První narozeniny "práva být zapomenut"

Soudní dvůr EU v květnu 2014 rozhodl, že i webové vyhledávače jako Google jsou „správci osobních údajů“, a tedy podléhají dvacet let staré směrnici EU o ochraně osobních údajů. Důsledkem je právo Evropanů požadovat, aby např. Google ve výsledku vyhledávání založeného na jménu či označení reálné fyzické osoby neuváděl odkazy na weby, které obsahují citlivé osobní údaje o žadateli (nepřiměřené, nepodstatné, atd.). Už rok tak funguje právo požadovat ztížení přístupu k citlivým osobním údajům.

Google, zdaleka největší vyhledávač v EU, vytvořil speciální webový formulář, kde lze o smazání odkazů požádat a k celé hitparádě zveřejňuje pěkně zpracované statistiky a grafy. Od 29. května 2014, tedy za rok fungování, Google prověřil asi 1 milion odkazů a z výsledků vyhledávání smazal 40 % z nich (grafy viz v článku). K realitě v ČR se také nedávno vyjádřil Úřad na ochranu osobních údajů.

Celý příspěvek

Dušan Sulitka: C-468/10 ASNEF (O práve na informácie o platoch štátnych zamestnancov a jednom zabudnutom rozsudku)

V nasledujúcom príspevku by som sa chcel v krátkosti venovať nedávnemu rozsudku rozšíreného senátu Najvyššieho správneho súdu vzťahujúcemu sa k povinnosti poskytovania informácii o platoch štátnych zamestnancov; presnejšie povedané prijímateľov verejných prostriedkov. Rozhodnutie nadväzuje na rozsudok piateho senátu z roku 2011, ktorý sa zaslúžil o víťazný vavrín, zhmotnený v tabuli „Otevřeno“, zdobiaci vestibul tohto súdu. 

Celý příspěvek

Vojtěch Bartoš: Právo být zapomenut? Spíš právo na rozmazané vzpomínky…

Ve svém nedávném rozsudku C-131/12 Google Spain řešil ESD otázku, jestli mají Evropané v dnešní internetové době právo na to, aby byly některé staré, nerelevantní či poškozující osobní údaje smazány nebo znepřístupněny. Španělský občan pan Costeja González měl totiž v minulosti problém s placením příspěvků na sociální zabezpečení a nelíbilo se mu, že i po 18 letech si to internet pamatuje. Rozhodnutí bylo učiněno v kontextu směrnice 95/46 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů („Směrnice“). Je tedy zajímavé se také podívat, jak se Soud vyspořádal s některými aspekty její působnosti.

Celý příspěvek

Mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací

Když právník řekne málo, může to znamenat různé věci: někdy 5 (tisíc korun), podruhé 15 (gramů marihuany). Co si ale představit, když se řekne mimořádně rozsáhlé?

Na své vyprávění o sbírání informací jsem chtěl původně navázat tím, že vás seznámím s výsledky. Bylo by to logické, po vašich příznivých ohlasech v diskusi jsem ale usoudil, že i cesta je někdy cíl. A tak vás budu ještě chvíli napínat a místo evropským voličům se budu věnovat českým úředníkům.

Minule jsem psal hlavně o tom, zda jsou obecní a městské úřady po technické stránce schopné používat datové schránky k poskytování informací. Je tu však ještě jiný problém: co když schopné jsou, ale zkrátka nechtějí? Že by mne někde úplně odmítli, s tím jsem se nesetkal, ostatně nechtěl jsem nic výbušného. Ve čtyřech případech (1 %) však žádali, abych nejprve slíbil, že za poskytnuté informace zaplatím, případně to rovnou udělal, a teprve poté že mi informace pošlou.

Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v § 17/1 říká: „Povinné subjekty jsou v souvislosti s poskytováním informací oprávněny žádat úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli. Povinný subjekt může vyžádat i úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací.“ Možnosti vyplývající v první větě se na můj případ zjevně nedaly použít: kopie dokumentů jsem nechtěl a za doručování do datových schránek odesílatel nic neplatí. Použít by tedy bylo možné jen druhou větu a naúčtovat mi mimořádně rozsáhlé vyhledání informací; povinný subjekt ji však musí předem vyčíslit a oznámit, na základě jakých skutečností tak učinil.

Když mne na nutnost úhrady upozornili poprvé a podruhé, napsal jsem jim zpátky slušný dopis, kde jsem tyhle okolnosti vysvětlil, a záhy poté jsem požadované informace – bezplatně – obdržel. Už to by to skoro vypadalo na happy-end; jenže pak jsem se začal ptát městských částí v Praze.

Napřed se ozvala jedna z menších MČ (zhruba 2 tisíce obyvatel): informace pro mne shromáždili, ale mám jim zaplatit 50 Kč za načatou půlhodinu, pak mi je pošlou. Místo peněz jsem opět poslal připravený slušný dopis argumentující zákonem, ale tentokrát nezabral. Úřad MČ mi odpověděl, že při vyřizování každé žádosti postupuje nejen podle zákona, „ale je současně vázán dalším vnitřním předpisem, a to Opatřením tajemnice č. XX/2009, kde je stanoven přesný postup při vyřizování žádostí o informace včetně sazebníku úhrad, který byl i ve vašem případě dodržen.“  Napřed jsem se zaradoval, jak pěkný materiál do seminářů ústavního práva jsem právě získal, ale pak mi nezbylo, než sednout a sepsat stížnost na magistrát. Ten mi vyhověl: vyhledání informací v délce 30 minut nelze považovat za mimořádně rozsáhlé, a proto nelze úhradu žádat. Tohle tedy dopadlo dobře, vzápětí dorazily i informace.

Ozvala se ale i jedna z větších MČ (kolem 60 tisíc obyvatel), která na to šla chytřeji: práci odhadli na 2 hodiny a zdůvodnili tím, že „materiály vzešlé z voleb do zastupitelstev obcí konaných ve dnech 15. a 16. 10. 2010 jsou již archivovány a uloženy v prostorách archivu úřadu městské části. Zpracování požadované informace proto vyžaduje šetření v archivu, kde je nutné podklady vyhledat a po jejich zapůjčení opět vyhledávat přímo v jednotlivých složkách“. Můj dopis nezabral ani zde, podal jsem proto opět stížnost magistrátu, tentokrát se dvěma argumenty. Zaprvé, 346 měst a obcí, dále všechny brněnské a 55 z 57 pražských městských částí mi informace poskytlo bezplatně, z čehož usuzuji, že nejde o data, jejichž vyhledání  by na běžném úřadě znamenalo práci v rozsahu dvou hodin. A zadruhé, i kdyby to tak bylo, dvě hodiny pořád nepředstavují mimořádně rozsáhlé vyhledávání dle zákona.

Tentokrát však kosa narazila na kámen a magistrát původní rozhodnutí MČ potvrdil. První argument vyvrátil s tím, že každý úřad je jiný, takže co někde trvá chvilku, jinde může být náročnější. Navíc se úřady mohly i v případě větší pracnosti rozhodnout, že mi náklady účtovat nebudou, z čehož ale neplyne žádný závazek pro ostatní. Argumentovat srovnáním tedy nelze. (Připouštím, že něco na tom je, přestože statistika je mocná čarodějka a velká čísla jsou velká čísla.) Neuspěl ani druhý argument: magistrát konstatoval, že bližší vymezení pojmu „mimořádně rozsáhlé“ neexistuje, vodítko neposkytuje ani judikatura, musel si jej proto vyložit sám. K tomu účelu využil instrukci Ministerstva spravedlnosti z 14. 7. 2011 (dohledat lze na této stránce Nejvyššího soudu dole). Jde o interní předpis, podle něhož mají postupovat například soudy, pokud jsou samy žádány o poskytnutí informací. V § 5/2 je řečeno, že vyhledání informací trvající celkově méně než 1 hodinu nelze považovat za mimořádně rozsáhlé, tedy a contrario od hodiny výš už to mimořádně rozsáhlé je.

