Marek Antoš: Je-li uzavírací klauzule protiústavní, není s čím otálet

Otázka protiústavnosti 5% uzavírací klauzule ve volbách do Evropského parlamentu má mimořádnou schopnost rozdělovat, o čemž svědčí těsné většiny při soudním rozhodování (u Nejvyššího správního soudu i ve „vzorovém případu“ v Německu), stejně jako odlišnosti v názorech právníků, kteří se k věci vyjadřují v českých médiích. V jednom se ale zdá být téměř jasno: až na výjimky od všech zní, že i případné zrušení uzavírací klauzule může působit až pro příští volby, takže pro tentokrát už mají Piráti a Zelení v každém případě smůlu. Tenhle názor nesdílím a své argumenty bych rád zkusil otestovat v ohni zdejší diskuse.

Celý příspěvek

Marek Antoš: Okamurova ústavní stížnost o něco vážněji

Ústavní stížnost, kterou podal Tomio Okamura, si – možná dokonce záměrně – říká o vtipné či mírně bulvární reakce. Zaslouží si ale i vážnější zamyšlení, k čemuž se mezisváteční Jiné právo výborně hodí. Dovolím si vykopnout: nejde o ucelený komentář, ale spíš o pár prvních postřehů, budu se proto těšit na opravu či doplnění.

Celý příspěvek

Financování politických stran: kdo odskáče úspory?

Financování politických stran ze státního rozpočtu bylo svého času pro Ústavní soud poměrně silným tématem, na něž si – prostřednictvím derogačních nálezů – vyměňoval názory s parlamentem. „Druhý ÚS“ se od původní judikatury odklonil a zaujal zdrženlivější postoj, takže výměna ustala. Ministerstvo vnitra však nyní pod pláštíkem úspor ve státním rozpočtu chystá změny a pobouřené reakce malých stran naznačují, že deset let klidu může být brzy minulostí. Šetřit se musí, jak to ale udělat spravedlivě?

Některé přínosy hostování na Jiném právu jsou docela nečekané. Člověk se například může donutit k tomu, aby se podrobněji podíval na věci, o kterých má už roky nějaký obecný dojem, jen nikdy nenašel vhodný čas je prozkoumat podrobněji. Už dlouho každý rok kreslím studentům na tabuli křivku, která ukazuje vztah mezi velikostí strany a tím, kolik peněz na jeden získaný hlas dostává ze státního rozpočtu. Kreslím ji od oka, jasně ale ukazuje, jak nespravedlivý je ten systém k malým stranám: dostávají mnohem méně než velké strany. Teprve dnes jsem si ji zkusil nakreslit přesně: a hle, ono je to trochu jinak. Leč nepředbíhejme, k tomu se dostaneme…

Politické strany získávají ze státního rozpočtu stálé příspěvky zhruba ve výši půl miliardy ročně, k čemuž se ve volebních letech do Poslanecké sněmovny a do Evropského parlamentu přidávají příspěvky na úhradu volebních nákladů. Minule jsem slíbil, že tentokrát budu stručnější: místo dlouhého vysvětlování se tedy podívejte na graf, jak se příjmy politických stran vyvíjely v posledních 13 letech:

Graf začíná rokem 1998, protože jsem data převzal z webu ministerstva financí, kde starší nejsou k dispozici; právní úprava však v předchozích letech byla obdobná. Změny se začaly dít až v letech 2000 až 2002: dílem pod vlivem politiků (a tehdejší opoziční smlouvy), dílem pod již zmíněným vlivem Ústavního soudu. Jak je ale vidět, výsledkem tohoto parlamentně-soudního dialogu bylo podstatné navýšení příspěvků politickým stranám. Původní opozičně-smluvní idea totiž spočívala v tom, že se sníží ty formy příspěvků, které dostávají všechny strany, a naopak se zvýši ty, které svědčí velkým stranám. Když to Ústavní soud zatrhl, politici zareagovali po svém: zvýšili všechno. Maximum stálého příspěvku se tak zvedlo z 5 na 10 milionů, příspěvek na mandát poslance a senátora z 500 na 900 tisíc, příspěvek na úhradu volebních nákladů z 90 na 100 Kč. Hlavní požehnáním pro pokladny politických stran, což už s Ústavním soudem nesouviselo, se ovšem ukázal být vznik krajů, což umožnilo vyplácet dalších zhruba 180 milionů ročně za mandáty krajských zastupitelů. Sečteno a podtrženo: pravidelný roční přísun peněz se mezi rokem 2000 a 2001 téměř ztrojnásobil.

Roční čísla však mohou být mírně zkreslující: celkové příjmy totiž ovlivňují příspěvky za hlasy, které se vyplácejí jen ve volebních letech. Přehlednější je proto srovnání po celých volebních obdobích, které nabízí následující graf.

Hodnota peněz se s časem mění, do grafu jsem proto přidal červené sloupečky, které ukazují původní výši příspěvků z let 1998–2001, postupně navýšenou o inflaci. I po jejím započítání se však ukazuje, že si politické strany před deseti lety skutečně výrazně přilepšily, a i když jim inflace trochu ukusuje, stále jsou na tom podstatně lépe než kdysi. Snad se klasik nebude zlobit za tu překroucenou parafrázi, když řeknu, že zdroje pro úspory tu zjevně jsou.

Otázka ovšem je, kde by bylo nejvhodnější je provést; a k tomu si vezmu na pomoc ještě jeden graf, který ukazuje podíl jednotlivých kritérií na celkovém koláči státního financování.

Naprosto dominantní vliv na rozdělení peněz mají volby do Poslanecké sněmovny. Zhruba poloviční peníze se rozdělují za místa v krajských zastupitelstvech, jen pětkrát méně za mandáty v Senátu, zcela okrajové (i kvůli nízké účasti) jsou peníze za volby do Evropského parlamentu. Ústřední pozici voleb do Poslanecké sněmovny chápu, přeci jen jde o prvořadé volby, přesto je otázka, zda téměř třípětinový podíl už není moc. Peníze vycházející ze senátních voleb by si snad naopak zasloužily mírné posílení. Peníze za krajské mandáty mne vždycky trochu iritovaly, hlavně kvůli okolnostem jejich vzniku. Na druhou stranu však nelze přehlednout, že právě tudy se alespoň k malým penězům dostanou i menší a regionální politické strany, což přispívá otevřenosti politické soutěže. Příkladem jsou třeba karlovarští Doktoři, v moravských krajích KDU-ČSL, místy také SNK-ED a další malé strany. Pokud tedy někde škrtat, asi je rozumné si vybrat balík peněz za výsledky ve volbách do Poslanecké sněmovny.

Současné kroky tomu odpovídají. Už vloni se bez většího ohlasu snížil příspěvek za mandáty o 5 % z 900 na 855 tisíc, nyní prý (vycházím z neoficiální zprávy na Aktuálně.cz) ministerstvo vnitra hodlá pokračovat dalším snížením na 810 tisíc. To ovšem není vše: zároveň by se měla změnit konstrukce stálého ročního příspěvku, který dostávají všechny strany, jež ve volbách do sněmovny dosáhnou alespoň 3 % hlasů. Strany by tak měly přijít o 1,2 milionu ročně. Týká se to všech, velkých i malých, u těch malých je však pochopitelně dopad citelnější, protože jde třeba o 15 % celého jejich ročního příspěvku, zatímco u velkých stran jen o pár procent. Není divu, že křičí.

Změny je však třeba vnímat v celkovém kontextu. Nejlepší představu o tom, jak je rozdělování peněz mezi politické strany spravedlivé, si uděláme, když pro každou stranu sečteme všechny její příspěvky, které vycházejí z voleb do Poslanecké sněmovny, a vydělíme je počtem získaných hlasů.

Pokud se tenhle graf zdá trochu složitý, dívejte se nejprve jen na modré řádky: ty ukazují, kolik peněz by během čtyřletého volebního období jednotlivé strany získaly za každý obdržený hlas, kdyby se byl zákon neměnil. Jsou tam patrné dva zlomy: první je u tří procent, kde nastupuje stálý příspěvek. Strana zelených tuhle metu nepřekročila, takže dostala jen stovku za hlas, a tím to pro ni končí, zatímco Suverenita, Zemanovci a KDU-ČSL se vyšplhali ke 250 Kč. Druhý zlom nastává při překročení 5 % a vstupu do sněmovny: po započtení příspěvků za mandáty se částka za hlas zvedne zhruba na 320 Kč. Všimněte si, že úplně největším stranám vychází o něco méně než středním stranám typu KSČM: důvodem je větší „rozředění“ stálého příspěvku, který je u všech parlamentních stran shodný.

Červené řádky ukazují současný stav po loňské novele: snížení příspěvku za mandáty logicky dopadlo výhradně na parlamentní strany, zatímco pokladny menších stran zůstaly nedotčeny (červený a modrý řádek je u nich stejný). Žlutý řádek pak ukazuje, co by se dělo v případě, že by ministerstvo vnitra prosadilo svůj návrh. A čistě pro srovnání je jsem přidal i hnědý řádek, který odpovídá původnímu modelu před změnami v letech 2000 až 2002.

