Žebříček právnických fakult v ČR

Upoutávka, poděkování Tomášovi Němečkovi za nesmírně záslužnou práci a rovněž možnost, jak na Jiném právu diskutovat o nejnovějším žebříčku právnických fakult, který zveřejnily Hospodářské noviny - ZDE.



Celý příspěvek

Cena Ius et societas

Právnická fakulta Masarykovy univerzity a Vzdělávací nadace Jana Husa vyhlašují ve spolupráci s Ústavním soudem ČR, Nejvyšším soudem ČR, Nejvyšším správním soudem ČR, Nejvyšším státním zastupitelstvím ČR a Veřejným ochráncem práv Cenu IUS et SOCIETAS.

Cena bude udělena za původní, dosud nezveřejněnou esej, obsahující nejzajímavější podněty, pohledy a otázky týkající se role práva a justice ve společnosti. Soutěž se vyhlašuje zvlášť pro studenty bakalářských, magisterských a doktorských studijních programů vysokých škol, kteří předloží své práce v českém, slovenském nebo anglickém jazyce.

Pro rok 2008/2009 bylo zvoleno následující téma:

Které soudní rozhodnutí za uplynulých 5 let by se mělo ocitnout v učebnici základů společenských věd pro střední školy a proč?


Více zde. Celý příspěvek

Co opravdu hrozí novinářům (s douškou na konci)

Právě probíhající diskuse o zpřísnění postihu za neoprávněné nakládání s osobními údaji, získanými v rámci trestního řízení (především odposlechů), se podle mého názoru chybně zaměřuje pouze na novelu trestního zákona.

Jak na svém blogu na Aktuálně.cz píše advokát Tomáš Sokol, novela trestního zákona ve skutečnosti spíše zpřísňuje podmínky, za nichž lze novináře a jiné osoby postihovat. Zveřejněním totiž musí být způsobena "vážná újma na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají". Pokud tedy novináři uveřejní přiměřeným způsobem informace o korupčním jednání některého politika (které získali třeba i od vyšetřujících policistů), zřejmě do jeho práv ani oprávněných zájmů nezasáhnou.

Problém je myslím skryt jinde.

Ne soud, ale Igor Němec

Nově se totiž také zavádí možnost postihu v rámci správního řízení na základě zákona na ochranu osobních údajů. Podle něj kdokoliv může za neoprávněné zveřejnění dostat pokutu až ve výši jednoho milionu korun. Pokud tak učiní prostřednictvím médií, milionů může být až pět a stejně může být postihnuto i dotyčné médium. V čem je problém?

Za prvé, o tom, že by takovým zveřejněním musela být způsobena vážná újma na osobnostních právech jiného, není v tomto zákoně ani slovo. Co je rovněž překvapivé: sankce pro osoby, které mají nakládaní s osobními údaji v popisu práce a mají i odpovídající povinnosti (například správci databází), jsou nižší anebo stejné.

Za druhé, o udělení pokuty rozhoduje Úřad pro ochranu osobních údajů, tedy státní úřad, jejž politici mohou kontrolovat daleko snáze než soudy.

Samozřejmě, proti jeho rozhodnutí lze podat správní žalobu. Ta však nemá odkladný účinek - pokud jej nepřizná soud, což dopředu není stoprocentně jisté nikdy. (Je pravda, že v roce 2003 přihlédl Nejvyšší správní soud k tomu, že by okamžitý výkon pokuty ve výši 250 tisíc mohl "postihnout ekonomickou soběstačnost rodiny potrestaného s dlouhodobými nebo i trvalými důsledky", a odkladný účinek přiznal).

Přiměřeně, prosím...

Aby bylo jasno: s trestáním novinářů i policistů za protiprávní zveřejňování odposlechů (a jiných materiálů získaných v rámci výkonu veřejné správy) souhlasím. Přiznávám, při poslechu legendárního "Ivánku, kamaráde" jsem se výborně bavil. Ovšem s trochou studu. Nikdo totiž nemá právo zneužívat soukromí jiných k obveselení veřejnosti.

Co diskusi trochu chybí, je pojem přiměřenosti jednání, nebo - jak právníci někdy říkají - princip proporcionality. A to na obou stranách.

Novináři by měli mnohem více přemýšlet, zda je k podání důležité informace veřejnosti skutečně třeba reprodukovat texty odposlechů. Úvaha o tom, zda to je ve "veřejném zájmu", kterou se novináři tak rádi zaklínají, nestačí. Proporcionalita předpokládá další myšlenkový krok: není možné daný veřejný zájem naplnit jinak, aniž bychom nepřiměřeně narušili soukromí jiného? Zveřejnit přepis odposlechu je jednodušší. Málokdy však nevyhnutelné.

...a to platí pro obě strany

Na druhou stranu, kdo brojí proti této novele, ještě nutně nemusí hájit právo novinářského stavu na to, aby si dělal, co chce.

Pokud má novela hájit osobnostní práva odposlouchávaných, jde podle mého názoru daleko za rámec, který je k dosažení tohoto cíle potřeba. Problém však tkví nikoliv v trestním zákoně, ale v poněkud méně nápadném zákonu o ochraně osobních údajů.

Článek vyšel v dnešních Hospodářských novinách.

P.S.: Jak je patrné, nesouhlasím s Pavlem Molkem v příkrém hodnocení novely - pokud se týká trestního zákona. Celkem by mě ale zajímalo, zda ta nenápadná novela zákona o ochraně osobních údajů není ve skutečnosti tím, o co (některým) politikům jde. Přičemž by to byla z jejich strany celkem chytrá taktika: vyvolat "paniku" okolo ve skutečnosti neškodné novely TZ, pak ji honem uklidňovat - "vždyť přeci o nic nejde, právníci nám právě vysvětlili," a pak začít střílet takříkajíc ze zálohy...

Celý příspěvek

„Ekonomická analýza práva” na PF UK

Níže velmi rád přetiskuji informaci o novém předmětu na PF UK, kterou mi předal člen Common Law Society Martin Froněk.

„Ekonomická analýza práva” na PF UK

PF UK ve spolupráci s Národohospodářskou fakultou VŠE nabízí studentům kreditního studia předmět “Ekonomická analýza práva”. Vyučován bude v letním semestru na PF UK, a to ve středu od 10:00-11:30 (předběžný čas), první seminář proběhne 4.3. 2009. Je rovněž otevřen studentům VŠE podle příslušného studijního plánu pod názvem “Kapitoly z ekonomie a práva”.

Na výuce se budou podílet Zdeněk Kühn, Petr Kuhn, Tomáš Richter, Jan Urban, David Lipka, Josef Šíma a Libor Dušek.

Předmět bude zakončen písemným testem, studenti obdrží kredity, jejichž výše je v současné době předmětem jednání.

Na kurs se nezapisuje přes IS, ale emailem na adrese lawandeconomics@society.cz. Další podrobnosti budou zveřejněny příští týden na http://lae.society.cz/ .

Orientační syllabus kursu:

Základní nástroje ekonomické analýzy práva I. (J. Šíma)
Základní nástroje ekonomické analýzy práva II. (J. Šíma)
Instituce vlastnictví, externality, Coaseho teorém (D. Lipka)
Právo obchodních společností I. (P. Kuhn)
Právo obchodních společností II. (P. Kuhn)
Insolvenční právo I. (T. Richter)
Insolvenčí právo II. (T. Richter)
Trestní právo I. (L. Dušek)
Trestní právo II. (L. Dušek
Deliktní právo (Z. Kühn)
Ekonomie institucí (J. Urban) Celý příspěvek

Blanka Čechová: Obyčejný člověk a Organizace spojených národů: Poklona právníku Murukathasanovi a všem ostatním typical mental cases

Kdysi jsem si myslela, že z pohledu OSN je obyčejný člověk, jednotlivec, až na posledním místě. Bylo to ode mě krátkozraké a nespravedlivé. Dnes, po několika letech práce v mezinárodních organizacích, vím, že v perspektivě OSN a žánrově podobných útvarů, obyčejný člověk nefiguruje vůbec.

Když jsem si v sobotu přečetla zprávu o tom, že před sídlem OSN v Ženevě se upálil šestadvacetiletý Tamil, na protest proti nečinnosti mezinárodního společenství v konfliktu na Srí Lance, otřáslo to mnou a pohnulo k napsání následujících několika poznámek.

Jmenoval se Murukathasan a byl to právník ze Srí Lanky, který pracoval v Londýně. Podle dopisu na rozloučenou (plné znění v angličtině je k dispozici na http://tamilnet.com) chtěl svým činem upoutat pozornost veřejnosti a mezinárodního společenství k aktům genocidy, kterými se v nedávné době opět vyhrotil mnohaletý konflikt na Srí Lance, a které nejsou nepodobné těm, k nimž docházelo na samém počátku genocidy ve Rwandě v roce 1994. (Mimochodem, nelze si v této souvislosti nevzpomenout na legendární dotaz reportéra Reuters, na který se mluvčí amerického ministerstva zahraničí zdráhala odpovědět, a sice - How many acts of genocide does it take to make a genocide? Tou dobou přišlo ve Rwandě o život už více než půl milionu lidí.)

Murukathasan se před branami Paláce národů upálil ve čtvrtek 12. února, ale na stránkách OSN o tom doteď není ani jediná zmínka. Předpokládala bych zprávu. Aktuální informace o aktivitách agentur OSN na Srí Lance. Nebo, proboha, alespoň telegrafické vyjádření lítosti. Přejít tuto událost mlčením považuji ze strany OSN za skandál. Ani komunisti nedokázali ututlat smrt Jana Palacha, to se jim podařilo teprve u následujících případů, které na veřejnost skutečně už nepronikly. (Poznámka: zadržte, prosím, rozhořčené komentáře, jak že se opovažuji srovnávat OSN a KSČ. Tak - prostě opovažuji. Základní myšlenka obou spasitelských organizací je sice jiná, ale neliší se v míře utopičnosti a hlavně v totální neefektivitě její realizace. Míra korupce a bezpáteřnosti, způsob výběru kádrů i praxe v oblasti propagandy a mystifikace veřejnosti, jsou navlas tytéž.)

Na základě vlastní zkušenosti si troufnu odvodit, o čem se tak v sídle OSN vedly řeči, zatímco před jejím prahem hořela živá pochodeň: tak především se konala schůzka Panelu ke zhodnocení Rozvojových Cílů Milénia v oblasti veřejného zdraví. Ecosoc toho dne prohlásil, že potenciál tradiční medicíny by měl být nadále rozvíjen. Fajn. Ve výtazích a na chodbách se klábosilo o tom, že zítra máme 13. pátek a co kdo dělá na Valentýna, jo – a taky že v nedalekém lyžařském středisku Meribel napadlo čtvrt metru prašanu. Pak se šlo domů, venku před vraty kupa žluté pásky a pár policejních aut – hm, hm, asi tu zase demonstroval nějaký anonymní šílenec. No nic.

Sebeupálení jako akt protestu neschvaluji. Ale chápu Murukathasanovo zoufalství, které ho k takové oběti přivedlo. Uvědomil si bezmoc veškerého předchozího snažení: měsíce volání, dopisů, stížností a článků v tisku, pokusy o audience, dokonce početná demonstrace, která se konala před sídlem OSN jen pár hodin předtím, než se Murukathasan upálil – všechno to bylo k ničemu. (Jediného zásahu, kterého se ze strany OSN mohli demonstranti případně dočkat, by byl zásah proti nim samotným. Jsme koneckonců ve Švýcarsku, tak hlavně žádný rozruch na ulicích…) I kdyby Murukathasan radši držel hladovku a nebo chodil před budovu OSN každý den protestovat, nikým by to ani zbla nepohnulo. Ostatně, jednoho takového tichého a vytrvalého protestujícího jsem osobně poznala.