Připouštím, že se mohu mýlit, ale přinejmenším při použití jazykového výkladu jsem si pod „mimořádně rozsáhlým“ představoval spíš pět úředníků, kteří dva dny prolézají úřad od sklepa až po půdu, než hodinovou práci. Upřímně řečeno, pokud budeme poctivě měřit čas, do hodiny se nevejde skoro nic: je třeba žádost přečíst, pochopit její smysl, dohledat informace, napsat dopis žadateli atd. Pak by to ustanovení zákona vlastně nemělo vůbec žádný účinek: úhradu by bylo možné chtít za cokoliv. 

Abych se mohl opřít i o něco dalšího, zkusil jsem dohledat, kde se vůbec tohle ustanovení v zákoně vzalo a co o něm říká důvodová zpráva. A výsledek se dostavil: zavedla ho novela č. 61/2006 Sb. a důvodová zpráva o něm – tradičně – neříká nic, protože šlo o pozměňovací návrh. Okolnosti jsou ale výmluvné. Původní úprava úhrady nákladů z roku 1999 se zneužívala: například prý úřady občas chtěly nejen úhradu variabilních nákladů, ale i příspěvek na fixní náklady, jako např. na cenu informačního systému, který si úřad před časem pořídil a teď ho využije i při vyřízení žádosti. Vláda proto navrhla novelu s tím, že detaily následně upraví v nařízení vlády. Ve sněmovně se však věci chopil výbor pro vědu, vzdělávání atd. a možnost chtít peníze za vyhledávání informací navrhl vypustit úplně. Teprve poté následoval návrh poslance Čady, který navrhl doplnění do současného znění. Ve stenozáznamu je toto zdůvodnění: „Úhradu za vyhledání informací umožnit úřadům jen v případě poskytování rozsáhlých souborů požadovaných informací. Podmínka mimořádně rozsáhlého vyhledání informací by odstranila nejkřiklavější případy zneužívání práce úřadů ze strany žadatele, v některých případech dokonce vedoucí k nadměrnému zatížení příslušného úřadu.“  Ve třetím čtení pak oba návrhy prošly: obecná možnost požadovat úhradu tedy vypadla, nová věta pro mimořádné případy však přibyla.

Myslím si, že jazykový, teleologický i historický výklad zákona stojí na mojí straně a úřady pravdu nemají; tímto celoživotním univerzálním přesvědčením však trpí většina právníků, zpravidla už od prvního semestru studia, takže tomu nepřikládám velkou váhu.:-) Je ale pro mne docela poučné, jak může původní záměr zákonodárce v rozhodovací praxi zmutovat. Celé mne to navíc vede i k dalším otázkám, které už míří jinam. I kdybych – třeba soudní cestou – úřad přesvědčil, že dvě hodiny není mimořádně rozsáhlé vyhledávání, nepovede to jen k tomu, že příště stejnou práci ocení na pět nebo deset? Ostatně neudělá přesně tohle i ta prvně zmíněná místní část, která by bývala u magistrátu snadno uspěla, kdyby po mně nechtěla jen padesát korun, ale rovnou stovku? A má vůbec žadatel o informaci šanci nějak reálně zhodnotit, kolik práce s jeho žádostí bude úřad mít, a reálnou možnost jeho ocenění zpochybnit? Zvlášť když ani v mém velmi specifickém případě, kdy jsem se několika set úřadů ptal na úplně to samé, nelze zkušenost z jednoho úřadu přenést na jiný. A ad absurdum: i kdyby objektivně náklady existovaly, ale mohl za ně třeba vnitřní chaos na konkrétním úřadě, špatná organizace práce nebo archiv umístěný na druhé straně republiky, lze to přičítat k tíži žadatele? 

Těžko říci. Ty čtyři stovky jsem nezaplatil a přemýšlím, co dál. Možná má magistrát pravdu, že nám tu ještě chybí judikatura.

Celý příspěvek

Jak jsem se stal kverulantem

Jan Vučka své hostování minulý měsíc začínal vyprávěním, jak se stal právníkem. Nechal jsem se inspirovat a také začnu malým vyznáním. Hlavní roli v mém příběhu ale hrají datové schránky, svobodný přístup k informacím a zhruba 450 úřadů po celé republice.

Na počátku mého přerodu v kverulanta byl, jak už se to tak někdy stane, bohulibý úmysl. Každý ví, že od vstupu do Evropské unie u nás v komunálních volbách mohou volit a kandidovat nejen občané ČR, ale také občané EU s trvalým pobytem. Jestli však své právo doopravdy využívají, o tom se ví málo. Problém je v tom, že tyhle informace jsou roztroušené po jednotlivých obecních úřadech, které vedou dodatek ke stálému seznamu voličů, kam se občané EU na svou žádost zapisují. Je samozřejmě možné se jich zeptat; pokud se ale nenecháte odradit tím, že jich je napříč republikou celkem šest tisíc dvě stě padesát jedna.

Nevím, co přesně mne k tomu dovedlo, ale letos na jaře jsem takovou touhou zahořel. Přesněji řečeno, už nějakou dobu se mi zdálo, že si náš stát vykládá své evropské závazky v oblasti voleb poněkud svérázně a vůči evropským voličům nevstřícně, či rovnou diskriminačně. Proto mne zajímalo, jestli tomu odpovídá nízká míra jejich aktivní i pasivní účasti ve volbách. (Teď už vím, že ano, ale o tom jindy.) Přemýšlel jsem, jak by se to dalo udělat, a nakonec jsem si pozval tři pomocníky: statistiku, zákon o svobodném přístupu k informacím a datové schránky. První pomocník dokázal šest tisíc obcí zredukovat na vzorek o velikosti zhruba 350 kusů (plus necelých 90 městských částí v Praze a Brně). S druhým pomocníkem jsem napsal zdvořile zformulovanou žádost o informace, nezapomínaje tam uvést svého zaměstnavatele, účel zkoumání a pochopitelně ani žádný ze svých akademických titulů, v naději, že to pomůže k získání odpovědi. (Asi pomohlo.) A konečně prostřednictvím třetího pomocníka jsem ji pak za jedné bezesné noci během čtyř hodin rozeslal. Abych dosáhl reprezentativního vzorku, musel jsem při výběru respektovat rozložení dle velikosti: na jedné straně jsem tedy oslovil všech 14 krajských měst, ale na straně druhé také zhruba 150 obcí s méně než 400 obyvateli. Úplně nejmenší oslovené obce měly kolem 50 obyvatel, a už když jsem jim psal, představoval jsem si neuvolněného starostu, zavaleného prací, jak vytahuje z datové schránky moji žádost a vzdychá, co si to zas někdo v Praze vymýšlí za blbosti. Mimochodem: asi celkem oprávněně. Věda je ale věda.