Pokud to nevidíte z grafu, přesvědčí vás tabulka: i po započítání loňské novely se zdá, že by současný návrh malým stranám ublížil o něco víc než velkým, přestože rozdíly nejsou obrovské:

Strana	Původní 2010	Návrh 2012	Změna v %
ČSSD	309 Kč	288 Kč	-7,0%
ODS	318 Kč	296 Kč	-7,1%
TOP09	315 Kč	292 Kč	-7,1%
KSČM	327 Kč	303 Kč	-7,4%
VV	322 Kč	298 Kč	-7,3%
KDU-ČSL	253 Kč	232 Kč	-8,3%
SPO Zemanovci	255 Kč	234 Kč	-8,3%
Suverenita	254 Kč	229 Kč	-9,8%
Strana zelených	100 Kč	100 Kč	0,0%

Kdyby chtělo ministerstvo vnitra přijít s neutrálnějším návrhem změn, který by všem sebral zhruba stejně, musel by se příspěvek na mandát snížit místo na 810 až někam k 790 tisícům Kč.

Ještě vám chci ale nabídnout jeden graf: je jím právě ta v úvodu zmíněná „křivka (ne)spravedlivého rozdělení peněz, kterou kreslívám na tabuli. Zde však v mírné modifikaci: přes sebe jsem nakreslil hned čtyři křivky, tak jak odpovídají jednotlivým variantám. Čím rovnější, tím spravedlivější: v hypotetickém případě, že by všechny strany dostaly za každý získaný hlas stejné peníze, bychom v grafu viděli vodorovnou úsečku.

Jaké z toho všeho plynou závěry? Každý by si měl udělat svoje vlastní: víc než ucelený text je tohle výkop k diskusi. Ale abych nějak začal, tady je pár postřehů, které si z těch pár hodin nad Excelem odnáším já:

1. Občas zaznívají názory, že jakékoliv snižování státních příspěvků politickým stranám je nerozumné, protože existenční obtíže je donutí hledat jiné, méně transparentní zdroje, a v důsledku na tom prodělá daňový poplatník. Tomu argumentu rozumím, přesto po srovnání se stavem před 12 lety soudím, že prostor pro úsporu tu je.
   
   
2. Křivka (ne)spravedlnosti pod někdejším tlakem Ústavního soudu poněkud narovnala, což prospělo především stranám mezi 3 a 5 procenty: finanční skok při vstupu do sněmovny se trochu snížil. Jakákoliv budoucí změna by se neměla snažit tento pokrok zvrátit: současný návrh ministerstva vnitra to – byť mírně – činí, a námitky malých stran jsou proto celkem oprávněné.
   
   
3. Největší finanční bariéra i nadále existuje kolem tří procent: Suverenita získala jen o polovinu víc hlasů než Strana zelených, od státu však během čtyř let volebního období na příspěvcích získá skoro čtyřikrát tolik peněz. Bez ohledu na děravou státní kasu by se s tím mělo něco dělat, jak už to ostatně naznačoval dávný nález Pl. ÚS 53/2000; zrušením převážné části státního financování politických stran ÚS podle svých slov „vytvořil prostor Parlamentu pro uplatnění celkově nového přístupu k financování politických stran státem tak, aby proporce mezi dotacemi dosažených pozic a dotacemi úspěchu ve volební soutěži se změnily výrazně ve prospěch ocenění počtu hlasů získaných ve volbách.“ Jak s tímhle prostorem Parlament naložil je celkem dobře známo: ještě téhož dne byl do druhého čtení vrácen návrh zákona o státním dluhopisovém programu na úhradu závazků plynoucích ze Smlouvy mezi vládou ČR, SR a SRN, aby do něj nazítří – za vzácného souladu všech politických stran – mohla být „přilepena“ staronová úprava. Třeba však někdy dojde i na ten celkově nový přístup.
   
   

A to je vše, přátelé. Původně jsem měl v úmyslu se s vámi ještě podělit o pár poznámek k věcnému záměru nového volebního zákoníku, jehož paragrafové znění se do konce roku chystá předložit ministerstvo vnitra. Měsíc však uběhl jako voda a víc už toho do konce října bohužel nestihnu, a tak se moje zdejší hostování uzavírá tímto spotem. Chci se proto s vámi rozloučit a poděkovat za vlídné přijetí, kterého se mi tu dostalo. V právu mne většinou baví spíš témata, která stojí na okraji obecného zájmu (jako jsou třeba volby), a navíc k nim často přistupuji metodami, kterým se právníci spíš vyhýbají (jako je třeba drobné množství matematiky). Proto není divu, že si o nich jen málokdo chce se mnou povídat. O to větší radost mi udělaly všechny reakce, které jsem tu ke svým příspěvkům dostal, ať už v diskusi nebo mailem, a těším se někdy na viděnou.

Celý příspěvek

Občané EU volí v obecních volbách. Ale jen teoreticky.

Volební právo je u nás sice tradičně spojeno pouze s občanstvím, od vstupu do Evropské unie však u nás mohou volit i občané jiných členských států, kteří zde mají bydliště. Kolik z nich však tohle své právo doopravdy využívá? A plní vůbec Česká republika všechny své závazky z evropského práva?

1. Volební účast občanů EU

O tom, jak jsem sbíral data, už bylo řečeno dost. Předtím, než budu v řečnění pokračovat, proto přišel čas si ukázat výsledky. A to myslím doslova; nejpřehledněji je totiž uvidíte na obrázku:

Data vycházejí z výzkumu provedeného na reprezentativním vzorku zhruba 5 % obcí. Celková čísla jsou proto jen odhadem, který vznikl extrapolací na celou populaci, a navíc odhadem předběžným, který budu ještě zpřesňovat na základě podrobnějších údajů o geografickém rozložení cizinců v ČR.

Plyne z nich několik dílčích závěrů:

1. Převážná část cizinců, kteří pobývají na našem území, pochází ze třetích zemí (nejčastěji Ukrajina, Vietnam a Rusko), a volební právo v obecních volbách proto nemají. 
2. Většina občanů EU, kteří u nás žijí, volit nemůže. Zákon totiž volební právo spojuje s trvalým pobytem, který se zpravidla uděluje až po pěti letech a mají ho jen zhruba dvě pětiny občanů EU, kteří u nás dlouhodobě pobývají. Zbylé tři pětiny jsou registrovány jen k přechodnému pobytu (= minimálně 3 měsíce) a volit nemohou.
3. K tomu, aby se občan EU voleb skutečně mohl zúčastnit, je nutné, aby se ještě před volbami včas zaregistroval do dodatku stálého seznamu. Z oprávněných občanů EU tak ovšem učinila pouhá tři procenta. V porovnání s dostupnými údaji z jiných států EU jde o výrazně podprůměrné číslo; např. podle zprávy Evropské komise z roku 2002, tedy ještě před vstupem „nových“ členských států, byla průměrná míra registrace voličů ve státech, které ji vyžadovaly, 26,7 %. Výsledek v České republice je tedy přibližně 10krát horší.
4. U těch občanů EU, kteří už překonají základní bariéru a do dodatků se zaregistrují, by bylo možné předpokládat všeobecně větší zájem o politickou participaci než u průměrného voliče (občana ČR). Přesto je podíl těch, kteří ve volbách kandidují, ve srovnání s celkovou populací podstatně menší (asi dvaapůlkrát), a nižší je i pravděpodobnost, že ve volbách uspějí (zhruba poloviční). Jiné srovnání: jeden kandidát připadá na každých 2 900 občanů EU s volebním právem, zatímco průměrný poměr v ČR je jen 1:40 (cca 72krát častěji).

Sečteno a podtrženo: občané EU sice teoreticky mohou volit i být voleni, ve skutečnosti to ale skoro nikdo nedělá. K tomu, abychom tenhle stav mohli nějak uspokojivě vysvětlit, bychom se jich museli zeptat. Do doby, než někdo takový průzkum udělá, se můžeme jen domýšlet. Dovedu si například představit argumentaci, že jde o projev nezájmu této skupiny obyvatel o věci veřejné, a proto nemá smysl jej nijak řešit, stejně jako právě opačnou argumentaci, že jde o výsledek bariér a nedostatečného zájmu ze strany státu. Na rozřešení takového sporu si netroufám, chtěl bych ale upozornit na pár problémů v právní úpravě, které k nízkému zapojení cizinců po mém soudu výrazně přispívají.

2. Podmínka trvalého pobytu
 
Jak už jsem se zmínil, podmínkou pro volební právo do zastupitelstva je trvalý pobyt v dané obci. Zákon ji zakotvuje obecně a nerozlišuje mezi občany a cizinci; zdánlivě tedy panuje rovnost. Zdání ale klame: trvalý pobyt totiž neznamená u všech lidí totéž.
 
V případě občanů ČR je trvalý pobyt upraven zákonem č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, a má i podle judikatury Ústavního soudu v podstatě jen evidenční charakter. Přihlášení k trvalému pobytu tak pro občana znamená jen jednoduchý administrativní úkon. To platí, i když předtím strávil řadu let v cizině, případně se tam narodil a do ČR se stěhuje vůbec poprvé. Naproti tomu v případě cizinců je trvalý pobyt upraven v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a jde o výrazně odlišný institut. Povolení k trvalému pobytu může občan Evropské unie získat v zásadě až po pěti letech nepřetržitého přechodného pobytu na území České republiky, pokud splní i další podmínky (srov. § 87g).
 
