všem ostatním čtenářům přeji samozřejmě totéž. Celý příspěvek

VĚDECKÉ STŘEPINKY 2012 – lidský genom a kmenové buňky

Vzhledem k tomu, že se blíží konec roku a že bych měl něco napsat také o vědě samotné, vybral jsem pro tento příspěvek tři události ve světě vědy, které v tomto roce proběhly i veřejnými médii a které dle mého názoru budou mít v blízké době obrovský dopad na život celé společnosti (s ohledem na poslední kritérium jsem záměrně vynechal „objev“ Higgsova bosonu, byť to byl určitě také důležitý mezník):

1. V únoru oznámila společnost Oxford Nanopore, vyvinutí nové metody pro sekvenaci DNA, která slibuje přečtení celého genomu člověka během 15 minut za cenu menší než tisíc dolarů. To navazuje na neuvěřitelně rychlý vývoj v tomto oboru v přechozích několika letech (pro srovnání v roce 2001 trvalo totéž 10 let a stálo 3 miliardy dolarů) a otevírá dokořán dveře reálným medicínským aplikacím – např. tzv. personalisované medicíně.
2. V září byly publikovány výsledky první fáze projektu ENCODE (zahájeného v roce 2003). Ten poskytl obrovské množství dat o tom, jak buňky informace zakódované v genomu využívají a položil základ pro rozvoj takzvané funkční genomiky.
3. V říjnu byla udělena Nobelova cena za Fyziologii a medicínu za výzkum v oboru kmenových buněk (zároveň byly během roku publikovány další významné práce v této oblasti). Tento výzkum má, kromě značného mediálního zájmu a grantových prostředků (a řady mýtů s tím spojených), bezesporu obrovský potenciál pro řadu nových léčebných postupů.

Pokusím se trochu přiblížit vědecké pozadí těchto „objevů“ a naznačit, proč by jim měl každý z nás věnovat pozornost. Všechny mají navíc významný přesah i do světa etiky, práva a sociálních otázek.

"Čtení naší duše"

Všechny buňky našeho těla obsahují stejnou dědičnou informaci, která je zakódovaná pomocí čtyř „písmen“ (ACGT), odpovídajícím 4 různým bazím v molekule DNA. Tuhle chemickou „abecedu života“ známe už asi 50 let, i díky tomu, že je stejná pro všechny formy života, včetně např. bakterií. Víme, že určité části DNA (geny) buňka přepisuje do jiné formy (RNA) a následně využívá krátká třípísmenná slova v nich obsažená jako instrukce pro výrobu svých základních funkčních jednotek (proteinů).

Lidský genom těch písmenek obsahuje asi 3 miliardy. V počítačové podobě se dají nahrát na jedno CDčko, vytištěny drobným písmem zabírají jednu velkou knihovní skříň (například v muzeu nadace Wellcome trust v Londýně). To se možná nemusí zdát ještě tak mnoho – s ohledem na to, že je to informace dostatečná aby z jedné buňky vznikl člověk, pár desítek let fungoval a třeba i sepisoval blogy - každopádně je to mnohem více, než bylo až donedávna možné zmapovat.

Přečtení „naší podstaty“ tak muselo počkat na rozvoj nových technologií a nástup „informačního věku“. V roce 2001 se to podařilo téměř naráz dvěma skupinám. První bylo vládní konsorcium Human Genome Project, které na sekvenaci lidského genomu pracovalo přes deset let a utratilo asi 3 miliardy dolarů. Druhým byla soukromá společnost Celera Genomics, doufající v možnost patentového využití zjištěných genů, která to zvládla za dva roky a asi 300 milionů.

Na tyto projekty následně navázala řada dalších. Zatímco původní práce využívaly vzorky z několika anonymních jedinců, v roce 2003 byl zveřejněn první genom konkrétního člověka (zakladatele Celery, Creiga Ventera) a do současnosti přibylo asi sto dalších (včetně např. Steva Jobse). Desítky projektů se nyní zaměřují na mapování variace lidského genomu mezi jednotlivci, rozdílů mezi národnostmi a zejména pak rozdílů chrakteristických pro specifické skupiny pacientů - všechny poskytují neocenitelná data jak pro vědeckou tak i lékařskou komunitu (viz. dále).
Nástup „sekvenačních technologií nové generace“ umožnil dramatické urychlení a snížení nákladů. Z původních deseti let a 3 miliard dolarů koncem 90.let se cena kompletního lidského genomu v současnosti snížila asi na 4 tisíce za dva dny a je téměř jisté, že již začátkem příštího roku se dostaneme pod magickou metu 1000 dolarů za genom a na dobu v řádu hodin. S nadsázkou lze tvrdit, že pokud bude cena klesat tímto tempem i nadále, bude levnější člověka osekvenovat, než tato data uložit na přenosný disk (pokles se brzo zpomalí, protože větší podíl začnou mít náklady na přípravu vzorků a zpracování dat – přesto ani $100 za genom není zřejmě nereálné).

V současné době nastupuje tzv. třetí generace technologií, jejíž nejnovějším reprezentantem (byť určitě ne posledním) je právě Oxford Nanopore. Tato společnost odštěpená před 7 lety z katedry chemické biologie oxfordské university má mimochodem již nyní tržní cenu přes miliardu dolarů - přestože dosud neprodala jediný produkt. Její technologie umožňuje číst dlouhé sekvence z jednotlivých molekul ze vzorku bez nutnosti speciální přípravy (např. přímo z kapky krve). Navíc vyniká originálním modulárním designem. Nejmenší zařízení má velikost memory sticku, který se připojí k laptopu přes USB port. Tyto přístroje tak již zdaleka nemusí být omezeny na velká genomická centra. Naopak, jejich využití v ordinaci praktického lékaře či v každé porodnici (viz níže) již teoreticky z technických důvodů téměř nic nebrání.

"Encyklopedie člověka"

Nyní tedy kromě „abecedy života“ známe i celou „knihu člověka“. Takže už zbývá jen taková maličkost – a to celý ten text „pochopit“. Je možné, že to bude trvat klidně i dalších 100 let, přestože už máme rozhodně nakročeno a mnoha přímých aplikací se dočkáme už brzo.

Samotné přečtení genomu přineslo hned několik překvapení. Jedním z nich bylo to, že máme jen asi 20-25 tisíc genů. To je nejen méně, než se původně očekávalo, ale zhruba stejné množství jako má myš či muška octomilka a méně než má třeba kukuřice. Společné geny se navíc mezi jednotlivými organismy příliš neliší (např. mezi námi a šimpanzem je rozdíl asi pouze v jednom písmenku ze sta). Přijmeme-li proto předpoklad o naší “nadřazenosti” nad opicí, mouchou či popcornem, musí naše “komplexita” pocházet ne z množství genů, ale především z regulace toho, jak jsou využívány.

A klíčem k pochopení této komplexní regulace má být právě projekt ENCODE (Encyclopedia of DNA elements). Ten byl zahájen v roce 2003 s cílem najít v lidském genomu funkční elementy. První fáze projektu byla uzavřena koordinovanou publikací 30 článků v těch nejprestižnějších časopisech v září tohoto roku. V jistém směru je poměrně obtížné shrnout jeho hlavní výsledky, protože primárním výstupem je obrovská databáze (celkem 1648 genomických experimentů na 147 buněčných typech), kterou bude vědecká komunita využívat ještě po mnoho příštích let.

Přesto se projekt dostal na první stránky světových médií, s chytlavými titulky, že vědci prozkoumali „černou hmotu“ lidského genomu a že „překvapivě zjistili, že co bylo dříve považováno za odpad, je ve skutečnosti důležité“. V podstatě až na to slovíčko „překvapivě“ měly titulky pravdu. Pojem „černá hmota“ zde naráží na fakt, že geny kódující proteiny tvoří jen asi 1,5% lidského genomu. O funkci a významu toho zbytku víme mnohem méně (i když zcela neznámý už přinejmenším několik let není a teorie považující většinu za nechtěnný evoluční odpad, tzv. „junk DNA“, patří už do dob dávnějších).

Je pravdou, že ENCODE tento „nekódující“ prostor systematicky zmapoval a identifikoval řadu oblastí, které ovliňují a regulují expresi konkrétních genů a zároveň i řadu míst, kde se vytváří RNA dosud neznámé funkce. Do RNA je dokonce přepisováno v určité míře až 60-70% genomu (což ovšem ještě neznamená, že všechna má opravdu nějaký biologický význam) a asi u 80% lze detekovat určitou biologickou aktivitu (např. vazbu transcripčního faktoru).

Klíčové na projektu je i to, že nám pomohl identifikovat rozdíly mezi různými typy buněk (všechny buňky našeho těla mají totiž stejnou genetickou informaci, každá z nich jen „čte“ její jinou část), což je velice důležité pro jakýkoliv bio-medicínský výzkum. Jednou z přímých aplikací je pak například nástroj identifikující, které buněčné typy použít jako nejlepší modely pro studium a testování nových léčebných postupů u genetických poruch.

Využití genomiky v praxi

Vím,že tohle je téma, které může čtenáře zajímat asi nejvíc (i díky poměrně velkému přesahu do otázek právní regulace). Protože však článek narostl více než jsem původně předpokládal (a svátečního času na psaní bylo méně), rozhodl jsem se ho vyčlenit do zvláštního příspěvku, který sem přidám (spolu s dalším rozepsaným blogem) po Novém roce (tedy pokud se mnou bude mít editor ještě trpělivost).

„Srdce z kůže“

„Všechno, co se dočtete ve veřejných médiích je zatím přehnané, hodně z toho však v budoucnu bude realitou.“

Tento výrok jednoho mého kolegy by se dal použít i na řadu jiných oblastí bio-medicíny, o kmenových buňkách však platí dvojnásob. Jestli totiž existuje něco jako vědecká móda, tak kmenové buňky jsou již několik let „in“. I díky veřejnému zájmu je to klíčové slovo, které se vyplatí zahrnout do žádostí o granty a které zaručí vyšší impakt publikací (znám skupiny, které na kmenových buňkách pracují, i když je pro svůj výzkum přímo nepotřebují). I přeš veškerý „hype“ si však tato oblast výzkumu pozornost určitě zaslouží, neboť má opravdu potenciál dramaticky změnit léčbu řady lidských nemocí.

Kmenová buňka je charakterizovaná tím, že je nejen schopná se sama reprodukovat, ale za určitých podmínek se může přetvořit (diferencovat) v buňku „jakékoliv“ specializované tkáně. Jak lze očekávat, tyto buňky se přirozeně vyskytují v embryu, v menší koncentraci pak i v tkáních dospělého jedince (kde se podílí na opravných mechanismech – mimochodem „nepřímo“ se využívají např. při transplantaci kostní dřeně). Vědcům se postupně podařilo nalézt postupy, jak kmenové buňky nejen izolovat, namnožit a udržet jako laboratorní kulturu, ale i jak „uměle“ navodit jejich diferenciaci (stále si pamatuji, jak jsem byl před lety „fascinován“ krátkým časosběrným videem ukazujícím přeměnu kmenové buňky v buňku srdečního svalu, která začala následně sama pulsovat).

Protože izolace „dospělých“ kmenových buněk je relativně složitá a diferenciační potenciál omezený, většina výzkumu dosud probíhala na buňkách získaných původně právě z embrya (u člověka lze využít přebytečná embrya neimplantovaná při in vitro fertilizaci). Tento původ s sebou samozřejmě přináší řadu etických problémů (např. za éry G.W. Bushe bylo financovaní výzkumu zastaveno).

Obrovský pokrok byl proto dosažen, když se v roce 2006 Shinya Yamanakovi a jeho týmu z univerzity v Kjótu podařilo "obrátit přirozený biologický tok“, a ze specializované buňky, konkrétně kožního fibroblastu, vyrobit buňku kmenovou. I tyto „indukované pluripotentní kmenové buňky“ lze pak dále diferencovat v jiné buněčné typy (z „kůže“ tak můžeme vytvořit např. „srdce“). Navíc nesou genetickou informaci jedince, z něhož byly odebrány, čímž se redukuje riziko imunitního odmítnutí při případném terapeutickém využití.