První odpověď dorazila nazítří hned v sedm ráno, a pak další a další. Jak postupně přibývaly, začalo mi docházet, že mám vlastně příležitost dozvědět se mnohem víc, než jsem původně chtěl. Pod rukama mi začal vznikat zajímavý obrázek, jak si úřady dokážou poradit s datovými schránkami a přístupem k informacím. A právě v tom okamžiku jsem se rozhodl, že na svých žádostech budu trvat, byť by šlo o sebemenší obec, a využiji k tomu všech procesních prostředků, které mám k dispozici. Stal jsem se kverulantem.

Zhruba o čtyři měsíce a dvě stě stížností později vám nyní mohu předat pár postřehů, které jsem nasbíral:

1. Některé obecní úřady své datové schránky vůbec nevybírají, je jich ale takových méně, než bychom možná čekali.

Datová zpráva, kterou zasíláte orgánu veřejné moci, se považuje za doručenou už okamžikem odeslání. Systém však umí ukázat, kdy byla doopravdy přečtena, resp. kdy někdo otevřel schránku, ve které je. U drtivé většiny obcí (77 %) tento okamžik nastal do 24 hodin od odeslání zprávy, což svědčí o řádném vybírání. Přesně po deseti dnech systém bohužel označí zprávu jako přečtenou i v případě, že tomu tak ve skutečnosti nebylo (odpovídá to okamžiku právní fikce doručení při doručování soukromým osobám), dál proto nelze její osud sledovat. Tato situace nastala u 9 obcí (zhruba 3 %). Některé z nich si však zprávu nakonec přečetly, byť později, ve třech případech mám však důvod si myslet, že k tomu nedošlo nikdy.

2. Není podpis jako podpis

V jednom případě jsem se setkal se zajímavým požadavkem, abych svou žádost podepsal elektronickým podpisem. V tomto ohledu připouštím, že moje znalosti nejsou úplně pevné, ale žiju v přesvědčení, že datové zprávy podepsány jsou; o tom jsem však raději dohadovat nechtěl. Místo toho jsem jako argument použil § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., podle něhož má úkon učiněný prostřednictvím datové schránky stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný. Ani s tímto – nejprve neformálně učiněným – vysvětlením jsem nejdříve nepochodil, nakonec jsem však informace obdržel, když jsem stejné argumenty vtělil do formální stížnosti.

3. Datové schránky jsou fajn, ale doporučený dopis je doporučený dopis.

Pokud to umožňuje povaha dokumentu a fyzická osoba má zřízenou datovou schránku, má jej orgán veřejné moci doručovat jejím prostřednictvím (§ 17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů). Odpovědi, které jsem na svoji žádost dostával, tuto podmínku zjevně splňovaly, přesto mi je řada úřadů zaslala klasickou poštou. Předpokládal jsem, že se to stane, ale překvapila mne nejen četnost (celkem 29 případů, tj. přes 8 %), ale ještě víc také skladba těchto případů. Nebyl to totiž jen problém malých obcí, kde se dají předpokládat nějaké problémy s počítačovým vybavením a jeho údržbou (někteří starostové se mi přímo v dopise omluvili, že jim nefunguje počítač). Nadprůměrný výskyt tohoto způsobu odpovědi jsem totiž zaznamenal u úřadů městských částí v Praze (11 %), včetně jednoho velkého stotisícového obvodu, kde bych očekával určitou úroveň technického vybavení i proškolení úředníků. Také v jednom krajském a v jednom okresním městě, odkud mi informace poslali až po urgenci, v přiložené omluvě přiznali, že se jim to napoprvé nepovedlo právě kvůli datovým schránkám.

4. Pokud vám neodpoví ve lhůtě, nejspíš už neodpoví vůbec.

Na vyřízení žádosti má úřad 15 dnů; do této lhůty se vešlo 61 % oslovených úřadů. Pokud není lhůta dodržena, je možné si stěžovat: než jsem tak učinil, dal jsem napřed sobě i druhé straně 12 dnů jako oddychový čas. Během této doby přišlo dalších 6 % odpovědí, což ale není moc: jinými slovy, pokud vám neodpoví ve lhůtě, je třeba si stěžovat, jinak vám nejspíš neodpoví vůbec. Po obdržení stížnosti má povinný subjekt 7 dnů na to, aby buď sám informaci poskytl, nebo rozhodl o odmítnutí, anebo stížnost předal k rozhodnutí nadřízenému orgánu. Během této doby mi odpovědělo dalších 28 % úřadů, které moji stížnost vyhodnotily jako urgenci (a potvrzení, že to myslím vážně :-), a dalších 5 % něco po lhůtě. Zcela nedobytné nakonec zůstaly jen tři obce.

5. Když nadřízený orgán nerozhodne o stížnosti, je třeba si... stěžovat.

U zmíněných tří obcí vznikl zajímavý problém. Stížnost na jejich postup se nadřízenému orgánu podává jejich prostřednictvím. Ten o ní má rozhodnout do 15 dnů od okamžiku, kdy je mu postoupena; jenže co když mu ji nikdy nepošlou? Například proto, že o ní nevědí, protože se vůbec nepodívali do datové schránky… Při pečlivém čtení zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, doplněném o neméně pečlivé čtení správního řádu, vás asi napadne několik možností, jak to řešit. Mně se jako nosné zdály dvě: buď si stěžovat na nečinnost krajského úřadu u ministerstva vnitra, nebo rovnou podat správní žalobu. Nakonec jsem ale zkusil třetí cestu, byť to zřejmě nebyl zcela odpovídající procesní postup: poslal jsem těm třem krajským úřadům obecnou stížnost podle § 175 správního řádu. Zdálo se mi totiž velmi pravděpodobné, že chyba ve skutečnosti nenastala u nich, takže je hloupost si na ně stěžovat, a místo toho bude praktičtější jim dát šanci, aby problém vyřešily v rámci své působnosti. Ve dvou ze tří případů už k tomu skutečně došlo a odpovědi jsem nakonec dostal (v jednom případě zase poštou), u třetího zatím čekám na rozuzlení.

6. 90 dnů pro programátora není totéž jako 90 dnů pro právníka

7 776 000. Sekund. Právě tolik představuje 90 dnů pro programátora. Právník to má složitější: potřebuje vědět, v jakých jednotkách je lhůta určena, který předpis ji upravuje, na jaký den připadá konec, někdy dokonce bude muset zalistovat i judikaturou Ústavního soudu – a to všechno jen proto, aby nakonec řekl, že 90 dnů je někdy skutečně 90 dnů, jindy však také 91 či 92, čímž ovšem není dotčena možnost, že to může být i jinak. Pak se divme, že nám lidé nerozumí.

Ostatně i já jsem se setkal s určitým nepochopením, když jsem se tuhle věc snažil vysvětlit ministerstvu vnitra. Ale od začátku. Pokud nepatříte k vyvoleným, kteří si u České pošty zaplatí datový trezor, vydrží vám zprávy v datové schránce jen 90 dnů od jejich doručení. Platit se mi nechtělo, ale naštěstí našel jsem dobrý způsob, jak zprávy uchovat i tak: nainstaloval jsem si aplikaci dsgui od CZ.NICu, která se k datovým schránkám umí chovat na způsob e-mailového klienta, zprávy umí archivovat lokálně atd. Vřele doporučuji, tenhle program mi neuvěřitelně ulehčil práci, nemluvě o tom, že existuje i verze pro iPhone. Celé to fungovalo velmi dobře, než jsem jednou zálohování ponechal doslova na poslední chvíli, tedy na 90. den. Po dobrém obědě jsem se přihlásil do schránky – a málem mi zaskočilo: několik desítek zpráv bylo fuč! Okamžitě jsem zavolal na infolinku, ale tam mi vysvětlili, že chyba je na mojí straně. Před 90 dny jsem se totiž do schránky přihlásil už dopoledne, takže 90 dnů uplynulo také dopoledne, ovšem teď je odpoledne a já mám smůlu.