Pokud tedy volební zákon v případě občanů ČR i EU shodně hovoří o trvalém pobytu, neznamená to rovnost, ale naopak přímou diskriminaci, která je podle evropského práva nepřípustná. Fakticky to znamená, že občan EU může získat volební právo až po pěti letech života v ČR. Směrnice přitom výslovně vyžaduje, aby případná podmínka minimální doby, po kterou musí mít volič na území státu bydliště, byla stanovena shodně pro jeho státní příslušníky i ostatní voliče, a u evropských voličů navíc se navíc do této lhůty musí započítávat i doba, po kterou měli bydliště v jiných členských státech (čl. 4/1). Výjimku má pouze Lucembursko, u něhož by podíl evropských voličů přesahoval 20 %. Ani tam však nesmí požadovaný pobyt přesáhnout jedno volební období, což by v našem případě znamenalo 4 roky: i kdyby se podíl evropských občanů v ČR razantně zvýšil ze stávajícího 1,5 % až nad 20 %, pořád by náš přístup byl v rozporu se směrnicí.

3. Podmínka registrace do dodatku seznamu voličů
 
Pochybnosti mám také o tom, že se evropští voliči musí zvlášť zapisovat do dodatku ke stálému seznamu, zatímco český občan je v seznamu zapsán automaticky. Nutnost jít na úřad v předstihu před samotným dnem voleb je bezpochyby odrazující. O tom, že taková administrativní bariéra má na volební účast negativní vliv, ostatně existují i přesvědčivé důkazy z USA, kde je podobný systém rozšířen. Ve státech, kde voličům umožnili registraci v den voleb přímo ve volební místnosti, se volební účast citelně zvýšila. Jde navíc o překážku vytvořenou uměle: komplikuje život evropským voličům, ale stejně tak komplikuje činnost i úřadům. Jakmile se totiž volič jednou do dodatku nechá zapsat, musí v něm zůstat, a to i v případě, že se přestěhuje do nějaké jiné obce. Při každé změně adresy si proto úřady musí tuhle informaci zvlášť předat. Ministerstvo vnitra to v roce 2006 řešilo následující metodikou: „Pokud obecní úřad (…) zjistí, že cizinec, kterého má zapsaného v dodatku, již nemá trvalý pobyt v jeho obci, vyškrtne tohoto voliče ze svého dodatku a sdělí tuto skutečnost Ministerstvu vnitra spolu se všemi údaji, které měl u daného voliče – cizince – uvedeny v dodatku. Ministerstvo vnitra následně (…) zjistí, ve které obci je tento volič nově přihlášen k trvalému pobytu. V návaznosti na toto zjištění oznámí Ministerstvo vnitra obci, kde je dotyčný volič – cizinec – nově přihlášen k trvalému pobytu, že se jedná o státního občana jiného státu, který má právo volit do zastupitelstev obcí, a že vzhledem k tomu, že již jednou žádal o zápis do dodatku u jiné obce, ze které se odstěhoval, musí být zapsán do dodatku v obci svého nového trvalého pobytu. O této skutečnosti bude Ministerstvo vnitra informovat i příslušný krajský úřad, aby ten měl možnost případně zkontrolovat, zda byly změny v dodatku provedeny.“ Podle metodiky se tento postup měl používat do doby, než bude přijata nová právní úprava, která by problém řešila elegantněji; nevím, zda k tomu došlo, ale nepodařilo se mi ji dohledat.
 
Vzhledem k tomu, že tahle podmínka vytváří komplikace pro obě strany, těžko pro ni hledat jiné vysvětlení než že jde o záměrně vytvořenou bariéru volební účasti občanů EU. Před několika lety jsem v jedné práci tvrdil, že jde o rozpor s evropským právem. Několik lidí, kteří mu rozumí podstatně lépe než já, mi od té doby vysvětlovalo, že nemám pravdu a že příslušná směrnice takový postup umožňuje. Cítím potřebu to zmínit, protože je možné že se doopravdy mýlím; přesto si svůj názor nechávám. Ke všem dříve vyřčeným argumentům jsem navíc našel ještě jeden. Podle čl. 7/2 směrnice evropský volič „pro zápis do seznamu voličů musí (…) předložit stejné doklady jako volič, který je příslušníkem daného členského státu“. Seznam voličů je přitom ve směrnici definován jako „úřední rejstřík všech osob, které mají právo volit v určitém základním územním samosprávném celku nebo v jednom z jeho obvodů, sestavený a aktualizovaný příslušným orgánem podle volebních předpisů (…)“ (čl. 2/1/e). Tímto „seznamem voličů“ dle směrnice tak podle mého názoru není stálý seznam voličů či jeho dodatek, jak je upraven v § 28/1 ZVO, protože nesplňuje definiční znak všech osob s právem volit. Za skutečný seznam voličů považuji až výpisy ze seznamu, které obsahují soupis voličů oprávněných volit ve volebním okrsku. Obecní úřad ho uzavře dva dny před volbami a předá okrskovým volebním komisím, jež však do něj mohou dopisovat další voliče i během voleb. Podmínka shodného zacházení, jež vyžaduje čl. 7/2 směrnice, se tak týká i jejího postupu: a pokud do výpisu dopíše voliče s občankou, měla by dopsat i voliče s průkazem o povolení pobytu.

4. Zákaz členství v politických stranách
 
O tomhle problému už dávno na Jiném právu psal Vojtěch Šimíček, takže nechci dlouho zdržovat, zmínit ho ale musím. Údaj o tom, že občané EU prakticky vůbec nevyužívají pasivního volebního práva, myslím může dost úzce souviset s tím, že se nemohou být členy politických stran. Je pravda, že ve volbách do zastupitelstev mohou kandidovat i nezávislí kandidáti a jejich sdružení, jejich postavení je však podstatně horší. Sdružení nezávislých kandidátů potřebuje petici s podpisy alespoň 7 % obyvatel (což je ve větších městech nereálné), nezávislý kandidát zas ve větším městě nemá ani teoretickou (matematickou) šanci na zvolení kvůli konstrukci volebního systému. Politické strany sice mohou na listinu zařadit kohokoliv, tedy i nestraníka. Pokud se však někdo nemůže účastnit činnosti politické strany, pravděpodobnost, že si jej zařadí na kandidátku, se snižuje; jde tedy o nepřímou diskriminaci. Fakt, že míra využívání pasivního volebního práva je u nich 42krát menší než u občanů ČR, by tomu mohl nasvědčovat.
 
Evropské právo neobsahuje žádnou výslovnou úpravu, která by se věnovala členství občanů EU v politických stranách, nelze proto tvrdit, že by šlo o jednoznačný rozpor. Česká republika není ojedinělá, ve státech EU se lze setkat s rozličnými přístupy: některé občanům EU členství v politických stranách umožňují bez dalšího, jiné uplatňují zvláštní podmínky, jiné mají úpravu shodnout s ČR. V literatuře se však zhusta vyskytují názory, podle něhož taková úprava brání efektivnímu výkonu volebního práva občanů EU, a proto by ji v případě sporu Soudní dvůr měl v souladu se svou doktrínou označit za evropsky nekonformní.
 
Problému se navíc dotýká i evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Čl. 11 dává každému právo sdružovat se, což se zahrnuje i právo sdružovat se v politických stranách. Čl. 16 sice dodává, že „nic v článcích 11 (…) nemůže být považováno za bránící Vysokým smluvním stranám uvalit omezení na politickou činnost cizinců“, v kontextu Evropské unie však věc není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. V roce 1995 ESLP řešil dopady čl. 16 v případu Piermont v. Francie, kde šlo o omezení svobody shromažďování ve vztahu k občance Spolkové republiky Německo (a člence Evropského parlamentu) na území, spadající pod suverenitu Francie. Vzhledem k tomu, že stížnost směřovala proti jednání, které nastalo v roce 1986, soud neakceptoval argumentaci evropským občanstvím (které v tehdejší době ještě neexistovalo). Přesto aplikaci čl. 16 vyloučil s odůvodněním, že stěžovatelka je občankou členského státu Evropské unie, a k tomu navíc členkou Evropského parlamentu, a konstatoval porušení Úmluvy. Argumentace členstvím v Evropském parlamentu znemožňuje, abychom tento případ bez dalšího vztáhli na všechny evropské občany. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že se evropská integrace od roku 1986 výrazně prohloubila. Vzhledem k pojetí Úmluvy jako živoucího dokumentu, který odráží vývoj v oblasti lidských práv, se proto pochybnosti o aplikaci čl. 16 na občany EU podstatně zvyšují.