Stěžovatelka před ESLP, paní M.D., se tehdy trmácela do Štrasburku cestou necestou ze vsi vzdálené tisíce kilometrů. Mohlo jí být okolo šedesáti, na sobě měla hodně obnošené šatstvo a poté, co se marně snažila domoci nahlédnutí do svého spisu, se usadila na schodiště před vchodem do budovy soudu. Vydržela tam sedět každý den po dobu několika měsíců, aby protestovala proti opakovanému odmítnutí své stížnosti. Drtivá většina lidí jí míjela, na chodbách a v kantýně tu a tam někdo zmínil, že ta praštěná ženská pořád táboří u nás na schodech. Blázen.

Jednoho dne jsem se dala s paní do řeči a shledala jsem, že 1) mluví slušně anglicky i francouzsky, 2) velmi dobře se orientuje v řízení před ESLP, 3) nestěžuje si na žádnou pitomost, ale na poměrně vážné procesní pochybení v domácím civilním řízení. V archivu mi stížnost půjčili. Prošla jsem jí. Nezdálo se mi to. V rozhodnutí o odmítnutí (jehož odůvodnění v rozsahu cca jednoho odstavce si stěžovatelka nikdy nepřečte, protože je důvěrné) stálo, že jde o notorickou stěžovatelku a zjevně neopodstatněnou stížnost, tečka. Zeptala jsem se kolegy-právníka, který věc vyřizoval, z jakého důvodu tak soudí. Odtušil, že to je typical mental case, tak co řeším, a vyrazil na cigárko do kantýny.

Paní M.D. jsem toho dne poradila, ať jede domů. Neodjela. Seděla tam ještě hodně dlouho a docílila akorát toho, že beztak předůležitý Soud se cítil ještě důležitějším. Ať tam klidně chcípne, nenechám se do ničeho tlačit, - řekl mi kolega-právník, když jsem se ho po čase znovu zeptala, jestli se přeci jen nechce s paní sejít nad spisem.

Samozřejmě, že OSN nevyšle na Srí Lanku žádné jednotky a týmy jen proto, že se nějaký šílenec upálil. To by pak mohl udělat kdekdo. Škrtnout sirkou a citově vydírat ubohou OSN, aby laskavě dělala to, k čemu byla zřízena. Aby laskavě pracovala. Navíc, co je na Srí Lance? Vždyť jsou tam jen lidé. Přesně takovou odpověď, mimochodem, dostal od OSN Romeo Dallaire, velitel mise UNAMIR ve Rwandě, když zoufale žádal o posily, aby se mohl pokusit zabránit genocidě. (Následný rozkaz ke stažení Dallaire neuposlechl, zůstal ve Rwandě na vlastní pěst s hrstkou mužů, s nimiž zachránil životy desítek tisíc lidí. Po návratu z mise se zhroutil a pokusil o sebevraždu. Více viz jeho autobiografická kniha Shake Hands with the Devil, případně stejnojmenný dokumentární film. Upozornění: jen pro silné povahy.)

Kdo by si měl opravdu stěžovat, resp. vyžadovat po OSN a ostatních mezinárodních organizacích nějaké výsledky, jsou daňoví poplatníci. (A propos: pojmy jako veřejné peníze nebo daně, jsou v kuloárech mezinárodních organizací buď tabu nebo sprosté slovo. Fuj. Jaký daně? My všichni, jak jsme tady, máme přeci daňovou exempci.) Například: jaké jsou skutečné výsledky desetiletého působení mise UNMiK v Kosovu? Zaměstnávala tisíce lidí, aby mj. monitorovali, observovali, analyzovali, vyhodnocovali, kooperovali a věnovali se jiné užitečné činnosti. Náklady na jednoho takového člověka ročně jsou v řádech desítek tisíc eur, což je zcela na místě, pokud dotyčný bere svou práci vážně, tj. opravdu pracuje a nikoli pokuřuje v kavárnách, nakupuje alkohol bez daně v UN tuzexu v Prištině a křižuje Kosovo v bílém terénním voze s vysílačkou tak, jako všichni ostatní. Zodpovědných lidí, kteří tvrdě pracovali, riskovali a uskutečňovali ideály, pro které OSN kdysi vznikla, jsem v Kosovu potkala málo. Asi tak pět. Všichni se velmi trápili, protože jim záleželo na osudu lidí, kteří v Kosovu žijí. Což je (všechny) postupně diskvalifikovalo pro další práci v misi. Ten, koho zajímá obyčejný člověk, přeci nemá v OSN co dělat. Ať se jede na chvíli vyřádit do Súdánu, rozdávat krabice s moukou v rámci World Food Programme, ale pokud by chtěl opravdu něco změnit, nechť se věnuje práci jakékoli, ale jiné.

V úterý 17. února bude v Kosovu první výročí od vyhlášení nezávislosti. Jsem zvědavá, co se tam strhne. Ráda bych, aby se nestrhlo nic, aby se ukázalo, že závěry stovek zpráv OSN o fungující multietnické společnosti, kde vládne právo, a o politické stabilitě, nebyly jen silácké řeči a hloupá propaganda, která měla ospravedlňovat další existenci nákladné a nefunkční mise.

Mrzí mě, že jsem Murukathasana neznala, že jsem s ním nemohla mluvit a říct mu, aby nedělal to, k čemu se nakonec rozhodl. Řekla bych mu, ať je dál obyčejným člověkem a právníkem, ať svoje rozhořčení promění v něco jiného než v dobrovolnou smrt. Určitě by mě neposlechl, tak, jako mě neposlechla paní M.D. Obyčejný člověk, který si naplno uvědomí, že do agendy mezinárodních organizací jako pojem nebyl nikdy zařazen, a že sám nedokáže zabránit násilí a nespravedlnosti, je zlomený a zranitelný. Ztratí iluze, naději a rezignuje.

Klaním se tímto všem typickým šílencům, jejich opravdovosti a odvaze, jejich utrpení. Zaslouží si nedozírně více respektu než organizace, jejíž základní listina začíná zcela paradoxním úslovím We, the people…

Blanka Čechová vystudovala právo na UK a tvůrčí psaní na Oxfordské univerzitě. Působila jako právnička u ESLP ve Štrasburku a jako členka mise OBSE v Kosovu. Z obou organizací dobrovolně odešla a v současné době se věnuje vlastním neziskovým projektům v ČR a na Balkáně. Celý příspěvek

Nález Ústavního soudu k Lisabonské smlouvě - (opožděné) poznámky kritického čtenáře IV: postřehy různé, souhrnné a závěrečné

Jak jsem uvedl již v úvodu této čtyřdílné ságy, je mnoho okruhů lisabonského nálezu, které zde blíže nepokryji. Těm zásadnějším jsem se věnoval ve svém již zmiňovaném komentáři. Z ostatních pak v tomto posledním příspěvku aspoň telegraficky zmíním některé zajímavosti či sporná tvrzení, která se v nálezu objevila a přidám samozřejmě závěrečné postřehy.

Letem světem

Ačkoliv ÚS odmítá možnost poskytnout konkrétní výčet podstatných náležitostí demokratického právního státu, bod 93 podle mého přece jen určitý základní seznam obsahuje.

Nález by se dal překřtít na závorkový rozsudek – závorek je v něm hodně a mnohdy obsahují zásadní tvrzení. Není mi přesně jasné, co je jejich účelem, neboť sdělení v nich obsažená jsou hodně různorodá a společný motiv lze najít jen stěží – zdá se však, že závorky mají sloužit jako zdůraznění toho, že uvedená tvrzení je nutno chápat pouze jako obiter (aniž by to samozřejmě implikovalo, že některé neozávorkované části jím též nemohou být).

V odst. 133 ÚS tvrdí, že ustanovení LS týkající se kategorizace kompetencí jsou krokem k větší jasnosti a přehlednosti. Zatímco ÚS neříká, proč si to myslí, tak v článku ‘Lisbon and the federal order of competences: a prospective analysis,’ (2008) 33 European Law Review 709 se dozvíte na několika stranách, proč si R. Schutze myslí pravý opak.

Čistě technické upozornění mám pro autora bodu 181 nálezu – není pravdivé tvrzení, že „[mezinárodní smlouvy se] součástí komunitárního práva stávají díky evropskému právnímu předpisu, v jehož příloze jsou uvedeny; co se týče práva Společenství, pravidlem bude, že budou takové mezinárodní smlouvy v příloze „nařízení“.“ Mezinárodní smlouvy se stávají právem Společenství na základě mezinárodněprávního aktu příslušných orgánů Společenství, zejména Rady, a to přímo, nepotřebují být v příloze a už vůbec ne nařízení – srov. čl. 300 SES, zejm. jeho odst. 7 a navazující judikaturu ESD.

Nález obsahuje několik přirozenoprávních odkazů, a to často na místech, kde to podle mne pro danou otázku není relevantní (srov. např. bod 203), aby v tomto duchu ÚS zakončil i celý nález, když v posledním substantivním bodu (217) říká:

"217. Nejdůležitějším zjištěním pro přezkum Ústavního soudu však bylo, že Unie je i nadále založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobodě, demokracii, materiálně chápaného právního státu a dodržování lidských práv, a že tedy klade důraz na to, co historicky, duchovně i ideově spojuje národy Evropy při nalézání spravedlnosti v jednotlivých případech, i ve prospěch celku. Cíle a integrační úloha EU jsou v tomto směru formulovány jednoznačným způsobem a Ústavní soud jako lidu České republiky odpovědný garant ústavnosti demokratického právního státu, pověřený zejména ochranou nezadatelných, nezcizitelných, nepromlčitelných a nezrušitelných základních práv a svobod jednotlivců, rovných v důstojnosti a právech, neshledal v tomto směru nic, co by ho vedlo k nutnosti zasáhnout."

Jakkoliv zásadní a bohulibé jsou uvedené hodnoty (a to myslím bez jakékoliv ironie), nevím, zda je šťastné, aby byly označeny za nejdůležitější zjištění pro přezkum ústavnosti v rámci nálezu, který se z převážné části jimi vůbec nezabývá, ale naopak se týká především otázky suverenity a jejího ústavně konformního přenesení. Málokdo asi pochybuje o tom, že EU stojí na respektu k lidským právům, ale to přece není vůbec podstatné pro zodpovězení otázky, zda ČR i po Lisabonu zůstává svrchovaným státem a zda přenos dalších kompetencí na EU proběhne ústavně souladným způsobem. Chápu nicméně, že na ÚS zřejmě chtěli dát do úplného závěru něco vznosného, vzletného až vznešeného (jak by možná řekl král synonym Pavel Čapek, fotbalový komentátor ČT)...

Shrnutí hlavních dojmů

Jeden ze základních pocitů, který z judikátu mám, je očividná snaha ÚS shledat LS kompatibilní s českou Ústavou. To byl výsledek, který chtěl a ke kterému od začátku směřoval. Každé nové podání v této věci má sice teoretickou šanci na úspěch, ale podle mého názoru nikoliv faktickou – napovídají tomu ostatně i slova předsedy Soudu, ať už v interview pro Radiožurnál (odkazované ve Zdeňkově postu) či v Otázkách Václava Moravce (tuším, že to byly ty ze 30. listopadu 2008). Právní důsledky tohoto přístupu ve prospěch Lisabonské smlouvy by mohly nakonec být, že opravdu neplatí prezidentem vzývaný argument „v pochybnostech ve prospěch ústavního pořádku“ ale naopak „v pochybnostech ve prospěch (integrační) smlouvy.“

Další významný motiv celého nálezu je existence několika (často zásadních) kontradiktorností. Tady na vině může být snaha uspokojit některé soudce, kteří by se jinak k výroku (či aspoň odůvodnění) nepřipojili; pro to ty úlitby (někdy uváděné v závorkách). Chápu snahu, aby Soud v zásadní otázce promluvil jednotným hlasem, ale Lisabonská smlouva přece jen snad není společensky tak zásadní téma jako rasová segregace v USA 50. let, aby bylo nutné opakovat model z Brown v. Board of Education. Osobně se domnívám, že lepší než argumentačně rozporné či rozvláčné jednomyslné stanovisko je jednoznačné a konzistentní rozhodnutí, doplněné několika disenty (zvláště to platí tehdy, kdy většina je stále ještě výrazná, tj. rozhodnutí 13:2, 12:3 apod.)