S takovým potupným koncem jsem se nechtěl smířit, a tak jsem obratem sepsal stížnost, opřenou o § 40 odst. 1 písm. a) správního řádu, podle něhož se do běhu lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty; to neplatí pouze tehdy, pokud je lhůta stanovena podle hodin. Devadesátidenní lhůta tedy musí končit až o půlnoci, jinak měli do vyhlášky napsat 2 160 hodin.

Pokud teď honem běžíte zkontrolovat své zprávy, klidně se zas usaďte: dopadlo to dobře. Bohužel až pro příště. Z ministerstva mi totiž napsali, že na něco takového si za celé dva roky, co datové schránky fungují, nikdy nikdo nestěžoval, ani to nezpochybnil a nenapadl. Na základě mojí stížnosti si však vyžádali odborné stanovisko ke správnímu řádu a překvapivě se ukázalo, že se s mým názorem shoduje. Provedli proto změnu nastavení a napříště už to bude fungovat správně; mým zprávám však pomoci není, neb už zcela nenávratně zahučely do digitálního propadliště dějin. Ministerstvo mi nicméně děkuje za zájem o informační systém datových schránek a invenci, kterou jsem jako uživatel projevil.

Co naplat: alespoň se tu teď můžu pochlubit, že moje malé lajdáctví někomu jinému třeba pomůže.

***

Nevím jak vy, ale já si z toho všeho nakonec odnesl pocit, že v průměru to úřady docela zvládly, a zvlášť v případě těch nejmenších obcí dokonce cítím určitý respekt. A tak vám odcituju, co mi napsal starosta jedné z nich:

„Doufám, že jsem se nedopustil velkého přestupku, protože Vám dotazník odesílám poštou. Popravdě jsem měl snahu jej odeslat DS, ale bohužel se nám to nedaří tak, jak bychom chtěli a potřebovali. Na takovéto obci jako je ta naše jsme v tomto směru více méně samouci a popravdě řečeno některé vymoženosti jsou v obci, kde tyto funkce děláme ve svém volnu, až skoro na obtíž. Např. nyní jsme měli obrovský problém se systémem CZECH-POINT, kdy nám museli odvézt náš počítač (jediný) a na místě (Pošta) toto instalovat. Já vím, že tyto problémy malých obcí se svojí samosprávou Vás asi netíží, ale možná by taky stály za nějakou studii, která by pak mohla pomoci. Ještě jednou se tedy omlouvám a dotazník zasílám touto cestou.“

I kverulant-potížista občas může dostat smířlivou náladu a nabýt dojmu, že věci jsou někdy složitější, než se jeví z vyhřáté fakultní pracovny. Nebudu ten hezký závěr kazit a na tomto místě skončím; hned příště vám ale povím o dalších zlořádech a nepravostech, na které jsem při svém kverulování narazil. Celý příspěvek

Tajné zuby Výboru podle článku 255 SFEU

Výbor podle čl. 255 Smlouvy o fungování Evropské unie je poetický název pro jednu z novinek v oblasti institucionálního práva EU, zavedené Lisabonskou smlouvou. Jeho úkol vymezil čl. 255 SFEU následujícím způsobem:

„Zřizuje se výbor, který před jmenováním vládami členských států podle článků 253 a 254 vydává stanovisko k vhodnosti kandidátů na funkce soudce a generálního advokáta Soudního dvora a Tribunálu.

Tento výbor se skládá ze sedmi osob vybraných mezi bývalými členy Soudního dvora a Tribunálu, členy nejvyšších vnitrostátních soudů a obecně uznávanými právníky, z nichž jedna bude navržena Evropským parlamentem. Rada přijme rozhodnutí, kterým se stanoví pravidla fungování tohoto výboru, a rozhodnutí o jmenování jeho členů. Rada rozhoduje z podnětu předsedy Soudního dvora.“

Předseda Soudního dvora navrhl v únoru t.r. složení Výboru (zde). Možná prvním překvapením bylo, že většinu ve Výboru mají vysocí soudci soudů členských států, nikoliv bývalý členové Soudního dvora či Tribunálu. Kdo tedy očekával jmenování „výboru starších“ ze Soudního dvora, který by si poté sám vybíral vlastní „dorost“, tak se mýlil.

S letošní částečnou obnovou soudců Tribunálu prošel tento Výbor prvním větším zahřívacím kolem. Poprvé „vyzkoušen“ byl sice již zjara v případě kandidátky na soudkyni Soudního dvora Sachy Prechal, v daném případě však nebylo již předem pochyb o vhodnosti kandidátky. Pak se ale začaly dít zajímavé věci: jak výborně dokumentuje v jednom ze svých postů EU Law Blog, kandidáti některých členských států (jmenovitě Rumunska a Řecka) na soudce Tribunálu, kteří byli původně jejich vládou navrženi, následně beze slova (a vysvětlení) z kandidátky mizí. Nu a protože je stanovisko Výboru tajné, tak nikdo neví moc proč. Lucemburskou justiční šeptandou se šíří různé zvěsti, co je na nich pravdy ale mnoho lidí neví.

V případě řeckého kandidáta je v registru dokumentů Rady přístupný původní řecký návrh na jeho jmenování spolu s jeho životopisem, který je k nahlédnutí zde. Nevím, na první pohled mi ten životopis špatný nepřijde: slušné vzdělání, znalosti jazyků, deset let praxe, z toho sedm let coby asistent na Soudním dvoře a na Tribunálu. Vážně mi není jasné, proč by měl být takový kandidát Výborem odmítnut; viděno v retrospektivě byli k lucemburským soudům jmenováni i kandidáti s méně oslnivým životopisem.

Možná mohly vadit dvě věci: současné politické vazby kandidáta a/nebo jeho mládí. S ohledem na současné působení kandidáta se je možné domnívat, že bude mít asi blízko k aktuální řecké vládě (která ho koneckonců navrhla). Vadit možná mohlo, profesně spíše seniorním soudcům soudů členských států, kandidátovo mládí; životopis datum narození sice neuvádí, ale odhadem mu bude cca těsně pod 40. Pokud by byla tato spekulace pravdivá, pak by se požadavky Výboru v tomto ohledu výrazně lišily od dosavadní praxe a nejsem si jist, že k lepšímu: lidé jako Koen Lenaerts či Miguel Maduro byli k lucemburským soudům (prvně jmenovaný jako soudce Tribunálu, druhý coby generální advokát) jmenováni jako třicátníci a podle jejich pověsti se nezdá, že by si vedli špatně.

To jsou všechno nicméně pouze spekulace založené na čtení veřejně přístupného životopisu. Otázkou je, zda se Výbor dozvěděl něco, co v životopise není. V případě odmítnutého rumunského kandidáta, jehož životopis jsem v registru Rady schopen dohledat nebyl, je šeptanda ještě o něco divočejší, zahrnující narážky na politické pozadí návrhu a dokonce nepotismus.