Kromě obrovského významu pro samotné pochopení biologických procesů, má (a bude mít) výzkum kmenových buněk opravdu řadu medicínských aplikací. K těm přímým patří zejména jejich transplantace pro obnovu postižené tkáně (rakovina, Parkinsonova nemoc, zranění páteře, roztroušená skleróza, poškození svalů,...). Probíhají i experimenty, kdy jsou kmenové buňky pacienta užívány pro tvorbu celých tkání a případně i trojrozměrných orgánů v laboratoři. V neposlední řadě možnost vygenerovat v podstatě jakékoliv buněčné typy (včetně těch jinak těžko dostupných, např. neuronů) s genetickou výbavou konrétního pacienta, dává neocenitelné možnosti pro hledání a testování nových léčiv. Do této kategorie patří i užití hepatocytů vytvořených z kmenových buněk pro testování toxicity “in vitro” (velké množství léků totiž bývá staženo v pokročilých fázích klinických studií, protože se u dobrovolníků či pacientů objeví jaterní toxicita).

Naopak k velkým problémům kmenových buněk (zejména těch indukovaných) v současnosti stále patří to, že jejich transplantace může vést k nekontrolovanému dělení a vzniku rakoviny (jelikož některé z faktorů podílejících se na jejich charakteru jsou zároveň onkogeny). Jsem však přesvědčen, že v budoucnu bude i tento problém vyřešen.

Pohádka "o světě bez mužů".

Protože jsem si všiml, že se na Jiném právu občas vyskytují i zajímavá genderová témata, dovolím si přidat ještě jeden „objev“ letošního roku, který se také kmenových buněk týká. Předem upozorňuji, že se jedná o spekulaci, kde moto uvedené na počátku přechozí části platí dvojnásob.

Přestože zárodečné buňky diferenciaci z kmenových buněk dlouho odolávaly, loni skupina Dr. Saitou z Kjotské university oznámila, že se jim podařilo vytvořit z myšších kmenových buněk spermie. Letos pak podobnou metodou stvořili i vajíčka. V obou případech byly takto vzniklé buňky využity k umělému oplodnění a ze vzniklých embrií implementovaných do náhradních matek se narodila živá zdravá mláďata. Použitá metoda je zatím velice složitá a zahrnuje inkubaci buněk v prostředí tkání získaných z varlat a vaječníků. Do budoucna však není vyloučeno, že se podaří celý process zreprodukovat čistě „ve zkumavce“. Kromě pokroku v pochopení procesů, které se na tvorbě zárodečných buňek podílejí, se tak nabízí i fascinující nové možnosti v léčbě neplodnosti.

Pojďme však zaspekulovat dále. V současných experimentech byly (i z etických důvodů) využity kmenové buňky pocházejících z jedinců příslušného pohlaví (tj. spermie ze samčích buněk, vajíčka ze samičích). Z biologického pohledu však není zřejmé, zda tomu tak nutně musí být (naopak přeběžné výsledky skupiny prof. Nayernia z university v Newcastelu údajně naznačují, že přinejmenším spermie by mohly být vytvořeny i z ženských kmenových buněk). V budoucnosti (která nemusí být tak vzdálená) se tak můžeme dostat do situace, kdy bude možné kožní buňky jakéhokoliv člověka přeměnit jak ve vajíčko, tak ve spermii a využít k umělému oplodnění. Takže pánové pozor – možná nejsme tak nezbytní (alespoň biologicky), jak jsme si donedávna mysleli ;-) („nahradit vývoj plodu v těle matky asi ještě dlouho možné nebude“). I v méně extrémní verzi by bylo etických otázek dostatek. Zatímco třeba použití lidských buňěk pro klonování (vytvoření genetické kopie daného jedince), byť „technicky možné“, se vesměs všude setkává s obecným odporem (osobně se domnívám, že trochu i díky negativní konotaci tohoto slova ze sci-fi filmů), týkalo by se stejné NE i technologie, která by umožnila jinak neplodnému páru vytvořit pohlavní buňky pro umělé oplodnění? A byl by nějaký rozdíl, kdyby šlo o homosexuální pár? …

Samozřejmě netvrdím, že tato situace nastane (ani se nesnažím zaujmout žádný morální názor). Uvádím to jen záměrně jako příklad, že současný bio-medicínský výzkum nás může postavit před biologické, etické a právní otázky, které mohou překonat vše, co jsme si zatím dovedli představit. A je dobré být vzdělán a připraven začít témata diskutovat co nejdříve.
Celý příspěvek

Marek Antoš: Okamurova ústavní stížnost o něco vážněji

Ústavní stížnost, kterou podal Tomio Okamura, si – možná dokonce záměrně – říká o vtipné či mírně bulvární reakce. Zaslouží si ale i vážnější zamyšlení, k čemuž se mezisváteční Jiné právo výborně hodí. Dovolím si vykopnout: nejde o ucelený komentář, ale spíš o pár prvních postřehů, budu se proto těšit na opravu či doplnění.

Celý příspěvek

Ústavní soudnictví - institucionální pohled: nový předmět na PrF MU

Na jarní semestr 2013 jsem připravil na PrF MU nový předmět, který se věnuje institucionálním a politickým aspektům ústavnímu soudnictví z komparativního pohledu. Předmět se oficiálně jmenuje „Ústavní soudnictví – institucionální pohled“ (kód v ISu MVV2868K) a je otevřen nejen právníkům, ale i studentům politologických, sociologických či filozofických oborů.

Předmět je záměrně postaven na multidisciplinárním přístupu a snaží se nabourat tradiční „zapouzdřenost“ českých právnických fakult a jejich averzi vůči jiným vědním oborům. Předmět i závěrečné hodnocení jsou proto koncipovány tak, aby nebyli zvýhodněni ani právníci ani neprávníci. Stručný obsah tohoto kurzu je dostupný zde. Níže připojuji detailnější předběžný sylabus. Potenciální zájemce upozorňuji rovněž na skutečnost, že ač si předmět již teď zaregistrovalo více studentů, než umožňuje jeho kapacita (resp. kapacita dané učebny), účast na tomto kurzu je podmíněna mým souhlasem, takže pořadí v registraci není samo o sobě směrodatné.

Ústavní soudnictví – institucionální pohled
Jaro 2013 Sylabus
Vyučující: David Kosař (4775@mail.muni.cz)
Garant: Pavel Molek (14484@law.muni.cz)

Anotace: Ústavní demokracie je dnes ve světě dominantní formou zastupitelské demokracie. Odlišujícím znakem tohoto politického režimu je to, že vedle politických mocí, volených v rovných a svobodných volbách, jež musejí v pravidelných intervalech skládat účty voličům, tato forma zastupitelské demokracie počítá i s orgány soudního typu, které jsou nadány pravomocí ústavního přezkumu. Právě tomuto aspektu ústavního soudnictví se věnuje tento kurs. Kromě deskriptivní analýzy jednotlivých modelů ústavního soudnictví budeme identifikovat důsledky soudních rozhodnutí na fungování politického a ústavního systému v dané zemi a nějaký čas strávíme i nad historickým vývojem ústavního soudnictví. Vedle deskriptivního, politologického a historického pohledu budeme diskutovat i obecnější normativní otázku – legitimitu nevolených a neodpovědných (vůči voličům) orgánů v demokratické společnosti.

V tomto kursu se zaměříme na funkce ústavních/nejvyšších soudů ve vyspělých zemí s relativně delší tradicí ústavního soudnictví. Většinu času strávíme studiem specializovaných ústavních soudů – instituce, jejíž „vynález“ je nejčastěji přisuzován Hansi Kelsenovi. Tento „vynález“ byl znovuobjeven po druhé světové válce, kdy byl zakotven v německé a italské ústavě (tzv. I. vlna vzniku ústavních soudů) a od té doby se rozšířil do řady dalších zemí. Řada zemí, zejména těch patřících k anglosaské právní kultuře, se však přiklonila k jinému modelu – difúznímu ústavnímu soudnictví, na jehož vrcholu stojí Nejvyšší soud, který je zároveň vrcholným článkem obecné justice.

Kurs se skládá ze dvou bloků. První blok (semináře 1 až 5) je zaměřen na „ideální typy“ ústavního soudnictví (Itálie, Německo, Francie, USA). V tomto bloku rovněž identifikujeme základní typy řízení před ústavními soudy a rozebereme rozdíly mezi specializovaným ústavním soudnictvím a difúzním modelem (supreme courts). Na základě typologie přístupu k ústavním soudům (aktivní legitimace) pak budeme debatovat nad vlivem daného systému na fungování politického a ústavního systému. Ve druhém bloku (semináře 6-11) nejprve podrobíme kritice teorie vzniku ústavních soudů z pera Rana Hirschla a Toma Ginsburga a poté se podíváme na novodobé modely ústavního soudnictví (JAR, Izrael, Kanada, Nový Zéland, Spojené království, Austrálie a Turecko) a jejich specifika. V posledním semináři pak shrneme probranou látkou v souvislosti s debatou nad legitimitou ústavního soudnictví.

Obsah kurzu: Jádrem většiny seminářů bude studium modelu ústavního soudnictví v dané zemi a jeho specifik, doplněného o vybraná rozhodnutí ilustrující fungování tohoto modelu v praxi. Posléze proběhne diskuse o důvodech vzniku daného modelu, jeho pozitiv a negativ, jeho zakotvení v politické kultuře a jeho důsledky pro demokratický systém. Cílem tohoto postupu je umožnit náročnější diskusi o institucionální dimenzi fungování ústavních soudů přesahující jednotlivé soudní spory a propojit politologický pohled s pohledem právnickým. Odlišnou strukturu mají úvodní seminář (prolog), seminář č. 6 (teorie vzniku ústavních soudů) a závěrečný seminář (epilog), které jsou zaměřeny na hlubší politologické a právně-politické úvahy o ústavním soudnictví bez napojení na konkrétní model v určité zemi.

Rozsah výuky
Dvanáct seminářů pro maximálně 25 studentů. Předmět je vyučován v jarním semestru. Závěrečné hodnocení Předmět je zakončen kolokviem. Pro úspěšné absolvování předmětu je nutné splnit následující podmínky:
• aktivní participace na seminářích: Od studentů se očekává, že přijdou na seminář připraveni (tj. budou mít „načteno“). Aktivní participací na seminářích se rozumí příprava, pravidelná účast a aktivní přispívání do diskuse.
• prezentace (reaction paper): Reaction paperem (1 500 slov) se rozumí kritické zhodnocení alespoň dvou zdrojů zadaných na daný seminář. Reaction paper musí být zaslán vyučujícímu nejpozději v 17:00 den před konáním semináře. Každý student by měl využít reaction paper buď k osvětlení důležitého aspektu obsaženého v materiálech na daný seminář nebo k formulaci vlastní myšlenky/vlastního argumentu „na podvozku“ předložených materiálů. Studenti budou svůj reaction paper krátce prezentovat na semináři (cca 5 minut). K rozdělení reaction paperů na jednotlivé semináře dojde na druhé hodině.
• závěrečná písemná práce (esej): Studenti si mohou vybrat pro závěrečnou esej jednu ze dvou možností: (1) původní článek (article) na jakékoliv téma pojednávající o, nebo dotýkající se, látky probírané na seminářích; nebo (2) integrující kritickou recenzi nejméně dvou knih (review essay) pojednávajících o ústavním soudnictví. Téma závěrečné eseje musí být schváleno vyučujícím do 31. 3. 2013. Požadovaný rozsah eseje činí 2.500-5.000 slov (bez poznámek pod čarou). Termín odevzdání je 20. 6. 2013. Požadavky Předmět je určen pro studenty 3. a 4. ročníku právnické fakulty, vhodné je předchozí absolvování předmětů Ústavní právo a Lidská práva a soudnictví. Nezbytným požadavkem je pasivní znalost angličtiny, předmět je založen na studiu literatury a judikatury, jež jsou zčásti přístupné pouze v angličtině. Předmět je rovněž vhodný pro studenty na fakultě sociálních studií (zejména z oboru politologie, sociologie a mezinárodních vztahů). Předmět i závěrečné hodnocení jsou koncipovány tak, aby nebyli zvýhodněni ani právníci ani neprávníci.