Konečně, zastávám názor, že soudy by měly směřovat k zodpovězení otázek, které mají rozhodnout, způsobem, kterým ohař stíhá zajíce. Stále sledovat cíl, nespouštět jej ze zřetele, neodbíhat, nezabývat se věcma, které pro ulovení (tedy rozhodnutí otázky) nejsou relevantní. Samozřejmě, zvláště v případě vrcholných soudních instancí má někdy smysl využít dané příležitosti k vyřešení souvisejících věcí, dát širší vodítka nižším soudům, ale i to má své meze; každopádně by to nemělo sklouznout k různým politickým či akademickým proklamacím bez valného významu pro případ samotný. V tomto ohledu však ÚS na některých místech lisabonského nálezu trochu připomíná ohaře, který za zajícem sice svižně vyrazí, ale tu se zastaví očuchat mrtvou vránu, tamhle odběhne označit pařez, onde zase štěká na veverku, aby se až pak vracel zpět za kořistí...

A úplný závěr...

Naznačil jsem to již v úvodu a zde bych to chtěl zopakovat. Tento několikadílný příspěvek se týkal zejména těch částí nálezu, které považuji za nepřesvědčivé, a jako takové je kritizuji a celý tento "seriál" tak může převážně působit dojmem, že Ústavní soud odvedl v lisabonském nálezu špatnou práci. Tak tomu samozřejmě není. Úkol, který před ÚS stál byl obrovský a nezáviděníhodný. V tomto světle je třeba na nález i mou analýzu pohlížet. Soud se zjevně snažil přistoupit k celé věci zodpovědně, měl k dispozici odborné analýzy, mnohé otázky jsou v judikátu přesvědčivě vyargumentovány. To však neznamená, že zde rozebrané „nedostatky“ bychom měli přehlížet. Neznamená to samozřejmě ani, že se v mnoha svých úsudcích nemohu mýlit a budu za to oprávněně kritizován. To už je riziko, které jsem se napsáním těchto postů rozhodl nést. Zároveň plánuji, že se k tématům otevřeným zde na blogu ještě vrátím na stránkách odborného tisku.

Celý příspěvek

Nález Ústavního soudu k Lisabonské smlouvě - (opožděné) poznámky kritického čtenáře III: kauza "Lugano" a opomenutý argument prezidenta

Ve třetí, předposlední, části této série se zaměřím na část, kde se Soud dostatečně nevypořádal s jednou z námitek vznesených prezidentem během ústního jednání a úplně pak ignoroval jeho další argument, který by, opět ve vztahu k této části, mohl být relevantní. Byť se jedná o komplexní problematiku, představuje tato pasáž velice zajímavou část nálezu, i když z ní podle mého ÚS vychází stejně jako v předchozím případě trochu rozpačitě.

Senát napadl čl. 216 (nově pojmenované) Smlouvy o fungování EU, která se týká uzavírání mezinárodních smluv jménem Unie. Senát primárně zpochybňoval uzavírání smluv ve výlučné kompetenci Společenství, jejichž okruh se Lisabonskou smlouvou rozšiřuje, a které umožňují, že pro ČR je závazný mezinárodní závazek Společenství (např. s USA či jakýmkoliv jiným subjektem MP), aniž by prošel vnitrostátním ratifikačním procesem. Zvláště v případech, kdy mezinárodní závazek Společenství přijímá Rada kvalifikovanou většinou, se může stát, že ČR bude takovým závazkem vázána, byť s ním nebude souhlasit.

Samozřejmě, že ÚS neměl nejmenší problém vypořádat se s takto postavenou námitkou. ÚS uvedl, že uzavírání mezinárodních smluv není ničím jiným než výkonem kompetence Společenství navenek. Jedná se o oblasti, kde státy přenesly kompetence na Společenství, takže je logické, že závazky přijímá Společenství prostřednictvím svých orgánů a procedur, nikoliv prostřednictvím orgánů a procedur členských států, které se uplatní jen tam, kde nebyla kompetence přenesena (aspoň takto si vykládám bod 182, který se, věřím, snaží, byť trochu kostrbatě, toto říci).

Senát totiž zjevně nepostavil otázku čl. 216 jako otázku přenosu kompetencí, tj. zda přenesení kompetencí podle čl. 216 probíhá ústavně konformním způsobem, jinými slovy, zda daný transfer splňuje kritéria bodů 130 a 135, probíraná na konci předcházejícího postu. Byl to nicméně prezident, kdo tuto otázku nastolil během svého ústního vystoupení, a to v souvislosti s tou částí čl. 216, která kodifikuje doktrínu ESD nazývanou podle prvního judikátu "AETR." Tato doktrína se týká tzv. implicitních vnějších pravomocí ES. Jedná se o nesmírně komplikovanou otázku, která není lehce uchopitelná ani pro specialisty na evropské právo. Tím spíše je třeba ocenit, že se ÚS do tohoto teritoria odvážil, byť mu na druhou stranu, nechtěl-li ignorovat prezidenta, mnoho jiného nezbývalo.

Část čl. 216, kde se Lisabonská smlouva pokouší (ne zcela přesně) kodifikovat judikaturu AETR zní:

"1. Unie může uzavřít dohodu s jednou nebo více třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi, [jestliže se] uzavření dohody [...] může dotknout společných pravidel či změnit jejich oblast působnosti [společnými pravidly jsou myšleny především normy sekundárního práva]."

Samotný přístup ÚS k této otázce byl opět trochu rozporný. ÚS nejdříve v bodě 183 řekl:

"V této souvislosti lze ještě dodat, že čl. 216 nelze vykládat jako kompetenční normu, která by extendovala pravomoci Unie; naopak článek 216 konstatuje jen to, že Unie v rámci svých pravomocí prostě uzavírá mezinárodní smlouvy. Pravomoci přitom nejsou definovány tímto čl. 216, ale konkrétními ustanoveními zejména samotné Smlouvy o fungování EU. Nejedná se tedy o výraznou změnu proti dosavadnímu právnímu stavu; jediný podstatnější rozdíl je ten, že Unie získává možnost uzavírat mezinárodní smlouvy i v oblasti tzv. druhého a třetího pilíře, zavedených Maastrichtskou smlouvou."

Poté však v závorce dodal:

"[...]Na druhou stranu je však možné připustit, že vzhledem k výše citovanému posudku Soudního dvora 1/03 je již jasné, že navenek může EU vykonávat více pravomocí, než které jí náležejí dovnitř; v podrobnostech např. Bříza, P.: Evropský soudní dvůr: Posudek k nové Luganské úmluvě značně posiluje vnější pravomoci Společenství, Právní rozhledy č. 10/2006, 385–390, s. 389. V tomto směru by se – v případě rigoróznějšího přezkumu – jednalo o zvážení kritéria ohraničenosti pravomocí přenesených na EU v oblasti vnějších vztahů a kontroly jejich výkonu."
(zvýraznění přidáno)

Samozřejmě, že by bylo trochu divné, kdybych teď řekl, že se Soudem nesouhlasím ohledně jeho závěru týkajícího se extenzivního rozsahu vnějších kompetencí, které zvláště po citovaném posudku ve věci Luganské úmluvy ([2006] ECR 1-1145) často významně převyšují pravomoci vnitřní. V podrobnostech odkazuji na stejný článek jako ÚS;), nicméně aspoň stručně dodávám, že v uvedeném luganském posudku došel ESD k závěru, že do výlučné kompetence Společenství spadá i uzavření mezinárodní smlouvy týkající se uznávání a výkonu rozsudků ze třetích států, byť „dotčený“ komunitární předpis, konkrétně nařízení Brusel I, se týkal jen uznávání a výkonu rozhodnutí z členských států EU. ESD v zásadě řekl, že jakékoliv omezení vnitřní pravomoci ve Smlouvě nejsou pro určení vnější pravomoci relevantní a jediné, co rozhoduje je (ne)existence dotčení vnitřních norem. Samotnou otázku „dotčení“ pak vykládá velice extenzivně.

Ale abych neodběhl od tématu: Ano, souhlasím s ÚS a zároveň se domnívám, že zvláště s ohledem na judikaturu ESD je velice nepředvídatelné, v jakých oblastech může dojít k dotčení vnitřních pravidel a tím založení výlučné vnější kompetence Společenství. Jinými slovy, čl. 216 podle mne nesplňuje kritéria ústavně konformního přenosu pravomocí ve smyslu požadovaném samotným ÚS zejména v odst. 135 lisabonského nálezu.

Výše zvýrazněný text však nasvědčuje tomu, že Ústavní soud článek 216 onomu „rigoróznějšímu“ přezkumu podrobit nechtěl. Možná proto, že jediný, kdo jej o to aspoň nepřímo požádal, byl až prezident při ústním jednání a na takový „rigorózní přezkum“ by jeden necelý den, který si ÚS „nechal“ mezi ústním jednáním a vyhlášením rozsudku, asi jen těžko stačil. Znamená to snad, že případné znovunapadení čl. 216, tentokráte výslovně se zaměřením na konformitu transferu pravomocí, pokud jde o jeho AETR část (a s odkazem na bod 183 nálezu) by mělo před Ústavním soudem naději na úspěch?

I kdybych dal stranou zcela evidentní faktickou snahu Soudu najít za každou cenu LS ústavně souladnou (vrátím se k tomu ještě v posledním postu tohoto pojednání) i politickou problematičnost shození LS na základě ustanovení, které by se jen těžko předělávalo (i kdyby k tomu byla v EU vůle) tak, aby se nevztahovalo na ČR (není to tak jednoduché jako vrátit Irsku (a i dalším) komisaře), tak stejně si nejsem jist, zda by ÚS k tomuto rigoróznímu přezkumu vůbec přikročil a s jakým výsledkem. Tato pochybnost je motivována zejména nejasnou rolí bodu 186 nálezu.

Tento bod je totiž nesmírně zajímavý – objevuje se na samé konci části judikátu týkající se čl. 216, a to dokonce až za bodem 185, v němž ÚS přitom uzavřel (na základě analýzy v bodech 176-184), že čl. 216 není v rozporu s Ústavou. A přesto ÚS v následujícím bodě č. 186 říká toto:

"186. Na druhé straně je však třeba zdůraznit, že citovaný článek 216 je pro svou vágnost na hranici slučitelnosti s nároky na normativní vyjádření právního textu, které plynou z principů demokratického právního státu. Sám Ústavní soud – zabývaje se na jiném místě obsahem přenosu pravomocí ve smyslu čl. 10a Ústavy – dovodil, že tento přenos musí být ohraničený, rozpoznatelný a dostatečně určitý. Právě „určitelnost“ přenosu pravomocí na mezinárodní organizaci je v článku 216 Smlouvy o fungování EU dosti problematická; již na první pohled je patrno, že jeho formulace (… „nebo“ … „buď“ … „nebo“ … „nebo“ … „či“ …) jsou „kaučukové“, vágní a nesnadno předvídatelné. V tomto směru se lze pro porovnání zmínit např. o obecně známé ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která – pokud se týká pojmu „zákon“ – vyžaduje, aby byl dostupný, přesný a s předvídatelnými následky. I když si Ústavní soud uvědomuje, že požadavky na přesnost mezinárodní smlouvy nelze (patrně) vykládat tak striktně jako je tomu u zákona, přesto dovozuje, že základní prvky přesnosti, určitosti a předvídatelnosti právní úpravy musí splňovat i mezinárodní smlouva. To je však u článku 216 Smlouvy o fungování EU dosti sporné; nicméně to nezachází tak daleko, že by Ústavní soud mohl a měl vyslovit – toliko pro výše uvedené normativní vyjádření daného textu – že je citovaný článek 216 v rozporu s ústavním pořádkem České republiky."