5. Závěr
 
Tenhle spot vznikl v podstatě metodou zkracování. Vzal jsem zkrátka do ruky příspěvek, který jsem k tomuto tématu nedávno přednesl na konferenci o lidských právech na naší fakultě, a škrtal jsem tak dlouho, až se mi zdálo, že s trochou snahy se takový flák textu dá přečíst i na webu. Přesto ještě přidám jednoduché závěry pro čtenáře, kteří to v polovině vzdali (a nadšence dychtivé původního znění naopak odkážu na svůj e-mail):

1. Zhruba třem pětinám občanů EU s bydlištěm v České republice, kteří zde nemají trvalý pobyt, volební zákon odpírá výkon volebního práva do zastupitelstev obcí, což je v přímém rozporu s evropským právem. Vhodným řešením by byla novelizace volebního zákona, není však nezbytná; řešením by mohl být také eurokonformní pojmu „trvalý pobyt“, který lze ve vztahu k občanům EU vyložit jako „registrované místo pobytu“ na území ČR.
2. Z těch občanů EU, kterým zákon volit do zastupitelstev obcí umožňuje, své právo vykonávají jen zhruba 3 procenta, což je řádově méně než kolik činí evropský průměr. Metodami použitými v tomto příspěvku nelze jednoznačně určit, co je důvodem této odlišnosti; je však jednoznačné, že postup volebních orgánů působí jako překážka. Řešením by byl opět eurokonformní výklad volebního zákona, který by umožnil hlasovat i občanům EU, kteří v den voleb přímo ve volební místnosti požádají o dopsání do výpisu ze seznamu voličů.
3. Jen zcela mizivé množství občanů EU se uchází o zvolení do zastupitelstva. Ani zde nelze učinit jednoznačný závěr o důvodech, ale také zde vytváří právní úprava určité překážky. I v tomto případě se přikláním k názoru, že by sice bylo vhodné provést novelizaci, problém však lze překlenout eurokonformním výkladem zákona o politických stranách („občan“ znamená i „občan EU“).

A slibuji: příště už jen stručně a o něčem jiném.
Celý příspěvek

Mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací

Když právník řekne málo, může to znamenat různé věci: někdy 5 (tisíc korun), podruhé 15 (gramů marihuany). Co si ale představit, když se řekne mimořádně rozsáhlé?

Na své vyprávění o sbírání informací jsem chtěl původně navázat tím, že vás seznámím s výsledky. Bylo by to logické, po vašich příznivých ohlasech v diskusi jsem ale usoudil, že i cesta je někdy cíl. A tak vás budu ještě chvíli napínat a místo evropským voličům se budu věnovat českým úředníkům.

Minule jsem psal hlavně o tom, zda jsou obecní a městské úřady po technické stránce schopné používat datové schránky k poskytování informací. Je tu však ještě jiný problém: co když schopné jsou, ale zkrátka nechtějí? Že by mne někde úplně odmítli, s tím jsem se nesetkal, ostatně nechtěl jsem nic výbušného. Ve čtyřech případech (1 %) však žádali, abych nejprve slíbil, že za poskytnuté informace zaplatím, případně to rovnou udělal, a teprve poté že mi informace pošlou.

Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v § 17/1 říká: „Povinné subjekty jsou v souvislosti s poskytováním informací oprávněny žádat úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli. Povinný subjekt může vyžádat i úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací.“ Možnosti vyplývající v první větě se na můj případ zjevně nedaly použít: kopie dokumentů jsem nechtěl a za doručování do datových schránek odesílatel nic neplatí. Použít by tedy bylo možné jen druhou větu a naúčtovat mi mimořádně rozsáhlé vyhledání informací; povinný subjekt ji však musí předem vyčíslit a oznámit, na základě jakých skutečností tak učinil.

Když mne na nutnost úhrady upozornili poprvé a podruhé, napsal jsem jim zpátky slušný dopis, kde jsem tyhle okolnosti vysvětlil, a záhy poté jsem požadované informace – bezplatně – obdržel. Už to by to skoro vypadalo na happy-end; jenže pak jsem se začal ptát městských částí v Praze.

Napřed se ozvala jedna z menších MČ (zhruba 2 tisíce obyvatel): informace pro mne shromáždili, ale mám jim zaplatit 50 Kč za načatou půlhodinu, pak mi je pošlou. Místo peněz jsem opět poslal připravený slušný dopis argumentující zákonem, ale tentokrát nezabral. Úřad MČ mi odpověděl, že při vyřizování každé žádosti postupuje nejen podle zákona, „ale je současně vázán dalším vnitřním předpisem, a to Opatřením tajemnice č. XX/2009, kde je stanoven přesný postup při vyřizování žádostí o informace včetně sazebníku úhrad, který byl i ve vašem případě dodržen.“  Napřed jsem se zaradoval, jak pěkný materiál do seminářů ústavního práva jsem právě získal, ale pak mi nezbylo, než sednout a sepsat stížnost na magistrát. Ten mi vyhověl: vyhledání informací v délce 30 minut nelze považovat za mimořádně rozsáhlé, a proto nelze úhradu žádat. Tohle tedy dopadlo dobře, vzápětí dorazily i informace.

Ozvala se ale i jedna z větších MČ (kolem 60 tisíc obyvatel), která na to šla chytřeji: práci odhadli na 2 hodiny a zdůvodnili tím, že „materiály vzešlé z voleb do zastupitelstev obcí konaných ve dnech 15. a 16. 10. 2010 jsou již archivovány a uloženy v prostorách archivu úřadu městské části. Zpracování požadované informace proto vyžaduje šetření v archivu, kde je nutné podklady vyhledat a po jejich zapůjčení opět vyhledávat přímo v jednotlivých složkách“. Můj dopis nezabral ani zde, podal jsem proto opět stížnost magistrátu, tentokrát se dvěma argumenty. Zaprvé, 346 měst a obcí, dále všechny brněnské a 55 z 57 pražských městských částí mi informace poskytlo bezplatně, z čehož usuzuji, že nejde o data, jejichž vyhledání  by na běžném úřadě znamenalo práci v rozsahu dvou hodin. A zadruhé, i kdyby to tak bylo, dvě hodiny pořád nepředstavují mimořádně rozsáhlé vyhledávání dle zákona.

Tentokrát však kosa narazila na kámen a magistrát původní rozhodnutí MČ potvrdil. První argument vyvrátil s tím, že každý úřad je jiný, takže co někde trvá chvilku, jinde může být náročnější. Navíc se úřady mohly i v případě větší pracnosti rozhodnout, že mi náklady účtovat nebudou, z čehož ale neplyne žádný závazek pro ostatní. Argumentovat srovnáním tedy nelze. (Připouštím, že něco na tom je, přestože statistika je mocná čarodějka a velká čísla jsou velká čísla.) Neuspěl ani druhý argument: magistrát konstatoval, že bližší vymezení pojmu „mimořádně rozsáhlé“ neexistuje, vodítko neposkytuje ani judikatura, musel si jej proto vyložit sám. K tomu účelu využil instrukci Ministerstva spravedlnosti z 14. 7. 2011 (dohledat lze na této stránce Nejvyššího soudu dole). Jde o interní předpis, podle něhož mají postupovat například soudy, pokud jsou samy žádány o poskytnutí informací. V § 5/2 je řečeno, že vyhledání informací trvající celkově méně než 1 hodinu nelze považovat za mimořádně rozsáhlé, tedy a contrario od hodiny výš už to mimořádně rozsáhlé je.

Připouštím, že se mohu mýlit, ale přinejmenším při použití jazykového výkladu jsem si pod „mimořádně rozsáhlým“ představoval spíš pět úředníků, kteří dva dny prolézají úřad od sklepa až po půdu, než hodinovou práci. Upřímně řečeno, pokud budeme poctivě měřit čas, do hodiny se nevejde skoro nic: je třeba žádost přečíst, pochopit její smysl, dohledat informace, napsat dopis žadateli atd. Pak by to ustanovení zákona vlastně nemělo vůbec žádný účinek: úhradu by bylo možné chtít za cokoliv. 

Abych se mohl opřít i o něco dalšího, zkusil jsem dohledat, kde se vůbec tohle ustanovení v zákoně vzalo a co o něm říká důvodová zpráva. A výsledek se dostavil: zavedla ho novela č. 61/2006 Sb. a důvodová zpráva o něm – tradičně – neříká nic, protože šlo o pozměňovací návrh. Okolnosti jsou ale výmluvné. Původní úprava úhrady nákladů z roku 1999 se zneužívala: například prý úřady občas chtěly nejen úhradu variabilních nákladů, ale i příspěvek na fixní náklady, jako např. na cenu informačního systému, který si úřad před časem pořídil a teď ho využije i při vyřízení žádosti. Vláda proto navrhla novelu s tím, že detaily následně upraví v nařízení vlády. Ve sněmovně se však věci chopil výbor pro vědu, vzdělávání atd. a možnost chtít peníze za vyhledávání informací navrhl vypustit úplně. Teprve poté následoval návrh poslance Čady, který navrhl doplnění do současného znění. Ve stenozáznamu je toto zdůvodnění: „Úhradu za vyhledání informací umožnit úřadům jen v případě poskytování rozsáhlých souborů požadovaných informací. Podmínka mimořádně rozsáhlého vyhledání informací by odstranila nejkřiklavější případy zneužívání práce úřadů ze strany žadatele, v některých případech dokonce vedoucí k nadměrnému zatížení příslušného úřadu.“  Ve třetím čtení pak oba návrhy prošly: obecná možnost požadovat úhradu tedy vypadla, nová věta pro mimořádné případy však přibyla.