I. ZÁKLADNÍ TYPOLOGIE ÚSTAVNÍHO SOUDNICTVÍ
1. Úvod – vývoj a typologie ústavního soudnictví
Tematické vymezení:
• 3 poválečné ústavní revoluce: (1) Německo a Itálie; (2) Španělsko, Portugalsko a Řecko; (3) střední a východní Evropa
• Základní typy řízení před ústavními soudy
• Specializované ústavní soudy vs. supreme courts
• Aktivní legitimace = klíčový aspekt ústavního soudnictví?
Povinné výukové materiály:
• Peter Häberle, Role and Impact of Constitutional Courts in a Comparative Perspective, in: Ingolf Pernice/Juliane Kokott/Cheryl Saunders (eds.): The Future of the European Judicial System in a Comparative Perspective, (ECLN Conference Berlin 2005), European Constitutional Law Network Series, Vol. 6, NOMOS Verlag, Baden-Baden, Germany, 2006, str. 65-77.
• V. F. Comella, Constitutional Courts and Democratic Values: A European Perspective, Yale University Press, 2009, str. 55-70
• J. Ferejohn/P. Pasquino, “Constitutional Adjudication: Lessons from Europe”; in Texas Law Review, vol. 82, N.7, 2004, p. 1671-1704
• T. Langášek, Promarněné světové prvenství, Lidové noviny, 14.11.2011, str. 20

2. Itálie – námluvy Ústavního soudu s obecnými soudy
Tematické vymezení:
• Konkrétní kontrola ústavnosti jako pojítko mezi obecnými soudy a Ústavním soudem
Povinné výukové materiály:
• T. Groppi, The Italian Constitutional Court: Towards a ‘Multilevel System’ of Constitutional Review?, JCL 3:2 (2008), 100-117
• J. Ferejohn/P. Pasquino, “Constitutional Adjudication, Italian Style”, in Tom Ginsburg (ed.), Comparative Constitutional Design, Cambridge University Press, 2012, str. 294-316
• How the Court Works, in Italian Constitutional Court document, at: http://www.cortecostituzionale.it/versioni_in_lingua/eng/lacortecostituzionale/cosaelacorte/cosaelacorte.asp
• Judgment No. 224 of 2009 Impartiality of the Magistrate

3. Německo – jeden nebo dva ústavní soudy?
Tematické vymezení:
• Individuální ústavní stížnost
Povinné výukové materiály:
• D. Grimm, How the Constitutional Court decides, Milan conference, May 25th 2007
• Gertrude Lübbe-Wolff, The German Federal Constitutional Court from the point of view of complainants in search of their constitutional rights, 2006
• D. Kommers and R. Miller, Das Bundesverfassungsgericht: Procedure, Practice and Policy of the German Federal Constitutional Court, JCL 3:2 (2008), 194-211
• Spolkový ústavní soud, BVerfGE 7, 198 (1950), Lüth (výňatky – Kommers, str. 124-128)
• Spolkový ústavní soud: BVerfGE 34, 269 (1973), Princezna Soraya (výňatky – Kommers, str. 360-369)

4. Francie – ex ante (a priori) a ex post (a posteriori) abstraktní kontrola ústavnosti
Tematické vymezení:
• Abstraktní kontrola ústavnosti
• Francie před 2008/2010 [(ex ante) abstraktní přezkum ústavnosti (saisine parlementaire)]
• Francie po roce 1. březnu 2010 (question prioritaire de constitutionnalité)
Povinné výukové materiály:
• Décision 74-54 DC of 15 January 1975 – Abortion
• Marie-Claire Ponthoreau and Fabrice Hourquebie, The French Conseil Constitutionnel: An Evolving Form of Constitutional Justice, JCL 3:2 (2008), pouze str. 269-281
• Décision n°2010-1 QPC of May 28th 2010 – Burqa Ban
• Kateřina Šimáčková: QPC – aneb co nového ve Francii? Jiné právo, 7. 6. 2011, http://jinepravo.blogspot.com/2011/06/qpc-aneb-co-noveho-ve-francii.html
• O. Pfersmann, Concrete Review as Indirect Constitutional Complaint in French Constitutional Law: A Comparative Perspective, European Constitutional Law Review, 6: 223–248, 2010
• A. Dyevre, The Melki Way: The Melki Case and Everything You Always Wanted to Know About French Judicial Politics (But Were Afraid to Ask), 2012 (unpublished manuscript)

5. USA - difúzní model ústavního soudnictví (judicial review)
Tematické vymezení:
• Judicial review
Povinné výukové materiály:
• Marbury v. Madison, 5 U.S. (1 Cranch) 137 (1803)
• R. Dahl, Decisionmaking in a Democracy: The Supreme Court as a National Policymaker, 6 J. PUB. POL. 279 (1957)
• J. H. ELY, DEMOCRACY AND DISTRUST, 1-10; 73-104, (1980)
• E. Chemerinsky, Constitutional Law: Principles And Policies, 4th ed., Aspen Publishers (2011) (on case and controversy requirement - pouze str. 49-64, 103-105, 113-116, 129-132)
• Jack M. Balkin & Sanford Levinson, Understanding the Constitutional Revolution, 87 VA. L. REV. 1045 (2001), pouze str. 1066-1083

II. NOVODOBÉ INOVACE ÚSTAVNÍHO SOUDNICTVÍ 
6. Teorie vzniku (novodobých) ústavních soudů
Tematické vymezení:
• „insurance theory“ vzniku ústavních soudů (Ginsburg)
• „hegemony preservation theory“ vzniku ústavních soudů (Hirschl)
• alternativní teorie (Issacharoff – „hedging theory“, Garbaum – „SoP theory“, Elster & Holmes „commitment theory“, Erdos a jeho „postmaterialist trigger thesis“, Adams&Schyff)
Povinné výukové materiály:
• R. Hirschl, Towards Juristocracy, Harvard U.P., 2004, str. 31-99
• Maurice Adams and Gerhard van der Schyff (2010) “Political Theory Put to the Test: Comparative Law and the Origins of Judicial Constitutional Review,” Global Jurist: Vol. 10: Iss. 2.
• David Erdos, Delegating Rights Protection The Rise of Bills of Rights in the Westminster World, Oxford University Press, 2010, str. 5-7

7. JAR – ústavní soud operující v politickém systému s jednou dominantní politickou stranou Tematické vymezení:
• ústavní soudnictví v období přechodu k demokracii
Povinné výukové materiály:
• projděte si znovu R. Hirschl, Towards Juristocracy, Harvard U.P., 2004, pouze str. 89-99
• H. Klug, South Africa’s Constitutional Court: Enabling Democracy and Promoting Law in the Transition from Apartheid, JCL 3:2 (2008), 174-193
• T. Roux, “Legitimating Transformation: Political Resource Allocation in the South African Constitutional Court”, Democratization, Volume 10, Issue 4, 2003, str. 92–111
• T. Roux, “Principle and Pragmatism on the Constitutional Court of South Africa”, International Journal of Constitutional Law, Volume 7, Number 1, 2009, str. 106-138

8. Izrael: ke „strong judicial review“ není třeba psané ústavy
Tematické vymezení:
• ústavní soudnictví v zemi, která je v permanentní vojenské pohotovosti
Povinné výukové materiály:
• projděte si znovu R. Hirschl, Towards Juristocracy, Harvard U.P., 2004, pouze str. 50-74
• A. Barak, Human Rights in Israel. 39 Isr. L. Rev 12 (2006)
• T. Kahana, M. Good, Human Rights in Israel (2008)
• Assaf Meydani and Shlomo Mizrahi, The Relationship Between the Supreme Court and Parliament in Light of the Theory of Moves: the Case of Israel, Rationality and Society 2010 22: 55

9. Commonwealth modely I: Kanada („moderate review“)
Tematické vymezení:
• Středně silný přezkum ústavnosti
• Notwithstanding clause
Povinné výukové materiály:
• projděte si znovu R. Hirschl, Towards Juristocracy, Harvard U.P., 2004, pouze str. 75-82
• Stephen Gardbaum, “Reassessing the new Commonwealth Model of Constitutionalism”, International Journal of Constitutional Law, Vol. 8, No. 2, 2010, str. 1-41
• T. Kahana, “The Notwithstanding Mechanism and Public Discussion”, University of Toronto Law Journal, Vol. 52, No. 2 (Spring, 2002), str. 221-274 nebo T. Kahana, “The notwithstanding mechanism and public discussion: Lessons from the ignored practice of section 33 of the Charter”, Canadian Public Administration, (2001) 44: 255–291.

10. Commonwealth modely II: Nový Zéland, Spojené království a Austrálie („weak judicial review“)
Tematické vymezení:
• „weak judicial review“
Povinné výukové materiály:
• projděte si znovu R. Hirschl, Towards Juristocracy, Harvard U.P., 2004, pouze str. 82-89
• James Kelly, “Judicial Review as ‘No-fault’ Insurance: The New Zealand Bill of Rights Act, 1990”, A Paper Presented at RC 09 (Comparative Judicial Studies) International Political Science Association, June 21-23, 2010 , University of Bologna, Italy
• Ian Leigh, “The standard of judicial review after the Human Rights Act”, in Judicial Reasoning Under the UK Human Rights, Helen Fenwick, et al., eds. 2007, str. 174-205
• J. L. Pierce, D. L. Weiden & R. D. Wood, “The changing role of the High Court of Australia”, Prepared for delivery at the IPSA Interim Meeting, 2010, Bologna, Italy

11. Turecko: výjimka z pravidla?
Tematické vymezení:
• Ústavní soud jako ochránce kemalismu
• Absence individuální ústavní stížnosti dělá divy…
• Dynamika vztahu tureckého ústavního soudu a ESLP
• Proč dochází v Turecku tak často k rozpouštění politických stran?
Povinné výukové materiály:
• BELGE - The Republican Alliance and Selective Activism of the Constitutional Court of Turkey. Law & Society Review, Volume 40, Number 3 (2006)
• E. Örücü, The Constitutional Court of Turkey: The Anayasa Mahkemesi as the Protector of the System, JCL 3:2 (2008), 254-268
• E. Özbudun, Judicial Review of Constitutional Amendments in Turkey, European Public Law 15:4 (2009), 533-538

III. ZÁVĚREČNÁ DISKUSE 
12. Legitimita ústavního soudnictví
Tematické vymezení:
• konstitucionalismus vs. demokracie
• demokratický deficit ústavního soudnictví
• vyspělé státy vs. rozvojové země vs. země v období přechodu k demokracii – platí pro ně stejná hodnocení potřebnosti ústavního soudnictví?
• závěrečné shrnutí
Povinné výukové materiály:
• J. Waldron, “The core of the case against judicial review”, Yale Law Journal, 2006, 115 (6): 1346ff
• J. Bertomeu, Against the Core of the Case: Structuring the Evaluation of Judicial Review, Legal Theory, 17 (2011), 81–118.
• Annabelle Lever, “Democracy and Judicial Review: Are They Really Incompatible?”, Perspectives on Politics, December 2009, Vol. 7/No. 4 pp. 805-822 Tento předmět je realizován v rámci projektu ”JANE - Judicial Accountability in New Europe”, Marie Curie Actions – Support for training and career development of researcher (CIG), Call identifier: FP7-PEOPLE-2011-CIG, Grant Agreement No.: PCIG10-GA-2011-303933. Celý příspěvek

„O HROBKÁCH, PYRAMIDÁCH A NOBELOVÝCH CENÁCH” - aneb vědecká kariéra v nelineárním světě

Procházet bychom se kolem něj mohli velice dlouho. Stejně jako ostatní hřbitovy zapomnění, se i ten vědecký stále rozrůstá, přesto jen málo lidí kdy vejde mezi jeho zdi zapálit svíčky. Naše společnost má přirozenou tendenci oslavovat úspěšné a ignorovat ty ostatní. Věda není výjímkou. Není třeba nad tím lamentovat, nicméně je užitečné být si tzv. „klamu přeživších” vědom. Setkáme se s ním totiž jak v temných slepých uličkách vědeckých omylů (o tom příště), tak ve vědecké kariéře jako takové. A právě vědě jakožto zaměstnání bych se chtěl dnes věnovat.
Celý příspěvek

Zemřel Robert H. Bork

Média (např. New York Times) dnes informovala o úmrtí Roberta H. Borka. Mimo jiné autora knihy The Antitrust Paradox, kterou někteří považují za nejlepší knížku v oblasti antitrustu vůbec. Myslím, že tato smutná zpráva by neměla uniknout ani českým (zejména soutěžním) právníkům, avšak nejen jim. Bližší informace o Robertu Borkovi viz odkazové články v NYT nebo též odkazovaný článek ve Wikipedii. Celý příspěvek

Pavla Špondrová: Bijte na poplach! Směrnice o „kvótách“ je tady!!! (Skoro)

Když jsem se dozvěděla o tom, že Evropská komise schválila směrnici týkající se zastoupení žen a mužů v rozhodovacích pozicích, byla jsem potěšena. Konečně se v souvislosti s rovností žen a mužů, jedné z hodnot EU (např. čl. 2 či 3 Smlouvy o EU), nejen mluví, ale i koná.