(zvýraznění přidáno)

Má snad tento, dodatečný, bod plnit funkci onoho „rigorózního přezkumu“ nebo aspoň jeho části? S některými pojmy spojenými s ústavně konformním transferem tento bod pracuje. Na druhou stranu se však nijak nedotýká samotné AETR doktríny a mluví spíše o kaučukových formulacích celého čl. 216. Ponechejme stranou, že citované spojky podle mne žádnou vágnost nezakládají, pouze umožňují vypočítat situace, kdy vnější kompetence vznikají. Důležité je, že se ÚS nezabývá otázkou ohraničenosti (určitelnosti, rozpoznatelnosti) ve vztahu k AETR doktríně a z tohoto pohledu by se tedy dalo stále argumentovat, že tato otázka zůstala nepřezkoumaná a může být vznesena znovu.

K tomuto bodu ještě jednu poznámku. Z textu je evidentní, že ÚS považuje z daného hlediska (kterým asi bude opravdu obecný požadavek srozumitelnosti právního textu, který se musí (zejména) uplatnit i ve vztahu k ustanovením přenášejícím pravomoci) čl. 216 být na samé „hranici slučitelnosti s nároky na normativní vyjádření právního textu, které plynou z principů demokratického právního státu.“ Dokonce říká, že splnění tohoto ústavního požadavku je v tomto případě „dosti sporné.“ Přesto se nakonec přiklání k tomu, že to ještě nezašlo tak daleko. Bylo by samozřejmě vítané, kdyby ÚS nabídl lepší představu o metodologii, kterou používá pro posouzení kritéria srozumitelnosti právního textu, místo pouhého konstatování, že i když je to dosti sporné, tak to ještě nezašlo až tak daleko. Každopádně se však z textu zdá, že ÚS měl v tomto bodě zřejmé pochybnosti o slučitelnosti daného článku s Ústavou. A zde bych chtěl citovat z prezidentova ústního vyjádření:

"Na závěr bych chtěl vyjádřit své přesvědčení, že účelem řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s naším ústavním pořádkem je preventivní eliminace situací, kdy by Česká republika převzala mezinárodní závazek, který by byl v rozporu s ústavním pořádkem. Proto se domnívám, že by Ústavní soud – v případě pochybností o souladu či nesouladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem – měl spíše učinit závěr o jejím rozporu s ústavou. V tomto se odkazuji na komentář Elišky Wagnerové a dalších k zákonu o Ústavním soudu vydaný nakladatelstvím ASPI v loňském roce, kde se doslova říká: „Ústavní soud by se v tomto typu řízení neměl pokoušet rozpor odstraňovat konformním výkladem ať už jedním či druhým směrem... Jakékoliv pochybnosti o nesouladu by jej spíše měly vést k závěru o obsahovém rozporu.“ Rozhodování v případě pochybností by proto vždy mělo být ve prospěch ústavního pořádku, nikoliv proti němu."

Myslím, že toto byl od prezidentových právníků výborný tah. Zajímavé je, že ÚS ve shrnutí prezidentova ústního vyjádření tento argument neuvedl. Nikde v nálezu se s ním nevyrovnal, byť v bodě 213 uvádí, že reagoval i na argumenty prezidenta vznesené při ústním jednání.

Máme zde tedy tvrzení prezidenta, podpořené autoritou díla, jehož spoluautorkou je vedle dalších respektovaných expertů i sama místopředsedkyně Ústavního soudu, že když ÚS pochybuje, má rozhodnout ve prospěch ústavního pořádku, tedy proti mezinárodní smlouvě. Pak tady máme bod 186, kde ÚS podle všeho opravdu pochybuje. Přesto shledává smlouvu ústavně souladnou. Plyne z toho, že ÚS implicitně odmítá validitu uvedeného argumentu? Nebo snad v bodě 186 nepochybuje? To ať zváží autoři uvedeného komentáře při přípravě dalšího vydání, z nálezu samotného se to nemají šanci dozvědět...

V příštím postu již "jdeme do finále." Čekají nás zajímavosti, drobná sporná místa, obecná shrnutí a závěr.

Celý příspěvek

Nález Ústavního soudu k Lisabonské smlouvě - (opožděné) poznámky kritického čtenáře II: kauza zjednodušené revize primárního práva

Bez dlouhých okolků přecházím k části, kterou považuji za zřejmě nejslabší z celého judikátu. Jedná se o problematiku zjednodušených postupů změny primárního práva, kterou se Soud zabýval v bodech 156-167 nálezu.

Senát zpochybnil ústavnost čl. 48 odst. 6 a 7 Smlouvy o EU ve znění Lisabonské smlouvy, které umožňují změnit některá ustanovení Smluv či přejít z jednomyslného hlasování na kvalifikovanou většinu bez toho, že by se vyžadovala klasická mezinárodněprávní procedura pro změnu primárního práva (tj. prostřednictvím mezinárodní smlouvy). Senát namítal, že to znamená obcházení čl. 10a, který umožňuje přenos kompetencí pouze prostřednictvím mezinárodní smlouvy schválené ústavní většinou.

Soud se z této námitky dostal až příliš jednoduše, a to prakticky těmito dvěma odstavci:

"160. Čl. 48 odst. 6 Smlouvy o EU umožňuje zjednodušený postup přijímání změn třetí části Smlouvy o fungování Evropské unie, zahrnující mj. vnitřní trh, volný pohyb osob a služeb, volný pohyb zboží, kapitálu a plateb, pravidla hospodářské soutěže, hospodářskou a měnovou politiku apod., který ovšem podléhá schválení členskými státy v souladu s jejich ústavami a nemůže se dotýkat přenosu nových pravomocí na Unii. Odstavec šestý třetí pododstavec napadeného článku vylučuje změny v rámci tohoto režimu, které by se dotýkaly pravomocí Unie; tím je výslovně eliminována jakákoli pochybnost ve vztahu k čl. 10a Ústavy České republiky. Změna podle čl. 48 odst. 6 uskutečněná jednohlasným rozhodnutím Evropské rady musí být schválena členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy. Klíčové z ústavněprávního hlediska – jak je zmíněno – však je, že podle doslovného znění zkoumaného článku nelze na Unii žádné další pravomoci přenášet.

161. Čl. 48 odst. 7 upravuje zjednodušený postup přijímání změn v hlasování Rady podle Smlouvy o fungování EU nebo podle hlavy páté Smlouvy o EU, a to z jednomyslného hlasování na hlasování kvalifikovanou většinou, vyjma vojenství a obrany. Pokud jde o tento odstavec, o změnách rozšiřujících unijní pravomoci nelze pojmově ani uvažovat, neboť ten se týká – jak je zjevné – jen hlasování. Změna způsobu hlasování podle čl. 48 odst. 7, vyžadující souhlas všech hlav států na Evropské radě, je přitom blokovatelná nesouhlasem jakéhokoliv z parlamentů členských států."
(zvýraznění přidáno)

Jinými slovy, Soud zde říká, že když Lisabonská smlouva tvrdí, že daným ustanovením nelze přenést pravomoci, pak daná změna Smluv nemůže být přenesením pravomocí ve smyslu čl. 10a české Ústavy. Ve stejném duchu, pokud Lisabonská smlouva mluví o tom, že změna se týká „jen hlasování,“ pak taková změna není přenesením pravomoci podle čl. 10a. Hlasování je zkrátka jenom hlasování, co by to bylo jiného... (vzpomínám si, že advokát fotbalových korupčníků Dr. Hrádela říkal „kapr je přeci kapr, co by byl jiného...“)

Co mi na této logice vadí? To, že Soud vzal bez dalšího jako samozřejmé, že slovo pravomoc v textu Lisabonské smlouvy má úplně stejný význam jako tentýž pojem v čl. 10a české Ústavy. Vzpomínám, že kolem slova „pravomoc“ byly spory již v době přijímání euronovely. Jedna z verzí počítala s použitím pojmu „působnost,“ který má jiný význam než pravomoc. Daný problém rozebíral již v r. 2002 Jan Kysela v Právních rozhledech („K dalším důsledkům přijetí tzv. euronovely Ústavy ČR,“Právní rozhledy 11/2002, s. 529-530). S odkazem na odbornou literaturu připomínal, že „pravomoc“ je způsobilost orgánu veřejné moci tuto moc vykonávat, je to tedy souhrn prostředků výkonu moci zákonodárné, výkonné a soudní. Působnost je pak okruh vztahů, na které lze pravomoc uplatnit. Kysela dále dovozuje, že přistoupením k EU se spíše změní působnost než pravomoc. V posledně uvedeném bodě bych osobně vyjádření doc. Kysely korigoval či spíše doplnil v tom smyslu, že alespoň u následných změn primárního práva je možno hovořit i o změně prostředků, kterým je moc vykonávána (tedy o přenosu „pravomoci“), protože např. vláda se bude moci i nadále k nějaké oblasti vztahů účinně vyjadřovat, ale její nástroje budou omezené/jiné, a to např. skrze právo veta v orgánech EU (akceptuji námitku, že se pak jedná o výkon pravomoci v oblasti již přenesené působnosti, ale mění to něco na tom, že samo hlasovací právo je prostředek, který opravňuje státní orgán ovlivňovat určitou oblast vztahů?). Ať již bych „opravil“ Jana Kyselu oprávněně či nikoliv, každopádně v principu s jeho vymezením pojmů pravomoc a působnost souhlasím. V tomto smyslu se i nabízí otázka, zda by slovo „competence“ používané v Lisabonské smlouvě a primárním právu obecně nemělo být (aspoň v některých souvislostech) překládáno jako „působnost.“

Co je tedy jisté? Již od přijetí čl. 10a existují pochyby, co přesně se myslí pojmem „přenesení pravomocí.“ Důvodová zpráva k euronovele mluví o „svrchovaných pravomocích.“ Byť byl čl. 10a přijímán primárně za účelem přistoupení do EU, měl by se použít i na jiné přenosy pravomocí než pouze ve vztahu k EU. Je tedy otázkou, zda obsah tohoto pojmu vázat na smysl, který mu dává primární právo ES/EU. Navíc v r. 2001 nepracovaly základní Smlouvy s pojmem „competence“ tak strukturovaně a v tolika variantách jako později Euroústava a její lisabonský klon. Mohl mít v r. 2001 opravdu ústavodárce na mysli, že pravomoc bude definována podle Euroústavy/Lisabonské smlouvy, případně jakékoliv jiné smlouvy novelizující v tu dobu existující primární právo? A chtěl to vůbec vázat na primární právo ES/EU, když přenos měl být umožněn i na jiné mezinárodní organizace/instituce?

Podle mého názoru byl čl. 10a koncipován tak, aby zaručil, že k jakémukoliv omezení výkonu svrchované moci bude třeba ústavní většiny. Ustanovení odráží situaci, kdy dochází k přenesení části suverenity, části státní moci na jiný subjekt. Přenášeny jsou jak oblasti vztahů, kde se dosud státní moc uplatňovala, tak prostředky, kterými tak činila, či jsou tyto oblasti nebo dané prostředky nějak modifikovány, takže se v důsledku toho způsoby a oblasti výkonu státní moci mění. Z tohoto pohledu považuji např. ztrátu práva veta, tj. práva posledního slova v dané věci, za typickou ztrátu svrchované pravomoci, která je přenesením pravomocí ve smyslu čl. 10a Ústavy. Ostatně i vláda ve svém vyjádření nepochybovala ani na chvíli, že změna hlasování z jednomyslnosti na kvalifikovanou většinu představuje přenos pravomocí ve smyslu čl. 10a.

Já netvrdím, že se nemohu mýlit, netvrdím, že se vláda nemůže mýlit. Možná, že existují přesvědčivé argumenty ukazující, že definice pravomoci podle čl. 10a Ústavy je totožná s obsahem tohoto pojmu v Lisabonské smlouvě. Možná, že opravdu ústavodárce měl na mysli, že ztráta práva veta nespadá do režimu čl. 10a (dle logiky ÚS k čl. 48 odst. 7), stejně jako tam nespadá mnoho dalších změn Smluv (dle logiky ÚS k čl. 48 odst. 6). Problém je v tom, že jsem se tyto argumenty od Ústavního soudu nedozvěděl. Ani jeden jediný. Natožpak samozřejmě, aby se ÚS zabýval argumenty proti takovému výkladu, které jsem stručně načrtl výše (nepochybuji, že mnohé z vás by napadly i další).