Celkový dojem z dosavadní činnosti Výboru je tak poněkud rozpačitý. Na jednu stranu je dobře, že návrhy členských států projdou ještě dalším sítem, od vlád a zájmů na národní úrovni nezávislým. Ono totiž některé minulé návrhy, především od vlád nových členských států po přistoupeních v roce 2004 a 2007, měly, diplomaticky řečeno, značné rezervy. Na druhou stranu i některé návrhy před rokem 2004 trochu pozvedly obočí, neboť jsou známy i případy ze starých členských států, kdy o vládní nominaci nerozhodovala až tak kvalita, jako spíše stranická knížka uchazeče. Je proto vhodné vyslat jasný signál, že vláda členského státu má vybírat podle kvality a nikoliv podle politické spřízněnosti či využívat uvolněného místa v Lucemburku jako nástroje řešení vnitropolitických přetlaků a sporů (alias koho potřebujeme vykopnout vzhůru či komu něco dlužíme?).

Na druhou stranu se lze s ohledem na utajení stanoviska Výboru a divoké spekulace, které se z nedostatku informací rojí, ptát, zda stanoviska Výboru jsou schopny podobnou „výchovnou funkci“ vlastně plnit, když nikdo neví, proč Výbor rozhodl tak, jak rozhodl. Lze tak alespoň doufat, že i když veřejnost  neví proč, budou to vědět alespoň členské státy, které by měly mít k dispozici stanovisko Výboru (což by plynulo z bodu 8 Jednacího řádu Výboru, který je přístupný zde).

Nu, počkejme si, až se začne přístupu ke stanovisku Výboru domáhat nějaký zhrzený kandidát (jednací řád mlčí na téma, zda kandidát dostane kopii stanoviska ke své osobě), nějaký zhrzený spolu-soutěžitel z vnitrostátní úrovně, který nebyl vládou vybrán a myslí si, že být vybrán měl, anebo konečně nějaká ta zainteresovaná veřejnost. Myslím, že lze již nyní uzavírat sázky, kterou výjimkou obsaženou v nařízení č. 1049/2001 odůvodní Rada a posléze Tribunál odepření přístupu ke stanovisku Výboru. Vtipné bude, pokud se tak stane s odkazem na ochranu soukromí a osobní integrity kandidáta, neboť to, co jsme o Vás milý kandidáte důvěrně Radě napsali, byste si tedy za rámeček nedal …

Celý příspěvek

O stanoviscích pléna II. a jednom Pyrrhově vítězství před Ústavním soudem

V předchozím příspěvku o stanoviscích pléna jsem avizoval pokračování o jejich intertemporálních účincích. Téma souvisí s otázkou závaznosti právního názoru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu, inter partes. Ve své části komentáře k zákonu o Ústavním soudu (Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI 2007), týkající se § 82 ZÚS, jsem k tomu – s ohledem na tehdejší stav judikatury – napsal, že »závaznost právního názoru Ústavního soudu vysloveného v kasačním nálezu se vztahuje na celé další řízení a nevyjímá ani Ústavní soud sám, pokud se k němu tatáž věc dostane opětovně podáním ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v dalším řízení po vydání kasačního nálezu, ať už napadne senátu ve stejném složení, jinému senátu nebo plénu v důsledku rozhodnutí o atrahování senátních věcí plénem [§ 11 odst. 2 písm. k)]. V tomto „druhém kole“ se nemůže od svého původně vysloveného právního názoru odchýlit jen proto, že mezitím došlo ke změně právního názoru v jiné obdobné věci stanoviskem pléna přijatým postupem podle § 23, a už vůbec ne proto, že Ústavní soud nově rozhoduje v jiném složení nebo v jiném grémiu; lze-li obecně akceptovat přirozený vývoj judikatury a možnost prospektivní změny právního názoru vysloveného v nálezu zákonem předpokládaným postupem (§ 23), nelze s ohledem na právní jistotu účastníků řízení připustit libovůli v rozhodování v jedné a téže konkrétní věci ve smyslu „jednou tak, podruhé jinak“, resp. změnu právního názoru s účinky zpětnými.« Stále si za tímto názorem stojím, i když v judikatuře Ústavního soudu došlo k posunu, zatím ojedinělému, v souvislosti se sporem o povahu tzv. výčtového zákona – zákona č. zákona č. 298/1990 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého.

V I. dějství tohoto jímavého příběhu se setkáme s těmito osobami a obsazením: Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova jako žalobce, Česká republika jako žalovaná. Kulisou jsou řádové nemovitosti v Opavě, které jezuité vlastnili před únorem 1948, po komunistickém převratu zůstalo jejich vlastnictví formálně nedotčeno, v důsledku proticírkevních opatření však správu nemovitostí vykonávala státní mocí ovládaná tzv. Náboženská matice. Ta v roce 1958 tyto nemovitosti nezištně „darovala“ státu (sama důvodová zpráva k výčtovému zákonu uvádí, že šlo o darování vynucená). V onom výčtovém zákoně bylo na tovaryše Ježíšovy pamatováno, ony opavské nemovitosti však podle tohoto zákona vydány nebyly (nebyly na seznamu). Jezuité se tedy určovací žalobou domáhali určení, že darovací smlouva byla neplatná a že jsou nadále vlastníky. Obecné soudy sice přitakaly v tom, že darovací smlouva byla neplatná (Náboženská matice byla pouze správcem a nemohla s majetkem disponovat), žalobu však přesto zamítly s tvrzením, že výčtový zákon je restituční předpis a jako takový je zvláštním zákonem, který vylučuje obecné občanskoprávní předpisy a možnost domáhat se určení vlastnictví podle nich. Tovaryšstvo Ježíšovo podalo v květnu 2005 ústavní stížnost a IV. senát Ústavního soudu nálezem sp. zn. IV. ÚS 298/05 ze dne 8. srpna 2005 ústavní stížnosti vyhověl a rozsudky obecných soudů až do prvního stupně zrušil. Ústavní soud tehdy konstatoval, že pokud obecné soudy dospěly k tomu, že darovací smlouva byla neplatná, měly poskytnout ochranu vlastnickému právu Tovaryšstva Ježíšova. Ústavní soud odmítl, že výčtový zákon je speciální restituční zákon, jehož existence vylučuje pro církevní právnické osoby domáhat se určení svého vlastnického práva použitím obecných předpisů práva občanského. Po kasaci rozhodnutí obecných soudů se tak na podzim roku 2005 znovu rozběhlo řízení o určovací žalobě jezuitů, nyní však již byly obecné soudy – nepochybně především inter partes (závaznost nálezu erga omnes v tomto případě netřeba uplatňovat) – zavázány právním názorem Ústavního soudu vysloveném v jeho kasačním nálezu.

Ve II. dějství zaznamenáváme jen lehce obměněné obsazení. Jako žalobce vystupuje Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina, stranou žalovanou byla unie odborových svazů a šlo o komplex nemovitostí v Luhačovicích – tzv. Augustiniánský dům, kam dříve zajížděl Mistr Janáček a v klidu a zázemí poskytnutém brněnskými augustiniány v prostředí lázeňského města komponoval, mimo jiné svou slavnou Glagolskou mši. Skutkové okolnosti jinak byly obdobné – opatství tyto nemovitosti nesporně vlastnilo až do r. 1959, kdy je Náboženská matice (vynuceně) darovala státu. A do výčtového zákona se nedostaly. Obecné soudy zamítly určovací žalobu opatství s obdobnou argumentací, opatství podalo ústavní stížnost, která napadla II. senátu, a ... a tady se příběh začal odvíjet jinak. Ústavní stížnost byla podána v prosinci 2004, tj. dříve než stížnost Tovaryšstva Ježíšova, avšak do přijetí nálezu ve věci Tovaryšstva o ní ještě rozhodnuto nebylo – v každém případě však svým nálezem z 8. srpna 2005 IV. senát zavázal II. senát, aby i stížnost augustiniánů rozhodl se stejným právním názorem a závěrem. II. senát ovšem s tímto právním názorem nesouhlasil a během necelých tří měsíců předložil plénu návrh opačného stanoviska. Plénum Ústavního soudu 1. 11. 2005, podle připojených disentů většinou 10:3, stanovisko schválilo [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 22/05 (ST 22/39 SbNU 515; 13/2006 Sb.)]. Podle tohoto stanoviska je výčtový zákon „svojí povahou součástí restitučního zákonodárství“, se všemi důsledky s tím oprávněně či neoprávněně spojovanými. Následně II. senát, v duchu tohoto stanoviska, ústavní stížnost Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina usnesením sp. zn. II. ÚS 687/04 ze dne 19. 1. 2006 odmítl jako zjevně neopodstatněnou (!)