Následovalo zklamání... Navrhovaná směrnice se vztahuje jen na dozorčí rady, tedy ne na výkonné orgány a management, jen na firmy kotované na burze a je jen na členských státech, jaké sankce při nedodržování kvantitativního cíle – alespoň 40% jak žen, tak mužů, v dozorčí radě, stanoví.

Po podrobnějším prostudování návrhu jsem nakonec docela spokojena. A je zajímavé, že si čas na přečtení pěti stran textu samotného návrhu moc lidí, obzvláště těch, kteří v rozhlasových nebo tv interview bubnovali na poplach, např. že „český hutnický průmysl je ohrožen“ apod. nenašlo.

V tomto článku nejdříve představím základní parametry návrhu a podrobnosti a specifické otázky rozeberu na příkladech základních výhrad, které mají k návrhu jak zastánci a zastánkyně, tak odpůrci a odpůrkyně návrhu. V druhé části se zaměřuji na diskusi týkající se stanovení právního základu směrnice, na čemž závisí schvalovací procedura a také na otázky proporcionality a subsidiarity návrhu.

Slabá nebo silná směrnice?

Oficiální název návrhu je zatím: Directive of the European Parliament and the Council on improving the gender balance among non-executive directors of companies listed on stock exchanges and related measures (shrnutí návrhu na stránkách Evropské komise je zde). Návrh samotný i s výsledky konzultací a dalšími informacemi jsou k dispozici v angličtině zde a v češtině, v ne zcela dobrém překladu, používajícím např. pro sousloví „positive action“ překlad „pozitivní diskriminace“, zde.

Úvodem základní parametry návrhu:

Co:
- podniky mající v dozorčí radě méně než 40% nedostatečně zastoupeného pohlaví mají povinnost do tohoto tělesa jmenovat kandidáty, za předpokladu jejich srovnatelných kvalifikací, tak, aby bylo do stanoveného termínu tohoto cíle 40% jak žen, tak mužů, v dozorčích radách dosaženo (čl. 4/1, 4/3)

Kdo:
- dozorčí rady soukromých firem i veřejných podniků, které jsou kotované na burze a zároveň nejsou malým nebo středním podnikem
 -- malý a střední podnik (tzv. SME) je podnik, který má do 250 zaměstnanců/kyň a roční obrat nepřesahující 50 milionů Euro a/nebo v případě bilanční sumy roční rozvahy 43 milionů Euro (definováno v doporučení Komise 2003/361/ES),
 -- veřejný podnik je podnik, v němž mají orgány veřejné moci rozhodující vliv (podrobněji čl. 2/9)

Sankce:
- stanoví samotné členské státy v prováděcích předpisech,
- mají být účinné, přiměřené a odrazující,
- mohou zahrnovat např. správní pokuty nebo rozhodnutí soudu o neplatnosti uastanovení osob, které bylo provedeno v rozporu se směrnicí, za neplatné (vše čl. 6)

Do kdy a na jak dlouho:
- veřejné podniky mají dosáhnout cílového podílu do 1. ledna 2018, ostatní podniky do 1. ledna 2020 (čl. 4/1),
- v návrhu směrnice se stanoví, že směrnice pozbývá účinku 31. prosince 2028 (čl. 10/2), (Komise při pravidelném přezkoumávání výsledků působení směrnice posoudí, zda by bylo vhodné, aby směrnice platila i po stanoveném termínu účinnosti, nebo zda je třeba směrnici jinak novelizovat.)

A nyní nejčastější výtky, které doprovázím vysvětlujícím nebo upřednostňujícím komentářem (Ale...):

Výtky odpůrců/kyň:

- zavádí se pozitivní diskriminace, ve vedení firem budou na základě diktátu osoby nedostačující kvalifikace, ale správného pohlaví

Ale...:
o navrhované znění směrnice je neutrální – vztahuje se jak na ženy, tak na muže (nedostatečně zastoupené pohlaví) (čl. 4/1),
o návrh neumožňuje přijetí méně kvalifikované ženy na úkor více kvalifikovaného muže. K upřednostnění kandidáta nedostatečně zastoupeného pohlaví může dojít pouze pokud je z hlediska vhodnosti, způsobilosti a odborných výsledků stejně kvalifikovaný jako kandidát opačného pohlaví. Navíc přednost nesmí být automatická či bezpodmínečná, ale je třeba od ní upustit, pokud ve prospěch konkrétního kandidáta opačného pohlaví rozhodnou specifické důvody týkající se konkrétní osoby. (čl. 4/3) (k tomu více SDEU: C-450/93: Kalanke (Sb. rozhod. 1995, s. I-3051), C-409/95: Marschall (Sb. rozhod. 1997, s. I-6363), C-158/97: Badeck (Sb. rozhod. 2000, s. I-1875), C-407/98: Abrahamsson (Sb. rozhod. 2000, s. I-5539),
o v mnoha případech jsou v dozorčích radách osoby nedostatečné kvalifikace již dnes právě z důvodu neexistence jasných pravidel pro obsazování takových pozic. Proto má směrnice potenciál celkově výběr osob do dozorčích rad zprůhlednit, a tím jejich činnost zkvalitnit (také viz níže).

- zavádění kvót je příliš radikální řešení, když vůbec, mělo by se postupovat méně násilně

Ale...
o Je otázka, co se vůbec pod pojmem „kvóta“ rozumí. Zpravidla se totiž v prostředí České republiky chápe jako opatření zajišťující rovnost ve výsledku – tedy použití systému vyhrazených míst. To znamená, že místo zůstane v případě neobsazení osobou požadované charakteristiky (bez ohledu na její kvality) prázdné, i když existuje kvalitní kandidát nadreprezentovaného pohlaví. V případě předmětného návrhu směrnice se o kvótu v tomto smyslu ale nejedná. Ve skutečnosti jde o stanovení kvantitativního cíle (40%), kterého může být dosaženo různou cestou, avšak rozhodně není možné použít relativně násilného a radikálního systému vyhrazených míst (viz výše). Bude tak na každém konkrétním podniku, jakou strategii pro dosažení cíle zvolí. Vedle použití základního (podle mého názoru jednoznačně přiměřeného) preferenčního pravidla se může jednat o nenásilná opatření typu genderově senzitivní inzerce, výběrová komise složená z žen i z mužů, vytváření tzv. talent poolů, atd.

- v některých oborech stanovený podíl žen není možné naplnit, neb v nich ženy téměř nejsou

Ale...
o Pokud bude v tomto ohledu situace problematická a členský stát bude chtít, muže stanovit, že se stanovené cíle nevztahují na firmy, v nichž osoby nedostatečně zastoupeného pohlaví tvoří méně než 10 % pracovníků (čl. 4/6).

- zavedení pravidel ve směrnici obsažených průmysl zasáhne tak, že ten se stane méně výkonný a efektivní

Ale...
o Podle Komise je to právě naopak. Ta totiž považuje další zásadní nevyužívání potenciálu žen, způsobené často přetrvávajícími stereotypy a předsudky o jejich společenských rolích, které ale přesto tvoří 60% absolventů vysokých škol (v ČR viz data ČSÚ) za neudržitelné. Účinné využití lidského kapitálu je podle Komise nejdůležitějším faktorem konkurenceschopnosti hospodářství a má klíčový význam pro řešení demografických výzev, před kterými EU stojí. Z četných studií rovněž vyplývá, že existuje pozitivní vztah mezi genderovou diverzitou v nejvyšším vedení a finanční výkonností i ziskovostí společnosti. (podrobněji viz čl. 7, 8, 9 preambule). Proto návrh směrnice považuje Komise za cestu k lepší výkonnosti a efektivitě,
o je otázkou, jestli obavou osob rozhodujících o složení dozorčích rad není spíše než nevýkonnost nebo neefektivnost, kterou by ženy údajně v dozorčích orgánech firem způsobily, vůbec zavedení jasných pravidel pro obsazování těchto pozic. Místa v dozorčích radách jsou v současné době často totiž nástrojem různých politických obchodů a zpravidla složí jako trafiky pro neúspěšné kandidáty do zákonodárných sborů nebo jako nástroj kontroly vlivu opozice nebo koalice,
o navíc pravidla návrhem definovaná se vztahují pouze na společnosti kotované na burze, mající více jak 250 zaměstnanců/kyň a nevztahuje se na členy/ky výkonných orgánů společností, takže jejich každodenní činnost nebude ovlivněna. Celkově má směrnice v ČR potenciál vztahovat se na cca 10-15 podniků a tedy praktický dopad bude relativně malý.

- jedná se o zásah do soukromého vlastnictví

Ale...
o Komise nerozporuje to, že se návrh zasahuje do soukromého vlastnictví nebo svobody podnikání. Konstatuje však, že se jedná o zásah, který respektuje podstatu těchto práv a svobod a je nezbytný a přiměřený a také vyhovuje cílům obecného zájmu uznaného Unií a potřebě chránit práva a svobody ostatních (čl. 36 preambule a také viz níže – Proporcionalita).

Některé organizace naopak vyjádřily zklamání, které jsem také z počátku sdílela, že je směrnice moc slabá.

Výtky zastánců/kyň:

- směrnice se vztahuje jen na dozorčí rady, tedy ne na samotná vedení společností,

Ale...
o To je sice pravda, na druhou stranu čl. 5/1 návrhu směrnice stanoví, že členské státy zajistí, aby kotované společnosti přijaly individuální závazky, pokud jde o vyvážené zastoupení obou pohlaví mezi členy představenstva. Směrnice tak sice žádná povinná opatření týkající se výkonných orgánů podniků nestanoví, ale dotčené podniky budou mít povinnost stanovit si v tomto ohledu vlastní cíle.
o Další pobídkou pro změny ve výkonných orgánech je možnost splnit povinnost stanovenou v čl. 4/1 tak, že osoby nedostatečně zastoupeného pohlaví budou zastávat ve všech orgánech (tedy v řídících a dozorčích orgánech dohromady) alespoň třetinu všech pozic, bez ohledu na to, zda jsou členy představenstva či členy dozorčí rady.

- sankce stanovují samotné členské státy, a tedy budou slabé

Ale...
o Jak již bylo uvedeno výše, sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující, a tedy nemohou být pouze formální (podávání zpráv, kontrola zvl. úřadu, atd.).

- směrnice obsahuje mnoho výjimek, bude vztahovat jen na velmi malé množství podniků, a proto bude její dopad minimální

Ale...
o Ano, to je oprávněný argument, myslím, že však jen tato verze měla šanci uspět a význam této směrnice, pokud bude přijata, bude především symbolický.

- návrh se vztahuje na soukromou sféru, ale co veřejná správa?

Ale...
o Ano, tato výtka se vůbec těžko vyvrací. Nicméně argumentace, kterou Komise používá, a to důraz na konkurenceschopnost hospodářství, by v případě státní nebo obecně veřejné správy nebyla použitelná, navíc veřejná správa je tradičně chápána v EU jako výsostná oblast členských států (čl. 45/4 SFEU). Složitější by také bylo stanovení úrovní vedení, ve kterých by měl být onen kvantitativní cíl stanoven,
o do určité míry návrh veřejnou sféru postihuje alespoň tím, že stanoví přísnější pravidla pro tzv. veřejné podniky.