Přiznám se, že nemám rád, když soud něco tvrdí, aniž by řekl proč. Zvláště mne to mrzí u takto zásadní věci. Po Lisabonském nálezu bude prostá většina Parlamentu rozhodovat o vzdání se práva veta, protože „změna hlasování“ není podle ÚS přenosem svrchované pravomoci. Myslím, že toto je jedním z nejzávažnějších dopadů nálezu, výsledek, který překvapil i vládu, byť pro ústavnost samotné Smlouvy pledovala.

Bohužel, toto není zdaleka tím posledním, co jsem chtěl k této části nálezu říci. V odstavci 162 říká ÚS toto:

"Rozhodnutí podle [článků 48 odst. 6 a 7] jsou také přezkoumatelná Soudním dvorem co do jejich souladu se samotnou Smlouvou, což prokazuje, že nemají charakter novelizace Smluv, ale naopak, Smlouvy si nad těmito akty (novelizujícími formálně deklasifikované normy) podržují vyšší právní sílu."

(zvýraznění přidáno)

Zdeněk o tomto ustanovení a jeho pravděpodobné inspiraci psal v jednom ze svých lisabonských postů. Samotnou teoretickou zajímavost tohoto prohlášení nezpochybňuji, navíc dotyčný článek prof. Pfersmanna, z nějž ÚS zřejmě čerpal, považuji za výborný. Jen nechápu, jak souvisí fakt, zda měněné normy mají sílu primárního práva či jen něčeho nižšího s otázkou, zda v daném případě jde kvalitativně o přenos kompetencí, pro který naše Ústava vyžaduje postup podle jejího čl. 10a.

Teď však přijde to nejlepší. Co jsme se zatím z odst. 160-162 dozvěděli? Že v případě postupů podle čl. 48 odst. 6 a 7 se nejedná o přenos pravomocí ve smyslu čl. 10a Ústavy a zároveň se nejedná o změnu Smluv. Na základě toho dochází ÚS k závěru, že námitky Senátu jsou neopodstatněné (bod 164). Vzápětí však požaduje po vládě, aby navrhla a prosadila takové změny právního řádu ČR, které umožní náležitou účast nejen Parlamentu, ale i přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, pokud jde o rozhodnutí podle čl. 48 odst. 6 a 7 (v případě ÚS to dále Soud vztahuje jen k čl. 48 odst. 6).

Člověka v tu chvíli napadne, proč chce Ústavní soud přezkoumávat postupy podle čl. 48 odst. 6, když řekl, že se v tomto případě o přenos pravomocí nejedná. Odpověď nalezneme v bodě 167:

"[J]e třeba zajistit kontrolu rozhodnutí přijatého na základě článku 48 odstavce 6, 2. pododstavce, Ústavním soudem České republiky z hlediska souladu takového rozhodnutí s ústavním pořádkem. Na rozdíl od rozhodnutí podle odstavce 7, kde se pouze mění způsob hlasování (a obsah změny tedy lze posoudit již v tomto okamžiku, kdy jsou pravomoci přenášeny), rozhodnutím podle odstavce 6 se mění substantivní ustanovení Smluv. Je tedy nutné umožnit kontrolu této změny z hlediska ustanovení ústavního pořádku České republiky Ústavním soudem, aby byly respektovány limity přenesení pravomocí ve smyslu článku 10a Ústavy. Pouze tak lze garantovat, že přenesením pravomocí, ke kterému dochází podle článku 48 odstavce 6 již okamžikem přijetí Lisabonské smlouvy, nedává Česká republika možnost přijmout na základě tohoto ustanovení rozhodnutí, které by bylo v rozporu s ústavním pořádkem českého státu."

Nevyplývá náhodou z první zvýrazněné závorky, že pro tento účel se změna způsobu hlasování považuje za přenos pravomocí, byť bod 161 tvrdil pravý opak? Dále se dozvídáme, že rozhodnutí podle čl. 48 odst. 6 vede k substantivní změně Smluv, byť podle bodu 162 se nejedná o formální novelizaci Smluv (budiž, formální novelizace se zřejmě nemusí obsahově krýt se substantivní změnou, ale je to opravdu distinkce přinejmenším sporná a na atomových vahách identifikovatelná). A to nejlepší nakonec – předběžný přezkum ÚS je potřeba k tomu, aby mohl posoudit, zda byly respektovány limity přenosu pravomocí, byť podle čl. 160 víme, že v dané věci o čl. 10a vůbec nejde!

Já nechci být k ÚS nepřiměřeně příkrý a daný bod nálezu si ve spojení s ostatními vykládám tak, že ÚS je toho názoru, že rozhodnutí podle čl. 48 odst. 6 se opravdu nemá týkat přenosu pravomocí, ale předběžný přezkum vyžadovaný v bodě 167 nicméně žádá proto, aby se mohl utvrdit, že tomu tak opravdu je, tj. aby měl možnost to „zastavit,“ pokud by takové rozhodnutí k přenosu kompetencí vedlo a tím tedy překročilo meze unijní kompetence dané čl. 48 odst. 6. Jenže v duchu této logiky by pak ÚS mohl požadovat předběžný přezkum veškerých aktů přijatých na základě primárního práva. Copak nemůže každý z nich překročit meze stanovené primárním právem? Žádá tedy ÚS předběžný přezkum pro veškerou odvozenou normotvorbu? S ironií by šlo dodat, že pro veškerou asi ne, protože sekundární právo přece požívá presumpci ústavní kompatibility (viz předcházející post).

Ale ironii si ÚS za jistě velký kus práce odvedené na celém judikátu nezaslouží. To nemění nic na tom, že nemůže chtít všechno. Nelze tvrdit, že něco nemá s přenosem kompetencí nic společného a zároveň to chtít předběžně přezkoumávat pro případ, že by to v daném případě náhodou něco společného mělo, když v jiných srovnatelných situacích nic takového nepožaduje. Není možné v jednom bodě říci, že změna hlasování není přenos a o pár odstavců dále (byť v rámci obiter) říci pravý opak. Nemohu se ubránit dojmu, jako kdyby odst. 165-167 psal někdo jiný než ty předcházející, jako kdyby došlo ke slepení částí různých analýz (jak poznamenal soudce zpravodaj v TV interview, ÚS měl k dispozici několik analýz, byť v judikátu samém se o nich nezmiňuje, třebaže v jiných svých rozsudcích někdy uvádí, koho požádal o vyjádření).

Celkově nemohu tuto část uzavřít jinak, než konstatováním, že nebýt této části judikátu, byl by můj dojem z něj nejméně o 30% lepší. Zde vidím hlavní nedostatky a lituji, že možná na ÚS neměli dost času či konsensu, aby se jim podařilo dosáhnout přesvědčivějšího výsledku.

Ještě dodatek – někteří se mohou ptát, zda mohl ÚS shledat Lisabonskou smlouvu v souladu s Ústavou, pokud by uznal, že čl. 48 odst. 6 a 7, resp. postupy jimi předvídané, mohou vést k přenosu kompetencí ve smyslu čl. 10a Ústavy.

V případě hlasování by argumentace byla jednoduchá – ČR by přenášela kompetence již ratifikací Lisabonské smlouvy, ale za podmínky, že přenos se stane účinným až přijetím rozhodnutí o změně hlasování podle čl. 48 odst. 7. Podmínky ústavně konformního přenosu definované zejména v bodech 130 a 135 nálezu jsou podle mne splněny. Bod 130 požaduje „omezenost“ přenosu, tj. že přeneseny budou jen pravomoce některé, a to jen v míře nedotýkající se formální ani materiální roviny demokratického právního státu (v podrobnostech viz bod 130 či např. i bod 97 nálezu). Bod 135 pak zní:

"Z ústavněprávních mezí přenosu pravomocí obsažených v článku 10a Ústavy však dále vyplývá potřeba zřetelnější ohraničenosti (a tedy i určitosti a rozpoznatelnosti) přenesených pravomocí, spolu s dostatečnou kontrolou, kterou nad přenášením pravomocí může Česká republika jako svrchovaný stát vykonávat."

Změna hlasování je dostatečně rozpoznatelná i určitelná, okruh oblastí, kterých se může týkat, je uzavřený, akty podle čl. 48 odst. 6 i 7 jsou přezkoumatelné ESD, takže požadavky specifikované ÚS v bodech 130 a 135 a dále rozvedené v celé pasáži týkající se první námitky Senátu (body 125-141 – i k nim bych měl drobné výhrady, ale slíbil jsem, že se zde budu zabývat jen vybranými problémy) by byly podle mého splněny.

U čl. 48 odst. 6 by mohl nastat problém s „ohraničeností“ (a tedy i určitostí a rozpoznatelností), ale podařilo-li se ÚS tento problém překonat u mnohem vágnější a roztáhnutější klauzule flexibility (další z částí, kterou jsem se v tomto blogovém exposé rozhodl vynechat, byť ani ona není v mých očích bezproblémová), tím spíše by jej překlenul zde.

V dalším postu se podíváme na problematiku implicitních vnějších pravomocí EU spojenou s jednou nevypořádanou námitkou prezidenta republiky.

Celý příspěvek

Nález Ústavního soudu k Lisabonské smlouvě - (opožděné) poznámky kritického čtenáře I: některé otázky obecné a rámec referenční

Má cenu psát v únoru na blogu o rozhodnutí z konce listopadu? Není to pošetilé tím spíše, že už zde bylo popisováno a diskutováno, a to dokonce v rámci čtyř postů? Možná, že ano. Nicméně Lisabonská smlouva se může stále ještě k Ústavnímu soudu vrátit a onen judikát je klíčem nejen k tomu, zda, ale i s jakými argumenty se unijní modla vrátí do Joštovy ulice. Navíc jest to nepochybně rozhodnutí, které svým významem přesahuje horizont každodenní události. Ale hlavně se člověku zkrátka občas přihodí, že má potřebu vrátit se k věcem, byť by se nezdály zrovna být v čele žebříčku aktuálnosti. A časový odstup? Ten někdy může být i ku prospěchu. Uvidíme...

Předmětný nález je opravdu poměrně dlouhý. Je dlouhý, i když přeskočíte 65 odstavců shrnujících argumentaci účastníků řízení. Přečetl jsem si jeho první abstrakt. Pak jsem prolistoval celý judikát. Některé věci mne zarazily, ale celkově se mi nezdál špatný. Pak jsem si ho prošel podrobně bod po bodu a dělal si poznámky. Sem tam jsem připojil otazník, občas za něj přibyl i vykřičník. Někdy dva. Psal jsem jeho komentář v angličtině, a jak jsem si tak rovnal myšlenky v jazyce Shakespearově, přihodil jsem pár nových otazníků, pár dalších vykřičníků... Vracel jsem se k němu na etapy, ke komentáři a tedy i k rozhodnutí. Po týdnu, po deseti dnech, jak čas dovolil. A jak už to tak bývá, stejný text nabízel nové otázky, další asociace i pochybnosti. Mnohé přesahovaly rozsah i zaměření klasického „case note.“ Plánuji se k nim později ještě vrátit. Pro začátek jsem alespoň některá témata vybral pro tento několikadílný blogový miniseriál.

Předesílám, že se chci zaměřit na okruhy, které považuji za problematické, sporná místa, kde je Ústavní soud ve své argumentaci nepřesvědčivý, nesrozumitelný, někdy možná i výrazně. Nerad bych tím však vyvolal dojem, že nález jako celek je nějaký propadák, paušálně zasluhující nemilosrdnou kritiku. Nepochybně se v něm dá najít mnoho silných pasáží, ať už jde o otázku rozsahu vázanosti Soudu podáními účastníků, kritéria pro ústavně souladný přezkum pravomocí (tolik to již neplatí o jejich konkrétní aplikaci) či prakticky celou část zabývající se Listinou základních práv EU. Ty jsem pozitivně hodnotil ve svém komentáři a navíc se jistě brzy objeví v odborném tisku záplava příspěvků, které budou tleskat nejen těmto pasážím, ale dost možná i těm, které padly/padnou za oběť mojí kritice. Doufám, že posledně jmenovaná bude považována za věcnou.