Myslím si, že jazykový, teleologický i historický výklad zákona stojí na mojí straně a úřady pravdu nemají; tímto celoživotním univerzálním přesvědčením však trpí většina právníků, zpravidla už od prvního semestru studia, takže tomu nepřikládám velkou váhu.:-) Je ale pro mne docela poučné, jak může původní záměr zákonodárce v rozhodovací praxi zmutovat. Celé mne to navíc vede i k dalším otázkám, které už míří jinam. I kdybych – třeba soudní cestou – úřad přesvědčil, že dvě hodiny není mimořádně rozsáhlé vyhledávání, nepovede to jen k tomu, že příště stejnou práci ocení na pět nebo deset? Ostatně neudělá přesně tohle i ta prvně zmíněná místní část, která by bývala u magistrátu snadno uspěla, kdyby po mně nechtěla jen padesát korun, ale rovnou stovku? A má vůbec žadatel o informaci šanci nějak reálně zhodnotit, kolik práce s jeho žádostí bude úřad mít, a reálnou možnost jeho ocenění zpochybnit? Zvlášť když ani v mém velmi specifickém případě, kdy jsem se několika set úřadů ptal na úplně to samé, nelze zkušenost z jednoho úřadu přenést na jiný. A ad absurdum: i kdyby objektivně náklady existovaly, ale mohl za ně třeba vnitřní chaos na konkrétním úřadě, špatná organizace práce nebo archiv umístěný na druhé straně republiky, lze to přičítat k tíži žadatele? 

Těžko říci. Ty čtyři stovky jsem nezaplatil a přemýšlím, co dál. Možná má magistrát pravdu, že nám tu ještě chybí judikatura.

Celý příspěvek

Jak jsem se stal kverulantem

Jan Vučka své hostování minulý měsíc začínal vyprávěním, jak se stal právníkem. Nechal jsem se inspirovat a také začnu malým vyznáním. Hlavní roli v mém příběhu ale hrají datové schránky, svobodný přístup k informacím a zhruba 450 úřadů po celé republice.

Na počátku mého přerodu v kverulanta byl, jak už se to tak někdy stane, bohulibý úmysl. Každý ví, že od vstupu do Evropské unie u nás v komunálních volbách mohou volit a kandidovat nejen občané ČR, ale také občané EU s trvalým pobytem. Jestli však své právo doopravdy využívají, o tom se ví málo. Problém je v tom, že tyhle informace jsou roztroušené po jednotlivých obecních úřadech, které vedou dodatek ke stálému seznamu voličů, kam se občané EU na svou žádost zapisují. Je samozřejmě možné se jich zeptat; pokud se ale nenecháte odradit tím, že jich je napříč republikou celkem šest tisíc dvě stě padesát jedna.

Nevím, co přesně mne k tomu dovedlo, ale letos na jaře jsem takovou touhou zahořel. Přesněji řečeno, už nějakou dobu se mi zdálo, že si náš stát vykládá své evropské závazky v oblasti voleb poněkud svérázně a vůči evropským voličům nevstřícně, či rovnou diskriminačně. Proto mne zajímalo, jestli tomu odpovídá nízká míra jejich aktivní i pasivní účasti ve volbách. (Teď už vím, že ano, ale o tom jindy.) Přemýšlel jsem, jak by se to dalo udělat, a nakonec jsem si pozval tři pomocníky: statistiku, zákon o svobodném přístupu k informacím a datové schránky. První pomocník dokázal šest tisíc obcí zredukovat na vzorek o velikosti zhruba 350 kusů (plus necelých 90 městských částí v Praze a Brně). S druhým pomocníkem jsem napsal zdvořile zformulovanou žádost o informace, nezapomínaje tam uvést svého zaměstnavatele, účel zkoumání a pochopitelně ani žádný ze svých akademických titulů, v naději, že to pomůže k získání odpovědi. (Asi pomohlo.) A konečně prostřednictvím třetího pomocníka jsem ji pak za jedné bezesné noci během čtyř hodin rozeslal. Abych dosáhl reprezentativního vzorku, musel jsem při výběru respektovat rozložení dle velikosti: na jedné straně jsem tedy oslovil všech 14 krajských měst, ale na straně druhé také zhruba 150 obcí s méně než 400 obyvateli. Úplně nejmenší oslovené obce měly kolem 50 obyvatel, a už když jsem jim psal, představoval jsem si neuvolněného starostu, zavaleného prací, jak vytahuje z datové schránky moji žádost a vzdychá, co si to zas někdo v Praze vymýšlí za blbosti. Mimochodem: asi celkem oprávněně. Věda je ale věda.

První odpověď dorazila nazítří hned v sedm ráno, a pak další a další. Jak postupně přibývaly, začalo mi docházet, že mám vlastně příležitost dozvědět se mnohem víc, než jsem původně chtěl. Pod rukama mi začal vznikat zajímavý obrázek, jak si úřady dokážou poradit s datovými schránkami a přístupem k informacím. A právě v tom okamžiku jsem se rozhodl, že na svých žádostech budu trvat, byť by šlo o sebemenší obec, a využiji k tomu všech procesních prostředků, které mám k dispozici. Stal jsem se kverulantem.

Zhruba o čtyři měsíce a dvě stě stížností později vám nyní mohu předat pár postřehů, které jsem nasbíral:

1. Některé obecní úřady své datové schránky vůbec nevybírají, je jich ale takových méně, než bychom možná čekali.

Datová zpráva, kterou zasíláte orgánu veřejné moci, se považuje za doručenou už okamžikem odeslání. Systém však umí ukázat, kdy byla doopravdy přečtena, resp. kdy někdo otevřel schránku, ve které je. U drtivé většiny obcí (77 %) tento okamžik nastal do 24 hodin od odeslání zprávy, což svědčí o řádném vybírání. Přesně po deseti dnech systém bohužel označí zprávu jako přečtenou i v případě, že tomu tak ve skutečnosti nebylo (odpovídá to okamžiku právní fikce doručení při doručování soukromým osobám), dál proto nelze její osud sledovat. Tato situace nastala u 9 obcí (zhruba 3 %). Některé z nich si však zprávu nakonec přečetly, byť později, ve třech případech mám však důvod si myslet, že k tomu nedošlo nikdy.

2. Není podpis jako podpis

V jednom případě jsem se setkal se zajímavým požadavkem, abych svou žádost podepsal elektronickým podpisem. V tomto ohledu připouštím, že moje znalosti nejsou úplně pevné, ale žiju v přesvědčení, že datové zprávy podepsány jsou; o tom jsem však raději dohadovat nechtěl. Místo toho jsem jako argument použil § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., podle něhož má úkon učiněný prostřednictvím datové schránky stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný. Ani s tímto – nejprve neformálně učiněným – vysvětlením jsem nejdříve nepochodil, nakonec jsem však informace obdržel, když jsem stejné argumenty vtělil do formální stížnosti.

3. Datové schránky jsou fajn, ale doporučený dopis je doporučený dopis.

Pokud to umožňuje povaha dokumentu a fyzická osoba má zřízenou datovou schránku, má jej orgán veřejné moci doručovat jejím prostřednictvím (§ 17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů). Odpovědi, které jsem na svoji žádost dostával, tuto podmínku zjevně splňovaly, přesto mi je řada úřadů zaslala klasickou poštou. Předpokládal jsem, že se to stane, ale překvapila mne nejen četnost (celkem 29 případů, tj. přes 8 %), ale ještě víc také skladba těchto případů. Nebyl to totiž jen problém malých obcí, kde se dají předpokládat nějaké problémy s počítačovým vybavením a jeho údržbou (někteří starostové se mi přímo v dopise omluvili, že jim nefunguje počítač). Nadprůměrný výskyt tohoto způsobu odpovědi jsem totiž zaznamenal u úřadů městských částí v Praze (11 %), včetně jednoho velkého stotisícového obvodu, kde bych očekával určitou úroveň technického vybavení i proškolení úředníků. Také v jednom krajském a v jednom okresním městě, odkud mi informace poslali až po urgenci, v přiložené omluvě přiznali, že se jim to napoprvé nepovedlo právě kvůli datovým schránkám.

4. Pokud vám neodpoví ve lhůtě, nejspíš už neodpoví vůbec.

Na vyřízení žádosti má úřad 15 dnů; do této lhůty se vešlo 61 % oslovených úřadů. Pokud není lhůta dodržena, je možné si stěžovat: než jsem tak učinil, dal jsem napřed sobě i druhé straně 12 dnů jako oddychový čas. Během této doby přišlo dalších 6 % odpovědí, což ale není moc: jinými slovy, pokud vám neodpoví ve lhůtě, je třeba si stěžovat, jinak vám nejspíš neodpoví vůbec. Po obdržení stížnosti má povinný subjekt 7 dnů na to, aby buď sám informaci poskytl, nebo rozhodl o odmítnutí, anebo stížnost předal k rozhodnutí nadřízenému orgánu. Během této doby mi odpovědělo dalších 28 % úřadů, které moji stížnost vyhodnotily jako urgenci (a potvrzení, že to myslím vážně :-), a dalších 5 % něco po lhůtě. Zcela nedobytné nakonec zůstaly jen tři obce.

5. Když nadřízený orgán nerozhodne o stížnosti, je třeba si... stěžovat.

U zmíněných tří obcí vznikl zajímavý problém. Stížnost na jejich postup se nadřízenému orgánu podává jejich prostřednictvím. Ten o ní má rozhodnout do 15 dnů od okamžiku, kdy je mu postoupena; jenže co když mu ji nikdy nepošlou? Například proto, že o ní nevědí, protože se vůbec nepodívali do datové schránky… Při pečlivém čtení zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, doplněném o neméně pečlivé čtení správního řádu, vás asi napadne několik možností, jak to řešit. Mně se jako nosné zdály dvě: buď si stěžovat na nečinnost krajského úřadu u ministerstva vnitra, nebo rovnou podat správní žalobu. Nakonec jsem ale zkusil třetí cestu, byť to zřejmě nebyl zcela odpovídající procesní postup: poslal jsem těm třem krajským úřadům obecnou stížnost podle § 175 správního řádu. Zdálo se mi totiž velmi pravděpodobné, že chyba ve skutečnosti nenastala u nich, takže je hloupost si na ně stěžovat, a místo toho bude praktičtější jim dát šanci, aby problém vyřešily v rámci své působnosti. Ve dvou ze tří případů už k tomu skutečně došlo a odpovědi jsem nakonec dostal (v jednom případě zase poštou), u třetího zatím čekám na rozuzlení.