Bude vůbec „kvótová“ směrnice?

V druhé části tohoto příspěvku bych se chtěla zastavit u otázky, zda daná směrnice vůbec má naději na schválení. Ano, jedná se přece stále jen o návrh a směrnice musí být ještě posouzena jak Evropským parlamentem, tak Radou EU.

Parlament?

Evropský parlament asi problémy dělat nebude. Především proto, že to byl právě on, který v usnesení z roku 2011 vyzval společnosti, aby do roku 2015 dosáhly kritické hranice 30% podílu žen mezi členy vedení a do roku 2020 pak 40% podílu. A také vyzval Komisi, aby v případě, že kroky přijaté společnostmi a členskými státy budou považovány za nedostatečné, navrhla do roku 2012 právní předpis, který mj. stanoví kvóty (obé v dokumentu dostupném zde).

Výzvu k vytvoření právního předpisu zopakoval EP ve svém usnesení ze dne 13. března 2012 o rovnoprávnosti žen a mužů v Evropské unii – 2011 (zde).

Rada EU?

A co Rada EU? Zástupci a zástupkyně členských států rozhodují v Radě EU v případě legislativních návrhů zpravidla kvalifikovanou většinou, v některých případech však je zapotřebí jednomyslnosti.
Úhelným kamenem pro projednávání směrnice v Radě je proto diskuse o právním základu návrhu směrnice. Komise v návrhu uvádí, že právní základ pro přijetí opatření Unie, která mají zajistit uplatnění zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v otázkách zaměstnání a povolání představuje ustanovení čl. 157 odst. 3 Smlouvy (SFEU). (Jen pro zajímavost byl tento článek v trochu pozměněné podobě jako čl. 119 již součástí Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství z roku 1957).

čl. 157/3
Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem přijímají opatření k uplatnění zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v otázkách práce a zaměstnanosti včetně zásady stejné odměny za stejnou nebo rovnocennou práci.

V takovém případě by bylo pro přijetí směrnice v Radě třeba kvalifikované většiny, tedy minimálně 255 hlasů (73,9%) z celkového počtu 345 hlasů, rozhodnutí musí schválit většina členských států a v případě žádosti jakéhokoliv členského státu je třeba potvrzení, že hlasy pro rozhodnutí reprezentují přinejmenším 62% z celkového počtu obyvatel EU. (Je také možné, že se hlasování zásadně pozdrží. Pokud by k němu došlo až po 1. listopadu 2014, kdy se bude rozhodovat v Radě systémem dvojí většiny (viz např. zde) s blokační menšinou složenou nejméně ze čtyř členských států, které zastupují více než 35 % obyvatelstva EU.)

V úvahu přichází ale také čl. 19 odst. 1 SFEU, který se týká obecně přijímání opatření k boji proti diskriminaci na základě pohlaví, rasy nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo přesvědčení, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace.

čl. 19/1
Aniž jsou dotčena ostatní ustanovení Smluv a v rámci pravomocí svěřených Unii Smlouvami, může Rada zvláštním legislativním postupem a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu jednomyslně přijmout vhodná opatření k boji proti diskriminaci na základě pohlaví, rasy nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo přesvědčení*, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace.

Na základě tohoto článku vznikla také tzv. horizontální nebo čtyřdůvodová směrnice, týkající se prosazování zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace mimo oblast zaměstnání, která je v současné době „u ledu“. A to právě proto, že pro přijetí opatření na základě čl. 19 je třeba jednomyslnost, které se stále nedaří dosáhnout (návrh například stanoví povinnost poskytovat tzv. reasonable accommodation – přijmout vhodná opatření, která dané zdravotně postižené osobě umožňují přístup k službám, vzdělávání, atd., tedy mimo zaměstnání, s kterou nesouhlasí řada členských států.).

Hlavním argumentem pro zastánce a zastánkyně názoru, že má být právním základem směrnice čl. 19, je tvrzení, že vykonávání činnosti člena nebo členky dozorčí rady nespadá pod působnost čl. 157/3, tzn., že nejde o oblast práce a zaměstnanosti. Jak je ale známo, ESD/SDEU chápe práci v kontextu genderové rovnosti velice široce, v podstatě jako jakoukoliv činnost vykonávanou za (finanční) odměnu. Myslím si, že to, že např. v ČR se poměr konkrétní firmy a osoby zastávající pozici v její dozorčí radě neřídí zákoníkem práce a nemá podle české legislativy charakter pracovního poměru, neznamená, že se nejedná o práci tak, jak je vnímána EU. To je patrné také z toho, že všechny směrnice týkající se rovnosti žen a mužů v práci, včetně např. směrnice týkající se OSVČ (2010/41/EU), mají za základ právě tento článek.

V případě, kdy by byl zvolen za právní základ směrnice čl. 19, je šance na její přijetí téměř nulová. Opakovaně některé členské státy (včetně ČR) daly najevo, že s prosazováním genderové rovnosti ve vedení společností prostřednictvím legislativní činnosti EU nesouhlasí (v koalici proti návrhu, jež se dokonce podle kuloárních informací z Evropské komise pod patronací UK koordinuje a setkává, jsou údajně vedle ČR a UK také Bulharsko, Dánsko, Maďarsko, Litva, Malta, Nizozemí, Švédsko a Slovinsko).

I přes komplikované schvalování předmětného návrhu v Radě EU je třeba zmínit, že i Rada vydala k otázce vyrovnaného zastoupení žen v rozhodovacích procesech v minulosti již dvě doporučení (84/635/EHS – zde a 96/694/ES – zde), kdy to druhé výslovně vyzývá členské země, aby povzbuzovaly soukromý sektor v přijímání opatření, mezi nimi i pozitivních akcí, na podporu zvýšení zastoupení žen na všech úrovních rozhodovacího procesu.

Subsidiarita?

Druhou argumentační linií odpůrců směrnice, která se již netýká právního základu směrnice, ale základních principů správného legislativního postupu EU, je tvrzení, že předložení směrnice porušuje princip subsidiarity a proporcionality (čl. 5 Smlouvy o EU), a proto má být odmítnuta jako celek.

Pokud jde o subsidiaritu, návrh ji porušuje údajně tím, že stanoví jednotná pravidla pro všechny členské státy a nenechá řešení problematické otázky na nich samotných. Evropská komise se této otázce věnuje v materiálu doprovázejícím předložený návrh velice obšírně. Argumentace je shrnuta v čl. 37 preambulární části návrhu. EK tvrdí, že se za poslední léta ukázalo, že samoregulace a izolované kroky podnikané navíc jen některými členskými zeměmi nevedou ke splnění cíle – dosahování genderové rovnosti obecně a specificky, pokud jde o vyváženost v řídících a dozorčích orgánech podniků v celé EU. Proto, podle názoru EK „může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity“.

Proporcionalita?

A co princip proporcionality? Jsou podmínky stanovené návrhem směrnice přiměřené? Evropská komise se v preambuli (čl. 36 a 38) věnuje střetu s jinými základními právy a zásadami stanovenými Listinou základních práv EU (a), respektive otázkou proporcionality ve smyslu smluv (opět čl. 5 Smlouvy o EU) (b).

(a) Omezení svobody podnikání či práva na vlastnictví (a spol.) považuje Komise za nezbytné a přiměřené v „obecném zájmu“ (tedy prosazování rovnosti žen a mužů, podpory hospodářského růstu či využití plného lidského kapitálu s cílem dosáhnout co největší konkurenceschopnosti a zvládání demografických výzev) a na základě potřeby chránit práva a svobody ostatních.

(b) Ve vztahu k přiměřenosti konkrétní úpravy Komise konstatuje, že návrh nepřekračuje rámec toho, co je k dosažení cílů nezbytné. Návrh prý:
- poskytuje členským státům dostatečný prostor pro to, aby samy určily, jak stanovených cílů (alespoň 40% jak žen, tak mužů v dozorčích radách některých podniků) dosáhnout,
- neupírá jim zachovat právo podniků vybrat si do svých kontrolních těles ty nejkvalifikovanější,
- vztahuje se jen na složení kontrolních orgánů společností (aby byl minimalizován zásah do každodenního řízení společností – čl. 20 preambule),
- poskytuje dostatečně dlouhou dobu pro přizpůsobení
- a stanoví řadu výjimek, na jaké subjekty se směrnice nevztahuje, či kdo nemusí vytyčené cíle splnit.

Závěrem

Podle mého názoru je zpochybnění návrhu směrnice jako takového či jeho právního základu jen málo pravděpodobné. Proto se budou muset odpůrci zaměřit na hledání dostatečně silné opozice, která bude mít blokační menšinu alespoň 90 hlasů. Mimochodem součet hlasů v Radě mají státy, které se prohlašují za ve vztahu k tomuto návrhu za skeptiky, zatím přesně 100, čili by to dostatečná blokační menšina byla. Je ale otázkou, jak vše nakonec dopadne, protože např. Bulharsko se údajně dalo slyšet, že s tak měkkým návrhem nakonec mít problém nebude a bude hlasovat pro.

Analýza obsahu návrhu pak vyvrací většinu výhrad jak jeho zastánců/kyň, tak odpůrců/kyň. Dává doufat v to, že směrnice bude po svém přijetí efektivní (např. jasně stanovený cíl, pravidla pro sankce, dosah i do výkonných orgánů společností). Zároveň zajišťuje, že nebude možné upřednostnit méně kvalitního kandidáta/tku nebo že výrazně genderově homogenní firmy mohou být z působnosti směrnice vyjmuty.
Bude tedy vůbec „kvótová“ směrnice? A bude k něčemu? Na základě výše řečeného, lze, podle mého názoru (vždy optimistka), na obě otázky odpovědět ANO.

Těším se na názory a komentáře.
Pavla Špondrová
Celý příspěvek

Volba prezidenta ČR, aneb pražská losovačka

MV svým jednáním zpochybnilo a pokřivilo pseudonáhodný výběr petičních archů -- vzorků, z nichž se počítalo, jaké procento podpisů získaných prezidentskými kandidáty neplatí. Nerad bych, aby tato zásadní nekompetentnost zapadla. Proto tento post, vycházející ze zjištění Tomáše Peciny a článku Vladimíra Meiera.

Srhnutí: MV tvrdilo, že vzorek archů vybralo objektivní a ověřitelnou procedurou. Ve skutečnosti však MV výběr zkompromitovalo prvkem libovůle a neověřitelnosti.  MV svým nepředvídatelným zásahem změnilo archy zařazené do vzorků a nelze vyloučit (ledaže by MV chybovost přepočítalo na správných vzorcích, viz Poznámku 4 níže), že takovým způsobem, aby Dlouhý a Okamura (těsně) nedosáhli hranice 50 tisíc podpisů. České prezidentské volby nedosáhly standardu, na kterém při nakládání s náhodnými vzorky nutno trvat.

Podrobně: Kandidáti na prezidenta republiky měli získat aspoň 50 tisíc platných podpisů. K prokázání předložili MV příslušné petiční archy, které sami očíslovali od jedničky výše (resp. které byly takto očíslovány při předávání, tj. v době, kdy MV nemohlo o ne/platnosti jednotlivých podpisů nic vědět).  MV nebylo s to ověřit na každém z archů, kolik obsahuje neplatných podpisů. Proto MV vybralo ze všech archů dva vzorky archů po 8.500 podpisech. Tak například Vladimír Dlouhý odevzdal 6678 archů (viz str. 2 rozhodnutí MV) a z nich MV vybralo dva vzorky po přibližně 945 arších (tj. cca. 1890 archů celkem), jak plyne z celkového počtu 6678 archů, celkového počtu 59.165 podpisů (viz str. 2 rozhodnutí MV) průměrného počtu 9 podpisů na arch a podílu 8500/9.