Pojem suverenity

Vzhledem k tomu, že na Jiném právu již proběhla bohatá debata k tomuto aspektu nálezu, nebudu u něj dlouho prodlévat. Omezím se pouze na konstatování, že i když mi samotný pojem „pooled sovereignty“ přijde téměř jako protimluv, tak na obranu Soudu bych uvedl, že zde zřejmě svým postojem odráží úmysl ústavodárce, neboť důvodová zpráva k tzv. „euronovele“ Ústavy (na kterou ÚS ovšem neodkazuje, radši se pouští do na JP již [podle mého správně] kritizovaného hodnocení potřeb integrace ve světle globalizace) mluví o tom, že:

„Svrchovaný stát při svém vstupu předává mezinárodní instituci část svých svrchovaných pravomocí v oblasti tvorby práva, vynucování práva, centrálního bankovnictví atd. Nevzdává se tím svrchovanosti samotné, která je pojmovým znakem samostatného státu. Naopak svou svrchovanost zhodnocuje tím, že ji v ně­kterých oblastech vykonává společně s jinými státy prostřednictvím zvláštního me­zi­ná­rodního subjektu. Vstup do Evropské unie proto nebude mít za následek ztrátu svrchovanosti českého státu, ale jen odlišný výkon svrchovaných pravomocí.“

Normativně nová vs. normativně stará ustanovení Lisabonské smlouvy (body 79-87 nálezu)

Připusťme, jakkoliv sama tato otázka může být sporná, že Lisabonská smlouva může obsahovat ustanovení normativně „stará,“ tj. obsahově zcela stejné normy, jako ty, které jsou již dnes obsaženy v primárním právu, kterým je Česká republika vázána na základě Přístupové smlouvy.

I touto otázkou se zde již zabýval Zdeněk Kühn, který připomněl, že Ústavní soud se rozhodl nerozlišovat mezi „novými“ a „starými“ ustanoveními především proto, že takové rozlišení může být dosti obtížné. Soud si dále vypomohl bodem 84, kde výslovně připustil možnost dovodit ve výjimečných případech nesoulad mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem nebo lidskoprávními smlouvami cestou rozhodnutí o ústavní stížnosti i ex post, tedy i po její ratifikaci.

Jakkoliv nechci zpochybňovat zásadní ústavněprávní význam zejména druhého argumentu, domnívám se, že je, stejně jako argument první, pro posuzovanou otázku v zásadě irelevantní. Ať už lze ustanovení mezinárodní smlouvy shledat dodatečně, tedy až po její ratifikaci, protiústavními či nikoliv, nemůže to přece mít samo o sobě vliv na to, jaká ustanovení dosud neratifikované smlouvy lze přezkoumat. I kdyby totiž snad nakrásně nebyl ex post přezkum ratifikované smlouvy možný, stále z toho neplyne, že by to Soudu mělo bránit v přezkumu jiné smlouvy, která ještě ratifikována nebyla, a to i kdyby obsahovala zcela identická ustanovení jako smlouva již ratifikovaná. Proč by totiž měl případný zákaz přezkumu účinné mezinárodní smlouvy bránit předběžnému přezkumu jiné, dosud nezávazné smlouvy? I kdyby Soud shledal ustanovení této jiné, dosud neratifikované, smlouvy, za protiústavní, nemusí to mít bez dalšího vliv na osud jiného, již existujícího mezinárodního závazku.

Jediná situace, která by podle mého mohla odůvodňovat rozlišení na normativně stará a nová ustanovení, by nastala tehdy, kdyby některé ustanovení Přístupové smlouvy bylo podrobeno ústavnímu přezkumu a Soud jej shledal ústavně souladným. Kdyby se pak objevilo identické ustanovení i v Lisabonské smlouvě, dalo by se argumentovat, že již prošlo ústavní kontrolou a není tedy důvodu jej přezkoumávat znovu, a to především na základě argumentu věcí rozhodnutou. I takové argumentaci by se však dalo vždy oponovat tím, že ustanovení byť na první pohled identické je novou smlouvou postaveno do jiných funkčních souvislostí, a proto by mělo být přezkoumáno.

V každém případě, jelikož se Ústavní soud dosud nezabýval otázkou ústavnosti žádného ustanovení Přístupové smlouvy, které by bylo obsaženo i v Lisabonské smlouvě, nebylo třeba podle mého názoru rozlišení normativně starých a nových ustanovení vůbec řešit.

Referenční rámec (88-94)

I o této otázce zde již bylo hovořeno. Ústavní soud použil jako referenční hledisko pro posouzení ústavnosti Lisabonské smlouvy celý ústavní pořádek a já se s tímto názorem zcela ztotožňuji. Argumenty rozvedené v klíčovém bodě 90 (ale i v bodě 91) lze jen podepsat. Samy o sobě by stačily na zdůvodnění zvoleného kritéria. Na místě Soudu bych snad jen ještě více zvýraznil rozdíl mezi přezkumem účinného mezinárodněprávního závazku, na jehož základě došlo k přenosu kompetencí podle čl. 10a a jehož ustanovení jsou nadána předností a přímým účinkem (jak ÚS uznal v Cukerných kvótách) a neratifikovanou mezinárodní smlouvou, která nemůže mít kvalitu závazku ve smyslu čl. 1 odst. 2 Ústavy a samozřejmě k žádnému přenesení pravomocí podle čl. 10a jejím prostřednictvím ani dojít zatím nemohlo.

Bohužel však, a to je důvod, proč zde tuto otázku znovu otevírám, Ústavní soud se s body 90 a 91 nespokojil a, vedle dalších dvou pro danou otázku spíše zbytečných odstavců, přidal „dodávací“ odst. 94:

„94. K tomu lze ještě dodat následující.

Ústavní soud ve věci týkající se cukerných kvót (nález Pl. ÚS 50/04 ze dne 8. 3. 2006 – srov. bod 92, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 50, vyhlášen pod č. 154/2006 Sb.), vyslovil, že propůjčení části pravomocí České republiky orgánům ES je propůjčením podmíněným a může trvat potud, pokud jsou tyto pravomoci vykonávány těmito orgány způsobem slučitelným s uchováním základů státní suverenity České republiky a způsobem, jenž neohrožuje samu podstatu materiálního právního státu; tu je ovšem třeba zdůraznit, že v uvedeném případě (tzn. u cukerných kvót) byla Ústavním soudem posuzována problematika, spadající do tzv. sekundárního práva EU. Pokud šlo o sekundární komunitární právo, vycházel daný nález z presumpce slučitelnosti tohoto komunitárního práva a především judikatury Evropského soudního dvora s relevantními ustanoveními českého ústavního pořádku, zejména pak s garantovanými základními právy a svobodami. Proto se případná kontrola měla omezovat jen na soulad s čl. 1 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 Ústavy. V nyní posuzované věci – odhlédnuto i od jiného typu řízení – je však, jak je již výše zdůrazněno, posuzován obsáhlý soubor novelizovaného primárního práva EU. I to je dalším argumentem, proč je namístě použít jako referenční kritérium ústavní pořádek celý.“
(zvýraznění přidáno)

„Presumpce slučitelnosti sekundárního komunitárního práva s relevantními ustanoveními českého ústavního pořádku“ – to je konstrukce, která podle mého z Cukerných kvót nevyplývá ani na první, ani na druhý pohled. Cukerné kvóty jsou založeny na myšlence, že ústavně konformním přenosem pravomocí podle čl. 10a se tyto dostaly mimo přímý dohled Ústavního soudu a ten jejich výkon může kontrolovat jen v rozsahu čl. 1/1 a 9/2 Ústavy, tedy pokud jde o formální a materiální rovinu demokratického právního státu. Upřímně říkám, že odst. 94 považuji za snahu o přepisování Cukerných kvót, která je bohužel zřejmá i z jiných částí nálezu (dostanu se k tomu níže).

Navíc samotný argument, že na sekundární právo je možno vzít benevolentnější metr než na právo primární je absurdní. Proč by odvozená komunitární normotvorba, u níž je kontrola ústavodárcem jen nepřímá, pokud vůbec nějaká, měla požívat shovívavější zacházení, než jí nadřazené právo primární, které ke své platnosti potřebuje ústavní většinu Parlamentu?! Možná snad, že by takový argument měl nějaké opodstatnění v případě, kdy by dotčené primární právo prošlo zevrubným ústavním přezkumem a z toho důvodu by právo z něj odvozené požívalo presumpci ústavnosti. I když ani v tomto posledně uvedeném případě nevidím pro takovou domněnku zvláštní důvod, jistě by to vyznělo méně absurdně, než bod 94 v jeho současné podobě. Vezmeme-li totiž argumentaci ÚS do důsledků, znamenalo by to, že ustanovení komunitárního nařízení odsouhlaseného (pouhým) resortním ministrem může vesele porušovat kdekteré ustanovení Ústavy (což je současná realita dle Cukerných kvót), nebude-li tím porušen čl. 1/1 a 9/2, zatímco normy primárního práva odsouhlasené ústavní většinou či dokonce v referendu musí ladit s každou jednou normou ústavního pořádku (což by byla inovace lisabonského nálezu).

Jak už jsem naznačil, snaha o přepsání Cukerných kvót, jakož i rozhodnutí ve věci eurozatykače je zřejmá z několika míst nálezu. V odst. 85 ÚS říká, že „v případě jasného konfliktu mezi domácí Ústavou a evropským právem, který nelze zhojit žádnou rozumnou interpretací, musí mít ústavní pořádek České republiky, zejména jeho materiální ohnisko, přednost.“ Alespoň pokud jde o první pilíř, tedy komunitární právo, tak je tento výrok slučitelný s Cukernými kvótami i EAW nálezem jen co se týče zmínky o materiálním ohnisku.

Možnou změnu přístupu potvrzuje ÚS dále v odst. 111, kde uvádí, že

"Ústavní soud řadí mezi významná východiska obsahového přezkumu Lisabonské smlouvy i zásadní judikaturu Ústavního soudu a – jako inspiraci – i některá důležitá rozhodnutí jiných ústavních soudů. Tuto judikaturu Ústavní soud však nechápe jako dogma; jak již bylo uvedeno, Ústavní soud sice považuje (a chce považovat i v budoucnu u přezkumu eventuálních ústavních stížností) za referenční hledisko zejména materiální (tvrdé) jádro Ústavy, leč to nemůže možnost, že bude přihlédnuto k ústavnímu pořádku celému, zcela vyloučit."

Že se referenční rámec Cukerných kvót nemusí do budoucna vztahovat na primární právo (jakkoliv absurdní důsledky by to mělo, jak jsem rozebral výše), potvrzuje odst. 113, kde ÚS shrnul Cukerné kvóty, aby pak, byť v závorce, dodal:

Nelze však nevidět – srov. bod 84 – že oproti Lisabonské smlouvě je odlišnost v tom, že ve věci „cukerných kvót“ přezkoumával Ústavní soud sekundární komunitární právo, zatím co u Lisabonské smlouvy se jedná o právo primární.


Z důvodů uvedených v bodech 90 a 91 nemusel ÚS jakýmkoliv způsobem, byť třeba i nepřímo, zpochybňovat Cukerné kvóty či Eurozatykač, a přesto tak činil. Obecně jsem proti tomu, aby soud dělal v judikátech více než je třeba pro přesvědčivé rozhodnutí. ÚS má samozřejmě pravdu, že jeho judikáty nejsou dogma a je možné se od nich v budoucnu odklonit. Jenže pokud se už tak stane, měly by pro to existovat transparentní a zásadní důvody (zde by se nabízela celá exkurse např. na téma rozhodnutí amerického NS ve věci Casey (zejména jeho části III.A), i toho, jak se ho později NS (ne)držel – ale to by bylo téma na samostatný post). Neměl by k tomu přistupovat stylem, že při každé příležitosti závěry předchozí judikatury buď zpochybní, změní nebo tím aspoň hrozí...