6. 90 dnů pro programátora není totéž jako 90 dnů pro právníka

7 776 000. Sekund. Právě tolik představuje 90 dnů pro programátora. Právník to má složitější: potřebuje vědět, v jakých jednotkách je lhůta určena, který předpis ji upravuje, na jaký den připadá konec, někdy dokonce bude muset zalistovat i judikaturou Ústavního soudu – a to všechno jen proto, aby nakonec řekl, že 90 dnů je někdy skutečně 90 dnů, jindy však také 91 či 92, čímž ovšem není dotčena možnost, že to může být i jinak. Pak se divme, že nám lidé nerozumí.

Ostatně i já jsem se setkal s určitým nepochopením, když jsem se tuhle věc snažil vysvětlit ministerstvu vnitra. Ale od začátku. Pokud nepatříte k vyvoleným, kteří si u České pošty zaplatí datový trezor, vydrží vám zprávy v datové schránce jen 90 dnů od jejich doručení. Platit se mi nechtělo, ale naštěstí našel jsem dobrý způsob, jak zprávy uchovat i tak: nainstaloval jsem si aplikaci dsgui od CZ.NICu, která se k datovým schránkám umí chovat na způsob e-mailového klienta, zprávy umí archivovat lokálně atd. Vřele doporučuji, tenhle program mi neuvěřitelně ulehčil práci, nemluvě o tom, že existuje i verze pro iPhone. Celé to fungovalo velmi dobře, než jsem jednou zálohování ponechal doslova na poslední chvíli, tedy na 90. den. Po dobrém obědě jsem se přihlásil do schránky – a málem mi zaskočilo: několik desítek zpráv bylo fuč! Okamžitě jsem zavolal na infolinku, ale tam mi vysvětlili, že chyba je na mojí straně. Před 90 dny jsem se totiž do schránky přihlásil už dopoledne, takže 90 dnů uplynulo také dopoledne, ovšem teď je odpoledne a já mám smůlu.

S takovým potupným koncem jsem se nechtěl smířit, a tak jsem obratem sepsal stížnost, opřenou o § 40 odst. 1 písm. a) správního řádu, podle něhož se do běhu lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty; to neplatí pouze tehdy, pokud je lhůta stanovena podle hodin. Devadesátidenní lhůta tedy musí končit až o půlnoci, jinak měli do vyhlášky napsat 2 160 hodin.

Pokud teď honem běžíte zkontrolovat své zprávy, klidně se zas usaďte: dopadlo to dobře. Bohužel až pro příště. Z ministerstva mi totiž napsali, že na něco takového si za celé dva roky, co datové schránky fungují, nikdy nikdo nestěžoval, ani to nezpochybnil a nenapadl. Na základě mojí stížnosti si však vyžádali odborné stanovisko ke správnímu řádu a překvapivě se ukázalo, že se s mým názorem shoduje. Provedli proto změnu nastavení a napříště už to bude fungovat správně; mým zprávám však pomoci není, neb už zcela nenávratně zahučely do digitálního propadliště dějin. Ministerstvo mi nicméně děkuje za zájem o informační systém datových schránek a invenci, kterou jsem jako uživatel projevil.

Co naplat: alespoň se tu teď můžu pochlubit, že moje malé lajdáctví někomu jinému třeba pomůže.

***

Nevím jak vy, ale já si z toho všeho nakonec odnesl pocit, že v průměru to úřady docela zvládly, a zvlášť v případě těch nejmenších obcí dokonce cítím určitý respekt. A tak vám odcituju, co mi napsal starosta jedné z nich:

„Doufám, že jsem se nedopustil velkého přestupku, protože Vám dotazník odesílám poštou. Popravdě jsem měl snahu jej odeslat DS, ale bohužel se nám to nedaří tak, jak bychom chtěli a potřebovali. Na takovéto obci jako je ta naše jsme v tomto směru více méně samouci a popravdě řečeno některé vymoženosti jsou v obci, kde tyto funkce děláme ve svém volnu, až skoro na obtíž. Např. nyní jsme měli obrovský problém se systémem CZECH-POINT, kdy nám museli odvézt náš počítač (jediný) a na místě (Pošta) toto instalovat. Já vím, že tyto problémy malých obcí se svojí samosprávou Vás asi netíží, ale možná by taky stály za nějakou studii, která by pak mohla pomoci. Ještě jednou se tedy omlouvám a dotazník zasílám touto cestou.“

I kverulant-potížista občas může dostat smířlivou náladu a nabýt dojmu, že věci jsou někdy složitější, než se jeví z vyhřáté fakultní pracovny. Nebudu ten hezký závěr kazit a na tomto místě skončím; hned příště vám ale povím o dalších zlořádech a nepravostech, na které jsem při svém kverulování narazil. Celý příspěvek

Střídání stráží...

...tedy hostů Jiného práva. Za všechny stále přispěvatele, ale myslím i čtenáře, se loučím s Janem Vučkou (a doufám, že se na stránky JP vrátí třeba jako Občasný blogger).

Současně tady mezi námi srdečně vítám Marka Antoše, člena Katedry ústavního práva PF UK, který se věnuje především volebnímu právu. Někteří z Vás možná zaznamenali jeho blog na stránkách Aktuálně, velmi se těším na to, kam Marek stočí pozornost čtenářů zde (i vzhledem k tomu, že se Marek vedle ústavního práva tak trochu zabývá internetem;-)

Celý příspěvek

Marek Antoš: 7 postřehů k rozsudku NSS o volebních obvodech v Praze

Na blogu Aktuálně zveřejnil Marek Antoš několik potřehů k nedávnému rozhodnutí NSS, ve kterém soud zámitl návrh několika stran na zrušení rozhodnutí zastupitelstva hlavního města Prahy o úpravě volebních obvodů. Přestože byl psán pro neprávnické publikum, přetiskujeme jej i zde na Jiném právu.

Nejvyšší správní soud zamítl návrh Strany zelených, SNK Evropských demokratů, ČSSD, KDU-ČSL a Věcí veřejných, aby bylo zrušeno usnesení zastupitelstva, které pro nadcházející komunální volby rozdělilo Prahu do sedmi volebních obvodů. Dalo se to čekat: přesto si ten rozsudek zaslouží malý pohled pod pokličku.

1. Účelovost versus protiprávnost
Jedním ze závažných argumentů proti dělení Prahy do volebních obvodů je účelovost tohoto kroku. ODS, která má v dosavadním zastupitelstvu absolutní většinu a mohla si proto prosadit cokoliv, si tak podle svých kritiků chtěla pojistit svůj volební výsledek na úkor menších stran.

Lze však najít i opačné argumenty: dělení do volebních obvodů není v Praze neobvyklé, od vzniku ČR se dvakrát dělilo (v roce 1998 do deseti, v roce 2002 do pěti obvodů) a dvakrát ne. Kvůli specifickému volebnímu systému, který umožňuje přidělovat hlasy kandidátům napříč stranami, je na rozdíl od voleb do Poslanecké sněmovny nutné, aby všichni byli uvedeni na jediném hlasovacím lístku. Pražští voliči vědí, že to znamená plachtu značných rozměrů, což může přinést praktické problémy. Upozornit pak můžeme i na to, že rozdělení do obvodů může malým stranám paradoxně i pomoci. Přesně to se v roce 2002 stalo KDU-ČSL: celoměstsky sice nepřekročila 5% klauzuli, což by ji jinak automaticky vyřadilo z přidělování mandátů. V jednom z obvodů se jí to ale těsně povedlo, a jen díky rozdělení tak získala jednoho zastupitele.

Existuje však výrazný důvod, který účelovost potvrzuje. Zákon v případě Prahy předepisuje, že v každém obvodu se musí volit minimálně 9 mandátů, a zároveň se celkový počet zastupitelů musí pohybovat mezi 55 a 70 členy. V rámci těchto mantinelů byla ze všech představitelných možností vybrána zcela krajní varianta: menší obvody už prostě podle zákona být nemohly. Účelovost však ještě neznamená protiprávnost.

2. Soudit se před volbami, nebo po volbách?
Velká část rozsudku se věnuje zdánlivě vcelku subtilní, právně ovšem velmi významné otázce, zda je vůbec možné rozhodnutí zastupitelstva samostatně napadnout, a to ještě před volbami. Obvyklý postup ve volebních věcech je totiž takový, že napřed musí volby proběhnout, a teprve pak je možné proti nim soudně brojit. Nejvyšší správní soud ovšem přisvědčil, že i postup, který navrhovatelé zvolili, je přípustný; v opačném případě by jejich návrh musel odmítnout rovnou, aniž by se jím věcně zabýval.