Pro Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina tak příběh v tomto okamžiku skončil, ale pojďme nyní sledovat osudy jezuitů, které jsme ztratili ze zřetele v srpnu L. P. 2005, jak se radují z úspěchu před Ústavním soudem ...

V III. dějství tedy vystupují jako žalobce opět jezuité před Okresním soudem v Opavě, jehož rozsudek Ústavní soud nálezem ze srpna 2005 zrušil, nyní se však nacházejí v jednoznačně lepší pozici než při posledním jednání, neboť okresního soudce mohou argumentačně utlouci závazným právním názorem vysloveným v kasačním nálezu Ústavního soudu. Avšak ještě než proběhne první jednání, média zaznamenají porážku Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina v obdobné kauze před Ústavním soudem, zvrat v jeho judikatuře, podtržený mimořádnou publikací textu stanoviska Pl. ÚS-st 22/05 ve Sbírce zákonů. Obecné soudy správně vycítily, že se vítr otočil, a žalobu Tovaryšstva opět zamítly, bez ohledu na inter partes závazný nález Ústavního soudu vynesený právě pro tento případ. Porážku jezuitů stvrdil i Nejvyšší soud ve svém rozsudku 28 Cdo 727/2008 z 10. června 2008, v němž konstatoval, že „obecné soudy nepochybně musí respektovat právní názor vyslovený v kasačním nálezu ÚS vydaným v téže věci a musí podle něj postupovat a řídit se jím, ... [s]ituace je však podstatně jiná v případě, že po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu je publikováno stanovisko pléna téhož soudu, jež obsahuje odlišné právní posouzení téže otázky. ... Vždyť i v případě, bylo-li by po vydání kasačního nálezu znovu rozhodnuto soudy obecnými a byla-li by proti těmto rozhodnutím podána nová ústavní stížnost, jednalo by se o nové řízení, v němž by se konkrétní senát musel řídit stanoviskem pléna. Lze tedy důvodně očekávat, že v dalším případném řízení o ústavní stížnosti bude Ústavní soud postupovat v souladu s jím dříve vydaným plenárním stanoviskem. Z [toho] plyne, že se obecné soudy nemusí řídit právním názorem vysloveným v dané individuální věci v senátním nálezu Ústavního soudu, jestliže bylo v mezidobí vydáno odchylné plenární stanovisko, jež bezesporu nad senátním nálezem převažuje.“.

Tento empirický závěr, anticipující rozhodování Ústavního soudu, Nejvyšší soud podpořil argumenty právními:

• v případě podání další ústavní stížnosti půjde o nové řízení; tím mělo být zřejmě řečeno, že to původní, v němž byl vydán kasační nález, pro řízení o nové ústavní stížnosti nebude relevantní, neboť pozdější stanovisko pléna je vyšší forma a jak známo vyšší bere,

• rozhodnout v souladu s původním kasačním nálezem by ignorovalo vývoj právního názoru Ústavního soudu; takové rozhodnutí by bylo založeno jen na slepém respektu k názoru tím samým soudem reprezentativně překonanému – jinými slovy, NS zde zřejmě argumentuje přepjatým formalismem,

• rozhodnout v souladu s původním kasačním nálezem by bylo v rozporu s naplňováním vlády práva a s atributy právního státu, neboť rozhodnutí by nevycházelo z většinového názoru soudního orgánu autoritativně rozhodujícího o tom, co je a není ústavním pořádkem,

• rozhodnutí v souladu s původním kasačním nálezem by zabraňovalo průchodu spravedlnosti a nešetřilo by základní práva a svobody účastníků řízení.

Podpůrně NS argumentoval vlastní praxí obecných soudů: „Odvolací soud může změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten jeho dřívější právní názor nerespektoval“.

NS nicméně v závěru své názory relativizoval. Podle něj by taková situace neměla být pravidlem, zejména pokud by takovým postupem mělo být nepřípustně zasaženo právní postavení účastníků řízení nebo jejich právní jistota. Proto by, podle NS, mělo být rozhodnutí odchylující se od původního právního posouzení více než kdy jindy pečlivě odůvodněno a musí z něj být nade vší pochybnost zřetelné, jakým právním názorem se soud řídil a z jakého důvodu.

Předpoklad Nejvyššího soudu se vyplnil a Tovaryšstvo Ježíšovo podalo v srpnu 2008 znovu (v terminologii NS novou) ústavní stížnost (III. ÚS 2069/08). Díky této téměř laboratorní kauze získal Ústavní soud příležitost vyslovit se jednoznačně ke komplexní otázce závaznosti jeho nálezů v její časové dimenzi.

Argumenty, které hovořily ve prospěch prosazení názoru obecných soudů o povaze nálezů Ústavního soudu a účinků později vydaného stanoviska pléna, jsou zřejmé z rozsudku NS. Pro řešení opačné se však také nabízely silné argumenty:

• nejde o „nové“ řízení, z pohledu ÚS je to materiálně res iudicata, věc rozhodnutá nálezem ÚS, byť formálně z tohoto důvodu stížnost nepřípustná není (srov. § 35 odst. 1 ZÚS),

• NS své rozhodnutí opřel o princip právní jistoty, ale tento princip v daném případě může působit i zcela opačně, záleží na úhlu pohledu: byla to právě právní jistota stěžovatele, jež byla otřesena, neboť poté, co v jeho věci Ústavní soud vyslovil závazný právní názor, je tento právní názor obecnými soudy nerespektován poukazem na pozdější právní názor vyslovený Ústavním soudem v jiné právní věci a pro jiné (a všechny budoucí) účastníky řízení,

• problém je dán kasační povahou kompetence Ústavního soudu; kdyby bylo jeho rozhodnutí konečné, nemohla by být otázka znovu, v neprospěch stěžovatele, přehodnocena,

• řízení před Ústavním soudem je zásadně jednoinstanční; prosazením názoru obecných soudů by se cestou stanoviska pléna fakticky v téže věci zavedlo opravné řízení proti již vyhlášenému nálezu, což neposiluje důvěru v rozhodování Ústavního soudu, který v téže právní věci, v tomtéž případě, by mohl rozhodnout jednou tak, podruhé jinak, byť s posvěcením celého pléna,

• zákonným soudem a soudcem stěžovatele byl rozvrhem práce určený senát, který rozhodoval o první ústavní stížnosti, a nikoli plénum, které později rozhodovalo o odlišném právním názoru formou svého stanoviska, ovšem pro jinou kauzu než tu, která již byla nálezem rozhodnuta,