V dalším postu se budu věnovat části týkající se zjednodušené revize primárního práva. Všechny zbývající příspěvky této série by se zde měly objevit během několika málo hodin, aby si ctěný čtenář JP mohl udělat ucelenou představu o mém pohledu na daný judikát a předčasně nesoudil jen z jednotlivých částí. Bylo by skvělé, kdyby pod jednotlivými posty byla diskuse jen k tématům jimi otevřeným a případným průřezovým otázkám byl věnován prostor pod závěrečným postem, ale to je jen zdvořilý návrh, samozřejmě rád uvidím jakékoliv komentáře týkající se lisabonského nálezu pod kterýmkoliv z těchto postů.

Celý příspěvek

„Poženu to až do Štrasburku!“

Stává se už v Česku pravidlem, že kdokoliv prohraje soudní spor, třebas i jen v prvé instanci, již se chystá se svou věcí do Štrasburku. V posledním týdnu se to týkalo např. Jiřího Paroubka a ČSSD po prvoinstanční prohře ve sporu s ex-policistou Kubicem. Myslím si, že nedůvěra občanů v domácí soudy a v domácí politické a právní instituce obecně vytváří nebezpečně jednotící kulturní pojivo regionu, který Sergej Lavrov nazývá „východní Evropou“.

Evropský soud pro lidská práva prodělal v 90. letech zásadní transformaci nejen institucionálně, ale zejména navýšením původních 25 členských států v roce 1989 na 46 v roce 2005. Východoevropané se brzy ukázali rekordmany v počtu stížností. Zatímco na starém Soudě dominovali Italové a Turci, v prvé dekádě tohoto století se velká část stížností přesunula do našeho regionu. V roce 1998 bylo podáno 5981 stížností, během deseti let se toto číslo bezmála zdesetinásobilo na 50 000 v roce 2008. Není překvapivé, že se takto dramatický nárůst kauz, který nemá obdobu u žádného jiného soudu na světě, dramaticky odrazil též v počtu běžících věcí.

V roce 2001 bylo před ESLP 50 000 věcí, v roce 2008 již bezmála 100 000. Skoro šedesát procent stížností přitom bylo podáno proti pouhé čtveřici států (Rusko – 27.3 %, Turecko – 11.4 %, Rumunsko – 9.3 %, Ukrajina – 8.8 %). Tato čtyřka společně s pěti dalšími postkomunistickými státy (Polsko, Slovinsko, Moldávie, Bulharsko a Česko dohromady dají 14 % běžících věcí) a třemi západními zeměmi (Itálie, Francie a Německo mají dohromady 9.5 %) tvoří dohromady 80.3 % běžících věcí.

Z hlediska statistiky bude obyvatel východní Evropy častějším stěžovatelem rozdílem jednoho až dvou řádů. V roce 2007 tak připadalo 0.18 stížností na 10 000 obyvatel Německa, 0.07 na 10 000 obyvatel ve Španělsku, 0.24 na stejný počet Francouzů nebo 0.4 v Rakousku. Naproti tomu bylo podáno 5.03 stížností na 10 000 Slovinců (ti jsou též absolutními rekordmany ESLP), 1.03 na stejný počet Lotyšů, 0.79 na 10 000 Čechů, 1.07 na 10 000 Bulharů, 1.47 na 10 000 Rumunů nebo 0.67 na 10 000 Rusů (Rusové tedy stále mají rezervy, což asi není z hlediska perspektivy efektivního fungování ESLP nijak potěšující).

Je pravda, že tato čísla napovídají dost o velkém respektu, kterému se nadnárodní evropské instituce ve „východní“ Evropě těší. Mnohem spíše ale tato čísla vypovídají o totálním marasmu, ve kterém se zdejší obyvatelé nalézají, který je spojen s velkou nedůvěrou v možnost spravedlivého procesu a vůbec s nedůvěrou v domácí politické a právní instituce. ESLP je pak vnímán jako jakýsi substitut toho, co se občanům skutečně či zdánlivě v jejich vlastních zemích nedostává. Smutné ale je, že tyto nálady podporují též špičkoví politici, kteří pravděpodobně sdílí s vlastními občany ideu, že se jim v jejich vlastní zemi spravedlivého rozsudku nedostane (troufám si tvrdit, že žádný špičkový německý či francouzský politik nebude veřejně proklamovat fantazie o Štrasburku typu, jak bylo zmíněno v úvodu tohoto postu). Z hlediska perspektivy demokracie v našem regionu je tato atmosféra podle mne hrozivá.

Pozn.: veškerá statistika je dostupná na webových stránkách ESLP. Celý příspěvek

Ivánku, kamaráde

…už můžeš mluvit. Konec rozbitých zrcadel, Íček, Téček i kapříků. Všechno to špatné, co jsme se dosud dovídali z médií díky policejním odposlechům uniknuvším různými, obvykle asi klikatými, ba informační stoky připomínajícími, cestami, už do budoucna zůstane skryto očím veřejnosti a médií v tichu a plísni policejních spisů (včetně těch, které budou v tomto tichu nařízeného zapomnění odpočívat někde vedle spisu Jiřího Čunka), popřípadě bude přetaveno jen do korektní podoby soudního rozsudku v trestní věci (aspoň že ten si můžete vyžádat po jeho právní moci cestou zákona o svobodném přístupu k informacím, viz § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb.). Osobně nejsem z novely § 178 trestního zákona (viz tisk 443/0), která činí trestným i zpřístupnění osobních údajů shromážděné v průběhu trestního stíhání a kterou právě odhlasoval Parlament, nijak nadšen, jakkoli ani ony cesty (a zámysly za nimi skryté), jimiž tyto odposlechy a další špeky doputují ze spisu až do Mladé fronty a jiných deníků, nejsou mnohdy nijak čisté.

Až při hlubší úvaze ale zjišťuji, že cesta zvolená Parlamentem, mi je nesympatická nejen lidsky, ale i právnicky, když v souboji mezi svobodou projevu a právem na ochranu soukromí, tedy mezi dvěma právy, jež mají být citlivě vyvažována v každém jednotlivém případě, přiznává palmu pochybného, leč úplného, vítězství tomu druhému právu, a ono první odměňuje zákazem činnosti nebo peněžitým trestem a trestem odnětí svobody až na tři léta, popřípadě až na pět let při spáchání tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou nebo jiným obdobně účinným způsobem:
㤠178
Neoprávněné nakládání s osobními údaji
(1) Kdo, byť i z nedbalosti, neoprávněně sdělí, zpřístupní, jinak zpracovává nebo si přisvojí osobní údaje o jiném shromážděné v průběhu trestního řízení nebo v souvislosti s výkonem veřejné správy a způsobí tím vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.
(2) Stejně bude potrestán, kdo, byť i z nedbalosti, poruší právním předpisem stanovenou povinnost mlčenlivosti tím, že sdělí nebo zpřístupní osobní údaje o jiném získané v souvislosti s výkonem svého povolání, zaměstnání nebo funkce a způsobí tím vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají.
(3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 porušením povinností vyplývajících z jeho povolání, zaměstnání nebo funkce."

Proč je mi tedy tato novela nesympatická i jako právníkovi? Domnívám se, že svoboda projevu je zde omezena nejen nesprávně, ale i protiústavně. Tuto základní politickou svobodu, jejíž součástí je i právo vyhledávat a rozšiřovat informace, lze podle článku 17 odstavce 4 (který v tom parafrázuje článek 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) „omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“ Jsou tyto podmínky v daném případě splněny? Podmínka omezení zákonem (i) splněna jistě je, respektive bude, pokud se prezident rozhodne připojit svůj podpis. Legitimním důvodem (ii) zde má patrně být ochrana práv a svobod druhých. Jde ovšem o „opatření v demokratické společnosti nezbytné“ (iii) právě pro naplnění tohoto cíle?
Samotný rozbor tohoto spojení by vydal na disertační práci (proklatě, že mě to nenapadlo, když jsem si téma vybíral…), proto se spokojím s tím, že je přeložím do tří „testovacích“ podotázek, do nichž je převedl ESLP v rozsudku Sunday Times proti Spojenému království ze dne 26. 4. 1979 (stížnost č. 6538/74):

I. existuje zde naléhavá společenská potřeba pro takové opatření?
II. je takové opatření přiměřené tomu cíli, jenž má onu povahu nezbytnosti?
III. podařilo se státním orgánům opravdu dostatečně prokázat důvodnost těchto omezení?

Převedeno na půdorys této novely (a zejména na onu klíčovou situaci úniku odposlechu a jejich zveřejnění médii, neboť o ni tu jde především) by se tyto otázky daly převést do otázek: (I) skutečně dosavadní praxe s úniky odposlechů vede k závěru, že veřejný „prospěch“ z toho, co vše jsme se z takto uniklých odposlechů dozvěděli o některých jevech ve společnosti, v čele s korupcí a prorůstáním politiky s organizovaným zločinem, je natolik nepodstatný ve srovnání s újmou těch, jichž se tyto odposlechy týkaly, že byla prokázána „naléhavá společenská potřeba“ této změny?

I kdybychom takovou potřebu pociťovali, (II) je toto opatření přiměřené takovému cíli? Představím-li si bohatou škálu situací, které se účinností této novely stanou trestnými činy, odpověděl bych si patrně „jak kdy“. Lze si jistě představit celou řadu úniků z trestních spisů, jejichž jediným smyslem a přínosem je někoho poškodit a pošpinit něčím, co mělo zůstat ve spise, a jeho soukromí tak mělo v tomto případě svobodu projevu převážit; stejně tak si ale lze představit – a nejen představit, stačí si i jen vzpomenout – celou řadu jiných úniků, těch, které byly novináři použity k tomu, aby se do veřejné debaty dostala témata a skutečnosti, které by jinak byly úspěšně zameteny – jako údajně nepodložené dohady - pod papírový koberec zapomnění, přestože by z něj měly vyplout kvůli onomu „zájmu veřejnosti na informovanosti o záležitostech národního zájmu“, o nichž mluví ESLP, když vysvětluje členským státům Rady Evropy, proč mají mít novináři například právo chránit své zdroje (citát z rozsudku Bladet Tromsø and Stensaas proti Norsku ze dne 20. 5. 1999, stížnost č. 21980/93). Naposledy jim to razantně připomněl před pouhými patnácti měsíci v rozsudku ze dne 22. 11. 2007 ve věci Voskuil proti Nizozemí (stížnost č. 64752/01), kde byl novinář, který jako svědek v trestním řízení odmítl prozradit zdroj svých informací, v souladu s holandským trestním řádem zadržen na 17 dní; ESLP takové opatření nepovažoval za „nezbytné v demokratické společnosti“ a konstatoval porušení práva stěžovatele na svobodu projevu: „Ochrana novinářských zdrojů je jednou ze základních podmínek svobody tisku, což uznávají a reflektují různé mezinárodní instrumenty včetně doporučení Rady Evropy o právu novinářů neodhalovat zdroje svých informací. Bez takové ochrany mohou být zdroje odrazovány od napomáhání tisku informovat veřejnost o věcech veřejného zájmu. V důsledku toho role tisku jako veřejného hlídacího psa by mohla být podkopána a schopnost tisku poskytovat přesné a spolehlivé informace by mohla být nepříznivě ovlivněna. Vzhledem k důležitosti ochrany novinářských zdrojů pro svobodu tisku v demokratické společnosti a potenciálně odrazujícímu účinku, jaký může mít příkaz odhalit zdroj informací na výkon této svobody, nemůže být takové opatření slučitelné s článkem 10 Úmluvy, ledaže by bylo ospravedlněno převažujícím veřejným zájmem [...].“

Obstojí tímto pohledem úprava, která by měla dopadnout (a to ne 17 dny, ale tíhou až pěti let!)stejně na novináře, který se nechá „přesvědčit“, aby otiskl pikantérie, které si budu vyprávět po telefonu s milenkou, až mě budou stíhat za daňové podvody; jako na novináře, který odhalí něco podobného jako byla celková zkorumpovanost českého fotbalu nebo kontakty ministra vnitra s lidmi, s nimiž by se měly stýkat spíše pouze jemu podřízené orgány činné v trestním řízení? Nemluvím už ani o oněch bonmotických vizích novinářů odsuzovaných za větu, že Václava Kočku zastřelili…