Následně MV (s korekturou ze strany NSS, že správně se mají chybovosti obou vzorků průměrovat) spočítalo procento nesprávných podpisů na každém ze vzorků, tato procenta zprůměrovalo a o toto procento zkrátilo počet všech podpisů.  Tak u Vladimíra Dlouhého činila průměrná chybovost 17,3 % (chybovost prvního vzorku 16,24 %, druhého vzorku 18,36 %). Tedy se vychází z toho, že z 59.165 podpisů dodaných Vladimírem Dlouhým jich bylo jen 82,7 %, tj. 48.929 platných (viz str. 119 rozhodnutí MV, kde se však ještě chybovost obou vzorků nesprávně sčítá).

Podstatné je, jakých 1890 archů MV z celkového počtu 6678 archů vybralo. Pokud by vybralo 1890 archů nejméně chybových, mohlo se z nich dopočítat, řekněme, průměrné chybovosti 10 % a dospět k závěru, že Vladimír Dlouhý odevzdal 53.248 platných podpisů (= 90 % x 59.165, což převyšuje hranici 50 tisíc). Pokud by naopak vybralo 1890 archů nejvíce chybových, mohlo se z nich dopočítat, řekněme, průměrné chybovosti 20 % a dospět k závěru, že Vladimír Dlouhý odevzdal 47.332 podpisů (= 80 % x 59.165).

Aby bylo možné věřit tomu, že chybovost všech podpisů dobře odpovídá chybovosti vzorků (tj. že ze všech podpisů dodaných Vladimírem Dlouhým jich opravdu bylo cca. 17,3 % chybových), nutno vzorek vybrat náhodně. MV například mohlo do nějakého veřejně kontrolovatelného mega-sazka-stroje 6678 vzestupně číslovaných míčků a vylosovat 1890 z nich. MV použilo jiný přípustný způsob: generátor pseudonáhodných čísel (str. 27 rozhodnutí MV), tedy algoritmus, který na základě vstupních parametrů 11035115245, 2 na 31 a zejména 12345 vygeneroval posloupnost 1890 čísel v intervalu 1..6678 (ponechme stranou drobné nedostatky i to, že vstupní parametry byly nenáhodně zvoleny MV).

Čekali byste, že pokud pseudonáhodný generátor "vylosoval" např. archy č. 12, 156, 337, ..., bude se průměrná chybovost počítat právě z takto číslovaných archů. Avšak to MV neučinilo. Namísto toho archy svévolně přečíslovalo. Takže vylosovalo-li se např. číslo 12, nepočítala se chybovost z archu, který Vladimír Dlouhý odevzdal jako arch č. 12, ale například z archu č. 412, přičemž toto číslo 412 MV stanovilo svévolně a oznámilo je až po provedeném losování. S jistou nadsázkou (viz Poznámku 1 níže), postup MV je tak absurdní jako následující příklad:

V Sazce, před zraky televizního národa, vylosovali míčky č. 5, 7, 13, 31, 45 a 49. Sazka však tomu, kdo tato čísla vsadil, odmítla výhru vyplatit. Vysvětlila mu: Milý pane, je pravda, že jste natipoval čísla 5,7,13,31, 45 a 49. Je také pravda, že byly vylosovány míčky s přesně těmito čísly. Ale generální dneska na poradě řekl, že vylosovanému číslu 5 ve skutečnosti odpovídá dvanáctka, číslu 7 šestka, číslu 13 čtrnáctka, číslu 31 čtyřicítka, číslu 45 třicítka a číslu 49 trojka. Správná výherní posloupnost tedy zní 12, 6, 14, 40, 30, 3 a tu jste, jak uznáte, netipoval. Tak se nezlobte a nashledanou.

MV tak pseudonáhodný generátor čísel částečně vytunelovalo a ve výsledku do určité míry postupovalo tak, jako by rovnou přiznalo:

Vážení kandidáti na prezidenta, vážení občané České republiky. Je sice pravdou, že výběr archů mohl reálně ovlivnit, zda ten či onen kandidát přesáhl hranici 50.000 podpisů. Vždyť Vladimíru Dlouhému chybělo pouhých 2,14 % podpisů a Tomiu Okamurovi 2,28 % podpisů. Ale víte, jak jsme ten důležitý výběr, na kterém spočívá integrita celé prezidentské volby, dělali? No prostě tak, že jsme to nějak přeházeli. A fakt jsme u toho postupovali rovně a férově. Věřte nám.

Poznámka 1: Pro spravedlnost nutno přiznat, že MV přečíslovalo archy nikoli jeden po druhém, ale zpravidla po celých stovkách (navíc z každé stovky archů jich do kontrolního vzorku spadne cca. 30). To poněkud omezuje možnost manipulace. Tak mohu-li arch 1 přečíslovat na 155, arch 2 na 6070, arch 3 na jiné libovolné číslo..., pak mohu výběr zmanipulovat skutečně libovolně. Avšak mohu-li jen tolik, že např. z archů 1-100 učiním např. 501-600, z archů 101-200 např. 6001-6100, ..., pak jsou mé možnosti manipulace omezenější, byť stále podstatné. Podstatné i proto, že chybovost archů je velmi různorodá a k celkové chybovosti významně přispívají archy s 10 vadnými podpisy (tento počet vad na arch představoval u archů Vladimíra Dlouhého v 2. kontrolním vzorku maximum). Níže ukazuji, nakolik přispívají archy s 1, 2, 3, .. 10 chybnými podpisy k celkovému počtu chybných podpisů (po kliknutí se graf zvětší). To vše vypočteno z 2. kontrolního vzorku Vladimíra Dlouhého.

Poznámka 2: Náhodný výběr obecně považuji za dobrou metodu (ne však ke kontrole duplicit) a v tomto směru se mi líbí i majoritní stanovisko NSS, včetně komparativních poznámek (odst. 31 usnesení NSS). Avšak musí být zajištěno, že tento náhodný výběr je skutečně náhodný a ověřitelný. Opak je cestou do pekel, resp. k masivní volební manipulaci (které se kandidáti nemohou bránit). Netvrdím, že by MV vzorky skutečně manipulovalo (myšleno: vědomě vzorky přetřiďovalo tak, aby určitému kandidátovi uškodilo či pomohlo). Ale to není podstatné. Podstatné je, že tuto manipulaci nelze rozumně vyloučit.

Poznámka 3: Tento post není kritikou NSS, ani jeho majoritního stanoviska (to i disent je, myslím, radost číst). Okamura i Dlouhý totiž ve svých návrzích vytunelování náhodného výběru nenapadli. Dlouhý napadal jen skutečnosti, že: (a) MV chybovosti sčítalo a nikoli průměrovalo; a (b) MV nesprávně hodnotilo některé z odevzdaných podpisů jako neplatné (viz odst. 4 usnesení NSS). Okamura pak sice obecně vznesl námitku proti metodě náhodných vzorků, ale tuto námitku opomněl jakkoli konkretizovat (viz odst. 43 an. usnesení NSS). Předpokládám, že není úlohou NSS, aby z úřední povinnosti pročítal české weby a iniciativně hledal pochybení MV. To měli učinit kandidáti, resp. jejich právní zástupci.

Dodatek k poznámce 3 (reakce na Petera Brezinu): Lze argumentovat, že po kandidátech nelze požadovat, aby konkrétně namítli porušení náhodného výběru, zvláště vzhledem k tomu, jak krátkou lhůtu měli pro podání svých návrhů NSS: rozhodnutí MV byla vyvěšena 23.11., za doručené se považovala 26. 11. (§ 26 odst. 3) a během dalších 2 pracovních dnů, tj. do 28. 11., bylo nutné NSS podat návrh. Takové argumentaci bych ale rád oponoval:

(a) MV nutno přiznat, že ve svých rozhodnutích o odmítnutí registrace precizně popsalo algoritmus výběru. Kandidátům nic nebránilo během dostatečných 5 dnů (viz též bod (b) níže) tento algoritmus prověřit a vytvořit návrhový bod, že skutečný výběr archů tomuto algoritmu neodpovídá (kandidáti sice ještě nemohli znát důvod této odchylky, ale ten není pro dostatečnou konkretizaci návrhového bodu relevantní). Pokud to kandidáti opomněli a rozpor mezi deklarovaným algoritmem a skutečným výběrem nenamítli, jde to k jejich tíži.

(b) Na průběhu (a uskutečnění) voleb mají legitimní zájem nejen Vladimír Dlouhý a Tomio Okamura, ale i ostatní kandidáti a všichni občané ČR. Tento zájem pak odůvodňuje zvýšené (avšak stále reálně splnitelné) nároky na účastníky řízení a jejich právní zástupce.

(c) Tomio Okamura mohl svůj zcela obecný návrhový bod proti proceduře náhodného výběru konkretizovat i po 28. 11., avšak neučinil tak. (Jakkoli doplňování nových bodů po lhůtě možné není, srov. § 71 odst. 2 SŘS, který se patrně analogicky vztáhne též na řízení ve věcech volebních, § 88 an. SŘS, judikatura připouští konkretizovat již uplatněný návrhový bod i později, srov. rozsudek NSS z 24.8.2008, č.j. 4 As 3/2008 - 85, odstavec 32.)

Poznámka 4: MV by mohlo však své selhání odčinit, a to tak, že by chybovost vzorků přepočítala, tentokrát na správných arších (zařazených, anebo nezařazených do vzorku dle číslování, jak byly archy odevzdány, a ne dle přečíslování MV). Co ale, kdyby po přepočítání počet platných hlasů u některého z kandidátů překročil 50.000 :)? Mimo to je otázkou, nakolik je ne/ověřitelnost náhodného výběru významná v poměru k ne/možnosti kandidátů přezkoumat, zda MV ověřilo podpisy správně, v souladu s údaji v neveřejných registrech.

P.S. Mohla by se Vám hodit stránka www.zakonyprolidi.cz (plná znění právních předpisů na webu).

Celý příspěvek

Reakce a komentáře Soudních rozhledů

Soudní rozhledy nabízejí možnost občasně či jednorázově publikovat v nové rubrice „Reakce a komentáře“. Tato rubrika je místem, které
– nabízí tematicky široké pole nejrůznějších komentářů a glos vztahujících se k justici a soudním rozhodnutím,
– otevírá možnost polemizovat nad příspěvky v minulých číslech Soudních rozhledů.

Podmínkou je dodržení pevně stanoveného rozsahu 1700–2000 znaků včetně mezer (zhruba 1 normostrana). Zájemci mohou zasílat své příspěvky na adresu lektorat@beck.cz.
Celý příspěvek

Call for papers: "Economy, Diplomacy and Human Rights: New Threats or Opportunities"

International Journal of Diplomacy and Economy

Special Issue on: "Economy, Diplomacy and Human Rights: New Threats or Opportunities"

Guest Editor: Dr. Matej Avbelj, Graduate School of Government and European Studies, Slovenia

Recent years have witnessed a significant shift in the form and content of the exercise of external affairs. The traditional model of sovereign state diplomacy – marked by hierarchy, relative rigidity and costliness stemming, inter alia, from the customary and conventional constraints of law and politics of diplomacy – has been undergoing a major transformation. A monist approach to diplomacy, whereby all diplomatic functions derive from, are exercised and return back to the sovereign organs of state, has been gradually supplemented, if not replaced, by a pluralist approach.

The diplomatic functions of the state have now become disaggregated and are no longer exercised only by public but also by private bodies, or at least in co-operation with them. The private economic actors, corporations and their representatives, NGOs and civil society have thus become involved not only in influencing, but also in framing and conducting a foreign policy of state following the latter’s explicit or implicit authorisation thereof. This is potentially paving the way to a more flexible, responsive, context-sensitive, targeted model of diplomacy.

It is against this well-known background narrative of the rise of economic diplomacy that the present call for papers focuses on a much less explored issue inside it. This is the relationship between economic interests, modern diplomacy and the protection of human rights.

We would like to invite potential contributors to take the above-described trend in the evolution of state diplomacy from the monist to the pluralist model – economic diplomacy being the latter’s best exemplification – as a stepping stone for a discussion of the following and related questions. Theoretical, research and case study papers are welcome.