• stanovisko pléna a právní názory vyslovené v nálezech působí (mají působit) prospektivně a nemohou se dotknout věcí již Ústavním soudem rozhodnutých,

• účastníci řízení po kasačním nálezu Ústavního soudu se stávají rukojmím času a rychlosti, nebo spíše pomalosti řízení před obecnými soudy – čím déle trvá, tím se zvyšuje riziko mezitímní změny právního názoru Ústavního soudu a popření ústavní ochrany, které se účastníku již jednou před Ústavním soudem dostalo,

• z obdobných pozic lze také zpochybnit sebepotvrzující argument NS o správnosti praxe obecných soudů, z níž vyplývá, že odvolací soud může také (libovolně) později změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení a v téže věci v druhém kole potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože tento jeho dřívější právní názor nerespektoval,

• argumentace obecných soudů požadavkem ochrany základních práv a svobod účastníků řízení je v dané věci problematická, neboť účastníky na straně jedné byly soukromý subjekt (církevní právnická osoba), na straně druhé stát – jeho způsobilost být nositelem vlastních základních „lidských“ práv a svobod je však i v judikatuře Ústavního soudu sporná,

• názor obecných soudů neodpovídá dosavadní nálezové judikatuře Ústavního soudu, srov. zejména nález sp. zn. III. ÚS 425/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 42/10 SbNU 285): „... všechny ... sporné problémy dotýkají se výlučně tzv. absolutní závaznosti nálezů Ústavního soudu, nikoli však závaznosti, která – konkrétní a Ústavním soudem posouzené (rozhodnuté) věci (materie) se týká; vykonatelný nález Ústavního soudu je totiž závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy), a tedy ... je závazný i pro samotný Ústavní soud a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu rei iudicatae ..., která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci, včetně takového, který by – in eventum – měl vyplynout ze stanoviska pléna Ústavního soudu; předpoklady plynoucí z ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu se proto na již jednou Ústavním soudem rozhodnutou věc nevztahují.“.

Konečně bylo možné vznést i veskrze formální argument: v dané věci obecné soudy opřely své rozsudky o právní názor vyplývající ze stanoviska, nikoli z nálezu ÚS; II. senát, který přijetí stanoviska inicioval, totiž nerozhodl v souladu se stanoviskem pléna ve věci augustiniánského opatství nálezem, ale pouze usnesením (II. ÚS 687/04 ze dne 19. 1. 2006, které ani formálně nebylo publikováno). Stanovisko pléna však, přestože bylo publikováno ve Sbírce zákonů, atributy vykonatelného rozhodnutí a z toho odvozovanou všeobecnou závaznost (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy) nemá.

Zbývá dodat, že Ústavní soud příležitost vyslovit se autoritativně k těmto otázkám nevyužil. V pořadí druhá ústavní stížnost Tovaryšstva Ježíšova byla usnesením III. ÚS 2069/08 ze dne 29. července 2009 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, čímž fakticky byl potvrzen právní názor Nejvyššího soudu, ovšem formou, která toto řešení do budoucna nečiní závazným, takže tato otázka může být kterýmkoliv senátem Ústavního soudu posouzena jinak. Podle mého osobního přesvědčení si tato věc zasloužila řešení ve formě nálezu, ať už zamítavého či vyhovujícího, protože díky zvolené formě usnesení trvá nejistota o intertemporálních účincích stanovisek pléna, zejména ve vztahu k již Ústavním soudem rozhodnutým věcem, o nichž v důsledku kasace pokračuje řízení před obecnými soudy. Svůj věcný názor na otázku závaznosti kasačního nálezu pro ÚS jsem již dříve vyslovil v komentáři k zákonu o Ústavním soudu a dosud jsem neshledal důvody, abych ho měnil.

Nemusím samozřejmě zdůrazňovat, že jde jen o můj názor osobní a že veškeré chyby a omyly v tomto příspěvku je proto třeba přičítat jenom a pouze jenom na můj vrub.

Celý příspěvek

Justiční knížky rudé

Po nedávném argumentačně ne zrovna povedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu se znovu rozproudila diskuse na téma, zda má veřejnost právo vědět, zda soudce byl nebo nebyl členem Komunistické strany Československa. Má. Ale k ničemu jí to nebude.

Myslím, že je nezbytné odlišit dvě roviny problému, které se v diskusi o této otázce bohužel často promíchávají. Za prvé, otázka přístupu k informaci. Za druhé, otázka smysluplnosti využití podobné informace v dnešní době, nebo-li k čemu to komu bude bude-li to.

S ohledem na otázku přístupu dospěl NSS v rozsudku ze dne 6. ledna 2010, čj. 3 As 10/2009 – 77, k závěru, že informace o před-listopadovém členství soudce v KSČ spadá pod „soukromí fyzické osoby“ podle ustanovení § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím. Odůvodnění není přesvědčivé: přeskok z § 8a InfoZákona do výjimek § 4a zákona o ochraně osobních údajů je poněkud příliš přímočarý; kontext rozhodování o politické příslušnosti soudce, tedy osoby veřejné činné, odbyt jednou větou; vypořádání se s existující judikaturou Ústavního soudu jaksi letmé; otázky jako vyvažování, proporcionalita aj. úplně mimo horizont rozhodnutí, stejně jako třeba judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Pokud se při posuzování této věci v rámci řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud přidrží své dosavadní judikatury, spis se vrátí nazpět na druhou stranu Joštovy ulice či spíše přímo do Hybernské.

Zajímavější je ale dle mého názoru druhá rovina, tedy k čemu taková informace bude. Předesílám, že tyto roviny jsou pochopitelně oddělené: posuzovat, zda informace žadateli k něčemu budu jejímu povinnému poskytovateli nepřísluší. Nicméně i tak je zajímavé se zamyslet, k čemu podobný typ informace vlastně dnes, dvacet let po revoluci, slouží?

Osobně se domnívám, že k ničemu. Přesněji řečeno k ničemu s ohledem na dnešní schopnosti, kvality a výkon konkrétního soudce, kterého by se měla daná informace týkat. Podobná informace může být možná zajímavá statisticky, tedy pro zjištění, jak se nám proměňuje složení justičního lidu. Může být také potenciálně relevantní v konkrétním případě, pokud by se skutečně mělo rozhodovat o otázce přímo spjaté s komunistickou stranou (její rozpouštění, otázky minulosti aj.). To, co mě ale u náhlého zájmu o komunistickou minulost soudců trochu zneklidňuje, je zástupnost a zkratkovitost argumentace s tímto údajem. Často je kladeno rovnítko mezi „komunistický soudce či kandidát členství = špatný soudce“ a „nečlen = dobrý soudce“.

Naše, stejně jako jiné justice v post-komunistické Evropě, jsou postaveny na personální kontinuitě. O tom, zda byl tento postup správný či spatný můžeme dnes tak maximálně diskutovat, ale velice obtížně lze činit cokoliv více. Těžko se může veřejnost, odborná veřejnost či mocnosti politické po 15 či 20 letech od revoluce najednou probudit a začít dělat velké změny na základě minulé stranické příslušnosti soudce, pokud se tak nestalo v době revoluční. Komunistická (ne)minulost soudce se nicméně najednou stává vítaným zástupným cílem a odpovědí na to, proč justice nefunguje. Budeme-li ji znát, tak budeme najednou vědět, co s justicí? Odhalíme toho vnitřního nepřítele v rámci soudcovského stavu, který již dvacet let podkopává snahy o lepší zítřek?