Někteří zákonodárci sice věští, že tento zákon bude používán střídmě a s rozvahou, to je však u normy, která se má objevit v trestním zákoně, těžko představitelné. Pokud totiž bude používána na všechny typy výše naznačených případů, nutně to povede k nepřiměřenému omezení veřejné debaty a svobody projevu včetně projevu politického, na nějž je ESLP obzvlášť háklivý (právě on je totiž „ústředním konceptem demokratické společnosti“ – Lingens proti Rakousku, ze dne 8. 7. 1986, stížnost č. 9815/82 – takže jeho udušení bude sotva „nezbytné v demokratické společnosti“). Pokud bude naopak používán selektivně, bude takový postup zavánět buď nahodilostí (jak je to nyní u drobných pěstitelů marihuany, z nichž je souzena pouze náhodně polapená odstrašující hrstka), nebo šikanou (což je při síle politických zájmů, které jsou zde ve hře, a účinnosti pák, které jsou k dispozici, pravděpodobnější). Je tu jistě - jako v té písničce o Golemovi - ještě verze třetí, a sice že tento nástroj bude používán ústavně konformně, což v daném případě znamená konformně s Listinou (a skvělou judikaturou Ústavního soudu ji vykládající) a Evropskou úmluvou (a tedy judikaturou ESLP), takže trestní stíhání bude opravdu zahajováno jen v případech, kdy takové stíhání bude „v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“, což v praxi znamená v případech, které by prošly před Ústavním soudem a ESLP. Taková skutková podstata ovšem zase nemá v trestním zákoně co pohledávat. Jeho řeč – víc, než jakéhokoli jiného právního předpisu – má být totiž jednoznačná přímo biblicky (tedy na škále ano, ano, ne, ne), aby si i příslovečný „pastucha z Kašperských Hor“ (nebo novinář brněnské Rovnosti) dokázal vyložit, co trestným činem je a co ne. Při určování trestnosti činu jistě nelze po něm (a patrně ani po vyšetřovatelích Policie ČR, ať už mají její auta jakoukoli barvu) chtít, aby zvažoval, jestli na konkrétního novináře § 178 trestního zákona dopadne svým jazykovým výkladem, nebo jestli jej z žaláře vysvobodí ústavně konformní a mezinárodně konformní výklad tohoto ustanovení vedený poslední judikaturou Ústavního soudu a ESLP. Taková konstrukce je možná srozumitelná čtenářům Jiného práva a soudcům, ale potenciální pachatelé a možná i vyšetřovatelé si při jejím čtení asi spíš připadají, že opravdu „ta teta byla táta a Golem byla jeho žena“ (omlouvám se těm, kdo nemají rádi písničky V+W+J). Shrnutě řečeno, lze podle mě toto ustanovení buď využívat drakonicky a nepřípustně podvázat svobodu politického projevu, nebo nahodile a šikanózně, nebo požadovat při jeho aplikaci takové argumentační eskamotérství, které v trestním řízení nelze očekávat ani na jedné straně barikády. Pozitivní čtvrtou cestu z této křižovatky nevidím…

Už se snad ani nepozastavuji nad tím, že se „státní orgány“, tedy Parlament, zatím příliš nenamáhaly (III) prokázat důvodnost tohoto omezení a dětsky se radují z toho, že se konečně dokázaly na něčem shodnout napříč politickým spektrem.

Jak skončit? Leda konstatováním, že praktiky novinářů, kvůli nimž byla tato novela přijata, se mi sice možná mnohdy hnusí, nicméně mají-li být en bloc potírány takto nešťastným způsobem, nemohu než skončit Voltairovým vzkazem, který by snad platil i těmto novinářům: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale udělám všechno pro to, abyste to mohl svobodně říkat i nadále.“

Celý příspěvek

Ten signál je MŮJ

Tak by šlo v hodně velké zkratce vystihnout problém, okolo kterého se točí letošní Central and Eastern European Moot Court Competition, pořádaný Universitou v Cambridge v ukrajinském Kyjevě. Skutkově se jedná o situaci, kdy skrze importy televizních dekodérů z členského státu A do členského státu B je lidem v B, kde je cena za sledování televizních přenosů pochopitelně dražší, umožněno sledovat televizi za mnohokráte nižší cenu, tedy cenu dekodéru v členském státě A. To se pochopitelně nelíbí ani vlastníkovi práv na vysílání, ani televizním společnostem, kteří „volným pohybem dekodérů“ tratí značné peníze. Nu a zde se rozehrává chce se říci klasický spor na půdorysu práva ES – volný pohyb a soutěž vs. smluvní závazky, autorská práva a jiná IP, a, aby to Petrovi nebylo líto, také variace na Cartesio v rovině procesní, vše v přitažlivém prostředí mezinárodních hokejových zápasů. Kdo by odolal … ?

Ano, tento post je každoroční propagací tohoto mootcourtu, kterého se tradičně účastní i české a slovenské týmy (často s výtečným umístěním).

Vyjádřit závazný zájem o účast v soutěži je třeba do 1. března 2009, skutečně „naostro“ se však začíná až odevzdáním písemných podání k 1. dubnu 2009. Ústní kola soutěže se budou konat v Kyjevě ve dnech 1. – 4. května 2009.

Případ je k dispozici zde, stejně jako kompletní materiály k soutěži.

Celý příspěvek

Jak na poplatky?

V Hospodářských novinách jsem se dnes zamyslel nad několika výroky politiků sociální demokracie, kterými ospravedlňují proplácení lékařských poplatků z krajských rozpočtů. Na závěr vyzývám ministerstvo vnitra, aby začalo vykonávat svoji dozorčí pravomoc nad výkonem samosprávy a podle § 82 zákona o krajích zasáhlo a pozastavilo účinnost rozhodnutí krajů o proplácení (ať už má jakoukoliv formu).

Přiznám se, že jsou moje znalosti české právní úpravy samospráv veskrze školské a tak se mohu ohledně aplikovatelnosti postupu podle § 82 mýlit (tedy, mýlit se mohu samozřejmě vždy :-) Zajímal by mě ale názor čtenářů Jiného práva: proč podle Vás ministerstvo vnitra nic nedělá a nechá kraje jednat v rozporu se zákonem? (Pokud tedy souhlasíte, že otevřená diskriminace soukromých lékařských zařízení je protiprávní, což je myslím nesporné; já se zároveň domnívám, že kraje porušují zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů a zasahují do pravomoci, která jim nenáleží.)

Rovněž by mě docela zajímalo stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Když se k sociálnědemokratickému nápadu vyjadřoval jeho ředitel Pecina, vycházel myslím z toho, že se poplatky budou proplácet všem – nikoliv pouze krajským zařízením. Opravdu se nejedná o nedovolenou veřejnou podporu?

Celý příspěvek

Annual Conference on European Tort Law

Na základě informace a z podnětu (za které děkujeme) jedné pravidelné čtenářky zdejšího blogu přinášíme informaci o konferenci spolupořádané v dubnu Institute(m) for European Tort Law, kde daná čtenářka působí. Druhým pořádajícím subjektem je Evropské centrum pro deliktní a pojišťovací právo. Mělo by se jednat o konferenci reflektující vývoj deliktního práva ve vybraných zemích za uplynulý rok, zastoupena je i ČR. Pořádá se každý rok a vždy má jedno speciální téma na sobotu - letos jím je důkazní břemeno.Detailnější informace viz dále.

Annual Conference on European Tort Law | Thursday, April 16, 2009, to Saturday, April 18, 2009.

The Annual Conference on European Tort Law provides both practitioners and academics with the opportunity to learn of the most significant developments in tort law within Europe in the year 2008.

Experts from all over Europe will present the highlights of their contributions to the European Tort Law 2008 Yearbook, which will be published after the Conference by the Institute for European Tort Law of the Austrian Academy of Sciences (ETL) and the European Centre of Tort and Insurance Law (ECTIL). The reporters provide a comprehensive overview of the previous year's court practice and legislation in their respective jurisdictions. Furthermore, an overview of the developments in the field of EU law will be provided. A comparative analysis will review the essential aspects of all reports.

In addition to those national reports, the Conference will feature special presentations on current key issues of tort law. The opening lecture will address "Tort law, personal responsibility and expectations of proper compensation and care" and Saturday's presentations will focus exclusively on questions of burden of proof.

There will be ample room for discussion, both at the Conference as well as informally.

This year's conference will take place from Thursday, April 16, 2009, to Saturday, April 18, 2009.

You can also download an information folder (Size 425 kB) and find further information via acet.ectil.org.

Celý příspěvek

Německý ústavní soud si chce důkladně "posvítit" na Lisabonskou smlouvu

Server euobserver.com nedávno přinesl zprávu, že příští úterý a středu (tj. 10. – 11. února) se u německého spolkového ústavního soudu uskuteční ústní jednání ve věci Lisabonské smlouvy. Smlouvu pro její údajný rozpor s Ústavou napadl poslanec Peter Gauweiler. Pozorovatelé se shodují, že je velice neobvyklé, aby soud ústnímu jednání vyhradil tak velký prostor. Je evidentní, že se němečtí soudci chystají věnovat případu enormní pozornost.

Že bude skutečně co projednávat, o tom svědčí i dnes vydaná tisková zpráva, která obsahuje předběžný nástin jednání. Mezi tématy je např. i klauzule flexibility či zjednodušená procedura změn primárního práva, tedy problematika, kterou se na podzim zabýval i náš Ústavní soud. Na rozdíl od něj se však nedá od německého ústavního soudu rozhodně očekávat, že by své rozhodnutí vynesl hned den následující po ústním jednání. Tak malý význam naštěstí této fázi řízení Němci nepřikládají, jak je ostatně zřejmé i z výše uvedených informací.

Německý ústavní soud již v minulosti několikrát významně promluvil do podoby evropské integrace a bez nadsázky jej lze označit za nejvýraznějšího partnera v dialogu s ESD mezi soudy všech členských států. Rozhodnutí jako Solange I, Solange II, Maastricht či z nedávné doby nález o protiústavnosti německého zákona implementujícího tzv. „eurozatykač“ patří mezi judikáty sledované, komentované a následované i v jiných členských státech. I na ESD pozorně sledují, jak se „Bundesverfassungsgericht“ k evropským tématům staví.
Nedopátral jsem se s jistotou toho, zda bude ústní jednání dostupné online, ale vypadá to, že nikoliv. V každém případě bude zajímavé počkat si na to, zda se v Karlsruhe chystá další významný zářez do učebnic evropského práva...

Celý příspěvek

Call for Papers; First REALaw Research Forum; Top-Down and Bottom-Up

The Review of European Administrative Law, in cooperation with the Department of Administrative Law and Public Administration of the University of Groningen and the Institute of Constitutional and Administrative Law and the Europa Instituut of Utrecht University, is organising a one-day conference. The aim of it is to give researchers dealing with any aspect of European administrative law the opportunity to present their work (in progress) and to encourage exchange between scholars in the field of European administrative law. The conference will be held on 3 June 2009.

Theme of the conference is the mutual (top-down and bottom-up) relation of EU administrative law and national administrative law. Although papers may deal with any aspect of European administrative law, preference will be given to papers reflecting this mutual relationship. Prof. Dr. S. Prechal, member of the editorial board will deliver a key note to the conference: 'Competence Creep Through General Principles of EU Law?'

More information here.

Celý příspěvek

Bohatý leden, chudý únor

S nástupem února by mělo dojít k tradiční výměně hostů JP, nicméně únor zůstane na JP na hosty chudý (tzn. žádný únorový host nebude), a tak jen využiji této příležitosti a poděkuji Robertovi Nerudovi za hostování a za jeho zajímavé posty. Doufám, že vzbudily pozornost nejen u fanoušků soutěžního práva, resp. jeho úplných koncepčních odpůrců ;o) Taktéž doufám, že se mi podaří dostat se na avizovaný Competition Day, ale to je off-topic.
Celý příspěvek