Více informací ZDE. Celý příspěvek

ZAPOMEŇTE NA TO, ŽE VĚDA JE JINÝ SVĚT: INTELEKTUÁLNÍ VÝZVA, KONTEXT, ZÁBAVA, UMĚNÍ, POSLÁNÍ, ŽIVOT, ...

Vážení čtenáři JINÉHO PRÁVA,

velice si pozvání, kterého se mi dostalo, vážím, i když přiznávám že mě poněkud zaskočilo. Začít s blogovaním “o vědě” zrovna na stránkách JINÉHO PRÁVA mi přijde odvážné, takže Vás prosím o shovívavost. Zároveň se omlouvám za trochu opožděný start způsobený pracovními povinnostmi.

Témat “o vědě”, o kterých by se dalo psát, je určitě hodně. Mohli bychom tu probrat řadu objevů, které byly ještě před pár lety zavřeny v laboratořích a které dnes ovlivňují naše životy (a určitě i právo) a mnoho dalších, které to v nejbližší době čeká. Můj rozhled ale není neomezený, takže se v tomto “popularizačním” úsilí omezím pouze na oblast mě nejbližší a jeden samostatný článek věnuji nejnovějším poznatkům z lidské genomiky. Protože ale “věda” hostuje na stránkách JINÉHO PRÁVA pouze v prosinci, bylo by škoda vynechat ostatní témata, která vás mohou zajímat. Navrhuji proto využít v co nejširší míře diskusi pod články. Slibuji, že ji budu sledovat, rád se poučím vašimi názory a ke všem dotazům se pokusím v rámci svých vědomostních a časových limitů vyjádřit.

Většinu svého blogu bych chtěl ale věnovat něčemu trochu obecnějšímu, než jsou nejnovější odborné poznatky. Mám totiž pocit, že vnímání “vědeckého světa” veřejností (definovanou okruhem mých známých a tím, co si občas přečtu v tisku) se docela často rozchází s tím, jak jsem jej měl možnost během své, byd poměrně krátké, kariéry poznat.

V titulku tohoto úvodníku jsem si dovolil trochu kontroverzní parafrázi mota JINÉHO PRÁVA.
V následujících týdnech bych se tu chtěl totiž s vámi podělit mimo jiné o to, že v každodenní práci vědce je těch INTELEKTUÁLNÍCH VÝZEV opravdu mnohem méně, než si lidé obvykle myslí (narozdíl od psaní a experimentální rutiny, s oblibou srovnávané s činnosti “cvičených opic”). Že narozdíl od postav seriálu Big bang theory, vědci které znám nechodí obvykle do práce za ZÁBAVOU a že lepší predispozicí pro úspěch než “láska k oboru” bývá obvykle “umění vyrovnat se s frustrací”. Že přestože slovíčka jako POSLÁNÍ a ŽIVOT se opravdu často vyskytují v rozhovorech etablovaných profesorů (profiltrovaných tzv. efektem “survivorship bias”), už méně je najdeme ve slovnících PhD studentů a postdoců, kteří mimochodem většinu objevů současné vědy vytvářejí.
V této souvislosti se pokusím přiblížit, jak je současná kariérní “pyramida” vědy strukturovaná, jak jsou vědci hodnocení a jaké to má důsledky - proč se například určitě výdobytky moderního zaměstnance (jako omezení pracovních hodin, zamezení věkové diskriminace či požadavky na stabilitu zaměstnání) ve vědě často ignorují; a proč nemáme věřit všemu, co se v prestižních vědeckých publikacích píše (a čemu naopak věřit máme).
Konečně bych se chtěl vyrovnat i s názory vnímajícími vědce jako neproduktivní konzumenty státních grantů a podporu vědy podobně jako podporu UMĚNÍ, tedy z důvodů jakéhosi “požitku” z poznání a z udržování vzdělanosti lidstva. Zkusím ukázat, že základní výzkum patří v dlouhodobém horizontu k největším tahounům ekonomiky a že i vědci samotní mají povahou své činnosti blíže k živnostníkům než ke "státnímu zaměstnanci". Zároveň však doufám, že vás přesvědčím, že je chyba vnímat vědu čistě v KONTEXTU možných komerčních aplikací a otázky typu ”k čemu to, co zkoumáte, bude” jsou v konečném důsledku kontrproduktivní. Zde budu muset připomenout zejména to, jak velkou roli hraje ve vědeckých objevech náhoda.

Jak vidíte, ambice a témata nechybí. Než se však do psaní pustím, dovolte mi ještě několik “disclaimers”: 1) Nebudu se snažit mluvit za všechny, určitě platí “co vědec, to trochu jiný názor” 2) Většina, o čem budu psát, se týká primárně top-research v tzv. life-sciences (tj. biologie a bio-medicínský výzkum), což je jednak oblast, ve které působím, ale zároveň i oblast, která současné vědě dominuje (alespoň co se vynaložených prostředků týče). Případnou relevanci pro ostatní obory a lokální prostředí můžeme probrat v dikusi. 3) Přestože bude můj pohled často poměrně skeptický, prosím nezaměňovat s pesimismem. Myslím že určitá míra ”demystifikace” vědě neškodí a čím více bude naše společnost vědě a vědcům rozumět, tím na tom budeme lépe (a naopak).

Tak se pouštím do psaní a už se na diskusi s Vámi těším.

Přeji příjemný začátek týdne. Celý příspěvek

Ústava ako kúzelnícky klobúk: Sága generálny prokurátor pokračuje (Kubo Mačák)

Fajnšmekri slovenskej politiky na oboch brehoch rieky Moravy zrejme už zaznamenali, že včera košický ústavný súd v tichosti zavesil na svoj web odôvodnenie kontroverzného uznesenia PL. ÚS 4/2012 o výklade slovenskej ústavy vo veci vymenovania generálneho prokurátora prezidentom republiky. Pôvodný enigmatický trojodsekový výklad bol pred mesiacom a pol podrobený búrlivej mediálnej kritike, no ani čerstvé mnohostranové odôvodnenie veľmi neobjasňuje, aké všelijaké zajace sa dajú vytiahnuť z kúzelníckeho klobúka slovenskej ústavy.
Celý příspěvek

Odpovědnost za delikt dceřiné společnosti a koncept podniku

Na nedávné Svatomartinské konferenci Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže se mj. diskutovala otázka pojmu podniku a soutěžitele v soutěžním právu (viz např. prezentace jednotlivých účastníků příslušného panelu zde, zde či tady, včetně mojí). U některých dílčích otázek nebyl prostor pro detailní diskusi. Současně přes značnou dobu, kdy se pojem podnik (v právu EU) či soutěžitel (v právu ČR) uplatňuje, stále existuje množství ne zcela vyjasněných otázek, jak o tom svědčí i některá stávající probíhající řízení před Evropským soudním dvorem, která řeší problematiku konceptu podniku na pozadí otázky přičítání odpovědnosti za delikty proti právu ochrany hospodářské soutěže spáchané dceřinou společností mateřské společnosti (či obecněji kontrolující osobě). Na některé otevřené otázky na pozadí probíhajících kauz poukazuji stručně v tomto postu. Na úvod jen zjednodušeně pár základních poznámek k pojmu podniku: ve vztahu k pojmu podniku se obecně v soutěžním právu EU uznává, že jím je jakákoli entita, která vykonává hospodářskou činnost (bez ohledu na právní subjektivitu a způsob financování), přičemž za hospodářskou činnost se obecně považuje nabízení zboží a služeb na trhu. Z dosahu hospodářské činnosti se vylučuje např. vrchnostenská regulatorní činnost, závislá práce a "obhospodařovatelská" činnost státu, jejímž predominantním prvkem je solidarita. Za tímto shrnutím je pochopitelně množství judikatury a odborné literatury, ale v kostce se to tak dle mého názoru dá vyjádřit (srov. k tomu podrobněji např. mou pasáž v publikaci Soutěžní právo, 2. vyd., C.H. Beck, 2012, str. 83 an., kde pojmu podniku a soutěžitele věnuji cca 30 stran).  Pojem soutěžitele je definován v § 2 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, a to ne zcela shodným způsobem, byť zřejmě většina (možná všechny) odlišnosti jsou překlenutelné interpretačně. Podrobněji se případnými rozdíly mezi danými pojmy nebudu zde zabývat; není to důležité z hlediska toho, co bych v tomto postu rád adresoval.

Chci se totiž zaměřit na otázku, která stále není jednoznačně vyřešena (jak dokládají i dále uváděné případy řešené před SDEU), a to jak přesně interpretovat hranice pojmu podnik v určitých kontroverzních situací, zejm. v případech společně-kontrolovaných podniků. Obecná myšlenka, že pojem podniku není navázán na právní subjektivitu a může se skládat z vícero právních subjektů, tvoří-li jednu hospodářskou jednotku, je v zásadě všeobecně přijímána (např. tedy koncern může být - a takřka vždy bude - považován za jeden podniku ve smyslu soutěžního práva). To má vícero praktických dopadů, z nichž nejčastěji uváděný je zpravidla ten, že na dohody či jednání uvnitř korporátní skupiny (jednoho podniku) nelze aplikovat zákazy ve smyslu čl. 101 či 102 SFEU, pokud nemají dopad mimo skupinu. Např. není možno jako kartelovou označit dohodu mezi mateřskou a dceřinou společností, jelikož se nejedná o "dohodu mezi podniky", protože je v rámci hranic jednoho podniku. To je v podstatě "soutěžní" notorieta.

Zajímavější otázka je, jak přesně vést hranice "jedné hospodářské jednotky", resp. "podniku". Stačí fakt toho, že jedna společnost vykonává kontrolu nad druhou k závěru o tom, že tvoří jednu hospodářskou jednotku či nikoliv? Pokud ano, jaký typ kontroly se zde má na mysli (pozitivní výlučná kontrola, negativní kontrola, společná kontrola)? Pokud ne, co navíc je potřeba? Tyto otázky se řeší jak na úrovni EU, tak i v české praxi, kdy asi nejznámějším případem je kauza České rafinérské.

Evropská komise se nicméně rozhodla ve vícero relativně nedávných případech aplikovat poměrně expanzivní koncepci podniku, resp. s tím souvisejícího pojmu "jedné hospodářské jednotky" (single economic unit), a to v souvislosti s přičítáním odpovědnosti za protiprávní jednání dceřiné společnosti její společnosti mateřské. V této souvislosti přitom Komise vychází v zásadě z toho, že koncept podniku (resp. jedné hospodářské jednotky) je jednotný napříč jednotlivými oblasti soutěžního práva, a uplatňuje se tak shodně mj. např. při aplikaci čl. 101 a 102 SFEU, jakož i při dovozování společné a nerozdílné odpovědnosti za soutěžní delikt vůči mateřské společnosti. Snaha o uniformitu přístupu je v tomto směru do určité míry snadno pochopitelná, avšak do určité míry současně obtížně pochopitelná. Při rozšiřování odpovědnosti na mateřskou společnost (tj. její snaha o zahrnutí do jedné hospodářské jednotky) totiž bude Komise mít (a má) tendenci interpretovat hranice jedné hospodářské jednotky, tak aby daná jednotka byla co nejširší. Naopak při aplikaci daného konceptu v rámci aplikace čl. 101 a 102 SFEU by zřejmě měla tíhnout (a do určité míry tíhne) k omezenějšímu výkladu, jelikož příliš široké pojetí jedné hospodářské jednotky vylučuje z dosahu aplikace daných článků širší okruh jednání.

Nemám ambici daný problém vyřešit a určitě ne v tomto postu. Rád bych jen poukázal na dvě probíhající kauzy, kde se řeší právě tyto zajímavé otázky (obě se přitom týkají výkladu pojmu jedné hospodářské jednotky na pozadí přičítání odpovědnosti mateřské společnosti).