Který soudce měl před revolucí kterou knížku je pro fungování současné justice a její budoucnost irelevantní. Za prvé, skutečné problémy jsou jinde. Za druhé, tyto současné problémy lze jen s obtížemi personálně propojit s předlistopadovými soudci-straníky; skutečným personálním problémem justice nejsou předlistopadoví soudci, ale část těch soudců, kteří do justice přišli v době její největší personální nouze v první polovině devadesátých let. Za třetí (a asi hlavně), po letech pozorování české justice zblízka i z dálky neváhám tvrdit, že předlistopadové členství v KSČ či kandidatura má se současnou kvalitou toho či onoho soudce, pokud zůstal v justici, asi tolik do činění co mango s Janem Tleskačem. Znám dost soudců, kteří byli před Listopadem členy či kandidáty členství a dnes patří mezi to nejlepší, co se v justici pohybuje. Naproti tomu existuje pár příkladů soudců, kteří před rokem 1989 soudili a přitom nebyli členy KSČ či byli po Listopadu rychle vyzvednuti v rámci justice nahoru coby předlistopadový soudce-nekomunista, a dnes by si o ně nikdo slušný neopřel ani kolo.

Sečteno a podtrženo, informace o členství soudce v KSČ by poskytnuta být měla. Pro současnost a budoucnost české justice to ale rozhodně není informace klíčová. Pokud máme chuť a energii, zkusme třeba požádat Ministerstvo spravedlnosti o informaci, ve kterém století se začnou volná místa v české justici obsazovat otevřeným a transparentním konkurzem. Celý příspěvek

František Korbel: Ústavní soud zrušil část zákona o svobodném přístupu k informacím

V úterý 30. března 2010 zasedlo všech 15 soudců Ústavního soudu k návrhu I. senátu, který přerušil řízení o individuální stížnosti a postoupil plénu návrh na zrušení části § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (InfZ). Konkrétně šlo o otázku, zda lze poskytovat dosud nepravomocné rozsudky soudů v průběhu řízení veřejnosti.

Žadatel (nebudu jej držet v utajení a rovnou přiznám, že jsem jím byl já) se v dané věci domáhal poskytnutí několika dosud nepravomocných rozsudků od Ministerstva financí, které jimi disponovalo z titulu jednání za stát jako účastníka občanského soudního řízení. Jednalo se o rozsudky více okresních soudů, které byly veřejně vyhlášeny (srov. čl. 96/2 Ústavy a § 156 OSŘ) a doručeny všem účastníkům řízení, ale nenabyly právní moci v důsledku odvolání.

Důvodem žádosti o informace byla potřeba orientace v tehdejší praxi jednotlivých okresních soudů při rozhodování o převodech státního majetku ze zaniklého Fondu dětí a mládeže, která se diametrálně lišila. V situaci, kdy soudní výklad nebyl stabilizován žádnými pravomocnými rozsudky odvolacích soudů, natož rozsudky dovolacího soudu, se žadatel zajímal alespoň o převažující výklad této problematiky soudy prvního stupně a též o důvody, které některé soudy vedly k odlišným závěrům. Vycházel z toho, že pouze soud je orgánem státu, který si společnost zřídila k výkladu práva, a to i soud okresní, samozřejmě s limity, které z jeho postavení plynou.

Požadované rozsudky byly žadateli odmítnuty s odkazem na to, že nejsou pravomocné a že poskytování nepravomocných rozsudků neumožňuje § 11 odst. 4 písm. b) InfZ. Tento důvod pro odepření může dle okolností přetrvávat několik měsíců až let. Zamítnutím následně skončil rozklad, správní žaloba i kasační stížnost u NSS.

Základem následné ústavní stížnosti byl názor, že se utajení všech nepravomocných rozsudků podle § 11 odst. 4 písm. b) InfZ příčí materiálním podmínkám pro omezení základního práva na informace, které stanoví Listina v čl. 17 odst. 4 a evropská úmluva v čl. 10 odst. 2. Stejně tak odporuje povinnosti minimalizace zásahů do základního práva podle čl. 4 odst. 4 Listiny a principu proporcionality, neboť takto konstruované paušální omezení práva na informace o všech nepravomocných rozsudcích není podloženo nezbytností v demokratické společnosti, ani žádným jiným rozumně odůvodnitelným společenským přínosem či zájmem.

Nezbytná omezení práva na informace vyplývají z ochrany zájmů státu, práv a svobod jiných osob a v neposlední řadě i z potřeby ctít autoritu, nezávislost a nestrannost soudní moci, jak zdůrazňuje čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Tato omezení však nesouvisí s otázkou právní moci rozsudku, neboť jsou v plném rozsahu zabezpečena jinými ustanoveními právního řádu – například ochranou utajovaných informací podle § 7, ochranou osobnosti, soukromí a osobních údajů osob podle § 8, ochranou nových informací, které vznikají při přípravě rozhodnutí povinného subjektu, a to až do doby, kdy se příprava ukončí rozhodnutím podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, příp. ochranou podle zvláštních zákonů.

Plénum Ústavního soudu nakonec rozhodlo nálezem sp. zn. Pl. US 2/10 – zřejmě až po vzrušené diskusi – nejtěsnějším poměrem 9:6 o vyhovění návrhu a zrušilo slovo „pravomocných“ v § 11 odst. 4 písm. b) InfZ ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce. Otevřelo tak cestu k poskytování i nepravomocných rozsudků ještě v průběhu soudního řízení veřejnosti; samozřejmě po splnění všech omezujících podmínek v konkrétní věci, zejména anonymizaci osobních údajů.

Hodnocení nálezu i disentujících stanovisek přenechám v zájmu objektivity nezúčastněným čtenářům. Dovolím si pouze své dvě osobní poznámky:

1. Těší mě argumentace většiny soudců, která nespojuje zveřejnění rozsudku s ohrožením nezávislosti a nestrannosti justice, ale právě naopak staví zveřejnění na podporu těchto hodnot a kvality soudního rozhodování vůbec (body 43, 45 odůvodnění). Je nepochybné, že tlak médií a veřejnosti působí i na soudce, ale ten je přítomen již na základě výroku a tužeb. Možnost zveřejnění přesvědčivého odůvodnění je přesně to, co dává soudci prostředek, kterým může tomuto tlaku vzdorovat.

2. Překvapila mne existence názoru, že stát by v soukromoprávních vztazích neměl být osobou povinnou poskytovat informace vůbec (disent 5 soudců a proti tomu body 47 až 53 odůvodnění). Většinové stanovisko se s ním sice vypořádalo nepřímo tím, že povinnost poskytovat informace vztáhlo přímo k soudu (což je pro budoucí výklad dobře), nicméně uvedený názor je zcela nesprávný v samém jádru. Kromě věcných důvodů předcházení korupci a přítomnosti veřejného zájmu i při hospodaření veřejné instituce (jak správně popisuje většinové stanovisko v bodech 52 a 53) vyplývá nesmyslnost tohoto názoru z rozdělení povinných subjektů v § 2 odst. 1 a 2 InfZ na ty, které mají úplnou informační povinnost (odst. 1), a ty, které informují pouze v rozsahu své veřejnoprávní kompetence (odst. 2). Stát a jeho orgány patří samozřejmě do kategorie první a otázky jeho jednání v soukromoprávních vztazích – ať již jde o uzavírání smluv nebo jednání u soudu – musí být přirozeným a žádoucím předmětem jeho informační povinnosti.

Celý příspěvek