Taková soudní prevence má řadu výhod, ale také jednu nevýhodu: nelze totiž poukazovat na skutečné výsledky voleb, nýbrž na pouhé odhady, případně historická data, která se pochopitelně liší. Všichni zúčastnění, včetně soudu, tak vlastně pracují jen s hypotézami. Skutečnost se vyjeví až po v říjnu po sečtení hlasů: a je docela dobře možné, že po volbách někdo na soud obrátí znovu.

3. Jak se dá kouzlit s volebními obvody
Změny hranic volebních obvodů patří k základním metodám, pomocí nichž je možné ovlivňovat výsledky voleb, a to hned ve dvou směrech. Prvním z nich je volební aritmetika, druhým volební geometrie; obojí vysvětlím dále.

Problém komunálních voleb je ovšem v tom, že nám zde chybí jednoznačné ústavní mantinely. Na rozdíl od parlamentních voleb Ústava v čl. 102 nepředepisuje žádnou volební formuli, teoreticky by tak zákon mohl zavést i většinový systém s jediným mandátem na obvod. Opřít se můžeme pouze o obecný princip rovnosti volebního práva, který zná Ústava i Listina základních práv a svobod.

4. Volební geometrie
Zejména v jednomandátových volebních obvodech (jaké se u nás používají ve volbách do Senátu) je možné vhodným kreslením hranic šikovně přesouvat, spojovat, anebo naopak rozdělovat skupinky sympatizantů jednotlivých stran, a díky tomu získat pro jednu z nich podstatnou výhodu. Odborně se tomu říká gerrymandering: samotný název je spojený s hezkou historkou.

Podoba jednotlivých volebních obvodů je patrná z následující mapky:
(Zdroj: www.zeleni.cz)

Obvody jsou to poměrně nesourodé, a navíc důsledně kreslené jako „výseče“ kruhu, tak aby zahrnovaly vedle centrální městských částí i ty okrajové. Takový přístup nesvědčí o respektu k místním komunitám či o snaze umožnit voličům, aby si vytvořili bližší vztah ke „svým“ zastupitelům. Zjevná manipulace to však také není: při sedmi devítičlenných obvodech by ostatně bylo obtížně hranice nakreslit tak, aby se lokální rozdíly v podpoře jednotlivých stran projevily v celkových výsledcích.

Jinou formou zneužití volební geometrie je zásah do rovnosti volebního práva tím, že v některých obvodech (kde má zvýhodněná strana větší podporu) na jeden mandát připadne menší počet voličů, zatímco jinde (kde je naopak silnější oponent) bude váha hlasu menší. Na takové odlišnosti poukazovali i navrhovatelé. Nejsou však příliš velké: průměrně připadá na jednoho pražského zastupitele necelých 20 tisíc obyvatel, v nejmenším obvodě je to asi o 3 % méně, v největším naopak o 5 % víc. Odchylka váhy hlasu jednoho voliče tak v tomto extrémním případě činí něco kolem 8 procent, což není nijak zvlášť významné. Pro srovnání: ve volbách do Senátu zákon připouští až 15 % každým směrem.

Navrhovatelé soud upozornili na zajímavý postřeh: pokud se namísto počtu obyvatel sledují počty oprávněných voličů (kam nepatří osoby mladší 18 let a většina cizinců), je odchylka větší, namísto 8 hned 15 %. Zákon na tento problém nepamatuje, soud však doporučuje, aby je zastupitelstva napříště zohlednila. V posuzovaném případě však ani 15% odchylka nevybočuje z přijatelných mantinelů.

5. Volební aritmetika
Obecně platí, že čím méně mandátů se v obvodu obsazuje, tím méně je poměrný; a naopak. Je to vcelku logické. Řekněme, že kandidují tři strany, které získají 50 %, 30 % a 20 % hlasů. Mám-li k dispozici deset mandátů, mohu je podělit zcela spravedlivě. Pokud jsou ale třeba jen dva, záhy zjistím, že první dvě strany dostanou shodně po jednom mandátu (což je trochu nefér) a na třetí nezbude nic (což je nefér ještě o něco víc).

Podle stejné logiky je tedy zjevné, že pokud se v rámci obvodu volí devět zastupitelů, deformace bude větší, než pokud jich je sedmdesát. Otázka zní: jak moc? Navrhovatelé argumentovali výsledky komunálních voleb z roku 2006. Přepočet každou ze zúčastněných stran obral přinejmenším o jeden mandát, Evropské demokraty (s výsledkem relativně těsně nad pěti procenty) dokonce o všechny.

Soudu tato argumentace přišla trochu zastaralá, místo toho vzal za povděk přepočtem, který mu dodal odpůrce (tedy hlavní město Praha). Ten vychází z výsledků sněmovních voleb v letošním roce a předvádí, že TOP 09 by za 27,28 % hlasů získala 23 mandátů v zastupitelstvu, ODS 21 mandátů za 24,79 % hlasů, ČSSD 12 mandátů za 15,17 % hlasů a VV 7 mandátů za 10,32 % hlasů. Z tohoto srovnání podle odpůrce nevyplývá, že by kdokoli z navrhovatelů měl být jakkoli poškozen, a soud mu v zásadě dává za pravdu.

Zkusme si to přepočítat na váhu hlasu voličů jednotlivých stran. Nejlépe z tohoto srovnání vychází ODS, to pro nás tedy bude měřítko se 100 %. O něco hůře vychází TOP 09 (99 %), následuje ČSSD (94 %) a nejhůře by dopadly Věci veřejné (80 %). Všechny tyto strany přitom ve volbách překročily 10 %, a řadí se tedy do kategorie středně velkých: u malé strany těsně nad 5 % by to s váhou hlasu vypadalo podstatně hůř.

V minulosti jsme však zaznamenali i podstatně větší odlišnosti: vždyť ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2006 potřebovala Strana zelených na jeden mandát 56 tisíc hlasů, zatímco ODS jen něco přes 23 tisíc: jeden volič Zelených tak vážil jen něco přes 40 % hlasu pro ODS. Ani taková nerovnost (a nepoměrnost) však Ústavnímu soudu nevadila a při následném přezkumu rozhodl o tom, že volební systém není protiústavní. S tímto rozhodnutím můžeme polemizovat, ale zároveň jej musíme respektovat: není legitimní důvod, proč by měl v „pražském“ případě (který se k němu bezpochyby zanedlouho dostane) rozhodnout jinak.

6. Obec, nebo kraj?
Postavení hlavního města Prahy, které má dokonce svůj vlastní zákon, je dosti jedinečné v tom, že je současně obcí i krajem. Na to odpůrci obvodů poukazují: zákon o volbách do zastupitelstev krajů dělení neumožňuje, a protože Praha je i kraj, vztahuje se zákaz i na ni.

Ze všech argumentů proti volebním obvodům je tenhle nejslabší; paradoxně, protože pro veřejnost je současně zdaleka nejsrozumitelnější a řada lidí na něj slyší. Zákon ovšem jasně říká, že volby do zastupitelstva hl. m. Prahy se konají podle zákona o volbách zastupitelstev obcí. Proto se ostatně konají letos na podzim a nikoliv za dva roky, kdy budou volby ve zbývajících 13 krajích. Dokonce i ustanovení, které volební obvody upravuje, Prahu výslovně zmiňuje, když požaduje, aby jejich hranice respektovaly území jejích 57 městských částí. O tom, že Prahu podle zákona dělit lze, tak není nejmenších pochybností.

7. Protivný zákon
Volební systém, tak jak ho upravuje zákon o volbách do zastupitelstev obcí, má zjevně řadu nedostatků; jejich dlouhodobým kritikem je např. známý volební specialista a politolog Tomáš Lebeda. Vedle dělení do obvodů je to například matoucí způsob křížkování jednotlivých kandidátů, ze kterého volič získává dojem, že své hlasy přiděluje přímo jednotlivým kandidátům, což ovšem není pravda. Obtížně pochopitelné je také výrazné znevýhodnění kandidátních listin, na kterých není uveden maximální počet kandidátů. Výjimkou tak není situace, že samostatně kandidující nezávislý kandidát, který je v obci populární, získá nejvíce individuálních hlasů ze všech, ale přesto není zvolen.

Je však třeba rozlišovat: skutečnost, že je zákonná úprava nešťastná, nutně neznamená, že je protiústavní. I tak je samozřejmě dobré ji kritizovat; nápravu však nemohou přinést soudy, tu je třeba žádat od zákonodárců. Myslím, že jsou si toho dobře vědomy i strany, které zrušení pražských volebních obvodů navrhly. Soudní cesta pro ně byla hlavně způsobem, jak na problém upozornit; teď by však měli využít svých zástupců v Parlamentu a pokusit se zákon změnit. Neměl by to být takový problém: ČSSD a Věci veřejné mají sice dohromady jen 80 poslanců, v této věci by však jistě našli podporu i u TOP 09 a KSČM.
Celý příspěvek

Marek Antoš: Ústavodárce před soudem – zvláštní číslo Jurisprudence

Výhodou internetových médií je schopnost okamžité reakce. Když vloni v září Ústavní soud zrušil ústavní zákon o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny, na Jiném právu vzápětí proběhlo on-line sympozium. Zvláštní číslo časopisu Jurisprudence k tomuto tématu vychází až nyní, téměř s půlročním odstupem. Právě tento odstup však může být přínosem, stejně jako podrobnější rozbor dílčích problémů.