První kauzou je Dow Chemical, který se po rozhodnutí Komise a Tribunálu bude řešit v odvolacím řízení před SDEU. Zjednodušeně řečeno, v tomto případě Komise dovodila odpovědnost na straně dvou mateřských společností jednoho společně kontrolovaného podniku, a to přesto že v rámci spojování podniků daný společný podnik (joint venture; JV) považovala za plně funkční společný podnik (full-function JV). V této souvislosti k tomu Komise konstatovala, že dané mateřské společnosti tvořily s příslušným JV jednu hospodářskou jednotku, a přičtení odpovědnosti za delikt způsobený JV je tedy namístě. V žalobě k Tribunálu se proti tomu příslušné mateřské společnosti bránili, ale Tribunál "dal za pravdu" Komisi a shledal, že Komise nepochybila, když považovala dotčené entity za jednu hospodářskou jednotku (v této souvislosti přitom výslovně uvedl, že by to platilo i ve vztahu k čl. 81 SES, nyní 101 SFEU). Skutečnost, že dané mateřské společnosti měly (každá jednotlivě) nad daným JV jen "negativní kontrolu", protože bez součinnosti druhé mateřské společnosti nemohly nic prosadit, ale současně nic nemohlo být prosazeno bez nich, nevylučuje, aby tvořily jednu hospodářskou jednotku. To přitom rozhodně není nekontroverzní názor. Např. český NSS v kauze České rafinérské zmiňované shora de facto dovodil, že existence negativní kontroly - byť v daném případě ryze individuální - pro závěr o existenci jedné hospodářské jednotky nesvědčí. V kontextu posuzování JV se přitom obecně (šlo o jakési "rule of thumb") mělo za to, že plně funkční společné podniky budou samostatnými podniky odlišnými od svých mateřských společností. Je otázkou, jaký vliv může mít daný závěr na posuzování dohod mezi takto společně-kontrolujícími mateřskými společnosti a daným JV. Pokud jsou totiž jednou hospodářskou jednotkou, pak by měly být dohody mezi nimi mimo dosah čl. 101 SFEU. Je otázkou, zda to bude možné překlenout na základě funkčního pojetí pojmu podniku (tzn. že ve vztahu k určitým aktivitám se o jeden podnik jednat bude a u jiných nikoliv), aniž by to zavánělo účelovostí. Jsem zvědav, zda v tomto ohledu poskytne SFEU bližší návod v rámci rozhodování o odvolání proti příslušnému rozsudku Tribunálu.

Druhou kauzou je pak případ Gosselin, kde bylo po rozsudku Tribunálu nedávno (29.11.2012) vydáno stanovisko generální advokátky Kokott, které uvádí, že Tribunál pojal pojem podniku (jedné hospodářské jednotky) při přičítání odpovědnosti mateřské společnosti zcela špatně. Ze soutěžního hlediska je podle mého názoru dané stanovisko extrémně zajímavé, ať již s jeho závěry souhlasíme či nikoliv. V dané kauze se přitom neřeší dle mého názoru soutěžně-právně "koncepčně" tak kontroverzní otázku, jako v kauze Dow Chemical, jelikož v dané případě měla příslušná mateřská společnost 100% kontrolu nad dotčenou dceřinou společností. Namísto toho se více diskutuje otázka, jaké skutečnosti pro dovození odpovědnosti mateřské společnosti jsou potřeba. Zmiňuje se, že nestačí pouze samotná přináležitost ke korporátní skupině, ale že je třeba tuto kontrolu také vykonávat. Potvrzuje se přitom platnost právní domněnky, že mateřská společnost, která ovládá 100% nebo takřka 100% dceřiné společnosti takovou kontrolu též skutečně vykonává, neprokáže-li opak. Standard pro prokázání opaku přitom generální advokátka oproti názoru Tribunálu značně zvyšuje. Někteří autoři přitom v této souvislosti zmiňují, že daný přístup naráží na ústavně zaručené koncepty typu principu osobní odpovědnosti, presumpce neviny, nulla poena sine culpa atd. (viz např. poznámky na blogu Chillin' Competition). I zde lze s napětím očekávat, jak se k daným otázkám nakonec postaví SFEU. Celý příspěvek

Pawel Uhl: Registrace kandidáta přes instanci

Bývá zvykem, že v procesních postupech, kde orgány veřejné moci rozhodují opakovaně o téže otázce v instančním pořadí, bývá dodržována zásada, že se zakazuje rozhodnutí, které by zbavovalo jednu ze stran sporu (nebo jinak vymezeného aktéra procesu) práva na instanci (nebo jiný nástroj ochrany). Pokud zákon předpokládá přezkum nějakého stavu (rozhodnutí), tak není zpravidla možné bez dalšího rozhodnout na vyšší instanci zcela opačně. Účastník, jehož zájmu rozhodnutí prvé instance nijak neprotiřečilo, nemůže s druhoinstančním rozhodnutím, pokud je zcela opačné, procesně polemizovat, na rozdíl od jiných aktérů s opačným zájmem, kteří měli tuto možnost dříve.

K odstranění tohoto nežádoucího paradoxu vracejí odvolací orgány (nebo soudy) mnohdy věci prvoinstančním stolicím, aby opět rozhodly na základě jiného právního názoru, se kterým mohou opět všichni vést polemiku v rámci dalšího opravného prostředku. K tématu existuje i judikatura Ústavního soudu, který seznal, že není možné například rozhodnout o nařízení exekuce nebo o předběžném opatření až v odvolacím řízení, protože pak se dotčená osoba, nemůže tomuto rozhodnutí procesně bránit; k tomu viz například nálezy II. ÚS 1648/10 nebo II. ÚS 2100/08. V některých případech se považuje za ústavně konformní, pokud vyšší instance poučí strany o jiném právním názoru, ke kterému se mohou strany vyjádřit v rámci řízení.

V případě registrace kandidátů na prezidenta republiky zákon předpokládá, že rozhodnutí činí ministerstvo, proti kterému je možné podat prostředek ochrany práva k soudu v rámci volebního soudnictví, které vykonává v tomto případě Nejvyšší správní soud. Rozhodnutí, kterým se registrace odmítá, může napadnout pouze odmítnutý kandidát, přičemž účastníkem řízení před soudem nikdo jiný už není. Naopak rozhodnutí, kterým se kandidát registruje, může napadnout subjekt navrhující jiného kandidáta. Zákon zde vychází z předpokladu, že nesprávná pozitivní registrace může poškodit kandidáty jiné.

Volební soudnictví není postaveno na kasačním principu, ale na apelačním principu. Soud rozhoduje pro případ vyhovění opravnému prostředku proti rozhodnutí, kterým se registrace odmítá, o povinnosti správního orgánu kandidátní listinu registrovat. Pro případ, že se tak stane, tak jiní kandidáti, respektive jejich navrhovatelé ztrácejí možnost tuto registraci napadnout soudně (možná). Logika zákona (především nastavení lhůt) nepředpokládá opakování registračního řízení, ale pouze vykonání pokynu volebního soudu. Zde si dovolím menší odbočku; prošel jsem dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu za dobu, kdy agendu volebního soudnictví převzal od Nejvyššího soudu, a pozitivní rozhodnutí přikazující registraci jsem nenašel (mohu se ovšem mýlit). Nelze tedy přesně předvídat, jak by vypadal následný postup ministerstva po vydání případného ukládajícího usnesení, protože jde o postup v zásadě neozkoušený. Podle mého názoru by ministerstvo mělo vydat standardní rozhodnutí o registraci, ve kterém by mělo být rovněž poučení o opravném prostředku, který otevře možnost napadení rozhodnutí jinými navrhovateli kandidátů. S ohledem na harmonogram lhůt je to ovšem krok mimo tento harmonogram.

Aby tento text nebyl ryze abstraktní, pokusím se tento problém demonstrovat na jednom příkladu. Ministerstvo vnitra odmítne registraci kandidátky na úřad prezidenta, protože na extrapolaci chybovosti podpisů použije vadný výpočetní vzorec aplikující dvojnásobek průměru. Pokud by vzorec byl aplikován správně, tak by kandidátka byla registrovány. Kandidátka napadne toto odmítnutí s odůvodněním, že procesní postup ministerstva nevede ke zjištění hmotněprávní podmínky k registraci, jak ji stanoví Ústava. Mezitím se ovšem objeví nikoliv neopodstatněné výpočty, které doloží, že sice správný vzorec přidá dostatek podpisů k dosažení Ústavou stanovené hranice, ale ukáže se, že výskyt duplicit je tak vysoký, že jeho korektní matematická extrapolace do celého souboru podpisů by vedla opět ke snížení podpisů.

Pokud by registrace byla provedena ministerstvem na základě správného vzorce, tak by bylo možné registraci napadnout. Mohl by tak učinit navrhovatel jiného kandidáta. Mohl by uvést, že zjištění duplicity je jediná vada, kterou může předkladatel kandidatury bezpečně identifikovat i bez přístupu do jakéhokoliv registru a pochybení v tomto směru nelze považovat za nedbalost, ale spíše za nepoctivé jednání spoléhající se na nedokonalý a formální postup registrujícího orgánu. S ohledem na zásadu, že nikdo nemůže mít prospěch ze svého nepoctivého jednání, by se pak navrhovatel domáhal toho, aby soud připustil vyvrácení presumpce správnosti registrace a aby bylo splnění hmotněprávního předpokladu stanoveného Ústavou ověřeno najisto (jinými slovy, aby všechny hlasy byly přepočteny a zkontrolovány duplicity). Soud by se s tímto požadavkem nepochybně nějak spravedlivě vyrovnal.

Situace je ovšem taková, že registrace provedena není. Soud přezkoumává nyní (nejspíše) námitku vztahující se ke vzorci (co dělá nad rámec tohoto netušíme). Pokud bude registrace provedena, tak je otázka, zda bude možné otevřít otázku extrapolace duplicit procesně znovu. Z hlediska práva navrhovatelů jiných kandidátů je případné vyhovění návrhu poněkud sporné, protože jsou vadným postupem ministerstva v podstatě připraveni o formální možnost zpochybnit kandidaturu z důvodů jiných, a to ve formální termínu. Pokud tak učiní bezprostředně po soudem přikázané registraci (bude-li provedena), vystaví celý proces riziku nedodržení harmonogramu a nastolí otázku projednatelnosti takové námitky. Jakékoliv řešení této otázky v praxi pak může vstupovat do řešení otázky následně nastolené v případné ústavní stížnosti. Přístup k obecnému soudu a rovnost před zákonem bývají hodnoty tradičně hájené v rámci ústavního soudnictví, o to je problém zajímavější. Obecně platí, že využití opravných prostředků by nemělo být zatíženo sankcí spočívající, že tomu, kdo je využije, bude přičítáno ohrožení celého procesu.

V souvislosti s tímto paradoxem, dle kterého v podstatě odmítnutá registrace skýtá teoretickou možnost, aby se kandidát přenesl přes možnost vystavení své registrace řádnému přezkumu, vyvstává především otázka, jak má postupovat soud nyní. Je otázka, zda soud v řízení nyní přihlíží pouze k námitkám neúspěšného kandidáta nebo zda pro případ, že jim vyhoví, zkoumá z úřední povinnosti i jiné skutečnosti, které by mohly být důvodem pro odmítnutí registrace. Volební soudnictví, které je postaveno na principu apelace, by spíše mělo přezkoumat vše od Šumavy k Tatrám. Takový postup může otupit případnou námitku vznesenou ex post, nicméně zcela odstranit ji s ohledem na právo být slyšen (respektive právo na ochranný prostředek) nemůže. Rozhodně by ale důkladný postup soudu, pro případ, že by návrhu vyhověl, umožnil případné snadné vypořádání ex post podaného dalšího prostředku v rámci hodin či několika málo dnů. Jiným slovy, může si svou práci předpřipravit. Legitimitu svých rozhodnutí tím nijak nesníží.

Zákon samozřejmě není ideální. Podobná situace zatím nenastala, byť je toto riziko skryto i v jiných volebních úpravách. Nepochybuji o tom, že soud provede řízení moudře a uvážlivě, že zváží všechny rozhodné skutečnosti, stejně jako, že bude předvídat všechny následky svých rozhodnutí a že jeho rozhodnutí budou ku prospěchu ochrany politické soutěže. Doufám taktéž že ti, kdo disponují právem domáhat se ochrany proti registraci, budou s tímto právem zacházet více než uvážlivě a nebudou je zneužívat. Celý příspěvek