V roce 2009 ústavní právo vykročilo z přítmí akademických pracovišť a ocitlo se ve světle mediálních reflektorů. Jasným důkazem bylo, když se vedle ekonomických analytiků a politologů objevily na televizních obrazovkách také mluvící hlavy některých ústavních právníků. Během jediného roku se řešil ústavní přezkum Lisabonské smlouvy, rozpuštění Dělnické strany, historicky první vyslovení nedůvěry vládě v ČR, ústavní zákon o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny a konečně i zrušení tohoto ústavního zákona Ústavním soudem. Na tyto převratné události nereagovaly pouze televizní stanice, ale formou několika tematicky zaměřených čísel také Jurisprudence. Aktuální číslo 1/2010, věnované kauze Melčák, je pokračováním tohoto volného ústavněprávního seriálu.


Nález Ústavního soudu nabízí celou řadu jednotlivých otázek, které je možné rozebírat. Patří mezi ně ostatně sám způsob, jak se případ k Ústavnímu soudu dostal, doslova „podvozek“, na kterém k němu návrh na zrušení zákona přijel. Konstrukce, podle níž došlo k zásahu do individuálního práva rozpuštěného poslance, stejně jako přijatelnost ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb, které „jakkoli má i prvky normativního právního aktu nutno považovat za akt aplikace uvedeného ústavního zákona“, byla oprávněným terčem kritiky. Tu však bezpochyby snesou i hlavní teze, o které se derogační výrok opírá: požadavek obecnosti ústavního zákona vycházející z dělby moci, rovnosti, práva na soudní přezkum a zákazu svévole, nepřípustnost retroaktivity, porušení zásady pravidelnosti volebních období, a především kompetenční podmínka, která váže Parlament při vydávání ústavních zákonů. Všem těmto otázkám se ve svém zevrubném komentáři nálezu věnuje Jan Wintr. Jeho závěr je jednoznačný: „z nálezu Ústavního soudu do budoucna plyne jeho připravenost rušit ústavní zákony v případě jejich rozporu s čl. 9 odst. 2 Ústavy. Ostatní ústavní orgány akceptovaly derogační nález Ústavního soudu, zařídily se podle něho a tím je, zdá se, jednou provždy vyřešen teoretický spor o normativní význam zákazu změny podstatných náležitostí demokratického právního státu podle čl. 9 odst. 2 Ústavy. Čl. 9 odst. 2 Ústavy tak staví obsahové meze ústavodárné kompetenci Parlamentu. Naproti tomu jsem přesvědčen, že postulovaná ‚kompetenční podmínka‘, tedy přeformulování čl. 9 odst. 1 Ústavy Ústavním soudem do podoby ‚Parlament může přijmout ústavní zákon jen tehdy, pokud jím výslovně doplňuje nebo mění Ústavu, anebo má-li k vydání ústavního zákona výslovné ústavní zmocnění‘, neobstojí a nemůže se stát základem výkladu našeho ústavního práva.“

Zrušení již vyhlášených voleb je nepochybně zásadním zásahem, což je patrné i z rozsahu veřejné diskuse, která následovala. Současně však má časově omezený význam: volební kampaň opět sílí a s blížícím se termínem voleb jen málokdo vzpomíná na to, že už vlastně mělo být dávno po nich. Sporný čl. 35 Ústavy byl navíc bleskově novelizován a tak se zdá, že Ústavní soud už se znovu do stejné situace nedostane. Zůstává však s námi pravomoc rušit ústavní zákony, kterou si ÚS osvojil a kterou může napříště použít i v jiných případech. Proto jsme se v Jurisprudenci rozhodli velkou část prostoru věnovat právě jejímu rozboru, bez přímé vazby na konkrétní případ. O článek jsme požádali dvě významné osobnosti s opačným názorem, abychom čtenářům zprostředkovali argumenty obou stran.

Roli oponenta si osvojil Vladimír Mikule, který novou pravomoc ÚS zpochybňuje z řady pohledů. Mezi jeho argumenty patří odkaz na zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny, která váže i Ústavní soud. Podle původního znění čl. 87 odst. 1 Ústavy rozhodoval o „zrušení zákonů nebo jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10“, což by vylučovalo výklad, že „zákon“ může znamenat i „ústavní zákon“. Tato formulace byla sice tzv. euronovelou Ústavy změněna, na působnosti Ústavního soudu v této věci se však nic nezměnilo. Dalším argumentem je povaha čl. 9 odst. 1 Ústavy, který je pouhým vyjádřením „víceméně samozřejmého požadavku, aby ústavní zákon byl měněn zase jen ústavním zákonem“ a „neplyne z něj samo o sobě nějaké omezení možnosti přijmout ústavní zákon nebo omezení obsahu ústavního zákona“ (tj. kompetenční podmínka); omezení je toliko v materiální rovině na základě čl. 9 odst. 2. Věnuje se také otázce obecnosti zákona (a podrobněji cituje F. Weyra, který je v nálezu ÚS zmíněn podpůrně), historickým nepravidelnostem ve volebních obdobích zákonodárných sborů (které jsou tak v českých zemích spíše pravidlem) i obsahu samotného pojmu podstatné náležitosti demokratického právního státu.

Úlohu zastánce pravomoci k rušení ústavních zákonů naplňuje Jan Kysela, jehož článek má silný přesah do oblasti právní filosofie. Uvádí řadu příkladů „klauzulí věčnosti“ v zahraničních ústavách: vedle známých příkladů z Německa a Rakouska také podstatně starší výhrady v ústavách USA či Norska, ale také ustanovení přijatá v Itálii, Turecku, Portugalsku, Rumunsku či na Ukrajině. Ve shodě s C. Schmittem konstatuje, že „žádná norma se neochrání sama: neexistuje ostatně hierarchie norem, nýbrž pouze hierarchie konkrétních lidí a instancí.“ Proti formálním úpravám je možné Ústavu chránit vyšším stupněm rigidity, tj. předepsáním náročné procedury, „chceme-li ji však chránit rovněž před nedodržováním, porušováním či obcházením, je politická kontrola nedostatečná, protože příliš spoléhá na to, že ústava bude svými adresáty ctěna. Proto ke kontrole interní (politické) přistupuje kontrola vnější (soudní).“ To platí obecně pro kontrolu ústavnosti zákonů, pokud však ústava sama vytváří „vyšší a nižší patro uvnitř ústavy“ (čl. 9 odst. 2), lze to vztáhnout i na ochranu jejího materiálního jádra. Jan Kysela však zároveň připomíná, že čím je klauzule věčnosti neurčitější, „tím by měl být soud zdrženlivější – koneckonců demokracie je vládou lidu a v zájmu lidu, nikoliv jen vládou v zájmu lidu. Každopádně si ústavní soud musí především ujasnit, jde-li o kompetenci zcela krajní, anebo použitelnou i při dílčích vadách fungování systému.“

Ústavní soud se v nálezu opřel i o příklady ze zahraničí: vedle práce tureckého autora K. Gözlera přímo zmiňuje sousední Německo a Rakousko. Považovali jsme proto za důležité rozebrat jak ústavní úpravu v těchto zemích, tak zejména navazující judikaturu ústavních soudů. Jak ve svém článku přesvědčivě ukazuje Jan Grinc, situace v obou těchto zemích je výrazně odlišná od české, což argumentaci ÚS přinejmenším problematizuje. V samotném závěru je pak zařazena stať autora těchto řádek věnovaná klasickému případu Marbury v. Madison z roku 1803, který se zpravidla považuje za počátek ústavního soudnictví. V rámci zvláštního čísla o případu Melčák může tento článek působit přinejmenším jako „úkrok stranou“, oba případy však mají leccos společného. Tehdy jako dnes soud na základě vyšší rigidity části právního řádu dovodil svou pravomoc rušit, resp. neaplikovat předpisy, které jsou s ní v rozporu. Při podrobnějším zkoumání se však v počínání obou soudů projeví podstatné rozdíly a pozorný čtenář možná zalituje, že se Ústavní soud Marburym více neinspiroval.

Česká republika je podle čl. 1 odst. 1 Ústavy demokratický právní stát. Tyto přívlastky sice mohou jít ruku v ruce, ale jan tento případ ukazuje, někdy se také oba principy mohou dostat do konfliktu. Pokud své představy o státě opřeme především o představy J. J. Rousseaua, podle něhož samotná vláda lidu je největší a dostačující garancí svobody jednotlivce, představa soudního přezkumu ústavních zákonů nám jistě musí připadat jako nepřijatelná. Jestliže však připustíme, že moderní demokratické státy přinejmenším ve stejné míře vycházejí také z úvah dalších politických myslitelů, jako byl Ch. L. Montesquieu, J. Locke či J. S. Mill, spatřujících záruky pro jednotlivce především v omezení státní moci a její dělbě, nemůžeme přehlédnout, že kontrolní role justice je s těmito principy zcela v souladu. Na otázku, zda má mít Ústavní soud pravomoc rušit ústavní zákony, si proto každý z nás může odpovědět jinak: záleží na tom, na který z obou přívlastků položí důraz. Cílem zvláštního čísla Jurisprudence proto není a nemůže být poskytnutí jediného „správného řešení“, nýbrž předvedení různých pohledů. Pokud čtenáře předkládané texty podnítí k dalšímu přemýšlení, bude náš záměr splněn.
Celý příspěvek